1 Azs 214/2015 - 30
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: P. K, zastoupený JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem Masarykova třída 537/7, Teplice, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2014, čj. MV‑118860-3/SO-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2015, čj. 15 A 71/2015 – 36,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 10. 2014, čj. MV-118860-3/SO-2014, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 18. 7. 2014, čj. OAM-1488-8/ZR-2014; jím žalobci zrušil přechodný pobyt na území České republiky podle § 87d odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Důvodem zrušení pobytu byla skutečnost, že se žalobce stal neodůvodnitelnou zátěží systému dávek pro osoby se zdravotním postižením nebo systému pomoci v hmotné nouzi České republiky, jelikož se stal příjemcem dávek v hmotné nouzi, a to příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. Rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno dne 15. 10. 2014.
[2] Žalobce podal dne 8. 12. 2014 návrh na zrušení rozhodnutí žalovaného, který adresoval Okresnímu soudu v Teplicích. Okresní soud vydal dne 6. 5. 2015 usnesení čj. 18 C 395/2014, kterým zastavil řízení o návrhu žalobce pro věcnou nepříslušnost. Žalobce následně podal dne 10. 6. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalované.
[3] Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl pro její opožděnost. Uvedl, že podle § 72 odst. 1 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že žalobu proti rozhodnutí žalované lze podat ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. Dále soud poukázal na znění § 72 odst. 3 s. ř. s., podle kterého platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení, který řízení pro věcnou nepříslušnost zastavil. Napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 15. 10. 2014, a tedy lhůta pro podání žaloby počala běžet dne 16. 10. 2014. Tato lhůta pak skončila v pátek 14. 11. 2014. Žalobce však podal žalobu k okresnímu soudu osobně až dne 8. 12. 2014. Je tedy patrné, že lhůta k včasnému podání předmětné žaloby (30 dnů) nebyla zachována, jelikož žaloba nebyla předána soudu nebo jemu zaslána prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence do 14. 11. 2014.
[4] Proti usnesení krajského soudu brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností. Namítl, že byl zkrácen na ústavně zaručeném právu na soudní ochranu, jelikož měl být žalovaným poučen o možnosti domáhat se soudního přezkumu. Stěžovatel je cizinec, nemá právnické vzdělání a jeho znalosti v oblasti soudního přezkumu správních rozhodnutí nejsou takové, aby mohlo být jeho právo na soudní ochranu efektivně využito.
[5] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, výslovně neukládá žalovanému povinnost poučit účastníka řízení i o možnost napadnout správní rozhodnutí žalobou. Avšak podle § 4 odst. 2 s. ř. má správní orgán poskytnout dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Žalovaný tak měl stěžovatele poučit o možnosti obrátit se na soud.
[6] Žalovaný se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Správní řád v § 4 odst. 2 stanoví, že „správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.“
[10] Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat „[…] ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.“
[11] Ustanovení § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví, že „žaloba proti správnímu rozhodnutí musí být podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout.”
[12] Podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud usnesením návrh odmítne, jestliže byl podán opožděně.
[13] Nejvyšší správní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno dne 15. 10. 2014, což vyplývá z doručenky, kterou stěžovatel vlastnoručně podepsal. Návrh na zrušení rozhodnutí žalované doručil stěžovatel okresnímu soudu osobně dne 8. 12. 2014. Okresní soud následně vydal dne 6. 5. 2015 usnesení čj. 18 C 395/2014 - 29, kterým zastavil řízení pro věcnou nepříslušnost. Stěžovatel následně podal návrh na zrušení rozhodnutí žalovaného již věcně i místně příslušnému krajskému soudu, a to dne 10. 6. 2015.
[14] Kasační soud konstatuje, že předmětná žaloba (již první návrh doručený okresnímu soudu) byla podána opožděně, jelikož nebyla podána v zákonné 30 denní lhůtě, tj. do 14. 11. 2014, a proto krajský soud postupoval správně, jestliže žalobu jako opožděnou odmítl. V této souvislosti soud plně odkazuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, čj. 3 As 30/2005 - 66, dle kterého „při posuzování včasnosti správní žaloby podané u správního soudu poté, kdy soud v občanském soudním řízení pravomocně zastavil řízení ve smyslu § 104b odst. 1 o. s. ř., je nezbytné kromě zjištění, zda byla žaloba ke správnímu soudu podána ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí obecného soudu (§ 72 odst. 3 s. ř. s.), zkoumat i skutečnost, zda již při podání žaloby k obecnému soudu nebyla zmeškána lhůta pro podání správní žaloby stanovené soudním řádem správním, případně zvláštním zákonem. Podání žaloby u obecného soudu až po uplynutí této lhůty způsobuje opožděnost i posléze podané správní žaloby, byť by byla podána v měsíční lhůtě od pravomocného zastavení občanského soudního řízení [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]“.
[15] Dále soud posoudil námitku ohledně absence přiměřeného poučení o možnosti domáhat se soudního přezkumu, přičemž dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná. Právní úprava správního řádu, soudního řádu správního ani § 172 zákona o pobytu cizinců nestanoví obligatorní povinnost správních orgánů poučovat dotčené osoby o možnosti podat proti správním rozhodnutím žalobu. Pouze výše citovaný § 4 odst. 2 s. ř. upravuje poučovací povinnost správních orgánů vůči účastníkům řízení. Správní orgán je však povinen poučovat účastníka pouze o odvolání a rozkladu jakožto opravných prostředcích řádných, tj. směřujících proti nepravomocným rozhodnutím. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 1. 2. 2006, čj. 1 As 35/2005 - 61, uvedl, že „tato úprava má své opodstatnění: řízení o řádném opravném prostředku totiž bezprostředně navazuje na řízení v I. stupni, a to jak fakticky z hlediska časového (odvolání, resp. rozklad, je nutno podat do patnácti dnů od oznámení rozhodnutí), tak především z hlediska právních následků. Do doby, než uplyne lhůta pro podání odvolání (rozkladu), nevyvolává rozhodnutí vydané v I. stupni zásadně právní účinky, neboť není pravomocné; podá-li účastník řízení odvolání, zamezí tak tomu, aby již vydané rozhodnutí nabylo právní moci a aby mohlo působit na právní vztahy (případy, kdy není odvolání nadáno odkladným účinkem, jsou v řízení podle správního řádu výjimkou z pravidla). Teprve od okamžiku, kdy odvolací správní orgán nevyhoví odvolání, může rozhodnutí I. stupně (které bylo v rozhodnutí o odvolání současně potvrzeno) vyvolávat právní účinky, a to ve spojení s rozhodnutím odvolacím […] Jakkoli jsou tedy i mimořádné opravné prostředky stále právními prostředky ochrany v rámci správního řízení, a tedy uvnitř soustavy správních orgánů, není povinností správního orgánu, aby o nich účastníka poučoval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2003, č. j. 7 Ads 42/2003 - 25, publikovaný pod č. 297/2004 Sb. NSS): je naopak na vlastní iniciativě účastníka, aby se informoval o možnostech nápravy, pokud chce zvrátit již pravomocné správní rozhodnutí […] Tím spíše se nelze domáhat toho, aby správní orgány poučovaly účastníky o možnosti napadnout jejich rozhodnutí žalobou ve správním soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 5 As 10/2004 - 32). Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je řízením zcela odlišným od řízení správního, vedeným před jiným typem orgánu a podle jiných procesních pravidel. Jakkoli správní soud vskutku přezkoumává správní rozhodnutí, nelze jeho činnost ztotožňovat s přezkumnou činností správního orgánu v řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku: soud totiž poskytuje účastníku originární ochranu jeho veřejných subjektivních práv. Žaloba ve správním soudnictví je zvláštním typem prostředku právní ochrany, nijak nesouvisejícím s opravnými prostředky ve správním řízení, a je plně v dispozici účastníka, zda žalobou zpochybní pravomocné správní rozhodnutí, které zpravidla bylo již přezkoumáno ve správním řízení.“
[16] Jak tedy vyplývá z výše uvedené judikatury, dotčená právní úprava vztahující se na posuzovanou věc nestanoví žalovanému povinnost poučit stěžovatele o možnosti domáhat se soudního přezkumu napadeného rozhodnutí. Žalovaný tak nepochybil, pokud stěžovatele nepoučil o možnosti napadnout jeho rozhodnutí žalobou ve správním soudnictví. Stěžovatelův odkaz na skutečnost, že je cizincem bez právnického vzdělání, je rovněž nedůvodný. Obecná zásada, že neznalost zákona neomlouvá, se v tomto konkrétním případě plně uplatní, jelikož stěžovatel je občanem Slovenské republiky, plynně se dorozumí a jeho schopnost aktivně se zapojit do sociálního života v České republice je tedy v zásadě bezproblémová.
[17] Nejvyšší správní soud tedy neshledal pochybení v postupu žalovaného a plně se ztotožňuje se závěry krajského soudu.
[18] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 28. 7. 2015, čj. 15 A 71/2015 – 21, ustanoven zástupce JUDr. Lucie Kýčková, advokátka. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to ve výši 3.100 Kč (srov. § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu) a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Po zvýšení o DPH (ustanovený zástupce stěžovatele je plátcem DPH) celková výše odměny ustanovenému zástupci stěžovatele činí 8.228 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu