2 Azs 382/2017 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. B. A. M. A., zastoupený Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2017, č. j. OAM-244/ZA-ZA11-ZA15-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2017, č. j. 61Az 13/2017 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 61Az 13/2017 – 36, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 9. 6. 2017, č. j. OAM-244/ZA-ZA11-ZA15-2017, jímž ministerstvo zastavilo řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona. Uvedeným rozhodnutím žalovaný též vyslovil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti stěžovatele je ve smyslu čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) Spolková republika Německo (dále též „SRN“).
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná rovněž pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost věcně projednat.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítl nesprávné posouzení podmínek pro určení příslušnosti ve smyslu čl. 12 nařízení Dublin III, přičemž konstatoval sporné užití tohoto článku na daný případ. V posuzované věci pak měl být podle názoru stěžovatele dán humanitární důvod pro použití diskrečního ustanovení čl. 17 uvedeného nařízení, a to s ohledem na jeho osobní situaci. Konkrétně stěžovatel obsáhle poukázal na závažný zdravotní stav svého bratra, kterému poskytuje osobní asistenci, a dále na „kmenovou nesnášenlivost libyjské komunity v SRN“.
[8] V kontextu nyní řešeného případu je přitom zcela zásadním rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 398/2017 - 25, jímž byla zamítnuta kasační stížnost shora zmiňovaného bratra stěžovatele, k jehož osobě (resp. zdravotnímu stavu) se vztahuje veškerá stěžovatelova argumentace uplatněná v nyní projednávané kasační stížnosti. Nutno doplnit, že kasační stížnost v odkazované věci bratra stěžovatele byla vystavěna v zásadě na totožných tvrzeních, od jejichž posouzení nemá Nejvyšší správní soud důvod se jakkoliv odchylovat.
[9] Nejvyšší správní soud tak již dříve ve shora poukazovaném rozsudku vyhodnotil, že „stěžovatel ve své argumentaci pomíjí, že krajský soud (a před ním i žalovaný) dovodil použití čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III (podle kterého „[p]okud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil […]“) na základě čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, podle kterého „[p]okud je žadatel držitelem […] jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států“. Z citovaného ustanovení je nepochybné, že pokud žadatel naplňuje podmínky odstavce 4, tedy byl držitelem víza, jehož platnost skončila před méně než šesti měsíci, a na základě tohoto víza mohl vstoupit na území členského státu, uplatní se pro určení příslušnosti odstavec 2 a příslušným státem je členský stát, který takové vízum udělil.“ Stěžovatel přitom naplnění podmínek čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III nijak nezpochybnil, když bylo skutečností, že dne 23. 7. 2017, kdy podal žádost o mezinárodní ochranu na území České republiky, byl držitelem strpitelského víza č. D41621643 vydaného Spolkovou republikou Německo dne 15. 6. 2016, s platností do dne 14. 12. 2016. Vzhledem ke skutečnosti, že příslušnost členského státu byla určena na základě kritéria výslovně předvídaného nařízením Dublin III (čl. 12 odst. 2 ve spojení s odst. 4), nebyla založena příslušnost České republiky ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty první tohoto nařízení, jak nesprávně dovozoval stěžovatel. Tvrzené nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku tak bylo založeno pouze na tom, že stěžovatel vytrhl část argumentace krajského soudu z kontextu. Námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku tudíž v této části nebylo možné přisvědčit.
[10] Stěžejní kasační námitkou dané věci pak byla otázka naplnění podmínek pro použití diskrečního ustanovení podle čl. 17 nařízení Dublin III, a to ve vztahu k tzv. „zdravotním případům“. S tímto se však již Nejvyšší správní soud obsáhle vypořádal v dříve odkazovaném rozsudku ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 398/2017 - 25, jenž se konkrétně týkal případu stěžovatelova bratra. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud, ve světle judikatury Soudního dvora, uzavřel:
„… členské státy jsou na základě přijímací směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu) povinny i v rámci řízení na základě nařízení Dublin III poskytnout žadatelům o azyl zejména nezbytnou lékařskou péči a lékařskou pomoc, které zahrnují alespoň neodkladnou péči a základní léčbu onemocnění a závažných duševních chorob. Za těchto podmínek a v souladu se vzájemnou důvěrou, která panuje mezi členskými státy, existuje silná domněnka, že lékařská péče poskytovaná žadatelům o azyl v členských státech je odpovídající (odst. 70 rozsudku C. K. [tj. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 2. 2017, C. K., C‑578/16 PPU]).
Obdobně jako ve věci C. K. (srov. odst. 71 daného rozsudku) ani v nyní posuzované věci stěžovatel netvrdil, že by v SRN docházelo k systémovým nedostatkům v přístupu žadatelů o mezinárodní ochranu ke zdravotní péči. Takové skutečnosti neplynou ani ze spisu.
Soudní dvůr ovšem nevyloučil, že mohou existovat výjimečné situace, kdy i bez ohledu na kvalitu přijetí a péči dostupnou v členském státě příslušném pro posouzení žádosti, nebude možné vyloučit, že přemístění žadatele o azyl, jehož zdravotní stav je obzvláště závažný, může pro něj samo o sobě s sebou nést skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU (odst. 73 rozsudku C. K.). Pokud žadatel předloží, zejm. v rámci řízení o opravném prostředku, objektivní skutečnosti (zejm. lékařská osvědčení), která mohou prokazovat obzvláštní závažnost jeho zdravotní stavu a značné a nevratné následky, které by pro něj mohlo přemístění představovat, nemohou orgány dotčeného členského státu, včetně jeho soudů, nepřihlédnout k těmto skutečnostem (odst. 75 rozsudku C. K.).
Přemístěním žadatele do SRN pro něj nevznikne skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU. V souladu s požadavky Soudního dvora krajský soud ověřil aktuální zdravotní stav stěžovatele prostřednictvím dvou dotazů na Fakultní nemocnici v Ostravě. Z odpovědi ze dne 23. 8. 2017 vyplynulo, že stěžovatel byl v péči onkologické kliniky od dubna do června 2017, byl léčen chemoterapií s dobrým efektem, v červenci byl operován na urologii (retroperitoneální lymfadenectomie), vedlejší diagnózou je u stěžovatele stav po střelném poranění L páteře (paraparesa DKK), stěžovatel je po rehabilitaci v lázních Darkov. Z odpovědi ze dne 20. 9. 2017 plyne, že stěžovateli byl uložen klidový režim bez fyzické zátěže a delší přesuny jsou nevhodné.
Byť je zdravotní stav stěžovatele nepochybně závažný, krajský soud nepochybil, pokud uzavřel, že z předložených lékařských zpráv nelze dovodit skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení způsobené přemístěním stěžovatele. Takové riziko by v souladu s výše citovanými kritérii stanovými Soudním dvorem v rozsudku C. K. nastalo v případě, že by přemístění mělo pro zdravotní stav stěžovatele značné a nevratné následky. Byť podle zprávy onkologické kliniky je přemístění stěžovatele „nevhodné“, toto hodnocení důsledků pro zdravotní stav stěžovatele provedené onkologickou klinikou, nedosahuje závažnosti, která by představovala skutečné riziko porušení čl. 4 Listiny základních práv EU. Z lékařských zpráv nevyplývá, že by přemístění mohlo mít značné a nevratné následky pro zdravotní stav stěžovatele. V této souvislosti však Nejvyšší správní soud zároveň zdůraznil, že „žalovaný bude před případným přemístěním povinen znovu aktuálně a pečlivě posoudit zdravotní stav stěžovatele, neboť zdravotní stav je stavem dynamickým, který se v průběhu i krátké doby může značně změnit (srov. odst. 84 rozsudku C. K. poslední větu). Žalovaný bude také povinen dodržet všechny záruky pro kontrolovaný přesun požadované nařízením Dublin III a prováděcím nařízením, zejm. bude povinen přijmout nutná a vhodná opatření pro přepravu stěžovatele uzpůsobená jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu, včetně zdravotnického personálu a nezbytných léků. Žalovaný bude povinen také v dostatečném předstihu informovat SRN o aktuálním zdravotním stavu stěžovatele tak, aby mohlo být jeho přijetí řádně připraveno a byla mu poskytnuta nezbytná zdravotní péče od jeho příjezdu do příslušného členského státu. Pokud by se v době po vydání nynějšího rozhodnutí do fyzického přemístění stěžovatele jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že by nebylo možné vyloučit porušení čl. 4 Listiny základních práv EU, bude žalovaný povinen výkon rozhodnutí o příslušnosti SRN a přemístění stěžovatele odložit.
[11] Z citovaného textu odůvodnění výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je tedy zřejmé, že daná právní otázka byla judikaturou Nejvyššího správního soudu plně řešena, a je nutno upozornit, že v případě, který se osoby stěžovatele bezprostředně dotýká. Stěžejní námitka stěžovatele tak tímto byla v podstatě již dříve vypořádána, když byla vyčerpávajícím způsobem posouzena otázka naplnění podmínek pro použití diskrečního ustanovení podle čl. 17 nařízení Dublin III v kontextu zdravotního stavu stěžovatelova bratra, na který stěžovatel ve své argumentaci odkazoval.
[12] Co se týče zcela obecného tvrzení stěžovatele o „kmenové nesnášenlivosti libyjské komunity v SRN“, Nejvyšší správní soud neshledal nic nezákonného na závěru krajského soudu, který konstatoval, že „žalovaný nepochybil, když napadeným rozhodnutím řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce zastavil pro její nepřípustnost a určil, že státem příslušným k posouzení této žádosti je SRN. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani žalobcem namítaná případná národnostní nesnášenlivost nebo nevraživost mezi Libyjci nacházejícími se na území tohoto státu.“ Ač se v daném ohledu jednalo o odůvodnění na samé hraně přezkoumatelnosti, je nutné je vnímat v komplexu závěrů učiněných krajským soudem ve vztahu k určení příslušnosti státu k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž podstatnou zde byla skutečnost, že stěžovatel do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 30. 3. 2017 pouze nekonkrétně uvedl, že „v Německu je spousta Libyjců, se kterými nechce být v kontaktu“. Z takto obecně tvrzené okolnosti řešeného případu dle názoru Nejvyššího správního soudu nikterak neplyne, že by byl založen důvod hodný zvláštního zřetele, u něhož by bylo třeba učinit podrobnější úvahu o aplikaci čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24, v němž vyložil, že „[d]iskreční oprávnění obsažené v článku 17 odst. 1 nařízení Dublin III kopíruje článek 3 odst. 2 předchozího Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 (dále jen „nařízení Dublin II“), který byl označován jako „klauzule suverenity“. I pod jiným názvem toto ustanovení představuje možnost státu posoudit žádost o udělení mezinárodní ochrany, i když k němu není příslušný. S ohledem na dosažení účelu řízení o mezinárodní ochraně, tj. poskytnutí skutečné efektivní ochrany před individuálně identifikovanou újmou, je třeba konstatovat, že mohou nastat situace, kdy postup podle kritérií pro určení státu příslušného k posouzení žádosti nepovede k realizaci smyslu řízení. Jinými slovy ve státě příslušném k řízení o mezinárodní ochraně dle nařízení Dublin III nebude žadatel v bezpečí před hrozbou takové újmy. Pro úplnost je třeba dodat, že pojednávaná hrozba újmy je předkládána ve smyslu trvání důvodu, který vedl žadatele o azyl k opuštění třetí země, i ve státě příslušném k posouzení žádosti (např. dosah ohrožení života žadatele i na území příslušného státu), příp. ve smyslu výjimečného důvodu v podobě zvláštního zájmu, např. na zachování rodiny pohromadě apod. Je nutno zdůraznit, že se jedná o jiné posuzování, než jakým je přezkum azylového řízení v určeném státě z důvodu vyloučení existence systémových nedostatků, pro které by nebylo možno žadatele do tohoto státu přemístit – to je dle judikatury Nejvyššího správního soudu při konstatování příslušnosti jiného státu nutno provést vždy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 27). Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud upozorňuje, že stěžovatel pravděpodobně pobýval na území SRN v letech 2014 – 2016 bez významnějších obtíží, jelikož svá tvrzení o nesnášenlivosti v rámci libyjské komunity nikterak nekonkretizoval. Je třeba též zrekapitulovat, že stěžejním důvodem žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany v České republice bylo, že je zde léčen jeho bratr, k čemuž stěžovatel mj. sdělil, že léčba v Německu stojí 23 000 Euro měsíčně, kdežto v České republice 4 000 Euro měsíčně a „lázně tady fungují lépe“. Tyto skutečnosti plynoucí z vyjádření stěžovatele tedy do jisté míry svědčí tomu, že pohnutkou k podání žádosti o mezinárodní ochranu byla zvláště „ekonomická výhodnost“ léčby bratra na území České republiky. Nejvyšší správní soud proto považoval za správný (a v souvislosti s obecným tvrzením stěžovatele i za najisto dostatečný) postup žalovaného, který na straně 4 napadeného rozhodnutí komplexně hodnotil, zda v případě Spolkové republiky Německo existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky pro přijetí žadatelů, přičemž současně s tímto posouzením též konstatoval, že státní moc SRN dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Nejvyšší správní soud se pak s tímto závěrem žalovaného naprosto ztotožňuje.
[13] Námitky uplatněné stěžovatelem právě vůči Spolkové republice Německo, která je obecně vnímána jako země zajišťující vysoký standard ochrany práv jednotlivých osob, a to v rozličných životních situacích, lze shledat až absurdními. Jistě je dobře představitelné, že v rámci jednotlivých etnických či kulturně, příp. nábožensky vymezených skupin žijících na území SRN mohou panovat nevraživosti a nejrůznější skupinové tlaky, včetně násilných, plynoucí z jejich kulturního, náboženského či národnostního ukotvení, tradic apod. Právě politický, správní a justiční systém SRN však v rámci Evropy dává jednu z nejsilnějších záruk, že případné obtíže, jimž byl konkrétní příslušník takovéto skupiny vystaven, budou, pokud se obrátí na orgány SRN, těmito orgány řešeny a také v převážné většině případů účinně vyřešeny.
[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[15] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl (§ 104a odst. 1 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí.
[17] Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 3 věta první za použití § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu