41 A 86/2020- 31

2 41 A 86/2020

Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Předmětem sporu je zákonnost již v pořadí třetího rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem jeho
správního vyhoštění do Turecka. Krajský soud předchozí dvě zrušil pro nepřezkoumatelnost
závěrů o existenci reálného předpokladu jeho vyhoštění. Žalobce namítá, že i třetí zajištění
v tomto aspektu vykazuje již dříve vytýkané vady. Kromě toho namítá, že ho po druhém
rozsudku krajského soudu měla žalovaná propustit, což se reálně nestalo. Krajský soud proto
musel posoudit, zda třetí zajištění žalobce tváří v tvář těmto námitkám, zákonné úpravě
a mezinárodním lidskoprávním závazkům obstojí.

II. Dosavadní skutkové okolnosti a relevantní obsah spisu

2. Policejní hlídka zadržela žalobce v sobotu 19. 9. 2020 na benzínové stanici u dálnice D1. Neměl
u sebe ovšem žádné doklady. Při výslechu, který se konal den po jeho zadržení na dálnici, žalobce
vypověděl, že je odpůrcem tureckého prezidenta a podporuje naopak organizaci jeho oponenta
Fethullaha Gülena. Kvůli jeho přesvědčení jej začala pronásledovat policie. Příslušníky hnutí
Fethullaha Gülena totiž prezident a jeho spojenci označují za teroristy. Žalobce v Turecku
odsoudili za terorismus na šest let vězení. Proto se rozhodl uprchnout do Německa.

3. Žalovaná v neděli 20. 9. 2020 vydala rozhodnutí pod č. j. KRPJ-98684-23/ČJ-2020-160022-SV
(„první zajištění“), kterým žalobce na 60 dnů zajistila za účelem správního vyhoštění podle
§ 124 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
(„zákon o pobytu cizinců“). Žalobce dva dny po svém zajištění požádal o mezinárodní ochranu.
Ministerstvo vnitra jej zajistilo podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(„zákon o azylu“). Žalobce však vzal svoji žádost zpět. Ministerstvo vnitra proto řízení o ní
zastavilo. Po uplynutí lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení pak žalovaná
přistoupila k novému zajištění žalobce rozhodnutím ze dne 13. 10. 2020, č. j. KRPJ-98684-54/ČJ-
2020-160022-SV („druhé zajištění“). Žalobce opět zajistila na 60 dnů.

4. Krajský soud první zajištění zrušil rozsudkem ze dne 11. 11. 2020, č. j. 41 A 60/2020-31 („první
rozsudek krajského soudu“). Důvodem zrušení prvního zajištění byla skutečnost, že si žalovaná
nevyžádala závazné stanovisko Ministerstva vnitra k otázce, zda u žalobce popisujícího důvodné
obavy z návratu do vlasti existují překážky vyhoštění, ani si sama neshromáždila relevantní
informace ohledně zacházení s přívrženci hnutí Fethullaha Gülena. Krajský soud proto zrušil
první zajištění pro nepřezkoumatelnost závěrů o existenci reálného předpokladu vyhoštění.

5. O den později Ředitelství služby cizinecké policie („ŘSCP“) rozhodnutím pod č. j. CPR-34403-
4/ČJ-2020-930310-V240 („odvolací rozhodnutí o správním vyhoštění“), zamítlo odvolání proti
rozhodnutí žalované ze dne 21. 9. 2020, č. j. KRPJ-98684-33/ČJ-2020-160022-SV, kterým
žalovaná uložila žalobci správní vyhoštění („rozhodnutí o správním vyhoštění“). ŘSCP odvolání
zamítlo pro nepřípustnost. Advokát, který žalobce zastupuje i v tomto řízení před krajským
soudem, podal proti rozhodnutí o správním vyhoštění blanketní odvolání, ke kterému nepřiložil
plnou moc. Tuto vadu nenapravil ani přes opakovanou výzvu. Proto ŘSCP vyhodnotilo odvolání
jako podané neoprávněnou osobou. Odvolací rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní
moci hned dne 12. 11. 2020. Žalobce jej podle obsahu spisu nenapadl žalobou.

6. Žalovaná po prvním rozsudku krajského soudu žalobce nepropustila. Podkladem zbavení osobní
svobody žalobce v té době bylo druhé zajištění. To krajský soud zrušil rozsudkem ze dne
9. 12. 2020, č. j. 41 A 72/2020-40 („druhý rozsudek krajského soudu“). Žalovaná sice již měla
pro účely druhého zajištění k dispozici závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 21. 9. 2020,
ev. č. ZS51474 („závazné stanovisko ministerstva“). To ovšem bylo příliš obecné a nereagovalo
na tvrzení žalobce o hrozbách pro přívržence hnutí Fethullaha Gülena. Žalovaná proto měla

3 41 A 86/2020

povinnost o to pečlivěji odůvodnit, proč nepovažuje obavy stěžovatele za relevantní. Tuto
povinnost však nesplnila. Její závěry o existenci reálného předpokladu vyhoštění žalobce proto
opět nemohly obstát. Svůj druhý rozsudek krajský soud vyhlásil ve středu 9. 12. 2020 v 10:00. Do
datové schránky žalované jej dodal v tento den v 13:16 hodin.

7. V tentýž den, tj. ve středu 9. 12. 2020, žalovaná vydala příkaz k propuštění žalobce ze zařízení
pro zajištění cizinců. Důvodem jeho vydání byla informace od ŘSCP, sdělená žalované dne
7. 12. 2020, že se podařilo zajistit náležitosti k letecké realizaci správního vyhoštění v pátek
11. 12. 2020 v 19:40. Žalovaná současně zmocnila zařízení pro zajištění cizinců k vydání
výjezdního příkazu s platností od 11. 12. do 12. 12. 2020. Tento příkaz však žalovaná nakonec
nevykonala.

8. Po vydání druhého rozsudku krajského soudu totiž ve čtvrtek 10. 12. 2020 vydala nový příkaz
k propuštění žalobce ze zařízení pro zajištění cizinců (č. j. KRPJ-98684-79/ČJ-2020-160022-SV;
„příkaz k propuštění“). Odůvodnila ho právě odkazem na druhý rozsudek krajského soudu.
Záznam v příkazu k propuštění pak uvádí, že žalobce formálně propustili 10. 12. 2020 v 17:30,
kdy jej převzala policie.

9. Téhož dne však žalovaná vydala rozhodnutí pod č. j. KRPJ-98684-81/ČJ-2020-160022-SV,
kterým žalobce opět zajistila („třetí zajištění“). Dobu zajištění stanovila na dva dny. Odůvodnila ji
výše zmíněným termínem leteckého vyhoštění žalobce. Zajištění pak odůvodňovalo riziko,
že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon správního vyhoštění [§ 124 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců] a nově i evidence žalobce v Schengenském informačním systému
(„SIS“) jako nežádoucí osoby [§ 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců]. Krajský soud totiž
v prvním a druhém rozsudku vytkl žalované, že použila důvod podle § 124 odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců (nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný
pořádek), aniž by jej žalobce naplňoval. Nepracovala naopak s nabízejícím se důvodem
podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná proto důvody zajištění upravila.

10. K existenci reálného předpokladu realizace výkonu vyhoštění pak žalovaná ve třetím zajištění
uvedla, že jí je z běžné praxe známo, že v případě žalobce existuje. Není tu podle ní překážka
trvalejší povahy, která by vyhoštění bránila. Žalobce podle žalované neuvedl nic,
co by nasvědčovalo neproveditelnosti vyhoštění. Žalovaná nezjistila, že by mu hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy. Závazné stanovisko ministerstva také neshledalo důvod znemožňující
vycestování žalobce do Turecka. Toto odůvodnění existence reálného předpokladu realizace
výkonu vyhoštění žalobce ve třetím zajištění se plně shodovalo s odůvodněním tohoto aspektu
ve druhém zajištění, pro které jej krajský soud svým druhým rozsudkem zrušil.

11. Žalovaná následně v týž den, tj. 10. 12. 2020, vydala příkaz k umístění žalobce do zařízení
pro zajištění cizinců („příkaz k umístění“). Záznam v příkazu k umístění žalobce uvádí, že byl
žalobce do zařízení pro zajištění cizinců předán dne 10. 12. 2020 v 17:30. Čas umístění se tedy
shoduje s časem propuštění.

12. Ze spisu dále plyne, že dne 11. 12. 2020 žalovaná rozhodnutím pod č. j. KRPJ-98684-83/ČJ-
2020-160022-SV, rozhodla o prodloužení doby třetího zajištění („prodloužení třetího zajištění“).
Dobu zajištění prodloužila na 40 dní od skončení třetího zajištění dne 12. 12. 2020,
tedy do čtvrtka 21. 1. 2021. Odůvodnění prodloužení třetího zajištění se prakticky shoduje
s odůvodněním třetího zajištění. Jen z něj navíc plyne, že se žalobce nakazil nemocí Covid-19.
Umístili jej proto do karantény.

13. Žalovaná nenapadla první ani druhý rozsudek krajského soudu kasační stížností.

III. Žaloba

14. Žalobce napadá třetí zajištění. Namítá, že bylo reakcí na druhý rozsudek, kterým krajský soud
zrušil druhé zajištění. Žalovaná měla podle žalobce povinnost postupovat podle § 127 odst. 1

4 41 A 86/2020

písm. b) zákona o pobytu cizinců a zajištění žalobce bezodkladně ukončit. Namísto toho
přistoupila ke třetímu zajištění, aby dosáhla realizace vyhoštění žalobce za každou cenu. Tedy
i za cenu nerespektování druhého rozsudku krajského soudu a jasného znění zákona. Postup
žalované naprosto popírá smysl § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců i čl. 15 odst. 2
in fine směrnice č. 2008/115/ES („návratová směrnice“). Ten říká, že pokud je zajištění
nezákonné, pak musí být dotčený státní příslušník třetí země okamžitě propuštěn.

15. Kromě toho žalobce namítá, že třetí zajištění opět trpí vadou nesprávného zvážení
realizovatelnosti účelu zajištění. Žalovaná si toho musela být velmi dobře vědoma, protože to
plynulo z druhého rozsudku krajského soudu. Žalobce poté opakuje svoji argumentaci,
kterou uplatnil již proti druhému zajištění, že žalovaná sice měla k dispozici závazné stanovisko
ministerstva, ale nespecifikovala, jak se vypořádala s konkrétními skutečnostmi, které žalobce
uváděl při výslechu. Neuvedla, zda na ně závazné stanovisko ministerstva reaguje, a jak se s nimi
vypořádalo. Měla pečlivěji uvést, proč nepovažuje obavy žalobce z návratu do Turecka
za relevantní. Žalovaná nezjišťovala, zda žalobci v Turecku nehrozí špatné zacházení. Nevyžádala
si k této otázce žádné zprávy. Žalobce v Turecku považují za uprchlého teroristu. Proto se obává,
že mu tam hrozí nelidské a ponižující zacházení, trestání i mučení.

IV. Vyjádření žalované k žalobě

16. Žalovaná uvedla, že žalobce na základě příkazu k propuštění v souladu s § 127 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců propustila. Nicméně po tomto úkonu následovalo třetí zajištění. Dobu
zajištění původně stanovila k termínu plánovaného leteckého vyhoštění. Vzhledem k tomu,
že se žalobce nakazil nemocí Covid-19, však jeho vyhoštění odložila z důvodu karantény.
Třetí zajištění nevydala za každou cenu, ale proto, aby se mohlo realizovat vyhoštění žalobce tak,
jak to ukládá zákon o pobytu cizinců. Žalovaná doplňuje, že žalobce je nežádoucí osobou
evidovanou v SIS. Představuje bezpečnostní riziko. K otázce uskutečnitelnosti vyhoštění
žalovaná uvádí, že překážku vycestování v případě nebezpečí špatného zacházení lze shledat
pouze tam, kde je takové nebezpečí skutečné a bezprostředně existující. Žalovaná také dodala,
že se žalobce mohl proti nebezpečí špatného zacházení bránit v řízení o udělení mezinárodní
ochrany. Svoji žádost však vzal zpět.

V. Replika žalobce

17. Žalobce v replice na vyjádření žalované k žalobě uvádí, že povinnosti stanovené v § 127 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců nelze vyhovět tím, že žalovaná cizinci vydá příkaz k propuštění
a zároveň (bezprostředně nato) rozhodnutí o jeho novém zajištění se zcela shodnou argumentací,
která neobstála v soudním přezkumu. Takové jednání je učebnicovou ukázkou jednání in fraudem
legis. Jediným úkonem, který žalovaná musí po zrušení rozhodnutí o zajištění učinit, je okamžité
propuštění cizince. Postup, který žalovaná zvolila, je křiklavým obcházením předmětného
ustanovení. Svědčí o nepříliš rozvinutém respektu žalované k roli soudní moci a pravomocnému
rozsudku správního soudu.

18. Vyjádření žalované k žalobnímu bodu spočívajícímu v nesprávném vyhodnocení existence vážné
újmy žalobce považuje za další důkaz zjevného nerespektování závazného právního názoru
krajského soudu. Jediné místo, kde by byl k podobnému vyjádření prostor, je eventuální kasační
stížnost. Po doručení druhého rozsudku krajského soudu muselo být žalované zcela jasné,
že žalobce za existence stávajících podkladů rozhodnutí nelze zajistit za účelem realizace jeho
vyhoštění do Turecka. Žalobce považuje argumentaci žalované za zcela nepřijatelný doklad
o nerespektování role správního orgánu v systému dělby moci a ve struktuře soudní kontroly
veřejné správy.

5 41 A 86/2020

VI. Posouzení věci krajským soudem

19. Žaloba splňuje podmínky své přípustnosti. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 172 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců). O žalobě krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 5
zákona o pobytu cizinců bez nařízení ústního jednání. Žalobce nařízení jednání nepožadoval
a soud neshledal jednání jako nezbytné.

20. Žalobce uplatňuje dvě žalobní námitky: a) nesprávné posouzení realizovatelnosti účelu zajištění,
b) nezákonnost třetího zajištění v důsledku nepropuštění po druhém rozsudku krajského soudu.
Krajský soud nyní tyto námitky v uvedeném pořadí vypořádá.

VI. a) Reálný předpoklad vyhoštění žalobce

21. Krajský soud si uvědomuje, že svým prvním a druhým rozsudkem zrušil první a druhé zajištění
žalobce právě pro nepřezkoumatelné posouzení otázky existence reálného předpokladu
vyhoštění. Třetí zajištění se však v jedné velmi podstatné okolnosti oproti prvnímu a druhému
zajištění odlišuje: v době jeho vydání tu již bylo pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění
žalobce. Krajský soud připomíná, že ŘSCP zamítlo odvolání proti rozhodnutí o správním
vyhoštění pro nedoložení plné moci dané žalobcem jeho zástupci. Proti odvolacímu rozhodnutí
o správním vyhoštění žalobce ani nepodal žalobu, která by podle § 172 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců měla odkladný účinek (viz bod 5 výše).

22. Jak přitom plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, povinnost (předběžně) posoudit
možné překážky správního vyhoštění v řízení o zajištění cizince se týká situace, ve které správní
orgán teprve zahájil řízení o správním vyhoštění a dosud nevydal v tomto řízení rozhodnutí
ve věci samé. Pokud ovšem toto rozhodnutí již vydal, nadto jej potvrdil odvolací orgán,
a zajištěný cizinec proti rozhodnutí odvolacího orgánu nepodal žalobu, pak si správní orgán
při rozhodování o zajištění již nemusí činit (předběžný) úsudek o možných překážkách vyhoštění.
Může v tomto směru vyjít z pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 33/2013-35, či ze dne
16. 3. 2016, č. j. 1 Azs 5/2016-25, bod 22).

23. Žalovaná tedy při třetím zajištění neměla povinnost – kterou měla při prvním a druhém zajištění
– zabývat se možnými překážkami správního vyhoštění. Tuto otázku řešilo v té době již
pravomocné „primární“ rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce. Proti němu se žalobce
odpovídajícím způsobem nebránil. Pokud uvedenou povinnost žalovaná neměla, tak ji tentokrát
ani nemohla porušit. Z toho důvodu zde nelze uplatnit závěry druhého rozsudku krajského
soudu, o něž se opírá žalobce.

24. Lze upozornit, že se odůvodnění třetího zajištění (ani vyjádření k žalobě) o právě popsanou
právní argumentaci výslovně neopírá [srov. ovšem dopady této skutečnosti v části VI. b), bod 69].
Z obsahu spisu i třetího zajištění je však zřejmé, že žalovaná reálně vycházela z probíhajícího
řízení o správním vyhoštění a jeho výsledku, který měl dovršit letecký transfer žalobce
do Turecka dne 11. 12. 2020. Za těchto okolností by bylo od krajského soudu přepjatě
formalistické, pokud by z tohoto důvodu třetí zajištění zrušil. Jak vysvětluje ve své judikatuře
Ústavní soud, zrušení napadeného rozhodnutí není namístě, pokud by ve svém důsledku vedlo
pouze k reformulaci odůvodnění, ale fakticky by nikterak neovlivnilo právní sféru účastníka řízení
(viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014, bod 22).

25. Námitky žalobce na nesprávné posouzení realizovatelnosti účelu jeho třetího zajištění proto
nejsou důvodné.

6 41 A 86/2020

VI. b) Povinnost propustit žalobce po druhém rozsudku krajského soudu a dopady jejího (ne)splnění
na zákonnost třetího zajištění

26. Ve své druhé námitce žalobce namítá, že jej žalovaná měla po druhém rozsudku krajského soudu
propustit ze zajištění. To se podle něj reálně nestalo. A pokud se tak nestalo, pak žalovaná
nemohla rozhodnout o třetím zajištění. Její postup je podle žalobce obcházením § 127 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců.

VI. b. 1) Obecná východiska

27. Právo na osobní svobodu je jedním z nejvýznamnějších základních práv každého z nás. Zbavení
osobní svobody proto musí představovat výjimku ze zásady, že nás veřejná moc nemůže osobní
svobody zbavit. Přípustnost této výjimky podmiňují úzce vykládaná kritéria definovaná
v čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech („Úmluva“), čl. 8 Listiny základních práv a svobod
(„Listina“), zákoně o pobytu cizinců a návratové směrnici.

28. Relevantní ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy stanoví: „Každý má právo na svobodu a osobní
bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane
v souladu s řízením stanoveným zákonem: (…) f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody
osoby (…), proti níž probíhá řízení o vyhoštění (…).“ [zvýraznění doplnil krajský soud]. Článek
8 Listiny, který zaručuje osobní svobodu, obdobně ve svém druhém odstavci dodává: „Nikdo
nesmí být (…) zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ [zvýraznění
doplnil krajský soud].

29. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zdůrazňuje, že hlavním cílem čl. 5 Úmluvy je
předcházení svévolnému a neodůvodněnému zbavení osobní svobody. Z toho dovozuje tři hlavní požadavky:
1) zbavení osobní svobody musí spadat pod některý z povolených důvodů podle čl. 5 odst. 1
písm. a) až f) Úmluvy; 2) musí k němu dojít v souladu s podústavní úpravou (po hmotněprávní
i procesní stránce) a za přísného dodržení principů právního státu; 3) musí následovat jeho rychlý
a účinný soudní přezkum (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 22. 10. 2018 ve věci S., V. a A. proti Dánsku, č. 35553/12, 36678/12 a 36711/12, § 73).

30. Na poslední uvedený požadavek navazuje čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle kterého platí: „Každý, kdo
byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém
by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení
svobody nezákonné.“ [zvýraznění doplnil krajský soud]. Soud přezkoumávající zákonnost zbavení
osobní svobody tedy musí mít pravomoc nařídit propuštění jednotlivce, pokud zbavení osobní
svobody shledá nezákonným. Pouhá doporučující pravomoc nepostačuje (rozsudek velkého
senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 12. 2016 ve věci Khlaifia a ostatní proti Itálii,
č. 16483/12, § 128). Obdobnou úpravu obsahuje čl. 15 odst. 2 návratové směrnice, podle kterého
v případě nařízení zajištění správním orgánem členské státy EU „buď zajistí rychlý soudní
přezkum zákonnosti zajištění, o kterém se rozhodne co nejdříve po začátku zajištění,
nebo dotčenému státnímu příslušníkovi třetí země zaručí právo zahájit rychlé soudní řízení
ve věci přezkumu zákonnosti zajištění, ve kterém bude rozhodnuto co nejdříve po zahájení řízení
(…).“

31. Evropský soud pro lidská práva pak zdůrazňuje, že v právním státě nelze jednotlivci odepírat
osobní svobodu přes vydání soudního rozhodnutí o jeho propuštění. Současně ale uznává,
že si provedení tohoto rozhodnutí v praxi může určitá zdržení vyžádat. Veřejná moc každopádně
má povinnost snížit taková zdržení na minimum (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni proti Itálii, č. 19218/91, § 25). Konkrétně
pak Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že administrativní formality nemohou odůvodňovat
zdržení o více než pár hodin (viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 6. 2015

7 41 A 86/2020

ve věci Ruslan Yakovenko proti Ukrajině, č. 5425/11, § 68, či ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn proti
Francii, č. 18580/91, § 39-43).

32. Řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince je řízením podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Pokud v něm krajský soud rozhodne o nezákonnosti zajištění [tj. zbavení osobní svobody podle
čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy], pak následky takového rozhodnutí – tedy otázku propuštění
ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy – řeší § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Podle tohoto ustanovení platí: „Zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li
soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince (…); povinnost propustit
cizince vzniká vyhlášením zrušujícího rozsudku.“ [zvýraznění doplnil krajský soud]. Toto ustanovení
zákona o pobytu cizinců je promítnutím čl. 15 odst. 2 in fine návratové směrnice, která taktéž
zdůrazňuje, že „[p]okud je zajištění nezákonné, musí být dotčený státní příslušník třetí země
okamžitě propuštěn.“ [zvýraznění doplnil krajský soud].

33. Nejvyšší správní soud ovšem k výkladu § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
a povinnosti propuštění cizince po zrušení rozhodnutí o zajištění uvedl, že „zrušení rozhodnutí
o zajištění cizince v okamžiku, kdy již nemá žádné právní účinky, jelikož stanovená doba zajištění
uplynula, nezakládá povinnost policie bez dalšího cizince propustit, pokud jeho zajištění trvá na
základě pravomocného rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění. Další postup závisí na
konkrétních okolnostech případu, zejména na důvodech, pro které bylo rozhodnutí o zajištění
zrušeno, a na tom, do jaké míry se policie v rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění
zabývala otázkou, zda jsou podmínky pro zajištění cizince i nadále splněny.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 2 Azs 330/2018-30, bod 23).

VI. b. 2) Měla žalovaná po druhém rozsudku krajského soudu povinnost okamžitě propustit žalobce?

34. Krajský soud s ohledem na právě citované závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 8. 2019, č. j. 2 Azs 330/2018-30, musel posoudit, zda v konkrétních okolnostech tohoto
případu měla žalovaná povinnost propustit žalobce. Podle krajského soudu tuto povinnost měla.

35. Hlavní odlišností této věci od výše citovaného rozsudku je, že svůj druhý rozsudek krajský soud
vydal v okamžiku, kdy druhé zajištění mělo právní účinky. Stále bylo podkladem zajištění žalobce.
Daný rozsudek Nejvyššího správního soudu míří na situace, jakou byly v průběhu zajištění
žalobce dopady prvního rozsudku krajského soudu. Ten vedl ke zrušení prvního zajištění, ačkoliv
tu v době jeho vydání již bylo druhé zajištění. Poté bylo namístě se v souladu s citovaným
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ptát, zda i přes druhé zajištění vznikla žalované
povinnost žalobce propustit.

36. V podmínkách projednávané věci je však přiléhavější jiný rozsudek téhož senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 Azs 236/2017-36 (výše citovaný rozsudek s ním
ostatně pracuje a navazuje na něj, byť se týká zajištění podle zákona o azylu; viz jeho bod 24).
Podle tohoto rozsudku „povinnost žalovaného propustit zajištěného (…) je dána tehdy, zruší-li
soud právě takové rozhodnutí o zajištění, na základě kterého je žadatel v okamžiku vydání
zrušujícího rozsudku zajištěn.“ (bod 46 nyní citovaného rozsudku). To se zde přesně stalo.
Krajský soud svým druhým rozsudkem zrušil v té době existující základ zbavení osobní svobody
žalobce, kterým bylo druhé zajištění.

37. Žalovaná proto měla povinnost po druhém rozsudku krajského soudu postupovat podle

§ 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a žalobce propustit.

VI. b. 3) Následovalo po druhém rozsudku krajského soudu okamžité propuštění žalobce?

38. Krajský soud vyhlásil svůj druhý rozsudek ve středu 9. 12. 2020 v 10:00. Téhož dne v 13:16 hodin
měla žalovaná druhý rozsudek krajského soudu ve své datové schránce. Příkaz k propuštění však

8 41 A 86/2020

žalovaná vydala až následný den, tj. ve čtvrtek 10. 12. 2020. K propuštění podle něj mělo dojít
v 17:30. Žalovaná tím porušila časový aspekt své povinnosti propustit žalobce. Prodlevu
minimálně 28 hodin nelze označit za ukončení zajištění bez zbytečného odkladu podle § 127 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců, okamžité propuštění podle čl. 15 odst. 2 in fine návratové směrnice
ani odůvodnitelné zdržení v délce pár hodin ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Pro srovnání ve věci Quinn proti Francii štrasburský soud za okamžité nepovažoval zdržení
při propuštění stěžovatele v délce 11 hodin (Quinn proti Francii, cit. výše, § 42). Z druhé strany
akceptoval, pokud zdržení trvalo sedm hodin (Giulia Manzoni, cit. výše, § 23-25). Toto zdržení
sice je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Nelze stanovit pevnou hranici
překročení standardu pár hodin. Prodleva 28 hodin však tento standard dalece překračuje. Zde
se stala první chyba. Žalovaná nepropustila žalobce v časovém horizontu, ve kterém jí to
relevantní právní úprava ukládá. Je zjevné, že takto postupovala, aby si připravila půdu pro třetí
zajištění.

39. Tím se krajský soud dostává k druhé rovině odpovědi na výše položenou otázku. Žalovaná totiž
nejenže nepostupovala při propuštění žalobce s vyžadovanou rychlostí. Podle krajského soudu
ani žalobce reálně nepropustila. Pojmy propuštění podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 15 odst. 2 in fine
návratové směrnice či pojem ukončení zajištění § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
znamenají, že musí dojít k reálnému a svobodnému opuštění zařízení pro zajištění cizinců. Cizinec se musí
dostat mimo dosah faktické moci zajišťujícího orgánu. K takto chápanému propuštění žalobce ovšem
nedošlo.

40. Propuštění nemůže probíhat způsobem, jakým jej „realizovala“ žalovaná. Nelze ho redukovat
na formální založení příkazu k propuštění do spisu, kde se čas propuštění shoduje s časem
nového (resp. volně pokračujícího) umístění žalobce do zařízení pro zajištění cizinců na základě
v mezičase připraveného rozhodnutí o dalším zajištění cizince. Žalobce tak vlastně nikdy neztratil
status zajištěného cizince (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2007
ve věci John proti Řecku, č. 199/05, § 33). Žalovaná namísto toho mohla reálně na svobodu
propuštěnému žalobci například vydat výjezdní příkaz. Ten mohl zajišťovat, aby se dostavil
k plánovanému leteckému transferu do Turecka. Pokud by jej žalobce nedodržel a namísto toho
se kupříkladu pokusil dokonat svůj plán docestovat do Německa, pak by policie mohla přistoupit
k novému zajištění. Žalovaná nicméně materiálně žalobce nepropustila. Stalo se tak maximálně
ve formální rovině (byť i o tom lze s ohledem na zcela shodný čas propuštění a nového umístění
žalobce do zařízení pro zajištění cizinců pochybovat). To lze označit za druhou chybu.

41. Jak důvodně žalobce namítá, přístup žalobkyně k výkladu § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců popírá jeho smysl a účel. Tím je rychlé propuštění nezákonně zajištěného cizince
na svobodu. Žalovaná ovšem nepostupovala dostatečně rychle. Vytvořila si tak prostor
pro pokračující zbavení osobní svobody žalobce. Takovému důsledku má § 127 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců zamezit. Pojistku z něj plynoucí žalovaná svým postupem obešla.
V konkrétních okolnostech této věci krajský soud musí její počínání před třetím zajištěním
žalobce označit za rozporné se zákazem svévole. Odporuje tedy samotnému jádru ochrany práva
na osobní svobodu podle čl. 5 Úmluvy a čl. 8 Listiny.

42. Krajský soud shrnuje svůj dílčí závěr: žalovaná postupovala po druhém rozsudku krajského
soudu svévolně a v rozporu s § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, pokud žalobce
okamžitě nepropustila ze zařízení pro zajištění cizinců. Námitky žalobce jsou proto v tomto
aspektu důvodné.

43. Bylo nicméně nutné se ptát, zda lze tyto důvodné námitky vznášet v řízení o žalobě proti třetímu
zajištění, a zda jejich důvodnost znamená nezákonnost třetího zajištění. Těmto otázkám
se krajský soud věnuje v následujících dvou částech rozsudku.

9 41 A 86/2020

VI. b. 4) Jakou procesní cestou se lze bránit proti postupu žalované, která nesplnila svoji povinnost propustit
žalobce?

44. Žalobce namítá, že jeho zajištění trvá, ačkoliv trvat nemá, protože ho žalovaná měla po druhém
rozsudku krajského soudu propustit. Vznáší tedy námitku nezákonnosti své detence. A uplatňuje
své právo podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy podat návrh na zahájení řízení, ve kterém by soud urychleně
rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Krajský soud
však stál před těžkou otázkou. Musel posoudit, zda se popsanou námitkou mohl zabývat právě
v řízení o této žalobě proti třetímu zajištění, nebo zda měl žalobce tuto argumentaci vznášet
v jiném řízení, případně u jiného orgánu veřejné moci. Použitelná právní úprava totiž nastolenou
otázku výslovně neřeší. Ve vztahu k následkům porušení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců a jeho nápravě ji lze označit za mezerovitou.

45. Dva hlavní požadavky, které v právě vymezeném kontextu plynou z čl. 5 odst. 4 Úmluvy, zní,
že o návrh na přezkum zákonnosti detence žalobce (a) musí rozhodnout soud, a (b) toto
rozhodování musí proběhnout urychleně.

46. Z prvního požadavku plyne, že každá námitka nezákonnosti zbavení osobní svobody musí mít
procesní prostor, aby ji zajištěný žalobce vznesl v řízení před soudem. Přezkum zákonnosti
detence v řízení před správními orgány by požadavkům čl. 5 odst. 4 Úmluvy nevyhovoval
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014, č. j. 2 Azs 57/2014-28, či rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 1971 ve věci De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii,
stížnosti č 2832/66, 2835/66 a 2899/66, § 79).

47. Kritérium urychlenosti soudního přezkumu se uplatní po podání návrhu na zahájení řízení
podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Po jeho podání musí soudní přezkum proběhnout s co největším možným
uspíšením. Je třeba upozornit, že tento požadavek je přísnější, pokud zbavení osobní svobody,
které poté podléhá soudnímu přezkumu, nenařizuje soud, ale jiný orgán veřejné moci. V těchto
případech se již prakticky přibližuje standardu soudního přezkumu „ihned“, který se uplatňuje
u soudního rozhodování o vazbách podle čl. 5 odst. 3 Úmluvy (rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva ze dne 26. 6. 2014 ve věci Shcherbina proti Rusku, č. 41970/11, § 65-70; Jurisconsult.
Guide on Article 5 of the European Convention on Human Rights. Right to liberty and security. Štrasburk:
Rada Evropy/Evropský soud pro lidská práva, 2020, s. 45, bod 264).

Prostředky nápravy v rámci veřejné správy

48. Specifikovaným požadavkům podle krajského soudu nemohou odpovídat procesní nástroje
uplatnitelné v rámci veřejné správy, které zná zákon o pobytu cizinců. Povinnost žalované
po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají [§ 126 písm. a) zákona
o pobytu cizinců], řešením není. To platí i pro žádost o propuštění ze zařízení podle
§ 129a zákona o pobytu cizinců, jak nyní krajský soud vysvětlí.

49. V prvé řadě o ní rozhoduje policie. Tu nelze podřadit pod pojem soudu podle čl. 5 odst. 4
Úmluvy. Navíc § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví, že „[ž]ádost o propuštění
ze zařízení je cizinec oprávněn podat nejdříve po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí
o zajištění, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo rozhodnutí o nepropuštění
ze zařízení, nepodal-li žalobu proti takovému rozhodnutí, nebo nejdříve po uplynutí 30 dní od právní moci
posledního rozhodnutí o jeho žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby
zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení.“ Tato konstrukce neumožňuje
uplatnění tohoto nástroje právě v situaci, která nastala v této věci, tedy že zajištěný podá žalobu
(tím se vylučuje první část hypotézy daného ustanovení) a soud zruší rozhodnutí o zajištění
[druhá část hypotézy počítá s neúspěchem žaloby, její úspěch totiž musí vést k okamžitému
propuštění podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Nadto neumožňuje,
aby na jejím základě došlo k okamžitému ukončení zajištění.

10 41 A 86/2020

50. Účel tohoto ustanovení tedy dopadá na jiné situace, než ve které je žalobce, který se úspěšně proti
svému zajištění bránil u soudu. Má řešit primárně problematiku periodického přezkumu detence
v rozumných intervalech. Nikoliv urychlený přezkum zákonnosti detence, pokud zajištěný tvrdí,
že jej policie měla propustit po zrušujícím rozsudku správního soudu. Žalobce se každopádně
za stávajícího znění § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců nemohl urychleného přezkumu námitky směřující
vůči jeho nepropuštění domoci [krajský soud doplňuje, že Ústavní soud posuzuje soulad § 129a odst. 3
zákona o pobytu cizinců s požadavky periodického přezkumu podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy
(Pl. ÚS 12/19); srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs
107/2020-46, bod 39].

51. Krajský soud však posuzoval, zda úprava v § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců neodporuje
unijnímu právu. Pokud by se touto cestou zajištěný přeci jen bránil proti svému nepropuštění
podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, pak by konstrukce tohoto ustanovení
bránila okamžitému rozhodnutí o propuštění ve smyslu čl. 15 odst. 2 in fine návratové směrnice.
Přichází proto v úvahu použití přímého účinku návratové směrnice. To by znamenalo
neaplikovatelnost § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS).
Žádost o propuštění ze zařízení, o které musí žalovaná rozhodnout bez zbytečného odkladu
[§ 129a odst. 1 in fine zákona o pobytu cizinců], s následným soudním přezkumem by tak mohla
být určitou formou nápravy porušení povinnosti žalované propustit žalobce (krajský soud opět
doplňuje, že se nyní projednává návrh novely § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle
kterého by výše zpochybňovaná omezení zákonodárce odstranil).

52. Krajský soud však dospěl k názoru, že by ani přijetí tohoto výkladu, který by žalobci „uvolnil“
cestu k podání žádosti o propuštění ze zařízení, ke splnění požadavků čl. 5 odst. 4 Úmluvy
nepostačovalo. Vyžadovaný soudní přezkum námitky, že žalovaná žalobce protizákonně
nepropustila, což má za následek nezákonnost dalšího zajištění, by následoval až po rozhodnutí
žalované o této žádosti. Byť o něm žalovaná má povinnost rozhodnout bez zbytečného odkladu,
je otázkou, jak dlouho by v praxi toto řízení trvalo. Lze proto důvodně pochybovat o splnění
požadavku urychlenosti soudního přezkumu. Ten by se pouze oddálil. Mohl by následovat
až po rozhodnutí žalované. A hlavně žalovaná není soudem. Ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy
přitom v případech, kde reálně nejde o periodický přezkum detence, vyžaduje možnost podat
přímý návrh soudu, který by námitku nezákonnosti detence přezkoumal. Nadto by odmítnutí této
námitky pro nevyčerpání opravných prostředků v rámci veřejné správy bylo pro žalobce
nepředvídatelné. Jen by dále odkládalo soudní přezkum zákonnosti detence, kterého se domáhá
(k požadavkům dostupnosti, jasnosti a předvídatelnosti zákonné úpravy omezování osobní
svobody viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 5. 2016 ve věci
J. N. proti Spojenému království, č. 37289/12, § 90).

53. Ani případné změny § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců nebo výše popsané použití unijního
práva tedy nezaručují, že by řízení o žádosti o propuštění ze zařízení odpovídalo požadavkům
čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Tyto změny by mohly stačit pro účely periodického přezkumu zajištění.
Ale nikoliv z hlediska práva napadnout zákonnost detence poté, co měla z rozhodnutí soudu
skončit. Námitky na porušení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu a snaha domoci se nápravy
jeho důsledků musí být proto přípustné v řízení o návrhu zajištěného na urychlený soudní přezkum jeho
zajištění ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Jestliže zákonodárce toto rozhodování svěřuje správním
soudům, pak tento přezkum musí probíhat v některém z řízení předvídaných v s. ř. s.

Prostředky nápravy ve správním soudnictví

54. Vztah mezi jednotlivými žalobními typy podle s. ř. s. ovládá subsidiarita. Základním žalobním
typem je žaloba proti rozhodnutí (§ 65 a násl. s. ř. s.). Žalobce ji využil a namířil ji proti třetímu
zajištění. Po žalobě proti rozhodnutí následuje žaloba na ochranu proti nečinnosti (§ 79 a násl.

11 41 A 86/2020

s. ř. s.). Připadá v úvahu tam, kde správní orgán protiprávně nevydal rozhodnutí ve věci samé
nebo osvědčení. To není tento případ. Zbývá zásahová žaloba, která je subsidiární vůči ostatním
žalobním typům. Lze-li tedy použít některou jinou žalobu, použití zásahové žaloby nepřipadá do
úvahy. Účastník řízení si nemůže zvolit, jaký žalobní typ by byl pro něj výhodnější a jaký nakonec
využije (Kühn, Z. § 4. In: Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges,
2019, s. 18).

55. Krajský soud se zcela konkrétně zabýval tím, zda žalobce neměl námitku na své nepropuštění
uplatnit v žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu žalované. Výše popsaný svévolný postup
žalované by totiž krajský soud mohl chápat jako samostatně stojící zásah do práva žalobce
na osobní svobodu. Mohlo by jít konkrétně o tzv. „nečinnostní“ zásah (viz usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb.
NSS; blíže viz také Kühn, Z. § 82. In: Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. cit. výše, s. 698-699). Ten
by spočíval v tom, že žalovaná reálně neprovedla svůj vlastní příkaz k propuštění a žalobce
nepropustila. Tento „nečinnostní“ zásah by pak bylo možné odlišovat od třetího zajištění jako
samostatně stojícího zkrácení práva na osobní svobodu. Proti každému z těchto zásahů
by se v této perspektivě tedy mohla nabízet jiná cesta soudní ochrany.

56. Otázce možností obrany proti rozhodnutím o zajištění na jedné straně a souvisejícím opatřením,
která nemají povahu rozhodnutí, na straně druhé se nicméně nedávno věnoval Nejvyšší správní
soud. V rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 9 Azs 63/2020-96, konkrétně uvedl: „Jednoduše
řečeno, jde-li cizinci o to, že neměl či nemá být zajištěn, a naopak má být ze zařízení pro zajištění
cizinců propuštěn, má možnost podat žalobu proti rozhodnutí podle § 65 s. ř. s. Ostatně jinak to
ani nejde, neboť platí, že bez rozhodnutí není zajištění. Nicméně při samotném výkonu zajištění
v konkrétním zařízení podléhá cizinec mnoha režimovým opatřením, která se zpravidla dějí
formou faktických úkonů, proti kterým se lze bránit zásahovou žalobou podle § 82 s. ř. s.
Uvedené je nutno důsledně rozlišovat tak, aby bylo eliminováno riziko paralelní ochrany práv
a současně zachován účinný soudní přezkum zajištění cizince, jehož předpokladem je uvědomění
si toho, proti čemu zajištěný cizinec vlastně brojí, resp. čeho chce dosáhnout (propuštění ze zajištění
anebo změny podmínek výkonu zajištění, příp. určení, že tyto podmínky byly nezákonné).“ (bod
30 citovaného rozsudku; zvýraznění doplnil krajský soud).

57. Zásahová žaloba by tedy podle tohoto rozsudku přicházela v úvahu proti režimovým opatřením
při samotném výkonu zajištění (kromě výše citovaného rozsudku viz i rozsudek ze dne
25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020-46, body 60-61). Další možností pro uplatnění zásahové žaloby
by bylo držení cizince v zařízení pro zajištění cizinců bez jakéhokoliv rozhodnutí o zajištění.
Nebo po zrušení rozhodnutí o zajištění, po kterém by již policie žádné rozhodnutí nevydala
a dále omezovala cizince na svobodě. Případně může jít o situace, o jakou šlo v rozsudku ze dne
21. 9. 2017, č. j. 2 Azs 236/2017-36. Stěžovatel se bránil zásahovou žalobou (na určení
nezákonnosti zásahu) proti zajištění, které na základě aktuálnějšího rozhodnutí o zajištění trvalo
poté, co předchozí rozhodnutí o zajištění zrušil soud. Jeho rozsudek ovšem přišel v době,
kdy nejenže zajištění stěžovatele již netrvalo na základě aktuálnějšího rozhodnutí o zajištění,
ale žalobce již byl po ukončení zajištění na svobodě. Jeho zásahová žaloba mířící na dobu, kterou
strávil v detenci na základě aktuálnějšího rozhodnutí o zajištění, které policie poté ukončila, proto
již nesledovala cíl propuštění na svobodu, jako je tomu v tomto případě.

58. Na tato východiska lze navázat v právě projednávané věci. Žalobce podle krajského soudu
postupoval správně, pokud využil žalobní typ žaloby proti rozhodnutí a namířil ji proti třetímu
zajištění. Nemusel se naopak opřít o zásahovou žalobu, která je vůči ní subsidiární. V části,
ve které by bylo teoreticky možné uvažovat o výše zmíněném „nečinnostním“ zásahu,
proto nebylo namístě zcela změnit procesní režim tohoto řízení [muselo by totiž následovat
poučení žalobce o nesprávně zvoleném žalobním typu (viz nález sp. zn. II. ÚS 2398/18 ze dne
14. 8. 2019); pokud by žalobce změnil svůj petit na zásahový, pak by k projednání této věci byl

12 41 A 86/2020

příslušný senát krajského soudu nikoliv samosoudce (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010-44, č. 2339/2011 Sb. NSS)].

59. Výše citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 25. 6. 2020,
č. j. 9 Azs 63/2020-96, a č. j. 5 Azs 107/2020-46) se týkala situací, ve kterých ke skutečnostem,
jež mohly způsobovat nezákonnost detence, došlo až po rozhodnutí o zajištění (ex post). Toto
rozhodnutí samo o sobě bylo možné považovat za zákonné. Přesto Nejvyšší správní soud
připustil, aby právě proti tomuto rozhodnutí mířila žaloba zpochybňující zákonnost zajištění kvůli
oněm ex post vzniklým událostem. Výše citované judikatorní závěry (bod 56) lze ovšem podle
krajského soudu uplatnit i ve vztahu ke skutečnostem, jež mohou mít vliv na zákonnost zbavení
svobody cizince, přestože k nim došlo před rozhodnutím o zajištění (ex ante). I v takovém případě
lze uplatnit princip, že bez rozhodnutí není zajištění. A jde-li žalobci o to, že neměl (či nemá) být nyní
zajištěn, protože měl (či má) být ze zařízení pro zajištění cizinců propuštěn, pak je podle krajského soudu logické,
pokud tuto námitku vznáší proti nejbližšímu rozhodnutí o zajištění, jestliže následovalo po porušení
§ 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizince a znamenalo jeho další detenci v zařízení pro zajištění cizinců.
V žalobě proti třetímu zajištění tedy lze tuto námitku vznášet (viz dále body 65-70 níže).

60. Podle krajského soudu totiž nelze pomíjet specifickou povahu řízení o zajištění. Policie často
vydává v průběhu zbavení osobní svobody cizince více rozhodnutí o zajištění (ať už například
kvůli řízení o žádosti o mezinárodní ochranu či kvůli zrušení rozhodnutí o zajištění soudem).
Lze hovořit o „řetězení“ či podmíněnosti jejích aktů a postupů. Zajišťování cizince proto nelze
v těchto případech chápat jako řízení o jednom úkonu (§ 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců).
Policie musí činit mnoho souvisejících úkonů, které podmiňují další rozhodování o zajištění.
V této věci například musela po druhém rozsudku krajského soudu žalobce ukončit druhé
zajištění a vydat příkaz k propuštění. Po jeho výkonu teprve mohlo následovat třetí zajištění
a příkaz k umístění. Ze systematického pohledu lze u těchto úkonů či postupů, které souvisejí
s rozhodováním o zajištění, hovořit o jejich přičitatelnosti některému z vydaných rozhodnutí
o zajištění. Povaha věci zde vyžaduje, aby pro účely soudního přezkumu krajský soud třetímu
zajištění přičítal (ne)splnění příkazu k propuštění. Nelze jej přičítat například rozhodnutí
o správním vyhoštění. Či obecněji jinému řízení, jehož předmětem by byl účel, pro který žalovaná
žalobce zajistila. Tento systémový pohled na zajišťování cizinců podle krajského soudu prolamuje
princip dílčího přezkumu rozhodnutí o zajištění jako samostatně stojících úkonů.

61. Krajský soud výše popisoval, že by se z jisté perspektivy dalo na svévolný postup žalované
nahlížet jako na samostatně stojící „nečinnostní“ zásah do práva žalobce na osobní svobodu.
Odlišoval by se tak od jiného samostatně stojícího zkrácení tohoto práva, jímž bylo třetí zajištění.
V konkrétních okolnostech této věci však na tyto zásahy takto nahlížet nelze. Zajištění žalobce
již od 20. 9. 2020 tvoří jedno trvající omezení jeho práva na osobní svobodu. Zákonnost tohoto
omezení je proto třeba posuzovat „globálněji“ (detailněji viz body 65-70 níže). „Parcelizace“
zajištění žalobce by mohla vést k tomu, že by ochrana proti svévolnému postupu žalované
a dopadu tohoto postupu na detenci žalobce jako celek nebyla ochranou praktickou a efektivní,
ale teoretickou a iluzorní. Takovému důsledku mají záruky plynoucí z čl. 5 Úmluvy zabránit
[viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 12. 2020
ve věci Selahattin Demirtaş (č. 2) proti Turecku, č. 14305/17, § 386].

62. Před tímto „dělením“ detence nedávno varoval i Evropský soud pro lidská práva. Posuzoval
případ, ve kterém vnitrostátní právní řád neumožňoval zajištěnému cizinci dosáhnout propuštění
navzdory několika rozhodnutím o nezákonnosti jeho detence. Podle štrasburského soudu
odporuje zárukám účinnosti a urychlenosti podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, pokud tyto překážky
plynuly čistě z toho, že se detence zakládala na novém rozhodnutí o zajištění, což cizinci bránilo,
aby před soudem napadal toto nové zajištění pro nezákonnost původního rozhodnutí o zajištění
(srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 6. 2020 ve věci Muhammad Saqawat
proti Belgii, č. 54962/18, § 73). Podobné procesní překážky by proto neměly vznikat ani ve věci

13 41 A 86/2020

žalobce. Ten proto může napadat zákonnost své detence kvůli svévoli žalované po druhém
rozsudku krajského soudu v řízení o žalobě proti třetímu zajištění.

63. Žaloba proti rozhodnutí navíc garantuje žalobci vyšší standard ochrany ve smyslu čl. 5 odst. 4
Úmluvy než zásahová žaloba. Zásahovou žalobu by sice krajský soud měl projednat
v přednostním režimu (§ 56 odst. 3 s. ř. s.). Ale jinak tento žalobní typ relevantní procesní úprava
nedoprovází žádnými zárukami urychlenosti přezkumu vyžadované právě čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Takový přezkum zásahová žaloba nezajišťuje. Žalobu proti rozhodnutí o zajištění naopak
doprovází kratší žalobní lhůta (§ 172 odst. 1 s. ř. s.) či lhůty v řádu dnů pro jednotlivé procesní
úkony (§ 172 odst. 4 s. ř. s.). A hlavně lhůta sedmi pracovních dní ode dne doručení správního
spisu soudu pro samotné rozhodnutí o žalobě (§ 172 odst. 5 s. ř. s.). Pokud by se žalobce měl
bránit zásahovou žalobou, znamenalo by to snížení procedurální úrovně ochrany jeho základních
práv oproti standardu žaloby proti rozhodnutí o zajištění (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 4/18 ze dne 18. 12. 2018, body 61-62). I proto nelze žalobce na zásahovou žalobu
odkázat, protože by to vedlo k nedůvodnému zásahu do jeho základních procesních práv.
Připuštění obrany žalobou proti třetímu zajištění také předchází nežádoucí paralelní ochraně práv
ve správním soudnictví (viz rozsudek ze dne 29. 1. 2020, č. j. 10 Afs 304/2019-39, č. 3974/2020
Sb. NSS, body 9, 23 a 24).

64. Krajský soud proto shrnuje, že v řízení o žalobě proti třetímu zajištění lze namítat a posoudit
námitku na jemu předcházející porušení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Jinými
slovy zde lze napadat postup žalované, která nesplnila svoji povinnost propustit žalobce.
V konkrétních okolnostech této věci tedy žaloba proti třetímu zajištění je přípustnou procesní cestou
pro uplatnění námitky, že žalovaná porušila § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, svévolně žalobce
nepropustila a nezákonně ho potřetí zajistila. Nutit žalobce podávat namísto žaloby proti třetímu
zajištění zásahovou žalobu by odporovalo principu subsidiarity žalobních typů ve správním
soudnictví.

VI. b. 5) Je třetí zajištění nezákonné?

65. Krajský soud nejprve dluží hlubší vysvětlení, proč je třeba na zajištění žalobce – během kterého
bylo dodnes vydáno již celkově pět různých rozhodnutí o zajištění – nahlížet „globálněji“ jako
na jeden celek (viz bod 61 výše). Jde o to, proč může mít jednání žalované po druhém rozsudku
krajského soudu (kromě procesních souvislostí popsaných v předcházející části) hmotněprávní
význam pro hodnocení zákonnosti dalšího trvání detence žalobce na základě třetího zajištění.

66. V prvé řadě tato perspektiva zkrátka odpovídá realitě. Žalobce je od neděle 20. 9. 2020 v zařízení
pro zajištění cizinců ve Vyšních Lhotách. Jde o jedno kontinuální trvající zbavení osobní
svobody. Nic na něm nezměnily ani dva zrušující rozsudky krajského soudu. Kromě toho
zajištění takto pojímá i zákon o pobytu cizinců, který upravuje maximální možnou délku zajištění
jako celku a její výjimečné prodlužování (§ 125 zákona o pobytu cizinců). Tím se ostatně řídí
i žalovaná, která v každém svém novém rozhodnutí upozorňuje na to, od kdy zajištění žalobce
trvá a pamatuje na jeho maximální možné trvání.

67. Jako na jedno kontinuální zbavení osobní svobody lze na zajištění žalobce nahlížet i z pohledu
čl. 5 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva totiž pečlivě u jedinců zbavených osobní svobody
zkoumá, zda nedošlo k novému zbavení osobní svobody. To by si totiž vyžadovalo samostatné
posouzení aplikace záruk plynoucích z čl. 5 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva
tak například shledal, že již šlo o nové zbavení osobní svobody, pokud došlo k významné změně
ve způsobu provádění detence. Roli hrál zásadní rozdíl mezi zbytkovými svobodami,
o které se stěžovatelé mohli opřít během počátečního zbavení osobní svobody a po následné
změně detence. Svůj význam mělo, pokud došlo k fyzické změně v umístění jednotlivce a typu
zařízení. Zejména pokud tyto změny představovaly značný rozdíl nejen z hlediska
fyzických podmínek detence, ale také z hlediska účinků, které na stěžovatele měla (rozsudek

14 41 A 86/2020

Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 10. 2020 ve věci Stoyan Krastev proti Bulharsku,
č. 1009/12, § 42-52). Třetí zajištění takovým „novým zajištění“ není.

68. Zákonný základ zajištění přitom musí existovat pro každou část celé doby zajištění (srov. Reid, K.
A Practitioner’s Guide to the European Convention on Human Rights. Londýn: Sweet & Maxwell, 2019.
s. 478; k tomu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 9. 2007 ve věci
Kucheruk proti Ukrajině, č. 2570/05, § 188-192). Pokud se státní moc v průběhu zajištění tedy uchýlí
ke svévoli rozporné s čl. 5 Úmluvy, může to mít vliv na zákonnost dalšího zbavení osobní svobody, které následuje
po tomto svévolném jednání státu. Věc žalobce se v mnohém podobá věci řešené výše citovaným
rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci John proti Řecku. Policie se v ní taktéž
pokusila obejít zákon. Chtěla svévolně prodloužit zajištění žadatele o azyl, které mělo skončit
(byť ze zákona). Stěžovatel podepsal propouštěcí příkaz, ale o deset minut později jej policie opět
zajistila. Policie stěžovatele ve věci John proti Řecku – stejně jako žalobce v této věci – nikdy reálně
nepropustila. Nepřišel tak o status zajištěného. „Propuštění“ proběhlo jen na papíře. Nové
zajištění navíc policie odůvodnila identicky jako předcházející formálně ukončené zajištění.
Neuvedla žádný nový argument, který by kvalitativně měnil potřebu stěžovatele dále držet
v zajištění. Evropský soud pro lidská práva proto shledal, že se takové materiální prodloužení
zajištění neslučovalo s cíli čl. 5 odst. 1 Úmluvy (John proti Řecku, cit. výše, § 32-33).

69. Třetí zajištění žalobce tváří v tvář těmto požadavkům Úmluvy a judikatury Evropského soudu
pro lidská práva nemůže obstát. Podle krajského soudu lze o nezákonnosti zajištění hovořit od momentu,
ve kterém žalovaná žalobce v souladu se svým vlastním příkazem k propuštění nepropustila, a pokračovala poté
v omezení jeho osobní svobody na základě třetího zajištění. Podobně jako stěžovatel ve věci John proti
Řecku žalobce po druhém rozsudku krajského soudu neztratil status zajištěného. Žalovaná jej
reálně nepropustila. Druhé zajištění materiálně prodloužila. Nepřezkoumatelnou část
odůvodnění, pro kterou krajský soud zrušil druhé zajištění, pak bez jakýchkoliv snah o nápravu
slovo od slova zopakovala ve třetím zajištění. Nevysvětlila, v čem se natolik změnila situace
oproti druhému zajištění, že bylo i po druhém rozsudku krajského soudu nutné stěžovatele
nadále zajišťovat. Je pravdou, že se třetí zajištění nově opírá o důvod podle § 124 odst. 1 písm. e)
zákona o pobytu cizinců (evidence žalobce v SIS). Tento však důvod existoval od počátku
zajištění žalobce. Žalovaná jej jen z neznámých důvodů neuplatnila dříve. Nelze však říci,
že by se v důsledku uplatnění tohoto důvodu zajištění změnila potřeba držení žalobce v zařízení
pro zajištění cizinců.

70. Jediným motivem třetího zajištění se zdá být snaha o dotažení celého příběhu do finále v podobě
leteckého vyhoštění žalobce do Turecka. Bez ohledu na druhý rozsudek krajského soudu.
Žalovaná žalobci třetím zajištěním upřela právo na osobní svobodu, ačkoliv ho měla propustit.
Postup žalované po druhém rozsudku krajského soudu trpí „nákazou svévole“, která se promítá
i do třetího zajištění a způsobuje jeho rozpor s čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ve světle rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva ve věci John proti Řecku je zjevné, že by třetí zajištění
u štrasburského soudu neobstálo. S ohledem na princip subsidiarity Úmluvy a čl. 4 Ústavy,
podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, proto krajský soud
musel opět dojít k závěru, že se třetí zajištění neslučuje s požadavkem na zákonnost zbavení
osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

71. Krajský soud proto shrnuje, že námitky žalobce, podle kterých porušení § 127 odst. 1 písm. b)
žalovanou způsobilo nezákonnost zajištění žalobce, jsou důvodné.

VI. b. 6) Má žalovaná nyní povinnost žalobce propustit?

72. Správní soudy by podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy měly mít pravomoc účinně nařídit propuštění
zajištěného cizince, dojdou-li k závěru o nezákonnosti zajištění. Tuto výrokovou možnost jim
však zákon nedává (k tomu srov. body 80-84 níže). Soudy dokonce v těchto případech
ani po zrušení rozhodnutí o zajištění nevrací věc policii k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

15 41 A 86/2020

Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je totiž vydání rozhodnutí o zajištění cizince
za účelem jeho předání prvním úkonem v řízení. Zrušení rozhodnutí o zajištění v tomto případě
z povahy věci znamená ukončení řízení (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 8. 2020, č. j. 1 Azs 495/2019-43, bod 30). Krajský soud přesto s ohledem na zcela
výjimečné okolnosti této věci a svůj v pořadí již třetí zrušující rozsudek považuje za vhodné
výslovně popsat, jaké důsledky by nyní tento rozsudek měl mít. Lze tím předejít pochybnostem
v dalším postupu žalované.

73. Pokud se žalobce dále nachází v zařízení pro zajištění cizinců, pak se další dění musí řídit
východisky rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 2 Azs 330/2018-30.
Krajský soud opakuje, že v něm Nejvyšší správní soud uvedl, že „[z]rušení rozhodnutí o zajištění
cizince v okamžiku, kdy již nemá žádné právní účinky, jelikož stanovená doba zajištění uplynula,
nezakládá povinnost policie bez dalšího cizince propustit, pokud jeho zajištění trvá na základě
pravomocného rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění. Další postup závisí
na konkrétních okolnostech případu, zejména na důvodech, pro které bylo rozhodnutí o zajištění
zrušeno, a na tom, do jaké míry se policie v rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění
zabývala otázkou, zda jsou podmínky pro zajištění cizince i nadále splněny.“

74. Třetí zajištění žalovaná vydala na dobu dvou dnů. Hned den po vydání třetího zajištění rozhodla
o jeho návazném prodloužení. Tento rozsudek krajského soudu tedy přichází v okamžiku, kdy již
třetí zajištění nemá žádné právní účinky. Jím stanovená doba zajištění uplynula. Podkladem
zbavení svobody žalobce je aktuálně prodloužení třetího zajištění. Rozsudek krajského soudu
o zrušení třetího zajištění tak nezakládá automatickou povinnost žalované žalobce propustit. Další
postup žalované závisí na konkrétních okolnostech případu. Zejména na důvodech,
pro které krajský soud zrušil třetí zajištění, a na tom, do jaké míry se žalovaná v prodloužení
třetího zajištění zabývala otázkou, zda jsou podmínky pro zajištění cizince i nadále splněny.

75. Důvody, pro které soud zrušil třetí zajištění, v konkrétních okolnostech této věci vedou ke vzniku
povinnosti žalované žalobce propustit. Žalobce je v zařízení pro zajištění cizinců ve Vyšních Lhotách
již od 20. 9. 2020. Přestože žádné z napadených rozhodnutí žalované o jeho zajištění neobstálo v soudním
přezkumu. Nejpozději po druhém rozsudku krajského soudu ho žalovaná měla bez zbytečného
odkladu propustit. Ale svévolně tak neučinila. Důvody, pro které neobstálo třetí zajištění,
ke kterému došlo ve snaze obejít zákonné povinnosti žalované a dále držet žalobce v zajištění,
lze vztáhnout i na další trvání detence. Při něm dochází jen k dalšímu prohlubování důsledků
nezákonného počínání žalované. Ostatně prodloužení třetího zajištění následovalo hned den
po třetím zajištění. Mělo proto stále blízkou časovou souvislost s dobou, ve které měla žalovaná
žalobce propustit. Rozhodnutí o zajištění na tak krátkou dobu jako v tomto případě (dva dny)
by navíc prakticky nikdy neumožnilo soudu rozhodnout o jeho zákonnosti v době kdy ještě má
právní účinky.

76. Podle krajského soudu tedy držení žalobce v zařízení pro zajištění cizinců nemůže trvat dále.
Nenastala žádná nová skutečnost, která by ospravedlňovala nové zajištění žalobce (viz bod 69
výše). Touto skutečností ke dni vydání tohoto rozsudku nemůže být nákaza žalobce nemocí
Covid-19. Ta nemůže být důvodem zajištění cizince za účelem vyhoštění. Ochrana veřejného
zdraví totiž nepatří mezi zákonem předvídané důvody zajištění podle § 124 zákona pobytu
cizinců (viz první rozsudek krajského soudu, body 20-24). Omezení osobní svobody žalobce z
tohoto důvodu by muselo podléhat režimu zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.
Trvání zajištění žalobce podle zákona o pobytu cizinců by nyní odůvodňovala již jen ona
žalobcem popisovaná snaha dosáhnout realizace jeho vyhoštění za každou cenu. Touto cenou
však nemůže být další porušování základního práva žalobce na osobní svobodu. Byla by to příliš
vysoká cena. A opak by znamenal naprosté zmaření efektivity soudního přezkumu zákonnosti
zajišťování cizinců (viz analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j.
2 Azs 236/2017-36, bod 16; srov. poté body 80-84 níže).

[OBRÁZEK]16 41 A 86/2020

77. Pokud tedy žalobce v době vyhlášení tohoto rozsudku nadále je v zařízení pro zajištění cizinců,
pak podle krajského soudu žalovaná má povinnost bez zbytečného odkladu zajištění ukončit podle
§ 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobci může v souvislosti s případným novým
termínem jeho vyhoštění vydat výjezdní příkaz.

78. Lze v té souvislosti zopakovat odkaz na výše citovaný rozsudek Muhammad Saqawat proti Belgii
(bod 62 výše). Pokud by zajištěný cizinec nedosáhl svého propuštění navzdory několika
rozhodnutím o nezákonnosti jeho detence a čistě z důvodu, že se jeho zbavení osobní
svobody zakládá na novém rozhodnutí o zajištění, by se nemohl domoci kýžené nápravy
nezákonnosti detence, pak by takový důsledek odporoval čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

VI. c) Závěrečné hodnocení

79. Krajský soud závěrem tedy shrnuje, že nejprve shledal nedůvodnými námitky žalobce
na nesprávné posouzení realizovatelnosti účelu jeho třetího zajištění. Dal mu ovšem za pravdu,
že žalovaná porušila § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, pokud jeho zajištění
po druhém rozsudku krajského soudu bez zbytečného odkladu neukončila. Tato skutečnost
pak měla za následek nezákonnost třetího zajištění. Další trvání detence žalobce po jeho
svévolném nepropuštění odporovalo čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Proto krajský soud třetí zajištění ruší.
A dospívá k závěru, že žalovaná má nyní povinnost žalobce propustit.

80. Přesto podle krajského soudu tento příběh o (prozatím) třech soudních dílech v plné nahotě
odhalil slabiny soudního přezkumu zajišťování cizinců. Nástroje, které má správní soudnictví
k dispozici, se totiž ve – jak krajský soud pevně věří – velmi výjimečných okolnostech této věci
ukázaly být bezzubými. Nabízí se srovnání s rozhodováním o vazbě podle č. 5 odst. 3 Úmluvy,
jemuž by se rozhodování o zajištění cizince mělo přibližovat (viz bod 47 výše). Mezi tímto
ustanovením a článkem 5 odst. 4 Úmluvy existuje úzký vztah, který vyžaduje konzistentní výklad
(viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 10. 2012 ve věci Buishvili proti České
republice, č. 30241/11, § 44). Pokud by vazební rozhodování fungovalo podobně a policie
by obviněného vždy poté, co by trestní soud (opakovaně) rozhodl, že ho nevezme do vazby,
nadále držela a nepropouštěla ho na svobodu, nepochybně by taková praxe byla terčem důvodné
kritiky pro svévoli policie. Při rozhodování o zajištění cizinců tomu nemůže být jinak.

81. Jedním z důvodů je i nedostatečné provedení čl. 5 odst. 4 Úmluvy v aspektu pravomoci soudu
nařídit propuštění nezákonně zajištěného cizince. Zákon o pobytu cizinců ani s. ř. s. neumožňují,
aby správní soud tuto povinnost policii závazně výrokem uložil. V kombinaci s tím, že se věc
po zrušení rozhodnutí o zajištění policii nevrací k dalšímu řízení, nelze vyslovení názoru
o povinnosti propustit zajištěného cizince v odůvodnění rozsudku, jak to učinil krajský soud
v této věci, považovat za nařízení propuštění. Skutečnost, že § 127 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců pro tyto situace předvídá povinnost policie cizince propustit, na tom nic nemění
(jak ostatně ukázala tato věc). Požadavkům čl. 5 odst. 4 Úmluvy tato konstrukce nevyhovuje.

82. Jak totiž uvedl Evropský soud pro lidská práva ve věci Buishvili proti České republice: „[i] když
v daném případě mohly vnitrostátní soudy rozhodnout, zda bylo zbavení svobody zákonné,
nemohly nařídit propuštění stěžovatele v případě nezákonnosti zbavení svobody. Soud tedy musí
posoudit, zda (…) systém, kdy rozhodnutí o nezákonnosti zbavení svobody může nepřímo vést
k propuštění, postačuje ke splnění požadavků článku 5 odst. 4 Úmluvy. (…) Jak Soud uvedl výše,
české soudy mohly pouze zrušit správní rozhodnutí a neměly pravomoc stěžovatele propustit. Je pravda,
že Ministerstvo vnitra bylo poté vázáno právním názorem soudu a muselo vydat nové rozhodnutí
o propuštění stěžovatele, pokud by takto soud rozhodl. (…) Přesto Soud již uvedenou praxi shledal
v rozporu s článkem 5 odst. 4, a to v rozsudku ve věci Benjamin a Wilson, cit. výše, § 36. V tomto případě
mohl soud vlastně jen vydat doporučení k propuštění. Soud ve svém rozhodnutí vycházel
z předpokladu, že správní orgán nebyl oprávněn se od doporučení odchýlit. Tato argumentace je tedy
plně použitelná v daném případě, ve kterém mohly správní soudy vydat závazné rozhodnutí o zákonnosti zbavení

[OBRÁZEK]17 41 A 86/2020

svobody, ale nemohly nařídit propuštění. (…). Výše uvedené úvahy jsou dostatečné, aby Soud
konstatoval, že stěžovatel nemohl podat návrh na zahájení řízení před soudem, který by přímo
nařídil jeho propuštění, jak vyžaduje článek 5 odst. 4 Úmluvy.“ (§ 41-43 a § 46; zvýraznění
doplnil krajský soud). Byť se tento rozsudek týká zajištění podle zákona o azylu, lze jeho závěry
uplatnit – jak je to běžné – i v případě zajištění podle zákona o pobytu cizinců.

83. Na této situaci, kterou Evropský soud pro lidská práva označil za rozpornou s čl. 5 odst. 4
Úmluvy, se dodnes nic relevantního nezměnilo. Změna § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců provedená zákonem č. 101/2014 Sb., která vedla k výmazu podmínky propuštění,
že policie po zrušení rozhodnutí o zajištění soudem nevydá nové rozhodnutí do tří dnů od právní
moci rozsudku, v praxi nepostačuje. Projednávaná věc je toho zářným příkladem. Krajský soud
proto zvažoval, zda nevyužít své pravomoci podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a neobrátit se na Ústavní
soud s návrhem na zrušení poslední věty § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Právě v poslední
větě tohoto ustanovení by bylo systémově vhodné závazek plynoucí z čl. 5 odst. 4 Úmluvy
promítnout a doplnit do ní pravomoc soudu výrokem nařídit propuštění cizince, pokud ruší
rozhodnutí o jeho zajištění (k možnosti zrušení určitého ustanovení pro nepromítnutí pozitivních
závazků plynoucích z Úmluvy – tedy kvůli „něčemu, co v něm není“ – viz např. nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 ze dne 30. 11. 2004).

84. Krajský soud by tím sám ovšem žalobci, o jehož práva jde v této věci na prvním místě, upřel
účinnou a urychlenou soudní ochranu při přezkumu jeho zajištění. Proto nakonec tímto
způsobem nepostupoval. Sám by tím založil rozpor s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Alespoň proto
na tomto místě zmínil své výhrady v naději, že v budoucnu dojde ke kýženým legislativním
změnám v systému zajišťování cizinců.

VII. Závěr a náklady řízení

85. Krajský soud z výše popsaných důvodu třetí zajištění zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. Současně
výrokem nevrátil věc žalované věc k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé
(§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Podle § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění
cizince za účelem jeho vyhoštění prvním úkonem v řízení. Zrušení rozhodnutí o zajištění v tomto
případě z povahy věci znamená ukončení řízení.

86. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná ve věci nebyla úspěšná,
proto jí právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Žalobce naopak byl ve věci úspěšný, proto
mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované. Výrokem II. tohoto rozsudku tedy
soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku náhradu
nákladů řízení o žalobě v celkové výši 11.020 Kč.

87. Zástupce žalobce ji v této výši vyčíslil jako částku skládající se z odměny zástupce za tři úkony
právní služby spočívající v přípravě a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
č. 177/1996 Sb. („advokátní tarif“)] a sepisu dvou podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci činí 3.100 Kč [§ 7 bod 5 ve spojení
s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. K tomu je třeba připočíst paušální náhrady hotových
výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč [§ 13 odst. 3 advokátního tarifu].

88. Zástupce žalobce taktéž uplatnil cestovné za cestu ze své advokátní kanceláře do zařízení
pro zajištění cizinců za účelem podpisu plné moci, což s ohledem na osobní situaci žalobce
(nemajetnost, omezení osobní svobody a umístění na přísné izolaci vzhledem k onemocnění
nemocí Covid-19) nebylo možné realizovat jiným způsobem. Jedná se o náhradu nafty ve výši
131 Kč (trasa ze sídla zástupce žalobce do zařízení pro zajištění cizinců činí 34,4 kilometrů,
celkem tedy za trasu tam a zpět 68,8 km; cesta byla realizována osobním vozem, který má podle
doloženého technického průkazu spotřebu 6 litrů na 100 kilometrů, přičemž vyhlášková cena