2 Azs 222/2014 - 70
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. A., zastoupeného JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem, se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2013, č. j. OAM-212/ZA-ZA06-P05-2012, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2014, č. j. 32 Az 7/2014 – 41,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
O d ů v o d n ě n í :
[1] Žalobce, státní příslušník Turecké republiky s kurdskou národností, vyznávající islám a sympatizující s tureckou stranou BDP (Strana demokracie a míru), vycestoval ze své vlasti dne 20. 7. 2012, neboť nechtěl v zemi, ve které je dle svých slov utlačován, sloužit v armádě, používat zbraně a zabíjet. Kromě toho nebyl spokojen s tureckou politikou a s ozbrojenými konflikty v zemi. O udělení mezinárodní ochrany dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), požádal „kvůli povinné vojenské službě, utlačování Kurdů a nedostatku lidských práv“.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 12. 2013, č. j. OAM-212/ZA-ZA06-PO5-2012, neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu (dále jen „napadené rozhodnutí“). Konstatoval, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že ve své vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce mohl pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování pro svou rasu, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do země původu. Odmítnutí nástupu na povinnou vojenskou službu nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Poukázal na zprávy, podle nichž Turecká republika (mimo jiné v souvislosti se svým statusem kandidátské země Evropské unie) zavedla řadu reforem v oblasti lidských práv týkajících se i kurdské kultury, jazyka, vzdělávání a vysílání.
[3] Žalobu podanou proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 9. 2014, č. j. 32 Az 7/2014 – 41 (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“), zamítl. Žalobní námitky byly dle krajského soudu uplatněny v obecné rovině bez konkrétního odůvodnění ve vztahu k žalobci samému; žalobcova tvrzení týkající se jeho členství v politické straně krajský soud neshledal věrohodnými, neboť žalobce svá vyjádření během správního řízení měnil a členství ani nijak neprokázal, ačkoliv přislíbil zaslání svého členského průkazu. O utlačování Kurdů a nedostatku lidských práv v Turecku žalobce taktéž hovořil pouze obecně, konkrétní skutečnosti týkající se diskriminace jeho osoby z důvodu národnosti neuvedl. Krajský soud konstatoval, že žalobce neprokázal důvodnost své obavy ze zatčení pro nenastoupení vojenské služby a nepodložil své tvrzení, že je proti němu v jeho vlasti z tohoto důvodu vedeno trestní stíhání. Krajský soud dále uvedl, že branná povinnost je legitimní i podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a že za vyhýbání se vojenské službě hrozí v Turecku podmíněný trest nebo finanční pokuta. Hrozba takového trestu přitom nemůže odůvodnit udělení mezinárodní ochrany v jiné zemi. Krajský soud taktéž podotkl, že dle informací Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 6. 8. 2013 nejsou známy konkrétní případy znevýhodnění nebo diskriminace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po jejich návratu do Turecka ani nejsou známy případy z poslední doby, kdy by byli turečtí občané po návratu do vlasti mučeni nebo by s nimi bylo špatně zacházeno z důvodu jejich politických aktivit předcházejících emigraci.
[4] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž se neztotožnil s právním posouzením krajského soudu, podle něhož stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ani v podobě ochrany doplňkové. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že mu v případě návratu do vlasti nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu (reálně hrozící postih za vyhýbání se vojenské službě není dost závažný a za žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany není žádný). Takový závěr nemá oporu v provedených a shromážděných důkazech.
[5] Stěžovatel dále brojil proti postupu a právním názorům žalovaného. Tvrdil, že v průběhu správního řízení velmi podrobně vylíčil svou politickou angažovanost v hnutích podporujících práva kurdské menšiny a prokázal svou příslušnost k politické straně BDP. Žalovaný se tak měl pečlivě zabývat otázkou, jak je v současnosti zacházeno se členy a sympatizanty BDP. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí Nizozemska totiž vyplývá, že členové a sympatizanti BDP dlouhodobě čelili represi ze strany vládních úřadů a byli bezdůvodně zatýkání a vězněni. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však hodnocení, zda k postihům členů BDP nedochází vůbec nebo zda k němu dochází jen v ojedinělých případech, neobsahuje. Stěžovatel se dále domníval, že v rámci správního řízení nebyly shromážděny podklady pro jednoznačný závěr o tom, jakým způsobem turecké úřady nakládají s navrácenými žadateli o azyl, mezi nimiž tvoří odpírači vojenské služby kurdského původu svébytnou skupinu. Stěžovatel měl za to, že následkem jeho navrácení nebude jen eventuální nucené nastoupení výkonu vojenské služby, ale reálně existuje i možnost jeho potrestání za odepření nástupu a emigraci. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí Nizozemska přitom plyne, že osoby spojované s kurdskými radikálními politickými uskupeními, jako jsou PKK a KCK, čelí tvrdým postihům a represi ze strany státní správy.
[6] V reakci na stěžovatelovu kasační stížnost žalovaný konstatoval, že ve svém postupu ani v postupu krajského soudu nespatřuje žádná pochybení. Uvedl, že se krajský soud námitkami, jak byly vzneseny v žalobě, řádně zabýval. Poznamenal, že námitky související se stěžovatelovým členstvím v BDP a s výkonem vojenské služby jsou bezpředmětné, neboť nebyly obsahem žaloby. Jelikož žádné orgány v České republice neposkytují tureckým orgánům informace o tom, kdo v České republice požádal o udělení mezinárodní ochrany, jsou stěžovatelovy obavy v tomto směru neopodstatněné. Taktéž poukázal na to, že stěžovatel ve správním řízení nenavrhoval doplnění podkladů a vyjádřil přesvědčení, že všechny potřebné podklady pro vydání rozhodnutí byly shromážděny. Námitkami, jež směřují proti rozhodnutí správního orgánu, by se Nejvyšší správní soud neměl zabývat.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas [§ 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], oprávněnou osobou (§ 102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud nicméně konstatuje, že převážná část kasačních námitek je polemikou se závěry žalovaného. Kasační stížnost je ovšem mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu a tedy i stížní námitky, jimiž se Nejvyšší správní soud zabývá (§ 103 odst. 1 s. ř. s.), se odvíjejí vždy od tvrzeného pochybení krajského soudu. Jsou-li v kasační stížnosti namítány vady řízení před správním orgánem, musí se jednat vždy o vady, které byly namítány před krajským soudem nebo ke kterým byl tento soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. I tato námitka je tak uplatňována primárně proti rozhodnutí krajského soudu, nikoliv přímo proti rozhodnutí správního orgánu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 7 Azs 47/2009 – 96, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se tudíž nemůže zabývat kasační stížností v rozsahu, v němž stěžovatel polemizuje se správním orgánem, aniž by bylo zřejmé, v čem spatřuje pochybení krajského soudu (viz stěžovatelovy námitky uvedené v odstavci [5] tohoto rozsudku). Některé námitky směřující svým obsahem proti napadenému rozhodnutí žalovaného navíc nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, ač je stěžovatel uplatnit mohl, a proto jsou takové námitky podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.
[9] Kasační stížnost obsahuje i námitku, v níž je vytýkáno pochybení krajského soudu, avšak ve vztahu k této námitce neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Podle § 104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku odůvodnění svého usnesení připojuje.
[10] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, z něhož mimo jiné plyne, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[11] Stěžovatel rozporoval závěr krajského soudu o tom, že nejsou dány předpoklady pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14a zákona o azylu, neboť ten nemá oporu v provedených a shromážděných důkazech. Stěžovatel tuto námitku formuloval velmi obecně, k samotnému důvodu přijatelnosti jeho kasační stížnosti netvrdil žádné skutečnosti a taktéž neuvedl, v čem spatřuje konkrétní pochybení krajského soudu dosahující intenzity vyžadované judikaturou zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud se tak mohl otázkou přijatelnosti zabývat pouze ve všeobecné rovině za použití shora nastíněných kritérií.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve podotýká, že se otázkou odpíračů vojenské služby kurdské národnosti v Turecku, kteří sympatizují s politickou stranou BDP, i jejich případným trestáním v zemi původu již zabýval (srov. usnesení ze dne 15. 4. 2015, č. j. 3 Azs 7/2015 – 31). Zdejší soud se taktéž podrobně vyjádřil k důvodům pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu (viz např. rozsudek ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46) i k podkladům relevantním pro azylové řízení (viz rozsudky ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 139, ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71, nebo ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46). V nyní posuzovaném případě shledal Nejvyšší správní soud argumentaci krajského soudu i žalovaného v souladu s citovanou judikaturou a rovněž nezjistil žádné zásadní pochybení krajského soudu.
[13] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu