11 A 114/2011- 28

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 2 11 A 114/2011

ustanovení § 66 odst.1 písm.b) zákona o pobytu cizinců, když žalobcem uváděné důvody neposoudil jako důvody hodné zvláštního zřetele.

Žalobce v podané žalobě namítl, že nezpochybňuje interpretaci důvodů hodných
zvláštního zřetele jako důvodu vážných, avšak zcela nesouhlasí s postupem žalovaného a jeho
vyhodnocením žalobcem uváděných důvodů jako důvodů hodných zvláštního zřetele, přičemž
žalobce má za to, že jím uváděné skutečnosti naléhavě vyžadují udělení trvalého pobytu,
neboť vydání povolení k trvalému pobytu je pro žalobce s ohledem na příslušnou úpravu
zákona o pobytu cizinců v současné době jedinou možností, jak po deseti letech nadále setrvat
na území České republiky. Žalobce uvedl, že pokud bude nucen odcestovat do Běloruska, je
vzhledem k současné vízové politice České republiky jen minimální šance na to, že získá
vízum k pobytu nad devadesát dnů za účelem zaměstnání či podnikání a bude se moci do
České republiky vrátit.

Žalobce poukázal v podané žalobě na to, že v České republice prožil podstatnou část
dospělého života, do české společnosti se plně integroval, vždy se řádně choval a nikdy nebyl
trestán. Za uvedenou dobu jeho pobytu na území České republiky došlo ke zpřetrhání jeho
vazeb na Bělorusko a jeho obyvatele a je pro žalobce jen stěží představitelné, že se do něho
bude muset vrátit.

Žalovaný správní úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že obavy
z pronásledování při návratu do Běloruska žalobce uplatnil v pravomocně ukončeném řízení o
udělení mezinárodní ochrany a institut povolení k pobytu není k tomuto účelu určený.
Žalobce namítl, že odkaz na předchozí řízení o udělení mezinárodní ochrany není
dostatečným vypořádáním se s uváděným vyjádřením žalobce. V oblasti dodržování lidských
práv je situace v Bělorusku i nadále špatná a neodpovídající standardům vyspělých zemí. Nic
na tom nemění skutečnost, že u žalobce správní úřad v předchozím řízení důvody pro
ponechání mezinárodní ochrany formou doplňkové ochrany neshledal. Žalobce poukázal na
to, že je pravděpodobné, že jako navrátivší se emigrant bude ze strany veřejné moci vystaven
nejrůznějším omezením a šikanám, které možná nedosáhnout intenzity závažné újmy ve
smyslu zákona o azylu, budou však žalobci komplikovat a znepříjemňovat život. Skutečnou
situaci v oblasti dodržování lidských práv v Bělorusku potvrzuje zpráva Ministerstva
zahraničí USA za rok 2010 a k dalšímu zhoršení situace došlo po nedávných prezidentských
volbách, kdy bylo uvězněno velké množství odpůrců režimu prezidenta Lukašenka. Vážnost
povolební situace dokazuje i reakce Evropské unie, která na tvrdý represivní postih osob,
projevujících nesouhlas s běloruským režimem, reagovala novými sankcemi proti
představitelům tamního režimu.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 24.9.2011
vyplývá, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by se bezprostředně dotýkaly znění
žalobních bodů, neboť vyjádření žalovaného se podle názoru soudu nepochybně týká zcela
jiného případu projednávaného Městským soudem v Praze.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Žalobce E. M. podal dne 18.5.2010 u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky, žádost o povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 66 odst.1 písm.b) zákona o
pobytu cizinců. Žalobce tuto žádost odůvodnil tím, že na území České republiky pobývá
nepřetržitě ode dne 9.10.2000, kdy požádal o udělení mezinárodní ochrany. Tato jeho žádost

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 3 11 A 114/2011

byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 27.12.2004, od té doby pobývá na území České republiky
na základě platného víza typu C. Shodou nešťastných okolností došlo k tomu, že v evidenci
cizinecké policie nebyla platnost tohoto víza řádně zaznamenána, což v konečném důsledku
vedlo k zamítnutí jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 67 zákona o
pobytu cizinců. Proto žalobce podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, která
byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 30.7.2009. Žalobce uvedl, že ovládá český jazyk, žije
řádným životem, ctí hodnoty demokracie, historie a kultury České republiky, na jejímž území
chce založit rodinu. V případě návratu do Běloruska se obává pronásledování a persekuce.

O podané žádosti rozhodlo Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 15.7.2010, č.j.:
OAM-4889-8/TP-2010, žádost žalobce byla zamítnuta se závěrem, že v řízení nebyly
potvrzené důvody podle ustanovení § 66 odst.1 písm.b) zákona o pobytu cizinců. Za důvod
zvláštního zřetele hodné nelze podle odůvodnění rozhodnutí považovat skutečnost, že
odvolatel na území žije devět let, kdy dvakrát neúspěšně žádal o udělení mezinárodní
ochrany. Trvalý pobyt, který na toto řízení navazuje, žalobce nezískal z důvodu nesplnění
zákonných podmínek a za adekvátní důvod pro vydání povolení k trvalému pobytu z jiných
důvodů hodných zvláštního zřetele nelze považovat jeho tvrzení, že je na území etablován a
chtěl by zde žít i v budoucnu. Obavy žalobce z návratu do vlasti byly předmětem dvou již
pravomocně ukončených řízení o udělení mezinárodní ochrany, která mu udělena nebyla.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, v němž namítal celkovou
dobou svého pobytu na území České republiky a vyjádřil obavy z persekuce v případě návratu
do vlasti.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný odvolací správní úřad žalobou napadeným
rozhodnutím ze dne 28.4.2011, jímž odvolání zamítl a napadené rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 15.7.2010 potvrdil se závěrem, že celková doba pobytu žalobce na území České
republiky byla dosažena právě opakovaným podáváním žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Obavy odvolatele z perzekuce v případě návratu do vlasti byly rovněž předmětem
zkoumání v předchozích řízeních o udělení mezinárodní ochrany a v řízení podle ustanovení §
66 odst.1 písm.b) zákona o pobytu cizinců se tyto skutečnosti neposuzují, neboť tento institut
není k tomuto účelu určený. Žalobce je svobodný a bezdětný, jeho rodiče a sestra žijí
v Bělorusku, přičemž podle ustanovení § 66 odst.1 písm.b) zákona o pobytu je za důvod
hodný zvláštního zřetele nutno chápat určitou okolnosti či situaci v životě cizince, vyžadující
přijmutí zcela zvláštního postupu ve věci úpravy jeho dalšího pobytu na území, tedy
bezprostřední vydání povolení k trvalému pobytu. Skutečnost, že se jedná o postup
nestandardní, k němuž musí být vážné důvody, je možno dovodit již ze skutečnosti, že pro
vydání tohoto pobytového oprávnění není nutno splnit podmínku předchozího pobytu na
území a není ani nutno doložit osvědčení o absolvování zkoušky z českého jazyka. Důvody,
které žalobce uvedl ve své žádosti o povolení k trvalému pobytu, nelze s ohledem na jejich
charakter a dosavadní rozhodovací praxi v obdobných případech považovat za důvody hodné
zvláštního zřetele pro vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející
řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané
žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný
z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i
žalovaný správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4 11 A 114/2011

nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení
§ 51 odst. 1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil
takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž bylo
pravomocně rozhodnuto o tom, že se zamítá žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu,
podaná podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

Podle uvedeného právního ustanovení se povolení k trvalému pobytu bez podmínky
předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci, který o vydání tohoto povolení žádá
z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele.

Z uvedeného je zřejmé, že požádá-li cizinec o vydání povolení k trvalému pobytu
s odkazem na ustanovení § 66 odstavec 1 písmeno b/ zákona o pobytu cizinců, je povinen
v této žádosti tvrdit a případně následně osvědčit a prokázat existenci takových důvodů pro
uvedený postup, které následně správní úřad podrobí správnímu uvážení a v odůvodnění
přijatého rozhodnutí vyloží, proč cizincem uváděné důvody považoval anebo naopak
nepovažoval za důvody hodné zvláštního zřetele.

Uvážení státního orgánu označuje právní teorie za pozitivní prostředek k zabránění
nežádoucímu formalismu. Státní orgán tak může přihlížet ke konkrétním podmínkám
jednotlivých případů. Použitím abstraktních pojmů dává zákonodárce možnost aplikovat
obecnou právní normu na různorodé reálné situace, kde by striktní vymezení v zákoně mohlo
způsobit zjevnou nespravedlnost a nesplnilo tak cíl práva, jímž je dosažení co nejvyššího
stupně spravedlnosti. Kromě abstraktních pojmů lze dohledat i výslovné oprávnění státního
orgánu, aby v určitých mezích postupoval v rámci správního uvážení. Dalším způsobem je
svěření pravomoci či oprávnění vydat za určitých podmínek akt určitého obsahu, který ale
není zákonnou povinností. Právní teorie však upozorňuje, že je nutno mít na zřeteli, že:
správní orgán je omezován obecnými principy práva a veřejné správy, především
zajišťováním spravedlnosti při rozhodování a dále ustálenou judikaturou soudů, včetně
Evropského soudu. Nauka správního práva popisuje správní uvážení, nazývané rovněž
diskreční pravomocí či volnou úvahou tak, že zákon dává správě možnost volby mezi
různými činnostmi v daném případu. Jednak jí může poskytnout prostor k tomu, aby sama
uvážila, zda vůbec předpokládané kroky učiní, jednak jí může nabízet souřadně více možných
postupů. Obě konstrukce mohou být při vymezení diskreční pravomoci použity současně. V
žádném právním předpise není obsažena definice správního uvážení, je tedy nutno je
identifikovat ve fázi interpretace a aplikace právní normy. Obecně lze říci, že správní uvážení
je představováno situací (uplatněním legislativně-technického prostředku), kdy se vznikem
nebo existencí určitých podmínek (skutkovým stavem) nespojuje příslušné ustanovení
právního předpisu nutnost nastoupení jediného možného právního následku, a naopak
ponechává subjektu vykonávajícímu veřejnou správu určitý (menší či větší) prostor pro volbu
určitého řešení, respektive rozhodnutí.

Správní rozhodnutí, v němž bylo při rozhodování použito institutu správního uvážení,
soud v rámci své činnosti ve správním soudnictví přezkoumává pouze po té stránce a v takové
rovině, zda tato volná úvaha nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem. Součástí
přezkoumání soudu je i posouzení, zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného
hodnocení skutkových zjištění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.1.2006,
č.j.: 5 As 28/2005 – 53, dostupný na www.nssoud.cz ).

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 5 11 A 114/2011

Volná úvaha správního orgánu nachází svůj smysl při výkladu neurčitého právního
pojmu ,,důvod hodný zvláštního zřetele“, používaným i v řízení podle zákona č. 325/1999
Sb., o azylu. Ustanovení § 66 odst.1 písm.b) zákona o pobytu cizinců, jehož výklad je pro
posouzení otázky důvodnosti žalobních bodů v posuzované věci stěžejní, hovoří o vydání
povolení k trvalému pobytu bez podmínky nepřetržitého předchozího pobytu na území, a to
cizinci, který: ,,o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele“.

S ohledem na výše uvedené přezkoumal městský soud odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí v intencích výše uvedeného výkladu k pojmu přezkumu správního
uvážení správního úřadu soudem a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.
Žalobce v podané žalobě v podstatě vyjádřil své přesvědčení o tom, že žalovaný odvolací
správní úřad neposoudil jeho osobní situaci správně, jestliže u žalobce neshledal existenci
jiných důvodů, hodných zvláštního zřetele.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se však podává, že pokud žadatel argumentoval
v podané žádosti (a obdobně i v podané žalobě – poznámka soudu) celkovou dobou, po kterou
žije na území České republiky, pak správní úřad z výše popsaných rozhodných skutkových
okolností případu žalobce dovodil, že tato celková doba pobytu žalobce na území České
republiky byla dosažena právě v důsledku opakovaného podáváním žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a délkou řízení o těchto dvou žádostech žalobce. Uvedená argumentace
tak sama o sobě nesvědčí o tom, že by správní úřad překročil meze volné úvahy a nesprávně
interpretoval tuto namítanou skutkovou okolnost.

Pokud jde o obavy žalobce z pravděpodobné perzekuce v případě návratu do
Běloruska v souvislosti s tamní povolební situací a obecně známými výhradami proti režimu
prezidenta Lukašenka, správní úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na
skutečnost, že tyto obecně formulované obavy žalobce již byly rovněž předmětem zkoumání v
předchozích řízeních o udělení mezinárodní ochrany, kde intenzita této možné hrozby nevedla
k udělení azylu žalobci. Zákon o pobytu cizinců v řízení podle ustanovení § 66 odst.1 písm.b)
neukládá správnímu úřadu tyto skutečnosti hodnotit zvláštním způsobem, ale jen pouze
v případě, že jsou žadatelem označeny právě za „jiné důvody hodné zvláštního zřetele“.
Žalovaný odvolací správní úřad se s uvedenou odvolací námitkou žalobce podle názoru soudu
řádně a dostatečně vypořádal, když poukázal na osobní situaci žalobce, který je svobodný a
bezdětný, dále na zjištěné a nerozporované skutečnosti, že rodiče a sestra žalobce stále žijí
v Bělorusku. Smysl volné úvahy v zákoně o pobytu cizinců je třeba chápat ryze
,,lidskoprávně“, tj. cílem zákonné úpravy má být postihnutí výjimečnosti každého
individuálního případu a jeho rozhodnutí s ohledem na často fatální ovlivnění života
dotčeného cizince. Právě v souladu s tímto požadavkem žalovaný odvolací správní úřad
žalobcem tvrzené skutečnosti hodnotil a podle názoru soudu dospěl ke správnému a
důvodnému závěru o tom, že žalobcem tvrzené skutečnosti ani jeho osobní situace nenaplňují
zákonné znaky jiných důvodů hodných zvláštního zřetele, s jejichž existencí zákon spojuje
oprávnění – nikoli povinnost – správního úřadu vydat cizinci za výjimečných okolností
povolení k trvalému pobytu, což je vedle získání státního občanství nejvyšší možný pobytový
status. Je však třeba zároveň poukázat na skutečnost, že každý suverénní stát považuje za
důkaz své svrchovanosti právo upravit si zákonem podmínky pro vstup a pobyt občanů jiného
státu.

Žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí řádně, úplně a v souladu
s výše uvedenými principy správnosti volné úvahy správního úřadu vyložil, že podle
ustanovení § 66 odst.1 písm.b) zákona o pobytu je za důvod hodný zvláštního zřetele nutno

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 6 11 A 114/2011

chápat určitou okolnosti či situaci v životě cizince, vyžadující přijmutí zcela zvláštního
postupu ve věci úpravy jeho dalšího pobytu na území, tedy bezprostřední vydání povolení
k trvalému pobytu. Skutečnost, že se jedná o postup nestandardní, k němuž musí být vážné
důvody, je možno dovodit již ze skutečnosti, že pro vydání tohoto pobytového oprávnění není
nutno splnit podmínku předchozího pobytu na území a není ani nutno doložit osvědčení o
absolvování zkoušky z českého jazyka. Za této situace se soud ztotožnil s názorem
žalovaného o tom, že důvody, které žalobce uvedl ve své žádosti o povolení k trvalému
pobytu, nelze s ohledem na jejich charakter považovat za důvody hodné zvláštního zřetele pro
vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky.

Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že podaná žaloba nebyla podána
důvodně, neboť žalobní námitky, uplatněné v podané žalobě, nebyly shledány důvodnými a
soud proto podle ustanovení § 78 odst.7 s.ř.s. žalobu v plném rozsahu zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst.1 věta prvá s.ř.s.,
podle něhož by právo na náhradu nákladů řízení podle úspěchu ve věci příslušelo žalovanému
správnímu orgánu, jemuž však žádné nad rámec činnosti správního orgánu prokazatelné
náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního
soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední
den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst.1 s.ř.s.
a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol
pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 22.srpna 2012

JUDr.Hana V e b e r o v á ,

předsedkyně senátu