45 Az 5/2012-29
[OBRÁZEK]
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou v právní věci žalobce: T, T. D., zastoupený Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Pplk. Sochora 740/34, 170 00 Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolbou 936/3, 170 34 Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2012, č.j. OAM-259/LE-BE02-ZA14-R2-2011, E.č. L00909
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Rozhodnutím označeným shora žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce nepředložil a správní orgán nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly nové meritorní posouzení věci. Důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které žalobce uvedl ve své druhé žádosti, jsou totožné s důvody uvedenými v první žádosti o azyl. To ostatně sám žadatel výslovně prohlásil. V již tehdejší žádosti žadatel zmínil existenční problémy, které by v případě návratu do vlasti mohl mít. Z týchž důvodů nyní uvedl, že by jej mohla vyhledat vietnamská mafie. Tuto skutečnost však mohl uvést již v předchozím řízení. Obavy z mafie přitom nemají žádné opodstatnění a žalovaný má za to, že jde o obavy hypotetického charakteru, které mají pouze účelově dosáhnout opětovného meritorního posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.
Toto rozhodnutí žalobce napadá žalobou a navrhuje, aby bylo zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Tvrdí, že se žalovaný nevypořádal s tím, zda obavy žalobce z vietnamské mafie jsou či nejsou novými skutečnostmi. Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2012, č.j. 8 Azs 4/2012-17, závěr o nepřípustnosti opakované žádosti o mezinárodní ochranu je možno učinit jen na základě spolehlivě zjištěného závěru o tom, že žadatel neuvedl ve své opakované žádosti žádné nové skutečnosti. Z tohoto rozsudku rovněž vyplývá, že Nejvyšší správní soud ve správním spise nenalezl přesvědčivou oporu pro to, že žalobce své obavy z mafie uvedl již v předchozím řízení, a že tyto skutečnosti byly žalovaným meritorně posuzovány. Žalobce dále namítá, že se žalovaný nevypořádal se skutečností, že je otcem tří dětí, které se narodily v České republice. Pokud by žalobce byl nucen vycestovat do země původu, je zřejmé, že takové řešení by nebylo v zájmu zejména nezletilých dětí.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí je zcela v souladu se zákonem a je řádně odůvodněno. Ve správním řízení vedeném o první žádosti žalobce bylo prokázáno, že žalobce neuvedl žádný důvod, pro který by mu mohla být udělena některá z forem mezinárodní ochrany. V řízení o druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany se pak prokazatelně jednalo o shodné důvody, jak ostatně žalobce sám potvrdil. Tato důvody žalobce doplnil toliko o obavy z vietnamské mafie. Správní orgán však toto tvrzení vyhodnotil jako důvod, který žalobce měl a mohl uvést již v předchozím správním řízení. Žalovaný proto konstatoval, že jde o hypotetický nepodložený a účelově použitý argument, k němuž není možno přihlédnout. K rodinnému životu žalobce žalovaný uvedl, že za takový život je nutno považovat svazek dostatečné intenzity. Vzhledem k tomu, že děti žalobce jsou svěřeny do pěstounské péče jiným osobám, nelze o rodinném životě ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod vůbec hovořit. Navíc práva cizince na rodinný a soukromý život primárně chrání ustanovení § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce podal dne 17. 12. 2002 první žádost o udělení azylu. V ní uvedl, že v České republice má s družkou tři děti, s nimiž by chtěl zůstat a starat se o ně. V případě návratu do vlasti by měl existenční potíže, protože by nenašel zaměstnání a neměl by kde bydlet. Uvedl také, že po návratu do země původu by jej mohl stíhat vojenský soud, neboť odešel z armády. Druhou žádost žalobce podal dne 31. 8. 2011. V ní uvedl, že žádost podává ze stejných důvodů, jako v žádosti minulé, tedy pro problémy s vojenskou službou a z důvodu, že v České republice má tři děti, se kterými chce žít. Dodal, že v případě návratu do vlasti se obává, že jej vyhledá vietnamská mafie. Ve Vietnamu rovněž nemá žádné zázemí.
Druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2011, č.j. OAM-259/LE-BE02-ZA14-2011, posoudil jako nepřípustnou ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu. Toto rozhodnutí zrušil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, č.j. 47 Az 4/2011-41, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zdejší soud vytkl žalovanému, že se nevypořádal s tvrzením žalobce o tom, že v případě návratu do země původu se stane terčem místní mafie. Zdejší soud uvedl, že touto okolností je třeba se zabývat z hlediska posouzení doplňkové ochrany. Nejvyšší správní soud, který se věcí zabýval ke kasační stížnosti žalovaného, poté v rozsudku ze dne 4. 4. 2012, č.j. 8 Azs 4/2012-17, uvedl, že krajský soud sice pochybil, pokud požadoval, aby žalovaný obavy z mafie posoudil v rámci udělení doplňkové ochrany, i přesto však neshledal důvod, aby rozsudek Krajského soudu zrušil, neboť závěr o tom, že opakovaná žádost o mezinárodní ochranu je nepřípustná, je možno učinit jen na základě spolehlivě zjištěného závěru o tom, že žadatel neuvedl žádné nové skutečnosti. Předložený správní spis přitom neposkytuje dostatečnou oporu pro to, že žalobce uvedl své obavy z mafie ve Vietnamu již v předchozím řízení, a že tyto skutečnosti byly meritorně posuzovány z hlediska možného udělení azylu, nebo shledání překážek vycestování dle § 91 zákona o azylu v tehdejším znění. Tyto obavy žalobce totiž nejsou zmíněny v žádosti o udělení azylu ve vlastnoručně psaném prohlášení žalobce ani v protokolu o pohovoru k žádosti žalobce.
Krajský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 10a písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.
Z konstrukce právní úpravy uvedené v zákoně o azylu vyplývá, že v případě nepřípustných žádostí se řízení zastavuje, aniž by správní orgán musel přistoupit k meritornímu přezkoumání důvodů žádosti. Závěr o nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany je však možné učinit jen na základě spolehlivě zjištěného závěru o tom, že žadatel neuvedl žádné nové skutečnosti. Ze znění § 10a písm. e) zákona o azylu přitom vyplývá, že novou skutečností je pouze taková skutečnost, kterou žalobce nemohl bez své viny uvést v řízení o předchozí žádosti, tedy skutečnost, která v té době vůbec neexistovala nebo o které žadatel objektivně bez své viny nevěděl.
V souzené věci je zjevné, že žalobce obavy z mafie ve Vietnamu v předchozím řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvedl. Žalovaný přitom uzavřel, že již tehdy tak učinit mohl. Tento závěr ovšem není nijak dále odůvodněn a ze správního spisu není vůbec zřejmé, na základě jakých skutečností jej žalovaný učinil. Namísto toho žalovaný tuto obavu posoudil jako neopodstatněnou, hypotetickou a účelovou; de facto tedy tuto skutečnost, kterou předtím posoudil jako nepřípustnou, věcně zhodnotil. Takový postup žalovaného není zcela srozumitelný, neboť buď je určitá skutečnost vyhodnocena jako nepřípustná (proto že mohla být uvedena již v předchozí žádosti) a pak se jí žalovaný věcně vůbec nezabývá, nebo je vyhodnocena jako nová, která založí podmínky pro meritorní posouzení celé žádosti.
Soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů i nesrozumitelnost [§ 76 odst. 1 písm. a s. ř. s.]. Z žalobou napadeného rozhodnutí nejsou seznatelné důvody, z kterých žalovaný dospěl k závěru, že žalobce mohl obavu z vietnamské mafie uvést již v první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ve správním řízení totiž vůbec nebylo vyjasněno, o jaké konkrétní obavy se jedná a proč by měla mafie jevit zájem právě o žalobce. To částečně vyplynulo pouze u předchozího soudního jednání, z něhož vyplynulo, že se má jednat o mafii, která se soustředí na osoby navrátivší se do země původu po dlouhém pobytu v zahraničí. Pak je ale zapotřebí vyjasnit, zda tato mafie působila ve Vietnamu již v době podání první žádosti o udělení mezinárodní ochrany (v roce 2002) a zda tedy žalobce tuto obavu skutečně mohl uvést již v této první žádosti. Přitom i v případě pochybností ohledně toho, zda se jedná či nejedná o nové skutečnosti nebo takové skutečnosti, které žadatel nemohl bez svého zavinění uvést v předchozím řízení, může správní orgán provést pohovor, byť není s ohledem na § 23 odst. 1 zákona o azylu obligatorní podmínkou zákonně vedeného řízení. Taktéž lze za tím účelem zajistit zprávy o zemi původu z relevantní doby.
Teprve po vyřešení této otázky týkající se novosti skutečnosti, lze v případě pozitivního závěru hodnotit relevanci daného tvrzení z hlediska možného udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Učinil-li tak žalovaný současně se závěrem, že nejde o skutečnost novou, resp. skutečnost, kterou žadatel nemohl bez svého zavinění uvést v předchozím řízení, je jeho rozhodnutí nesrozumitelné.
Soud proto se shora uvedených důvodů žalobou napadené rozhodnutí zrušil [§ 78 odst. 1 s. ř. s.] a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. a žalobci, jakožto úspěšnému účastníku řízení, přiznal právo na náhradu nákladů řízení, která spočívá v odměně za právní služby ve výši 4800 Kč. Tuto částku tvoří dva úkony právní služby po 2100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, jedno písemné podání soudu – § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], dále dvě paušální částky jako náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Praze 5. listopadu 2012
Mgr. Jitka Zavřelová,v.r.
samosoudkyně
Rozsudek byl vyhlášen dne 5. 11. 2012 [§ 49 odst. 11, § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].
Za správnost vyhotovení:
Vlasáková