[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobkyně S. M., zast. Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem AK Praha 8, Nad Šutkou 1811/12, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2012, čj. OAM-14/ZA-ZA06-PA03-2012, t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 24. 1. 2012, kterým byla její žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). V žalobě namítala porušení ust. § 2 správního řádu, když žalovaný nepostupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, § 3 téhož v tom směru, že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ku konkrétním okolnostem případu, v souvislosti s ust. § 12 a § 14a) zákona o azylu. Dále došlo k porušení §
pokračování 29Az 5/2012
-2-
68 odst. 3 správního řádu a § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. V doplnění žaloby žalobkyně namítala, že žalovaný zamítl její žádost s tím, že neuvedla žádnou relevantní skutečnost, která by nasvědčovala, že by mohla být pronásledována z důvodů uvedených v ust. § 12, či že by jí hrozila vážná újma dle ust. § 14a) zákona o azylu; žalovaný však dále nezkoumal, zda zde nejsou dány i jiné azylově relevantní důvody, obsažené v ust. § 13, § 14, případně § 14b) cit. zákona. Tímto porušil žalovaný princip materiální pravdy, stanovený ust. § 3 správního řádu, neboť nebyl zjištěn stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. V tomto smyslu pak správní orgán neuvedl podklady, z nichž vycházel – např. u humanitárního azylu – při hodnocení současného stavu na Ukrajině, z odůvodnění pak nevyplývá, že by vůbec nějaké podklady sháněl či důkazně prováděl. Tak došlo i k porušení ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Z veřejně dostupných médií plyne, že MV ČR zkoumá u politických špiček (jmenovitě u B. D. a O. T.) takové skutečnosti bez dalšího, v případě obyčejné občanky Ukrajiny tak neučinilo. Žalobkyně je toho názoru, že takový postup porušuje princip rovnosti zakotvený v ust. § 2 odst. 4 správního řádu, může však znamenat i porušení základních lidských práv – čl. 3 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR. Žalobkyně proto navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
K žalobě podal žalovaný písemné vyjádření dne 9. května 2012, uvedl, že s touto nesouhlasí, odkázal na obsah správního spisu, zejména žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru a samotné rozhodnutí ve věci. Při posouzení žádosti žalobkyně bylo vycházeno především z její výpovědi, z ní je zjevné, že neuváděla žádné skutečnosti, svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů § 12, či že by jí hrozila vážná újma dle § 14a) zákona o azylu, proto žalovaný trvá na učiněném závěru, že žádost byla po právu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla, že o udělení mezinárodní ochrany žádá proto, aby zde mohla zůstat se svojí matkou a přítelem, kteří na zdejším území žijí, na území Ukrajiny žije sama. Takovou skutečnost nelze důvodům mezinárodní ochrany podřadit. Ve svých výpovědích popřela jakékoliv problémy se státními orgány, žádá prakticky jen z důvodu legalizace zdejšího pobytu, aby zde mohla žít a pracovat. V případě návratu do země původu jí, ani jejím blízkým žádné problémy nehrozí. Rozsah dokazování tak žalobkyně vymezila sama – viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 50/2003 ze dne 26. 2. 2004 – povinnost zjistit skutečný stav věci dle ust. § 32 zákona č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Žalobkyně zcela patrně v zemi původu pronásledována z azylově relevantních důvodů nebyla, nehrozí jí tam ani nebezpečí vážné újmy dle § 14a) zákona o azylu, ve správním řízení jí byl poskytnut dostatek prostoru sdělit všechny důvody, které ji k opuštění vlasti vedly a nelze tak mít pochyb o tom, že jí uváděné důvody nejsou na první pohled azylově relevantní a že žádost podala poté, co selhaly všechny momentálně dostupné prostředky k legalizaci pobytu na zdejším území. Vydané rozhodnutí je tak zákonné a vychází z dostatečně zjištěného stavu věci, žalobkyní uvedené důvody byly dostatečně vyhodnoceny z hlediska jednotlivých forem mezinárodní ochrany. Rozsah
pokračování 29Az 5/2012
-3-
zjištění je s ohledem na okolnosti případu dostatečný, v souvislosti s námitkou o možné existenci důvodů § 13, § 14 či § 14b) zákona o azylu žalovaný odkazuje na rozhodnutí NSS 7 Azs 72/2007 ze dne 6. 12. 2007. K obstarání podkladů pro posouzení věci pak žalovaný odkazuje na ustálenou judikaturu v tom smyslu, že s ohledem na motivy žalobkyně k opuštění země původu k jejich obstarání nebyl důvod. Žalobkyně neuvedla v žádosti žádné skutečnosti, svědčící o pronásledování v zemi původu, ani o hrozící vážné újmě, nebylo tak z pohledu řízení o udělení mezinárodní ochrany nutné ověřovat pravdivost těchto tvrzení a v tomto smyslu opatřovat důkazy – zde odkaz na rozhodnutí NSS sp. zn. 2 Azs 6/2003 ze dne 21. 8. 2003 či 5 Azs 357/2004 z 9. 2. 2005 – pokud cizinec v řízení o udělení azylu vůbec netvrdil, že je pronásledován či diskriminován ve smyslu § 12 zákona o azylu, není posouzení politické situace a stavu dodržování lidských práv ve státě, jehož občanství má, nezbytné. Každou žádost o udělení mezinárodní ochrany je potřebné posuzovat individuálně a námitku o posuzování případů politických špiček tak nelze považovat za relevantní, se situací žalobkyně nesouvisí. V případě žalobkyně bylo řízení vedeno v souladu s hmotným i procesním právem, rozhodnutí vyšlo z dostatečně zjištěného skutkového stavu, právní kvalifikace tomuto odpovídá a žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Při jednání soudu dne 24. 9. 2012 zástupce žalobkyně plně odkázal na znění písemného doplnění žaloby, navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a na náhradě nákladů řízení účtoval náhradu nákladů právního zastoupení žalobkyně za tři právní úkony a cestovní výdaje k jednání soudu. Pověřená pracovnice žalovaného konstatovala, že žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany evidentně směřovala k legalizaci zdejšího pobytu, takový důvod však není azylově relevantní a ku legalizaci zdejšího pobytu vedou instituty zákona o pobytu cizinců, nikoliv zákon o azylu. Navrhla zamítnutí žaloby, náhradu nákladů řízení správní orgán neúčtoval.
Po projednání a přezkoumání věci vyšel soud ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.), napadené výroky rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů ( § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s..) a konstatoval, že žádná pochybení v průběhu správního řízení a v napadeném rozhodnutí neshledal.
Ze správního spisu plyne, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 17. 1. 2012, uvedla, že je státní občankou Ukrajiny, téže národnosti, otec žije na Ukrajině, matka má v ČR pracovní vízum. Je svobodná, v ČR žije její přítel P. B. Do července 2010 pobývala na Ukrajině, poté střídavě i v ČR. Je katolického vyznání, nikdy nebyla politicky organizována, má SŠ vzdělání ekonomického směru. Na Ukrajině pracovala 6 let jako barmanka. Vlast opustila 12. 10. 2011, protože na Ukrajině nikoho nemá a zde žije její matka a přítel, toto je hlavní důvod jejího odjezdu z Ukrajiny. Přicestovala autobusem přes Slovensko, měla vízum, chce zde zůstat, ale v současné době Ukrajina delší víza neuděluje, pouze turistická. Chce zde založit rodinu, žít a pracovat, ve vlasti jí nic nehrozí. Pohovor provedl správní orgán s žadatelkou dne 20. 1. 2012, uvedla, že vízum mělo platnost 21 dnů, měsíc zde byla legálně, pak šla na policii, bylo jí vystaveno výjezdní vízum
pokračování 29Az 5/2012
-4-
do 22. 12. 2011, podruhé pak do 10. 1. 2012, poté přišla požádat o azyl. Je zde potřetí, vždy jako turistka. Žila a studovala ve městě Chust, střední ekonomickou školu vystudovala v r. 2007, pracovat ale začala již po ukončení 11. třídy, jako prodavačka a barmanka. Hlavní důvod její žádosti je zdejší pobyt její matky a přítele, na Ukrajině nikoho nemá, žije sama, je to tam pro ni těžké, nikdo jí nepomůže. Matka odjela, když jí bylo 17 let, odjela proto, že chce zde žít s matkou a přítelem, nikdo jí nevyhrožoval, ani před ničím neutíkala. Matka má pracovní vízum a přítel trvalý pobyt. O mezinárodní ochranu žádá, protože tu nemá žádné povolení k pobytu, chce zde i získat pracovní povolení. S přítelem se seznámila již na Ukrajině, plánují sňatek, chtějí založit rodinu. Přítel pracuje ve stavebnictví v ČR, žije v pronájmu. Byl ženatý s občankou ČR, nyní je rozvedený. Žalobkyně je toho názoru, že ani matce, ani příteli v případném návratu na Ukrajinu nic nehrozí. Ona sama se státními orgány nikdy žádné problémy neměla. Chce získat doklady, které by ji opravňovaly zde žít a pracovat. Na Ukrajinu se nechce vrátit proto, že by tam opět žila sama.
Ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu upravuje možnost správního orgánu zamítnout žádost žadatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou v případě, kdy žadatel neuvádí žádné skutečnosti svědčící o tom, že byl mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 či že by mu hrozila vážná újma dle § 14a) zákona o azylu.
Přitom zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Dále v ust. § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,
c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Soud konstatoval v průběhu jednání všechny okolnosti, které žalobkyně správnímu orgánu sdělila, a to jak v samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
pokračování 29Az 5/2012
-5-
tak posléze i v průběhu pohovoru dne 20. 1. 2012. Žalobkyně výslovně uvedla, že nikdy neměla žádné problémy se státními orgány, nikdy jí nic nehrozilo a ani neví, čeho by se případně měla obávat, pokud by se vrátila na Ukrajinu. Přicestovala na turistické vízum, jako již dvakrát předtím proto, že zde v České republice žije její matka a též přítel, s nímž hodlá založit rodinu. Na Ukrajině žila sama a nikdo jí nepomáhal, z týchž důvodů se tam ani nechce vrátit. Žádný jiný důvod žalobkyně nezmínila, soud tak mohl po přezkoumání a projednání věci pouze konstatovat, že žalovaným zvolený způsob rozhodnutí ve věci žalobkyně byl zákonný a správný. Jak uvedeno výše, z ust. § 12 zákona o azylu plyne, že azyl lze žadateli udělit tehdy, pokud tvrdí, že byl v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, či měl důvodné obavy z pronásledování, a to z azylově relevantních důvodů, uvedených pod písm. b) tohoto ustanovení. Žalobkyně žádný takový důvod netvrdila, o jakémkoliv pronásledování či obavách se vůbec nezmínila, naopak, výslovně uvedla, že nic takového jí v zemi původu nehrozilo. Je tak zcela logické a nasnadě, že nelze hovořit o tom, že by mohla jakkoliv splnit podmínky ust. § 12 zákona o azylu. Prakticky shodně pak lze uzavřít i to, že ani pro případ návratu do země původu žalobkyni nic azylově relevantního nehrozí, sama nic takového neuvedla a dokonce i výslovně zmínila, že ani její matce, ani příteli nic závažného nehrozí, matka přijela do ČR za prací po rozvodu, neboť ji bývalý manžel stále obtěžoval a neměla práci, vyřešila si tak svoji osobní situaci. Za daného a popsaného stavu tak soudu nezbylo, než se plně přiklonit k vyjádření žalovaného správního orgánu v tom smyslu, že v naznačeném případě by bylo zcela nadbytečné, a to v duchu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, hodnotit na základě informací o zemi původu tamní politickou situaci a stav dodržování lidských práv – viz odkaz na judikaturu NSS shora. Námitky, uvedené v žalobě, pak soud nemůže hodnotit jinak, než jako účelové, a to v tom smyslu, že použité ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu správnímu orgánu zkoumání podmínek § 13 a § 14 a § 14b) nepředepisuje, přičemž podmínky pro aplikaci ust. § 16 odst. 1 písm. f) byly v daném případě zcela naplněny. Odkaz na zkoumání určitých okolností a skutečností v případech jiných občanů Ukrajiny, kterým azyl byl udělen, je nerelevantní, neboť udělení mezinárodní ochrany vždy předpokládá zcela individuální přístup k samotnému žadateli a jeho konkretní situaci v zemi původu, a to jak v době, kdy tuto opouští, tak i v období, kdy by se měl do vlasti případně navrátit. Soud znovu zdůrazňuje, že žalobkyně se nezmínila o ničem, co by jí v zemi původu jakkoliv ohrožovalo jak v době, kdy Ukrajinu opouštěla, nezmínila se ani o žádném nebezpečí či hrozbě, která by mohla nastat pro případ jejího návratu, aplikace § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu tak byla zcela na místě a v souladu se zákonem o azylu, i celým smyslem úpravy mezinárodní ochrany v České republice. Za takto zjištěného a popsaného stavu věci pak soudu nezbylo, než žalobu zamítnout jako zcela nedůvodnou, a to v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.
Výrok o náhradě nákladů řízení soud zdůvodňuje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, žalovaný náhradu nákladů řízení nežádala a zástupci žalobkyně, který byl ustanoven soudem, přiznal náhradu nákladů právního zastoupení soud samostatným usnesením.
pokračování 29Az 5/2012
-6-
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Hradci Králové dne 24. září 2012
JUDr. Jana Kábrtová, v.r.
samosoudkyně