[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]52A 4/2010-109

ESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr.
Janem Dvořákem ve věci žalobce: J. V., zastoupeného: JUDr. Tomášem Plavcem,
advokátem, se sídlem AK Chrudim, Rooseveltova 335, proti žalovanému: Krajský úřad
Pardubického kraje, Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti
rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18.11.2009, č.j. KrÚ
58454/2009/ODSHI/8, sp. zn. SpKrÚ 47209/2009/ODSHI/8,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18.11.2009, č.j. KrÚ
58454/2009/ODSHI/8, sp. zn. SpKrÚ 47209/2009/ODSHI/8, se pro nezákonnost
zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.000,- Kč, a

to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 9.9.2010, č.j. 52A 4/2010-62 ve výši 11.640,- Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od
právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Tomáše
Plavce, advokáta se sídlem AK Chrudim, Rooseveltova 335.

O d ů v o d n ě n í:

I.

 Rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje (dále též „žalovaný“) ze dne 18.
11. 2009, č. j. KrÚ 58454/2009/ODSHI/8, sp. zn. SpKrÚ 47209/2009/ODSHI/8, ve znění
opravného rozhodnutí ze dne 27. 4. 2010, č. j. KrÚ 28972/2010/ODSHI/8, sp.zn. SpKrÚ
47209/2009/ODSHI/8, bylo jakožto nedůvodné zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -2- 52A 4/2010

Magistrátu města Pardubic (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 20. 8. 2009, č. j. OSA/P-2540/08-D/128.

 Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou žalobu, v níž namítal, že
dne 17. 12. 2008 v 3. 40 hod, kdy se měl přestupek údajně stát, se „prokazatelně“ nacházel na
místě odlišném od místa spáchání přestupku. Dále namítal, že žalované rozhodnutí převzal až
dne 8. 12. 2009, tedy jeden den po uplynutí lhůty stanovené § 20 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Řízení proto
mělo být dle žalobce podle § 76 odst. 1 písm. f/ zákona o přestupcích zastaveno. Dále se
žalobce domnívá, že výrok žalovaného rozhodnutí je „procesně chybný“, resp. že nebyly
splněny podmínky pro postup dle § 70 zák. č. 500/2004 Sb., o správním řízení, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Upozornil též, že žalovaný nedodržel lhůty
stanovené § 71 správního řádu. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud
žalované rozhodnutí zrušil.

II.

 Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutí je věcně správné a zákonné a
navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zevrubně se pak žalovaný vyjádřil zejména
k žalobní námitce, že žalované rozhodnutí, ač bylo vydáno ve lhůtě jednoho roku ode dne
spáchání přestupku, mělo by být zrušeno (a řízení zastaveno) jen proto, že bylo žalobci
doručeno jeden den po uplynutí lhůty pro projednání přestupku. Žalovaný předně
konstatoval, že nečiní sporným datum doručení žalovaného rozhodnutí žalobci a uznává, že
toto, ač bylo vydáno ve lhůtě stanovené § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, bylo žalovanému
doručeno až po uplynutí této lhůty (konkrétně jeden den). Dále žalovaný uvedl (vyjádření ze
dne 29. 4. 2010), že si je vědom názoru zastávaného částí doktríny, tj. názoru, že rozhodnutí o
přestupku musí ve lhůtě pro projednání přestupku nabýt právní moci a nepostačuje, bylo –li
pouze ve lhůtě jednoho roku ode jeho spáchání vydáno (srov. např. Červený, Z., Šlauf, V.
Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisejících předpisů. 15.
aktualizované vydání podle stavu k 1. 3. 2008. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, strana 42 –
45). Je si též vědom existujících rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z jejichž
odůvodnění je možno dovodit, že Nejvyšší správní soud se taktéž přiklání k tomuto výkladu §
20 odst. 1 zákona o přestupcích (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č.
j. 3 As 57/2004 – 39, a rozsudek téhož soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 9 As 81/2008 – 55).
Nicméně žalovaný je přesvědčen, že tento výklad správný není. Ve vyjádření ze dne 29. 6.
2010 pak předložil následující argumentaci (citace, psáno kurzivou):

 Dle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho
spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek
vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.

 Dle § 20 odst. 2 zákona o přestupcích do běhu lhůty podle odstavce 1 se nezapočítává
doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu.

 „Projednáním věci“ se rozumí nejen její projednání (např. za účasti případných
svědků apod.), ale též rozhodnutí o ní (srov. např. právní názor vyslovený v odůvodnění
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005 – 71).

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -3- 52A 4/2010

Dle § 71 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 51 zákona o přestupcích vydáním rozhodnutí se rozumí

a) předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný
úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se
tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:“,

b) ústní vyhlášení, pokud má účinky oznámení (§ 72 odst. 1),

c) vyvěšení veřejné vyhlášky, je-li doručováno podle § 25, nebo

d) poznamenání usnesení do spisu v případě, že se pouze poznamenává do spisu.

 Z výše uvedeného plyne, že v daném případě byl přestupek, který byl spáchán dne 7.

12. 2008, projednán v zákonem stanovené jednoroční lhůtě. Prvostupňové rozhodnutí bylo
vydáno dne 20. 08. 2009 a rozhodnutí odvolacího správního orgánu dne 26. 11. 2009.
Okolnost, že rozhodnutí bylo převzato adresátem z různých důvodů až po uplynutí prekluzivní
lhůty, již tento fakt nijak ovlivnit nemůže.

 Žalovanému je znám právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39. Nejvyšší správní soud
v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že „ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí
rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci“. Nejvyšší správní soud však svůj interpretační
závěr nijak neodůvodnil (a to přesto, že požadavek, aby ve lhůtě jednoho roku od spáchání
přestupku rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci, není obsažen v textu právní normy!),
jednalo se o pouhé konstatování.

 S tímto právním názorem, jak již naznačil výše, se žalovaný neztotožňuje, a to
z následujících důvodů:

 a) Od dob římských platí zásada clara (acta) non sunt interpretanda (jasné předpisy
se nemají vykládat, resp. nevyžadují výklad). Pokud již Nejvyšší správní soud v rozporu
s jazykovým výkladem (§ 20 odst. 1 zákona o přestupcích) dovodil, že „ve lhůtě jednoho roku
od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku (též) nabýt právní moci,“ byl povinen
předložit argumentaci (založenou na jiné metodě výkladu), která by byla s to jazykové metodě
výkladu konkurovat, resp. která by byla způsobilá lingvistický výklad prolomit (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09). Jelikož tak Nejvyšší správní soud
neučinil, necítí se být žalovaný tímto právní názorem vázán, neboť tento právní názor nebyl
podložen žádnou relevantní argumentací.

 b) Žalovaný vychází z jazykového výkladu § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Dle
žalovaného z ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích nevyplývá, že ve (velmi krátké)
jednoroční lhůtě musí též rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Tuto interpretační
alternativu preferuje i Městský soud v Praze (srov. právní názor vyslovený v odůvodnění
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, č. j. 2Ca 10/2006 – 36) či J. Bárta
(srov. Bárta, J. Lhůty pro rozhodnutí ve správním řízení a v přestupkovém řízení. Správní

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -4- 52A 4/2010

právo.1997. str. 3 a násl.). Taktéž asistenti soudců Nejvyššího správního soudu Klára
Hrůšová a Pavel Molek v odborné stati Správní trestání v aplikační praxi soudů (Soudní
rozhledy č. 12/2009) uvádí:

 “Jak ukazuje právní praxe, skutečnost, že o daném přestupku nutno rozhodnout a toto
rozhodnutí musí nabýt právní moci, se jeví často jako problematická. Nejproblematičtějším
faktorem se v tomto ohledu pak jeví skutečnost, že právní moc závisí na skutečnostech, které
správní orgán nemůže ovlivnit (připomeňme např. mediálně tolik známé nepřebírání zásilek
obviněnými, které k délce řízení může přidat pro ně tolik cenné týdny, ba měsíce). Otázkou je,
zda se do běhu promlčecích lhůt počítá jak řízení o přestupku prvoinstančního orgánu, tak i
doba, po kterou probíhá řízení odvolací. Právě procesní důsledky spočívající v tom, že nelze v
již zahájeném řízení pokračovat, bez ohledu na to, zda okolnost, která je důvodem zániku
odpovědnosti, nastala v řízení prvostupňovém nebo v řízení odvolacím, se jeví jako
nejspornější. Ačkoli někteří autoři zastávají k právním následkům plynutí promlčecí lhůty
jednoznačný postoj a judikatura se k tomuto názoru také přiklání, domníváme se, že právní
názor, podle kterého musí rozhodnutí o přestupku též nabýt právní moci, je restriktivní a
zákonná dikce „přestupek nelze projednat“ v sobě – právě proto, že většinový přístup přímo
podněcuje k procesnímu taktizování ze strany obviněných, nemluvě o tom, že smysl oné roční
lhůty tkví i v zabránění stíhání trestu za dávno minulý skutek, ovšem splnění tohoto požadavku
dostačuje již ve vztahu k prvostupňovému odsouzení – požadavek pravomocnosti
neobsahuje.“

 c) Ústavní soud opakovaně judikuje (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9
SbNU 399; č. 30/1998 Sb.), že „smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních
vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení
procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k
zavedení lhůt již před tisíci lety". V daném případě žalovaný nečinný nebyl (v řízení
nedocházelo k průtahům), všechny relevantní důkazy byly provedeny již v řízení před
správním orgánem prvního stupně (nedošlo tedy v důsledku uplynutí většího časového úseku
ke ztrátě jejich hodnoty) a věc žalovaný rozhodl v zákonem stanovené jednoroční lhůtě (tzn.,
že nedošlo k uložení sankce za dávno minulý skutek). Cíle (účelu), kterého chtěl zákonodárce
stanovením lhůt pro projednání přestupku dosáhnout, tedy zjevně dosaženo bylo. Žalovaný
proto nenalézá žádný rozumný argument, proč by mělo nyní být jeho rozhodnutí vydané (v již
tak dost krátké) v jednoroční prekluzivní lhůtě zrušeno jen proto, že v této lhůtě též nenabylo
moci práva.

 d) Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48), že „právo ve svém
regulativním působení musí předkládat svým adresátům racionální vzorce chování, tedy
takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů. To je příkaz nejen
pro zákonodárce, ale i pro adresáty právních norem a orgány, které tyto právní normy
autoritativně interpretují a aplikují; smyslu práva jako takového odpovídá pouze takový
výklad textu právního předpisu, který takové uspořádání vztahů ve společnosti respektuje.
Výklad, který by - při existenci několika různých interpretačních alternativ - racionalitu
uspořádání společnosti pomíjel, nelze považovat za správný a závěr, k němuž dospívá, potom

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -5- 52A 4/2010

důsledně vzato nelze považovat ani za existující právo, a to z toho důvodu, že se příčí základnímu smyslu práva."

Dle žalovaného je otázkou, komu svědčí výklad „provedený“ (resp. neprovedený) v
odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 –

39. Odpověď je dle žalovaného taková, že výklad provedený Nejvyšším správním soudem
prospívá zejména těm, kdož se vyhýbají řízení o přestupku, kladou překážky řádnému
doručování rozhodnutí (a následně žádají o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy
byla písemnost doručena), popř. jinak procesně taktizují. Takový výklad je proto dle názoru
žalovaného nutno odmítnout, neboť bezdůvodně favorizuje ty, kdo právo porušují a
zneužívají, před těmi, kteří ho dodržují.

Ze všech výše uvedených důvodů trvá žalovaný na tom, že žaloba není důvodná a navrhuje, aby byla zamítnuta.

III.

Soud přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů a dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

 K prvé žalobní námitce, tj. k námitce, že se žalobce dne 17. 12. 2008 v 3. 40 hod.
„prokazatelně“ nacházel na místě odlišném od místa spáchání přestupku, soud uvádí, že
žalobce zřejmě přehlíží, že se jednání, které je popsáno ve skutkové větě výroku žalovaného
rozhodnutí, měl dle správních orgánů obou stupňů dopustit dne 7. 12. 2008, nikoliv 17. 12.
2008, a proto není rozhodné, kde se žalobce nacházel dne 17. 12. 2008. Na tomto místě soud
pouze pro úplnost dodává, že oznámením o přestupku, potvrzením o zadržení řidičského
průkazu, záznamem o výsledku dechové zkoušky, protokolem o lékařském vyšetření při
ovlivnění alkoholem a výpovědí nstržm. N. a nstrmž. Š. bylo v řízení před správními orgány
nade vší pochybnost prokázáno, že se žalobce dne 7. 12. 2008 na místě spáchání přestupku
nacházel a že se jednání popsaného ve výrokové části žalovaného rozhodnutí (které tvoří
společně s rozhodnutím správní orgánu prvého stupně jeden celek) dopustil.

 Pokud jde o námitku, že nebyly splněny podmínky pro postup dle § 70 správního řádu,
pak k této soud uvádí, že tuto námitku měl žalobce uplatnit v odvolání proti opravnému
rozhodnutí, popř. v následné žalobě proti tomuto rozhodnutí (opravné rozhodnutí je
rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a žaloba proti němu - za předpokladu, že žalobce
vyčerpá řádné opravné prostředky ve správním řízení – je přípustná /srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 1 As 112/2008 – 56/). Nemůže se však
domáhat přezkoumání tohoto opravného rozhodnutí v řízení o žalobě proti zcela jinému
rozhodnutí - žalobce musí nejprve splnit podmínky stanovené s. ř. s. pro přístup ke správnímu
soudu, tj. musí vyčerpat řádné opravné prostředky ve správním řízení, a teprve poté může
podat správní žalobu proti opravnému rozhodnutí. Bez ohledu na shora uvedené je však
možno uvést, že i bez opravy výroku provedené žalovaným (opravným usnesení došlo
v tomto případě v souladu s § 70 správního řádu k opravě zjevných nesprávností vzniklých při
písemném vyhotovování rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, in concreto došlo
k opravě data rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a k doplnění jednoho znaku čísla
jednacího rozhodnutí správního orgánu prvého stupně) bylo by žalované rozhodnutí zcela

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -6- 52A 4/2010

srozumitelné a bylo by z něho zřejmé, jak a o čem bylo rozhodnuto, neboť ve výrokové části
žalovaného rozhodnutí (rozhodnutí správního orgánu druhého stupně) bylo jednoznačně
uvedeno, že je rozhodováno o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic
ze dne 18. 8. 2009, č. j. OSA/P-2540/08-D/128. Navíc v odůvodnění žalovaného rozhodnutí
(rozhodnutí správního orgánu druhého stupně) byl opakovaně podrobně popsán skutek,
v němž správní orgány obou stupňů spatřovaly přestupek. Nikdo, včetně adresáta žalovaného
rozhodnutí, tak nemohl mít žádné pochybnosti o odvolání proti jakému rozhodnutí rozhodoval
a jak rozhodl.

 Ani případné nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí stanovených § 71 správního řádu
nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť se jedná – jak je již drahnou dobu
judikováno – pouze o lhůty pořádkové. I kdyby rozhodnutí bylo vydáno po lhůtě pro jeho
vydání, nemohlo mít toto porušení ustanovení správního řádu vliv na zákonnost rozhodnutí ve
věci samé (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 3 Ads
34/2008 – 74). Pro úplnost soud dodává, že spis byl odvolacímu správnímu orgánu předložen
dne 17. 9. 2009, rozhodnutí bylo vyhotoveno dne 18. 11. 2009 a předáno k poštovní přepravě
dne 26. 11. 2009. Vzhledem k tomu, že se jednalo o složitý případ (§ 71 odst. 3 písm. a/
správního řádu), byla lhůta k vydání rozhodnutí překročena pouze o 10 dnů.

 Pokud se jedná o poslední žalobní námitku, tedy námitku, že žalované rozhodnutí, ač
bylo vydáno ve lhůtě jednoho roku ode dne spáchání přestupku, mělo by být zrušeno (a řízení
zastaveno), neboť bylo žalobci doručeno jeden den po uplynutí lhůty po projednání přestupku,
pak v tomto případě se musel krajský soud řídit právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 21.12.2010, č.j. 9As 89/2010-91, v němž na
rozdíl od žalovaného a na rozdíl od předchozího zrušeného rozsudku podepsaného soudu ze
dne 9.10.2010, č.j. 52A 4/2010-61, dospěl Nejvyšší správní soud k následujícímu závěru:

 Stěžejní otázkou, která je mezi účastníky řízení předmětem sporu, je posouzení právní
otázky běhu prekluzivní lhůty stanovené § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, respektive určení,
zda v průběhu této lhůty postačí vydat prvostupňové rozhodnutí či zda do jejího konce musí
rozhodnutí nabýt právní moci, včetně případného rozhodnutí o odvolání.

 Nejvyšší správní soud k této otázce odkazuje na své závěry obsažené v ustálené
judikatuře. V rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, publikovaném pod č.
845/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud jednoznačně uvedl: „Lhůta stanovená k projednání
přestupku je prekluzivní. Nepřichází proto v úvahu její přerušení nebo stavení s těmi právními
důsledky, že by se o dobu, po kterou nebylo možné z důvodů správním orgánem nezaviněných
v řízení pokračovat, tato lhůta prodlužovala. Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku
musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci.“ Tento závěr je argumentačně rozveden
v dalších rozhodnutích, například v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 61/2010 - 89:
„Ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích stanoví, že přestupek nelze projednat, uplynul-
li od jeho spáchání jeden rok. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3
As 57/2004 - 39, publikovaný pod č. 845/2006 Sb. NSS, interpretoval toto ustanovení tak, že
rozhodnutí o přestupku musí ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku nabýt právní moci
(srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 As 56/2004 - 68,
a ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 10/2010 - 75, a z e d ne 1 9. 8. 2010, č. j. 7 As 41/2010 - 66,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -7- 52A 4/2010

 dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud i v dané věci dospěl k závěru, že ust. § 20
odst. 1 zákona o přestupcích je třeba vyložit tak, že přestupek musí být v zákonné lhůtě
projednán pravomocně. Pokud totiž právo správního orgánu projednat přestupek po uplynutí
prekluzívní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o přestupku perfektní, tzn.
splňovalo všechny znaky zásadně nezměnitelného individuálního správního aktu. Není
rozhodující, zda správní akt nabude právní moci marným uplynutím lhůty k odvolání,
oznámením rozhodnutí o podaném odvolání či případně jiným zákonem stanoveným
způsobem. Z procesního hlediska jde o konečný výsledek určitého postupu správního orgánu.
Nelze připustit, aby rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci až po uplynutí prekluzívní
lhůty. Pod pojem „projednat“ je totiž třeba zahrnout i konečný výsledek postupu správního
orgánu, tedy nabytí právní moci, s níž jsou spojeny významné právní následky. Teprve v
okamžiku nabytí právní moci je rozhodnutí o přestupku úplné a neměnné (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, publikovaný pod č.
954/2006 Sb. NSS).“

 Nejvyšší správní soud považuje shora uvedenou argumentaci za úplnou a
přesvědčivou. Krajský soud oponuje uvedenému závěru poukazem na gramatický výklad § 20
odst. 1 zákona o přestupcích, dle něhož přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání
jeden rok. Dle názoru krajského soudu ze znění tohoto ustanovení nelze dovozovat, že by v
této lhůtě muselo být vydáno pravomocné rozhodnutí o přestupku. Jím vyslovený názor se
opírá o shodný termín „projednat“ použitý v § 74 odst. 1 zákona o přestupcích v souvislosti s
ústním jednáním, z čehož následně dovozuje, že v dané lhůtě postačí o přestupku „alespoň v
prvním stupni rozhodnout“. Tato argumentace však nevyvrací ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu vyslovený závěr, který lze shrnout následovně:

 Je nesporné, že ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích upravuje lhůtu
prekluzivní, tj. lhůtu, po jejímž uplynutí již zaniká právo, zde konkrétně právo správního
orgánu pokračovat v řízení o přestupku (shodně viz k pojmu prekluze ve vztahu ke lhůtám pro
vedení řízení nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2701/08). I ryze
gramatický výklad § 20 odst. 1 zákona o přestupcích zakazuje v řízení cokoliv činit
(projednávat) po uplynutí roční lhůty od jeho spáchání. Pojem „projednat“ nelze v
přestupkovém řízení spojovat pouze s nařízením a vedením ústního jednání, jak uvádí krajský
soud.

 Lze přisvědčit tomu, že slovo „projednat“ je v § 74 odst. 1 zákona o přestupcích
použito v souvislosti s vedením ústního jednání („...V nepřítomnosti obviněného z přestupku
lze věc projednat jen tehdy, ...“). Termín „projednat“ je však v zákoně o přestupcích použit
v celé řadě dalších ustanovení, přičemž vždy je jím míněno celkové vedení řízení o přestupku.
Z mnoha ustanovení zákona o přestupcích lze citovat například § 9 odst. 1 – ... nelze
projednat přestupek, jehož se dopustila osoba požívající výsad imunit podle zákona nebo
mezinárodního práva; § 9 odst. 3 – podle tohoto zákona se projednávají přestupky,kterých se
dopustili poslanci a senátoři; § 10 odst. 1 – podle zvláštních předpisů se projedná jednání,
které má znaky přestupku ...; § 10 odst. 2 – toto jednání se projedná jako přestupek, pokud
jeho pachatel ...; § 12 odst. 2 – za více přestupků projednaných ve společném řízení...; § 52 –
přestupky projednávají a) obecní úřady ...; § 53 odst. 1 - obce projednávají přestupky proti
...; § 53 odst. 3 – obce mohou jako svůj zvláštní orgán zřizovat komise k projednávání

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -8- 52A 4/2010

 přestupků...; či na závěr formulaci jednoho ze základních pravidel přestupkového řízení: § 6 7
odst. 1 - přestupky se projednávají z úřední povinnosti, pokud nejde o přestupky, které se
projednávají jen na návrh (pozn.: zvýraznění doplněno NSS). Z těchto ustanovení zákona o
přestupcích je zřejmé, že pojem „projednat“ nelze spojovat pouze s vedením ústního jednání,
neboť při akceptaci takového výkladu by byl význam citovaných ustanovení zjevně
nesmyslný.

 Pokud tedy § 20 odst. 1 zákona o přestupcích stanoví, že přestupek nelze projednat,
uplynul-li od jeho spáchání jeden rok, neznamená to, že v řízení nelze nařídit a provést ústní
jednání, ale že v řízení nemůže být proveden vůbec žádný úkon, včetně například rozhodování
o účinnosti doručení rozhodnutí atd. V tomto směru je třeba považovat názor Nejvyššího
správního soudu vyjádřený v jeho ustálené judikatuře za jednoznačný.

 Na tomto nic nemění ani závěr, který Nejvyšší správní soud zaujal k běhu lhůty
stanovené pro uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek dle § 186 odst. 9 zákona č.
361/2003 Sb. v rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Ads 50/2010 - 68 (a dalších). Nejvyšší
správní soud v rozhodnutí, na které poukazuje žalovaný i krajský soud, zdůraznil odlišnost
právní úpravy zákona č. 361/2003 Sb. od obecné úpravy přestupkového zákona a dalších
zákonů upravujících prekluzivní lhůtu pro projednání přestupků a jiných správních deliktů.
Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že zákon č. 361/2003 Sb. poskytuje pro
řízení ve věcech služebního poměru komplexní právní úpravu a je, na rozdíl od dalších
zákonů, v nichž se rozhoduje o správních deliktech, samostatným druhem řízení. Podstatný
rozdíl spatřoval v úpravě délky subjektivní prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí pro
uložení pokuty či vydání rozhodnutí o přestupku či jiném deliktu dle zákona o přestupcích a
dle zákonů č. 591/1992 Sb., zákona č. 114/1992 Sb., zákona č. 110/1964 Sb. či zákona č.
238/1991 Sb., neboť tyto zákony stanoví subjektivní prekluzivní lhůtu v délce jednoho roku,
zatímco vlastní procesní úprava zákona č. 361/2003 Sb. takto rozsáhlý časový prostor
správnímu orgánu neposkytuje. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu proto v citovaném
rozhodnutí dospěl k závěru, že z rozsudků vydaných ve věcech, na které se vztahují uvedené
zákony, nelze bez dalšího vyvozovat závěry pro řízení ve věci služebního poměru dle zákona
č. 361/2003 Sb. (viz č. l. 76 rozsudku sp. zn. 4 Ads 50/2010). Zároveň uvedl důvody, proč na
jím projednávanou věc aplikoval závěry judikatury týkající se prekluzivní lhůty dle zákona č.
186/1992 Sb. Stejné odůvodnění je obsaženo i ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne
20. 10. 1999, č. j. S 296/99, publikované jako Rc 9/2000, o které se opírají i další rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, na která odkazuje ve svém vyjádření žalovaný (též v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 Ads 51/2010 - 77, i v rozsudku ze dne
29. 4. 2010, č. j. 4 Ads 166/2009 - 76, kde se jedná o aplikaci zákona č. 361/2003 Sb.).“