9 As 163/2014 – 25
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: N. Q. T. zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, o.s., se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2013, č. j. OAM-290/LE-LE05-LE05-2013, v řízení o kasační stížnosti Organizace pro pomoc uprchlíkům, o.s., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014, č. j. 2 Az 3/2014 - 40,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014, č. j. 2 Az 3/2014 - 40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla Organizace pro pomoc uprchlíkům, o.s. (dále jen „stěžovatelka“), shora označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla ustanovena žalobci jako opatrovnice.
[2] Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že dne 3. 2. 2014 učinil dotaz na Ředitelství služby cizinecké policie ohledně pobytu žalobce. V odpovědi na tento dotaz bylo soudu sděleno, že žalobce se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří s koncem trestu dne 23. 3. 2014. Dne 22. 4. 2014 se městský soud obrátil na vězeňskou službu Věznice Kynšperk nad Ohří s dotazem, na který mu bylo odpovězeno v tom smyslu, že žalobce byl dne 22. 3. 2014 vyhoštěn z území České republiky a jeho současný pobyt není znám.
[3] S ohledem na tuto skutečnost městský soud rozhodl dle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), o ustanovení stěžovatelky opatrovnicí žalobce z důvodu, že po vyhoštění žalobce z území České republiky není jeho pobyt znám.
[4] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla nezákonnost jejího ustanovení opatrovnicí, neboť k tomu nebyla splněna podmínka dle § 29 odst. 4 o. s. ř., že opatrovníkem lze ustanovit jinou osobu než advokáta jen tehdy, když s tím souhlasí. Stěžovatelka však nebyla městským soudem vůbec dotázána, zda se svým ustanovením opatrovnicí souhlasí. Ta se svým ustanovením přitom nesouhlasí, jak vyplývá z kasační stížnosti.
[5] Městský soud rezignoval na širší odůvodnění svého usnesení, ač byl ze strany Nejvyššího správního soudu mnohokrát upozorněn na nutnost usnesení o ustanovení opatrovníka řádně odůvodnit. Stěžovatelce není zřejmé, proč se městský soud obracel na vězeňskou službu Věznice Kynšperk nad Ohří, která zcela zřejmě neprováděla vyhoštění žalobce, a nebyla tak kompetentním orgánem, který by měl pobyt žalobce znát. Dopisem Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6. 3. 2014 byl městský soud informován o přesném pobytu žalobce, se kterým tak mohl řádně komunikovat. Městský soud tak však učinil až měsíc poté, dne 22. 4. 2014, kdy již prokazatelně věděl, že došlo k ukončení výkonu trestu žalobce a mělo také dojít k výkonu následného trestu vyhoštění. Z informace, kterou měl městský soud k dispozici, bylo zřejmé, že dne 23. 3. 2014 žalobci skončil výkon trestu odnětí svobody a místo jeho pobytu se změní.
[6] Opatrovníkovi musí být soudem řádně zdůvodněno, proč byl v dané věci ustanoven. Podle stěžovatelky by mělo být rovněž zdůvodněno, proč byla vybrána právě stěžovatelka, a nikoli někdo z řad advokátů. Stěžovatelka je opatrovnicí ustanovována v řadě případů, z čehož jí plynou administrativní obtíže, její funkce jí navíc není na rozdíl od advokátů hrazena.
[7] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 As 136/2013 - 28, vznesla stěžovatelka i námitku porušení zákazu nucených prací a služeb.
[8] Stěžovatelka navrhla napadené usnesení městského soudu zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovanému je známo, že k dané problematice již existuje judikatura Nejvyššího správního soudu, a vzhledem k tomu, že kasační stížnost směřuje výhradně do procesní činnosti soudu, ponechává žalovaný hodnocení podané stížnosti na Nejvyšším správním soudu.
[10] Žalovaný však poukázal na to, že stěžovatelka dle čl. II. svých stanov označuje jako cíl své činnosti pomoc cizincům, a to především uprchlíkům, kteří požádali o mezinárodní ochranu z důvodů pronásledování. Vzhledem k tomu se žalovaný domnívá, že napadené usnesení městského soudu není nezákonné.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Za stěžovatelku jedná v řízení o kasační stížnosti její zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodům podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce, že v případě stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro její ustanovení opatrovnicí. Dle § 64 s. ř. s. je nutno při ustanovování opatrovníka postupovat dle § 29 o. s. ř. Dle § 29 odst. 3 o. s. ř. pokud předseda senátu neučiní jiná opatření, může ustanovit opatrovníka mj. účastníku, jehož pobyt není znám. Dle § 29 odst. 4 o. s. ř. platí, že není-li opatrovníkem podle § 29 odst. 1 až 3 o. s. ř. ustanoven advokát, musí s ustanovením opatrovník souhlasit.
[14] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou porušení zákazu nucených prací nebo služeb, kterou v nynějším případě shledal důvodnou. Při tomto hodnocení přitom vycházel ze závěrů rozsudku zdejšího soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 As 136/2013 - 28, jelikož zde existují shodné rysy s tehdy posuzovaným případem.
[15] Zákaz nucených prací nebo služeb je obsažen především v čl. 9 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), v nichž je zároveň vymezeno, co za nucenou práci považovat nelze. Její pozitivní vymezení je naopak obsaženo v Úmluvě o nucené nebo povinné práci (č. 506/1990 Sb.), pro jejíž účely se podle jejího čl. 2 odst. 1 označuje výrazem „nucená nebo povinná práce“ každá práce nebo služba, „která se na kterékoliv osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoliv trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně.“
[16] K vymezení znaku donucení se v minulosti vyjádřil i Ústavní soud. Například v nálezu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12, č. 437/2012 Sb. (odst. 236.), s připomenutím i své předcházející nálezové judikatury označil za podmínku nucené práce nebo služby absenci souhlasu jejich vykonavatele. V případě ustanovení zástupcem usnesením soudu proti vůli ustanovené osoby je podmínka donucení splněna; nadto je zjevné, že se jedná o akt zavazující k úkonům, při jejichž neplnění či opomenutí nelze vyloučit negativní důsledky do právní sféry takové osoby.
[17] Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti rozeznává taktéž znak nucené práce v podobě tíživého břemene, tj. nespravedlivosti, útlaku, resp. zbytečné, neodůvodněné tvrdosti či trápení (viz rozsudek pléna ze dne 23. 11. 1983, Van der Mussele proti Belgii, stížnost č. 8919/80, Series A 70, § 33 a 37), čímž do definice nucené práce vnáší materiální prvek. V této souvislosti lze souhlasit se závěrem, že „za povinnou práci by mohla být považována služba, jejíž vykonání je nezbytné k získání přístupu k určité profesi, jestliže tato služba ukládá břemeno, které je natolik nadměrné či nepřiměřené vzhledem k výhodám spojeným s budoucím výkonem této profese, že nelze mít za to, že výkon takové služby byl předtím dobrovolně akceptován.“ (citováno z Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 455).
[18] Komentářová literatura k Listině k tomu dodává, že „[z]nakem nucené práce nezbytně není bezplatnost. Absence odměny však zpravidla signalizuje nedobrovolnost a zvyšuje tíživost břemene, jež je s takovou prací spojeno, protože není finančně kompenzováno. Tak by tomu bylo zejména tehdy, pokud by bezplatnost byla s určitou povinnou činností spojena pravidelně nebo dokonce vyplývala z definice“ (Langášek, T. in Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 265).
[19] Stěžovatelka je zástupkyní účastníků řízení před soudem, resp. jejich opatrovnicí, ustanovována opakovaně, což je Nejvyššímu správnímu soudu známo z úřední činnosti (jak plyne např. z jeho usnesení ze dne 28. 2. 2013, č. j. 4 As 4/2013 - 23; rozsudku ze dne 24. 4. 2013, č. j. 4 As 21/2013 - 21; rozsudku ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 - 18; rozsudku ze dne 20. 12. 2013, č. j. 5 As 93/2013 - 19; rozsudku ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 As 136/2013 - 28; rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 As 110/2013 - 14; rozsudku ze dne 10. 4. 2014, č. j. 6 As 159/2013 - 37; či rozsudku ze dne 22. 5. 2014, č. j. 3 As 39/2014 - 22). S přihlédnutím k objektivní náročnosti zastupování účastníků řízení před soudem, neexistenci nároku na odměnu za zastupování, právní povaze stěžovatelky a jejím omezeným finančním i personálním zdrojům (jedná se o občanské sdružení vykonávající právní pomoc cizincům na neziskové bázi) dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném případě bylo na stěžovatelku uvaleno tíživé břemeno ve smyslu judikatury shora citované, přičemž ustanovení stěžovatelky zástupkyní žalobce v řízení o žalobě zároveň nebylo v souladu s principem proporcionality. Nelze přehlédnout, že stalo-li by se ustanovování stěžovatelky – neziskové organizace – zástupkyní účastníků řízení před soudem běžnou praxí, a to bez nároku na odměnu, mohlo by to závažným způsobem zasáhnout její činnost a v krajním případě i přivodit její postupný zánik.
[20] V posuzovaném případě tudíž došlo k porušení zákazu nucených prací a služeb dle čl. 9 odst. 1 Listiny.
[21] Nejvyšší správní soud přisvědčil i námitce nepřezkoumatelnosti usnesení městského soudu. Z napadeného usnesení totiž není patrno, z jakých důvodů městský soud považoval za splněnou jednu ze základních podmínek stěžovatelčina ustanovení opatrovnicí, tj. existenci jejího souhlasu s ustanovením. Za situace, kdy se městský soud vůbec neobrátil na stěžovatelku s dotazem, zda s ustanovením souhlasí, měl městský soud uvést, proč měl za to, že stěžovatelka se svým ustanovením souhlasí, což však neučinil. Z napadeného usnesení tak není patrno hodnocení jedné ze základních podmínek pro ustanovení stěžovatelky opatrovnicí.
[22] Nepřezkoumatelnost napadeného usnesení však Nejvyšší správní soud neshledal v namítané skutečnosti, že městský soud neobjasnil, proč se obracel na vězeňskou službu Věznice Kynšperk nad Ohří, která zcela zřejmě neprováděla vyhoštění žalobce, a nebyla tak kompetentním orgánem, který by měl pobyt žalobce znát. K danému Nejvyšší správní soud konstatuje, že informace o pobytu účastníka řízení může soud čerpat z jakéhokoli důvěryhodného zdroje. Tím může přirozeně být i vězeňská služba. V nynější věci vězeňská služba Věznice Kynšperk nad Ohří disponovala zásadní informací s vypovídací hodnotou o tom, že žalobce byl z České republiky vyhoštěn, což má vazbu na neznámost jeho pobytu.
[23] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto napadené usnesení dle § 110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu