[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Haplové a soudkyň JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Evy Lukotkové v právní věci žalobkyň a) B. H., bytem ……………………, b) S.H., bytem tamtéž, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí č.j.: 370 115 779/A ze dne 1.3.2011,
t a k t o :
I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 1.března 2011, č.j. ………………/A se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozhodnutím ze dne 1.3.2011, č.j. ……………./A žalovaná ve věci žádosti Ĺ. H., nar. …………, zemřelého dne 15.11.2004, o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb., žádost zamítla. Zemřelý uplatnil dne 13.11.2002 nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle shora uvedeného zákona a požadoval zhodnotit své ukrývání v období od podzimu 1944 do května 1945, bližší časové vymezení neuvedl, na podporu svého tvrzení nedoložil ani neoznačil žádné relevantní důkazy. Požádal o vydání osvědčení podle § 8 zák. č. 255/1946 Sb., Ministerstvo obrany ČR vydalo dne 14.7.2004 pod č.j. 335939/02/2004-7542 zamítavé rozhodnutí o jeho účasti na národním boji za osvobození v kategorii Československý politický vězeň od začátku dubna 1944 do konce července 1944. Žadatel 15.11.2004 zemřel, do dalšího řízení vstoupily podle § 7 odst. 2
pokračování 36 Ad 6/2011
zákona dědičky - žalobkyně. Protože žadatel v průběhu správního řízení blíže nevymezil období ani místo tvrzeného ukrývání, přičemž nese břemeno tvrzení a jde ryze o individuální situaci toho, kterého žadatele, nemohla žalovaná nedostatky v řízení nahrazovat svými úvahami. Rovněž nové účastnice řízení nenabídly důkazy prokazující uplatněný nárok. Žalovaná proto žádost zamítla, neboť neměla dostatečně určitá tvrzení, na jejichž podkladě by mohla oprávněnost uplatněné žádosti posoudit.
Žalobkyně v žalobě namítaly, že rozhodnutím došlo k porušení zásady nestranného a objektivního postupu, legitimního očekávání a zákonnosti, k nesprávnému právnímu a skutkovému posouzení věci a k porušení zásady materiální pravdy a zákona č. 261/2001 Sb. K požadavku žalované, aby byl nárok prokázán listinnými důkazy, žalobkyně uvedly, že není možné zastávat v tomto řízení takový striktní názor, že tvrzení žadatele musí být bezpodmínečně svědecky prokázáno, či být vyčerpávající, že je nutno si uvědomit, že žadateli bylo v době ukrývání 7 – 8 let a nebyl schopen přesně do všech podrobností si vybavit podrobnosti a dobu svého ukrývání a získat svědecké výpovědi k prokázání pravdivosti tvrzení je vzhledem k okolnostem obtížné. Žalobkyně odkázaly na rozhodnutí NSS ze dne 31.3.2008, č.j. 4 Ads 51/2007-57. Požadavek správního orgánu na přesné vymezení doby ukrývání a o nesení břemena důkazního a přesného tvrzení, byla prolomena judikaturou Nejvyššího správního soudu v rozsudcích č.j. 4 Ads 46/2007-69, č.j. 4 Ads 51/2007-57, č.j. 4 Ads 68/2010-62. Pokud se týká žadatelem uváděného ukrývání v cigánském táboře, v těchto táborech byli a pracovali pouze dospělí muži, není tedy možné, aby žadatel ve věku 7-8 let v takovém táboře pracoval. Jedině v pracovním táboře v Dubnici nad Váhom byli internovány celé rodiny. Romové slovem tábor označují místo, kde pobývá skupina lidí (širší rodiny po určitou dobu). Konečně o jaký cigánský tábor se jednalo vypověděla sestřenice žadatele, která se společně s ním ukrývala, která požádala o jednorázovou peněžní částku, a které tato byla přiznána. Její svědectví v roce 2010 žalobkyně nabídla v rámci důkazního návrhu učiněného na MěSSZ v Brně. Přestože žalovaná měla údaje této žadatelky k dispozici v příslušném správním spise, jako zdroj informací je nevyužila. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že došlo k naplnění podmínek pro vznik nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky, a proto navrhly, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že vzala v potaz právní názory Nejvyššího správního soudu, avšak v daném případě žadatelovo tvrzení týkající se období a okolností ukrývání není dle jejího názoru dostatečné. Ze žadatelova tvrzení nevyplývá vymezení období ukrývání, byť uvedl časové období od podzimu 1944 do května 1945 a popsal, že v tomto období pobýval v lesích a jiných místech a cigánském táboře. Právě takový pobyt není možné považovat za ukrývání ve smyslu zákona. Žalovaná si také opatřila rozhodnutí Ministerstva obrany ČR vydané ve věci žádosti o vydání osvědčení podle zák. č. 255/1946 Sb. V tomto řízení však žadatel uváděl jinou dobu ukrývání, proto z jeho tvrzení nemohla vycházet. Žadatel „cigánský tábor“ blíže necharakterizoval, ani nepopsal životní podmínky v něm panující. Dovodila však, že se jednalo o místo přechodného pobytu větší skupiny osob a v takovém případě se nejedná o ukrývání. Vychází totiž z toho, že ukrývání je pojmově spojeno s utajením totožnosti, či místa pobytu, či obojího, proto v případě žadatele podmínka utajení místa pobytu nemohla být naplněna. Pokud se týká výpovědi M.Š. ukrývající se společně s žadatelem, žalovaná z jejího správního spisu zjistila, že tato požadovala zhodnotit období od srpna 1944 do května 1945, kdy se ukrývala v lesích a žalovaná jí přiznala jednorázovou peněžní částku ve výši 60.000,-Kč za období od 29.8.1944 do 23.1.1945, tedy období, které uvedla v řízení u žalované a jež žalovaná shledala
pokračování 36 Ad 6/2011-34
v souladu s historickými skutečnostmi. To však nemohlo změnit nedostatečně vymezené období a okolnosti tvrzeného ukrývání zemřelým žadatelem. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.
Soud při ústním jednání 18.9.2012 vyslechl svědkyni M.Š., která uvedla, že zemřelý žadatel byl její bratranec a oni jako rodina, žadatel jako dítě, společně utíkali z domu do lesů, kde se skrývali, bylo to v období, kdy bylo chladno, ale zima nebyla, pravděpodobně koncem září roku 1944. Ukrývali se takto i o vánocích toho roku a ona se ukrývala společně se svou matkou, společně s dalšími Rómy. Nevzpomíná si, že by se takto ukrývali v dřívější době v roce 1944 či v roce 1943.
Ze správního spisu soud zjistil, že dne 13.11.2002 Ĺ.H., nar. ……………. uplatnil žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zák. č. 261/2001 Sb., a do žádosti uvedl, že se ukrýval od podzimu roku 1944 do května 1945 a osvědčení podle § 8 č. 255/1946 zašle dodatečně, neboť bude o ně teprve žádat. V čestném prohlášení sepsaném téhož dne doplnil, že se ukrýval v lesích v okolí obce Vítkovice, v zákopech v okolí Spišské Hutě, v cihelně v Košicích – cigánský tábor. Ze správního spisu rovněž vyplývá, že žalobkyně prostřednictvím MěSSZ dne 24.2.2010 označily důkaz pro toto řízení a to další společně ukrývanou osobu s žadatelem paní M.Š., bytem ……………, která odškodnění obdržela.
Po provedeném doplnění dokazování dospěl soud k závěru, že je nutno žalobě žalobkyň vyhovět. Svědkyně Š., sestřenice žadatele uvedla, že se společně s žadatelem ukrývali jako širší rodina v lesích, uvedla, že bylo chladno, nikoliv zima a počátek urývání uvedla koncem září 1944 s tím, že tímto způsobem strávili i následující vánoce. V dřívější době v roce 1944 či 1943 si na urývání nevzpomíná. Vzhledem k ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu shora citované a v ní vysloveným právním názorům v problematice odškodňování Romů podle zák. č. 261/2001 Sb., jednorázovými peněžními částkami a na základě závěrů vyplývajících z výslechu svědkyně soud dospěl k závěru, že v případě zemřelého žadatele – nyní žalobkyň došlo k naplnění podmínek ust. § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., neboť žadatel se jako dítě po dobu celkem nejméně 3 měsíců od září 1944 do ledna 1945 společně se svými příbuznými ukrýval. Soud proto ve smyslu sut. § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí zrušuje a věc vrací žalované k dalšímu řízení s tímto závazným právním názorem.
Náklady řízení jsou odůvodněny ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., úspěšné žalobkyně však náklady řízení nežádaly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 18. září 2012
JUDr. Milada Haplová, v.r. předsedkyně senátu