č. j. 6 Ads 62/2003 - 31

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M   R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně Ing. M. G., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2003, č. j. 4 Cad 59/2003 - 16,

takto:

I. Kasační stížnost  se zamítá.

II. Žalovaná  nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala včas a řádně kasační stížnost jako opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze); předmětem řízení je stěžovatelčin nárok na dávkové plnění nazvané stěžovatelkou „vyrovnávací přídavek“, o němž rozhodovala Česká správa sociálního zabezpečení jako žalovaná. Spornou otázkou, jejíž řešení nejprve přináleželo žalované a posléze soudu, bylo, zda stěžovatelka byla ústavně nepřípustným způsobem zasažena přístupem žalované, jestliže na její věc aplikovala žalovaná jednak Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikovanou pod č. 228/1993 Sb., (dále převážně jen „Smlouva“) jednak zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále převážně jen „zdp“) a to tak, že stěžovatelčinu žádost o toto plnění zamítla.

I.

Fakta:

Stěžovatelka se narodila 3. 5. 1944, je a byla občankou České republiky; na území České republiky (rozuměno v hranicích od 1. 1. 1993) absolvovala středoškolské i vysokoškolské vzdělání (v letech 1958 - 1966), v letech 1966 - 1969 na území ČR pracovala v pracovním poměru, v letech 1969 - 1971 pečovala o dítě, poté do 30. 6. 1972 opět pracovala v pracovním poměru. Od 1. 7. 1972 do 30. 4. 1993 trvale žila a pracovala na území Slovenské republiky (v hranicích od 1. 1. 1993), poté se i s rodinou vrátila na území ČR, kde pracovala v pracovním poměru od 1. 5. 1993 do 2. 3. 2001. Věkovou hranici pro nárok na starobní důchod stěžovatelka dovršila podle předpisů platných na území ČR dne 3. 9. 2000. Stěžovatelka podala dne 26. 2. 2001 žádost o starobní důchod směrovanou vůči žalované. Důchod požadovala od 3. 3. 2001.

Žalovaná její žádost postoupila podle výše citované Smlouvy slovenskému nositeli důchodového pojištění, jenž stěžovatelce přiznal dne 12. 4. 2001 ode dne 3. 3. 2001 starobní důchod ve výši 4350 Sk podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, přičemž pro nárok na důchod vzal v úvahu 34 let pojištění, pro výši 30 let (od dovršení 18 let věku), výše důchodu činila 55 % průměrného měsíčního výdělku, jenž byl zjištěn z výdělků let
1989 - 1993, jejich průměr činil 3212 Kč. Takto stanovený důchod podle výše cit. předpisů z roku 1988 činil 1651 Sk, byl upraven podle zákona č. 233/2000 Sb., takže ve výsledku činil 4 350 Sk.

Žalovaná poté rozhodnutím ze dne 8. 6. 2001 přiznala od 3. 3. 2001 stěžovatelce dílčí starobní důchod, při jehož výpočtu přihlédla k době pojištění v rozsahu 41 let (součet dob pojištění na území SR i ČR). Jako dobu pojištění v ČR zohlednila dobu od 1. 5. 1993 v rozsahu 2 863 dnů, rozhodné období pro výpočet dávky bylo určeno lety 1986 - 2000, výpočtový základ stanoven v částce 9311 Kč, čemuž odpovídá dílčí důchod ve výši 1468 Kč.

Stěžovatelka měla trvalý pobyt na území ČR do 24. 7. 1972 a poté opět od 14. 4. 1993 (potvrzení Úřadu městské části Praha 9 ze dne 19. 9. 2001).

Stěžovatelka požádala dne 16. 8. 2001 u žalované o odstranění tvrdosti, kterou spatřovala v tom, že součet důchodů, které jsou jí vypláceny, nedosahuje výše důchodů jiných občanů ČR, kterým je však důchod vyplácen výhradně podle českých předpisů, poněvadž při rozdělení ČSFR neměli zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky. Tato žádost byla ministrem práce a sociálních věci dvakrát zamítnuta.

Stěžovatelka dne 7. 4. 2003 uplatnila u žalované žádost ze dne 4. 4. 2003 o přiznání vyrovnávacího přídavku, jenž měl spočívat v rozdílu mezi částkou důchodů doposud jí vyplácených oběma nositeli pojištění a výší důchodu, který by jí náležel podle českých předpisů, pokud by se celá doba pojištění hodnotila podle těchto předpisů. V žádosti uvedla, že Smlouva diskriminuje české občany žijící na Slovensku v době rozdělení státu, poukázala na zápis z jednání na Úřadu vlády, na čl. 3 Nařízení RE 1408/71 (předpis Evropských společenství, jenž zaručuje občanům členským zemí rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení),  vyjádřila  názor,  že  smlouva  nebyla  transformována  do  právního  řádu  ČR,

a proto má přednost zákon, tj. zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, přičemž podle něj stěžovatelka dovozuje vyšší starobní důchod, než za použití Smlouvy. Žádá proto o přiznání výše specifikovaného rozdílu jako vyrovnávacího příspěvku.

Žalovaná tuto žádost dne 29. 4. 2003 zamítla, přičemž v rozhodnutí blíže rozvedla, že příslušnost slovenského nositele pojištění byla ve stěžovatelčině případě určena podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy, tj. podle jejího trvalého pobytu k datu rozdělení ČSFR, vyrovnávací přídavek jako samostatná dávka důchodového pojištění neexistuje, proto stěžovatelka neshledala důvod neaplikovat Smlouvu a nepřiznat dílčí důchod vypočtený podle § 61 zákona č. 155/1995 Sb. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno 5. 5. 2003.

Stěžovatelka podala dne 24. 6. 2003 proti tomuto rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze. V žalobě namítla, že rozhodnutí je v rozporu s § 3 správního řádu, neboť neexistuje-li v právním řádu ČR požadovaná dávka, měla žalovaná zkoumat, zda neexistuje jiný způsob, jak stěžovatelce vyhovět. Dále namítá rozpor postupu žalované s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a poukazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/2002; domnívá se, že tento nález řeší i její situaci, i když skutkově dopadal na jiný příběh, v tom, že i ona je považována za osobu, která před rozpadem státu měla zaměstnání v cizině, a proto se jí dostalo méně příznivého zacházení než těm, kteří měli zaměstnavatele se sídlem v ČR. Výše jejího důchodu ze Slovenské republiky podléhá kurzovým rozdílům, a to v její neprospěch. Připomněla zde rovněž zásadu předvídatelnosti práva a právních jistot jako základ právního státu. Dovodila tedy, že žalovaná měla odstranit v mezích zákona diskriminaci, které byla podrobena. Poukázala rovněž na případy rozhodování Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu v minulosti.

Městský soud v Praze rozhodl o žalobě rozsudkem č. j.4 Cad 59/2003 - 16 ze dne 1. 10. 2003, jímž žalobu zamítl jako nedůvodnou a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění m. j. uvedl, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, žádné pochybení v jejím postupu soud neshledal, správní orgán nemohl rozhodnout jinak, jsa vázán zákonem.

Proti rozsudku Městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která je předmětem tohoto řízení.

II.

Kasační stížnost

Stěžovatelka uplatňuje v kasační stížnosti důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“); prvý důvod – nesprávné právní posouzení věci (písm. a/ cit. ust.) – spatřuje stěžovatelka v tom, že městský soud neshledal v postupu žalované žádný diskriminační přístup. Stěžovatelka argumentuje čl. 1 Ústavy, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k čl. 30 odst. 1, jenž upravuje základní  právo  na   přiměřené   hmotné   zabezpečení   ve  stáří,   Paktem   o  hospodářských, sociálních a kulturních právech a Evropskou úmluvou o ochraně práv a základních svobod, které obsahují ustanovení o zákazu diskriminace, která jsou přímo použitelná, mají přednost před zákonem a jako taková měla být aplikována jak správním orgánem, tak soudem. Soud měl posoudit soulad zákona s ústavním pořádkem a diskriminaci, o níž je stěžovatelka přesvědčena, svým výrokem napravit, nebo věc předat Ústavnímu soudu podle § 95 odst. 2 Ústavy. Diskriminace měla spočívat v tom, že bylo rozdílně zacházeno s občany ČR, kteří byli před 1. 1. 1993 zaměstnáni na území ČSFR, tedy nikoli v cizině. Dále napadá rozhodnutí městského soudu pro nepřezkoumatelnost (písm. d/ cit. ust.), neboť se dostatečně nevypořádalo s žalobní námitkou směřující k diskriminaci stěžovatelky.

III.

Posouzení námitek kasační stížnosti

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 2 s. ř. s.) a shledal, že kasační stížnost důvodná není.

1. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné potud, pokud je nesrozumitelné, nebo trpí nedostatkem důvodů. O nesrozumitelnost v projednávané věci nemůže jít (z napadeného rozhodnutí je zcela zřetelné, jak bylo rozhodnuto), nedostatek důvodů by mohl nastat v případě, kdy se rozhodnutí neopírá o důvody, na jejichž základě lze učinit určitý závěr, nikoli však za situace, kdy rozhodnutí trpí dílčími nedostatky odůvodnění; Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že městský soud se s žalobní námitkou vypořádal velmi stroze, nicméně z jeho odůvodnění je patrné, že diskriminační prvek v rozhodnutí žalované neshledal, neboť uvedl, že žádné pochybení nenalézá. Implicitně tedy nutno v napadeném rozhodnutí městského osudu číst, že žaloba je nedůvodná, neboť k žádné diskriminaci nedošlo - správní orgán aplikoval Smlouvu i správný právní předpis a nemohl jinak. Pokud se soud s tímto postupem a jeho odůvodněním podaným žalovanou v napadeném správním rozhodnutí ztotožnil, není možno na jeho rozhodnutí pohlížet jako na nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; právní názor soudu je z napadeného rozhodnutí zcela zřetelný. Této námitce tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje.

2. Námitka spočívající v tvrzení, že stěžovatelka je rozhodnutím žalované o nepřiznání vyrovnávacího příspěvku diskriminována, a to v rozporu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a dvěma výše zmíněnými mnohostrannými mezinárodními smlouvami o lidských právech, by mohla být po právu, pokud by soud aplikoval na věc nesprávný právní předpis, anebo by sice užil správnou právní normu, leč by ji nepřiléhavě vyložil. Interpretace musí pak snést měřítka ústavní konformity.

2.1. Použitelné právo

Žádost o starobní důchod byla podána 28. 2. 2001 vůči žalované; žádost o „vyrovnávací přídavek“ byla tamtéž podána 7. 4. 2003.

1. Hmotněprávní normy vnitrostátní

2.1.1. Předpisy ústavního pořádku ČR v kontextu posuzované věci

Ústava ČR:

Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1), Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (odst. 2 od 1. 6. 2002).

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10 od. 1. 6. 2002)

Ústavní soud … rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací (čl. 87 odst. 2 od 1. 6. 2002).

Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. (čl. 95 odst. 1 od 1. 6. 2002)

Listina základních práv a svobod:

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné (čl. 1).

Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení (čl. 3 odst. 1).

Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Podrobnosti stanoví zákon. (čl. 30 odst. 1, 3).

Práv uvedených v čl. … 28 až 31 … je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1).

Pokud Listina používá pojmu „občan“, rozumí se tím státní občan ČSFR (od vzniku České republiky státní občan České republiky) ( čl. 42 odst. 1).

2.1.2. Předpisy o důchodovém pojištění hmotněprávní

Podle § 28 zákona č. 150/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jenž nabyl účinnosti 1. 1. 1996 má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky v tomto zákoně stanovené. Podle § 29 zdp má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 25 let a dosáhl aspoň věku potřebného pro nárok na starobní důchod, nebo získal dobu pojištění   nejméně  15   let  a  dosáhl  aspoň  65  let,  pokud  nesplnil  podmínky nejprve uvedené. Pojištěncem se rozumí osoba, která je nebo byla účastna pojištění (§ 2 odst. 2 zdp).

Podle § 32 důchodový věk činí u žen, pokud vychovala dvě děti, 55 let, přičemž u pojištěnců, kteří těchto hranic dosáhnou od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2006, se ke kalendářnímu měsíci, ve kterém pojištěnec dosáhl této hranice přičítají čtyři měsíce za každý i započatý kalendářní rok z výše uvedeného období, a za důchodový věk se považuje věk dosažené v takto určeném kalendářním měsíci.

Podle § 61 odst. 1 zdp, vyplácí-li se poživateli důchodu důchod vypočtený se zřetelem k mezinárodní smlouvě podle poměru dob získaných v ČR k celkově získané době, stanoví se základní výměra a procentní výměra důchodu v poměru těchto dob, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva

Dobou pojištění je po 31. 12. 1995 doba účasti na pojištění vymezeného okruhu osobu (m.j. zaměstnanců v pracovním poměru), pokud za tuto dobu bylo v České republice zaplaceno pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“). Podmínkou účasti na důchodovém pojištění u zaměstnanců v pracovním poměru je, že jsou účastni nemocenského pojištění (§ 8 zdp).

Dobou pojištění jsou též doby zaměstnání získané  před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Za náhradní dobu pojištění se považují též náhradní doby získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem (§ 13 odst. 2 zdp).

Předpisem platným před 1. 1. 1996 byl zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen „zsz“); podle § 8 odst. 1 písm. a) zsz se zaměstnáním rozuměl pracovní poměr, pokud zakládal nemocenské pojištění (§ 8 odst. 2 zsz), a rovněž studium po skončení povinné školní docházky. Doba péče o dítě byla náhradní dobou podle § 9 odst. 1 písm. e) zsz.

Podle § 71 odst. 1 zdp výše starobního důchodu, na který vznikne nárok v době od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2005 nesmí být nižší než výše důchodu, která by náležela, kdyby byl důchod přiznán podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995, (tj. podle zsz) za okolností blíže specifikovaných v dalších odstavcích ust. § 71 zdp.

Podle § 103 odst. 1 zsz na důchod neměl nárok občan, který neměl trvalý pobyt na území ČSSR (ČSFR), pokud jinak nestanovila mezinárodní smlouva  (§ 103  odst.  3  zsz).

2.1.3. Zánik ČSFR – vnitrostátní i mezinárodní normy

O zániku ČSFR bylo rozhodnuto ústavním zákonem č. 542/1992 Sb., na němž se usneslo 25. 11. 1992 Federální shromáždění. Podle čl. 8 tohoto ústavního zákona (od 1. 1. 1993 v důsledku čl. 112 odst. 3 Ústavy majícího sílu zákona) mohla Česká republika a Slovenská republika ještě před zánikem ČSFR uzavírat smlouvy o úpravě vzájemných poměrů ve věcech, které náleží do působnosti ČSFR s tím, že tyto smlouvy vstoupí v platnost po zániku ČSFR. ČSFR zanikla uplynutím dne 31. 12. 1992 (čl. 1 odst. 1 cit. ústavního. Podle ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, zůstaly v platnosti ústavní zákony, zákony, a ostatní právní předpisy ČSFR platné v den zániku ČSFR na území ČR (čl. 1 odst. 1); podle odst. 2 cit. ústavního zákona, pokud ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy přijaté před zánikem ČSFR spojují práva a povinnosti s územím ČSFR a státním občanstvím ČSFR, rozumí se tím území České republiky a státní občanství České republiky, pokud zákon nestanoví jinak. Podle čl. 4 tohoto ústavního zákona majetková a jiná práva a závazky ČSFR přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu stanoveném ústavním zákonem FS nebo smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Podle čl. 5 odst. 2 Česká republika přebírá práva a závazky neuvedené v čl. 4, které pro ČSFR ke dni jejího zániku vyplývaly z mezinárodního práva s výjimkou závazků ČSFR spojených s územím, na které se vztahovala svrchovanost ČSFR, ale nevztahuje se na ně svrchovanost České republiky.

Dne 29. 10. 1992 byla podepsána Smlouva (mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení), ČNR ji schválila 24. 11. 1992, v zastoupení prezidenta republiky ji ratifikoval předseda vlády České republiky, prozatímně byla prováděna od 1. 1. 1993, publikována byla pod č. 228/1993 Sb. Tato smlouva promítla zánik ČSFR v oblasti důchodového pojištění (tehdy důchodového zabezpečení) do textu čl. 20: podle jeho odst. 1 se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby zabezpečení toho státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Neměl-li zaměstnavatel sídlo na území ČSFR, považují se doby zabezpečení získané před dnem rozdělení ČSFR za doby zabezpečení toho státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem (odst. 2). Podle čl. 15 Správního ujednání k provádění Smlouvy, není-li adresa zaměstnavatele uvedena v obchodním rejstříku (např. podniky zřízené zákonem), postupuje se podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy.

Podle čl. 11 Smlouvy se rozsah a způsob hodnocení dob zabezpečení řídí právními předpisy toho státu, v jehož důchodovém zabezpečení byly získány a ustanovením čl. 20. Vznikne-li osobě zúčastněné na důchodovém zabezpečení na území obou států nárok na důchod v jednom nebo obou státech pouze s přihlédnutím k dobám zabezpečení získaným na vlastním území, poskytne takový důchod příslušný nositel zabezpečení tohoto státu. Pokud nárok nevznikne pouze s přihlédnutím k vlastním dobám, přihlédne příslušný nositel zabezpečení k dobám získaným v obou smluvních státech a stanoví dílčí důchod (důchod v částce odpovídající poměru mezi délkou doby zabezpečení hodnocené podle jeho právních předpisů a celkovou dobou zabezpečení získanou podle právních předpisů obou států).

Podle článku 7 Smlouvy se účast na pojištění řídí právními předpisy státu, na jehož území je výdělečná činnost vykonávána.

Pokud jde o nároky z důchodového zabezpečení, vztahuje se tato Smlouva i na uprchlíky, občany třetích států a osoby bez státního občanství (čl. 3 odst. 2), jestliže podléhají nebo podléhali právním předpisům smluvního státu.

Majetek ČSFR byl rozdělen mezi ČR a SR ústavním zákonem č. 541/1992 Sb., podle jehož čl. 3 přešel majetek jednak na ten stát, na jehož území se nacházel, jednak byl přijat  princip podílu  počtu  obyvatel  ČR  a  SR,  tj.  dva  ku  jedné –  tento  princip  platil pro všechen majetek, u něhož nebylo možno použít územní princip. Pod č. 63/2000 Sb.m. s. byla vyhlášena Smlouva mezi ČR a SR o společném postupu při dělení majetku ČSFR mezi Českou a Slovenskou republiku a o jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku, smlouva vstoupila v platnost dne 22. 5. 2000. Dělení majetku ČSFR podle cit. ústavního zákona a dvoustranných dohod bylo prohlášeno za ukončené; v konečném seznamu těchto dohod, jež podle této smlouvy představovaly nástroj dělení majetku ČSFR, je v příloze této smlouvy v kapitole V pod bodem 1. uvedena Smlouva o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR z 29. 10. 1992.

2.1.4. Nemocenské pojištění

Nemocenské pojištění zaměstnanců je upraveno zákonem č. 54/1956 Sb., přičemž okruh pojištěných osob vyplývá z úpravy obsažené v § 2 cit. zákona. Podle § 2 odst. 1 písm. a) jsou podle tohoto zákona pojištěni pracovníci v pracovním poměru, pokud jsou činní v České republice (do 31. 12. 1995 zněl text „ v Československé republice“), změna byla provedena zákonem č. 160/1995 Sb.

2.1.5. Financování důchodového pojištění

Dávky důchodového pojištění jsou financovány především z pojistného, které se pro tento účel platí podle pravidel stanovených od 1. 1. 1993 zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, přičemž příjmy a výdaje důchodového pojištění jsou součástí státního rozpočtu České republiky, na tom nic nemění existence zvláštního účtu důchodového pojištění ve státním rozpočtu České republiky jako součásti státních finančních aktiv, srov. § 36 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Sociální zabezpečení (včetně důchodového zabezpečení) bylo jako výdaj zahrnuto do konce roku 1992 v rozpočtech obou republik, obecně lze shrnout, že ze státního rozpočtu federace byly financovány pouze výdaje na obranu, činnost federálních orgánů a jmenovité programy a projekty stanovené zákony FS, včetně dotací do rozpočtů republik (srov. zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, a zákony o státních rozpočtech z let 1969 - 1992, zákony o rozpočtových pravidlech – č. 134/1970 Sb., č. 60/1971 Sb.). Financování důchodového pojištění ze státního rozpočtu bylo zavedeno zákonem č. 102/1951 Sb., o přebudování národního pojištění - § 6 odst. 4, zákon o dani ze mzdy  č. 76/1952 Sb., pak již v § 1 deklaroval, že „ za účelem … zjednodušení vybírání daně a pojistného národního pojištění zavádí se daň ze mzdy, v níž jsou zahrnuty  i  příspěvky dělníků a úředníků na pojistné národního pojištění“, v § 23 stanovil, že ve státním rozpočtu bude každoročně stanovena částka, která připadne na účely národního pojištění zaměstnanců .

2. Procesní normy vnitrostátní

2.1.6. Převážnou část procesních úprav v oblasti důchodového pojištění upravuje zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Podle § 81 cit. zákona se řízení o přiznání dávky důchodového pojištění zahajuje na základě písemné žádosti (odst. 2), řízení o změně poskytování nebo výše již přiznané dávky se zahajuje na základě písemné žádosti nebo z podnětu orgánu, který je příslušný k rozhodnutí (odst. 2). Podle § 108 cit. zákona se pro  řízení ve věcech  důchodového  pojištění  použije  správní řád,  nestanoví-li

tento zákon jinak

Ustanovení § 56 odst. 1 písm. d) zdp umožňuje zásah do pravomocně přiznaného nároku na dávku a její výši , nastanou-li zdp předvídané okolnosti, například změní-li se skutečnosti rozhodné pro výši důchodu nebo pro nárok na jeho výplatu. V oblasti důchodového pojištění se tedy – pokud jde o změnu vnějších okolností - správní rozhodnutí vydává s klauzulí rebus sic stantibus.

Dávku přiznanou pravomocným rozhodnutím lze rovněž změnit (zvýšit, snížit, odejmout), zjistí-li se, že byla přiznána neprávem nebo v nižší (vyšší) výši, než náležela. (§ 56 odst. 1 písm. b), c) zdp).

3. Mezinárodní normy

2.1.7. Podle Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) se smluvní státy zavázaly podniknout … kroky …k postupnému dosažení plného uskutečnění práv uznaných v tomto Paktu (čl. 2 odst. 1). Podle čl. 9 státy uznávají právo každého na sociální zabezpečení, zahrnujíc v to právo na sociální pojištění; Práva formulovaná v tomto paktu se musí uskutečňovat bez jakéhokoliv rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního a sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

2.1.8. Zákaz diskriminace obsahuje i čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhláška č. 209/1992 Sb.). Tato Úmluva neobsahuje explicitní právo na sociální zabezpečení, v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je však pravidelně dovozována aplikace čl. 6 Úmluvy.

2.1.9. Právo na sociální zabezpečení je předmětem úpravy obsažené v čl. 12 Evropské sociální charty (vyhlášena pod č. 14/2000 Sb. m. s.). Podle odst. 4 čl. 12 se smluvní strany zavazují učinit … opatření k zajištění rovného zacházení s vlastními státními příslušníky a státními příslušníky ostatních smluvních stran, pokud jde o práva sociálního zabezpečení, včetně zachování nároků vyplývajících z právních předpisů sociálního zabezpečení, bez ohledu na pohyb chráněných osob mezi územími smluvních stran, a dále k uznání, zachování a znovunabytí práv sociálního zabezpečení prostřednictvím sčítání dob pojištění nebo zaměstnání završených podle právních předpisů každé ze smluvních stran.

2.1.10. Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám (č. 292/1999 Sb.) v čl. 2 odst. 1 písm. b) definuje sukcesi států jako nahrazení jednoho státu druhým v odpovědnosti za mezinárodní vztahy území.

D. Právo Evropských společenství – právo, k němuž je v posuzované věci vhodné přihlédnout

Dnem 1. 5. 2004 se Česká republika stala členským státem Evropské unie (srov. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 44/2004 Sb. m. s.). V souladu s ustanovením čl. 10a odst. 1  Ústavy  České republiky  začalo  tímto okamžikem  na  území  České  republiky platit právo Evropské unie, resp. z hlediska projednávané věci podstatně právo Evropských společenství. Právní úpravu Evropských společenství (dále rovněž „ES“) v příslušných oblastech je třeba považovat za nadřazenou (tj. s uplatněním principu přednosti) národní právní úpravě (srov. např. případy Van Gend & Loos (26/62), Simmenthal (106/77). Oblast vztahů projednávaných v posuzované věci je z hlediska jejich právního posouzení v rámci práva Evropských společenství relevantně upravena nařízením Rady (EHS) č. 1408/71.

Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečné činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, řeší případný konflikt právních řádů členských států, zakazuje nerovné zacházení na základě státní příslušnosti, upravuje sčítání dob pro nárok na dávky a jejich výši a odstraňuje teritoriální zábrany pro výplatu dávek.

Z hlediska posuzované věci je určují zákaz diskriminace z hlediska občanství – čl. 3 Nařízení neumožňuje „svým“ státním příslušníkům přiznat „více práv“ než osobám jiné státní příslušnosti v postavení občanů jiného členského státu. Nařízení upravuje i přepočty přiznaných dávek (čl. 51), jehož smyslem je zabránit přepočtu dávek kdykoli dojde ke změně dávky v jiném státě a rovněž zaručuje ochranu, avšak toliko v podobě minimální výše dávky podle práva státu, na jehož území příjemce dávky trvale bydlí (čl. 50). Dávkami se rozumí všechny dávky a důchody včetně jejich součástí placených z veřejných prostředků, zvýšení z důvodů valorizace a doplňkové dávky (čl. 1 písm. t/). Podle čl. 6 Nařízení nahrazuje ustanovení jakékoliv smlouvy o sociálním zabezpečení zavazující dva nebo více členských států, pokud není v souladu s čl. 7 odst. 2 písm. c) stanoveno, že některá ustanovení takových smluv budou nadále platit – tato ustanovení jsou obsahem přílohy III. Nařízení. Podle čl. 3 odst. 3 Nařízení se ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení, které zůstávají v platnosti podle čl. 7 odst. 2 písm. c), vztahují na všechny osoby, na které se vztahuje toto Nařízení (výjimky jsou uvedeny v části B přílohy III. Nařízení).

Citované Nařízení bylo od roku 1971 opakovaně mnohokrát novelizováno. Původně obsahovalo pouze pět příloh, přičemž příloha provádějící čl. 7 odst. 2 písm. c) byla označena jako příloha II., od 1. 12. 1981 došlo v důsledku Nařízení Rady (EHS) 1390/81 k přečíslování příloh, takže původní příloha II. nese od této doby označení příloha III.

Smlouva o přistoupení ČR k Evropské unii stanovila v čl. 1 odst. 2, že podmínky přijetí a úpravy smluv, na nichž je Unie založena, jež si toto přijetí vyžaduje, jsou stanoveny v aktu připojeném k této smlouvě. Ustanovení tohoto aktu tvoří nedílnou součást této smlouvy. Seznam takto změněných aktů a jejich změny jsou obsaženy v příloze II k Aktu o podmínkách přistoupení (čl. 20 Aktu o přistoupení). V kapitole 2. Volný pohyb osob je pod písm. A. Sociální zabezpečení pod bodem 1. uvedeno Nařízení Rady (EHS) 1408/71, přičemž pod písm. h) je obsažena novelizace přílohy III části A tohoto Nařízení, a to tak, že za oddíl 24. Belgie - Spojené Království jsou vloženy oddíly 25. až 47., v nichž v oddíle 44. je uvedeno, že zůstává použitelným ustanovením článek 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou ze dne 29. října 1992.

Jako obecné kriterium pro určení relevantního právního řádu (a v návaznosti na to přiznání  dávek   podle  čl.  44  a   násl.  Nařízení)  Nařízení   stanoví  místo   zaměstnání na území určitého členského státu (čl. 13 odst. 2 písm. a/ Nařízení). Čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou ze dne 29. října 1992, jak shora uvedeno i nadále platný v rámci příloh Nařízení, je třeba považovat za speciální ustanovení ve vztahu k Hlavě II. – a v jejím rámci čl. 13 a násl. Nařízení. Proto i doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR je třeba považovat za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem, a pokud občan neměl ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území ČSFR, považují se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Pro oblast vztahů krytých ustanovením čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou ze dne 29. října 1992 se proto kriterium místa zaměstnání pro určení relevantního právního řádu nepoužije.

Nařízení nezakládá žádné nároky za období přede dnem svého vstupu v platnost (čl. 94 odst. 1). Všechny doby pojištění a popřípadě všechny doby zaměstnání a bydlení získané podle právních předpisů členského státu přede dnem vstupu Nařízení v platnost se berou v úvahu při stanovení nároků získaných podle Nařízení (čl. 94 odst. 2). S výhradou čl. 94 odst. 1 Nařízení se nároku podle Nařízení nabývá, i když se tento nárok týká pojistné události, ke které došlo přede dnem vstupu Nařízení v platnost.

Dnem vstupu Nařízení v platnost je třeba rozumět den jeho vstupu v platnost na území daného členského státu (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ES ve věcech C - 28/00, Liselotte Kauer v. Pensionversicherungsanstalt der Angestellten, odst. 21, a C - 290/00, Johann Franz Duchon v. Pensionversicherungsanstalt der Angestellten, odst. 22).

Temporální účinky práva ES (zejména pak ve vztahu k právnímu prostředí nově přistoupivších členů) se v obecné rovině vyznačují zákazem retroaktivity přímé, připouštějí však retroaktivitu nepřímou, tj. možnost aplikace „nového“ práva na existující či do budoucna vznikající účinky/následky situací, nastalých za doby existence práva „starého“ (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ES ve věcech C - 28/00, Liselotte Kauer v. Pensionversicherungsanstalt der Angestellten, odst. 20, a C - 290/00, Johann Franz Duchon v. Pensionversicherungsanstalt der Angestellten, odst. 21, srov. rovněž S. L. Kaleda, Immediate Effect of Community Law in the New Member States: Is there a Place for a Consistent Doctrine?, v European Law Journal 1/2004, str. 102 a násl.).

Žalobou napadené rozhodnutí žalované, stejně jako kasační stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze byla vydána před přistoupením České republiky k Evropské unii (dále rovněž jen „EU“).

V kontextu Nejvyšším správním soudem projednávané věci a kasační stížností vznesených námitek tvrzené diskriminace žalobkyně je přesto vhodné přihlédnout rovněž k relevantním ustanovením Nařízení – a při vytváření právních závěrů Nejvyšším správním soudem posoudit rovněž skutečnost, zda v případě žalobkyně nemohlo dojít k diskriminaci, jež by zakládala rozpor s právy vyplývajícími z Nařízení a příp. z ustanovení Smlouvy o založení ES.

2.3. Právní závěry Nejvyššího správního soudu

Stěžovatelka činí středobodem své stížnostní námitky nesprávné právní posouzení jí tvrzeného nároku  na  dávku  nazvanou  „vyrovnávací  přídavek“,  přičemž  nezpochybňuje, že taková dávka v systému důchodového pojištění neexistuje a svou argumentaci vede výlučně v rovině ústavněprávní, tedy, že tento nárok, ač v zákoně zakotven není, jí má příslušet jako důsledek ústavně konformního výkladu blíže nespecifikovaných předpisů, v každém případě pak jako důsledek tvrzené diskriminace, jež je v rozporu se shora uvedenými ústavními principy a principy smluv o lidských právech rovněž výše citovaných. Tato diskriminace má spočívat v odlišném zacházení se dvěma skupinami občanů České republiky, přičemž zacházení s těmi, kdož před zánikem ČSFR pracovali pro zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky je méně příznivé než s oněmi, kteří pracovali pro zaměstnavatele se sídlem na území České republiky. Toto odlišné zacházení nemá objektivní a rozumné ospravedlnění. Osoba, která pracovala na území ČSFR neměla důvod očekávat vytvoření této fikce a negativní důsledky z toho plynoucí, tedy došlo k porušení zásady předvídatelnosti práva a právní jistoty. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, žes ohledem na směnný kurs české a slovenské koruny činí její starobní důchod o 2000 Kč že méně, než kdyby byl přiznán podle českých právních předpisů.

2.3.1. Nejvyšší správní soud nejdříve předestře svou úvahu k procesním aspektům věci: stěžovatelka také v žalobě (byť tuto námitku v kasační stížnosti výslovně neopakuje) namítala, že žalovaná nepostupovala v souladu s § 3 správního řádu, neboť její žádost neposoudila podle jejího obsahu a zamítla ji proto, že požadovaná dávka v systému sociálního pojištění neexistuje. Pokud by tak žalovaná opravdu postupovala, nemohla by vůbec o žádosti stěžovatelky rozhodnout, neboť by k tomu neměla dostatek věcné příslušnosti, a jednalo by se o akt nicotný. Žalovaná je totiž podle § 5 písm. a) č. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, povolána rozhodovat toliko o dávkách důchodového pojištění. Podle § 4 odst. 1 zdp se z důchodového pojištění poskytují důchody, a to starobní, plný invalidní, částečný invalidní, vdovský a vdovecký a sirotčí. Je proto nepochybné, že žalovaná posoudila podle obsahu žádost stěžovatelky jako žádost ve věci starobního důchodu (nejspíše o změnu jeho výše). Nelze však nevidět, že stěžovatelce byl starobní důchod, a to dílčí, přiznán a vyplácen podle pravomocného rozhodnutí žalované ze dne 8. 6. 2001, přičemž proti tomuto rozhodnutí nebyl podán opravný prostředek, stěžovatelka tedy proti němu nijak právními cestami, o nichž byla v rozhodnutí poučena, nebrojila. Poněvadž ve věci její žádosti o starobní důchod bylo pravomocně rozhodnuto v roce 2001, brání novému projednání její věci překážka rei iudicatae. Žalovaná přesto – a podle názoru Nejvyššího správní soudu s vysokou mírou příznivosti pro stěžovatelku – posoudila její novou žádost  jako návrh na zahájení řízení o změně již přiznané dávky, kterému by bylo lze vyhovět pouze a jedině podle výše cit. ust. § 56 zdp, bylo-li by v řízení zjištěno, že důchod byl přiznán a vyplácen v částce nižší, než v jaké náleží. Poněvadž žalovaná k takovému závěru nedospěla, žádost rozhodnutím zamítla, (i když například ve výroku rozhodnutí neuvedla žádné konkrétní ustanovení zákona - zdp - , z čehož je patrno, s jakou nejistotou žalovaná k věci přistupovala, nicméně rozhodnutí odůvodnila tak, že je z něj patrno, jaké motivy ji k tomuto postupu vedly), a tím rovněž otevřela stěžovatelce možnost po několika letech od právní moci rozhodnutí o žádosti o starobní důchod  přivést její věc před  soud. Nejvyšší  správní soud tuto

vysokou míru příznivosti aprobuje tím, že nepřistoupil k posouzení správního aktu žalované jako aktu nicotného, k čemuž by byl oprávněn i z moci úřední (§ 109 odst. 3 s. ř. s.).

2.3.2. Stěžovatelčině zásadní námitce by Nejvyšší správní soud musel přitakat, pokud by nabyl přesvědčení, že přiznání dílčího starobního důchodu opírající se o  Smlouvu  a  §  29 ve spojení s § 61 zdp nese znaky diskriminace zakázané výše citovanými ustanoveními Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a jí naroveň postavených mezinárodních smluv. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tomu tak není a námitka je tedy nedůvodnou; odůvodnění tohoto závěru však vyžaduje analýzu pojímání zákazu diskriminace v našem ústavněprávním prostředí, v prostředí ES, stejně jako v prostředí mezinárodně-právním a dále její aplikaci na projednávanou věc v kontextu systémových charakteristik sociálního (důchodového pojištění), to vše v historicko-právním rámci zániku společného státu ČSFR. Přitom nebylo možno odhlédnout od některých aspektů historicko-právních, souvislostí ekonomických i dějů budoucích. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že jen vyčerpávající obraz prostředí, v němž působí právní norma, může mu dovolit vyslovit závěr přesvědčivý z hlediska argumentace, vážící veškerá v úvahu přicházející řešení a jasně deklarující vědomí důsledků rozhodnutí, a to nejen v rovině čistě právní, nýbrž i rovinách jiných, jež samozřejmě pro soud určující nejsou, nicméně soud vyslovující určitý právní názor musí tak činit s vědomím důsledků, které takový právní názor s sebou nese a měl by také jasně deklarovat, které důsledky to jsou, měl by zřetelně dát ve známost, že si jich je vědom a nepominul je ve svých širších úvahách. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že projednávaná věc takovýto přístup vyžaduje, neboť důsledky zániku ČSFR (a o ty se zde jedná) budou provázet ještě po dlouhou dobu v řadě rovin života každého, kdo v tomto společném státě žil a pracoval.

Zákaz diskriminace upravený v čl. 3 odst. 1 Listiny zaručuje a konkretizuje rovnost v právech stanovenou v čl. 1 Listiny; princip rovnosti v právech není v zásadě chráněn sám o sobě, ale jen v souvislosti s porušením jiného základního práva, které je zaručováno ústavními zákony, případně mezinárodními smlouvami o lidských právech. Stěžovatelka spojuje porušení zákazu diskriminace s právem zaručeným čl. 30 odst. 1 Listiny; jde o právo občana na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele). Toto právo je součástí práv sociálních, jichž je možno se domáhat pouze v mezích, jež stanoví zákon (čl. 41 odst. 1 Listiny). Tímto zákonem je především zákon o důchodovém pojištění. Zákaz diskriminace je obvykle interpretován z dvojího pohledu – jednak je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhým je pak dán požadavkem akceptovatelnosti hledisek odlišování. Z postulátu rovnosti nevyplývá obecně požadavek rovnosti každého s každým, plyne z něj požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo a neznevýhodňovalo jedny před druhými. K porušení těchto principů pak dojde tehdy, pokud se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Jestliže zákonodárce zvolí určitý přístup, musí tedy být založen na objektivních a rozumných důvodech a mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení musí existovat vztah přiměřenosti. V oblasti práv sociálních, v nichž je stát povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit „křiklavé aspekty, srov. Pl. ÚS 15/02, nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti,  disponuje   zákonodárce  logicky  mnohem   větším  prostorem  k  uplatnění   své

představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem častěji“. Takovéto chápání zákazu diskriminace lze sledovat jak v uvažování Ústavního soudu (pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96), tak institucí povolaných hodnotit dodržování mezinárodněprávních závazků, jakým je např. Výbor OSN  pro  lidská  práva.  Obdobně  je  definice  diskriminace  podávána  i  v judikatuře Soudního dvora ES (srov. např. rozhodnutí ve věcech C - 411/96, Margaret Boyle a spol. v. Equal Opportunities Commission, odst. 39, C – 279/93, Finanzamt Köln – Altstadt v. Roland Schumacker, odst. 30).

Princip právní jistoty a předvídatelnosti jako princip vlastní každému právnímu státu vyžaduje, aby byla zúžena na nejmenší možnou míru libovůle aktů veřejné moci, na straně druhé nejde o absolutní kategorie, které by bylo možno stavět nad ostatní komponenty vytvářející pojem demokratického právního státu (srov. Pl. ÚS 31/03). Přiměřeným omezením předvídatelnosti (právní jistoty) v podmínkách právního státu je takové nezbytné opatření, které dokáže zajistit efektivní naplňování cíle zákona o důchodovém pojištění, tj. zajistit přiměřené zabezpečení ve stáří v souladu s demografickými a ekonomickými determinantami. Právní jistotu a předvídatelnost aktů veřejné moci je třeba zachovat i ve vztahu k jiným subjektům mezinárodního práva (srov. totéž rozhodnutí Ústavního soudu z 23. 2. 2004).

Listina zakotvuje právo obsažené v čl. 30 odst. 1 (na přiměřené zabezpečení ve stáří) jako právo občanské, ovšem mezinárodněprávní instrumenty (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Všeobecná deklarace lidských práv) je chápou jako právo lidské.

Nejvyšší správní soud již na tomto místě vyjadřuje přesvědčení, že v oblasti zabezpečení ve stáří, kterého se lze domáhat pouze a jedině v mezích zákona, jehož osobní rozsah se odvíjí v principu od výdělečné činnosti na teritoriu státu a jejíž ztráta schopnosti je v rámci redistributivních procesů kompenzována, zákonodárce nemůže založit preferenční zacházení z důvodu občanství, tzn. přiznat výhodnější postavení občanu České republiky než jiné fyzické osobě, která za obdobných okolností (je výdělečně činná na území, platí pojistné) je účastníkem takového systému. Taková odlišnost v zacházení by postrádala jakoukoli logiku, racionálnost a její objektivita by byla nižádná. Jestliže se Česká republika přihlásila v čl. 1 odst. 2 Ústavy k dodržování závazků plynoucích z mezinárodního práva, pak preference vlastních občanů v oblasti důchodového pojištění musí být potlačena i z tohoto důvodu, neboť by byla v přímém rozporu s výše uvedeným Paktem a dále s řadou mezinárodněprávních aktů, které Česká republika uzavřela v zájmu mobility a zachování práv získaných v důsledku výkonu vymezených činností (převážně výdělečné činnosti) na teritoriu smluvních států, které jako prvotní zásadu obsahují rovnost zacházení s občany smluvních stran; tato zásada je obsahem téměř tří desítek dvoustranných smluv o sociálním zabezpečení, které Česká republika sjednala, nalézáme ji (čl. 68) již v Úmluvě Mezinárodní organizace práce č. 102 (minimální norma sociálního zabezpečení) - č. 461/1991 Sb., Evropské sociální chartě – čl. 12 odst. 4 (č. 14/2000 Sb.m. s.), v Evropské prozatímní dohodě o soustavách zabezpečení ve stáří, invaliditě a pozůstalých (č. 112/2000 Sb. m. s.) a po vstupu České republiky do Evropské unie jde o vůdčí zásadu umožňující volný pohyb osob promítnutou do Nařízení  Rady  (EHS)  1408/71.  Zákon  o  důchodovém  pojištění  těmto  závazkům  plně vyhovuje v tom, že ani účast na pojištění, ani nároky na dávky nespojuje ani s občanstvím České republiky, ani s trvalým pobytem na teritoriu státu. Má-li proto Nejvyšší správní soud posoudit, zda s některou skupinou osob, které vzniká nárok na dávky důchodového pojištění, není zacházeno diskriminačně, musí jako diferenční skupinu volit nikoliv skupinu pojištěnců
- občanů České republiky, nýbrž skupinu osob pojištěných jako takovou, a uvnitř této množiny   dále   sledovat,   zda   případné   odlišné   zacházení   s   některými   podmnožinami pojištěných osob nenese znaky diskriminace. Na území ČSFR do konce roku 1992 totiž nebyli činní pouze občané Slovenské a České republiky, ale i občané třetích zemí a apatridé.

Další myšlenkový postup vedoucí k vyslovení konečného názoru v této věci však vyžaduje osvětlit, o jakém systému sociálních práv uvažujeme, jaké má znaky a co je jeho podstatou.

Důchodové pojištění je ex lege povinným systémem, jenž v případě uznaných sociálních událostí zaručuje výplatu dávek. V podmínkách České republiky se jedná o dávkově definovaný průběžně financovaný systém. Znamená to, že zákon (zdp) definuje výši dávek, které účastníci systému mají pobírat, odtud se pak stanoví potřebná výše finančních nákladů, tedy i výše potřebných příspěvků do systému. Finanční náklady tohoto systému závisejí i na vývoji demografických a ekonomických parametrů. Přirozeným požadavkem nepochybně je, aby finanční prostředky, které má systém k dispozici, stačily na financování jeho „závazků“ (Pozn. Nejvyššího správního soudu: pokud  soud v tomto odůvodnění užívá výraz „závazek“, nejde o výraz, který tomuto pojmu odpovídá v právu soukromém; spíše by bylo vhodnější hovořit o veřejnoprávní povinnosti – pro účely tohoto odůvodnění je proto tento výraz potřeba takto chápat). Zcela zásadní však je, jak je tento požadavek postaven v čase; jedna možnost spočívá v tom, že závazky jsou zakalkulovány až v okamžiku, když se mají provést již skutečné platby z těchto závazků vyplývající, opačný přístup kalkuluje se závazky hned od okamžiku vstupu účastníka do systému tak, že využívá možnosti jejich kapitalizace (kapitalizace závazků se chápe ohodnocení závazků pomocí pojistně - matematických metod odpovídajícími kapitálovými částkami, v jejichž výši se pak vytváří rezerva, v sociálním pojištění nazývaná fond (srov. Doc. RNDr. Tomáš Cipra, DrSc. Penzijní pojištění a jeho výpočetní aspekty, HZ Praha, 1996). Průběžné financování neprovádí žádnou kapitalizaci, příspěvky plynoucí od účastníků se okamžitě rozdělí a vyplatí oprávněným poživatelům dávek dle jejich okamžitých nároků. To má závažné důsledky: průběžné financování spoléhá na solidaritu mezi generacemi (dnešní aktivní účastníci financují dnešní poživatele důchodů s tím, že spoléhají na podobnou podporu od příští generace aktivních účastníků) - nárok na starobní důchod tak v zásadě nezávisí na skutečném objemu příspěvků, které jednotlivec během svého produktivního věku skutečně odvedl, nýbrž vzniká splněním časově poslední ze dvou zákonných podmínek, kterými jsou získání potřebné doby pojištění a dosažení určité věkové hranice. Výše dávky pak závisí na pojištěné době, výši dosahovaných příjmů, i když nikoli přímo úměrně, a nikoli bezvýhradně. Z titulu účasti v systému však vlivem průběžného financování nevznikají žádné „mezitímní nároky“
– naopak s ohledem na zdůrazněné charakteristiky není neobvyklé, že se dílčí prvky dávkově definovaného systému mění s ohledem na ekonomické a demografické aspekty. Prvek právní jistoty a legitimního očekávání tak v tomto systému nikdy nemůže mít povahu přesvědčení, že například vstupem do zaměstnání či do jiné výdělečné aktivity je konzervován právní stav, jenž stanoví  podmínky  vzniku  nároku  na  dávky  pro  dobu,  která  nastane  za  čtyři  až  pět

desetiletí. Změny jsou naopak pravidlem, neboť reagují na demografické a ekonomické souvislosti. V období po II. světové válce tak bylo důchodové pojištění reformováno v letech 1948, 1955, 1964, 1975 a 1988, tedy každých deset let. Snahou zákonodárce vždy bylo v co možná široké míře zachovat srovnatelné postavení osob, kterým vznikly nároky podle dřívější a nové úpravy (tomu vždy odpovídal rozsah přechodných ustanovení, která pravidelně  bývala   mimořádně   složitá  a  rozsahem  se  téměř  kryla  s  vlastní  upravovanou materií). Takový přístup však nelze bezezbytku očekávat v případech, kdy žádná práva de iure nevznikla – i když i zde zákonodárce uplynulých desetiletí vykazoval mimořádnou snahu nezasáhnout negativně novou právní úpravou například druhy a rozsah dob, kterou budou mít vliv na budoucí nároky. Nicméně takové zásahy vyloučeny nejsou a v souvislosti se známou demografickou situací (stárnutí obyvatelstva), která bude na území České republiky patřit k nejdramatičtějším v kontextu vyspělých zemí, lze předvídat, že zákonodárce nebude moci – pokud nezmění způsob financování systému a nezvýší razantně zátěž ekonomicky aktivních účastníků – nezasáhnout i rozsah a zápočet dob, zejména náhradních, které mají vliv na nárok a výši důchodu (tato úvaha soudu je řečena samozřejmě obiter dictum). 

Tento minimalistický exkurs, jenž si z povahy věci nemůže klást ambici rozvést detailně principy důchodového pojištění, nečiní soud samoúčelně. Má-li posoudit, zda zacházení, kterého se v souvislosti se zánikem ČSFR dostalo některým účastníkům systému, bylo diskriminační, tedy ve shora podaném výkladu neslo znaky libovůle, a nemělo rozumný důvod, musí ze znalosti těchto vlastností našeho systému důchodového pojištění vycházet.

Jedním z důsledků zániku ČSFR byla nutnost určit, které „závazky“ – jak výše ukázáno v průběžně financovaném systému důchodového pojištění - „materializující se“ až v okamžiku vzniku nároku na dávku a její výplatu, převezme Česká republika a které Slovenská republika (potřebných řešení v této oblasti samozřejmě bylo daleko více). Především je nutno si položit otázku, zda se jednalo opravdu o podmínku sine qua non pro osud budoucích práv dosavadních účastníků systému, a bude-li tato otázka kladně odpovězena, pak teprve bude třeba analyzovat, zda toto rozdělení břemen pro nástupnické státy bylo racionální, odůvodněné a prosto libovůle.

V době zániku ČSFR platil pro oblast důchodového pojištění (tehdy zabezpečení financovaného na stejných principech v rámci širší solidarity daňových poplatníků) zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení; pro nárok na důchod bylo třeba získat určitou dobu, která byla souhrnně nazývána dobou zaměstnání. Pro zjednodušení uvažujme, že šlo o dobu pracovního poměru; aby mohl být hodnocen pro účely důchodu, musel takový pracovní poměr zakládat účast na nemocenském pojištění. Nemocenského pojištění byl účasten pouze ten, kdo byl činný v Československé republice (rozumí se na jejím území) - § 2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. K zániku ČSFR tak existovaly doby zaměstnání, které byly získány činností na území ČSFR a v budoucnu mohly – při splnění dalších podmínek a za nezměněných mezinárodněpolitických okolností - založit nárok na důchod. Vztahy důchodového zabezpečení (pojištění) jsou nesporně vztahy veřejnoprávními.

Obecnou analýzu situace vzniklé v souvislosti se zánikem ČSFR podal Ústavní soud v rozhodnutí  ze  dne 30. 1. 2001  (nález)  sp.  zn.  II.  ÚS 214/98;  tato  analýza včetně závěrů

Ústavního soudu je podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela použitelná i v projednávané věci: (skutkově tehdy Ústavní soud posuzoval nárok příslušníka SNB na služební příjem, přičemž tato osoba neměla k datu zániku ČSFR trvalý pobyt na území ČR ani občanství ČR – Smlouvou mezi ČR a SR publikovanou pod č. 60/1994 Sb., bylo v návaznosti na ústavní zákon FS č. 624/1992 Sb., o zániku funkce soudců a o skončení pracovních a služebních poměrů v souvislosti se zánikem ČSFR, jako kritérium  pro rozdělení existujících závazků ČSFR vůči příslušníkům federálních ozbrojených sborů zvoleno kritérium trvalého pobytu těchto osob na území ČR a SR ke dni zániku ČSFR) :

Federální shromáždění ČSFR rozhodlo svým ústavním zákonem č. 542/1992 Sb. ze dne 25. 11. 1992 o "zániku" ČSFR k 31. 12. 1992. Česká republika a Slovenská republika, které vznikly na jejím místě, se staly nástupnickými státy zaniklého státu. Tento právní postup byl akceptován bez  jakýchkoliv  výhrad celým mezinárodním společenstvím i mezivládními organizacemi.

Česká a Slovenská Federativní Republika na jedné straně a Česká republika na straně druhé nejsou tudíž tímtéž státem a tímtéž subjektem mezinárodního práva. Zánik ČSFR byl formou rozpadu státu, jehož subjektivita zanikla. Nešlo naopak o secesi, kdy by se část dosavadního státu odtrhla a dosavadní stát by nadále existoval jako identický subjekt mezinárodního práva, pouze ve zmenšeném území. Jinými slovy, Česká republika není pokračovatelem Československa, ale pouze nástupnickým státem, na něhož přecházejí práva a povinnosti státu - předchůdce v souladu s normami mezinárodního práva o sukcesi státu a v rozsahu, které mezinárodní právo vymezuje.

Otázku sukcese států řeší dosud převážně obecné (obyčejové) mezinárodní právo. Ustálené součásti institutu sukcese (sukcese ve vztahu ke smlouvám, ke státnímu majetku, státním archívům a státním dluhům), které byly již kodifikovány mnohostrannými mezinárodními úmluvami, upravují vztahy mezi státy a přechodu práv a povinností nástupnického státu v jeho vztazích k jednotlivcům se zásadně netýkají.

 K posledně uvedenému typu vztahů se vyjadřuje v jisté míře pouze obecné mezinárodní právo. Předně nutno zdůraznit, že "sukcesí států" se podle mezinárodního práva rozumí "nahrazení jednoho státu druhým v odpovědnosti za mezinárodní vztahy území" [čl. 2 Vídeňské úmluvy o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám (č. 292/1999 Sb.)]. Institut sukcese států tak má výrazně územní povahu. Práva a povinnosti sukcesora se tedy vždy vztahují k území  za něž nově převzal mezinárodní odpovědnost  a tímto územím se i poměřují  Renomovaní autoři učebnic mezinárodního práva se vesměs shodují na  tom, že ve vztahu mezi státem – sukcesorem a jednotlivci, kteří podléhali jurisdikci státu - předchůdce, se uplatňuje doktrína tzv. nabytých práv, která garantuje právní jistoty subjektů jeho vnitrostátního práva. Současně však pochybují o tom, že by tato doktrína byla součástí závazného mezinárodního obyčeje, neboť k tomu chybí jak všeobecná ustálená, dlouhodobá praxe států (usus longaevus), tak přesvědčení o právní závaznosti takové praxe v celém mezinárodním společenství (opinio necessitatis sive iuris) (Nguyen Quoc Dinh, Patrick Dailler, Allain Pellet: Droit international public, 4e édition, Paris, 1992, str. 513 - 515). Nejméně sporná jsou přitom nabytá práva v oblasti striktně pojatého soukromého práva, mnohem spornější naopak práva vzniklá ze vztahů veřejnoprávních.

Ústavní zákon ČNR č. 4/1993 Sb. z 15. 12. 1992 o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky ve svém čl. 5, odst. 2 stanoví, že ČR přebírá majetková a jiná práva a závazky (neuvedené v čl. 4 téhož ústavního zákona), které pro ČSFR "ke dni jejího zániku vyplývaly z mezinárodního práva", a to s  určitými  výjimkami.  Citovaný ústavní zákon je v souladu s čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky součástí jejího ústavního pořádku, neboť jde o ústavní zákon ČNR přijatý po 6. červnu 1992. Čl. 5 úst. zákona č. 4/1993 Sb. tak inkorporuje do vnitrostátního práva příslušné normy mezinárodního práva, včetně norem obyčejových. V souladu se svou argumentací dospěl Ústavní soud k závěru, že citovaný článek 5 na tento posuzovaný případ nedopadá, neboť mezinárodní právo České republice neukládá závazek ČSFR daného druhu vůči jednotlivci převzít a tento závazek tedy není součástí sukcese podle mezinárodního práva.

Čl. 4 citovaného ústavního zákona č. 4/1993 Sb. dále uvádí, že "Majetková a jiná práva a závazky České a Slovenské Federativní Republiky přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu stanoveném ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou". Toto ustanovení zakotvuje rozsah sukcese v českém právním řádu (na úrovni ústavního pořádku). Jeho obsah (ve spojení  s čl. 5) odpovídá platnému mezinárodnímu právu  podle nějž není ČR pokračovatelem ČSFR, a tudíž nepřebírá všechny majetkové závazky ČSFR, nýbrž jen některé z nich (jejichž převzetí  jí ukládá československý ústavní zákon, smlouva se SR nebo mezinárodní právo).“

Podle čl. 1 odst. 2 cit. ústavního zákona č. 4/1993 Sb., pokud ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy přijaté před zánikem ČSFR spojují práva a povinnosti s územím ČSFR a státním občanstvím ČSFR, rozumí se tím území České republiky a státní občanství České republiky, pokud zákon nestanoví jinak. Toto pravidlo zcela odpovídá výše Ústavním soudem vyložené povaze sukcese států, mající výrazně územní povahu, a vztahující se tedy k území, za něž nově sukcesor převzal mezinárodní odpovědnost. Zákon by tedy mohl stanovit odchylný princip, například by mohl rozšířit teritoriální aspekt sukcese, v oblasti důchodového pojištění (zabezpečení) však žádná takováto odchylná úprava na úrovni zákona přijata nebyla.

Pokud doby výkonu činnosti (zaměstnání) na území ČSFR budeme považovat za implicitní závazek ČSFR v oblasti důchodového zabezpečení (pojištění), pak v duchu výše citovaného výkladu Ústavního soudu (zejména k čl. 4 cit. ústavního zákona) přebrala Česká republika jako nástupnický stát jen takové závazky, jejichž převzetí jí uložila smlouva se Slovenskou republikou. Takovouto smlouvou je Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992, jež byla publikována pod č. 228/1993 Sb. Do českého práva byla v období do 31. 12. 1995 inkorporována v důsledku odkazu v zákoně č. 100/1988 Sb. (§ 103), a v období po 31. 12. 1995 v § 61 zdp; od 1. 6. 2002 pak nepochybně též v důsledku úpravy obsažené v čl. 10 Ústavy. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve znění účinném od 1. 6. 2002 je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Odtud povinnost soudů posuzujících projednávanou věc (rozhodnutí žalované je z 29. 4. 2003) užít této Smlouvy. Preambule této Smlouvy výslovně uvádí, že smluvní státy se dohodly uzavřít tuto smlouvu „s přihlédnutím k dosavadnímu společnému vývoji“. Nejvyšší správní soud totiž považuje za zásadní rozlišit dvě  roviny  vztahů,  které  Smlouva  upravila.  Jednak   vymezila  společnou  dohodou,  které

závazky ČSFR převezme Česká republika a které Slovenská republika (čl. 20), jednak upravila na základě pravidel běžně užívaných v mezinárodní smluvní praxi pro proporcionální smlouvy vzájemné vztahy v oblasti sociálního zabezpečení pro futuro. Pro období po 1. 5. 2004 nelze přehlédnout shora podrobněji rozebranou změnu právního prostředí v důsledku přistoupení České i Slovenské republiky k EU.

Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že Ústavní soud ve výše citovaném nálezu považoval za zcela ústavně konformní, že Česká republika nepřevzala veškeré závazky v oblasti veřejných subjektivních práv v případě osob, které „nebyly efektivně spjaty s územím České republiky“ a rovněž nebyl znepokojen tím, že Smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou (vyhl. č. 60/1994 Sb.) stanovila jako kritérium pro převzetí povinností vyplývajících z nároků existujících ke dni zániku ČSFR z těchto služebně-právních vztahů kritérium trvalého pobytu příslušníka federálního sboru ke dni zániku ČSFR, a to buď na území ČR, anebo SR, přičemž je evidentní, že místo výkonu služby těchto příslušníků nemuselo být identické s jejich trvalým pobytem ke dni zániku ČSFR. Nároky ze služebně-právních vztahů těchto příslušníků pak mohla například uspokojovat Slovenská republika v případě, že na jejím území měl takový příslušník ke dni zániku státu trvalý pobyt, přestože službu na území Slovenské republiky nevykonával (a naopak).

Z toho pro věc nyní posuzovanou plyne:

a)  v oblasti důchodového zabezpečení ke dni zániku ČSFR stěžovatelce žádné právo de iure nevzniklo; (stěžovatelka do této doby studovala, pracovala, pečovala o dítě, a to střídavě na území České republiky a Slovenské republiky – ovšem žádné veřejné subjektivní právo jí pouze z této skutečnosti nevzniklo);

b)  Česká republika převzala „implicitní závazky“ přiznat budoucí nároky těch osob, jejichž zaměstnavatel měl ke dni rozdělení ČSFR sídlo na území České republiky (k odlišnému obecnému principu Nařízení podle místa zaměstnání viz argumentaci shora), anebo subsidiárně za určitých okolností, pokud osoba účastna zabezpečení měla trvalý pobyt na území ČR k tomuto dni; v případě stěžovatelky tyto závazky nepřevzala, neboť stěžovatelka měla ke dni zániku trvalý pobyt na území Slovenské republiky a měla jej tam od roku 1972.

Česká republika tedy vysoce nadstandardně v pojetí ústavně konformní sukcese podávané výše cit. nálezem Ústavního soudu převzala nejen závazek  přiznat budoucí nároky osob, které měly na jejím území trvalý pobyt ke dni zániku ČSFR, - to jako subsidiární kritérium - nýbrž v duchu principů ovládajících sociální zabezpečení především budoucí nároky v oblasti důchodového pojištění všech osob, které měly sídlo zaměstnavatele na území ČR (a byla tedy i vysoká pravděpodobnost, že na tomto území pracují), a to bez ohledu na jejich státní příslušnost.

Dovozuje-li Nejvyšší správní soud, že čl. 20 Smlouvy je součástí právní řádu ČR a má přednost před zákonem (zákonem o důchodovém pojištění), přičemž Ústava ČR neumožňuje ani tomuto soudu ani Ústavnímu soudu posuzovat soulad této  Smlouvy s ústavním pořádkem,

neboť jde o smlouvu ratifikovanou v minulosti, je úkolem, která přináleží Nejvyššímu soudu jako soudu obecnému a jehož se nemůže zbýt, ústavně konformní výklad tohoto ustanovení. Nejvyšší správní soud nepřehlédl ani skutečnost, že k okamžiku jeho rozhodování byl čl. 20 Smlouvy součástí příloh Nařízení, tj. práva ES. Užití běžných výkladových metod zde nečiní potíže: z hlediska gramatického je ustanovení naprosto přehledné, nebudí pochybnosti ani z hlediska logiky a systematiky Smlouvy. Zdá se tedy, že je na místě konstatace „in claris non fit interpretatio“. Úmyslem zde jasně vyjádřeným bylo „s přihlédnutím k dosavadnímu společnému vývoji“ rozdělit budoucí závazky v oblasti důchodového zabezpečení (pojištění) mezi dva státy sukcesory, přičemž byla zvolena kritéria sídla zaměstnavatele, popřípadě trvalého  pobytu  ke  dni  zániku  ČSFR. O úmyslu smluvních stran není žádných pochybností, soudu je z úřední činnosti známo, jaká historie byla spjata s procedurou vyjednávání o těchto kritériích, a rovněž je soudu známo, že výsledek je kompromisem preferovaným zejména druhou smluvní stranou (Slovenskou republikou). V tomto ohledu Nejvyšší správní soud poukazuje na obecně uznávanou zásadu užívanou v mezinárodním smluvním právu, totiž že pro výklad je rozhodující opravdová vůle stran. Čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (č. 15/1998 Sb.) stanoví jako základní pravidlo, že smlouva musí být vykládána bona fide v souladu s obvyklým významem ve smlouvě použitých slov v jejich celkové souvislosti a ve světle cíle smlouvy. Volba, jež vedla k rozdělení dob zaměstnání mezi dva nástupnické státy, byla jednou z voleb v rámci  možných nabízejících se – v zásadě rovnocenných - řešení. Nazíráno námitkou stěžovatelky by však žádné myslitelné kritérium, jež by vedlo k rozdělení dob nevyhovělo jejímu požadavku, aby její nárok důchod byl posuzován vedle ustanovení Smlouvy, které umožní sečíst doby získané na obou územích pro vznik nároku a jeho výši, též výlučně podle českých předpisů účinných v době vzniku tohoto nároku, pokud jde o výši tohoto důchodu. Stěžovatelka se fakticky dožaduje od soudu výroku, že Česká republika odpovídá jako sukcesor ČSFR za doby, které jako doby zaměstnání získala v době existence ČSFR bez ohledu na znění Smlouvy. Pokud by soud této námitce vyhověl, popřel by rozdělení státu v oblasti důchodového pojištění, a v samé podstatě věci rovněž zánik ČSFR jako takový. Volba kritérií, v jejichž důsledku se doby zaměstnání veškerých osob považují buď za doby „české“ či „slovenské“ nenese znaky subjektivního přístupu; rozdíly, které od 1. 1. 1993 vznikly, jsou podepřeny objektivními a rozumnými důvody.

Od 1. 1. 1993 se na území České republiky o cca třetinu zmenšil disponibilní počet ekonomicky aktivních účastníků systému, kteří v režimu průběžného financování mohli prostřednictvím placení pojistného financovat nároky na důchody, které započaly „dospívat“ počínaje dnem 1. 1. 1993. I tito účastníci systému založeného na mezigenerační solidaritě totiž mají oprávněná očekávání, která spočívají na jasném vymezení okruhu osob, jejichž nároky jsou z jimi placených prostředků uspokojovány. Pokud by okruh oprávněných osob měl být v důsledku přístupu soudu významně rozšířen, bylo by třeba tyto závěry jasně a přesvědčivě odůvodnit za situace, kdy mohou vést k podstatnému zvýšení zátěže, kterou nese aktivní generace (za takovou zátěž Nejvyšší správní soud považuje situaci, kdy by v důsledku judikatury soudní bylo třeba přikročit ke zvýšení pojistného na sociální zabezpečení, anebo rozhodnout, z jakých zdrojů státního rozpočtu budou tyto „dodatečné“ nároky financovány).

Na výše položenou otázku, zda tento krok (rozdělení „závazků“) ve vztahu ke společné minulosti byl nezbytný, Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené závěry odpovídá tak, že byl nanejvýš vhodný; - bez něj by podle názoru Nejvyššího správního soudu Česká republika mohla pro nárok a výši důchodu hodnotit pouze doby získané i v minulosti (před rokem 1993) na území České republiky, v hranicích vymezených od 1. 1. 1993, pro některé doby by patrně pravidlo chybělo. Provádění důchodového pojištění je z hlediska nutné administrativy relativně náročné a charakteristiky moderního systému z tohoto hlediska získává teprve posledních letech v souvislosti s digitalizací dat apod. V době existence společného státu mohlo běžně docházet k situacím, že účastník systému měl trvalý pobyt v jednom státě, zaměstnání vykonával v druhém a toto místo se nekrylo se sídlem jeho zaměstnavatele.  Pokud  mělo  být  při  přiznávání  nároků  po  31. 12. 1992  na  první  pohled zřejmé, jaké doby pojištěnec získal, muselo být zvoleno kritérium, na němž se oba smluvní státy shodly a jež v zásadě vyjadřovalo jejich vůli nést závazky ČSFR, přičemž muselo jít o kritérium zřejmé z administrativních podkladů, které jsou z doby desítek let, po kterou se účastníci v tomto systému pohybují, k dispozici. V zásadě byla těmito kritérii přicházejícími v úvahu kritéria trvalého pobytu, popřípadě sídlo zaměstnavatele k datu zániku ČSFR. Nutno totiž poznamenat, že systém do roku 1992 nezachycoval údaj o tom, zda je určitá činnost vykonávána na území České republiky či Slovenské republiky, nemluvě o době před vznikem federace. Vést dokazování v každém jednotlivém případě o jednotlivých dobách pocházejících z cca čtyřicetiletých kariér by mohlo ohrozit schopnost systému přiznávat a vyplácet dávky. Při neexistenci Smlouvy by pak až do vstupu do EU nebylo možno sčítat doby získané takto na území nástupnických států, takže by docházelo k fatálním ztrátám existenčních jistot, neboť například pokud by na území ČR nebylo získáno 25 let doby pojištění, nárok na důchod by vůbec nevznikl, obdobně by do konce roku 1995 nevznikl nárok, přestože by pojištěnec získal 25 let doby na území ČR, leč neměl by na jejím území trvalý pobyt (zsz do konce roku 1995 takovou podmínku stanovil jako podmínku nároku na dávku) apod. Ustanovení zákona o důchodovém pojištění a zákona o sociálním zabezpečení o hodnocení „dob v cizině“ nepřicházelo v tomto ani obdobných případech v úvahu ze samé podstaty věci (nešlo totiž o „cizinu“). Co je však rovněž podstatné, je skutečnost, že rozsah, v němž ČR a SR převzala závazky ČSFR, se uplatňuje i vůči jiným pojištěncům než občanům ČR a SR, kteří do zániku ČSFR „získali“ určité doby zaměstnání.

Nejvyšší správní soud tedy nezaznamenal v přijetí kritéria obsaženého v čl. 20 Smlouvy prvek libovůle ani nerozumnosti. Jeho objektivní potřeba byla zcela zřetelná. Mezi cílem a zvoleným nástrojem byl vztah přiměřenosti. Doby zaměstnání, které jakýkoliv účastník systému (tedy nikoli pouze občané ČR a SR) získal do 31. 12. 1992, byly rozděleny mezi Českou a Slovenskou republiku podle toho, kde měl sídlo zaměstnavatel, popřípadě trvalý pobyt účastník ke dni rozdělení ČSFR. V samé podstatě věci v tomto ohledu nešlo o smlouvu „o sociálním zabezpečení“, nýbrž vypořádání implicitních finančních závazků ČSFR; tato Smlouva se stala rovněž dohodou výslovně citovanou ve Smlouvě, kterou bylo definitivně ukončeno dělení majetku ČSFR (č. 63/2000 Sb. m. s.). Jestliže Česká republika převzala závazky vyplývající ze vztahu zaměstnavatele k území ČR, popřípadě trvalého pobytu účastníka systému na území ČR v okamžiku sukcese, pak se jednalo o rozumný přístup, jenž byl navíc dosažen jako kompromis jednání dvou nástupnických států.

Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že v důsledku přijetí těchto kritérií byla poškozena na výši důchodu cca v částce 2000 Kč. Nejvyšší správní soud zastává názor, že tvrzená poškození obecně ani v tomto konkrétním případě nejsou důsledkem přijetí určitého kritéria pro sukcesi; rozdíly vyplývají z odlišného ekonomického vývoje obou států a odlišných právních úprav. Principu „oprávněného očekávání“ v roce 1992, tedy k datu zániku ČSFR, by mohl odpovídat pouze důchod vyměřený podle zákona platného pro území tehdejší federace za podmínek, jež tehdejší předpis stanovil (neexistovala indexace výdělků, bylo rozdílné rozhodné období, výše důchodu byla omezena maximálními částkami atd.). Argument o porušení principu právní jistoty tedy Nejvyšší správní soud nepřijímá, pokud se má za právní jistotu a oprávněné očekávání považovat přesvědčení, že přes rozdělení státu přizná důchod ten stát, jehož důchody jsou vyšší. Jen pro úplnost se dodává, že hledisko občanství – jak rozvedeno výše – ani místa trvalého pobytu  nemohou  sehrávat  a  nesehrávají v této úvaze žádnou roli. Pokud by tato hlediska měla představovat oporu pro právní závěry soudu, mohlo by to naopak vést k porušení principu nediskriminace upravenému v čl. 3 Nařízení. Jaký by byl vývoj, kdyby se společný stát nerozdělil, je pak již jen čirá spekulace.

K tomu dále Nejvyšší správní soud poznamenává:

Po tři desetiletí před rokem 1990 byl vývoj mezd v obou částech Československa zcela totožný (srov. například Milan Tuček: Proměny sociální struktury české a slovenské společnosti in: Česká a slovenská otázka v Evropské unii, nakl. Konvoj, Brno 2004, str. 274 a násl.) Po roce 1992 došlo k výrazné příjmové diferenciaci (průměrná nominální mzda v ČR

dosáhla v roce 1996 9676 Kč, ve Slovenské republice v témže roce 8154 Sk, v roce 2001 v ČR 14642 Kč, v SR 12365 Sk – údaje převzaty z publikace MPSV – Vývoj vybraných ukazatelů životní úrovně v ČR v letech 1990-2001 a veřejně přístupných zdrojů Štatistického úradu Slovenskej republiky. Průměrná měsíční výše vyplácených důchodů v lednu 2004 činila ve Slovenské republice (starobní důchod) 6466 Sk, v České republice 7207 Kč. Kurs představoval například 10. 2. 2005 100 Sk = 78,7. Vyjádří-li se pak výdaje na jednoho důchodce v CZK, představovala tato částka v lednu 2004 hodnotu 4643 ve SR a v ČR 6836 (údaje MPSV Praha, únor 2005).

Rozdíly ve výších přiznávaných důchodů v obou státech tedy existují, jejich příčiny jsou zřejmé, netkví však ve společné minulosti. Mohou být v budoucnu ještě podstatnější v důsledku různých přístupů obou států k řešení sociálních otázek.

Zbývá tedy vyřešit otázku, zda má Česká republika tyto rozdíly vyrovnávat v podobě přídavku k důchodu (navyšování důchodu, který jinak podle českých předpisů náleží), tedy zda existuje nárok na vyrovnání důsledku spjatého s rozdělením státu, a to formou důchodu v oboru důchodového pojištění. Pokud by odpověď byla kladná, musel by se tento závěr aplikovat na všechny účastníky systému, kteří do 31. 12. 1992 „získali“ nějakou dobu pojištění. Rozlišování na občany České republiky, Slovenské republiky, příslušníky třetích zemí, apatridy, ty kteří bydlí na území ČR, či nebydlí, nemůže mít v systému důchodového pojištění své místo, takové rozlišování by zakládalo neodůvodnitelné rozdíly a bylo by rovněž v rozporu s řadou mezinárodních závazků České republiky včetně jejích povinností vyplývajících z členství v EU. Zákon o důchodovém pojištění ostatně také žádné podmínky ve vztahu k občanství či místu pobytu pojištěnce neklade.

Pokud by se měl tento nárok odvíjet od teze, že mezinárodní smlouva nesmí zhoršit postavení občana, které mu přísluší podle vnitrostátního práva, a pokud by měla tento následek, neuplatnila by se její přednost před zákonem, lze s takovou tezí, která i v oboru sociálního zabezpečení našla své uplatnění a odraz v judikatuře soudů uplynulých desetiletí, obecně souhlasit. Stěžovatelka vychází z představy, že jí podle vnitrostátního českého práva, tedy zákona o důchodovém pojištění, náleží zhodnotit veškeré doby pojištění, které získala od ukončení povinné školní docházky, bez ohledu na to, kde byly tyto doby získány. Takovou úpravu však z § 13 zdp, jenž byl popsán v úvodních částech tohoto odůvodnění, ve spojení s čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., dovodit nelze. Podle vnitrostátního práva by bez přihlédnutí k dobám hodnotitelným podle Smlouvy mohla být stěžovatelce maximálně hodnocena doba studia, péče o dítě a zaměstnání na území České republiky, což ve svém úhrnu nepředstavuje ani dobu 25 let pojištění nutnou pro vznik nároku  na  důchod  (soud  zde vychází z premisy, že tyto doby do r. 1972 byly získány na území nynější České republiky). Podle vnitrostátního práva by tak stěžovatelce vůbec nárok na důchod nevznikl.

Pokud některé smlouvy o sociálním zabezpečení uzavírané v minulosti obsahovaly úpravy tzv. vyrovnávacích příspěvků , popřípadě pokud judikaturou soudů byl tento nárok ve vztahu k některým smlouvám dovozen, šlo o naprosto odlišné případy, které nelze poměřovat situací spojenou se zánikem státu a převzetím některých jeho závazků. Typicky mohlo jít o situace, kdy vnitrostátní zákonodárství umožňovalo hodnotit i dobu pojištění v cizině, přičemž právě s takovým státem byla posléze uzavřena smlouva. Takový „národní“ důchod vypočtený i s ohledem na dobu získanou v cizině mohl být vyšší nežli dva dílčí důchody, které se pak stanovily podle uzavřené smlouvy. Proto bylo důvodné přiznat nárok, který byl vyšší, aby v důsledku uzavření smlouvy nedošlo k poškození účastníka takového vztahu. Nejvyšší správní soud by v konkrétním případě byl připraven k extenzivnímu výkladu zákona o důchodovém pojištění, pokud by výše uvedeným extenzivním pohledem na hodnocení dob podle tohoto zákona nárok mohl vzniknout (za dobu získanou na území ČR), a takto vypočtený důchod by byl vyšší než úhrn dávek náležejících při aplikaci Smlouvy. Soudu je přitom známo, že exekutiva řešila obdobné případy zejména po roce 1992 institutem odstranění tvrdosti zákona a v zásadě má za to, že v současné době se mohou takové efekty vyskytovat jen sporadicky. Tuto úvahu ovšem Nejvyšší správní soud činí obiter dictum při vědomí, že po vstupu do EU členské státy aplikují čl. 20 Smlouvy předvídajíce jeho plnou použitelnost, aniž by kalkulovaly s tím, že Česká republika by svým občanům mohla „navíc“ z titulu dávky důchodového pojištění podléhající koordinaci přiznávat nějaká nadstandardní plnění. To platí i pro státy, s nimiž má ČR uzavřeny dvoustranné smlouvy a jejichž občané získali v období do zániku CSFR určitou dobu zaměstnání. Zde nezbývá než opětovně poukázat na ústavně vyjádřenou vůli respektovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. Ústavy). Stěžovatelka na území České republiky v celém průběhu pojištění nezískala dobu, která by jí založila nárok na důchod podle českých předpisů; pouze dobrodiní Smlouvy umožňující sečíst veškeré doby zaměstnání vedlo k přiznání nároků, které jsou stěžovatelce vypláceny.

Nejvyšší správní soud vnímá požadavek stěžovatelky na vyrovnání tvrzené újmy jako apel na český stát, aby zvážil, zda je jeho vůlí poskytnout českým občanům v obdobné situaci jako je stěžovatelka nějaké plnění, jehož povaha by musela být zcela jiná než důchod z důchodového  pojištění.  Takový  akt by  představoval  jednostranný  přístup  českého  státu, který by na sebe vzal nad rámec závazků ČSFR, do nichž sukcedoval, a po uzavření všech majetkoprávních dějů mezi ČR a SR, dobrovolně, ještě další povinnost. To je však již úvaha zcela mimo dosah tohoto odůvodnění.

Stěžovatelce byl tedy právem přiznán dílčí starobní důchod odpovídající dobám pojištění získaným na území České republiky od roku 1993, žalovaná nepochybila, když žádost o změnu této přiznané dávky zamítla a městský soud rovněž, když žalobu zamítl. Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nedošlo aplikací Smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi Českou republikou a Slovenskou republikou a zákona o důchodovém pojištění k porušení ústavních principů právní jistoty a zákazu diskriminace – jak žalovaná, tak městský soud se tedy s námitkami stěžovatelky vypořádal způsobem, jenž je v souladu s právní úpravou účinnou v době jejich rozhodování. Nejvyšší správní soud porušení zmíněných principů neshledal ani za současného přihlédnutí k úpravě ES, konkrétně pak Nařízení. K odlišnému zacházení se skupinou pojištěnců podle  sídla  jejich  zaměstnavatele,  popřípadě podle místa jejich trvalého pobytu došlo z objektivních příčin, podepřených racionálními důvody. Aplikace principu důvěry ve stabilitu právních poměrů na situaci rozdělení státu vyžaduje od soudu specifický přístup, jenž odráží naprostou výjimečnost této situace (jistě nelze bez dalšího poměřovat rozdělení státu s jakoukoliv jinou změnou právních poměrů). Příčiny stavu, na který stěžovatelka poukazuje, primárně tkví v zániku ČSFR a sekundárně pak v rozdílném ekonomickém, sociálním a právním vývoji České republiky po roce 1992, nikoli v užití kritérií, podle nichž se nástupnické státy přihlásily k závazkům odvozujícím se od společné minulosti.

2.3.3. Rozhodnutí Ústavního soudu v právních věcech, v nichž byla aplikována Smlouva o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR

Nejvyšší správní soud od doby svého vzniku posuzuje právní věci, v nichž se objevuje prvek Smlouvy, konzistentně (2 Ads 15/2003, 2 Ads 68/2003).

Současně je nepochybně připraven respektovat nálezy Ústavního soudu v individuálních případech, a to ve smyslu kasačním; ve smyslu precedenčním tak nepochybně učiní v případech, kdy rozhodnutí Ústavního soudu nezpochybnitelně povahou své argumentace a jednotným pohledem na posuzované věci budou naznačovat, jak v oblasti ústavnosti sjednotit rozhodovací praxi.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 214/98 ze dne 30. 1. 2001 vyslovil závěry, které jsou výše nastíněny a z nichž vyplývá, že Česká republika není pokračovatelem Československa, ale pouze nástupnickým státem,  přičemž České republice nevyplývá povinnost převzít závazky jiného státu, byť svého předchůdce, vůči jednotlivci, jenž nebyl v okamžik sukcese nijak efektivně spjat s jeho územím a jehož nárok byl založen na předpisech veřejnoprávní povahy.

Ústavní soud v nálezu II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 vyslovil, že pokud byl český občan zaměstnáván ve Slovenské republice, považuje se to z hlediska důchodového pojištění za „zaměstnání v cizině“, přičemž toto hledisko není podloženo objektivními a rozumnými důvody.  Skutkově  šlo o  posouzení  nároku na předčasný  starobní  důchod,  jenž  v  systému

důchodového zabezpečení Slovenské republiky neexistoval. Temporálně se jednalo o posouzení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (a správního orgánu) z období před tzv. euronovelou Ústavy. Skutkově byl posuzován nárok občana České republiky, nar. 1941, jenž získal doby zaměstnání v letech 1962 - 1995 na dnešním území Slovenské republiky; ve slovenském sociálním zabezpečení podle Smlouvy získal 12 946 dnů, v českém 1221 dnů. Fakticky pak na území České republiky tento stěžovatel „získal“ – tedy pokud by Smlouva neexistovala - včetně doby do 18 let věku 10 let a 214 dnů. Rozhodnutí vrchního soudu bylo zrušeno.

Ústavní soud v usnesení II. ÚS 21/04 ze dne 9. 12. 2004 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 2 Ads 15/2003, přičemž v odůvodnění uvedl, že se zabýval významem Smlouvy pro stanovení míry sociálního zabezpečení v souvislosti s rozdělením ČSFR. Konstatoval, že  nedošlo  k diskriminaci  (skutkově  šlo  o  obdobu  právě  projednávané  věci, pouze za rozhodné kritérium bylo o vzato sídlo zaměstnavatele ke dni zániku ČSFR). Posuzován byl nárok občanky České republiky nar. 1944, která podle Smlouvy získala v českém důchodovém pojištění doby od r. 1996 - 2001, ve slovenském pojištění veškerou dobu do roku. 1992 a poté od 1993 - 1996. Fakticky pak na území České republiky včetně doby studia  „získala“ – pokud by Smlouva neexistovala - dobu 11 let, na území Slovenské republiky 32 let.

Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 vyslovil zrušující výrok vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 2/2003, přičemž z hlediska ústavněprávní argumentace odkázal na nález sp. zn. II. 405/02; soudu i správnímu orgánu vytkl, že nereflektoval tento nález, a zdůraznil, že tento nález má být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu. Současně však připustil, že výklad a aplikace práva nemůže být neměnná, zejména je-li transparentně odůvodněna a opírá se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu vylučují v rámci lidsky dostupných možností libovůli při aplikaci práva.

Skutkově byl posuzován nárok občanky Slovenské republiky, nar. 1943, která žila a pracovala na území Slovenské republiky od roku 1958 do roku 1996, byl jí přiznán důchod ze slovenského důchodového pojištění. Tato stěžovatelka přesídlila po přiznání tohoto důchodu do České republiky, v roce 1998 jí bylo uděleno České občanství. Fakticky tedy na území České republiky nikdy nepůsobila a svou žádost o český důchod po svém přesídlení do České republiky opřela o své přesvědčení, že je diskriminována, neboť pobírá nižší důchod než jiní občané České republiky, kteří pracovali stejně dlouhou dobu na území České republiky.

K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává:

Je nepřehlédnutelným faktem, že Ústavní soud zaujal ve věci aplikace Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou a Slovenskou republikou explicitní rozdílná stanoviska; pokud  přihlédneme  i  k  nálezu  prvně  uvedenému  (II.  ÚS 214/98),  jde i o rozdílné chápání důsledku zániku státu (ČSFR) v rovině implicitní. Zde leží první důvod, proč Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí maximálně transparentně svůj výrok odůvodňuje.

Druhý důvod, jenž brání Nejvyššímu správnímu soudu (při veškeré snaze dobrat se náležité interpretace dosavadního rozhodování Ústavního soudu i úctě k orgánu ochrany ústavnosti) bez dalšího přiznat těmto rozhodnutím sílu precedentu, jsou některé dílčí prvky odůvodnění těchto rozhodnutí, jež neposkytují odpovědi na nabízející se otázky. Jedná se například o to, že doby zaměstnání na území ČSFR do konce roku 1992 opravdu nelze chápat jako doby zaměstnání v cizině (sp. zn. II. ÚS 405/02), nárok na dávku důchodového pojištění není podmíněn trvalým pobytem na území ČR (III. ÚS 252/04), vyloučená aplikace evropského práva po 1. 5. 2004 v témže nálezu zůstává minimálně blíže neodůvodněna. Pokud by Ústavní soud vystupoval v roli pozitivního zákonodárce, což by učinil, pokud by jednoznačně uzavřel, že Česká republika má doplácet v rámci důchodového pojištění blíže nespecifikovaný rozdíl ve výši dávek, pak by součástí takového právního  názoru  musela  být jasná direktiva pro soud, a tedy i správní orgán, jak při stanovení a výplatě takovéhoto plnění postupovat. Pouze v nálezu III. ÚS 252/04 Ústavní soud uvedl, že principu obecně chápané spravedlnosti by se vymykalo, pokud by doby v ČSFR byly hodnoceny dvakrát a „nemělo by tak dojít k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu“ – odkaz na rozsudek Vrchního soudu sp. zn. 3 Cao 12/96 není zcela namístě, neboť skutkově tam šlo o situaci, kdy žalobce získal potřebnou dobu pojištění výlučně na území České republiky, což se nestalo ani v jednom případě, které posuzoval dosud Ústavní soud. Má-li mít takový právní názor sílu precedentu, musí vyřešit alespoň základní otázky, které by musel řešit i zákonodárce koncipující úpravu takového plnění: osobní rozsah, způsob stanovení a výši dávky, podmínky výplaty, řízení o ní a intertemporální důsledky takového rozhodnutí. Nejvyššímu správnímu soudu přitom zůstává neobjasněno, z jakých ústavněprávních důvodů by bylo možno zamítnout přiznání takových rozdílů i jiným pojištěncům než občanům České republiky majícím trvalý pobyt na jejím území, jak by se stanovila výše onoho rozdílu při denně se měnících kursech měn, jak často by se takové rozdíly přepočítávaly jsouce vázány „podle obecně chápané spravedlnosti“ na výši důchodu poskytovaného druhou smluvní stranou, jak by tyto rozdíly reagovaly na skutečnost, že druhá smluvní strana se rozhodne dlouhodobě pro jinou koncepci důchodového pojištění včetně minimální valorizace dávek, případně úpravu těchto dávek pro souběh s jiným důchodem, popřípadě i zastavení výplaty pro neplnění některé z podmínek – například svázané s ekonomickou činností – to vše by byly například situace, které by zřejmě vedly k vyšším a vyšším částkám „doplatků“ ze strany České republiky. Nejasná je otázka exportu těchto rozdílů při pohybu osob požívajících důchody mimo území České republiky, a to jak na území států, nimiž Českou republiku váží dvoustranné smlouvy, tak na území Evropské unie. Nutnou otázkou k řešení by bylo, zda výrok, že na takové plnění existuje právní nárok bude směřovat pouze pro futuro, anebo princip rovnosti vede k přepočtům a vyrovnávání dávek počínaje rokem 1993. Přitom nabízející se zobecňující závěr doposud učiněných nálezů Ústavního soudu z roku 2003 a 2005 by mohl vést k nutnosti přiznat český důchod všem pojištěncům, kteří získali nějakou dobu na území ČSFR, bez ohledu na smluvní vztahy, jako by taková doba byla výlučně dobou českou, tedy například i osobám žijícím ve Slovenské republice a požívajícím důchod od slovenského nositele pojištění, v jehož nároku a výši byla zohledněna doba do 31. 12. 1992 (a všem ostatním pojištěncům,  ať žijí kdekoliv) - tento  princip je  nezpochybnitelný zejména ve vztahu k těm osobám, na které dopadají mezinárodněprávní závazky České republiky, jež byly výše osvětleny.

Nejvyšší správní soud respektuje maximálně právo Ústavního soudu ochránit ústavní principy státu; je zřejmé, že tato ochrana (ostatně jako jakákoliv ochrana poskytnutá i obecnými soudy) může státu v některých případech přinést i značné fiskální důsledky. V dosavadních rozhodnutích Ústavního soudu, která na posuzovanou věc pohlížejí ostatně rozporuplně, však prozatím toto vědomí všech souvislostí nebylo předestřeno.

Proto je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že v tomto odůvodnění přesvědčivě vyložil teze, jež oněm vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02 přinejmenším konkurují.

2.3.4. Městský soud v Praze posoudil právní otázku, jež byla stěžovatelkou nastolena, v souladu s právními předpisy, které jsou na tuto právní věc použitelné; kasační stížnost byla proto v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnuta.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží; žalovaná, byť byla ve věci úspěšná, právo na náhradu nákladů nemá, neboť tak výslovně stanoví § 60 odst. 2 s. ř. s.

***

Mimo právní rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že je si vědom, že rozdělení státu, zánik ČSFR mělo vliv na téměř všechny oblasti života, v řadě z nich se obyvatelé ČSFR mohli cítit po zániku státu ukráceni, ať už v rovině lidských vztahů, majetku, kultury a podobně. Tyto újmy mohou mít různou povahu. Je jen velmi obtížné si představit, že nástupnický stát – Česká republika – by mohl veškeré tyto újmy odčinit, tím spíše v podobě nároků vznášených jako nezpochybnitelná veřejná práva. Nejvyšší správní soud v posuzované věci takové právo neshledal, a proto mu také neposkytl soudní ochranu, jež by jinak subjektivnímu veřejnému práva přináležela. Je přesvědčen, že zůstává pouze dobrovolnou vůlí českého státu, přihlásí-li se k odčinění výše příkladmo zmíněných důsledků zániku ČSFR.

Poučení: Proti tomuto rozsudku  nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. února 2005

JUDr. Milada Tomková

                                                                                                                   předsedkyně senátu