USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka  a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, ve věci žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, o návrhu Městského soudu v Praze na přikázání věci podle § 9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 67/2014,

takto:

Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 67/2014   se   přikazuje   Krajskému soudu v Hradci Králové.

Odůvodnění:

[1]               Žalobce se žalobou ze dne 28. 2. 2014 podanou u místně nepříslušného Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného, na kterého se obrátil s žádostí o poskytnutí informace jako na povinný subjekt dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění. Krajský soud usnesením ze dne 25. 3. 2014, č. j. 10 A 30/2014 – 3, věc postoupil k rozhodnutí místně příslušnému Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“).

[2]               Městský soud předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému krajskému soudu v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud svůj návrh odůvodnil skutečností, že vzhledem k tomu, že žalovaným je městský soud a žaloba směřuje proti nečinnosti tohoto soudu, u nějž působí soudci, kteří by o podané žalobě měli rozhodovat, mohla by tato skutečnost vyvolat objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů městského soudu.

[3]               Žalobce ve vyjádření k návrhu na přikázání věci jinému krajskému soudu vyslovil nesouhlas s přikázáním věci Krajskému soudu v Praze s odůvodněním, že u většiny věcí týkajících se městského soudu činí úkony Krajský soud v Praze, a dokonce týž senát (46 A) a týž soudce. Žalovaný svého práva vyjádřit se ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 s. ř. s. k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, nevyužil.

[4]               Nejvyšší správní soud shledal návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu důvodným.

[5]               Ustanovení § 9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného městského soudu sestavit senát, a z toho důvodu jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu.

[6]               Předsedkyně senátu městského soudu, kterému podle rozvrhu práce přísluší věc projednat, poukázala na důvody pro vyloučení všech soudců, kteří vyřizují agendu správního soudnictví, neboť v projednávané věci je žalovaným Městský soud v Praze. V těchto případech lze mít důvodné pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců, protože žalovaným správním orgánem je samotný městský soud, což je subjekt totožný se správním soudem, který by měl ve věci rozhodnout, a nelze proto vyloučit určitou míru pocitu sounáležitosti s touto institucí. Všichni soudci specializovaných senátů tohoto soudu jsou pro možnou podjatost vyloučeni.

[7]               Ke vztahu objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců Nejvyšší správní soud odkazuje na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70, na které ve svém návrhu poukázal i městský soud. Nejvyšší správní soud zde vyslovil, „že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti pochybnost“. V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“, dle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).

[8]                Vzhledem k důvodnému vyloučení všech soudců specializovaných senátů Městského soudu v Praze jsou splněny podmínky pro delegaci jinému krajskému soudu stanovené v § 9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové, neboť v jeho působnosti se nachází bydliště žalobce.

Poučení : Proti tomuto usnesení   nejsou   opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. července 2014

 JUDr. Barbara Pořízková

předsedkyně senátu