[OBRÁZEK]
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: XIO.CZ, a.s., se sídlem Soběslavská 48, Praha 3, IČ 26226260, zast. Mgr. Jiřím Prokopem, advokátem se sídlem Jeseniova 837/10, Praha 3, proti žalovaným: 1. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, Štěpánská 28, Praha 1, 2. Finanční úřad pro Prahu 3, Drahobejlova 48, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.6.2007 č.j. 9161/07-1300-100826 a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 7.6.2007 č.j. 119205/07/003932/703,
t a k t o :
I. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 7.6.2007 č.j. 119205/07/003932/703, odmítá.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4.6.2007 č.j. 9161/07-1300-100826, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému právnímu zástupci žalobce Mgr. Jiřímu Prokopovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování žalobce ve výši 16.800,-Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného (Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu) ze dne 4.6.2007 č.j. 9161/07-1300-100826, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce podané proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2006 č.j. 101909/06/003512/4248 ze dne 12.5.2006. Tímto uvedeným platebním výměrem byl žalobci vyměřen nadměrný odpočet v částce 6.532,- Kč oproti nadměrnému odpočtu vykázanému žalobcem v daňovém přiznání v částce 912.870,- Kč. Dále se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 7.6.2007 č.j. 119205/07/003932/703, kterým bylo rozhodnuto o uplatnění námitky podjatosti pracovníků správce daně v řízení přecházejícímu doměření výše uvedené daně.
Žalobu proti rozhodnutí žalovaného (Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu) žalobce odůvodnil tím, že plně odkázal na důvody uvedené v odvolání žalobce ze dne 6.6.2006, napadá rozhodnutí z těchto důvodů:
Žalovanému vytkl, že při rozhodování o odvolání nebyly důsledně respektovány základní zásady daňového řízení, zejména zásada uvedená v § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Poukázal přitom na to, že byl písemností ze dne 17.5.2007 čj. 8611/07-1300-108624 nazvanou seznámení s hodnocením důkazních prostředků seznámen s tím, že nebudou provedeny žalobcem navržené důkazní prostředky, a to výslechy svědků. Na tuto písemnost bylo žalobcem reagováno podáním ze dne 29.5.2007, a na toto podání se žalobce znovu v žalobě odvolává a k žalobě ji přikládá jako přílohu. V této písemnosti žalobce napadal postup žalovaného, když dle názoru žalobce nebylo postupováno v souladu s § 2 odst. 3 zákona o správě daní a dále žalobce odkazuje na ustanovení § 28 zákona o správě daní a namítá, že dle tohoto ustanovení žalovaný odmítá udělat úsudek o platnosti či neplatnosti Licenční smlouvy. Žalobce uvádí, že zdanitelnému plnění může dojít pouze tehdy, když dojde k poskytnutí služby podle práva.
Žalobce má za to, že z důvodů uvedených již v odvolání a z důvodů uvedených v této podané žalobě má za to, že celá věc byla nesprávně posouzena po „právní stránce ale i zjištění skutkového stavu - užívání předmětných zdrojových verzí programové databáze XIO.PortfolioServeru společností Raiffeisenbank a.s. na základě možné trestné činnosti jednatele společnosti SC Servis s.r.o. ing. J. Š. - je zcela nedostačující k objektivnímu a spravedlivému posouzení celé věci.“ Dále žalobce uvedl, že žalobu rozšíří, což ale ve lhůtě pro podání žaloby neučinil.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě k žalobním námitkám uvedl, že v napadeném rozhodnutí vydaném podle § 26 odst. 6 zákona o správě daní o podjatosti dospěl správce daně k závěru, že námitka proti postupu správce daně, který prováděl výslech svědka, nebyla posouzena jako oprávněná, rozhodnutí správce daně je úkonem upravujícím vedení řízení před správním orgánem, takový úkon nezasáhl do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností žalobce, a proto má žalovaný za to, že je dán důvod pro odmítnutí žaloby.Ohledně ostatních námitek proti druhému napadenému rozhodnutí, kdy žalobce tvrdí, že plně setrvává na důvodech uvedených v odůvodnění odvolání žalobce ze dne 6.6.2006, doplněném dne 12.6.2006, 15.1.2007, 17.1.2007 a 19.1.2007 proti platebnímu výměru za únor 2006 č.j. 101909/06/003512/42348, ze dne 12.5.2006, k tomu žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se na straně 4 a 5 splněním jednotlivých zákonných podmínek vystavení dobropisu podrobně zabýval. Obsahem další námitky je, že při rozhodování o odvolání nebyly důsledně respektovány základní zásady daňového řízení, zejména zásada uvedená v § 2 odst. 3 zákona o správě daní. Žalovaný k namítanému způsobu hodnocení důkazních prostředků uvedl, že v předmětném řízení vedl žalovaný důkazní řízení, v jehož rámci vymezeném ustanovením § 31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní, měl žalobce ve smyslu jeho odstavce 9 prokázat zápornou daň na výstupu uvedenou v předloženém přiznání k dani z přidané hodnoty. Žalobce předložil a navrhl důkazní prostředky, o kterých předpokládal, že mohou prokázat jím dobropisovanou daň na výstupu. Povinností žalovaného však není každý takový navržený důkazní prostředek provést bez výjimky. Je věcí posouzení, nakolik z předložených důkazních prostředků vyplývají skutečnosti, které mají význam pro posouzení věci dle příslušného zákonného ustanovení. Dle hodnoty závažnosti jednotlivých důkazních prostředků pak správce daně i žalovaný buď přistoupí nebo nepřistoupí k jejich provedení. Skutečnost, že navržený důkazní prostředek není proveden či důkazní prostředek není po jeho zhodnocení osvědčen jako důkaz tvrzeného, neznamená vadu dokazování a porušení povinností žalovaného. Vadou dokazování by mohlo být neudání důvodu, proč navrhovaný důkaz nebyl proveden. Podle názoru žalovaného takovou vadou však předmětné daňové řízení netrpí, protože správce daně i žalovaný volili důkazní prostředky k jejich provedení a současně se k žalobcem konkretizovaným důkazním prostředkům vyjádřili (viz. hodnocení důkazních prostředků ze dne 17.5.2007, č.j. 8611/07-1300-108624). Všechny důkazní prostředky navrhované žalobcem tedy byly vzaty v úvahu a všechny byly předmětem provedeného hodnocení dle zásady volného hodnocení důkazů. Námitky žalobce, vztahující se k nakládání s navrženými důkazními prostředky, žalovaný odmítá. Ohledně jednotlivých kritérií hodnocení důkazních prostředků přitom poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 83/2005, s nímž není napadený postup v daném případě v rozporu. Podle žalovaného je zřejmé, že porušení zásady volného hodnocení důkazů tvrdí žalobce z důvodu jiného hodnocení důkazních prostředků žalovaným, než odpovídá subjektivnímu hodnocení důkazních prostředků žalobcem, resp. jak žalobce chce, aby je žalovaný hodnotil. To však neznamená, že žalovaný tuto zásadu porušil, když důkazní prostředky evidoval, neselektoval je a hodnotil je každý samostatně i ve vzájemných souvislostech. Žalobce v druhém odstavci tohoto bodu ještě uvádí, že na písemnost ze dne 17.5.2007 č.j. 8611/07-1300-108624 nazvanou seznámení s hodnocením důkazních prostředků reagoval podáním ze dne 29.5.2007, na které se tímto zcela odvolává. V této písemnosti napadal postup žalovaného, když dle názoru žalobce nebylo postupováno v souladu s § 2 odst. 3 zákona o správě daní a dále žalobce odkazuje na ustanovení § 28 zákona o správě daní a namítá, že dle tohoto ustanovení žalovaný odmítá udělat úsudek o platnosti či neplatnosti Licenční smlouvy. Dle prvého odstavce ustanovení § 28 shora uvedeného zákona je správce daně vázán pravomocným rozhodnutím jiného orgánu; jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek. Pod pojmem předběžná otázka je třeba rozumět (viz i usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 94/2004) v daňovém řízení všechny otázky, které mají vzhledem k projednávané věci samostatnou povahu, a o nichž je oprávněn autoritativně rozhodnout jiný státní orgán odlišný od správce daně. Zároveň je to však otázka, která má pro rozhodnutí v daňovém řízení důležitý význam, neboť bývá relevantní pro objektivní daňovou povinnost, a bez jejího vyřešení nelze proto v daňovém řízení o daňové povinnosti pokračovat a rozhodnout. Žalovaný však nebyl oprávněn v přezkoumávaném případě řešit otázku platnosti či neplatnosti Licenční smlouvy jako otázku předběžnou. Žalovanému není znám žádný obecně právní předpis, který by vázal možnost provedení opravy základu daně a výši daně na právní stav, kdy je veden soukromoprávní spor o platnost smlouvy v hospodářských vztazích mezi dvěma samostatnými hospodářskými subjekty a setrvává na svém stanovisku, že tato skutečnost je z hlediska daňového řízení a daně z přidané hodnoty irelevantní a z ní plynoucí předběžnou otázku si žalovaný učinit neměl. Žalovaný byl oprávněn stanovit daň žalobci, aniž si musel učinit úsudek o platnosti předmětné smlouvy, a to na základě vlastního hodnocení zjištěných skutečností a předložených důkazních prostředků. Žalovaný byl povinen prověřit, zda došlo k vrácení plnění, které bylo poskytnuto. Protože však žalovaný získal důkazní prostředky o tom, že plnění vráceno nebylo, ale naopak je konečným spotřebitelem využíváno, nemohl osvědčit oprávněnost vystaveného dobropisu. Na tomto závěru by nemohl nic změnit ani kdyby byl oprávněn se zabývat platností či neplatností Licenční smlouvy.
K tomu žalovaný dále uvedl, že na předmětný případ dopadá ustanovení § 42 odst. 1 zákona o DPH, které předepisuje podmínky, při jejichž splnění může žalobce (plátce) po faktickém uskutečnění zdanitelného plnění opravit výši uplatněné daně. Jak vyplývá z tohoto ustanovení, podmínkou pro provedení opravy je skutečnost, že původní zdanitelné plnění se uskutečnilo. Jestliže je nyní žalobcem v námitce do seznámení tvrzeno, že se snaží všemi dostupnými důkazními prostředky prokázat, že ke zdanitelnému plnění nedošlo, protože předmětná smlouva není platná, což ostatně vyplývá z jejich ustanovení, žalovaný uvádí, že žalobce si protiřečí, neboť jestliže k uskutečnění původního zdanitelného plnění nedošlo, pak by ani nebyl oprávněn změnu základu daně a výše daně ve smyslu uvedeného ustanovení provést. V žalobcem odkazovaném znění § 42 odst. 3 je totiž ve vazbě na § 21 odst. 1 zákona o DPH stanovena plátci povinnost provést opravu základu daně i při vrácení platby, u níž při jejím přijetí vznikla povinnost přiznat daň, pokud se zdanitelné plnění neuskutečnilo. V tomto smyslu v případě oprávněnosti vystavení dobropisu, by musel být vystaven dobropis i k dokladům 04/2/001 a 02/2/001, což byly daňové doklady, kterými byla přiznána daň ze zaplacených záloh.
U převodu autorského softwaru jde o převod práva, který je ve smyslu § 2 zákona o DPH zdanitelným plněním, poskytnutím služby, a vznik daňové povinnosti není závislý na vůli žalobce; daňová povinnost vzniká na základě skutečností stanovených v zákoně, přičemž zákon o DPH upravuje kogentně, kdy tato povinnost vzniká. Žalovaný odkazuje na rozhodnutí o odvolání, kde na základě získaných důkazních prostředků dospěl k závěru, že i přes uplatněnou námitku neplatnosti předmětné smlouvy, je faktický stav takový, že předmětný software byl zákazníkem společností Raiffeisenbank a.s. užíván a je dosud užíván. Zákon o správě daní zakotvuje jednu ze základních zásad daňového řízení, které vychází ze skutečného stavu. Tvrzená námitka tak může představovat porušení toliko smluvního ujednání, nemající vliv na faktické uskutečnění zdanitelného plnění a není tak způsobilá ovlivnit vznik daňové povinnosti dle §§ 14 a 21 zákona o DPH. Nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že "skutečnost, že software XIO PortfolioServeru (dále jen jako „XIO PS“) užívá třetí osoba na základě smlouvy s osobou, která je odlišná od žalobce, je pro toto daňové řízení irelevantní".
Dále žalovaný uvedl, že v závěrečných odstavcích Námitek do hodnocení žalobce poznamenává, že „použití jakýchkoliv mimořádných opravných prostředků je limitováno prekluzivní lhůtou, ve které naše soudy stěží rozhodnou o žalobě na platnost či neplatnost smlouvy a za této situace je správce daně oprávněn postupovat podle ustanovení § 28 zákona o správě daní a k tomu by bylo vhodné provést výslech navržených svědků“. V rámci odvolacího řízení se konala svědecká výpověď ing. J. Š.za přítomnosti zástupkyně žalobce paní Mgr. K. a v jeho průběhu, jak je zachycen do protokolu č. j. 46042/07/003932/7820, svědek navázal na svoje předchozí tvrzení uvedené v protokolu 123889/06/003932/7608. Opakovaně uvedl, že dne 3. 10. 2005 software XIO přešlo do rutinního provozu. Rozhodnutím č. j. 82765/07/003932/8834, ze dne 10.4.2007, bylo částečně vyhověno námitkám do shora uvedeného protokolu a bylo rozhodnuto, že daňové řízení bude, na základě žalobcem v rámci námitek dodatečně předložených důkazních prostředků a návrhů výslechů svědků, pokračovat. Zároveň byl žalobce vyzván (výzva č.j. 82521/07/003932/88434, ze dne 10.4.2007), aby dle § 48 odst. 6 a v souladu s § 31 odst. 9 zákona o správě daní sdělil, co konkrétně mají požadované svědecké výpovědi ozřejmit. S odkazem na uvedenou výzvu z 10.4.2007 žalobce reagoval písemnou formou, a to v podání učiněném dne 26.4.2007, které označil jako „Sdělení k výzvě z 10.4.2007 ve věci daňového řízení k odvolání do platebního výměru ze dne 12.5.2006, č.j. 101909/06/003512/4248“. V tomto důkazním prostředku žalobce uvádí důvody, proč navrhuje jako svědky bývalé členy statutárních orgánů, příp. zaměstnance žalobce. Dle žalobce by se měli vyjádřit zejména k neplatnosti neúplné Licenční smlouvy antidatovaně podepsané k 24.6.2004, k odcizení zdrojových verzí XIO.PS ze společnosti žalobce, kdo a kde odcizené zdrojové verze XIO.PS implementoval a k nezákonnému užívání zdrojových verzí programové databáze XIO.PS. Názor žalobce na významnost podaných návrhů na provedení svědeckých výpovědí vzhledem k předmětu dokazování, tj. dobropisování zdanitelného plnění - dodávky software XIO.PS, žalovaný nesdílel, a proto nebyly akceptovány. Žalovaný opakovaně uvádí, že v přezkoumávaném případě nešlo o zkoumání neplatnosti právního úkonu - Licenční smlouvy, ale o to, zda byl fakticky užívaný software XIO.PS vrácen, tak jak bylo deklarováno v podaném daňovém přiznání za únor 2006. Rovněž posuzování odcizení a nezákonného užívání zdrojových verzí XIO.PS nespadá do oblasti daňového řízení, a žalovaný se ke konstatování žalobce v tomto směru nevyjadřuje.
V průběhu odvolacího řízení postupoval žalovaný rovněž tak, že paralelně s důkazními prostředky předloženými žalobcem, vlastním šetřením ověřoval tvrzení žalobce. Výzvou k součinnosti třetích osob dle § 34 odst. 3 zákona o správě daní si vyžádal od konečného příjemce, tj. Raifeisenbank a.s. listinné podklady k tvrzenému předmětnému smluvnímu plnění mezi žalobcem a společností se Servis, s.r.o. Společnost Raifeisenbank a.s. v odpovědi ze dne 20. dubna 2007 uvedla, že byl software XIO.PS uveden do rutinního provozu, a ve smyslu článku 6.1. Licenční smlouvy jsou tyto licence trvalé a jsou zachovány dosud. Žalovaný ještě doplňuje, že zásada volného hodnocení, vyjádřená dle § 2 odst. 3 zákona o správě daní, úzce souvisí s povinností správce daně, zjišťovat skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti co nejúplněji, jak vyplývá z ust. § 31 odst. 2 uvedeného zákona. Závěrem žalobního návrhu žalobce upozorňuje, že tato bude rozšířena po poradě s daňovým poradcem. Žalovaný k tomuto uvádí, že ve smyslu § 71 odst. 2 s.ř.s. lze rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Avizované rozšíření nebylo do doby zpracování vyjádření k žalobnímu návrhu doručeno. Žalovaný posoudil zjištěné skutečnosti a důkazní prostředky a shledal, že u žalobce nenastaly pro provedení opravy základu daně a snížení daně na výstupu o celkovou částku 906.338,- Kč podmínky stanovené pro takový postup v ustanovení § 42 zákona o DPH. Z dokladů a listin předložených žalobcem ani z vlastních zjištění žalovaného oprávněnost postupu uplatněného žalobcem objektivně nevyplývá. Ustanovení § 42 odst. 1 zákona o DPH, předepisuje podmínky, při jejichž splnění může plátce po faktickém uskutečnění zdanitelného plnění, tj. plnění, které reálně nastalo, opravit výši uplatněné daně. V rámci provedeného řízení bylo ověřeno uskutečnění plnění pro společnost SC Servis, s.r.o., když konečným zákazníkem byla společnost Raifeisenbank a.s. V případě daného dobropisu nebylo přesvědčivě prokázáno, že předloženým dobropisem opravované původní plnění bylo vráceno. Naopak žalovaný osvědčil, že je stále využíváno. Pro provedení opravy základu daně a výše daně dle § 42 zákona o DPH, nebyly naplněny ani okolnosti vyplývající z odst. 4 tohoto ustanovení, podle něhož se oprava základu daně a výše daně u plátce, který uskutečnil původní plnění, považuje za samostatné zdanitelné plnění uskutečněné ve zdaňovacím období, ve kterém byl daňový dobropis doručen plátci, pro kterého se uskutečnilo zdanitelné plnění. Žalobce předloženým dobropisem a jeho vykázáním v daňovém přiznání za únor 2006 tvrdil, že oprava základu daně byla zdanitelným plněním uskutečněným k 28.2.2006. Skutečnost doručení dobropisu společnosti SC Servis, s.r.o., však šetřením u tohoto údajného příjemce nebyla potvrzena, protože ing. Š. nepopřel obdržení dobropisu č. 06/001 ze dne 17.2.2006, avšak doložil jeho vrácení, což žalobcem není rozporováno. Žalobcem předložený dobropis vzhledem k rozporům konstatovaným výše, nemůže potvrdit, že žalobcem provedené snížení daně na výstupu je oprávněné a tento dobropis je daňovým dobropisem ve smyslu § 43 zákona o DPH. Prvotní při opravě základu daně a výše daně je totiž splnění podmínek stanovených § 42 zákona o DPH a teprve dojde-li k této opravě v souladu se zákonem, má plátce, který tuto zákonnou opravu provedl (žalobce), povinnost vyhotovit daňový dobropis jak, stanoví § 43 odst. 1 zákona o DPH. Splnění podmínek stanovených pro opravu základu daně a výše daně žalobce neprokázal a jejich splnění nevyplynulo ani ze šetření žalovaného. Snížení daně na výstupu ve zdaňovacím období únor 2006 o částku dobropisu č. 06/001 ze dne 17.2.2006 nelze uznat, neboť byla provedena na základě dobropisu vystaveného bez věcného opodstatnění. V závěrečném návrhu, obsaženém v bodě II. žaloby, se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí o odvolání, které vydal žalovaný pod č. j. 9161/07-1300-108624 ze dne 4.6.2007 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 č. j. 119205/07/0039321703 ze dne 7.6.2007 a povinnosti žalovaného uhradit žalobci náklady řízení ve výši stanovené soudem. K tomuto žalovaný uvedl, že správce daně i žalovaný postupovali v souladu se zákonem o správě daní při respektování všech zásad daňového řízení a daň byla vyměřena podle zákona o dani z přidané hodnoty i podle zákona o správě daní. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby.
Městský soud v Praze již ve věci rozhodoval, ke kasační stížnosti žalobce byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 10 Ca 218/2007 – 117, Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 17.6.2011, čj. 7 Afs 12/2011-248, zrušen a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byl procesní postup Městského soudu v Praze, který rozhodl ve věci bez jednání, když po výzvě dle § 51 odst. 1 s.ř.s žalobce ve lhůtě soudem stanovené nevyslovil nesouhlas s projednáním věci bez jednání, z čehož soud dovodil, že žalobce souhlasí s projednáním věci bez jednání a k následnému sdělení žalobce nově požadující jednání (doručenému soudu dne 17.3.2010, po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě) nepřihlížel.
Nejvyšší správní soud vyhodnotil tento postup jako nezákonný s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22.10.2007, sp.zn. I ÚS 819/07, v němž se uvádí, že v důsledku možné změny procesní situace v průběhu řízení, původně vyslovený souhlas s rozhodnutím bez jednání, ať už udělený mlčky nebo výslovně, může účastník řízení odvolat a tehdy je povinností soudu jednání nařídit, nejde-li o některou ze zákonných výjimek předvídaných v ustanovení § 51 odst. 2 s.ř.s.
Nejvyšší správní soud uvedl, že „se v důsledku jiné vady řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (nenařízení jednání městským soudem), nezabýval právním posouzením projednávané věci. Je tomu tak proto, že by kasační soud nepřípustně předjímal rozhodnutí městského soudu, které by navíc - v případě provádění dokazování a po hodnocení důkazů způsobem uvedeným v ustanovení § 77 odst. 2 s. ř. s. – mohlo vycházet z jiného skutkového a právního stavu takto zjištěného, než jaký byl nyní předestřen Nejvyššímu správnímu soudu“.
Ve věci Městský soud v Praze vázán rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6.2011, čj. 7 Afs 12/2011-248, nařídil veřejné jednání.
V rámci jednání žalobce i žalovaný setrvali na svých stanoviscích již uplatněných v písemných podání doručených soudu. V intencích uplatněných žalobních námitek žalobce opět namítal, neprovedení v průběhu správního řízení navrhovaných výslechů svědků, majících osvědčit neplatnost licenční smlouvy a nedostatek skutkových zjištění k závěru žalovaného, že plnění bylo poskytnuto.
Žalobce v námitce vztahující se k neplatnosti licenční smlouvy zpochybnil svá vlastnická práva zdrojové verze s tím, že neměl právo poskytnout tento majetek, když program vytvořil pan K. Poukázal dále na nesrovnalost v datech podpisu licenční smlouvy, jestliže licenční smlouva nese datum 24.6.2004, nebyla v tento den podepsána, ale byla podepsána až v říjnu roku 2004. Tuto skutečnost potvrdil svědek M. v řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 Cm 54/2006 a žalobce navrhuje tento spis k důkazu připojit. Pokud jde o licenční smlouvu tato smlouva skutečně byla podepsána až v říjnu roku 2004, tzn. až po datu, kdy byla uzavřena smlouva mezi společností SC Servis a Raiffeisenbankou, přitom tato banka přípisem z 18.9.2007 potvrdila, že vyhlašovala výběrové řízení na dodání uvedeného softwaru 17.2.2004. Není tedy zřejmé, na základě čeho společnost SC Servis disponovala s uvedeným softwarem. Žalobce jej neposkytl. Žalobce se následně také domáhal vydání rozhodnutí o neplatnosti této licenční smlouvy. Zástupce žalobce poukazoval dále na skutečnost, že v daném případě mohlo jít o nezákonné získání softwaru a rozhodně nešlo o plnění ze strany žalobce.
Žalovaný v reakci na tvrzení žalobce uvedl, že v daném případě není tedy zřejmé na základě jakých důvodů žalobce vystavoval původní faktury a na základě čeho tedy přijímal zálohy a plnění. Žalovaná si není vědoma toho, že by plnění nebylo uskutečněno, respektive nenastalo. Pokud jde o platnost licenční smlouvy, poukazuje na to, že na irelevantnost její platnosti poukazovala a odůvodňovala ji již v průběhu daňového řízení a proto na to odkazuje. Součastně poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze z 11.10.2007, č. 3Cm 54/2006, kde se určuje, že licenční smlouva je platná. Pokud jde o plnění, z této licenční smlouvy soud prohlásil, že v daném případě šlo o autorské dílo kolektivní, nikoliv toliko o dílo jen pana L. K. Dále uvádí, že musí postupovat rovněž podle judikatury Nejvyššího správního soudu, a poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu 5Afs 68/2009-113, který se týká principu daňové správy. Pokud jde o souvislost s vymezením předmětu daně, z této judikatury pak vyplývá, že navazuje na judikaturu Evropského soudního dvora, podle níž se posuzuje předmět plnění ze stránky objektivní povahy tohoto plnění, t.j. zda zboží bylo dodáno a služba poskytnuta. Neposuzuje se tedy úmysl stran obchodního případu, případně další motivace k jednání a podobně. Vyplývá z toho, že i obchody, které nejsou v souladu s jinými právními předpisy, např. jsou uskutečněny bez licenčních smluv a podobně, že tato otázka z hlediska daňového práva není rozhodující, proto také není rozhodující platnost licenční smlouvy, na základě níž bylo plnění poskytnuto a důležité je, zda bylo plnění poskytnuto a dále využíváno. Pokud jde o daný případ, pak je předmětem tohoto řízení skutečnost, zda z hlediska daňového mohla žalobkyně provést opravu, tzn. zda mohla negovat původní plnění od počátku. V daném případě nebylo prokázáno ani to, že by např. žalobkyně vrátila zálohy, které jí na základě jí vystavených daňových dokladů byly poskytnuty, pokud pak chtěla provést opravu faktury č. 5, pak tato faktura byla celkovou fakturou za poskytnuté plnění a vyúčtovával se jí toliko doplatek navazující na předchozí zálohy. Proto žalovaný poukazuje na ustanovení § 42 zákona o dani z přidané hodnoty platného v rozhodné době, jehož podmínky pro opravu nebyly naplněny. V daném případě na uskutečněné plnění žalobkyně vystavila veškeré původní doklady a nebylo prokázáno, že by byly vráceny zálohy podle těchto dokladů.
Zástupce žalobce předložil u jednání soudu rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 3Cmo 457/2007-638 ohledně řízení ve věci určení platnosti smlouvy a to licenční smlouvy, dále Potvrzení o úschově ze dne 6.6.2006, kopii předávacího protokolu z 6.6.2006, podle kterého mělo dojít k předání mezi SC Servis a společností Aura - pont s.r.o., a dále souhlas k vyzvednutí zdrojových verzí softwaru a dokumentace v elektronické podobě ve prospěch Raiffeisenbank z 9.2.2006. Pokud jde o návrhy na doplnění dokazování, právní zástupce žalobce navrhl, aby soud provedl v odvolacím řízení požadované a neuskutečněné neuskutečněné výslechy Ing. J. Š. z SC Servis s.r.o. dále MVDr. P. K., bytem Krnická 492/3, Praha 8, dále Ing. T. M. ., Ing. R. D. . a Ing. Š. H., tak jak vyplývá z podání žalobce z 8.3.2007 adresovaného Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu a to v rámci námitek do protokolu Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 6.3.2007. Všechny tyto důkazy (listinné a navrhované výslechy), mají, dle tvrzení žalobce, prokázat neplatnost licenční smlouvy a neoprávněné nakládání předchozích statutárních orgánů žalobce s předmětnou zdrojovou verzí softwaru.
Žalovaný se k návrhům na doplnění dokazování vyjádřil tak, že v daném případě není předmětem řízení posuzování zákonnosti užívání zdrojových verzí softwaru ani otázka jejich odcizení či právě nezákonného užívání a zmocnění se jich. Jde o vnitřní obchodní spory žalobce s jinými subjekty. Pro daňové řízení a pro správce daně je partnerem společnost XIO, s.r.o. jako právnická osoba, ten kdo za něj jednal, ať už jakýmkoliv způsobem není pro daňový úřad podstatné. Pokud byly jménem daňového subjektu vystaveny daňové doklady, na základě nichž došlo k poskytnutí práv, tato práva byla předána a toto práva byla konzumována, pak bylo plnění uskutečněno a pokud snad v daném případě došlo k porušení jiných právních předpisů a vlastně k nelegálnímu předání, pak z hlediska daňového i takováto nelegální činnost je ekonomickou činností. Proto ani výslechy navrhovaných svědků nemohly nic pro danou věc přinést.
Důkazy, (mající osvědčit neoprávněné nakládání předchozích statutárních orgánů žalobce s předmětnou zdrojovou verzí softwaru nezákonné) žalobcem v listinné podobě byly provedeny. K žádosti žalobce tedy bylo konstatováno: Žádost o vydání zdrojových tvarů software a dokumentace v elektronické podobě označená jako příloha 1, 3 na č.l. 41., v přílohách k jejímu podání z 29.2.2008 a dále na druhé straně této listiny kopie protokolu o vydání uloženého softwarového dílo XIO Portfolio Server a xio Portfolio Client., a Příloha podání žalobce z 9.6.2012 výzva k ukončení spolupráce založenou na č.l. 138 soudního spisu a to výzvu z datovanou 24.4.2006.
Zástupce žalobce v závěrečném přednesu v plném rozsahu odkázal na žalobu a poukázal na to, že v daném případě bylo podle žaloby prokázáno, že nedošlo k uskutečnění daného plnění, proto byl vydán dobropis a byla provedena oprava. Žalovaný se nevypořádal s návrhy na provedení důkazů, tyto důkazy neprovedl a dále je potom ani logicky nehodnotil. Pokud jde o společnost XIO ta nemohla uvedené plnění provést. Poukazuje-li pak žalovaný na to, že je lhostejné zda bylo plnění provedeno zákonným či nezákonným způsobem, s těmito závěry žalobce nesouhlasí k plnění ze strany společnosti žalobce nedošlo. Žalobce proto trvá na tom, že žalovaný neprovedl dokazování zákonným způsobem a nezákonně i provedl vyhodnocení důkazů. Porušil tak zásadu volného hodnocení důkazů i zásadu objektivní pravdy, vady vytýkané žalobou se pak vztahují nejen na žalobou napadené rozhodnutí, ale rovněž i na rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 a to platební výměr, který předcházel vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tj. platební výměr ze dne 12.5.2006, č.j. 101909/06/003512/4248 a proto navrhuje, aby soud současně zrušil i uvedený platební výměr.
Městský soud v Praze přezkoumal obě napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního úřadu (ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.), přičemž dospěl k závěru, že ohledně napadeného rozhodnutí Obvodního úřadu pro Prahu 3 ze dne 7.6.2007 je nutno žalobu odmítnout a ve zbývající části je třeba pro nedůvodnost žalobu zamítnout.
Z předloženého správního spisu bylo zjištěno, že Finanční úřad pro Prahu 3 dne 7.6.2007 vydal rozhodnutí, kterým posoudil námitky žalobce podané proti protokolům čj. 46512/07/003932/7820 a čj. 46042/07/003932/7820 (založeny ve spise) ze dne 6.3.2007, přičemž námitkám proti obsahu protokolu částečně vyhověl rozhodnutím č.j. 82765/07/003932/8834 ze dne 10.4.2007. Dále námitku proti postupu pracovníka správce daně, který prováděl výslech svědka Finanční úřad pro Prahu 3 posoudil v souladu s ustanovením § 21 odst. 6 zákona o správě daní podle obsahu podání jako námitku podjatosti pracovníka správce daně paní J. C. podle ustanovení § 26 odst. 4 zákona o správě daní a rozhodl tak, že této námitce nevyhovuje. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je dále uvedeno, že interním šetřením průběhu výslechu svědka bylo zjištěno, že protokol o výslechu svědka obsahuje všechny podstatné informace, doklady a vyjádření z jeho průběhu, vztahující se k cíli a účelu daňového jednání. Do protokolu nebyly uvedeny informace a sdělení přesahující předmět jednání a nevztahující se ke konkrétním otázkám položeným svědkovi, všechny předložené doklady daňovým subjektem jsou součástí protokolu o ústním jednání, v daňovém řízení bylo postupováno v souladu se zákonem o správě daní a poplatků, poznámky, znevažující objektivitu pracovnic provádějících výslech svědka jsou nepodložené, nebyla zjištěna ani jejich podjatost vůči daňovému subjektu. Dále je uvedeno poučení, že proti tomuto rozhodnutí se nelze samostatně odvolat (§ 26 odst. 7 zákona o správě daní).
Pokud jde o druhé žalobou napadené rozhodnutí, rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu byl k odvolání žalobce přezkoumán vydaný platební výměr, přičemž odvolací orgán dospěl k závěru, že platební výměr byl vystaven na základě výsledků vytýkacího řízení k odvolatelem předloženému přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2006. Odvolatel v tomto daňovém přiznání (evid.č.j. 87007 ze dne 14.4.2006) vykázal nadměrný odpočet ve výši 912 870,- Kč. Správci daně vznikly pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti vykázaných údajů, zejména na ř. 210, a proto odvolatele vyzval dle § 43 zákona o správě daní, pod č. j. 88131/06/003512/4238 ze dne 19.4.2006, aby se k těmto pochybnostem vyjádřil a aby předložil doklady a písemnosti, na jejichž základě bylo přiznání sestaveno. Bylo zjištěno, že údaje z ř. 210 daňového přiznání, představují snížení daně na výstupu na základě dobropisu č. 06/001, vystaveného odvolatelem k 17.2.2006 odběrateli společnosti SC Servis, s.r.o. (do 5. května 2004 společnost SOFT CASE, spol. s r.o.), Soběslavská 48, Praha 3, IČ 46709088, dále jen jako „společnost SC Servis, s.r.o.“, na částku základ daně – 5.676.538,- Kč, daň v základní sazbě – 906.338,- Kč. Deklarovaným předmětem zdanitelného plnění je: „Dobropis faktury 05/0042 dodávka XIOPortfolioServeru do Raiffeisenbank a.s. dle neplatné Licenční smlouvy ze dne 24.6.2004“. Původní, tj. dobropisovaná, faktura č. 05/0042 byla vystavena odvolatelem na plnění za předmět Licenční smlouvy ze dne 24.6.2004 ve sjednané výši. Úhrada software byla provedena ve třech částech, tj. dvěmi zálohami a poslední splátka měla být provedena na základě faktury č. 05/0042, datum uskutečnění zdanitelného plnění 22.12.2005. Faktura vydaná č. 05/0042 ze dne 13.1.2005, datum uskutečnění zdanitelného plnění 22.12.2005, byla zahrnuta do daňového přiznání za prosinec 2005. To vyplynulo z jednání, které se konalo s Mgr. D. K. (předsedkyně představenstva odvolatele), zaznamenaného do protokolu č. j. 85491/06/003932/7608. Mgr. K. předložila evidenci daňových dokladů za prosinec 2005, ve které je zahrnuta doplatková část předmětné faktury ve výši 2 270 615,20 Kč. Přiznaná daň ve výši 362 412,13 Kč byla uhrazena. Doplatek nebyl odběratelem zaplacen. Správce daně odvolatelem předložené doklady (záznamní evidence dle § 100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro kontrolované období, a předložené doklady k řádkům 210 až 754 daňového přiznání) vyhodnotil. Při ústním jednání uskutečněném dne 2.5.2006 zapsaném do protokolu č. j. 98268/06/003932/7608 byl odvolatel seznámen s výsledkem vytýkacího řízení. Bylo konstatováno, že nebyly splněny podmínky dané § 42 odst. 1 písm. a) a odst. 4, písm. c) zákona o DPH a zdanitelné plnění - oprava základu daně a výše daně, nelze považovat za uskutečněné. Kvůli porušení § 42 odst. 1 písm. a) a 4 písm. a) zákona o DPH vyloučil správce daně z uskutečněných zdanitelných plnění na ř. 210 dobropis č. 06/001 ze dne 17.2.2006 a stanovil daň na výstupu ve výši - 6532,- Kč. Platební výměr na tento nadměrný odpočet vydal dne 12.5.2006 pod č. j. 101909/06/003512/4248. Doručen byl dne 18.5.2006. K výsledkům vytýkacího řízení se odvolatel písemně vyjádřil a předmětný protokol ze dne 2.5.2006 doplnil písemnou odpovědí evid. pod č. j. 104170, doručenou dne 17.5.2006, ve které se vyjadřuje k dodržení podmínky v § 42 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, tj. doručení dobropisu č. 06/001 ze dne 17.2.2001. Přílohu tohoto podání tvořily v kopii předložené tři písemnosti a to část Knihy odeslané pošty odvolatele, kde je evidovaná odesílaná pošta dne 17.2.2006 včetně jejího obsahu, dále opakované doručení dobropisu v dubnu 2006 včetně kopie doručenky. Písemnost třetí obsahuje dopis jednatele společnosti SC Servis, s.r.o., adresovaný odvolateli, ve věci „Vyúčtování Licenční smlouvy ze dne 24.6.2004“ ze dne 13.2.2006. Dne 9.6.2006 bylo správci daně doručeno odvolání, opakovaně doručené též 13.6.2006, doplněné podáním ze dne 12.6.2006, proti platebnímu výměru č. j. 101909/06/003512/4248. V rámci doplnění odvolacího řízení se konalo dne 26.6.2006 šetření u společnosti SC Servis, s.r.o. Jednatel ing. J. Š. vypovídal v sídle svého správce daně a v průběhu jednání, tak jak je zachycen v protokole č. j. 123889/06/003932/7608, se vyjadřoval ke skutečnostem, jak je správce daně uvedl. Vyjádřil se k Licenční smlouvě ze dne 24.6.2004, ve znění pozdějšího dodatku ze dne 8.12.2004 a uvedl, že společnost SC Servis, s.r.o., cit. „objednala u odvolatele dodání programového vybavení XIOPortfolioServer a XIOPortfolioClient, přičemž konečným nabyvatelem byla Raiffeisenbank a.s. Původní termín předání software nabyvateli byl nejpozději 28.12.2005 tak, aby nejpozději 31.3.2005 byl uveden do rutinního provozu. Předání a instalace celého software včetně akceptačních testů a podepsání akceptačního protokolu mělo být provedeno tak, aby nejpozději od 1.4.2005 mohl být zahájen rutinní provoz celého software u konečného odběratele - Raiffeisenbank a.s. Vinou odvolatele nebyl tento termín uvedení dodržen a software byl do rutinního provozu, včetně podpisu akceptačního protokolu, spuštěn 3.10.2005. Na základě platných podmínek, vyplývajících z Licenční smlouvy, byla proto odvolateli vypočtena smluvní pokuta za nedodržení termínu dodání software.“. Dále se vyjádřil k doručení a akceptaci dobropisu č. 06/001 ze dne 17.2.2006 a uvedl, že byl opakovaně zaslán, avšak společnost SC Servis, s.r.o. jej nezahrnula do účetnictví, vrátila ho poštou zpět, neboť dotyčný produkt je společností Raiffeisenbank a.s. bez větších výhrad řádně užíván a společnost Raiffeisenbank a.s. o jeho vrácení neuvažuje.
Dne 15.1.2007 se dostavila k odvolacímu orgánu paní K. a předložila Smlouvy o dílo, sepsané mezi odvolatelem a Š. H., vč. dodatků a předávacích protokolů. Zároveň bylo dohodnuto, že dne 19.1.2007 bude předloženo doplnění odvolání včetně dalších důkazních prostředků, zejména opisu protokolu výpovědi pana ing. Š. na Policii ČR. Paní K. se v daný termín dostavila k jednání a bylo jí umožněno nahlédnout do odvolacího spisu. Zároveň předložila sdělení Policie České republiky Obvodního ředitelství Praha III ze dne 4.1.2006, o zahájení úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 tr. řádu. Odvolací řízení bylo doplněno dne 24.1.2007, v němž je napadána platnost Licenční smlouvy, ale tato skutečnost není nikterak doložena. Opis protokolu o výslechu ing. Š. na Policii ČR nebyl doložen a to ani v průběhu celého odvolacího řízení. Vzhledem k uvedenému požádal dne 7.2.2007 odvolací orgán místně příslušného správce daně o provedení svědecké výpovědi ing. Š. za přítomnosti odvolatele. Dne 6.3.2007 se uskutečnil výslech svědka ing. J. Š. za přítomnosti paní K., zapsaný do protokolu č. j 46042/07/003932/7820. Svědek opakovaně uvedl, že dne 3.10.2005 software přešel do rutinního provozu. Proti tomuto protokolu byly podány námitky, jež byly předmětem samostatného daňového řízení. Námitkám bylo správcem daně dne 10.4.2007 částečně vyhověno a bylo rozhodnuto, že daňové řízení bude na základě odvolatelem v rámci námitek dodatečně předložených důkazních prostředků a návrhů výslechů svědků, pokračovat. Zároveň byla odvolateli zaslána výzva, aby ozřejmil co konkrétně mají požadované svědecké výpovědi ozřejmit. Odvolatel se vyjádřil v tom smyslu, že bývalí členové statutárních orgánů odvolatele by se měli vyjádřit zejména k neplatnosti neúplné Licenční smlouvy, antidatovaně podepsané k 24.6.2004. Důkazní prostředky se týkaly tvrzení o odcizení zdrojových verzí a neplatnosti některých úkonů a listin. Tato skutečnost však nebyla doložena žádným rozhodnutím příslušného orgánu. Odvolacím orgánem byl vyzván k součinnosti konečný příjemce, tj. Raiffeisenbank a.s., který v odpovědi ze dne 20. dubna 2007 uvedl, že podpisem akceptačního protokolu ze dne 3.10.2005 se společností SC Servis, s.r.o., byl software uveden do rutinního provozu a ve smyslu článku 6.1. licenční smlouvy uzavřené mezi společností Raiffeisenbank a.s. a společností SC Servis, s.r.o., jsou tyto licence trvalé a jsou zachovány dosud. Odvolací orgán posoudil všechny výše uvedené skutečnosti a důkazní prostředky, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a přihlížel ke všemu, co v předmětném řízení vyšlo najevo. V písemnosti č.j. 8611/07-1300-108624 ze dne 17. května 2007 seznámil odvolatele s hodnocením důkazních prostředků a mj. v něm zdůraznil, že předmětem daně z přidané hodnoty je dodání zboží a poskytování služeb; v případě, kdy k plnění došlo, není z hlediska zákona o DPH rozhodující, zda se tak uskutečnilo na základě platné či neplatné smlouvy, ale je rozhodující, zda byla v daném případě služba poskytnuta, odběratelem přijata a využita a v tomto směru také probíhalo důkazní řízení.
V podaném odvolání odvolatel namítá, že správce daně nezjistil skutečnosti rozhodné pro stanovení základu daně tak, jak mu to ukládá § 31 odst. 2 zákona o správě daní a při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s § 2 odst. 3 a § 31 citovaného zákona. Dále odvolatel namítá, že správce daně jednal v rozporu se zásadou zákonnosti, ustanovením § 2 odst 1 zákona o správě daní a také porušil § 42 zákona o DPH. Vzhledem k tomu, že v úvodu odvolání popisuje průběh řízení, vyjadřuje se odvolací orgán až k tvrzení odvolatele, že cit. "Zároveň jsme prokázali i doručen dobropisu č. 06/001 ze dne 17.2.2006 příjemci". K této námitce odvolací orgán poznamenává, že pro provedení opravy základu daně a výše daně je rozhodující, že nebyly splněny podmínky § 42 odst. 1 zákona o DPH, podle něhož plátce může opravit výši daně a) při zrušení nebo vrácení celého nebo části zdanitelného plnění, b) při snížení základu daně na základě sjednaných podmínek u zdanitelného plnění, ke kterému dojde po datu uskutečnění zdanitelného plnění, c) při vrácení spotřební daně, d) při použití platby, ze které vznikla povinnost přiznat daň, na úhradu jiného zdanitelného plnění. Odvolací orgán souhlasí s odvolatelem, že odběratel doručení dobropisu potvrdil, je však nutné akceptovat jeho vyjádření a důvody, pro které jej nepovažoval za vydaný v souladu se zákonem o DPH a odvolateli jej vrátil. Proto součástí hodnocení důkazů byly pouze skutečnosti, které měly osvědčit oprávněnost vystavení dobropisu.V další části odvolatel tvrdí, že správce daně neakceptoval právní stav, že cit. "Dobropis byl vystaven v důsledku toho, že smlouva ze dne 24.6.2004, uzavřená mezi odvolatelem a společností SC Servis.s.r.o., nenabyla platnosti a účinnosti. Platnost předmětné smlouvy byla podmíněna (podle jejího článku 13.1.) vyhotovením customizačního dokumentu a jeho podpisem oprávněnými stranami. Jelikož tato podmínka nebyla splněna do dne 30.7.2004 (a není splněna ani doposud), pozbyla předmětná smlouva platnosti a účinnosti. Vzhledem k tomu, že z neplatné a neúčinné smlouvy nelze plnit, byl vystaven k faktuře č. 05/0042 dobropis č. 06/001 ze dne 17.2.2006". Odvolací orgán podotýká, že na faktuře č. 05/0042 z 13.1.2005 je pravděpodobně u data vystavení a odeslání uveden chybný letopočet, tj. rok 2005 namísto roku 2006. Ustanovení § 42 odst. 1 zákona o DPH předepisuje podmínky, při jejichž splnění může plátce (odvolatel) po faktickém uskutečnění zdanitelného plnění opravit výši uplatněné daně. V případě dobropisu Č. 06/001 ze dne 17.2.2006 bylo zjištěno, že původní a předloženým dobropisem opravované plnění fakticky nastalo, a to v deklarovaném předmětu a rozsahu. Ve smyslu 43 odst. 4 písm. f) musí daňový dobropis obsahovat rozsah a předmět zdanitelného plnění, tj. v daném případě jaké zdanitelné plnění a v jakém rozsahu bylo zrušeno či vráceno. Odvolatel deklaruje na dobropisu č. 06/001 ze dne 17.2.2006 jako předmět plnění, cit. „dobropis faktury 05/0042 - dodávka software do Raiffeisenbank a.s. dle neplatné licenční smlouvy ze dne 24.6.2004“. V odkazované smlouvě uzavřené se společností SC Servis, s.r.o., se odvolatel zavázal dodat software. Tento stav fakticky nastal, o čemž svědčí jak vyjádření jednatele společnosti SC Servis, s.r.o., do protokolu o svědecké výpovědi ze dne 6.3.2007, tak i sdělení konečného nabyvatele společnosti Raiffeisenbank a.s. Jejich vzájemná shodná vyjádření osvědčují, že software byl odvolatelem dodán a uveden do rutinního provozu. Nenastala tedy skutečnost, vyjmenovaná v § 42 odst. 1 písm. a) zákona o DPH. Namítaný soukromoprávní spor - neplatnost a neúčinnost Licenční smlouvy z 24.6.2004, tj. neshoda smluvních stran o vyhotovení a podpisu customizačního protokolu nemůže způsobit vynětí subjektu (odvolatele) z daňové povinnosti stanovené zákonem o DPH. Vzhledem k tomu, že opravit základ daně a výši daně v souladu se zákonem o DPH lze pouze u plnění, která fakticky nastala a byla vrácena, což v daném případě nebylo šetřením správce daně zjištěno a odvolatelem prokázáno, a vzhledem k dalším neprokázaným skutečnostem konstatovaným výše, nelze považovat odvolatelem provedené snížení daně na výstupu za oprávněné a dobropis č. 06/001 ze dne 17.2.2006 nelze považovat za daňový dobropis ve smyslu § 43 zákona o DPH. Prvotní při opravě základu daně a výše daně je totiž splnění podmínek stanovených v § 42 zákona o DPH a teprve dojde-li k této opravě v souladu se zákonem, má plátce, který tuto zákonnou opravu provedl, povinnost vyhotovit daňový dobropis, jak stanoví § 43 odst. 1 zákona o DPH. Splnění podmínek stanovených pro opravu základu daně a výše daně odvolatel neprokázal a jejich splnění nevyplynulo ani ze šetření správce daně a odvolacího orgánu. Snížení daně na výstupu ve zdaňovacím období únor 2006 o částku ve výši 906 338,- Kč nebylo uznáno, neboť bylo provedeno na základě dobropisu vystaveného bez věcného opodstatnění. Odvolací orgán ještě poznamenává, že ani dobropis č. 06/001 není po stránce formální v pořádku, protože v případě oprávněnosti vystavení dobropisu, by musel být v souladu s § 43 odst. 4 zákona o DPH vystaven i k dokladům 04/2/001 a 05/2/001, což byly daňové doklady, kterými byla přiznána daň ze zaplacených záloh. Současně odvolací orgán konstatuje, že v dopise ze dne 17.5.2007 převzatém odvolatelem dne 22.5.2007 uvedl kromě hodnocení získaných důkazních prostředků, proč nepovažuje svědecké výpovědi navrhované odvolatelem za relevantní. Na výzvu správce daně k ozřejmění důvodů výpovědi navrhovaných svědků, bylo odpovězeno, že tito svědci mají vypovídat ve věci odcizení zdrojových verzí XIO, jejich nezákonného užívání a neplatnosti smluv. Vzhledem ke zjištění, že plnění bylo poskytnuto a je konečným odběratelem využíváno a případná neplatnost smluv na této skutečnosti nic nezmění i vzhledem k tomu, že správce daně není oprávněn o platnosti smlouvy rozhodovat ani posuzovat, zda k plnění došlo na základě trestné činnosti, bylo od svědeckých výpovědí upuštěno. Postup správce daně nebyl shledán odvolacím orgánem v rozporu s § 2 odst. 3, § 31 zákona o správě daní a § 42 zákona o DPH. Vzhledem k tomu odvolací orgán v daném případě neshledal žádné relevantní důvody ke změně předmětného dodatečného platebního výměru.
V mezích žalobních námitek a na základě obsahu správního spisu soud celou věc posoudil následovně:
Rozhodnutím ze dne 7.6.2007 bylo rozhodnuto o námitce podané proti pracovníkům správce daně, soud se z úřední povinnosti nejprve zabýval tím, zda je podaná žaloba proti tomuto rozhodnutí vůbec přípustná. Žalobce totiž napadá rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o podané námitce proti pracovníkům správce daně. Je tak zřejmé, že je žalobou napadeno procesní rozhodnutí, jímž nejsou žalobci ukládány žádné povinnosti, ani mu takové rozhodnutí nezakládá žádná práva či povinnosti. Rozhodnutí, které není rozhodnutím o právu či povinnosti žalobce a které nemá charakter správního rozhodnutí, jež by mohlo krátit žalobce na jeho právech, nelze přezkoumávat soudem. Jde o procesní rozhodnutí, kterým nejsou žalobci správním orgánem zakládána, měněna, rušena či závazně určována práva nebo povinnosti, neboť se tímto rozhodnutím pouze upravuje vedení řízení, a proto je toto rozhodnutí ze soudního přezkumu vyloučeno /§ 70 písm. c) s.ř.s./. S ohledem na uvedené je žaloba v této části nepřípustná, a proto jediným možným postupem soudu v dané věci je její odmítnutí dle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. (výrok I).
Pokud jde o druhé napadené rozhodnutí, spornou a stěžejní otázkou v dané věci je to, zda žalobce uplatnil odpočet oprávněně či nikoliv. Žalobce své námitky (odvolací i žalobní) proti vydanému výměru a i ve vztahu k napadenému rozhodnutí především opíral o tvrzení, že licenční smlouva týkající se dodání předmětného software je neplatná, přičemž k tomu navrhoval provést další důkazy (výslechy svědků) a rovněž od tohoto jeho závěru a neplatnosti dotyčné smlouvy žalobce dovozoval jednak povinnost SC Servis s.r.o. vrátit původní plnění, a proto žalobce dle svého tvrzení důvodně vystavil dobropis ze dne 17.2.2006, který zaslal odběrateli SC Servis s.r.o., když se jednalo o částku základu daně 5.676.538,- Kč, přičemž jako předmět zdanitelného plnění bylo uvedeno Dobropis faktury 05/0042 – dodávka XIO.PS do Raiffeisenbank a.s. dle neplatné licenční smlouvy ze dne 24.6.2004. Z takto uvedeného potom dovozoval i oprávněnost samotného nároku na odpočet.
Soud především po přezkoumání postupu správce daně i žalovaného neshledal žádnou vadu, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a která by vedla ke zrušení napadeného rozhodnutí. Soud se přitom zabýval i námitkami, jež žalobce vymezil jako žalobní body vůči rozhodnutí správce daně, kterým bylo rozhodnuto o námitkách podaných vůči postupu pracovníků správce daně a tyto se týkaly postupu správce daně při výslechu svědka Š. dne 6.3.2007 a při jednání téhož dne v rámci doložení dokladů. Soud vyšel z obsahu spisového materiálu, přičemž z obsahu obou protokolů vyplývá, že oba dotyčné protokoly obsahují náležitosti předepsané zákonem (§ 12 zákona o správě daní a poplatků, tedy byly podepsány všemi zúčastněnými osobami včetně zástupce žalobce, přičemž krom připsaného textu u podpisu přítomného zástupce žalobce, že „jednání bylo zmanipulováno“, z jejich obsahu nevyplývá, že by kterákoliv z přítomných osob v průběhu jednání uplatnila či podávala jakékoliv námitky proti protokolaci či průběhu výslechu, nebo že by jinak byl obsah protokolu manipulován. Pokud tedy žalobce následně v podání ze dne 8.3.2007 podal námitky proti uvedeným protokolům s tím, že protokoly nezachycují souvislé vylíčení průběhu jednání, dále že neobsahují označení dokladů a listin, případně že v protokolu není uvedeno vše, co se v průběhu jednání událo, pak soud tyto námitky neshledal důvodnými pro závěr, že by šlo o podstatnou vadu řízení mající přímo vliv na rozhodnutí ve věci samé, a to proto, neboť žalobce sice namítal nesprávnosti týkající se průběhu výslechu svědka Š., avšak jím uplatňované námitky nemohly zvrátit jiné ostatní zjištěné skutečnosti, jež jsou pro posouzení dané věci podstatné. Soud proto dovodil, že namítané skutečnosti samy o sobě nemohly mít žádný vliv na samotné posouzení dané věci a vydané rozhodnutí.
Pro danou věc je podstatné posouzení otázky oprávněnosti uplatnění nadměrného odpočtu daně. Závěr ohledně neuznání odpočtu a ohledně vyměření daňové povinnosti žalovaný i správce daně založily na tom, že nebyly splněny podmínky dané ust. § 42 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. c) zákona o DPH, za kterých může plátce po faktickém uskutečnění zdanitelného plnění, tj. plnění, které reálně nastalo, opravit výši uplatněné daně. V daňovém řízení bylo ověřeno, že nastalo zdanitelné plnění, protože služba byla poskytnuta, zákazníkem přijata a užívána. Pro ověření této skutečnosti byl v rámci odvolacího řízení opětovně vyslechnut svědek ing. J. Š., který za přítomnosti zástupkyně žalobce paní Mgr. K. (jeho průběh je zachycen v protokolu č.j. 46042/07/003932/7820), navázal na svoje předchozí vyjádření uvedené v protokolu č.j. 123889/06/003932/7608 a opakovaně uvedl, že dne 3. 10. 2005 software XIO přešel do rutinního provozu. V průběhu odvolacího řízení si žalovaný vlastním šetřením ověřoval tvrzení žalobce ohledně poskytnutí (resp. neposkytnutí) služby a výzvou k součinnosti třetích osob dle § 34 odst. 3 zákona o správě daní si vyžádal od konečného příjemce, tj. Raifeisenbank a.s. listinné podklady k tvrzenému předmětnému smluvnímu plnění mezi žalobcem a společností se Servis, s.r.o. Společnost Raifeisenbank a.s. v odpovědi ze dne 20. dubna 2007 uvedla, že byl software XIO.PS uveden do rutinního provozu, a ve smyslu článku 6.1. Licenční smlouvy jsou tyto licence trvalé a jsou zachovány dosud. Soud konstatuje, že závěr žalovaného o uskutečnění zdanitelného plnění- poskytnutí služby opřený o tyto důkazy je zákonný a je v souladu s ust. § 2 odst. 3 daňového řádu.
Žalobce však neprokázal, že došlo ke zrušení nebo vrácení zdanitelného plnění, tzn. neprokázal splnění zákonných podmínek stanovených § 42 zákona o DPH pro opravu základu daně a výše daně. Oprava základu daně provedená dobropisem č. 6/001 nesplňuje ani po formální stránce náležitosti daňového dokladu, které upravuje ust. 43 odst. 4 zákona o DPH, protože nebyl vystaven k dokladům č. 04/2/001 a 5/2/001, kterými byla přiznána daň ze zaplacených záloh. Z uvedených důvodů správce daně vyloučil z uskutečněných zdanitelných plnění na ř. 210 - dobropis č. 06/001 ze dne 17.2.2006 a vyměřil nadměrný odpočet v částce 6.532,- Kč, oproti nadměrnému odpočtu vykázanému žalobcem v daňovém přiznání ve výši 912.870,-Kč.
Soud vyšel z platné úpravy zákona o dani z přidané hodnoty, podle níž (§ 42 zákona) plátce může opravit výši daně a) při zrušení nebo vrácení celého nebo části zdanitelného plnění, b) při snížení základu daně na základě sjednaných podmínek u zdanitelného plnění, ke kterému dojde po datu uskutečnění zdanitelného plnění, c) při vrácení spotřební daně podle § 40 odst. 2, d) při použití platby, ze které vznikla plátci povinnost přiznat daň, na úhradu jiného zdanitelného plnění nebo plnění osvobozeného od daně nebo plnění, které není předmětem daně. Plátce je povinen opravit výši daně při zvýšení základu daně, ke kterému dojde po datu uskutečnění zdanitelného plnění. Plátce je povinen opravit výši daně, pokud dojde k vrácení platby, u níž ke dni jejího přijetí vznikla povinnost přiznat daň a jestliže se zdanitelné plnění neuskutečnilo. Oprava základu daně a výše daně je samostatným zdanitelným plněním, které se považuje za uskutečněné a) ve zdaňovacím období, ve kterém byl daňový dobropis doručen plátci, pro kterého se uskutečnilo zdanitelné plnění, pokud jde o opravu výše daně podle odstavce 1 písm. a), b) a c), nebo b) ve zdaňovacím období, ve kterém byla oprava výše daně provedena, pokud jde o opravu výše daně podle odstavce 1 písm. d), 2 nebo 3.
Z výše uvedeného především vyplývá, že závěr správce daně ohledně neoprávněnosti uplatnění daňového odpočtu žalobcem je správný, neboť dotyčné plnění (původní) bylo řádně uskutečněno, přičemž není, jak se žalobce mylně domnívá, vůbec podstatné, zda toto uskutečněné plnění (dodání software) bylo či nebylo uskutečněno na základě neplatné smlouvy, což byla okolnost, kterou se žalobce snažil prokazovat (jak v řízení před daňovými orgány, tak v rámci nařízeného ústního jednání), ale která nebyla pro posouzení věci a závěr o ní vůbec podstatná. Podstatné je to, že v daném případě došlo k uskutečnění zdanitelného plnění (byť k němu mohlo dojít i na základě neplatné smlouvy), neboť to vyplývá z dostatečných podkladů a provedených důkazů, přičemž pokud se žalobce snažil prokázat, že licenční smlouva byla neplatná, pak ani tato (byť i prokázaná) skutečnost na uvedené nemůže mít vliv, neboť k faktickému uskutečnění plnění – poskytnutí služby došlo, software byl předán až konečnému uživateli a jím byl v době rozhodování žalovaného stále užíván.
Tvrzení a důkazy (navržené výslechy svědků, listiny předložené v rámci veřejného jednání) předložené žalobcem mající prokázat neplatnost licenční smlouvy, případně neoprávněné jednání zástupců žalobce) jsou pro posouzení věci nepodstatné, jestliže daňové orgány prokázaly, že k faktickému poskytnutí služby došlo. Proto soud neprovedl žalobcem navržené výslechy svědků. Z důkazů poskytnutých soudu u jednání a u jednání provedených vyplývá, že mají dokládat tvrzení žalobce o neplatnosti licenční smlouvy (rozsudek Vrchního soudu) nebo o mají zachycovat neoprávněné jednání bývalých statutárních orgánů žalobce, a to skutečnost, že společnost žalobce nevydala odběratelům zdrojové verze softwaru. Důkazy prokazující platnost licenční smlouvy ani neoprávněné jednání bývalých statutárních orgánů žalobce, nejsou jak bylo již uvedeno, pro posouzení zákonnosti provedení opravy základu daně podstatné, jestliže bylo správcem daně daňovými orgány prokázáno, že k faktickému poskytnutí služby došlo. Žalovaný rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil žalobci, proč navrhované výslechy svědků neprovedl, poté co žalobce specifikoval, že jde o výpovědi mající potvrdit neplatnost licenční smlouvy, správce daně tyto důkazy neprovedl s odůvodněním, že platnost licenční smlouvy je pro oprávněnost provedené opravy základu daně bez významu. Soud proto nemůže přisvědčit žalobní námitce vytýkající žalovanému, že navržené důkazy výslechem svědků neprovedl, což má dle názoru žalobce zakládat porušení ust. § 2 odst. 3 daňového řádu, podle kterého „Při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo“. V daňovém řízení není povinností správce daně provést každý navržený důkaz, jestliže přezkoumatelným způsobem vyloží, proč tak učinil. V této věci žalovaný uvedl, z jakého důvodu provedení důkazů (svědeckých výpovědí) není relevantní a proto nadbytečné, uvedl, že bylo ověřeno, že k poskytnutí plnění došlo, a jestli se tak stalo na základě neoprávněného užívání zdrojových verzí žalobcem, nebo na základě neplatné licenční smlouvy, popřípadě zda-li je dána trestní odpovědnost jednatelů žalobce, není pro závěr, že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění – poskytnutí softwaru, podstatné.
Tvrzení žalobce vznesené u jednání, že nebyl vlastníkem zdrojových verzí, je popřeno, dle názoru soudu, skutečností, že žalobce vystavoval původní faktury a přijímal zálohy a plnění, a jak bylo v řízení prokázáno také tím, že faktické poskytnutí služby nastalo. Skutečnost, že nyní zástupce žalobce zpochybňuje zákonnost jednání předchozích statutárních zástupců žalobce není pro posouzení věci podstatné.
Pokud jde o tvrzení, že se žalovaný sám zabývat skutečností, zda-li žalobce mohl vystavit dobropis, je to žalobce, který byl ve vytýkacím řízení vyzván k doložení oprávněnosti předmětného dobropisu, a byl to on, kdo nesl na základě výzvy dle § 43 odst. 1 daňového řádu břemeno tvrzení i důkazní. V projednávaném případě žalobce netvrdí a ani neprokazuje, že by vrátil zálohy, které mu na základě jím vystavených daňových dokladů byly poskytnuty, jestliže se tedy rozhodl provést opravu faktury č. 05/0042, která byla celkovou fakturou za poskytnuté plnění a vyúčtovával se jí toliko doplatek navazující na předchozí zálohy. Jestliže by skutečně měl žalobce v úmyslu negovat zdanitelné plnění – dodání zboží, neuvedl, proč nebyly dobropisovány i zálohové faktury, vztahující se k tomuto plnění. Žalobcem nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by byly vráceny zálohy podle těchto dokladů, ani že by bylo vráceno přijaté uskutečněné plnění.
Platnost licenční smlouvy při posuzování oprávněnosti vystavení předmětného dobropisu, není rozhodná, jak bylo již výše uvedeno. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1.2.2010, 5Afs 68/2009-113, vyplývá nutnost posuzovat úkony daňových subjektů tak, aby byl prioritně zkoumáno objektivní hledisko předmětu plnění, nebo-li zda zboží bylo fakticky dodáno a služba poskytnuta a není přitom rozhodný úmysl stran obchodního případu. Soud v rozhodnutí uvedl, že „V souvislosti s vymezením předmětu daně je důležité upozornit na některé základní zásady plynoucí z judikatury Evropského soudního dvora (dále „ESD“), které je třeba respektovat a ZDPH vykládat tak, aby okruh plnění, jež jsou systémem daně z přidané hodnoty pokryta, nebyl nesprávně zužován. Při rozhodování, zda je konkrétní transakce předmětem daně či nikoli, se posuzuje vždy pouze její objektivní povaha (tj. skutečnost, že zboží bylo fyzicky dodáno nebo služba poskytnuta apod.), a nikoli její výsledek či účel, nebo dokonce úmysl zúčastněných stran. To znamená, že předmětem daně jsou i takové obchody, které jinak nejsou v souladu s ostatními zákony členských států, např. obchody uskutečněné bez potřebných povolení či licencí, dále obchody, které, ač samy legální, jsou součástí obchodního řetězce, v němž jsou některé jiné transakce podvodné, anebo obchody s pašovaným zbožím. Výjimek z tohoto pravidla není mnoho, jsou to v podstatě pouze dodávky zboží, které nemůže být předmětem legálního trhu, a tedy ani hospodářské soutěže, jako je například prodej drog. Ani v případech, kdy dochází k tzv. zneužití práva, nezpochybňuje judikatura ESD, že se dodání zboží či poskytnutí služby ve smyslu § 2, § 13 a § 14 uskutečňuje, a poskytuje daňové správě jiné nástroje k zamezení zneužívání nebo obcházení zákona.“
Pokud žalobce na základě předmětného dobropisu uplatnil nárok na odpočet, učinil tak v rozporu s podmínkami, jak je zákon vymezuje, neboť opravu základu daně nebo výše daně lze provést pouze tehdy, pokud došlo k vrácení dotyčného plnění (v daném případě software), což ale žalobce ani netvrdil ani neprokázal. Žalobce nárok na odpočet opíral o tvrzení, že původní Licenční smlouva, na jejímž základě bylo původně uskutečněno zdanitelné plnění, je (z důvodů, které se žalobce snažil v průběhu daňového řízení prokázat) neplatná, a že tudíž žalobce má v rámci bezdůvodného obohacení pohledávku, resp. má pohledávku spočívající v nároku na vrácení plnění z takto neplatné licenční smlouvy. Na základě toho žalobce vystavil a zaslal SC Servis s.r.o. dobropis, a z uvedeného potom i dovozoval oprávněnost nároku na odpočet. Tento závěr však není správný neboť, jak již bylo řečeno, možnost opravy výše daně je vyhrazena (mimo jiné) pouze situaci, kdy došlo k vrácení celého (nebo části) zdanitelného plnění, přičemž ke splnění této podmínky u žalobce (což ani sám nevyvracel) nedošlo. V průběhu řízení bylo naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně prokázáno, že dotyčný software je stále konečným odběratelem užíván, a proto ani ze strany banky ani ze strany SC Servis s.r.o. tak k jeho vrácení nedošlo. Ani případné prokázání tvrzení žalobce o tom, že licenční smlouva byla neplatná na tuto skutečnost a z ní plynoucí závěr nemá žádný vliv, neboť k opravě a k uplatnění odpočtu by mohlo dojít až po vrácení dotyčného plnění. Proto u žalobce nemohlo dojít k naplnění podmínek pro možnost uplatnění odpočtu, soud tedy v daném případě z hlediska uplatněných žalobních námitek neshledal tyto námitky důvodnými pro zrušení napadeného rozhodnutí, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).
Z uvedených důvodů neshledal důvodu odchýlit se od svého předchozího rozhodnutí a proto žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 7.6.2007 č.j. 119205/07/003932/703, odmítl a v části, v níž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4.6.2007, č.j. 9161/07-1300-100826, jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o nákladech řízení mezi účastníky navzájem je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. a contrario, kdy by k jejich náhradě měl právo ve věci úspěšný žalovaný, tomu však tyto náklady nevznikly.
Výrokem IV. soud přiznal odměnu za zastupování žalobce ustanovenému právnímu zástupci za kasační řízení i za řízení před Městským soudem v Praze. Odměna související se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za 7 úkonů právní služby po 2100 Kč (za převzetí věci včetně porady s klientem dne 2.12.2010, nahlížení do spisu dne 26.11.2010, doplnění kasační stížnosti 17.12.2010, repliky k vyjádření žalovaného ze dne 7.3.2011, podání-námitka podjatosti ze dne 7.3.2011, doplnění kasační stížnosti ze dne 22.3.2011 a účast u ústního jednání), a 7 režijních paušálů po 300 Kč. Celkem tedy činí odměna za právní zastoupení 16.800,- Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 14. února 2012
Mgr. Jana Brothánková, v.r.
předsedkyně senátu