[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce J. K., v řízení zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Riegrova 14,         proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.12.2009                č.j. KÚOK/114200/2009, ve věci účastenství v územním a stavebním řízení,

t a k t o :

 I. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 21.12.2009              č.j. KÚOK/114200/2009 se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

 II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.800,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Dominiky Kovaříkové, advokátky se sídlem Olomouc, Riegrova 14.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou k soudu v zákonné lhůtě domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Šternberk ze dne 19.11.2007 č.j. 43817-07/7677-07/OS/Z, jímž byla umístěna a povolena stavba Větrný park Horní  Loděnice-Lipina – větrné elektrárny. Žalobcovo odvolání bylo zamítnuto                     jako nepřípustné, když žalovaný dospěl k závěru, že žalobce není účastníkem řízení.

Žalobce namítá:

1)  že měl být pojat do okruhu účastníků řízení, když není rozhodující reálné dotčení jeho vlastnického práva předmětnou stavbou, ale pouhá možnost tohoto dotčení;

2)  nesprávné vyhodnocení otázek zvýšení hlukového klimatu, vlivu varovných světel, zásahu do krajinného rázu a pochybení v procesu EIA.

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby, kdy ve svém stanovisku zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí (viz níže).

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel                        ze skutkového  a  právního stavu,  který  tu  byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žalobní bod 1) je důvodný.

Z obsahu napadeného rozhodnutí soud zjistil, že žalovaný při posuzování účastenství žalobce ve správním řízení vycházel ze situace, že vzdálenost stavby žalobce užívané k bydlení od nejbližší větrné elektrárny je 1,47 km, další žalobcovy nemovitosti jsou stodola, občanská vybavenost, trvalý travní porost, ostatní plocha        a lesní pozemek. Obec Těšíkov se nachází ve vztahu k větrným elektrárnám v mírném dolíku ve výšce 560 m.n.m., ´mezi ní a elektrárnami jsou tři kopce o výšce 630, 627 a 627 m.n.m. Proto je od objektu bydlení žalobce viditelná toliko jedna větrná elektrárna (č. 8), a to s ohledem na lesní porost jen její část. V řízení byla předložena hluková studie podle které již u chaty vzdálené 970 m od větrné elektrárny č. 8 jsou hladiny akustického tlaku 32,7 dB ve dne a 32,5 dB v noci,            t.j. nedosahují maximálních hygienických limitů, hluk neobsahuje výraznou tónovou složku. Typ a svítivost užitých varovných světel jsou takové, že s ohledem                     na vzdálenost žalobcova objektu bydlení nedojde k takovému dotčení, které by mělo za následek přímé omezení práva užívání staveb a pozemků žalobce. Dopravní obslužnost větrných elektráren je zajištěna ze silnice I/46, která Těšíkovem neprochází; stavbou není omezen přístup k žalobcovým nemovitostem, nedojde                 ani k zastínění žalobcových nemovitostí. Žalovaný z těchto důvodů uzavřel,                    že v posuzovaném případě nedošlo k přímému dotčení žalobcových práv.

Dle § 190 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů, řízení zahájená                přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou

a) stavebních řízení neukončených v prvním stupni, která se týkají staveb, u nichž podle nové právní úpravy postačí ohlášení; na takové stavby se hledí jako               na ohlášené podle tohoto zákona, za ohlášení se v tomto případě považuje žádost o vydání stavebního povolení a za den ohlášení den nabytí účinnosti tohoto zákona,

b) řízení o správním deliktu spáchaném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nová právní úprava je pro obviněného příznivější,

c) řízení o přestupku a správním deliktu, kdy podle nové právní úpravy se jednání obviněného nepovažuje za porušení stavební kázně; v takovém případě se řízení zastaví,

d) řízení o vyvlastnění, které se dokončí podle zvláštního právního předpisu.

 Podle citovaného ustanovení se na posuzovaný případ vztahují „dosavadní“ právní předpisy, tzn. zejm. zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SZ76“).

 Dle § 34 odst. 1 SZ76 účastníkem územního řízení o umístění stavby                   a o využití území je navrhovatel a dále osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva             k pozemkům nebo stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb na nich, mohou být rozhodnutím přímo dotčena.

 Dle § 59 odst. 1 písm. b) SZ76 účastníky stavebního řízení jsou osoby,           které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich,           a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena.

 Krajský soud na tomto místě zdůrazňuje, že napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání jako nepřípustné, když žalovaný dospěl k závěru,            že žalobce není účastníkem řízení.

 Z obsahu napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že žalovaný nehodnotil,  zda žalobcova práva mohou být stavbou dotčena, ale zda tato práva skutečně dotčena jsou a v jaké míře. Žalovaný hodnotí vlivy hluku, světla, atd., kdy připouští, že jimi mohou být žalobcovy nemovitosti ovlivněny; dospívá však k závěru, že se tak děje v přípustné míře.

 To však stavebnímu úřadu a žalovanému přísluší za situace, kdy se vypořádává s námitkami osoby, kterou pojal do okruhu účastníků řízení [právě proto, že její nemovitosti stavbou být ovlivněny mohou – srov. § 34 odst. 1, § 59 odst. 1 písm. b) SZ76], tzn. za situace, kdy hodnotí vliv stavby na okolí, aby mohl učinit věcný závěr, zda stavbu lze umístit v území a povolit. Takovou pravomoc stavebním úřadům při věcném posouzení věci svěřují ust. § 37 odst. 2, § 39, § 62 odst. 1, 3          a § 66 SZ76. Do fáze věcného posouzení tak náleží vypořádání se s námitkami osob, jejichž vlastnické právo může být stavbou dotčeno (= účastníků řízení),              a to případně i se  závěrem, že stavba toto vlastnické právo neovlivňuje či jej ovlivňuje v přípustné míře.

 Pokud tedy žalovaný připustil, že žalobcovy nemovitosti mohou být stavbou ovlivněny (připustil hluk a světlo, avšak uzavřel, že se tak bude dít v přípustné míře), přesto žalobce nepojal do okruhu účastníků řízení, porušil tímto postupem zákon, konkrétně ust. § 34 odst. 1 a § 59 odst. 1 písm. b) SZ.

 Krajský soud proto žalobě jako důvodné vyhověl, tzn. podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž jsou správní orgány vázány právním názorem krajského soudu, jak byl v tomto rozsudku zaujat.

 S ohledem na předmět napadeného rozhodnutí (řešení otázky, zda žalobce je či není účastníkem sloučeného územního a stavebního řízení) se soud již dále nezabýval námitkami směřujícími proti věcnému posouzení věci [žalobním            bodem 2)].

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z procesního úspěchu žalobce                  ve sporu, kdy žalobci tak dle § 60 odst. 1 s.ř.s. vzniklo vůči žalovanému právo                 na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce tvoří:

Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle § 64 s.ř.s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“) k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s.             a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159,        § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

P o u č e n í :  Proti tomuto rozsudku je   m o ž n o   podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

 Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 23. února 2012

                                                                                       JUDr. Monika Javorová

                                                                                          předsedkyně senátu