[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]59Af 20/2011-39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném
z předsedy Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Lucie
Trejbalové v právní věci žalobce: S.Č.L., příspěvková organizace, se sídlem B. xx, xx CL,
zast. Ing. Silvií Žákovou, daňovou poradkyní se sídlem Jiřího z Poděbrad 666/20, 470 01
Česká Lípa, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, Velká hradební
39/61, 400 21 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2011 č.j.
1854/11-1300-500391,

t a k t o :

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne
23. 2. 2011 č.j. 1854/11-1300-500391 s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

 Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního
úřadu v České Lípě (dále jen ,,správce daně“) ze dne 24. 6. 2010, platebního výměru
č.j. 67919/10/172912506523. Uvedeným platebním výměrem správce daně žalobkyni vyměřil
za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2009 daňovou povinnost daně z přidané hodnoty
v celkové výši 1.493.264,- Kč oproti uplatňovanému nadměrnému odpočtu ve výši
188.500,- Kč.

 V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že spornou skutečností bylo
posouzení, zda žalobcem uskutečňovaná zdanitelná plnění, resp. poskytované služby
související se sportovní činností, jsou zdanitelnými plněními podléhajícími dani na výstupu
podle § 14 zákona č. 235/2004 S., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), či jsou
plněními osvobozenými od daně bez nároku na odpočet daně podle § 51 odst. 1
písm. k) ZDPH. Žalovaný vyšel z toho, že žalobce je příspěvkovou organizací obce, zřízenou
dne 27. 7. 2005 na základě zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 2 59Af 20/2011

 rozpočtů, a podle § 23 odst. 1 písm. b) a § 27 odst. 1 cit. zákona dospěl k závěru, že žalobce je
právnickou osobou, která nebyla zřízena za účelem podnikání, když z výčtu činností
uvedených ve zřizovací listině vyplývá, že žalobce byl zřízen kromě jiného za účelem
provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a zařízení sloužících k regeneraci,
rekondici a zábavě, poskytování tělovýchovných služeb a podobně. Protože na činnosti,
pro které byl žalobce zřízen, je mu poskytován od zřizovatele příspěvek, je nutno jej
považovat za právnickou osobu, která nebyla zřízena za účelem podnikání. Dále se žalovaný
zabýval výkladem § 61 písm. d) ZDPH. Uvedl, že při výkladu vyšel také ze směrnice Rady
2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému DPH, která je účinná od 1. 1. 2007
a nahradila šestou směrnici 77/388/EHS. Pojmu „osoba“ v cit. ustanovení odpovídá i český
překlad čl. 13 části A písm. m) šesté směrnice, v němž bylo uvedeno, že osvobození od daně
se poskytuje plnění poskytovanému za daných podmínek „osobám účastnícím se sportovních
akcích nebo tělesné výchovy“. Z uvedené formulace podle žalovaného vyplývá, že se nemůže
jednat jen o osoby, jejichž předmětem činnosti je výkon sportovní nebo tělesné výchovy.
Šestá směrnice byla nahrazena novou směrnicí 2006/112/ES, když znění čl. 132 odst. 1 písm.
m) v anglickém jazyce se nezměnilo a český překlad doslovně koresponduje s definicí
uvedených osob obsaženou v ZDPH. V textu ZDPH není uvedeno, o jaké osoby se jedná,
pojem „osoba“ je proto nutné vykládat nezužujícím způsobem v návaznosti na uvedenou
směrnici. Jedná se tedy o jakékoliv osoby bez rozlišení, zda jde o osoby právnické, fyzické
podnikající či fyzické osoby nepodnikající, tedy i širokou veřejnost, osoby sportující nebo
provozující tělesnou výchovu. Žalovaný dále uvedl, že posouzení osvobození sportovních
služeb poskytnutých osobám vykonávající sportovní nebo tělovýchovnou činnost osobou,
která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, lze dovodit i ze závěru rozsudku
ESD č. C-253/7, C.H.C.a C.L.H.C., který se zabýval těmito osvobozenými plněními. ESD ve
věci rozhodl shodně s cíli a účelem uvedeného ustanovení šesté směrnice. K námitce narušení
hospodářské soutěže žalovaný uvedl, že účel osvobození od daně dle § 61 písm. d) ZDPH je
ve veřejném zájmu a nemůže být proto narušením hospodářské soutěže. Žalovaný se dále
vyjádřil k námitce, v níž se žalobce dovolával přímého účinku čl. 134 směrnice 2006/112/ES.
Podle žalovaného podle čl. 131 uvedené směrnice si členské státy stanoví podmínky
k zajištění a uplatňování osvobození uvedených dále v kapitole č. 2-9 směrnice. Česká
zákonná úprava pro uplatňování osvobození uvedená v § 61 písm. d) ZDPH odpovídá čl. 132
odst. 1 písm. m) směrnice. Pokud se žalobce odvolával na čl. 134 písm. a) směrnice, žalovaný
uvedl, že o takový případ poskytování doprovodných služeb se v případě žalobce nejednalo,
článek má jiný význam, než jaký žalobce uvádí. K námitce týkající se zásady, že správní
orgán má postupovat v pochybnostech ve prospěch daňového subjektu, žalovaný uvedl, že
dosud nebyl veřejně prezentován jiný výklad citovaného § 61 ZDPH, než jaký byl učiněn
správcem daně. Žalobcem požadovaná povinnost správního orgánu v pohybnostech vykládat
právo ve prospěch daňového subjektu nemůže znamenat, že pokud daňový subjekt
s výkladem správce daně nesouhlasí, musí správce daně postupovat vždy v prospěch
daňového subjektu. V odůvodnění se žalovaný dále zabýval procesní výhradou porušení lhůty
k ukončení vytýkacího řízení. Žalovaný konstatoval, že žalobce daňové doklady požadované
výzvou ze dne 16. 2. 2010 předložil ve dnech 24. a 25. 3. 2010. Výsledek vytýkacího řízení
byl se žalobcem předběžně projednán dne 23. 4. 2010 a zpráva o výsledku vytýkacího řízení
byla projednána a podepsána dne 8. 6. 2010. Platební výměr byl vydán dne 24. 6. 2010. Podle
žalovaného v činnosti správce daně nelze spatřovat nečinnost ani nedošlo k porušení lhůty pro
uzavření vytýkacího řízení stanovené interním pokynem D-144, který byl pro rok 2010
v platnosti. U žalobce již v dřívějším časovém období současně probíhala vytýkací řízení na

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 3 59Af 20/2011

DPH za předchozí zdaňovací období 1. až 3. čtvrtletí 2009 a je zjistitelné, že dne 15. 10. 2009
žalobce předložil správci daně důkazní prostředky týkající se pouze zdaňovacího období 2.
čtvrtletí 2009. Žalovaný uzavřel své rozhodnutí s tím, že rozhodnutí správce daně bylo
vydáno v souladu s hmotným i procesním právem a odvolací námitky nebyly shledány
důvodnými, žalovaný také nezjistil žádnou skutečnost odvoláním neuplatněnou, která by
odůvodňovala změnu napadeného rozhodnutí správce daně.

 Pod prvním žalobním bodem žalobce správci daně vytkl, že ve výzvě ze dne

16. 2. 2010 nesdělil žalobci konkrétní pochybnosti, proto se jedná o vadné rozhodnutí.

 Za druhé žalobce správci daně vytýkal, že vytýkací řízení nebylo skončeno ve lhůtách
uvedených v pokynu D-144. Žalobce tvrdí, že veškeré doklady byly předloženy již dne
17. 3. 2010, platební výměr byl však vydán až dne 24. 6. 2010 a od zahájení vytýkacího
řízení tak uplynula délka téměř 5 měsíců. Žalovaný nesprávně v napadeném rozhodnutí
konstatoval, že nebyla zjištěna nečinnost správce daně a daňové řízení nebylo zbytečně
protahováno. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ans 1/2005
s tím, že odchýlení se od správní praxe, která se na základě pokynu D-144 vytvořila, je
libovůlí a neodůvodněným nerovným zacházením a je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy.

 Třetí, čtvrtý a pátý žalobní bod se týká právního posouzení a výkladu § 61 písm. d)
ZDPH. Podle žalobce toto ustanovení sice poskytování služeb úzce souvisejících se sportem
nebo tělesnou výchovou od daně osvobozuje, ale zároveň uvádí, pro kterého příjemce služeb
jsou tyto služby poskytovány. Žalobce namítal, že ve zprávě z vytýkacího řízení správce daně
svůj názor o osvobození plnění neuvedl, nezdůvodnil, o jaký údaj na daňových dokladech
svůj názor opírá, nezdůvodnil, jak ke svým zjištěním dospěl. Protože své zjištění správce daně
nezdůvodnil, ale jen vyslovil názor, že se žalobce dopustil porušení zákona, žádal, aby v jeho
případě byla aplikována zásada in dubio pro libertate judikovaná Ústavním a Nejvyšším
správním soudem, protože pochybnost o výkladu cit. ustanovení je zřejmá z rozdílnosti
názoru žalovaného a žalobce.

 Poslední šestý žalobní bod se týká toho, že žalovaný se nevypořádal s námitkou
ohledně smyslu a účelu ust. § 61 písm. d) ZDPH. Osvobození od daně má být ve svém
prvotním účelu a smyslu výhodou pro daňový subjekt a má být ve veřejném zájmu, a to dle
čl. 132-134 směrnice 2006/112/ES. Postupem správce daně se veřejný zájem vytratil do
ztracena, neboť důsledkem bude zkrácení financí ve formě zvýšených nákladů o přibližně 1,5
milionu Kč. Žalobce se proto dovolává přímého účinku čl. 134 směrnice, podle kterého
uvedená činnost nemůže být osvobozena, protože to není nezbytné pro jeho činnost, ale
naopak osvobozením dojde ke zdražení jeho služeb, čímž se služba stane méně dostupná pro
širokou veřejnost, což není v oblasti tělovýchovy a sportu ve veřejném zájmu. Navíc byly
nastoleny nerovné podmínky při porovnání činnosti s ostatními subjekty. Žalovaným zmíněné
rozhodnutí ESD č. C-253/07 je podle žalobce irelevantní, neboť dotčené hokejové kluby se
dovolávají osvobození vůči osobám, které jsou jejich členy, a služeb, které s poskytováním
sportovních služeb souvisí. Rozsudek používá termín poskytování služeb osobám,
které provozují sport, tuzemský zákon hovoří o osobách, které vykonávají sportovní nebo
tělovýchovnou činnost.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 4 59Af 20/2011

 Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí
žalovaného, jakož i dodatečný platební výměr správce daně zrušil z důvodů větších či
menších nezákonností a rozhodnutí vrátil žalovanému k dalšímu řízení s tím, že žalovaný je
povinen nahradit žalobci náklady řízení.

 Žalovaný se k podané žalobě písemně vyjádřil. K prvnímu bodu žaloby uvedl,
že z vydané výzvy lze jednoznačně dovodit, čeho se pochybnosti správce daně týkaly, žalobce
na výzvu reagoval a během místního šetření ve dnech 24. a 25. 3. 2010 předložil požadované
daňové doklady, výzvě tedy bylo porozuměno. K druhému bodu žaloby žalovaný uvedl,
že s danou námitkou se řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí a konstatoval, že na
straně správce daně nelze shledat nečinnost. K námitkám ve vztahu k výkladu § 61 písm. d)
ZDPH žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K žalobní námitce týkající se
rozsudku ESD č. C-253/07, který byl v odůvodnění rozhodnutí uveden v souvislosti
s osvobozenými plněními, žalovaný uvedl, že tento rozsudek vychází ze směrnice a vyjadřuje
shodný cíl pro uplatňování osvobození od daně. Žalovaný ve svém vyjádření dále upozornil
na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 144/2006 ze dne 28. 11. 2007,
který se zabýval shodnou problematikou hmotného zákona, tedy poskytováním služeb úzce
souvisejících se sportem nebo tělesnou výchovou právnickými osobami, které nebyly zřízeny
nebo založeny za účelem podnikání, osobám, které vykonávají sportovní nebo tělovýchovnou
činnost. Podle žalovaného žalobce nebyl nijak na svých zákonných právech zkrácen, žalovaný
nerozhodoval v rozporu se ZSDP, proto navrhnul zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

 Krajský soud podanou žalobu přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu
prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen ,,s. ř. s.“) v rozsahu
a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými je v duchu dispoziční
zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba
není důvodná.

 K prvnímu žalobnímu bodu soud ze správního spisu předloženého žalovaným zjistil,
že výzvou ze dne 16. 2. 2010 vydanou podle § 43 ZSDP správce daně žalobci sdělil, že mu
vznikly pochybnosti o správnosti údajů o uskutečněných zdanitelných plněních
a osvobozených zdanitelných plněních bez nároku na odpočet vykázaných v oddílu
C. daňového přiznání s tím, že žalobce vyzval, aby prokázal, že se jedná o zdanitelná plnění
s nárokem na odpočet daně, s tím, že správce daně vyjádřil, že se podle něj dle charakteru
činnosti žalobce jedná o osvobozená zdanitelná plnění bez nároku na odpočet. Žalobce byl
vyzván, aby se k pochybnostem vyjádřil, prokázal rozhodné skutečnosti a předložil evidenci
podle § 100 ZDPH a důkazní prostředky prokazující skutečnosti uvedené v daňovém přiznání
ve vztahu k přijatým zdanitelným plněním zdaňovacího období 4. čtvrtletí 2009, konkrétně
písemnosti a doklady a obchodní smlouvy, které se vztahují k přijatým zdanitelným plněním
se základní i sníženou sazbou daně, vydané i přijaté faktury, který vyplývají z činnosti
žalobce. Požadované doklady byly předloženy při místním šetření ve dnech dne 24.
a 25. 3. 2010, kdy byly prověřeny přijaté a vystavené faktury se zaměřením správného
zahrnutí a uplatnění do daňového přiznání. Z protokolu o ústním jednání ve věci seznámení se
zjištěními správce daně ze dne 23. 4. 2010 ani ze zprávy z vytýkacího řízení
č.j. 61986/10/172934501596 ze dne 8. 6. 2010 nevyplývá, že by správce daně žalobci vytýkal,
že sdělené pochybnosti nevysvětlil a požadované doklady nepředložil. Z vyjádření žalobce ke

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 5 59Af 20/2011

zjištěním správce daně ze dne 30. 4. 2010, kterým žalobce reagoval na ústní jednání konané
dne 23. 4. 2010, při němž byl se zjištěními správce daně seznámen, jakož i z protokolu
o ústním jednání ze dne 8. 6. 2010, při kterém byla projednána zpráva z vytýkacího řízení
plyne, že žalobce za spornou otázku považoval jen výklad ustanovení § 61 písm. d) ZDPH
a nesouhlasil se závěrem správce daně, že osvobozeným je zdanitelné plnění bez ohledu na to,
kdo jsou osoby vykonávající sportovní nebo tělovýchovnou činnost.

 Žalobce namítal porušení § 43 odst. 1 ZSDP, podle kterého vzniknou-li pochybnosti
o správnosti, průkaznosti, nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení,
popř. dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností
předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, správce daně
ve výzvě sdělí daňovému subjektu tyto pochybnosti způsobem umožňujícím daňovému subjektu
určitou odpověď a předložení důkazních prostředků. Současně správce daně vyzve daňový
subjekt, aby se k těmto pochybnostem vyjádřil, zejména, aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti
vysvětlil a nepravdivé údaje opravil, nebo pravdivost údajů řádně prokázal. Judikatura
vztahující se k cit. ustanovení ZSDP dovozuje, že při vydání výzvy dle § 43 odst. 1 ZSDP,
kterou je vytýkací řízení zahájeno, je třeba, aby správce daně sdělil daňovému subjektu
konkrétní pochybnosti, které ve vztahu k podanému daňovému přiznání pojal, a to způsobem,
který by daňovému subjektu umožňoval určitou odpověď a umožňoval mu předložení
důkazních prostředků. Jak správně uvedl žalobce, rovněž i Ústavní soud se k cit. ustanovení
vyjadřoval v nálezu II. ÚS 232/02 ze dne 29. 10. 2002. Žalobce na cit. nález Ústavního soudu
poukázal, ovšem pominul, že i Ústavní soud dospěl k závěru, že je povinností správce daně ve
výzvě podle § 43 odst. 1 ZSDP sdělit daňovému subjektu konkrétní a důvodné pochybnosti
o údajích uvedených v daňovém přiznání, nicméně, když tato podmínka není naplněna
a z dalšího průběhu vytýkacího řízení vyplyne, že daňový subjekt na výzvu reaguje tak,
že je zřejmé, že výzvu pochopil a naplnil, nelze takový postup správce daně považovat za
zásadní pochybení. Právě uvedený závěr lze vztáhnout i na případ žalobce. Podle názoru
soudu lze z výzvy ze dne 16. 2. 2010 pochybnosti správce daně seznat, neboť správce daně
žalobce vyzval k prokázání toho, že uskutečněná zdanitelná plnění uvedená žalobcem jsou
zdanitelná s nárokem na odpočet, zatímco správce daně je má za osvobozená od daně bez
nároku na odpočet. Na výzvu žalobce reagoval předložením požadovaných daňových
dokladů, následně se ve svých vyjádřeních k těmto pochybnostem správce daně týkajícím se
právního posouzení uskutečněných zdanitelných plnění jako osvobozených od daně bez
nároku na odpočet dle § 61 písm. d) ZDPH podrobně vyjadřoval. Soud má tedy za to, že
výzvu ze dne 16. 2. 2010 nelze považovat za vadné rozhodnutí, a postup správce daně při
vydání této výzvy nelze posoudit jako vadu řízení, která by mohla ovlivnit zákonnost
platebního výměru vydaného na základě provedeného vytýkacího řízení. Z obsahu správního
spisu plyne, že z vydání uvedené výzvy nevyplynuly pro žalobce žádné negativní důsledky
v podobě nemožnosti vysvětlit pohybnosti správce daně či nepředložení důkazních
prostředků. Lze tedy uzavřít, že postup správce daně při vydání výzvy ze dne 16. 2. 2010 dle
§ 43 odst. 1 ZSDP by bylo možné považovat za zásadní pochybení tehdy, pokud by
z nesplnění nekonkrétní výzvy vyplynuly pro daňový subjekt negativní následky ve smyslu
ust. § 44 ZSDP, v duchu závěru cit. nálezu Ústavního soudu II. ÚS 232/02, což se v případě
žalobce nestalo. Uplatněná žalobní námitka nebyla soudem shledána důvodnou.

 Výtka žalobce uvedená pod druhým žalobním bodem, jejíž podstatou je nečinnost
správce daně a ukončení vytýkacího řízení po uplynutí 3 měsíční lhůty uvedené v pokynu

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 6 59Af 20/2011

D-144, také nebyla soudem neshledána důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Soudu
je velmi dobře znám žalobcem cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č.j. 2 Ans 1/2005-57, publ. ve Sb. NSS č. 605/2005, www.nssoud.cz, avšak nelze opomenout,
že tento rozsudek a jeho závěry byly přijaty v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu a nelze je bez dalšího aplikovat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Námitkami daňových subjektů týkajících se délky vytýkacího
řízení se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud i v řízeních o žalobách proti správnímu
orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. a dospěl např. v rozsudku ze dne 14. 3. 2008, č.j. 9 Afs 47/2007
– 172, www.nssoud.cz, k závěru, že „Při nedodržení lhůt stanovených v uvedeném pokynu se
pak lze v souladu s § 79 a násl. s. ř. s. bránit žalobou proti nečinnosti správce daně
spočívající v nerozhodování v časových limitech, kterými sám sebe zavázal. Tyto časové limity
jsou pak pro správní orgán právně závazné. V daném případě však správce daně v každém
případě ve věci rozhodl a vytýkací řízení tak ukončil a i kdyby případně nedodržel lhůty
uvedené v pokynu D-144, je zjevné, že taková procesní vada nemůže mít bez dalšího vliv na
zákonnost jeho rozhodnutí ve věci samé, nemohla být tedy důvodem zrušení rozhodnutí
správního orgán“, či např. v rozsudku ze dne 18. 3. 2010, č.j. 9 Afs 72/2009 – 180,
www.nssoud.cz, k závěru, že „samotná délka trvání daňového řízení bez dalšího neznamená závěr o tom,
že stěžovatel byl napadeným rozhodnutím či postupem správních orgánů zkrácen na svých právech“.
Pokyn D-144 není obecně závazným právním předpisem, ale vnitřním předpisem upravujícím
činnost správců daně, nemůže tedy přímo upravovat práva a povinnosti daňových subjektů,
tento pokyn však založil ustálenou správní praxi spočívající v tom, že vytýkací řízení se
uzavírají ve lhůtách a podle pravidel případného prodlužování těchto lhůt v pokynu
stanovených. Nedodržování lhůt v pokynu D-144 je nežádoucí a bylo by možné bránit se mu
žalobou proti nečinnosti správce daně. Jak ale uvedl Nejvyšší správní soud v již cit. rozsudku
ze dne 18. 3. 2010, č.j. 9 Afs 72/2009 – 180, ZSDP nespojuje s nedodržením pokynu D-144
porušení práv, právem chráněných zájmů a povinností daňového subjektu a dopad nedodržení
závazného pokynu na daňový subjekt je předmětem posouzení zcela konkrétních skutkových
okolností jednotlivého případu.

 V projednávaném případě však žalovaný lhůtu uvedenou v pokynu D-144 dodržel.
Ze správního spisu bylo ověřeno, že žalobce požadované daňové doklady předložil ve dnech
24. a 25. 3. 2010. Pokud tedy byl platební výměr vydán dne 24. 6. 2010, nelze dojít k závěru,
že by byl správce daně nečinný. Soud neshledal, že by vedení vytýkacího řízení vykazovalo
jakékoli znaky libovůle a neodůvodněného a nadměrného protahování vytýkacího řízení,
jak žalobce namítá. Délka vytýkacího řízení byla dána s ohledem na respektování procesních
práv žalobce a soud v postupu správce daně neshledal procesní vadu, která měla vliv na
zákonnost rozhodnutí ve věci samé.

 Podstatou třetího, čtvrtého, pátého a šestého žalobního bodu jsou hmotně právní
námitky žalobce, který nesouhlasí s názorem správce daně, že žalobcem uskutečněná
zdanitelná plnění jsou plněními od daně osvobozenými bez nároku na odpočet daně podle
§ 61 písm. d) ZDPH, a v podstatě namítá, že osvobození podle cit. ustanovení nemusí
uplatňovat vůči veřejnosti, ale pouze vůči některým osobám, které vykonávají sportovní
a tělovýchovnou činnost, tedy ve smyslu jiných platných právních předpisů mají pro výkon
této určité činnosti legitimaci, osvědčení, oprávnění apod. (tedy sportovní kluby,
tělovýchovné jednoty, sportovní školy).

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 7 59Af 20/2011

V této otázce soud dospěl k závěru, že výklad § 61 písm. d) ZDPH tak, jak jej učinil správce daně a žalovaný, je správný a soud se s ním plně ztotožňuje.

 Podle § 61 písm. d) ZDPH ve znění účinném pro zdaňovací období 4. čtvrtletí 2009
je plněním osvobozeným od daně bez nároku na odpočet daně také poskytování služeb úzce
souvisejících se sportem nebo tělesnou výchovou právnickými osobami, které nebyly založeny
nebo zřízeny za účelem podnikání, osobám, které vykonávají sportovní nebo tělovýchovnou
činnost. V dané věci není sporu o tom, že žalobce je takovou právnickou osobou, která nebyla
založena nebo zřízena za účelem podnikání ve smyslu cit. ustanovení, rovněž není sporná
povaha žalobcem poskytovaných služeb. Pokud se žalovaný v odůvodnění napadeného
rozhodnutí zabýval skutečnostmi, z nichž dovozoval, že žalobce je právnickou osobou
založenou nikoli za účelem podnikání, nepochybil, neboť se jedná o nutnou podmínku
aplikace § 61 písm. d) ZDPH. Spornou otázkou v souzené věci je výklad zákonodárcem
užitého pojmu „osoby, které vykonávají sportovní a tělovýchovnou činnost“.

 Výklad uvedeného pojmu, prezentovaný žalovaným v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, vychází z dosud nepublikovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 15 Ca 144/2006. Zmíněný rozsudek se zabýval pojmem „osoby,
které vykonávají sportovní a tělovýchovnou činnost“, a to zejména s ohledem na znění čl. 132
odst. 1 písm. m) Směrnice Rady 2006/112/ES, jež nahradil čl. 13 části A odst. 1 písm. m)
Směrnice Rady 77/388/EHS („šestá směrnice“), zcela v duchu obecné zásady výkladu ZDPH
v souladu s komunitárním právem, v daném případě tedy v souladu se shora uvedenými
směrnicemi a související judikaturou ESD. Na argumentaci žalovaného uvedenou
v odůvodnění napadeného rozhodnutí soud odkazuje, považuje ji za správnou a vyčerpávající
a v souladu s tím, co uvedl žalovaný, soud shrnuje, že pojem „osoby, které vykonávají
sportovní a tělovýchovnou činnost“ je nutno vykládat tak, že se jedná o jakoukoli osobu bez
rozlišení podle toho, zda je výkon sportovní nebo tělovýchovné činnosti předmětem její
činnosti, k níž má nějakou registraci, povolení, legitimaci apod. či nikoli, tedy i sportující
veřejnost. Výklad ust. § 61 písm. d) ZDPH zastávaný žalobcem je naopak v rozporu
s uvedeným čl. 132 odst. 1 písm. m) Směrnice Rady 2006/112/ES, jež nahradil čl. 13 části A
odst. 1 písm. m) šesté směrnice. Výklad posledně uvedeného článku byl podán ESD ve věci
C-253/07 Canterbury Hockey Club a Canterbury Ladies Hockey Club. Odkaz žalovaného na
cit. rozsudek ESD byl případným, v cit. rozsudku podal ESD výklad čl. 13 části A odst. 1
písm. m) šesté směrnice, který byl od 1. 1. 2007 nahrazen čl. 132 odst. 1 písm. m) Směrnice
Rady 2006/112/ES shodného znění. V cit. rozsudku (byť se jednalo o případ, ve kterém se
osvobození dle zmíněných článků směrnic dovolávaly hokejové kluby vůči osobám, které
jsou jeho členy) dospěl ESD k závěru že, „ … jednotný základ daně musí být vykládán v tom
smyslu, že pokud jde o osoby, které provozují sport, zahrnuje toto ustanovení rovněž služby
poskytované právnickým osobám a neregistrovaným sdružením v rozsahu, v němž – což
přísluší ověřit předkládacímu soudu – tyto služby úzce souvisí se sportem a jsou nezbytné
k jeho provozování, jsou poskytovány neziskovými organizacemi a jsou skutečně určeny
osobám, které provozují sport. Výraz „poskytování určitých služeb, které úzce souvisí se
sportem,“ použitý v čl. 13 části A odst. 1 písm. m) šesté směrnice 77/388 neopravňuje členské
státy k tomu, aby omezily uplatnění osvobození od daně upraveného v tomto ustanovení
s ohledem na osoby, jimž je poskytování dotčených služeb určeno.“ V rozsudku ESD také
uvedl, že „ … pro posouzení, zda je poskytování služeb osvobozeno, není rozhodná totožnost
subjektu, kterému je služba formálně určena, ani právní forma, v jejímž rámci tento subjekt