15 Ca 56/2009- 31

[OBRÁZEK]2 15Ca 56/2009

z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001 vyměřen na základě vytýkacího řízení
platebním výměrem správce daně ze dne 4. 6. 2002 s tím, že přeplatek byl vrácen dne

22. 12. 2006, proto třicetidenní lhůta pro vrácení přeplatku začala běžet dne 5. 6. 2002 a
skončila dne 4. 7. 2002, a tudíž úrok z přeplatku byl přiznán od 5. 7. 2002 do dne vrácení
přeplatku, tj. do 22. 12. 2006.

V návaznosti na právě uvedené žalobkyně podotkla, že souhlasí s názorem žalovaného,
že nárok na vrácení vratitelného přeplatku na dani z přidané hodnoty, tedy nárok na vrácení
nadměrného odpočtu, vzniká vyměřením, ovšem se žalovaným nesouhlasí ohledně toho, že by
k vyměření došlo platebním výměrem správce daně ze dne 4. 6. 2002. Toto rozhodnutí totiž
bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2005,
č. j. 132/2003 – 25, a proto zrušený platební výměr ze dne 4. 6. 2002 nelze považovat za
rozhodnutí, kterým by bylo cokoli vyměřeno. Žalobkyně je přesvědčena, že nadměrný odpočet
byl vyměřen novým platebním výměrem ze dne 7. 12. 2006, a to zcela ve shodě s přiznáním
k dani, které žalobkyně řádně podala dne 25. 10. 2001, což ostatně správce daně konstatoval
do protokolu při ústním jednání konaném dne 23. 11. 2006. Skutečností tak je, že daňové
přiznání bylo žalobkyní podáno řádně a včas, přičemž den jeho podání je třeba považovat pro
daný účel za den vyměření, resp. den vzniku vratitelného přeplatku. Od tohoto dne pak běží
třicetidenní lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku s tím, že tento den je určující i pro
stanovení dne vzniku nároku na úrok z přeplatku. Žalobkyně má za to, že lhůta pro vrácení
přeplatku uplynula dnem 25. 11. 2001, a proto od 26. 11. 2001 má být žalobkyni přiznán úrok
z přeplatku. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že se neztotožňuje ani s názorem
vysloveným ve zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2008,
č. j. 15 Ca 110/2007 – 23, o tom, že lhůta pro vrácení nadměrného odpočtu počala běžet od

4. 6. 2002.

Vedle toho žalobkyně namítla, že nebyla použita úroková sazba ve správné výši, když
nebyla použita výše úrokové sazby fixně podle okamžiku vzniku přeplatku, nýbrž proměnlivě
vždy podle sazby platné první den příslušného kalendářního čtvrtletí. Dle žalobkyně postup
správce daně v jejím případě neodpovídá závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Afs 61/2005 – 75, když správce daně zvolil postup
podle toho, co je pro žalobkyni nevýhodné a k jiným hlediskům nepřihlédl a ani je neuvedl a
navíc správce daně ve svém postupu nebyl ani jednotný a důsledný. Žalobkyně v této
souvislosti zmínila, že v minulosti byl zcela jednotně aplikován postup, který používal pro
stanovení úroků z prodlení, včetně úroků z přeplatku přiznávaných správci daně, fixní sazbu.
V důsledku přijetí nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994
Sb., o stanovení výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, a
které se především dotýkalo občanskoprávních a obchodních závazkových vztahů, ovšem
s určitým zpožděním nastala změna i v oblasti vztahů podřízených daňovým předpisům, kde byl
do té doby výklad i aplikace správců daně dotyčné problematiky jednoznačný. Proto je
žalobkyně toho názoru, že minimálně do 28. 4. 2005 by mělo být považováno za použitelné
pouze fixní stanovení výše úrokové sazby.

Závěrem žalobkyně namítla, že správce daně a žalovaný neaplikovali na předmětný
případ ust. § 37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „starý zákon o DPH“), zcela toto ustanovení pominuli a pokud aplikovali
ust. § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]3 15Ca 56/2009

předpisů (dále jen „zákon o DPH“), a ust. § 64 odst. 6 daňového řádu, činili tak nesprávně, a navíc zcela pominuli aplikovat ust. § 105 odst. 3 zákona o DPH.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost.

K věci uvedl, že žalobkyně podala dne 25. 10. 2001 přiznání k dani z přidané hodnoty za
zdaňovací období září 2001, ve kterém si uplatnila nadměrný odpočet ve výši 11.278.002,-Kč,
který ovšem správce daně neakceptoval a v souladu s ust. § 43 daňového řádu výzvou ze dne

29. 10. 2001 zahájil vytýkací řízení, jehož výsledkem bylo stanovení daně z přidané hodnoty
resp. nadměrného odpočtu ve výši 1.840,-Kč platebním výměrem ze dne 4. 6. 2002. Tento
platební výměr byl sice v rámci odvolacího řízení rozhodnutím žalovaného ze dne

14. 3. 2003požtvrzen, ovšem na základě podané žaloby byla následně obě rozhodnutí
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2005, č. j. 15 Ca 132/2003 – 25,
zrušena pro vady řízení a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Poté bylo
pokračováno ve vytýkacím řízení, jehož výsledkem bylo vydání platebního výměru, jímž byl
stanoven nadměrný odpočet v původně nárokované výši, tj. v částce 11.278.002,-Kč. Jelikož
část nadměrného odpočtu ve výši 1.840,-Kč byla žalobkyni již vrácena dne 14. 6. 2002, tak byl
dne 22. 12. 2006 správcem daně vrácen rozdíl ve výši 11.276.162,-Kč. Žalovaný trvá na tom,
že daň z přidané hodnoty za září 2001 byla stanovena na základě vytýkacího řízení platebním
výměrem ze dne 4. 6. 2002, přičemž tento den je dnem vyměření nadměrného odpočtu za toto
zdaňovací období. Žalovaný má za to, že dle ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH jsou vznik
přeplatku a lhůta pro jeho vrácení vázány pouze na jeho vyměření. Dále žalovaný nesouhlasí
s tvrzením žalobkyně, že vytýkací řízení bylo provedeno správcem daně se závěrem, že
přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001 zůstává beze změny.
V protokolu ze dne 27. 5. 2002, jenž byl sepsán o výsledku vytýkacího řízení, bylo totiž
uvedeno, že daň bude stanovena ve výši 1.840,-Kč. Zákonná třicetidenní lhůta pro vrácení
nadměrného odpočtu ve smyslu ust. § 64 odst. 4 daňového řádu vyměřeného dne 4. 6. 2002
tak začala běžet dne 5. 6. 2002 a skončila dne 4. 7. 2002, a proto byl v souladu s ust. § 64
odst. 6 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2006 přiznán úrok ode dne 5. 7. 2002 do dne
vrácení přeplatku, tj. do dne 22. 12. 2006.

Dále žalovaný vyjádřil nesouhlas s námitkou žalobkyně ohledně toho, že výše úrokové
sazby údajně ve výši 140 % diskontní úvěrové sazby platné k 1. 10. 2001 měla být použita
v případě žalobkyně, a to za celé dlužné období. Ust. § 64 odst. 6 daňového řádu totiž určuje
přiznaný úrok jako úrok ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné
první den kalendářního čtvrtletí. Z této zákonné úpravy dle žalovaného jednoznačně vyplývá,
že výše přiznaného úroku se odvíjí od čtvrtletních diskontních sazeb ve výši vyhlášené Českou
národní bankou. Žalovaný přitom ověřil, že v souladu s tímto ustanovením byl úrok přiznaný
napadeným rozhodnutím spočítán správně. Podle čl. VI odst. 5 přechodných ustanovení
zákona č. 230/2006 Sb., kterým byl s účinností od 1. 1. 2007 novelizován daňový řád, se pro
vratitelný přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane do účinnosti tohoto zákona,
použije ust. § 64 odst. 6 a ust. § 96a odst. 3 daňového řádu, a to ve znění účinném do
účinnosti tohoto zákona. Správce daně tudíž v projednávaném případě správně aplikoval
diskontní sazbu podle ust. § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění platném do 31. 12. 2006.

Závěrem žalovaný podotkl, že již v žalobou napadeném rozhodnutí se vypořádal
s námitkami žalobkyně ohledně přiznání jejího nároku na úrok. Vedle toho ještě poznamenal,
že žalobkyně nesplnila povinnost tvrdit, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů či jejich

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]4 15Ca 56/2009

části odporují konkrétnímu zákonnému ustanovení, a také nesplnila povinnost toto tvrzení
odůvodnit.

O žalobě soud rozhodoval v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a
žalobkyně nevyjádřila do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním
věci, a proto se má za to, že souhlas udělila, když byla o uvedeném následku ve výzvě výslovně
poučena.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí prvního dílu hlavy druhé
s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm.
d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud
přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce
uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72
odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho
část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec
žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko
k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které
vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Nejprve soud považuje za potřebné uvést, že se neztotožnil s názorem žalovaného, že
žalobkyně v předmětné žalobě nesplnila povinnost tvrdit, že rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů odporují konkrétnímu zákonnému ustanovení a také tato tvrzení zdůvodnit, když
z textu žaloby zjevně vyplývá opak.

Dále soud uvádí, že mezi účastníky není sporu o skutkovém stavu věci, přičemž jejich
náhled na skutkový stav věci plně koresponduje obsahu správního spisu, který soudu předložil
žalovaný. Soud tak vycházel z faktu, že žalobkyně dne 25. 10. 2001 podala řádně a včas
přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001, v němž uplatnila nárok na
nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 11.278.002,-Kč. Poté žalovaný výzvou ze
dne 29. 10. 2001 zahájil vytýkací řízení, na jehož základě následně přikročil dne 4. 6. 2002
k vydání platebního výměru, který byl shledán správným i žalovaným v rámci odvolacího řízení
jeho rozhodnutím ze dne 14. 3. 2003 a kterým byl žalobkyni namísto nadměrného odpočtu ve
výši 11.278.002,-Kč stanoven nadměrný odpočet ve výši 1.840,-Kč. Tento nadměrný odpočet
ve výši 1.840,-Kč byl žalobkyni vrácen dne 14. 6. 2002. Krajský soud v Ústí nad Labem ovšem
k žalobě žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č. j. 15 Ca 132/2003 - 25, v souladu
s tehdejší judikaturou obě rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení, když správce daně i žalovaný dle názoru soudu neunesli důkazní břemeno o tom, že
žalobkyně předloženými doklady o prodeji zboží podle kupní smlouvy zastírá skutečný obsah
právního úkonu, neboť nejde o zdanitelné plnění dle kupní smlouvy, nýbrž o poslední článek
transakcí směřujících k neoprávněnému získání nadměrného odpočtu. Po vrácení věci pak
žalovaný pokračoval ve vytýkacím řízení, které ukončil dne 23. 11. 2006, kdy výsledky
vytýkacího řízení projednal se žalobkyní. V důsledku učiněných zjištění ve vytýkacím řízení pak
žalovaný dne 7. 12. 2006 vydal nový platební výměr, jímž byl žalobkyni vyměřen nadměrný
odpočet ve shodě s přiznáním k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001 ve výši

11.278.2,-Kč, který byl žalobkyni vrácen dne 22. 12. 2006 v částce 11.276.162,-Kč, když
část nadměrného odpočtu ve výši 1.840,-Kč byla žalobkyni již vrácena dne 14. 6. 2002.
Následně žalobkyně podala žádost ze dne 6. 3. 2007 o vrácení úroku z přeplatku na dani
z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001, která byla rozhodnutím správce daně ze dne

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]5 15Ca 56/2009

26. 3. 2007, o reklamaci dle ust. § 53 daňového řádu bez dalšího zamítnuta. Toto zamítavé
rozhodnutí správce daně ovšem bylo na základě žaloby žalobkyně zrušeno pro nezákonnost
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2008, č. j. 15 Ca 110/2007 – 23,
a věc byla vrácena správci daně k dalšímu řízení, v němž byl vázán právním názorem
vysloveným v dotyčném zrušujícím rozsudku. Soud v tomto zrušujícím rozsudku dospěl
k závěru, že s ohledem na tehdy daný skutkový stav žalobkyni náležel úrok z přeplatku ve
smyslu ust. § 64 odst. 6 daňového řádu pro následné vrácení nadměrného odpočtu žalovaným
s tím, že zákonná lhůta zmiňovaná v ust. § 64 odst. 6 věta druhá daňového řádu a upravená
v ust. § 37a odst. 1 starého zákona o DPH a ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH pro vrácení
nadměrného odpočtu počala v případě žalobkyně běžet ode dne 4. 6. 2002, kdy byl žalovaným
vydán prvotní platební výměr.

Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že soud se otázkou vzniku nároku žalobkyně na úrok
z přeplatku za následné vrácení nadměrného odpočtu žalovaným za zdaňovací období září
2001 již zabýval v předchozím pravomocném rozsudku ze dne 29. 5. 2008,
č. j. 15 Ca 110/2007 – 23. Soud přitom neshledal jediný důvod, aby se od závěrů vyslovených
v tomto předchozím pravomocném rozsudku jakkoliv odchýlil, třebaže žalobkyně v tomto
soudním řízení vyslovila v obecné rovině nesouhlas s těmito závěry, když zastává názor, že
zákonná lhůta zmiňovaná v ust. § 64 odst. 6 věta druhá daňového řádu a upravená v ust. § 37a
odst. 1 starého zákona o DPH a ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH pro vrácení nadměrného
odpočtu počala v jejím případě běžet ode dne 25. 10. 2001, kdy podala řádné daňové přiznání,
neboť tento den je nutno považovat za den vzniku vratitelného přeplatku, od něhož se odvíjí
třicetidenní lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku, která uplynula dnem 25. 11. 2001, a proto
od 26. 11. 2001 má být žalobkyni přiznán úrok z přeplatku. Soudem zaujatý náhled na danou
problematiku v předchozím pravomocném rozsudku ze dne 29. 5. 2008, č. j. 15 Ca 110/2007 –
23, přitom plně koresponduje jeho dosavadním rozhodnutím v této otázce (k tomu srov. např.
rozsudek ze dne 27. 9. 2007, č. j. 15 Ca 102/2006 - 44).

Z ust. § 37a odst. 1 starého zákona o DPH, který byl účinný ještě ve zdaňovacím období
září 2001, a rovněž tak z ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH, který nabyl účinnosti dnem 1. 5.
2004, vyplývá, že nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty vzniká
vyměřením nadměrného odpočtu. Dále je v těchto ustanoveních zakotveno, že pokud vznikne
v důsledku vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek, tj. částka plateb převyšující
splatnou daň včetně příslušenství za neexistence nedoplatku na jiné dani, tak se plátci daně
vrací bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu. Dotyčný nárok na odpočet lze
přitom uplatnit v daňovém přiznání poprvé do 25 dnů po skončení zdaňovacího období, ve
kterém nárok na vrácení nadměrného odpočtu vznikl, což je zřejmé z ust. § 37 starého zákona
o DPH a také z ust. § 101 odst. 1 zákona o DPH

K vyměření nadměrného odpočtu, od nějž je odvislý vznik nároku na vrácení
nadměrného odpočtu jakožto přeplatku na dani z přidané hodnoty, dochází na základě
pravomocného rozhodnutí správce daně, neboť teprve od tohoto okamžiku je zřejmé, zda a
případně v jaké výši plátci daně tento nárok přísluší. Nárok na vrácení nadměrného odpočtu
tedy může být vyměřen nejen konkludentně na základě daňového přiznání či prvoinstančním
rozhodnutím, nýbrž i rozhodnutím o odvolání. Zákon o DPH a také daňový řád přitom
výslovně nestanovují, že by měnícím rozhodnutím odvolacího orgánu nebo nově vydaným
platebním výměrem po zrušení původního platebního výměru a na něj navazujícího rozhodnutí
odvolacího orgánu soudem, který byl vydán ve prospěch daňového subjektu, docházelo

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]6 15Ca 56/2009

k vyměření nároku na odpočet daně se zpětnou účinností ke dni vydání původního
prvoinstančního rozhodnutí či k poslednímu dni lhůty pro podání daňového přiznání. Z této
skutečnosti by pak mohlo být dovozováno, že pravomocné vyměření nároku na vrácení
nadměrného odpočtu je vždy určujícím dnem pro vznik daňového přeplatku v podobě
nadměrného odpočtu.

Takovýto závěr dle názoru soudu ovšem nelze připustit v případě, kdy skutečně
konečným rozhodnutím byl nárok na vrácení nadměrného odpočtu přiznán ve vyšší částce než
v původním rozhodnutí správce daně, přičemž k této změně došlo v důsledku zavinění
správního orgánu prvního stupně. V tomto případě by totiž daňový přeplatek v podobě
nadměrného odpočtu byl plátci daně vracen v delší době, než jak předpokládá ust. § 37a odst.
1 starého zákona o DPH a popř. ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH, v důsledku čehož by pak
tento plátce daně, který přitom vzniklé prodlení s vracením daňového přeplatku nikterak
nezavinil, měl pozdější možnost jakkoliv volně nakládat s vraceným nadměrným odpočtem ve
srovnání s případy, kdy by vyměření nadměrného odpočtu proběhlo bez komplikací již při
prvotním rozhodování správce daně.

Soud má za to, že k tíži daňového subjektu nelze aprobovat nesprávné rozhodnutí
správce daně, které bylo jeho vinou v jiné věci vydáno, když takový postup by dozajista byl
v rozporu s principy demokratického právního státu a tím i v rozporu s ust. čl. 1 odst. 1 Ústavy
ČR. Právě předestřený názor soudu v této otázce přitom plně koresponduje nálezu Ústavního
soudu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, v němž bylo vysloveno, že „…v demokratickém
právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, nelze připustit užití
platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních
ústavních zásad. Povinnost soudů nalézat právo proto neznamená pouze vyhledávat přímé,
konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je
konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad,
ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv.
Prostor pro takovou interpretaci a její význam je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci
zákonných předpisů, které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své podstatě ani
protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je tedy třeba v každém případě použít
pouze takový, který respektuje ústavní principy (je-li takovýto výklad možný)…“.

To je také případ ust. § 64 odst. 6 daňového řádu, v němž je mj. stanoveno, že pokud
není správcem daně vrácen v zákonné lhůtě vratitelný přeplatek, který se vrací bez žádosti a
jehož vznik správce daně zavinil, tak daňovému subjektu náleží úrok z přeplatku. Toto
zákonné ustanovení přitom výslovně nedefinuje, kdy počíná běh dotyčné zákonné lhůty.
Naproti tomu ust. § 37a odst. 1 starého zákona o DPH a ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH sice
pojednávají o tom, že správce daně má nadměrný odpočet daňovým subjektům vracet do 30
dnů od jeho vyměření, avšak opět již v nich není definováno, co se považuje za „moment
vyměření“ ve smyslu dotyčného ustanovení.

Za tohoto stavu věci je proto zapotřebí vymezit běh zákonné lhůty ústavně konformním
způsobem, a to s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu. Již výše bylo zmíněno, že
obecně platí, že nárok na vrácení nadměrného odpočtu vzniká jeho pravomocným vyměřením.
V případech, kdy konečným rozhodnutím bude nárok na vrácení nadměrného odpočtu
následně přiznán ve vyšší částce než v původním rozhodnutí správce daně a zároveň tato
změna byla způsobena zaviněním správního orgánu prvního stupně při jeho prvotním
rozhodování, soud zastává názor, že daňový přeplatek v podobě nadměrného odpočtu pak

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]7 15Ca 56/2009

vzniká již vydáním prvotního prvoinstančního rozhodnutí, které bylo posléze změněno či
zrušeno. Soud tedy za moment vyměření nadměrného odpočtu ve smyslu ust. § 37a odst. 1
starého zákona o DPH popř. ust. § 105 odst. 1 daňového zákona, od něhož se odvíjí počátek
běhu zákonné lhůty pro vrácení tohoto daňového přeplatku upravené v témže ustanovení, na
kterou se obecně odkazuje i ust. § 64 odst. 6 věta druhá daňového řádu, považuje den, kdy
bylo vydáno prvotní prvoinstanční rozhodnutí správce daně. Při učinění tohoto závěru soud
vycházel z toho, že pokud by daňovému subjektu byl nárok na vrácení nadměrného odpočtu
přiznán ve správné výši již prvotním prvoinstančním rozhodnutí, tak by mu bylo umožněno již
v té době naprosto dle své vůle disponovat s vráceným nadměrným odpočtem včetně
případného prostého zhodnocování těchto vrácených prostředků prostřednictvím úroků
placených bankami za jejich uložení u té které banky.

V předmětné věci je přitom nepochybné, že ke změně resp. zrušení prvotního
prvoinstančního rozhodnutí, tj. ke zrušení platebního výměru ze dne 4. 6. 2002 soudem, došlo
zaviněním jak samotného správce daně, tak i žalovaného. Již výše bylo konstatováno, že
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2005, č. j. 15 Ca 132/2003 - 25,
byla projednávána žaloba proti platebnímu výměru žalovaného ze dne 4. 6. 2002 a na ně
navazující rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2006, které
řešily, zda žalobkyně oprávněně v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací
období září 2001 ze dne 25. 10. 2001 vykázala nadměrný odpočet ve výši 11.278.002,-Kč.
V tomto rozsudku soud totiž dospěl k závěru, že žalovaná strana ve vytýkacím řízení
zahájeném na základě výzvy ze dne 29. 10. 2001 dosud neunesla důkazní břemeno o tom, že
žalobkyně předloženými doklady o prodeji zboží (faktura č. 38-2001 s datem uskutečnění
zdanitelného plnění 30. 9. 2001 na částku 51.255.282,-Kč se základní sazbou DPH ve výši

11.276.162,-Kč) podle kupní smlouvy zastírá skutečný obsah právního úkonu, neboť nejde o
zdanitelné plnění dle kupní smlouvy, nýbrž o poslední článek transakcí směřujících
k neoprávněnému získání nadměrného odpočtu, v důsledku čehož pak obě rozhodnutí pro
vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný poté pokračoval ve
vytýkacím řízení, jehož výsledkem bylo vydání nového platebního výměru ze dne 7. 12. 2006,
kterým byl žalobkyni vyměřen nadměrný odpočet ve shodě s přiznáním k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období září 2001 ve výši 11.278.002,-Kč, který byl žalobkyni vrácen dne

22. 12. 2006 v částce 11.276.162,-Kč, když část nadměrného odpočtu ve výši 1.840,-Kč byla
žalobkyni již vrácena dne 14. 6. 2002.

Správní orgány obou stupňů tedy pochybily, když na základě nedůsledně provedeného
vytýkacího řízení, když jeho výsledky neobstály v následném soudním řízení vedeném pod
sp. zn. 15 Ca 132/2003, žalobkyni za tehdy daného skutkového a právního stavu nepřiznaly
nárok na vrácení nadměrného odpočtu tak, jak byl vyčíslen v daňovém přiznání k dani
z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001 ze dne 25. 10. 2001 a kdy toto vyčíslení bylo
posléze akceptováno i správcem daně na základě uskutečněného vytýkacího řízení. Lze proto
uzavřít, že žalobkyni byl nárok na vrácení nadměrného odpočtu na základě tehdy daného
skutkového a právního stavu ve shodě s daňovým přiznáním vyměřen a posléze i vrácen se
značným časovým odstupem v důsledku pochybení jak správce daně tak i žalovaného, které
bylo zapříčiněno nedůsledně provedeným vytýkacím řízením.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud vycházel z faktu, že zákonná lhůta
zmiňovaná v ust. § 64 odst. 6 věta druhá daňového řádu a upravená v ust. § 37a odst. 1
starého zákona o DPH a ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH pro vrácení nadměrného odpočtu

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]8 15Ca 56/2009

počala v případě žalobkyně běžet ode dne 4. 6. 2002, kdy byl žalovaným vydán prvotní
platební výměr, a to bez ohledu na to, že posléze došlo k jeho zrušení soudem pro vady řízení,
které předcházely jeho vydání. Proto správci daně vznikla povinnost do 30 dnů od vydání
platebního výměru žalobkyni vrátit nadměrný odpočet. Zákonná třicetidenní lhůta pro vrácení
nadměrného odpočtu ve smyslu ust. § 64 odst. 4 daňového řádu vyměřeného dne 4. 6. 2002
tak začala běžet dne 5. 6. 2002 a skončila dne 4. 7. 2002. Správce daně a žalovaný svými výše
citovanými rozhodnutími ze dne 21. 7. 2008 a ze dne 17. 2. 2009, proti nimž je brojeno
předmětnou žalobou, proto zcela v souladu s ust. § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění do

31. 12. 2006 s ohledem na tehdy daný skutkový stav věci přiznali žalobkyni úrok ode dne

5. 7. 2002 do dne vrácení přeplatku, tj. do dne 22. 12. 2006, a to z částky 11.276.162,-Kč,
když část nadměrného odpočtu ve výši 1.840,-Kč byla žalobkyni již vrácena dne 14. 6. 2002.
Námitku žalobkyně ohledně chybně stanoveného data vzniku nároku na úrok z přeplatku tedy
soud vyhodnotil jako nedůvodnou.

Jako nedůvodnou soud vyhodnotil i námitku žalobkyně o tom, že nebyla použita úroková
sazba ve správné výši, když nebyla použita výše úrokové sazby fixně podle okamžiku vzniku
přeplatku, nýbrž proměnlivě vždy podle sazby platné první den příslušného kalendářního
čtvrtletí. Již žalovaný správně uvedl, že žalobkyně se mýlí, pokud dovozuje, že v jejím případě
měla být použita výše úrokové sazby údajně ve výši 140 % diskontní úvěrové sazby platné
k 1. 10. 2001 fixně za celé dlužné období. Při posouzení této námitky je nutno důsledně
vycházet z ust. § 64 odst. 6 daňového řádu, v němž je výslovně definován přiznaný úrok jako
úrok ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den
kalendářního čtvrtletí. Soud se shoduje se žalovaným, že z této zákonné úpravy vyplývá, že
výše přiznaného úroku se odvíjí od čtvrtletních diskontních sazeb ve výši vyhlášené Českou
národní bankou, a proto správce daně nijak nepochybil, pokud při výpočtu výše úroku
z přeplatku nepoužil fixní výši úrokové sazby podle okamžiku vzniku přeplatku. Soud přitom
neshledal, že by tento postup správce daně, který byl akceptován i žalovaným jakkoliv
neodpovídal závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 61/2005 – 75, v němž bylo mj. konstatováno, že „…ustanovení § 64 odst. 6
daňového řádu skutečně umožňuje dvojí výklad. Nezákonnost výkladu provedeného
finančními úřady a městským soudem by proto byla dána tehdy, pokud by zvolený způsob
výkladu odporoval běžným výkladovým metodám, příp. by se nejednalo o výklad ústavně
konformní. Nic takového však zdejší soud nezjistil a argumentace stěžovatele se v podstatě
omezuje na cenu peněz v určitou dobu na určitém místě. Tuto argumentaci však lze pojmout i
tak, že cena peněz se v průběhu doby mění a není racionální důvod ji fixovat jen k určitému
časovému okamžiku. Rozhodné je, že metoda stanovení úroků pomocí jejich „proměnlivé
sazby“ je v zásadě neutrální ke zmíněné ceně peněz, tzn. že v konkrétním případě může být
pro daňový subjekt stejně tak výhodnější i méně výhodná. Z ústavněprávního hlediska je proto
důležité, aby zvolený výklad citovaného ustanovení byl důsledný a konzistentní, tzn. aby byl
především jednotný a vyvaroval se jakýmkoliv tendencím k účelovosti. Především tedy je
nutno stejným způsobem určovat úrokové sazby v případě daňového penále (§ 63 odst. 2, 3
daňového řádu) i v případě úroku (§ 64 odst. 6 daňového řádu) a zejména je nepřípustné, aby
správce daně volil výši úroku stanovenou fixně či proměnlivě ryze utilitárně podle toho, co je
pro daňový subjekt méně výhodné. K poukazu stěžovatele na způsob úročení podle nařízení
vlády č. 142/1994 Sb. Nejvyšší správní soud uvádí, že podle jeho ustanovení § 1 „výše úroků z
prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm
procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]9 15Ca 56/2009

úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro
první den příslušného kalendářního pololetí.“ Je tak zjevné, že se stěžovatel mýlí, pokud se
domnívá, že z tzv. fixního způsobu úročení se aktuálně vychází v občanskoprávních a
obchodněprávních věcech, neboť z citovaného ustanovení jasně vyplývá opak. To znamená, že
i v těchto věcech je výše úroků z prodlení proměnlivá, pokud se samozřejmě jedná o delší
časové období než půl roku. Situace, kterou popsal stěžovatel, totiž platila jen do 27. 4. 2005,
kdy bylo předmětné nařízení změněno nařízením č. 163/2005 Sb. Podle předchozí úpravy
skutečně platilo (§ 1), že „výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby
stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého
dluhu. Od tohoto způsobu stanovení úroku však normotvůrce výslovně upustil, a to právě i z
důvodu zachování zmíněné neutrality při stanovení výše úroků proměnlivou sazbou. Argument
stěžovatele, vedený snahou o podobný postup v civilním i daňovém řízení, proto vede ke zcela
opačným závěrům, než stěžovatel zamýšlel.“ Dále soud uvádí, že podle čl. VI odst. 5
přechodných ustanovení zákona č. 230/2006 Sb., kterým byl s účinností od 1. 1. 2007
novelizován daňový řád, se pro vratitelný přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti
nastane do účinnosti tohoto zákona, použije ust. § 64 odst. 6 a ust. § 96a odst. 3 daňového
řádu, a to ve znění účinném do účinnosti tohoto zákona. Z toho vyplývá, že správce daně
v projednávaném případě zcela správně aplikoval diskontní sazbu podle ust. § 64 odst. 6
daňového řádu ve znění platném do 31. 12. 2006.

Soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti žalobu vyhodnotil jako nedůvodnou, a
proto ji ve výroku rozsudku ad I. s poukazem na ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť
neshledal jakkoliv opodstatněnými námitky žalobkyně, že žalovaná strana na předmětný případ
pominula aplikovat ust. § 37a starého zákona o DPH a pokud aplikovala ust. § 105 odst. 1
zákona o DPH a ust. § 64 odst. 6 daňového řádu, činila tak nesprávně, a navíc měla pominout
aplikovat ust. § 105 odst. 3 zákona o DPH.

S ohledem na zamítnutí žaloby pak soud ve výroku rozsudku ad II. s odkazem na ust.
§ 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil a navíc
mu žádné náklady nad rámec úřední činnosti ani nevznikly.

Pro úplnost soud považuje za potřebné ještě zmínit, že je otázkou, kterou by se případně
měla zabývat žalovaná strana, zda žalobkyni vůbec legitimně svědčí nárok na úrok z přeplatku
na dani z přidané hodnoty ve smyslu ust. § 64 odst. 6 daňového řádu v souvislosti s následným
vrácením nadměrného odpočtu žalovaným za zdaňovací období září 2001 a potažmo i samotný
nárok na vrácení tohoto nadměrného odpočtu, když soudu je z jeho úřední činnosti známo, že
Krajský soud v Ústí nad Labem vydal rozsudek ze dne 19. 4. 2011, č. j. 3 T 12/2005 – 843,
který nabyl právní moci dne 19. 8. 2011. Tímto pravomocným rozsudkem byl totiž mj. jediný
společník a zároveň jednatel žalobkyně M. Č. uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku č.
40/2009 Sb., neboť vylákal výhodu na dani a spáchal takový čin ve velkém rozsahu, přičemž
tohoto zvlášť závažného zločinu se dopustil právě tím, že po předchozí dohodě s L. V. a J. B.
v úmyslu neoprávněně získat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období
měsíce září 2001 ve výši 11.278.002,-Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním
úřadem v Děčíně, spolu s L. V. a J. B. simulovali obchodní transakci tak, že L. V. na základě
padělané plné moci ze dne 5. 1. 2000, která ho pověřovala k zastupování J. N., jediného
jednatele společnosti J+J Linea Alfa, s.r.o., se sídlem v Plzni, podepsal dne 29. 9. 2001 za tuto

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]10 15Ca 56/2009

společnost kupní smlouvu s J. B. podnikajícím pod obchodním názvem Jiří BARCAL, dle které
tomuto odprodal elektromateriál (kondenzátory, digitrony, hybridní a integrované obvody,
odpory, přepínače, křemenné oscilátory) za částku 50.139.428,30,-Kč (+ 11.030.674,20,-Kč
DPH), téhož dne vystavil za společnost J+J Linea alfa, s.r.o., podnikateli J. B. na uvedenou
částku fakturu č. 023-2909/01 (včetně příloh), přičemž věděl, že se ve skutečnosti nejedná o
vážně míněný obchod a daňové doklady, zejména pokud se jedná o cenu zboží, jsou vytvářeny
pouze účelově, neboť dle faktury č. 1048, vystavené dne 24. 9. 2001 J. N., podnikajícím pod
obchodním jménem Josef Novák ml. – NOEL Rokycany, odebral u tohoto elektromateriál,
který byl předmětem popsané kupní smlouvy za částku 365.616,20,-Kč, dále J. B. podnikající
pod obchodním názvem Jiří BARCAL, při vědomí, že hodnota zboží (elektromateriálu)
formálně odebraného od L. V. a na základě kupní smlouvy včetně příloh a dalších účelově
vytvořených daňových dokladů v uváděné hodnotě 61.170.102,50,-Kč včetně DPH je značně
nadhodnocena, sepsal dne 29. 9. 2001 se společností HORES ČR, s.r.o., zastoupenou M. Č.
kupní smlouvu, předmětem které byl co do počtu i druhu shodný elektromateriál uvedený ve
smlouvě (včetně příloh) uzavřené s L. V., kdy cena zboží byla stanovena částkou 51.255.282,-
Kč (+ 11.276.162,04,-Kč DPH), dne 30. 9. 2001 vystavil na uvedenou částku společnosti
HORES ČR, s.r.o., fakturu č. 38-2001 (včetně příloh), přičemž věděl, že se nejedná o vážně
míněný obchod a daňové doklady jsou vytvářeny pouze účelově pro pozdější daňové řízení a
k neoprávněnému získání nadměrného odpočtu, a M. Č. v postavení jediného jednatele a
společníka společnosti HORES ČR, s.r.o., se sídlem v Děčíně, Prokopa Holého 113/20, podal
dne 25. 10. 2001 Finančnímu úřadu v Děčíně daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za
zdaňovací období měsíce září 2001, ve kterém uplatnil nadměrný odpočet daně z přidané
hodnoty ve výši 11.278.002,-Kč v souvislosti s nákupem a vývozem zboží – elektromateriálu
do Arménské republiky, což na výzvu správce daně vědomě doložil nepravdivými doklady
k uváděné hodnotě zboží – elektromateriálu, mezi jinými kupní smlouvu uzavřenou dne 29.

9. 2001 s J. B. na zboží v uváděné hodnotě 62.531.444,-Kč (z toho DPH 11.276.162,04,-Kč)
fakturou ze dne 30. 9. 2001 na uvedenou částku, pokladními doklady, kupní smlouvou
uzavřenou 7. 10. 2001 mezi společností HORES ČR a společností AOZT „GADŽEGORC“
Jerevan, Arménie, se stanovenou hodnotou elektromateriálu 52.826.834,-Kč, fakturou č. 000
012 ze dne 30. 11. 2001 na uvedenou částku a dalšími s tím souvisejícími doklady, přičemž
z dokladů poskytnutých celním úřadem Arménské republiky je zřejmé, že v druhu a množství
byl na území uvedené republiky odbaven elektromateriál uvedený na faktuře č. 1048
podnikatele Josef Novák ml. NOEL ve stanovené hodnotě 7.483,25,-USD, kdy Finanční úřad
v Děčíně v následném daňovém řízení nárokovanou částku ve výši 11.278.002,-Kč vyplatil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se
sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se
dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]11 15Ca 56/2009

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro
zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 25. dubna 2012

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:
Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)