[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]47 Az 5/2011 - 35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou v právní věci
žalobce: M. A., zastoupeného Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Polská 15, 120 00
Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky (Odbor azylové a
migrační politiky), poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 11. 2011, č. j. OAM-280/LE-BE02-ZA04-2011, E.č. L009034

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Jiřího Ostrýta se sídlem Polská 15, 120
00 Praha 2, se určuje ve výši 5.760,- Kč. Částka 5.760,- Kč bude Mgr. Jiřímu
Ostrýtovi vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í

 Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle
ustanovení § 12, §13, §14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

 Žalobce vytýká žalovanému, že náležitě nevyhodnotil jeho výpověď; nezjistil
skutkový stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro soulad jeho úkonů s požadavky uvedenými v § 2 zákona č. 500/2004 Sb.,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 2 -

správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), čímž porušil § 3 správního
řádu. Žalobce tvrdí také porušení § 50 odst. 4 správního řádu, protože žalovaný při hodnocení
podkladů pro vydání rozhodnutí nepřihlédl pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně
toho, co uvedli účastníci. Dále odkazuje na definici pronásledování obsaženou v § 2 odst. 8
zákona o azylu a poukazuje na to, že při pohovoru na OAMP uvedl, že je ukrajinské
národnosti, křesťanského vyznání. Vlast opustil, protože měl problémy s jednou ženou na
tržišti, která mu vyhrožovala fyzickou likvidací. Policie, které věc nahlásil, nic neudělala,
protože spolupracuje s mafií. Má strach, že mu bude po návratu do země původu znovu
vyhrožováno; v horším případě může být i napaden a mohlo by dojít i k porušení jeho práva
na život. Žalovaný měl při posuzování otázky vycestování přihlédnout ke Zprávě o
dodržování lidských práv na Ukrajině v roce 2010, zveřejněné dne 8. 4. 2011, podle které je
korupce ve vládě a společnosti velmi rozšířená. Ze zprávy plyne, že se policie nebude jeho
věcí zabývat, dokud nedá nějakou pozornost. Z téže zprávy pak vyplývá, že minimální plat
nezaručí ani přiměřený životní standard pro rodinu. Státní inspektor práce, který je odpovědný
za dodržování zákona, není schopný monitorovat všechny zaměstnavatele. Mnoho osob
dostává plat mnohem nižší a musí odpracovat daleko více hodin bez nároku na odpočinek a
dovolenou. Domnívá se, že žalovaný jeho tvrzením nevěnoval náležitou pozornost, jinak by
došel k názoru, že v jeho případě lze aplikovat § 12 zákona o azylu a azyl mu udělil.

 Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Popřel
oprávněnost všech námitek žalobkyně a projevil s nimi nesouhlas, neboť neprokazují, že by
správní orgán v průběhu řízení porušil ustanovení správního řádu a zákona o azylu a následně
vydal nezákonné rozhodnutí či jakkoli žalobce zkrátil na jeho právech. Odkázal na obsah
správního spisu, zejména na žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi
žalobce, informace o zemi původu a na vydané rozhodnutí. Konstatoval, že se podanou
žádostí zabýval odpovědně, zjistil skutečný stav věci a opatřil si úplné podklady pro vydání
rozhodnutí. Žalobce jako důvod odchodu ze země původu uvedl nespokojenost s životní
situací a existenční problémy. Ke korupci uvedl žalovaný, že ta se vyskytuje více či méně ve
většině zemí světa, Českou republiku (dále jen „ČR“) nevyjímaje. Tento závažný negativní
jev, proti kterému je velmi složité bojovat, však není zákonným důvodem pro udělení určité
formy mezinárodní ochrany. Takovými důvody není ani nízký plat a nedobré pracovní
podmínky v zemi původu. Z výpovědi žalobce nevyplynulo, že by mu ukrajinská prokuratura
odmítla v souvislosti s ohlášeným konfliktem na tržnici pomoci. Z důvodu nadbytečnosti
nebylo třeba vycházet ze zprávy, na kterou žalobce poukazuje. Žalobce požádal o
mezinárodní ochranu účelově až poté, co byl z důvodu nelegálního pobytu umístěn do
zařízení pro zajištění cizinců. Do ČR přicestoval v červnu 2010, avšak žádost o udělení
mezinárodní ochrany podal až v září 2011. Vzhledem k uvedeným skutečnostem se žalovaný
nedomnívá, že by správní orgán při svém postupu porušil některá ustanovení zákona o azylu
či správního řádu a nedomnívá se proto, že by napadené rozhodnutí bylo nezákonné či vadné
nebo že by žalobce byl nějakým způsobem zkrácen na svých právech a v případě návratu na
Ukrajinu bylo ohroženo jím v žalobě zmiňované právo na život.

 Při jednání konaném dne 6. 1. 2012 setrval žalobce na podané žalobě a doplnil, že má
na Ukrajině tři dcery a přeje si, aby žily v normální zemi a získaly vzdělání. V zemi původu
jim to není schopen zajistit. Matka dětí (bývalá manželka) má rakovinu. Žalobce neví, jak
dlouho bude žít a zda se bude moci postarat o děti. Jde mu o to, aby děti vyrůstaly ve
svobodné zemi a nikoliv v poměrech, které panují na Ukrajině, kde není zajištěna svoboda lidí
a není ani jasné, kam se bude tato země v budoucnu ubírat. Poukázal na to, že žalovaný
nesprávně zhodnotil provedené důkazy a nesprávně vyhodnotil učiněná zjištění, napadené
rozhodnutí je proto rovněž nesprávné. V případě návratu do země původu má žalobce obavu

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 3 -

z tlaku orgánů činných v trestním řízení. Žalobci bylo vyhrožováno, ale policie se věcí
nezabývala. Aby tak učinila, musel by žalobce poskytnout úplatek. Uzavřel, že na Ukrajině je
nedostatečná ochrana lidských práv a svobod.

 Pověřená pracovnice žalovaného uvedla, že trvá na správnosti napadeného rozhodnutí,
neboť bylo vydáno na základě řádně zjištěného stavu věci, řádně byla vyhodnocena tvrzení
žalobce a na věc byla správně aplikována příslušná ustanovení zákona. Žalobce
nekonkretizuje, v čem mělo dojít k pochybení správního orgánu a jeho výhrady jsou proto jen
v obecné rovině. Žalobce může pochopitelně učinit vše, aby se postaral o své děti, a to i na
území ČR, ale musí postupovat podle jiného právního předpisu, jímž je zákon č. 326/1999
Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Zákon o azylu je vyhrazen pouze těm, kteří jsou v zemi původu pronásledováni
nebo jim hrozí vážná újma. To však není případ žalobce, navíc tento zákon neslouží
k legalizaci pobytu.

Soud přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž uvedený závěr vychází z následujících zjištění a úvah:

 Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 22. 9. 2011 žádost o udělení
mezinárodní ochrany, ve které uvedl, že je ukrajinské národnosti, křesťanského vyznání,
rozvedený, má tři vyživovací povinnosti a že v zemi původu není a nikdy nebyl členem žádné
politické strany či podobného seskupení. Má nedokončené vysokoškolské (právnické)
vzdělání. Ve vlasti pracoval na tržišti (prodával zboží). Zemi původu opustil 22. 6. 2010 po
rozvodu manželství (manželce nechal dům, byl bez práce). Chce žít nový život v normální
zemi, rychle se naučit jazyk, integrovat se do společnosti, pracovat, založit rodinu a mít
stabilní způsob života. Nikdy proti němu nebylo, ani v současnosti není, vedeno trestní
stíhání. Vrátit se na Ukrajinu nechce, protože tam nemá kde žít, neměl by tam základní
podmínky pro život, nemluvě o práci. Ve vlastnoručně psaném prohlášení důvody k opuštění
vlasti i k podání žádosti o mezinárodní ochranu potvrdil.

 Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany vyplývá, že žalobce
odjel na vízum nejprve do Polska, kde pobyl jeden měsíc. V ČR si chtěl zařídit vízum pomocí
mafiánů. Doma ho nic nedrželo, byl rozvedený, dům nechal manželce. Manželka se znovu
provdala, děti jí zůstaly. Jako důvod podání žádosti popsal incident, ke kterému došlo v roce
2009 na tržišti po velkých záplavách, při kterých bylo znehodnoceno zboží, které pro
majitelku zboží prodával. Majitelka požadovala, aby hodnotu zničeného zboží odpracoval,
což i částečně udělal. Za vzniklou škodu ale nemohl. Vyhrožovala mu, že pokud tak neučiní,
fyzicky ho zlikviduje a dá ublížit jeho dětem. V té době podala jeho žena žádost o rozvod a
proto neviděl jinou možnost než odjet; neměl kde žít a za co žít. V říjnu 2009 napsal na
prokuraturu, že pokud se mu něco stane, může za to majitelka zboží. Odepsali mu, že se
budou případem zabývat. Do jiné části země nešlo se přestěhovat, protože ačkoli telefonoval
na různá místa, žádnou práci nenašel. V Polsku o mezinárodní ochranu nepožádal, protože mu
tam nevyhovovali lidé; povyšují se nad obyčejného člověka. Do politického života ve vlasti se
nezapojil. O mezinárodní ochranu žádá, aby tady mohl normálně žít a mít legální pobyt.
Žádost podal až když ho o této možnosti informovala police; do té doby o této možnosti
nevěděl. V ČR pracoval načerno na stavbách. V minulosti neměl ve vlasti žádné problémy se
státními orgány, úřady, soudy, policií, armádou ani kvůli rase, národnosti, pohlaví nebo
náboženskému vyznání. Do země původu se v žádném případě nevrátí, neměl by tam kde
nocovat, nikoho tam nemá, neměl by práci, ani z čeho žít. S obsahem podkladových materiálů
se seznámit nechtěl; doplnění nežádal.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 4 -

 Žalovaný ve věci rozhodl napadeným rozhodnutím tak, že žalobci neudělil
mezinárodní ochranu podle ustanovení § 12, §13, §14, § 14a a § 14b zákona o azylu.
Vycházel z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení, tj. z žádosti a výpovědi
žalobce, včetně skutečností uváděných žalobcem v řízení o správním vyhoštění vedeným
orgánem cizinecké policie od 10. 9. 2011 pod č.j. KRPA-58013/ČJ-2011-000022, rozhodnutí
o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění z téhož dne, ze Zprávy Ministerstva
zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2009 a z informací ČTK
o vývoji politické a bezpečnostní situace na Ukrajině.

 Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl žalovaný k závěru, že žalobce
nebyl v zemi původu pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu
ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu či z důvodu rasy, národnosti, náboženství, pohlaví,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání konkrétních politických názorů podle
ustanovení § 12 písm. b) téhož právního předpisu. Žalovaný vycházel z výpovědi žalobce,
který uvedl, že nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace a ve vlasti nevyvíjel
žádnou politickou činnost. Vlast opustil z důvodu nemožnosti nalézt odpovídající práci, po
rozvodu ho na Ukrajině nic nedrželo. Zmínil se sice o potížích, které mu v roce 2009 vyvstaly
s majitelkou zboží. Ty však bezprostřední příčinou odchodu ze země původu nebyly;
s majitelkou zboží se naposledy setkal téměř rok před odchodem z vlasti. Z provedeného
správního řízen je tak zcela zřejmé, že žadatel chtěl svým odchodem z vlasti pouze nalézt
lepší životní podmínky než na Ukrajině a podáním žádosti o mezinárodní ochranu si chtěl
zajistit legálnost pobytu v ČR. Žádost podal až po zadržení a umístění do zařízení pro
zajištění cizinců. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004, podle kterého „Je azylové řízení prostředkem
ochrany pro ty cizince, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu
zákona o azylu nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Je patrné, že
zákonodárce nekonstruoval azylové řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území ČR či
jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu
v ČR, bude se muset podrobit režimu jiného zákona…..“ Správní orgán tak na základě
správního řízení shledal, že žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12
písm. a), b) zákona o azylu a proto mu azyl neudělil.

 Žalobce podle žalovaného nesplňuje ani podmínky pro udělení azylu podle § 13 odst.
1 ani k udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Pokud jde o humanitární azyl
zabýval se správní orgán zejména zdravotním stavem, sociální a ekonomickou situací
žadatele, přičemž přihlédl i k jeho věku. Na základě údajů sdělených žadatelem a po
posouzení všech souvislostí nezjistil důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu. Žalovaný rovněž neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle § 14a a § 14b zákona o azylu. Správní orgán vycházel při této úvaze z výpovědí žalobce
a shora zmíněných podkladových zpráv ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině, na základě nichž se nelze domnívat, že v případě
návratu do země původu by žalobci hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a
odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný nedošel k závěru, že by žalobci byl na Ukrajině uložen trest
smrti či mu vykonání tohoto trestu hrozí ani že mu nehrozí nebezpečí mučení nebo nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestání. Při interpretaci pojmu nelidské či ponižující
zacházení nebo trestání vycházel žalovaný z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva,
podle kterého pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl.
3 Evropské úmluvy o lidských právech. Aby bylo možné pokládat trest za ponižující a
aplikovat na něj shora zmíněný článek, musí ponížení a pokoření, které jej provázejí,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 5 -

dosáhnout mimořádného stupně úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností
případu. Z výpovědi žalobce je patrné, že se žádného takového následku neobává a neuvedl
ani žádnou hodnověrnou skutečnost, ze které by vyplynulo, že by se v době svého pobytu na
Ukrajině stal terčem cíleného zájmu státních orgánů, z čehož by se dala možnost vzniku
vážného nebezpečí v případě návratu do vlasti dovozovat. Neochotu k návratu do vlasti
žadatel spojoval pouze se snahou pobývat v ČR, kde jsou lepší životní podmínky.

 Na základě skutečností sdělených žadatelem správní orgán neshledal, že by vycestování
žalobce do vlasti bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Žalovaný proto konstatoval, že
žadatel nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.
Protože není rodinným příslušníkem osoby požívající doplňkové ochrany, nesplňuje ani
důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

 Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení § 2 odst. 8 zákona o
azylu se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována nebo trpěna původci pronásledování. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 9 zákona o
azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy (§ 14a) rozumí státní orgán, strana nebo
organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem
nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem
pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát,
strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část
jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před
pronásledováním nebo vážnou újmou. Podle ustanovení § 2 odst. 10 zákona o azylu se za
pronásledování nebo vážnou újmu nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci
nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez
státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z
pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu.

 Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany
nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

 Podle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci,
který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož
je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého
posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je
státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

Podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 6 -

považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující
zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské
důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného
konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky.

 Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že jak námitka
žalobce, kterou poukazuje na pochybení správního orgánu při zjišťování skutkového stavu,
tak námitka, podle které žalovaný nepřihlédl při hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí
pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, nejsou
opodstatněné. Z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgán měl k dispozici kromě
tvrzení žalobce i listinné důkazy, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně
politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, které byly
správním orgánem řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný
skutkový stav, který má v souzené věci oporu ve spisu, resp. s ním není v rozporu. Takto
zjištěný skutkový stav shledal soud jako přiléhavě právně posouzen a proto žalovaný
nepochybil, pokud neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle ustanovení § 12, §13, §14, §
14a a § 14b zákona o azylu.

 Zákonu odpovídající právní závěr žalovaný v rozhodnutí náležitě odůvodnil.
V odůvodnění rozhodnutí jsou jasně vyjmenovány důkazy, na základě kterých žalovaný
dospěl ke skutkovým zjištěním, přičemž skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně
uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Soud proto uzavírá, že žalovaný se v odůvodnění
rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi tvrzeními žalobce a dostatečně žalobci objasnil
z jakých důvodů mu nelze mezinárodní ochranu udělit.

 S odkazem na shora uvedené proto soud nepřisvědčil ani námitce žalobce poukazující
na to, že žalovaný jeho tvrzením nevěnoval náležitou pozornost. Jak již soud výše zmínil,
neshledal, že by žalovaný neúplně zjistil skutkový stav. Naopak dospěl k závěru, že v
odůvodnění jsou jasně uvedeny důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění,
skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených
důkazů. Soud se tedy ztotožňuje s hodnocením a závěry správního orgánu i v případě
posouzení důvodů pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona o azylu. Žalobcem
uváděný důvod opuštění země původu (neměl kde bydlet a neměl práci) nelze podřadit pod
důvody pro udělení mezinárodní ochrany taxativně vymezené v ustanovení § 12 zákona o
azylu. Žalobcem zmíněný důvod, který byl také jedním z důvodů žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, nemá původ v pronásledování žalobce za uplatňování politických práv
a svobod nebo odůvodněné obavě z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve smyslu § 12 zákona o azylu. Z § 2 odst. 9 zákona o azylu totiž vyplývá, že by
muselo docházet k pronásledování ze strany státních orgánů, strany nebo organizace
ovládající Ukrajinu nebo jeho podstatnou část nebo ze strany soukromých osob, pokud by
tento stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo
podstatnou část jeho území nebyly schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před tímto pronásledováním. V daném případě tomu tak není. Žalobce sice v průběhu
správního řízení uvedl, že se obával vyhrožování ze strany majitelky zboží, ale s touto obavou
se svěřil prokuratuře a ačkoli byl vyrozuměn o tom, že se věcí bude zabývat, výsledku
přešetření oznámení nevyčkal a z Ukrajiny odcestoval. V řízení před soudem pak začal tvrdit,
že by se státní orgány Ukrajiny věcí stejně nezačaly zabývat, pokud by jim neposkytl úplatek.
Byť nemůže soud toto tvrzení žalobce zcela vyloučit, přesto ho považuje za účelové nejenom

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 7 -

proto, že se jím žalobce začal hájit až v řízení před soudem, ale zejména proto, že žalobce se
tímto tvrzením snaží obejít základní fakt, že zemi původu opustil, aniž by vyčkal jak orgány
prokuratury, potažmo policie s jeho oznámením naložily a jak byla věc s konečnou platností
vyřešena. Navíc není Ukrajina jedinou zemí, v níž dochází k úplatkářství. Tak tomu je i
v zemích s mnohem vyšším standardem v dodržování lidských práv. Soud na základě obsahu
žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a jeho výpovědi před správním orgánem
uzavírá, že hlavním a jediným motivem odchodu žalobce ze země původu byla snaha o lepší
život v některé vyspělejší zemi než je Ukrajina, o čemž svědčí skutečnost, že žalobce si
vyřídil vízum nejprve do Polska a teprve následně přicestoval do ČR. Tomuto účelu však
azylová procedura neslouží, neboť ta je jak správně uvedl již žalovaný v odůvodnění
napadeného rozhodnutí vyhrazena pouze osobám v zemi původu skutečně pronásledovaným
nebo jimž hrozí nebezpečí vážné újmy, což však není případ žalobce.

 Soud neshledal žádné pochybení správního orgánu ani pokud jde o závěr o nesplnění
podmínek pro udělení doplňkové ochrany žalobci jako nižší formy mezinárodní ochrany,
neboť ani podle soudu žalobci v zemi původu nehrozí žádná újma, s níž zákon o azylu udělení
doplňkové ochrany spojuje. V tomto směru proto odkazuje na výstižné odůvodnění
napadeného rozhodnuti. Pokud pak žalobce teprve až v žalobě tvrdí, že by se v případě
návratu stal terčem orgánů činných v trestním řízení, nemůže soud odhlédnout od skutečnosti,
že ve správním řízení naopak tvrdil, že proti němu nebylo, ani není vedeno žádné trestní
stíhání. Podle názoru soudu jde opět o účelové tvrzení, jehož cílem je pouze odvrátit nucený
návrat žalobce do země původu, který žalobce odmítá pouze z ekonomických důvodů (neměl
by tam kde bydlet ani by neměl práci).

 Zbývá se tak vypořádat s posledním tvrzením žalobce uplatněným až při jednání před
soudem, a to o snaze žalobce postarat se o své děti v ČR z důvodu vážného onemocnění
matky dětí a bývalé manželky. K tomu soud uvádí, že nemá důvodu pochybovat o tíživé
rodinné situaci dětí žalobce, nicméně musí konstatovat, že žalobce podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany pouze ve snaze legalizovat si svůj pobyt na území ČR, k čemž však
institutu udělení azylu nelze použít. Soud proto uzavírá, že je-li jediným důvodem žádosti o
udělení mezinárodní ochrany snaha žalobce o legalizaci pobytu na území ČR, není z pohledu
zákona o azylu významné tvrzení žalobce, že chce zůstat na území ČR a do budoucna se zde
postarat o své děti, které žijí v zemi původu žalobce s těžce nemocnou matkou a bývalou
manželkou žalobce, protože úprava pobytu cizince (popřípadě jeho dětí) se řídí nikoli
zákonem o azylu, ale zákonem o pobytu cizinců na území ČR.

 Navíc je soud přesvědčen, že nebýt zadržení žalobce orgány policie a zahájení řízení o
správním vyhoštění žalobce, vůbec by do azylové procedury nevstoupil.

 Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, podle které měl žalovaný pro své rozhodnutí
použít jako podklad Zprávu o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2010. Soud je toho
názoru, že informační zdroje, které měl žalovaný k dispozici o zemi původu žalobce (Zpráva
za rok 2009 a informace ČTK) byly dostatečně objektivní a obsáhlé, aby na jejich základě
žalovaný rozhodl. Žalobce ze Zprávy za rok 2010 poukazuje na část pojednávající o korupci a
na problémy odměňování za práci. K tomu soud uvádí, že tyto nepříznivé jevy postihují
ukrajinskou společnost jako celek a nelze je proto z tohoto důvodu považovat za okolnosti
relevantní z pohledu azylu či doplňkové ochrany.