[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]58 A 73/2010 - 27
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Gottwaldem v právní
věci žalobce R. K., bytem X, v řízení zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským,
advokátem se sídlem Ostrava- -Moravská Ostrava, 28. října 3117/61, proti
žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem Ostrava-
Moravská Ostrava, 28. října 2771/117, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27.10.2010 č.j. MSK 180031/2010, ve věci přestupku,
t a k t o :
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou k soudu v zákonné lhůtě domáhá přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2010 č.j. MSK 180031/2010, jímž bylo
zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Karviné (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 29.7.2010 č.j. MMK/040059/2010, kterým byl žalobce uznán
vinným, že dne 8.3.2010 ve 13:20 hod. v K. na ul. O., poblíže ul. H.s.,
řídil osobní automobil X a za jízdy držel pravou rukou u pravého ucha hovorové
zařízení, čímž porušil § 7 odst. 1 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 2 - 58 A 73/2010
předpisů, tím spáchal přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), za což
mu byla uložena pokuta 2.000,- Kč.
Namítá, že
1) přestupkové řízení bylo zahájeno nezákonně po uplynutí lhůty 60 dnů ode dne,
kdy se správní orgán I. stupně o přestupku dozvěděl na základě oznámení
Policie ČR. Po právní stránce vychází při své argumentaci z § 67 odst. 3 zákona
o přestupcích, kdy lhůtu tam stanovenou považuje za lhůtu propadnou. Odkazuje
na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2004 č.j. 10 Ca 166/2003-
25, Sb. NSS č. 294/2004 a na navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27.10.2005 č.j. 4 As 30/2004-45, www.nssoud.cz, dále na některé
komentáře k zákonu o přestupcích;
2) správní orgány dovodily, že se skutek stal, jen z výpovědí zasahujících policistů
(vypovídajících proti žalobcově verzi), kdy ve vztahu výpovědí policistů na straně
jedné a výpovědi žalobce na straně druhé nevzaly správní orgány při hodnocení
v úvahu stejnou důkazní hodnotu výpovědi a nevypořádaly se s možnou
nevěrohodností policistů (nezjišťovaly, zda právě policisté nemají motiv vypovídat
účelově).
Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. K žalobním bodům uvádí, že
1) ve věci projednávané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 Ca 166/2003
a ke kasační stížnosti následně i Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 4 As
30/2004 se jednalo o lhůtu podle § 61 odst. 1 zák. č. 231/2001 Sb.,
o rozhlasovém a televizním vysílání; šlo o jiný správní delikt. Zde je však situace
odlišná, kdy byl projednán přestupek. Žalovaný má za to, že z pouhého slovního
vyjádření nelze dovozovat, zda je která lhůta pořádková či prekluzivní, obojí lhůty
totiž bývají v různých právních předpisech slovně vyjádřeny různě. Slova
„bezodkladně, nejpozději do“ užívá i § 71 odst. 1, resp. § 71 odst. 3 zák.
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (lhůta pro vydání
rozhodnutí), kdy tato lhůta je vykládána jako lhůta pořádková. Prekluzivní
charakter lhůty uvedené v § 67 zákona o přestupcích nelze dovodit ani výkladem
systematickým (jak u lhůty určené zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání
učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29.3.2006 č.j. 1 As 2/2005-96,
když prekluzivní lhůta k projednání věci je v zákoně o přestupcích zakotvena
na zcela jiném místě (§ 20);
2) jakkoli tato námitka nebyla v odvolání vznesena, vyhodnocením výpovědí
policistů a výpovědi žalobce se žalovaný zabýval, přičemž u policistů nebyly
tvrzeny ani zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by měli vypovídat
nepravdivě.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není.
Z obsahu správních spisů soud zjistil, že správnímu orgánu I. stupně bylo
18.3.2010 doručeno oznámení o přestupku od Policie ČR, jehož se měl dopustit
žalobce shora popsaným jednáním. Správní orgán I. stupně zahájil přestupkové
řízení oznámením ze dne 27.5.2010, vypraveným 31.5.2010 a doručeným žalobci
3.6.2010. Žalobce u ústního jednání 30.6.2010 skutek popřel s tím, že telefon měl
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 3 - 58 A 73/2010
celou dobu na palubní desce, auto je vybaveno hands-free sadou. Domněnka
policistů o telefonování vznikla asi tím, že žalobce měl pravou ruku opřenou
o středové opěradlo a touto rukou si podpíral hlavu, jel pomalu a přemýšlel.
V přestupkovém řízení byli vyslechnuti zasahující policisté Tomica a Musiolek,
kteří shodně popsali skutek, jak je shora popsán. Již v průběhu řízení před správním
orgánem I. stupně žalobce namítal nedodržení lhůty k zahájení řízení. Správní orgán
I. stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku rozhodnutím
ze dne 29.7.2010 vypraveným 30.7.2010 a doručeným zástupci žalobce 3.8.2010.
Proti němu podal žalobce 10.8.2010 včasné odvolání obsahově totožné s žalobním
bodem 1). Odvolání bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím žalovaného
ze dne 27.10.2010 vypraveným 27.10.2010 a doručeným zástupci žalobce
2.11.2010. Žalovaný v něm dospěl k závěru, že lhůta pro zahájení přestupkového
řízení obsažená v § 67 odst. 3 zákona o přestupcích je lhůtou pořádkovou, nikoli
propadnou. Napadené rozhodnutí obsahuje na str. 4 též odstavec o hodnocení
výpovědí, kdy je akcentována výpověď svědka T. o tom, že mobilní telefon držel
žalobce tak, že jej neměl celý schovaný v dlani, to bylo impulsem pro provedení
kontroly. Jinak by tu nebyl žádný důvod, proč by hlídka PČR zaměřila svou pozornost
právě na vozidlo žalobce.
Krajský soud předně vyhodnotil jako nedůvodný žalobní bod 2).
K procesnímu postupu zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou
i v přestupkovém řízení použitelná příslušná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Podle § 3 správního řádu nevyplývá – li ze zákona něco jiného, postupuje
správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými
v § 2.
Podle § 50 odst. 4 správního řádu hodnotí správní orgán podklady, zejména
důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci. K provedení důkazů lze podle § 51 odst. 1
správního řádu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu
a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména
o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.
Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že úřední
záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý,
poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci a nelze jej
považovat za důkazní prostředek. K dokazování průběhu událostí popsaných
v úředním záznamu slouží svědecká výpověď osoby, která úřední záznam sepsala,
nikoli tento záznam (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009,
č.j. 1 As 96/2008-115, Sb. NSS č. 1856/2009 Sb., www.nssoud.cz).
V dané věci proti sobě stojí dvě verze skutkového stavu. Podle verze založené na
výpovědích policistů držel stěžovatel při řízení vozidla u ucha mobilní telefon. Podle
verze založené na tvrzení žalobce žádný telefon v ruce nedržel. Případná
přestupkověprávní relevance těchto verzí závisí na vyhodnocení obsahu
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 4 - 58 A 73/2010
a věrohodnosti dostupných důkazů. Žalobce lze shledat vinným ze spáchání
přestupku spočívajícího v držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového
vozidla jen tehdy, pokud provedené důkazy po jejich vyhodnocení vytvoří dostatečně
jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací,
které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru než že stěžovatel mobilní
telefon při řízení motorového vozidla držel v ruce.
Postih stěžovatele za přestupek je opřen o výpovědi policistů. Při posouzení
a hodnocení výpovědí policistů vycházely správní orgány zjevně mimo jiné
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2008 č.j. 1 As 64/2008-42,
www.nssoud.cz, v němž se rovněž jednalo o přestupek spočívající v držení
mobilního telefonu řidičem při řízení motorového vozidla. V tomto rozsudku vycházel
Nejvyšší správní soud zejména ze závěru vysloveného již v rozsudku ze dne
27.9.2007 č.j. 4 As 19/2007-114, www.nssoud.cz, kde Nejvyšší správní soud uvedl,
že „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud
dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od
stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen
svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a
svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil
míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem;
nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady
překročil.“ O důvěryhodnosti výpovědi policisty není důvodu pochybovat tehdy, není-
li z žádných okolností patrné, že by měl na tom, jak bude věc, ke které vypovídá,
vyřízena, jakýkoli zájem. Citovaná judikatura vychází z úvahy, že je přirozené,
že osoba, které hrozí postih za přestupek, není ve své věci nestranná a je u ní
pochopitelné, bude-li tvrdit pouze takové skutečnosti, které jsou jí ku prospěchu.
Naopak u svědka, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude spíše
pravděpodobné, že bude tvrdit takové skutečnosti, o nichž je subjektivně
přesvědčen, že jsou pravdivé.
V posuzované věci žalobce po celou dobu přestupkového řízení (ať už před
správním orgánem I. stupně či před žalovaným) důvody, ve kterých by bylo lze
spatřovat nevěrohodnost svědků – zasahujících policistů nenamítal a takové
skutečnosti nevyšly v řízení najevo ani jinak. Konečně ani v žalobě nijak své obecné
pochybnosti o věrohodnosti těchto svědků nikterak nespecifikuje a k jeho značně
obecně formulovanému žalobnímu bodu 2) lze toliko konstatovat, že bylo především
na něm – měl-li či má pochybnosti o jejich věrohodnosti – uvést (ať už správním
orgánům nebo soudu) konkrétní skutečnosti, ve kterých spatřuje důvod
pro pochybnost o věrohodnosti výpovědi těchto svědků. Pokud tak žalobce neučinil
a žádné takové skutečnosti nevyšly v řízení ani jinak najevo, nelze důvodně
správním orgánům vytýkat, že samy nezjišťovaly všechny možné nesčetné důvody,
ze kterých by kdy bylo možno na jejich nevěrohodnost usoudit.
Takto obecně formulovaný žalobní bod, který je navíc oproti skutečnostem
uplatňovaným žalobcem v přestupkovém řízení absolutní novotou, nelze vyhodnotit
jinak než jako účelovou snahu žalobce vyhnout se postihu za jeho protiprávní
jednání.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 5 - 58 A 73/2010
Důvodným pak není ani žalobní bod 1), v němž žalobce namítá nedodržení
lhůty k zahájení přestupkového řízení.
Předpisy správního práva oplývají nepřeberným množstvím lhůt stanovených
pro úkony a postupy správních orgánů. Tyto lhůty se dělí na propadné a pořádkové
podle toho, zda s jejich marným uplynutím spojuje zákon nějaký důsledek pro věc
samu.
Typickým případem propadné lhůty je např. ust. § 20 odst. 1 zákona
o přestupcích, podle něhož přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání
jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek
vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.
Toto ustanovení tedy stanoví, že uplyne-li stanovená lhůta, přestupek nelze projednat, takto je zde vyjádřen důsledek uplynutí lhůty.
Podobně pro návrhové přestupky stanoví § 68 odst. 2 věta prvá zákona
o přestupcích, že u přestupku, který lze projednat jen na návrh, lze návrh podat
příslušnému správnímu orgánu nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel
dozvěděl o přestupku nebo o postoupení věci orgánem činným v trestním řízení.
A contrario, lze-li návrhový přestupek projednat jen k návrhu podanému
nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku
nebo o postoupení věci orgánem činným v trestním řízení, pak k později podanému
návrhu přestupek projednat nelze.
Podobně stanoveny jsou i propadné lhůty ve věcech daňových, kde opět
zákon výslovně vyjadřuje důsledek uplynutí lhůty, ať už v § 47 odst. 1 zák.
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (jak byl
účinný do 31.12.2010): „pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň
vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce
zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku
daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období.“ nebo § 148 odst. 1
zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (účinného
od 1.1.2011): „Daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3
roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání
řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla
současně povinnost podat řádné daňové tvrzení.“
Stejně tak je tomu i v případě žalobcem odkazované druhé věty § 61 odst. 1
zák. č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění
pozdějších předpisů, kdy i zde zákonodárce výslovně spojuje s uplynutím lhůty
důsledek: „Správní řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do 3 měsíců ode
dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle § 32 odst. 1 písm. l).“
Oproti tomu lhůty pořádkové jsou typické tím, že s jejich uplynutím zákon
nespojuje žádný důsledek pro věc samu. Uplyne-li lhůta, nemá to pro řízení ve věci
žádný důsledek, jakkoli může být příslušný úředník sankcionován
podle pracovněprávních či služebněprávních předpisů za nedodržení jeho
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 6 - 58 A 73/2010
povinností, případně může být dán důvod k obraně proti nečinnosti správního orgánu.
Typickým případem lhůty pořádkové je lhůta určená správním řádem
pro vydání rozhodnutí v § 71 odst. 1, 3: „Správní orgán je povinen vydat rozhodnutí
bez zbytečného odkladu. Pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní
orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se
připočítává doba
a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba
někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou
osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ,
b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého
posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.“
Zde zákon žádný důsledek uplynutí lhůty pro věc samu nestanoví a bylo by zjevným
non-sensem bránit správním orgánům vydat rozhodnutí i po uplynutí této lhůty,
zejména za situace, kdy jejich nedodržení je důvodem k obraně proti nečinnosti
(§ 80 správního řádu).
Podobně je tomu i v posuzovaném případě § 67 odst. 3 zákona o přestupcích.
Podle tohoto ustanovení „Jestliže správní orgán věc neodloží ani neshledá důvod
pro postoupení věci jinému orgánu, zahájí řízení o přestupku bezodkladně,
nejpozději do šedesáti dnů.“ Ani u této lhůty nejsou s marným uplynutím lhůty
spojovány jakékoli účinky. Tím se též lhůta určená § 67 odst. 3 zákona o přestupcích
liší od lhůty určené k zahájení řízení speciálním ustanovením druhé věty § 61 odst. 1
zák. č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění
pozdějších předpisů. V tomto směru lze mít za případný odkaz žalovaného
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.11.2004 č.j. 6 As 50/2003-41,
nikoli však žalobcovy odkazy na rozsudky soudů rozhodujících ve správním
soudnictví týkající se výkladu ustanovení, kde zákon výslovně s uplynutím lhůty
spojoval důsledek pro věc samu.
Jiné žalobní body nebyly žalobcem uplatněny, a proto krajský soud podle § 78
odst. 7 s.ř.s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s.ř.s.,
kdy procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v řízení žádné
náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě
dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského
soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.
V Ostravě dne 12. září 2011
Mgr. Jiří Gottwald
samosoudce