22 Az 2/2012-40
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: N. X. Q., nar. …, e.č. …, st. příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem H. P., N. 14, t.č. P. s. p. c. Z. u B., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odborem azylové a migrační politiky ze dne 28. 12. 2011, č.j. OAM-358/ZA-ZA-06-HA08-2011 byla zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst.1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dospěl ve správním řízení k závěru, že žalobce neuvedl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany, naopak v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha zlegalizovat si po propuštění z vězení pobyt v České republice. Dle názoru žalovaného nebyly proto dány důvody udělení mezinárodní ochrany podle § 12, 13, 14, 14a a 14b citovaného zákona.
V zákonem stanovené lhůtě podal žalobce proti tomuto rozhodnutí žalobu, vytkl žalovanému nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť se nedostatečně vypořádal s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Zatímco odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné azylově relevantní důvody tvrzeny, s otázkou doplňkové ochrany má žalovaný povinnost se vypořádat vždy a samo z úřední povinnosti, zjistit, zda skutečně žadateli nehrozí závažná újma v případě návratu do země původu. Ze zásady „non-refoulement“ vyplývá primární povinnost státu nevystavit žadatele reálné hrozbě závažné újmy, přičemž k této povinnosti se musí vázat i povinnost státu, zjistit si příslušné skutečnosti, které k aplikaci této zásady nutně vedou. K zajištění této zásady musí žalovaný vyvinout přiměřenou aktivitu z moci úřední. Podle názoru žalobce a v souladu s judikaturou NSS je v případě jednak závažné újmy podle ust. § 14a, § 14 zákona o azylu žalovaný povinen se jí zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní ochranu namítána, nebo vyjde-li najevo jinak v průběhu řízení. Žalobce se proto domníval, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného ve vztahu k posouzení podmínek pro udělení zejména doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu je naprosto nedostatečné, neboť z něj není zřejmé, jakými úvahami se žalovaný řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazu či utváření závěru o skutkovém stavu. Dále žalobce má za to, že žalovaný při zjišťování stavu věci porušil ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení a cítí se proto být zkrácen na svých právech v důsledku naprostého ignorování, tedy i porušení ust. § 14 zákona o azylu, což mimochodem vyplývá i z ust. § 28 odst. 2 citovaného zákona, kdy správní orgán je povinen odůvodnit své rozhodnutí k oběma formám mezinárodní ochrany. Žalovaný se rovněž řádně nezabýval § 14 citovaného zákona, dle kterého, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele, udělit azyl z humanitárního důvodu. Neopatřil si dostatečné množství podkladů k objektivnímu rozhodnutí o žádosti, proto nelze souhlasit s tím, jakým způsobem shromážděné podklady interpretoval, resp. v případě písemných podkladů ve smyslu bodů 6, 7 a 8 této žaloby neinterpretoval vůbec. S ohledem na specifičnost azylového řízení je nutno konstatovat, že tíha důkazního břemene nedopadá pouze na žadatele, ale právě s ohledem na zvláštnost řízení o azylu, měla by tato být rovnoměrně rozdělena mezi žadatele o azyl a správní orgán.
Je pravdou, že žalobce přijel do ČR původně z pracovních (ekonomických) důvodů, důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany však nebyla cesta do ČR, nýbrž zcela oprávněný strach ze msty bývalých pachatelů (ve Vietnamu) předmětné trestné činnosti, jejichž jména v rámci spolupráci s OČTŘ v rámci jeho trestního stíhání vyzradil. Správní orgán má zcela jednoznačně povinnost se vypořádat se všemi tvrzeními žadatele, byť by tato byla „azylově“ irelevantní, nicméně, aby rozhodnutí nebylo nepřezkoumatelné, je potřeba k těmto rozhodnutím zaujmout určitý právní postoj a jako irelevantní je označit a taktéž sdělit, proč tomu tak je. Žalovaný si proto musí obstarat takové informace, které mu umožní objektivně rozhodnout, zda skutečnosti tvrzené žadatelem mohou či nemohou zakládat důvody udělení té které formy mezinárodní ochrany. Co se humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu týká, odkázal žalobce na rozsáhlou judikaturu NSS, například na rozsudek ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 5 Azs 105/2004, www.nssoud.cz. Podle NSS tak smysl institutu humanitárního azylu spočívá v tom, aby Ministerstvo vnitra mělo možnost azyl poskytnout i v situacích, na nichž sice nedopadá žádná z možností předpokládaných taxativními výčty ust. § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Vzhledem k tomu, že žalovaný neodůvodnil řádně napadené rozhodnutí, ale generalizujícím způsobem a ve vztahu k tvrzení žalobce o jeho strachu ze zabití ve smyslu shora napadené rozhodnutí, neodůvodnil vůbec, je napadené rozhodnutí pro tyto vady nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce proto navrhl, aby přezkoumávané rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
V písemném vyjádření ze dne 10. 5. 2012 žalovaný se neztotožnil s žalobními námitkami, byl přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, náležitě byl zjištěn skutkový stav věci. Jmenovaný v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že byl ve vlasti pronásledován, případně že by se takového pronásledování mohl opodstatněně obávat. Dle názoru žalovaného, žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná žalobcem, je účelová. V protokolu o veřejném zasedání ze dne 13. 10. 2011 v souvislosti s rozhodováním o žádosti o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu uvedl, že se v Čechách nehodlá zdržet, že se bude vracet k rodině do Vietnamu. V zápětí na to uvedl, že se do Vietnamu vrátit nemůže, a že tam nemá ani žádné zázemí. Vzhledem k důvodům, které žalobce v řízení před správním orgánem uváděl, má žalovaný rovněž za to, že použité informace o situaci v zemi původu jsou dostatečné. Jmenovanému byla dána možnost se s těmito informacemi seznámit, případně navrhnout jejich doplnění, čehož však nevyužil. Taktéž žalovaný pokládal žalobcovy námitky vznesené směrem k humanitárnímu azylu dle § 14 zákona o azylu za nedůvodné. V důvodech, které žalobce uvedl, nebylo shledáno ani ohrožení vážnou újmou ve smyslu § 14a zákona o azylu, v této části rozhodnutí je odůvodnění dostatečné. Navrhl proto, aby žaloba, jako nedůvodná, byla v plném rozsahu zamítnuta.
Ze správního spisu soud zjistil, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce dne 30. 11. 2011. Uvedl, že má státní příslušnost Vietnamské socialistické republiky, národnost vietnamskou, je bez náboženského vyznání. Vietnam opustil v březnu roku 2007 z důvodů ekonomických, protože dosahoval nízkého platu, profese řidiče autobusu byla riziková. Uvedl dále, že v ČR se zapletl do nelegálního obchodu a pěstování marihuany, přičemž své kolegy policii udal a od té doby má s nimi potíže, neboť mu vyhrožují smrtí v ČR a jeho rodičům ve Vietnamu. Odmítá vrátit se zpátky do Vietnamu, z obavy zabití. Sdělil dále, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání v České republice za obchod a pěstování drog, byl mu udělen dvouletý trest odnětí svobody a na pět let zákaz pobytu v ČR. Pohovor s ním byl učiněn dne 6. 12. 2011, v návaznosti na skutečnosti uvedené v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, dále sdělil, že má ukončenou devátou třídu základní školy, poté pracoval jako pomocník, od roku 2001 až 2007 jako řidič. V ČR bydlí jeho strýc, měl zájem si zlepšit ekonomické podmínky, do ČR přicestoval s vízem za účelem podnikání, které realizoval společně se strýcem v oblasti obchodu s textilem. K nelegálnímu obchodu marihuanou se uchýlil až později. Bylo proti němu vedeno trestní stíhání, byl mu uložen trest vyhoštění z ČR s příkazem zákazu pobytu na dobu pěti let. Má strach o život, neboť lidé z mafie se domnívají, že uvedl všechny údaje o nich a chtějí se ho zbavit. Zároveň žádají zaplacení úhrady za škodu, kterou jim způsobil u policie a u soudu. Sdělil dále, že ve výkonu trestu byl po dobu 16 měsíců, dne 16. 11. 2011 byl propuštěn. Projevil zájem i nadále setrvat v ČR.
Dále ve spise je založen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 5. 2011, č.j. 1 T 179/2010-288, z něhož bylo zjištěno, že žalobce za prokázanou trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně a byl mu uložen trest vyhoštění v trvání 5 let. Dále se ve spise nachází výzva k vycestování z České republiky, na základě které žalobce byl vyzván k vycestování nejpozději do dne 25. 11. 2011.
Žalovaný při posuzování předmětné věci vycházel z informace IMZV, č.j. 106941/2011-LPTP ze dne 7. 7. 2011.
Právní názor Krajského soudu v Brně:
Institutem zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost podle § 16 zákona o azylu se NSS detailně zabýval poprvé v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č.j. 2 Azs 47/2003-130, publikovaném pod č. 244/2004 Sb., kde uvedl, že „zákon o azylu v ust. § 16 obsahuje jednak případy, kdy k naplnění podmínek zamítnutí žádosti jsou rozhodné důvody, pro které se žadatel o azyl azylové ochrany dovolává a kdy je třeba tvrzení žadatele a doložení tvrzených skutečností vážit (např. ekonomické podmínky, tvrzení všeobecné nouze, jiné než azylově relevantní důvody, nevěrohodná tvrzení, atd.), jednak případy objektivních skutečností, u nichž jsou důvody žádosti o azyl zcela nerozhodné (např. neexistence či padělání cestovního dokladu, hrozba vyhoštění či vydání k trestnímu stíhání). Přes rozdílnost obou kategorií zjevné nedůvodnosti (z hlediska nezbytnosti hodnocení žadatelem uváděných důvodů) při naplnění podmínek kteréhokoliv důvodu a dodržení zákonné lhůty pro rozhodnutí správní orgán rozhodne o zamítnutí žádosti, a tím je vyloučeno rozhodnutí podle § 12 zákona o azylu. Je tak zcela nerozhodné, jaké důvody stěžovatel tvrdil a jaké důkazy předkládal k doložení svého tvrzení o politickém pronásledování. Podstatné ovšem je, zda byly v jeho případě podmínky ust. § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu naplněny.“ Na tento judikát pak navázal rozsudek ze dne 10. 2. 2004, č.j. 4 Azs 35/2003-74, www.nssoud.cz i rozsudek ze dne 2. 3. 2005, č.j. 3 Azs 77/2004-86, www.nssoud.cz. Právní názor NSS vyjádření v citovaných judikátech zastával tento soud i v následujících letech, tj. po datu 31. 8. 2005, kdy došlo ke změně zákona o azylu. Na základě posouzení rozšířeným senátem, které je vyjádřeno v rozhodnutí ze dne 25. 1. 2011, č.j. 5 Azs 6/2010-107, cílem § 16 zákona o azylu je pouze urychlení řízení o žádostech těch žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří nesplňují žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Tuto skutečnost ostatně odráží i důvodová zpráva k návrhu zákona o azylu, která v pasáži vztahující se k § 16 uvádí, že „návrh tím sleduje evropský trend eliminovat náklady spojené s pobytem např. žadatelů, kteří o udělení azylu žádají toliko z ekonomických důvodů zrychlením azylového řízení.“ Byť je v § 16 zákona o azylu poněkud nesystematicky uveden společně s § 15 a § 15a zákona o azylu v části nadepsané rubrikou „Důvody vylučující udělení mezinárodní ochrany“, nelze toto ustanovení chápat jako výluku z mezinárodní ochrany, které brání věcnému posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ustanovení § 16 zákona o azylu upravuje pouze podmínky, za nichž může správní orgán rozhodnout o žádosti v tzv. „zrychleném“ řízení, tedy v souladu s § 16 odst. 3 zákona o azylu ve lhůtě 30 dnů, přičemž není povinen provádět obsáhlé dokazování k důvodům uváděným v žádosti o udělení mezinárodní ochrany. To platí ale pouze tehdy, jedná-li se skutečně o zjevně nedůvodnou žádost z hlediska všech forem mezinárodní ochrany. Pokud tedy např. žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí relevantní důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, ani doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu (§ 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu) a navíc podal žádost o udělení mezinárodní ochrany teprve poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění (§ 16 odst. 2 zákona o azylu), nelze bez dalšího vyslovit závěr, že na jeho straně nemohou být například vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, dány důvody pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu a že se jedná i z pohledu tohoto ustanovení o zjevně nedůvodnou žádost (viz citovaný rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2011, č.j. 5 Azs 6/2010-112, www.nssoud.cz). Stávající judikatura je tak v podstatě postavena na nevyvratitelné domněnce, že v případě uplatnění jakéhokoliv důvodu pro postup dle § 16 odst. 1 písm. a) až h) či § 16 odst. 2 zákona o azylu žadatel nenaplňuje podmínky ani pro udělení mezinárodní ochrany podle § 13, § 14 až § 14b zákona o azylu. Takový závěr však v řadě případů nemusí být správný. Zjevnou nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nutno posuzovat z hlediska všech forem mezinárodní ochrany upravený zákonem o azylu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany lze tedy zamítnout podle § 16 zákona o azylu pouze tehdy, je-li skutečně zjevně nedůvodná, nejen z hlediska § 12 a § 14a citovaného zákona, ale i z hlediska § 13, § 14 a § 14b zákona o azylu, tzn. nepřichází-li v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany; tento závěr však musí být v rozhodnutí podrobně a důsledně odůvodněn. I v případě rozhodnutí podle § 16 zákona o azylu totiž, jak již bylo řečeno, musely být v předchozím řízení nutně zvažovány případné důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Pokud nebyly shledány, žádost byla vyhodnocena z hlediska tohoto ustanovení jako zjevně nedůvodná. Je třeba se dále zabývat i tím, zda zde nejsou relevantní důvody podle § 14 zákona o azylu. Obdobné závěry platí i pro azyl a doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny podle § 13a, § 14b zákona o azylu.
S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobcem uplatněné žalobní námitky jsou ve vztahu k napadenému rozhodnutí důvodnými, neboť žalovaný nedostatečně přesvědčivě posuzoval zjevnou nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany z hlediska všech citovaných forem mezinárodní ochrany upravených zákonem o azylu. Je proto třeba, aby právní názor žalovaného se opíral o hlubší úvahy, aby důsledněji provedl analýzu, z jakých podkladů při své úvaze vycházel a k jakým závěrům dospěl. Vzhledem k absenci těchto úvah, pak není zcela jasné a srozumitelné, proč žádost o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. f) citovaného zákona.
Pro uvedené vady správního řízení proto Krajský soud v Brně uzavřel, že je třeba, aby žalovaný předmětnou žádost posoudil na základě skutečností, které žadatel uvedl, či které ve správním řízení jinak vyšly najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují. Učiněný závěr pak musí být důsledně podrobně a přesvědčivě v rozhodnutí odůvodněn.
Z výše uvedených důvodů soud proto dospěl k závěru, že žalovaný se dopustil právního pochybení, pokud žádost žalobce zamítl jako zjevně nedůvodnou podle ust. 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, napadené rozhodnutí proto ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) a písm. c) s.ř.s. zrušil pro vady řízení bez jednání s tím, že v dalším řízení bude žalovaný postupovat vázán právním názorem Krajského soudu v Brně výše citovaným (§ 78 odst. 4, odst. 5 s.ř.s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, náklady řízení mu vznikly v souvislosti s tím, že byl v průběhu řízení o žalobě zastoupen advokátem na základě plné moci. Soud určil odměnu částkou 4.200,- Kč za 2 úkony právní služby po 2.100,- Kč za každý úkon, náhradu hotových výdajů částkou 600,- Kč, rovněž za 2 úkony po 300,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb.), odměna zvýšena o částku odpovídají dani z přidané hodnoty, tj. 960,- Kč, takže celková výše odměny a náhrada nákladů řízení právního zástupce žalobce činila 5.760,- Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Eva Lukotková, v. r.
samosoudkyně