[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. F., zastoupeného JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2014, čj. 45000/00157/14/010/KK, o kasační stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2014, čj. 42 Ad 2/2014 – 22,
t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2014, čj. 42 Ad 2/2014 – 22, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I.
1. Okresní správa sociálního zabezpečení Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 26. 11. 2013, čj. 45011/048969/13/110/KC, uložila žalobci povinnost zaplatit regresní náhradu ve výši 45 192 Kč podle § 126 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
2. Žalovaná zamítla odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 15. 1. 2014, čj. 45000/00157/14/010/KK.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ji usnesením ze dne 13. 3. 2014, čj. 42 Ad 2/2014 – 22, odmítl podle § 46 odst. 2 s. ř. s., neboť uzavřel, že o podané žalobě má rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Usnesení krajského soudu je (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů) dostupné na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.1
4. Žalovaná (stěžovatelka) brojila proti výroku I. usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
5. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že žaloba měla být projednána a rozhodnuta v občanském soudním řízení. Byla přesvědčena, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014, čj. 4 Ads 100/2013 – 26, o který krajský soud opřel své závěry, neposoudil předmětnou právní otázku správně.
6. Právní úprava regresních náhrad obsažená v § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění je úpravou speciální a je použitelná pouze pro účely nemocenského pojištění. Jedná se o formu kompenzace sui generis, nikoliv o náhradu škody. Zákon o nemocenském pojištění obsahuje ucelenou procesní i hmotněprávní úpravu jednotlivých otázek souvisejících s regresní náhradou, není proto třeba použít obecnou úpravu odpovědnosti za škodu podle § 415 a násl. občanského zákoníku z roku 1964, resp. § 2894 a násl. nového občanského zákoníku. Posuzovanou věc nelze srovnávat s regresní náhradou zdravotní pojišťovny, ani náhradou podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů.
7. Orgány nemocenského pojištění mají omezenou rozhodovací pravomoc, neboť rozhodují o povinnosti zaplatit regresní náhradu pouze na základě veřejnoprávního pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, kterým bylo postaveno najisto zaviněné protiprávní jednání třetího subjektu, v jehož důsledku došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku nemocenského pojištění. Rozhodnutím o protiprávním jednání fyzické nebo právnické osoby je orgán nemocenského pojištění vázán podle § 57 odst. 3 správního řádu. Výše regresní náhrady je pevně stanovena a odpovídá výši vyplacených dávek. Orgány nemocenského pojištění zahajují řízení o regresní náhradě z moci úřední. Rozhodnutí o regresní náhradě je podle § 84 odst. 2 písm. a) bodu 2 zákona o nemocenském pojištění „rozhodnutím ve věcech nemocenského pojištění“.
8. Podle stěžovatelky proto přezkum rozhodnutí o regresní náhradě náleží do pravomoci správních soudů podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle občanského soudního řádu je možné postupovat pouze v návaznosti na § 126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění, tedy ve sporech o vzájemné vypořádání regresní náhrady mezi osobami, jimž byla uložena povinnost zaplatit regresní náhradu společně a nerozdílně.
III.2
9. Stěžovatelka poukázala v kasační stížnosti na skutečnost, že v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ads 100/2013 – 26 Okresní soud v Hradci Králové navrhl zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb. (dále jen „zvláštní senát“), aby rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb. Okresní soud se domníval, že přezkum rozhodnutí o regresní náhradě podle zákona o nemocenském pojištění náleží do pravomoci správních soudů (pozn. NSS: věc byla vedena u zvláštního senátu pod sp. zn. Konf 8/2014, viz dále odst. 14).
10. „Z procesní opatrnosti“ stěžovatelka navrhla zahájení řízení podle § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. také v nyní posuzované věci. Zvláštní senát usnesením ze dne 19. 2. 2015, čj. Konf 14/2014 – 36, odmítl návrh stěžovatelky jako předčasný. Správní soud (Krajský soud v Ústí nad Labem) sice svou pravomoc popřel nyní napadeným usnesením čj. 42 Ad 2/2014 – 22, Okresní soud v Ústí nad Labem, u něhož měl žalobce podle poučení krajského soudu podat žalobu, ovšem o žalobě žalobce dosud nerozhodl a nepopřel svou pravomoc vydat rozhodnutí ve věci. V souzené věci tedy nevznikl kompetenční spor, k jehož řešení by byl povolán zvláštní senát.
IV.
11. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
12. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
13. Kasační stížnost je důvodná.
15. Rozhodnutí zvláštního senátu je závazné nejen pro strany kompetenčního sporu, ale také obecně pro všechny soudy (§ 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.). Usnesení čj. 42 Ad 2/2014 – 22, jímž krajský soud popřel svou pravomoc rozhodnout ve věci povinnosti žalobce zaplatit regresní náhradu podle zákona o nemocenském pojištění, proto nemohlo obstát.
16. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto usnesení krajského soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1. s. ř. s.). Přestože stěžovatelka napadla pouze výrok I. usnesení čj. 42 Ad 2/2014 – 22, jímž krajský soud odmítl žalobu, Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení jako celek, protože výrok II. týkající se nákladů řízení byl výrokem závislým na výroku I. (viz § 109 odst. 3 s. ř. s.).
17. V dalším řízení krajský soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. dubna 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu