U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Ing. K. V., zastoupeného JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem Kosmova 20, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem nám. 14. října 3, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2001, č. j. 391/43 718/1999,

t a k t o :

Věc   s e    v r a c í   k projednání a rozhodnutí prvnímu senátu.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud svým nálezem ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/06, zrušil rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96. Nejvyšší správní soud uvedeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce proti shora označenému rozhodnutí žalovaného. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodoval v dané věci poté, co mu tuto věc postoupil svým usnesením ze dne 5. 1. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 83, první senát Nejvyššího správního soudu. Uvedený senát totiž při předběžné poradě v dané věci dospěl k názoru, který je odlišný od právního názoru vysloveného zdejším soudem v rozsudku ze dne 31. 8. 2004, č. j. 2 Afs 45/2003 - 118.

Ve shora uvedeném zrušujícím nálezu (ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/06) Ústavní soud předně konstatoval, že rozšířený senát ve svém rozhodnutí nedodržel podmínky ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, neboť nerespektoval předchozí nález Ústavního soudu v dané věci ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 583/03, kterým Ústavní soud zrušil původní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 A 76/2001 - 41. Ústavní soud mimo jiné uvedl, že v předchozím nálezu (ve věci sp. zn. II. ÚS 583/03) vytkl původnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dvě pochybení. Jednak Nejvyšší správní soud zcela opominul právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 31/99, a dále se především nevypořádal s jednou ze stěžejních námitek stěžovatele ohledně neplatnosti dodatečného platebního výměru. Jak Ústavní soud dále uvedl, rozhodnutí rozšířeného senátu o existenci předchozí judikatury (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 31/99) zcela mlčí a stěžejní námitkou stěžovatele se sice zabývá, ovšem tak, že Nejvyšší správní soud setrvává na svém původním názoru. Ústavní soud proto uzavřel, že „primárně a bez výjimky trvá na právní závaznosti předchozího kasačního nálezu“.

Rozšířený senát v návaznosti na toto rozhodnutí Ústavního soudu musel předně posoudit, zda je i po uvedeném zrušujícím nálezu dána jeho věcná příslušnost k projednání a rozhodnutí této věci. Ve shora označeném zrušeném rozsudku přitom rozšířený senát postupoval podle § 71 odst. 2 písm. a) jednacího řádu Nejvyššího správního soudu, podle kterého, je-li sporná věc sama, projedná ji a rozhodne o ni rozsudkem rozšířený senát, pokud se ztotožní s právním názorem, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí soudu. Jak přitom vyplývá z textu zrušujícího plenárního nálezu, Ústavní soud se v něm vůbec nezabýval meritem věci; toliko v této souvislosti konstatoval, že „prostor pro vedení věcného diskurzu Ústavního soudu s Nejvyšším správním soudem lze nalézat ve věci jiné, jíž předchozí kasační nález Ústavního soudu a jeho účinky podle čl. 89 odst. 2 Ústavy nebrání.“ Ve světle takto vysloveného závěru proto musel na věc nahlížet též rozšířený senát, kterému nezbylo, než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku, tedy věc vedenou pod sp. zn. 6 A 76/2001 vrátit k dalšímu projednání a rozhodnutí prvnímu senátu.

Pokud totiž nález pléna Ústavního soudu (ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/06) shledává pochybení rozšířeného senátu v tom, že ve zrušeném rozsudku byly mimo jiné opomenuty právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 31/99, s tím, že navíc zdůrazňuje význam kasační povahy nálezu v konkrétní věci, de facto tím Ústavní soud v projednávané věci Nejvyšší správní soud zavázal k aplikaci právního názoru vyjádřeného v uvedeném nálezu. Jak je dále zřejmé, v rozporu s názorem Ústavního soudu je přitom nejen zrušené usnesení rozšířeného senátu, ale též některé závěry prvního senátu uvedené v usnesení o předložení věci rozšířenému senátu, č. j. 6 A 76/2001 - 83 [respektive v předkládací zprávě rozšířenému senátu v téže věci (č. j. 6 A 76/2001 - 86)]. Vzhledem k tomu, že „rozšířený senát se podle § 17 odst. 1 s. ř. s. zabývá právní otázkou předloženou tříčlenným senátem Nejvyššího správního soudu pouze tehdy, pokud shledá rozpor názoru tříčlenného senátu, který věc rozšířenému senátu postoupil, s názorem vyjádřeným v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu … v opačném případě věc vrátí tříčlennému senátu k dalšímu řízení“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, č. j. Nad 98/2003 - 36, www.nssoud.cz), a s přihlédnutím k tomu, že rozšířenému senátu samozřejmě v tomto ohledu nepřísluší nahrazovat tříčlenné senáty v jejich rozhodovací činnosti (rozhodnutí o předložení věci rozšířenému senátu), nezbylo rozšířenému senátu, než věc vrátit senátu tříčlennému, který v dalším řízení v souladu se shora označeným zrušujícím plenárním nálezem zohlední podle čl. 89 odst. 2 Ústavy zejména závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 583/03.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení   n e j s o u   opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. července 2009

                     JUDr. Josef Baxa

            předseda rozšířeného senátu