[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Číslo jednací: 5A 72/2011 - 49-
U s n e s e n í
Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr.
Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce P. Č., proti žalované České advokátní
komoře, se sídlem Národní 16, 110 00 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 19. 11. 2010, č. j.
3005/10,
t a k t o :
I. Řízení s e z a s t a v u j e .
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce u Městského soudu v Praze podal žalobu proti shora označenému rozhodnutí České
advokátní komory (dále též „Komora“) o určení advokáta a domáhal se jeho zrušení. Poté, co jej soud vyzval
k úhradě soudního poplatku za žalobu, požádal o osvobození od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 2. 6. 2011 neosvobodil městský soud žalobce od soudních poplatků.
Žalobce napadl toto usnesení kasační stížností; tu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2011, č. j. 2 As 91/2011-35.
Poté, co rozhodnutí o kasační stížnosti nabylo právní moci, vyzval městský soud žalobce opětovně
usnesením ze dne 21. 9. 2011, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení usnesení uhradil soudní poplatek za
žalobu; zároveň žalobce poučil, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení zastaveno.
Usnesení bylo žalobci doručeno dne 6. 10. 2011.
Žádostí podanou k poštovní přepravě dne 20. 10. 2011 požádal žalobce o posečkání s úhradou
soudního poplatku o jeden až dva roky. Poukázal na své příjmové a majetkové poměry popsané v jeho
prohlášení ze dne 17. 5. 2011 a z toho plynoucí obtíže spojené se získáním úvěru. Žalované se případné
prodloužení řízení nedotkne, zákon nezakazuje činit soudu úkony v době před zaplacením poplatku za
žalobu.
Soud uvážil o věci takto:
Žádost o posečkání (§ 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve spojení s § 13 odst. 2 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) nelze podle názoru soudu podat poté, co uplynula lhůta splatnosti
poplatku. Zákon to sice výslovně nestanoví, ovšem plyne to z povahy věci. Soudní poplatek má (stejně jako
klasická daň) svou lhůtu splatnosti (v tomto případě lhůta skončila sedmým dnem od doručení usnesení
vyzývajícího žalobce k zaplacení), a k poslednímu dni této lhůty musí být zaplacen – nebo, domnívá-li se
účastník, že je u něj dán některý z důvodů podle § 156 odst. 1 písm. a) – e) daňového řádu, musí být
k poslednímu dni této lhůty podána žádost o posečkání. Podle § 156 odst. 4 daňového řádu lze posečkání
povolit nejdříve ode dne splatnosti, a to i zpětně; to však neznamená, že by žádost o posečkání bylo možno
účinně podat kdykoli po dni splatnosti. Toto ustanovení se týká pouze případů, kdy je žádost podána krátce
přede dnem splatnosti, a správce daně (resp. správce poplatku) o ní rozhodne až po uplynutí lhůty splatnosti
(má na to totiž 30 dnů, § 156 odst. 2 daňového řádu). Jakmile však uplyne lhůta splatnosti, účastník se
pouhým tímto plynutím času dostává do prodlení, spojeného s povinností platit úrok z prodlení, a porušuje
tím svou platební povinnost. V takové situaci již není místo pro posečkání úhrady poplatku; o posečkání lze
žádat pouze tehdy, jestliže má ještě účastník možnost zaplatit bez jakýchkoli vedlejších sankčních následků
– tedy před splatností; po splatnosti je již taková žádost nepřípustná.
Žalobci uplynula lhůta pro zaplacení dnem 13. 10. 2011; žádost o posečkání s úhradou poplatku byla
však podána až dne 20. 10. 2011; nelze se jí proto věcně zabývat.
I kdyby tomu tak však nebylo, nemohla by žalobcova žádost být úspěšná: to považuje soud za
potřebné dodat proto, že – jak je mu známo z úřední činnosti – podání žádosti o posečkání s úhradou
poplatku na dobu jednoho až dvou let, resp. žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení poplatku o jeden až dva
roky, není ze strany žalobce ojedinělým úkonem, ale stalo se v poslední době jeho novou strategií, jíž
reaguje na to, že zdejší soud přestal vyhovovat jeho žádostem o osvobození od soudního poplatku, a
Nejvyšší správní soud tento postup městského soudu schvaluje. Podávání tohoto typu žádostí tak zdejší
soud hodnotí jako nový žalobcův způsob, jímž tentokrát zneužívá institutu daňového práva a chce se domoci
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 2 5A 72/2011
věcného projednání svých žalob na náklady státu – přesto, že mu jeho poměry neumožňují hradit soudní
poplatky, a osvobození mu v těchto věcech podle výroku soudů obou instancí nenáleží.
I kdyby soud hypoteticky (protože z uvedených důvodů to není ve skutečnosti možné) posečkal
s úhradou poplatku či „prodloužil lhůtu k zaplacení poplatku“, vždy s odkladem na jeden až dva roky, minulo
by se to u žalobce účinkem. Z toho, jak žalobce dlouhodobě líčí své poměry, a s ohledem na množství
sporů, které u zdejšího soudu vede (v současnosti 163 nevyřízených žalob), je soudu zřejmé, že žalobce by
nemohl zaplatit částku potřebnou na úhradu soudních poplatků ani v budoucnosti, a částku by od něj nebylo
možno ani vymoci. I kdyby tedy žádost o posečkání byla podána včas, neměl by soud sebemenší důvod jí
vyhovět. Jen na okraj soud dodává, že řízení u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 3435/10, pro něž byl
žalobci určen advokát rozhodnutím, které žalobce v této věci napadá žalobou, již bylo pravomocně
skončeno, a to usnesením ze dne 25. 1. 2011.
Co se pak týče samotného soudního poplatku: zásilka obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku
byla žalobci doručena dne 6. 10. 2011; žalobce však nezaplatil poplatek ani ve stanovené lhůtě, ani později.
Soud proto řízení zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve spojení s § 47
písm. c) soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.; dále jen „s. ř. s.“).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Městský soud v Praze v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s, podle nějž
nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě
dvou týdnů po doručení usnesení prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu
správnímu soudu. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie.
V Praze dne 8. listopadu 2011
JUDr. Eva Pechová v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Sylvie Kosková