[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]57 A 86/2011-60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka
Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci
žalobkyně A.P., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1,
Václavské náměstí 21, proti žalovanému Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké policie, se sídlem Praha, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 17.10.2011, č.j. CPR-2695-3/ČJ-2011-9CPR-C220,

t a k t o:

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í

 Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17.10.2011, č.j.
CPR-2695-3/ČJ-2011-9CPR-C220 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje (dále
jen „prvoinstanční orgán“), ze dne 23.2.2011, č.j. KRPK-7988-31/ČJ-2011-190022 (dále jen
„prvoinstanční rozhodnutí“), tak, že byla vypuštěna část výroku týkající se zařazení žalobkyně
do informačního systému smluvních států, přičemž ve zbytku bylo prvoinstanční rozhodnutí
potvrzeno.

 Prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o
pobytu“) uloženo správní vyhoštění. Ve výroku rozhodnutí prvoinstanční orgán mimo jiné

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 2 57 A 86/2011

uvedl, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie
byla stanovena na 6 měsíců. Dále uvedl, že počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví v souladu s ustanovením § 118 odst.
1 zákona o pobytu od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České
republiky.

Žalobkyně žalobu odůvodnila čtyřmi žalobními body.

 V prvém žalobním bodu žalobkyně namítala, že správní rozhodnutí jsou
nepřezkoumatelná a v rozporu s ustanovením § 68 odst. 2, 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád. Žalobkyni bylo uloženo správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o
pobytu, podle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizinci, je-li tento na
území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu
zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění
podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnáni cizince zaměstnal nebo
takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Z dikce tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že
pod tímto ustanovením lze uložit rozhodnutí o správním vyhoštění za celkem čtyři skutkové
podstaty jednání, které jsou svojí povahou naprosto rozlišné, přičemž je logické, že se
žalobkyně nemohla kumulativně dopustit všech těchto jednání. Žalobkyně konstatovala, že je
přesvědčena, přičemž vychází z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.1.2011, č.j.
7 As 98/2010-67, že již výrok rozhodnutí, kde není dostatečně srozumitelně a určitě uvedeno,
kterého vlastně jednání se měla dopustit, je nepřezkoumatelný a již z toho důvodu je nutno
takové rozhodnutí jako nezákonné zrušit. Výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje
konkrétní skutkovou podstatu jednání, kterého se měla žalobkyně dopustit, je zcela
nepřezkoumatelný a nezákonný.

 Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala, že výrok napadeného rozhodnutí je
jednoznačně v rozporu s právními předpisy, a to konkrétně výrok, podle kterého žalovaný,
jakož i správní orgán prvého stupně, stanovili počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území. Z ustanovení § 118 odst. 1 zákona o pobytu nelze dovodit, že by policie při
stanovování doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, mohla ve
výroku extenzivně libovolně upravovat běh platnosti takové doby. Žalobkyně je tedy
přesvědčena, že správní orgány nejsou oprávněny mimo dobu, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území (která je pak definována jednotlivými ustanoveními § 119 odst. 1 - v
tomto případě až na 5 let), resp. lhůtu k vycestování, libovolně upravovat výroky svých
rozhodnutí, ať už ze zákonných či nezákonných důvodů, kdy tato otázka bude definitivně
zodpovězena teprve rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu. Zákon o pobytu v §
118 odst. 1 věta druhá totiž ukládá policii, aby v rozhodnutí stanovila dobu, po kterou nelze
umožnit cizinci vstup na území. Ze žádného zákonného ustanovení ale nevyplývá oprávnění
policie stanovit počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, popř. jiná
omezení, kterou budou či nebudou mít vliv na běh této lhůty. Je proto nutno dovodit, že
výrok, kterým správní orgány stanovily počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území, nemá oporu v právních předpisech.

Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítala, že námitka přezkoumatelnosti výroku není námitkou pouze účelovou a bezobsažnou, a to vzhledem k tomu, že z podkladu pro

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 3 57 A 86/2011

rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, jakož i žalovaného, vyplývají přinejmenším
pochybnosti o tom, v jakém postavení se účastník řízení, resp. žalobkyně, ve vztahu ke
společnosti GAJANA Company s.r.o. nacházela. Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že
žalobkyně byla společníkem, ale především i jednatelem uvedené společnosti a nelze tedy
jednoznačně vyloučit variantu, že činnost, za kterou byla postižena, byla výkonem funkce
jednatele ve smyslu § 134 a 135 obchodního zákoníku, přičemž k takovému výkonu funkce
jednatele není pracovní povolení zapotřebí a cizinec se tak nemůže dopustit tzv. výkonu
nelegální práce. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že účetní této společnosti, paní M., která
měla prokazatelně tuto agendu na starosti, deklarovala vztah žalobkyně ke společnosti jako
vztah pracovně právní ve smyslu zákoníku práce. V této souvislosti oznámila výkon práce
úřadu práce, tedy místně a věcně příslušnému správnímu orgánu, který nad dodržováním
zákona o zaměstnanosti má dohlížet, přičemž tento správní orgán žalobkyni ani nekontaktoval
ani nevyzval k podání žádosti o pracovní povolení a minimálně tak mohl, jak v účetní tak
případně v žalobkyni vyvolával dojem, že s výkonem této činnosti souhlasí. Žalobkyně
konstatovala, že pracovní smlouvu nikdy nepodepsala a kroky paní H.M. byly činěny bez
vědomí žalobkyně a zcela nezávisle na její vůli. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že ze
spisového materiálu vyplývají důvodné pochybnosti, zda vztah žalobkyně a společnosti
GAJANA Company s.r.o. je vztahem pracovně právním, popřípadě zda žalobkyně
vykonávala výdělečnou činnost bez příslušného oprávnění, popřípadě, a na tom žalobkyně
setrvává, se jednalo o výkon funkce jednatele ve smyslu obchodního zákoníku, přičemž
takový výkon nezle kvalifikovat jako jednání ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o
pobytu.

 Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítala, že i kdyby neplatilo výše uvedené a v
rámci vedeného správního řízení bylo zcela jednoznačně prokázáno, že se žalobkyně
dopustila jednání ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu, je třeba
konstatovat, že by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo rozhodnutím nepřiměřeným, a to
především s ohledem na společenskou nebezpečnost jejího jednání, jakož i pohnutek a míry
zavinění, neboť minimálně naplnění subjektivní stránky podstaty tohoto protiprávního jednání
podle názoru žalobkyně zcela absentuje a správnímu orgánu nebránilo, a to i vzhledem k
jejímu předchozímu zcela bezúhonnému pobytu na území České republiky, uložit pouze
pokutu za případný přestupek.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

 K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že neshledal ve výroku napadeného
rozhodnutí nedostatky ve smyslu nepřezkoumatelnosti, určitosti a nedostatečnosti. Ve výroku
rozhodnutí bylo uvedeno řešení otázky, tj. uložení správního vyhoštění a právní ustanovení §
119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu, podle kterého bylo rozhodováno. Není tedy nutné
ve výroku rozhodnutí konkretizovat protiprávní jednání účastníka řízení (jak je tomu např. v
trestním nebo přestupkovém řízení), neboť podle ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu byla
specifikace nezákonného jednání přezkoumatelným způsobem uvedena v odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Pro řízení ve věci správního vyhoštění je plně dostačující, je-li
skutek, jeho popis – vymezení protiprávního jednání podrobně popsáno v odůvodnění
rozhodnutí, a to ve smyslu ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu a že tedy není nutné
specifikovat protiprávní jednání již v samotném výroku rozhodnutí. V daném případě nelze

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4 57 A 86/2011

analogicky porovnávat konstrukci výroku rozhodnutí o správním vyhoštění s výrokem
rozhodnutí o přestupku nebo dokonce snad s rozhodnutím o trestu, jak dovozuje žalobce, kdy
odkazuje na rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 27.1.2011, č.j. 7 As 98/2010. Právní
kvalifikace byla v napadeném rozhodnutí obsažena, z rozhodnutí je zcela zřejmé, že se
žalobkyně dopustila protiprávního jednání ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3
zákona o pobytu, tj. byla na území zaměstnána bez povolení k zaměstnání.

 Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že povinnost specifikovat dobu, po
kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, je zakotvena v ustanovení §
118 odst. 1 zákona o pobytu, tj. dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území
členských států Evropské unie, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince.
Uvedená konstrukce byla do zákona o pobytu vložena zákonem č. 428/2005 Sb. za účelem
odstranění vady konstrukce předešlé, podle níž byla doba, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území, stanovena dobou platnosti rozhodnutí. Uvedená vada konstrukce byla Vládou
ČR shledána v tom, že doba, po kterou byl cizinci omezen vstup na území, počínala běžet
okamžikem vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (tj. ještě za jeho pobytu na území), čímž
fakticky docházelo k neodůvodněnému zkracování doby takového omezení ještě před jeho
realizací. Zákon o pobytu proto nyní v ustanovení § 118 odst. 1 (ve větě třetí) explicitně
zakotvuje povinnost policie stanovit dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území.
Má-li však být tato doba jasná a zřetelná, musí policie současně se stanovením délky této
doby stanovit i její počátek či konec. Zákon nespecifikuje, že by policii byla uložena
povinnost stanovit pouze délku uvedené doby, nýbrž dobu jako takovou. S ohledem na
zásadní změnu právní úpravy tedy žalovaný logickou a právně relevantní úvahou dovozuje
úmysl zákonodárce „stavět“ běh doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, a to na
dobu, po kterou nelze výkon rozhodnutí o správním vyhoštění vynutit z důvodu odložení
vykonatelnosti takového rozhodnutí. Počátek běhu této doby je proto v zásadě stanoven
okamžikem, kdy cizinec pozbude oprávnění pobývat na území České republiky, neboť
předpokladem pro počátek běhu uvedené doby je stav, kdy cizinec již nadále nemůže v
souladu se zákonem setrvávat na našem území. Právě v době, po kterou nelze umožnit cizinci
vstup na území, je realizován samotný účel rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy dosažení
faktického stavu, aby cizinec, pokud jsou k takovému postupu shledány zákonné podmínky,
nemohl po stanovenou dobu i proti vlastní vůli na území České republiky pobývat. Z jiného
než výše naznačeného stavu by institut správního vyhoštění pozbyl svého smyslu a účelu
sledovaného zákonem.

 Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že pokud žalobkyně působila ve funkci
prodavačky, nemohlo se jednat o výkon funkce jednatele společnosti, kdy není potřeba
pracovní povolení. Z celého spisového materiálu je zřejmé, že žalobkyně pracovala na území
bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, čímž
naplnila podmínky uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu.

 Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že v ustanovení § 119 odst. 1 písm. b)
bod 3 zákona o pobytu. je uvedeno, že policie vydá (nikoli může vydat) rozhodnutí o
správním vyhoštění cizince.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 5 57 A 86/2011

 Při jednání účastníci řízení setrvali na svých dosavadních tvrzeních. Žalobkyně na
podporu svých námitek uvedených ve druhém žalobním bodu předložila rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 24.10.2011, č.j. 11 A 278/2011-37.

 V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného
rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

Soud neshledal důvodným první žalobní bod.

Podle § 68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části rozhodnutí krom jiného uvede řešení otázky, která je předmětem řízení a právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno.

 V případě žalobkyně byla jako primární ve správním řízení řešena otázka, zda má či
nemá dojít k jejímu správnímu vyhoštění. Je-li tudíž podstatnou náležitostí výroku správního
rozhodnutí řešení otázky, která je předmětem řízení, a prvoinstanční správní rozhodnutí
obsahuje výrok, že se žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu „ukládá
správní vyhoštění“, je nutné uzavřít, že výrok prvoinstančního rozhodnutí je v souladu
s ustanovením § 68 odst. 2 správního řádu. Bez jakýchkoli výkladových pochybností z něho
lze seznat, jakým způsobem byla otázka, zda má či nemá dojít ke správnímu vyhoštění
žalobkyně, vyřešena. Prvoinstančním ve spojení s napadeným rozhodnutím, byla tato otázka
vyřešena v neprospěch žalobkyně, když bylo rozhodnuto o jejím vyhoštění. Výrok
prvoinstančního rozhodnutí obsahuje i právní ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno, a to
ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu.

 Nelze tudíž dovodit, že by již součástí výroku prvoinstančního rozhodnutí mělo být
uvedení jakého z jednání uvedených v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu se
žalobkyně měla dopustit.

 Tuto povinnost nelze dovodit ani ze žalobkyní poukazovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 27.1.2011, č.j. 7 As 98/2010-67 (dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že „ze správního rozhodnutí musí
být jednoznačné seznatelné, zda cizinec a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je
toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou
činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání
cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým
jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň.“ Ve věci souzené Nejvyšším
správním soudem Nejvyšší správní soud vytýkal, že se správní orgán „v odůvodnění svého
rozhodnutí nezabýval charakterem prací vykonávaných stěžovatelem. Jednání stěžovatele,
které by bylo možno podřadit pod jednu ze skutkových podstat vymezených v ust. § 119 odst. 1
písm. b) bod 3. zákona o pobytu cizinců, nelze určit z konstatování správního orgánu, že „[z]
Vašeho vyjádření účastníka správního řízení, má správní orgán spolehlivě zjištěno, že jste v
období od srpna do září 2008 pracoval v Korozlukách bez uzavřeného platného
pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy a bez povolení k zaměstnání a bez oprávnění k
provozování dani podléhající výdělečné činnosti dle zvláštního právního předpisu a tím jste se
dopustil výkonu nelegální práce ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) bod 2 zákona č. 435/2004

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 6 57 A 86/2011

 Sb., o zaměstnanosti“. Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že „právní kvalifikace není
v předmětném správním rozhodnutí vůbec obsažena, protože z něho není zřejmé, kterou ze
čtyř skutkových podstat uvedených v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců
měl stěžovatel naplnit, resp. zda nenaplnil více skutkových podstat současně“. Nejvyšší
správní soud z toho dovodil nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

 Ze shora uvedených citací je zřejmé, že Nejvyšší správní soud nezaujal právní názor,
že součástí výroku prvoinstančního rozhodnutí by mělo být uvedení jakého z jednání
uvedených v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu se cizinec měl dopustit. Nejvyšší
správní soud naopak považuje podřazení pod jednu ze skutkových podstat vymezených v
ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu za otázku právní kvalifikace. Úvahy,
kterými se správní orgán řídil při výkladu právních předpisů, nejsou povinnou náležitostí
výroku správního rozhodnutí, nýbrž jsou povinnou náležitostí odůvodnění správního orgánu,
jak výslovně vyplývá z ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu.

 Nazírajíc optikou závěrů Nejvyššího správního soudu na případ žalobkyně, je
nezbytné konstatovat, že se správní orgány obou stupňů „v odůvodnění svých rozhodnutí
zabývaly charakterem prací vykonávaných žalobkyní“.

 Prvoinstanční orgán v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí učinil jednoznačný
závěr, že žalobkyně „svým jednáním naplnila podmínky, kterými se pro účely zákona č.
435/2004 Sb., o zaměstnanosti, rozumí nelegální práce, protože na území České republiky
vykonávala práci bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu
zaměstnání a v této souvislosti dále porušila i povinnost cizince požádat úřad práce o vydání
tohoto povolení k zaměstnání (§ 90 zákona o zaměstnanosti). Řízení o správním vyhoštění
tady žalobkyně vyvolala porušením své právní povinnosti.“ Na jiném místě odůvodnění
prvoinstančního rozhodnutí bylo uvedeno, že „relevantní je skutečnost, že jste byla
prokazatelně zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ač bylo toto povolení podmínkou výkonu
zaměstnání a svým jednáním jste naplnila podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 119 odst.
1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.“

 V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že „v rámci odvolacího řízení
bylo zjištěno, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno podle § 119 odst. 1 písm. b)
bod 3 zákona o pobytu cizinců, jelikož účastnice řízení byla na území České republiky
zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu
zaměstnání.“ Na jiném místě odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že
„účastnice řízení vykonávala práci prodavačky u společnosti GAJANA Company s.r.o. bez
povolení k zaměstnání, které je podle ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti vyžadováno,
čímž se dopustila nelegální práce ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) bod 2 zákona o
zaměstnanosti. Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo dle názoru odvolacího orgánu v tomto
případě odpovídající a legitimní sledovanému cíli, kterým je vyhoštění cizinců, kteří porušují
předpisy a zákony platné na území České republiky.“ Žalovaný konečně uvedl, že „z
předmětných podkladů pro rozhodnutí je zřejmé, že výkon práce účastnice řízení v období od

6.4.2009 do 15.2.2011, zjištěný v rámci kontroly dne 15.2.2011, byl konán bez příslušného
platného povolení k zaměstnání v rozporu se zákonem o zaměstnanosti a že účastnice řízení
neměla ve smyslu § 89 zákona o zaměstnanosti pro provádění předmětné pracovní činnosti

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 7 57 A 86/2011

na kontrolovaném pracovišti vydáno úřadem práce požadované povolení k zaměstnání.
Odvolací orgán po zhodnocení všech uvedených okolností případu dospěl k závěru, že
v daném případě byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle
§ 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.“

 Ze shora uvedených citací nemůže být objektivně pochyb o tom, že jednání žalobkyně
bylo podřazeno pod jednu ze skutkových podstat vymezených v ustanovení § 119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, tj. bylo jí vytýkáno, že byla na území České
republiky zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu
zaměstnání.

Soud neshledal důvodným ani druhý žalobní bod.

 Podle § 118 odst. 1 věta druhá zákona o pobytu, dobu, po kterou nelze umožnit cizinci
vstup na území členských států Evropské unie, stanoví policie v rozhodnutí o správním
vyhoštění cizince.

 Soud je přesvědčen o tom, že oprávnění, resp. povinnost, policie stanovit dobu, po
kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, v sobě zahrnuje i
oprávnění stanovit počátek běhu této doby.

 Slovo „doba“ znamená určitý časový úsek. Každý časový úsek je ohraničen svým
počátkem a koncem. Má-li policie oprávnění stanovit „dobu“, je oprávněna stanovit určitý
časový úsek. Je-li určitý časový úsek ohraničen svým počátkem a koncem, je policie
oprávněna stanovit počátek i konec a tím vymezit časový úsek.

 Skutečnost, že oprávnění stanovit určitý časový úsek v sobě zahrnuje i oprávnění
stanovit počátek či konec běhu doby je něčím natolik samozřejmým, že ani jiné právní
předpisy opravňující orgány veřejné moci ke stanovení určitého časového úseku toto
oprávnění výslovně nezmiňují. Přesto nikdo nepochybuje o tom, že tyto právní předpisy
stanovení počátku či konce běhu doby umožňují. Lze zmínit například ustanovení § 39 odst. 1
správního řádu, podle kterého správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení
úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí, nebo ustanovení § 55 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle kterého nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení
úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. Aniž by správní řád či občanský soudní řád
stanovily, od jakého okamžiku běh doby počíná, obsahují ustanovení, podle kterého se do
běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty (§ 40 odst. 1
písm. a) správního řádu, § 57 odst. 1 občanského správního řádu). Právě určení skutečnosti,
která bude rozhodná pro počátek běhu stanovené doby, je zcela na úvaze rozhodujícího
orgánu veřejné moci. Pokud by orgán veřejné moci takové oprávnění neměl, jen ztěží by
ustanovení § 40 odst. 1 písm. a) správního řádu a § 57 odst. 1 občanského správního řádu byla
formulována tak, jak jsou nyní. V takovém případě by totiž zákon musel výslovně stanovit,
jaká skutečnost je rozhodná pro běh doby.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 8 57 A 86/2011

 Zákon samozřejmě může orgán veřejné moci omezit v oprávnění stanovit počátek či
konec běhu doby, který je esenciální součástí oprávnění stanovit určitý časový úsek. Může se
tak stát tím, že zákon výslovně stanoví, od jakého dne doba počíná nebo kdy končí.

 Zákon o pobytu však takové omezení nestanoví. Správní orgány tudíž nemohly
pochybit tím, že počátek doby podle § 118 odst. 1 věta druhá zákona o pobytu určily, když
uvedly, že „doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské
unie, byla stanovena na 6 měsíců, počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na
území členských států Evropské unie, se stanoví v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území
České republiky“.

 Doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské
unie, počíná okamžikem „kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území České
republiky“ a končí uplynutím 6 měsíců. Pokud se žalobkyni tato doba zdála z jakéhokoli
důvodu nepřiměřená, nic jí nebránilo, aby proti této lhůtě konkrétním žalobním bodem
brojila. Toto žalobkyně neučinila.

 Soud požaduje za žádoucí, aby byl v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince počátek
doby podle § 118 odst. 1 věta druhá zákona o pobytu výslovně stanoven. Vzhledem k tomu,
že zákon o pobytu cizinců nemá zvláštní právní úpravu pro určení počátku této doby, předejde
se tím zbytečným výkladovým pochybnostem o běhu této doby. Důkazem těchto výkladových
pochybností je žalobkyní zmiňovaná věc, postoupená rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu usnesením téhož soudu ze dne 2.2.2011, č.j. 1 As 106/2010 – 74 (dostupné
na www.nssoud.cz). Je vhodné doplnit, že Nejvyšší správní soud ve zmíněném usnesení
v bodě 14 zastává názor, že „běh doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, se
staví po dobu, kdy je rozhodnutí o správním vyhoštění nevykonatelné“. To samozřejmě pro
případ, kdy počátek doby správním rozhodnutím stanoven nebyl. K otázce, která je
předmětem druhého žalobního bodu, se Nejvyšší správní soud v usnesení nevyjadřuje.

 Pokud jde o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.10.2011, č.j. 11 A 278/11-
37, který žalobkyně předložila při jednání, lze přisvědčit žalobkyni, že městský soud dospěl
k závěru, že „ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá oprávnění policie stanovit počátek
doby, po kterou nelze umožnit vstup na území“ a že „toto oprávnění by muselo být výslovně
v zákoně uvedeno tak, že by zákon vázal běh doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na
území, např. právě na ztrátu oprávnění k pobytu na území ČR“. Krajský soud v Plzni se však
se závěry městského soudu neztotožňuje. A to z důvodů uvedených shora. Současně doplňuje,
že pokud by, jak tvrdí městský soud, měl zákon výslovně stanovit počátek předmětné doby,
nebyl by vůbec důvod počátek doby v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovovat. Počátek
předmětné doby by byl v takovém případě stanoven přímo zákonem, a proto by uvádění
počátku doby ve správním rozhodnutí bylo zcela nadbytečné.

Soud neshledal důvodným třetí žalobní bod.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 9 57 A 86/2011

 Z průběhu správního řízení nevyplývají pochybnosti o tom, „v jakém postavení se
žalobkyně ve vztahu ke společnosti GAJANA Company s.r.o. nacházela“. Správní orgány
zjistily, jak skutečnost, že žalobkyně byla jednatelkou společnosti GAJANA Company s.r.o.,
tak skutečnost, že pro tuto společnost současně pracovala jako prodavačka.