52A 23/2010-115
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudkyň JUDr. Petry Venclové, Ph.D. a Mgr. Moniky Chaloupkové v právní věci žalobkyně: O.F., zastoupena: Mgr. Marek Hylena, advokát, Staré náměstí 15, 560 02 Česká Třebová, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, za účasti: 1) Obec České Libchavy, České Libchavy 160, 561 14, 2) Rücker s.r.o., Malšova Lhota 74, 500 09 Hradec Králové, 3) Ing.arch. L.F., J. a J.K., zastoupen: Mgr. Marek Hylena, advokát, Staré náměstí 15, 560 02 Česká Třebová, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 9.2.2010, č.j. KrÚ-66499/196/2009/OMSŘ/Ma,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Výše uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Ústí nad Orlicí (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „stavební úřad“) ze dne 5.11.2009, č.j. 37775/2009/SÚ/4626/Fo, kterým byla podle § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen „stavební
pokračování -2- 52A 23/2010
zákon“), povolena změna stavby: „přestavba pohostinství Motorestu na Penzion CYKLORELAX“ na pozemku parc.č. st. 106 v katastrálním území České Libchavy (dále jen „stavba“).
Žalobkyně ve včas podané žalobě proti žalovanému rozhodnutí po rozsáhlém popisu rozhodovací činnosti správních orgánů vymezila v části III. žalobní body s následně uvedenými žalobními námitkami:
1) V řízení nebyly respektovány zásady činnosti správních orgánů dle § 2 odst. 1, 2, 3, 4, § 3, § 4 odst. 4, § 6 odst. 1, § 7 odst. 1, § 8 odst.1, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“). Řízení nebylo vedeno v souladu s ustanovením § 15 a násl. správního řádu, při dokazování nebyl respektován § 51 správního řádu. Žalované rozhodnutí, ani rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nesplňují náležitosti dle § 68 správního řádu, odůvodnění žalovaného rozhodnutí je nedostatečné, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné.
2) Oba správní orgány nerespektovaly vlastnická práva žalobkyně, a to vydaným rozhodnutím a nečinností správních orgánů obou stupňů, přičemž se jednalo o ochranu vlastnického práva žalobkyně k pozemkové parcele č. 323 v katastrálním území České Libchavy. Námitky žalobkyně v řízení měly charakter námitek občanskoprávní povahy, opíraly se o ustanovení § 127 občanského zákoníku a ohledně těchto námitek nedošlo se společností Rücker, s.r.o., k dohodě. Správní orgány si nemohly o této námitce učinit úsudek, došlo k porušení § 114 odst. 3 stavebního zákona.
3) a) Žalovaným rozhodnutím, dodatečným povolením nepovolené stavby, kterou je rozšířena zástavba v dané lokalitě, se vztahuje přímo i na důsledky vydaného stavebního povolení ze dne 23.12.1996 (sloučené stavební řízení s územním řízením v důsledku rozšíření zástavby), které obsahuje i pozemek č. 323, tj. rozšiřuje závazky vlastníka pozemku – žalobkyně vyplývající z tohoto povolení, a to bez toho, aby bylo vlastníkovi umožněno posoudit veškeré důsledky rozšíření nepovolené změny stavby v řádném řízení, protože pozemek byl na základě žádosti stavebníka z tohoto řízení vyloučen.
b) Rozhodnutím je umožněno pokračovat ve výstavbě bez řádného povolení, které by garantovalo možnost zkolaudování objektu. Stavba je před výše uvedeným předchozím rozhodnutím umísťována jako celek (zejména se jedná o rozhodnutí ze dne 23.12.1996) a je jako celek posuzována, včetně možnosti posouzení veškerých důsledků ze všech nezbytných stavebních objektů nutných pro kolaudaci, pro území, tedy i pro pozemek ve vlastnictví žalobkyně (parc.č. 323).
c) Stavební úřad nevykonával stavební dohled, kterým by zabránil realizaci nepovolené stavby, výkonem stavebního dohledu „kryl“ skutečný stav nepovolené stavby.
d) Stavební úřad neřešil vztah stavebníka a vlastníka pozemku ponecháním pozemku č. 323 ve vazbě na stavební povolení, znemožňuje svobodně nakládat s pozemkem, např. pro samostatnou výstavbu na základě samostatného územního rozhodnutí.
e) Správní orgán se vyhnul řešení (např. stanovení podmínek realizace) v důsledku výstavby pro pozemek č. 323, kdy tento pozemek je bez jakéhokoliv právního důvodu používán pro zemník, pojezdy, vápenku a vyhnul se řešení konečného stavu pozemku pro případnou kolaudaci objektu.
pokračování -3- 52A 23/2010
f) Správní orgán obchází stavební zákon, v této souvislosti citovala žalobkyně ustanovení § 111 stavebního zákona. Výstavba je rozšířena i na pozemek č. 323. Žalobkyně citovala ustanovení § 4 stavebního zákona.
g) Rozsah změny se dotýká územního rozhodování podle § 81 stavebního zákona, jak je uvedeno i v podaném odvolání.
h) Správní orgán I. stupně porušil práva žalobkyně, když upustil od provedeného ústního jednání spojeného s ohledáním na místě podle § 112 stavebního zákona. Podmínky pro upuštění od provedení ústního jednání v daném případě nebyly splněny. Žádost stavebníka k tomu neposkytovala dostatečný podklad. Žalobkyni nebyla dána možnost uplatnit veškeré námitky na místě samém, potvrdit zjištěný skutečný rozsah nepovolené stavby a vyjádřit se ke všem nedostatkům nepovolené stavby a k dokumentaci.
4) Tento žalobní bod je v podstatě zkopírován doslovně z odvolání, když obsahuje zcela identické námitky, které uplatnila žalobkyně již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobkyně navrhla připojit jako důkazní materiál spisy stavebního úřadu týkající se dosud vydaných platných stavebních povolení k dotčené stavbě a k pozemkům, spis stavebního úřadu k řízení o odstranění dotčené nepovolené stavby na dotčených pozemcích, spis sloučeného stavebního řízení k dotčené stavbě včetně podaných žádostí stavebníka a další podání žalobkyně stavebnímu úřadu týkající se stavebního dohledu a nepovolené stavby, dále spis stavebního úřadu týkající se vyčlenění pozemku č. 323 a poskytnutí územně plánovací informace k pozemku č. 323.
Žalobkyně navrhla, aby soud žalované rozhodnutí zrušil.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl věcnou argumentaci, kterou vyvracel jednotlivé námitky žalobkyně uvedené v žalobě. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.
Osoba zúčastněná na řízení ad 1) se nevyjádřila k žalobě, osoba zúčastněná na řízení ad 2) se k žalobě nevyjádřila, resp. jen uvedla, že nemůže podat k věci „žádné svědectví“, osoba zúčastněná na řízení ad 3) uvedla argumentaci obdobnou jako žalobkyně v žalobě a navrhla zrušení žalovaného rozhodnutí.
Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:
Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 s.ř.s. soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který
pokračování -4- 52A 23/2010
nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, č.j. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž tato povinnost připadá v úvahu jen v případě, kdy tato vada brání přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, č.j. 2Ads 33/2003-78 a zejména usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovených v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, č.j. 8 Afs 51/2007-87 ). Rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84, dále judikoval, že krajský soud je oprávněn dále zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s.ř.s., tj. ex officio, v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byť je žalobce výslovně v žalobě nenamítl (tj. jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či z jeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku NSS ze dne 13. 6. 2008, č.j. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).
Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod proto, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a rovněž se nejedná o
pokračování -5- 52A 23/2010
zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.).
V uvedené souvislosti je tedy dále nutné se zabývat tím, co vlastně lze rozumět pod žalobním bodem, v jehož mezích je povinen krajský soud přezkoumávat žalované rozhodnutí. K tomu, aby soud mohl meritorně žalobu projednat v mezích žalobních bodů, je totiž třeba, aby žalobce konkrétně v žalobě uvedl, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadané výroky rozhodnutí za nezákonné (§ 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.). Obecné tvrzení o rozporu žalovaného rozhodnutí s právními předpisy není vůbec způsobilým žalobním bodem k tomu, aby soud se takovým obecným tvrzením zabýval a sám ex officio za žalobce vyhledával konkrétní skutkové a právní důvody, které by svědčily o rozporu žalovaného rozhodnutí s právními předpisy. Je totiž čistě věcí žalobce, který v souladu s dispoziční zásadou ovládající řízení před správním soudem, v duchu zásady „každý, nechť si střeží svá práva sám“, uvedl v žalobě konkrétní skutečnosti, které by svědčily o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí. To jest žalobce je povinen uvést konkrétní právní argumentaci tak, aby bylo zřejmé, z jakých skutkových a právních důvodů konkrétně vymezených považuje žalobce napadané výroky jednotlivých rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, přičemž žalobní námitky musí být ve vztahu k projednávané věci a ve vztahu k žalobci individualizované, tj. nikoliv v obecné formě (srov.např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.2004, čj. 4Azs 149/2004-52). Za žalobní bod nelze ani považovat pouhý výčet zákonných ustanovení, která měla být dle žaloby porušena, aniž by k tomu byla uvedena další skutková konkretizace (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20.12.2005, č.j. 2 Azs 92/2005-58).
Jinými slovy, projednatelným žalobním bodem ve správním soudnictví je pouze takový, jenž obsahuje individualizovaná skutková tvrzení doprovázená konkrétní právní argumentací, z níž by bylo zřejmé, z jakých důvodů považuje žalobce napadané výroky rozhodnutí žalovaného za nezákonné nebo nicotné. Jestliže jsou žalobní body formulovány natolik obecně a vágně, že jsou pouhou parafrází zákonného textu, nelze je za řádné žalobní body považovat (srov.rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2007, čj. 8As 43/2006-74). Žalobní body tedy musí obsahovat individualizovaná skutková tvrzení doprovázená konkrétní právní argumentací, přičemž líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věci určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností, jednoznačně odlišitelným popisem. V rámci uvedené dispoziční zásady totiž je žalobce povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti, přičemž právní náhled na věc se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud by žalobce odkazoval pouze na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž se musí jednat o odkazu na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené
pokračování -6- 52A 23/2010
nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2005, čj. 2Azs 92/2005-58).
K pojmu „žalobní bod“ se zásadním způsobem vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24.8.2010, čj. 4 As 3/2008-78, kdy v tomto rozsudku a v právní větě z něj vyhotovené dospěl k následujícím závěrům:
„Smyslem uvedení žalobních bodů (§71 odst. 1 písm.d) s.ř.s.) je jednoznačné ustanovení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným-nicméně srozumitelným a jednoznačným-vymezením skutkových a právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat.“ Zároveň rozšířený senát NSS uvedl, že „ míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod- byť i vyhovující- obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“
Rozšířený senát se přiklonil k definici žalobního bodu provedené druhým senátem, podle něhož je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum.
Jak vyplývá ze správního spisu a z žalovaného rozhodnutí (přičemž toto tvoří s rozhodnutím správního orgánu I. stupně jeden celek), podal stavebník – společnost Rücker s.r.o., dne 15.7.2009 žádost o dodatečné povolení změny stavby na pozemku parc. st. 106 v katastrálním území České Libchavy, přičemž stavební úřad rozhodl podle § 129 odst. 3 stavebního zákona o dodatečném povolení změny této stavby. Podle obsahu žalovaného rozhodnutí a připojené dokumentace obsahuje stavba objekt SO01 Penzion s wellness centrem. Dále ze spisové dokumentace vyplývá, že ještě před tím, než stavební úřad obdržel uvedenou žádost stavebníka o vydání dodatečného stavebního povolení, zahájil stavební úřad dne 12.6.2009 řízení o odstranění stavby, neboť ta byla prováděna v rozporu se schválenými projektovými dokumentacemi a již vydanými stavebními povoleními ze dne 15.12.1987, ze dne 12.3.1993 a ze dne 23.12.1996. Dále ze spisové dokumentace a z rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně byla účastníkem řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, z důvodu existence jejích vlastnických práv k sousedním pozemkům, a to pozemku parc. č. 323, přičemž uvedená stavba je realizována na zcela jiném pozemku, a to na pozemku parc. č. st. 106. Pozemek parc. č. 323 v katastrálním území České Libchavy, který je dle výpisu z LV č. 296 pro katastrální území České Libchavy ve vlastnictví žalobkyně, nebyl součástí
pokračování -7- 52A 23/2010
předmětného dodatečného povolení stavby. Předmětem žalovaného rozhodnutí tvořícího s rozhodnutím stavebního úřadu jeden celek nebylo dodatečné povolení změny stavby, která by se měla provádět na pozemku ve vlastnictví žalobkyně, přičemž z obsahu žalovaného rozhodnutí vyplývá, že toto rozhodnutí se nedotklo tohoto pozemku. Předmětem žalovaného rozhodnutí bylo pouze dodatečné povolení změny výše uvedené stavby, která obsahovala pouze objekt SO01, tj. Penzion s wellness centrem, přičemž se jednalo pouze o část stavby, která se týkala započatých změn v rozporu s vydanými rozhodnutími ve věci přestavby motorestu č.p 15, když o dříve povolených částech stavby, které stavebník nerealizoval v rozporu s vydanými povoleními, se v daném řízení o dodatečném povolení stavby nerozhodovalo. Ostatně z rozhodnutí stavebního úřadu jednoznačně vyplývá, že uvedená dodatečná povolená změna předmětné stavby nebude realizována na pozemku parc. č. 323, ale pouze na pozemku parc. č. st. 106.
O dodatečném povolení stavby bylo rozhodnuto podle § 129 odst. 3 stavebního zákona.
Podle ust. § 129 odst. 3 stavebního zákona u stavby prováděné, či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem, anebo v rozporu s ním, stavební úřad zahájí řízení o jejím odstranění. Pokud půjde o stavbu uvedenou v odst. 2, stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení (což se v daném případě i stalo – pozn. krajského soudu), stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti; v tomto řízení se potupuje podle ust. § 111 – 115. Bude-li stavba dodatečně povolena, řízení o odstranění stavby zastaví.
Stavební zákon tedy zachovává možnost nařídit odstranění stavby provedené bez souhlasu s ohlášením či bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním, avšak s tím, že odstranění „černé“ stavby nemusí být nařízeno a lze je povolit dodatečně jen v případech, kdy vlastník požádá o její dodatečné povolení a prokáže splnění podmínek uvedených v § 129 odst. 2 (stavebník prokáže, že stavba není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, není prováděna, či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, a že není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem) a v odst. 3. V případě již uvedeného řízení se nevydává územní rozhodnutí (stavba je již v podstatě umístěna, přičemž na řízení o podané žádosti o dodatečné povolení stavby se vztahují ust. § 111 – 115 stavebního zákona. Tato ustanovení se týkají stavebního řízení a pro dále uvedenou argumentaci soudu jsou podstatná ust. § 112 a § 114 stavebního zákona.
Podle § 112 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad oznámí účastníkům řízení, kteří jsou mu známi, a dotčeným orgánům zahájení stavebního řízení nejméně 10 dnů před ústním jednáním, které spojí s ohledáním na místě, je-li to účelné. Zároveň upozorní dotčené orgány a účastníky řízení, že závazná stanoviska a námitky, popřípadě důkazy, mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto (zde je zakotvena tzv. koncentrační zásada). V ust. § 112 odst. 2 je upraven postup týkající se ústního jednání, a dále ohledání na místě, od kterých může úřad upustit, jsou-li mu dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby a stanovení podmínek
pokračování -8- 52A 23/2010
k jejímu provádění. Pokud stavební úřad upustí od ústního jednání, určí lhůtu, která nesmí být kratší než 10 dnů, do kdy mohou dotčené orgány uplatnit závazná stanoviska a účastníci řízení své námitky, popřípadě důkazy, přičemž zároveň je upozorní, že k později uplatněným závazným stanoviskům, námitkám, popřípadě důkazům nebude přihlédnuto (jedná se rovněž o koncentrační zásadu).
V ust. § 114 stavebního zákona je upraven rozsah námitek účastníků řízení, když účastník řízení může uplatnit pouze námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě.
Na rozhodnutí o dodatečném povolení stavby aplikuje stavební úřad i ust. § 115 stavebního zákona, podle jehož odst. 1 je stavební úřad stanoví podmínky pro provedení stavby, a pokud je třeba i pro její užívání, rozhodne o námitkách účastníků řízení. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem.
K jednotlivým žalobním námitkám uvedených v žalobních bodech uvádí krajský soud následující argumentaci:
Ad 1) Jak již soud výše uvedl v části týkající se náležitostí žaloby a žalobních bodů, musí být žalobní námitky zcela konkrétní z hlediska věcné i právní argumentace, přičemž pouhý obecný odkaz na porušení žalobkyní citovaných ust. správního řádu tomuto požadavku neodpovídá. Ve vztahu k žalobnímu bodu ad 1. je tedy nutné konstatovat, že soud není ve správním soudnictví povinen vyhledávat za žalobkyni konkrétní argumentaci týkající se jejího obecného konstatování o porušení správního řádu. Soud nevidí nic nezákonného na tom, že žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Naopak, pokud žalovaný dospěl k tomu, že odvolání bylo nedůvodné a odvoláním napadené rozhodnutí stavebního úřadu nebylo v rozporu s právními předpisy a bylo správné, tak měl jedinou možnost, a to odvolání zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit (§ 90 odst. 5 správního řádu). Žalované rozhodnutí tvořící s rozhodnutím správního orgánu I. stupně jeden celek obsahuje na rozdíl od tvrzení žalobkyně všechny náležitosti ve smyslu § 67 správního řádu, v odůvodnění se oba správní orgány věcně vypořádaly s námitkami žalobkyně a výrok jejich rozhodnutí má oporu v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů. Pokud žalobkyně považovala odůvodnění žalovaného rozhodnutí za „nedostatečné, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné“, tak soud nebyl povinen za žalobkyni vyhledávat konkrétní věcné důvody, svědčící o správnosti a důvodnosti tohoto závěru žalobkyně (jak již bylo řečeno výše, v daném soudním řízení platí stará procesní zásada iudex ne eat ultra petita partium, čili jedná se o již výše soudem uvedenou dispoziční zásadu, kdy žalobce musí nejen tvrdit rozpor s právním předpisem, ale musí své tvrzení také odůvodnit s tím, že soud je povinen přezkoumávat žalované rozhodnutí jen v mezích žalobních bodů, a nikoliv nad jejich rámec, a to s již výše uvedenými výjimkami).
Tento žalobní bod považoval soud za nedůvodný.
pokračování -9- 52A 23/2010
Ad 2) Skutečnost, že stavba je realizována nikoliv na pozemku žalobkyně, ale na sousedním pozemku (žalobkyně vlastní pozemek parc. č. 323, stavba je realizována na pozemku parc. č. st. 106) ještě sama o sobě bez dalšího neznamená nerespektování vlastnického práva žalobkyně. Samozřejmě je pravdou, že vlastnické právo patří do skupiny ústavně zaručených práv a je výslovně chráněno v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, avšak ochranu vlastnického práva nelze chápat zcela absolutně, pojetí žalobkyně tohoto práva je zcela mylné. O tom svědčí i rozsáhlá judikatura, a to i Ústavního soudu. Absolutnost vlastnictví jako právního vztahu není zcela neomezená a není absolutní do důsledků v duchu právně politické maximy, „právo končí tam, kde začínají práva druhých“, je tedy nutno vykládat i otázku výkonu vlastnického práva (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. PL US 34/03). V daném případě je nutné přihlížet k tomu, že stejně jako žalobkyně, tak i stavebník požívá ochrany tohoto „ústavně zaručovaného práva“ a zákonné ochrany dle Listiny základních práv a svobod, neboť právo stavby na vlastním pozemku patří k obsahu vlastnického práva. Kdyby tomu tak nebylo a ochrana vlastnického práva vlastníků pozemků sousedících s povolovanými stavbami dle stavebního zákona byla absolutní, tak by v podstatě nebylo možné realizovat žádnou stavbu bez souhlasu vlastníků sousedních pozemků. To by pak mělo za následek vznik zcela absolutní ochrany práv vlastníků pozemků sousedících s pozemky, na nichž mají být stavby realizovány, čili v důsledku takového výkladu by byla narušena ochrana vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb na nich umísťovaných a realizovaných. Jinými slovy, vlastnické právo žalobkyně „končí tam, kde začíná právo stavebníka jako vlastníka stavebního pozemku, tj. parc.č. st. 106. Žalobkyně má jistě pravdu, že nikdo nemůže bez právního titulu do tohoto práva (tj. vlastnického práva žalobkyně – pozn. soudu) zasahovat a rušit jej, avšak oním právním titulem je realizace stavby a výkon vlastnického práva ke stavebnímu pozemku ve vlastnictví stavebníka. Pokud se jedná o námitky „občanskoprávní povahy“, které žalobkyně dle svého tvrzení v žalobě v řízení uvedla, tak z obou rozhodnutí vyplývá, že s těmito námitkami se správní orgány vypořádaly. Pokud žalobkyně tvrdí, že tyto námitky mají povahu existence rozsahu vlastnického práva k pozemkové parcele č. 323, tak stavebník v řízení nezpochybňoval tuto „existenci rozsahu vlastnického práva k předmětné pozemkové parcele č. 323“. Stavební úřad přece nerozhodoval o rozsahu vlastnického práva, ani se jinak jeho rozhodnutí nedotklo pozemku parc. č. 323 ve vlastnictví žalobkyně. Tvrzení žalobkyně o tom, že správní orgány neměly právo učinit si o námitce týkající se zásahu do vlastnických práv žalobkyně závěr, a že tím došlo k porušení ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona, je nesprávné. Podle ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona o námitce, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad rozhodne na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv.
V řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, však nedošlo ke sporu o existenci nebo rozsahu vlastnického práva k pozemku ve vlastnictví žalobkyně, ostatně existenci takového sporu žalobkyně konkrétní argumentací v žalobě, či v průběhu správního řízení, nedoložila. Jak vyplývá ze správního spisu, žalobkyně uplatnila námitky v podání ze dne 26.8.2009 a dále námitky v podání ze dne 12.10.2009. K námitkám ze dne 12.10.2009 stavební úřad nepřihlédl z důvodu toho, že tyto námitky byly podány v rozporu s již výše uvedenou koncentrační zásadou, protože oznámení o zahájení řízení o dodatečném povolení
pokračování -10- 52A 23/2010
stavby bez jednání, vydané stavebním úřadem dne 5.8.2009, obsahovalo 15 denní lhůtu pro uplatnění námitek, přičemž námitky ze dne 12.10.2009 byly podány po této lhůtě, tedy opožděně, tj. stavební úřad k nim správně nemohl přihlédnout. Námitky žalobkyně, se kterými se byl povinen stavební úřad vypořádat, tak byly obsaženy v podání ze dne 26.8.2009. V nich žalobkyně brojila proti výstavbě na pozemku č. 323 a uplatnila námitky týkající se zásahu požárně nebezpečného prostoru do pozemku ve vlastnictví žalobkyně a fasády na pozemku č.323. Další námitky se pak týkaly změny využití stavby, změny rozsahu stavby a obsahovaly další věcné námitky žalobkyně. S těmito námitkami se stavební úřad věcně vypořádal, přičemž k tomu tak byl oprávněn, když byl oprávněn si učinit úsudek o těchto námitkách sám (§ 114 odst. 3 stavebního zákona). Pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí z pohledu této žalobní námitky je nutné konstatovat, že jak již soud výše uvedl, existence vlastnického práva k sousednímu pozemku ještě sama o sobě není důvodem pro ohrožení existence či rozsahu vlastnického práva žalobkyně k tomuto sousednímu pozemku a nemůže být zároveň důvodem pro to, aby stavební úřad nevyhověl žádosti stavebníka o dodatečné povolení změny již realizované stavby. Pokud žalobkyně v uvedených námitkách a potažmo i v žalobě uplatnila námitky týkající se dotčení jejích vlastnických práv k předmětnému pozemku č. 323, tak je nutné si uvědomit, že je třeba vycházet z rozsahu práva k dodatečně povolované změně stavby, které nabyl stavebník na základě žalovaného rozhodnutí. Toto právo se týká stavby realizované nikoliv na pozemku ve vlastnictví žalobkyně, ale na pozemku ve vlastnictví stavebníka. Proto, pokud by v budoucnu došlo k ohrožení vlastnických práv žalobkyně nebo již dochází k ohrožení vlastnického práva žalobkyně tím, že stavebník neoprávněn vstupuje na její pozemek, tak v takovém případě není oprávněn uvedené spory řešit stavební úřad (a on je také neřešil, když je řešit nemohl), jedná se v takovém případě pouze o občanskoprávní spor, kdy žalobkyně je oprávněna domáhat se ochrany vlastnického práva u příslušného civilního soudu, a to zejména na základě určovací žaloby (§ 80 občanského soudního řádu).
Tento žalobní bod rovněž shledal soud nedůvodným.
Ad 3) a), b), c), d): jak již soud výše uvedl, předmětem žalovaného rozhodnutí bylo dodatečné povolení změny stavby, která nebyla umístěna na pozemku ve vlastnictví žalobkyně, ale na pozemku ve vlastnictví stavebníka. Z žalovaného rozhodnutí a z přiložené projektové dokumentace nevyplývá, že by žalovaným rozhodnutím byly rozšířeny závazky vlastníka pozemku (žalobkyně) vyplývající z již vydaného stavebního povolení ze dne 23.12.1996, když předmětem žalovaného rozhodnutí není dodatečné povolení stavby na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Pokud žalobkyně spatřovala negativní důsledky žalovaného rozhodnutí ve vztahu k výkonu jejího vlastnického práva, tak měla možnost a také ji využila, uplatnit námitky. Jak vyplývá z žalovaného rozhodnutí, s těmito námitkami se stavební úřad věcně vypořádal.
Názor žalobkyně o tom, že rozhodnutím je umožněno pokračovat ve výstavbě bez řádného povolení, které by garantovalo možnost zkolaudování objektu (možnost uvedení do provozu), nemá oporu v platné právní úpravě. V řízení o dodatečném povolení stavby (v dané věci změny stavby) nenahrazuje kolaudační řízení s tím, že předmětem žalovaného rozhodnutí nebyla kolaudace „všech nezbytných stavebních objektů“. Navíc v tomto řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, se nezjišťují předpoklady pro kolaudaci, kolaudační řízení
pokračování -11- 52A 23/2010
s tímto řízením nesouvisí, když kolaudační rozhodnutí je pouze předpokladem pro užívání stavby stavebníkem. Námitky vůči stavbě může vlastník sousedního pozemku uplatnit pouze buď v řízení o umístění stavby nebo ve stavebním řízení, eventuelně v řízení vedeném podle § 129 odst. 3 stavebního zákona, tj. v daném případě se jednalo o vydání dodatečného povolení změny stavby. V řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, nebyl povinen stavební úřad posuzovat „komplexně“ důsledky stavby, pokud žalobkyně měla námitky proti „zatížení území“ a proti změnám „podstatně rozšiřujícím kapacity a zatížení území“, proti „nekompletní žádosti“, „nekompletní dokumentaci“, tak měla možnost již v tomto řízení podat námitky s tím, že stavební úřad nebyl povinen vázat jejich posouzení na nějaké další kolaudační řízení. Pokud se jedná o předchozí rozhodnutí (tj. žalobkyní uvedené rozhodnutí ze dne 23.12.1996, jednalo se o sloučené stavební řízení s územním řízením), tak nelze posuzovat toto rozhodnutí, když předmětem žalovaného rozhodnutí nebylo sloučené stavební řízení s územním řízením, ale pouze dodatečné povolení změny stavby, kdy stavební úřad v napadeném rozhodnutí projednával dodatečné povolení změny stavby motorestu č.p. 15 pouze v těch částech, které se týkají započatých změn v rozporu s vydanými rozhodnutími týkajícími se této stavby. O dříve povolených částech stavby, které stavebník nerealizuje v rozporu s vydanými povoleními, se v daném řízení o dodatečném povolení změny stavby nerozhodovalo.
Žalobní námitky uvedené v tomto žalobním bodu rovněž shledal soud za nedůvodné.
Ad 3) c), d), e), f), g), h)
Předmětem žalovaného rozhodnutí nebyl výkon státního stavebního dohledu, proto v tomto soudním řízení se nelze zabývat námitkami směřujícími proti způsobu výkonu státního stavebního dohledu.
Žalované rozhodnutí neznemožňuje „svobodně nakládat s pozemkem“ ve vlastnictví žalobkyně. Z žádného podkladu založeného ve správním spisu, ani z námitek žalobkyně není patrné, že by žalobkyně hodlala realizovat „samostatnou výstavbu“ na svém pozemku nacházejícím se v sousedství povolované změny stavby. Navíc je nutné vycházet ze skutkového stavu existujícího v den vydání žalovaného rozhodnutí a nelze se dopředu zabývat hypotézami o tom, že by žalobkyně někdy v budoucnu chtěla na svém pozemku realizovat vlastní výstavbu. Kdyby měla být taková námitka úspěšná a měla by zabránit stavbě v sousedství vlastníka dotčeného pozemku, tak by v podstatě nebylo možné ad absurdum realizovat žádnou výstavbu, neboť vždy by musel stavební úřad zohledňovat budoucí možné přání tohoto vlastníka pozemku realizovat na něm stavbu. Navíc v řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, mohla žalobkyně uplatnit pouze námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, a to pouze v případě dotčení jejího vlastnického práva (§ 114 odst. 1 stavebního zákona). Proto žalobkyně nemohla očekávat vyhověním námitce týkající se budoucího využití jejího pozemku, když předmětem námitek nemohla být „garance možnosti dalšího využití pozemku pro vlastní záměry“ (jak tuto námitku uvedla ve svém podáním ze dne 26.8.2009 v průběhu daného správního řízení). Pokud by stavebník neoprávněně použil pozemek ve vlastnictví žalobkyně v průběhu realizace stavby, tak se jedná o občanskoprávní spor, který může rozhodovat pouze civilní soud, nikoliv stavební úřad.
pokračování -12- 52A 23/2010
Uvedený závěr se týká i námitky ad) 3 e), kdy předmětem žalovaného rozhodnutí nebylo stanovení podmínek ve vztahu k sousednímu pozemku, pokud je pozemek ve vlastnictví žalobkyně používán neoprávněně stavebníkem, tak se jedná o neoprávněný zásah do vlastnického práva ze strany stavebníka, jehož odstranění se může domáhat žalobkyně v civilním řízení u příslušného civilního soudu (v úvahu přichází určovací žaloba podle § 80 o.s.ř.).
Žalobkyně neuvedla konkrétní argument o tom, jak „správní orgán zvoleným postupem fakticky obchází stavební zákon a tím i práva žalobkyně“. Pokud je, jak tvrdí žalobkyně, dle vydaného stavebního povolení ze dne 23.12.1996 „výstavba“ rozšířena i na parc.č. 323, tak žalovaným rozhodnutím tato výstavba na tento pozemek rozšířena není, když se jedná o dodatečné povolení změny výše uvedené stavby na zcela jiném pozemku. Jak vyplývá z žalovaného rozhodnutí, byly pro provedení stavby stanoveny mj. podmínky spočívající v tom, že změna stavby bude provedena podle projektové dokumentace ověřené v řízení o dodatečném povolení s tím, že případné změny nesmí být provedeny bez předchozího povolení stavebního úřadu. V podmínkách pro provedení stavby pak byly stanoveny podmínky pro umístění zařízení staveniště (pozemek č. 323 ve vlastnictví žalobkyně k tomuto účelu dle žalovaného rozhodnutí není určen), dále zde byly stanoveny podmínky Požárně bezpečnostního řešení, další podmínky (např. zajištění parkování) rovněž neuvádí možnost využití pozemku ve vlastnictví žalobkyně v souvislosti s uvedenou stavbou. Jak vyplývá z rozhodnutí stavebního úřadu a dále z projektové dokumentace přiložené k žádosti o dodatečné povolení změny stavby, byly v průběhu řízení řešeny požadavky týkající se vlivu stavby na pozemek ve vlastnictví žalobkyně (jednalo se zejména o vyloučení přesahu požárně nebezpečného prostoru na tento pozemek s tím, že okna ve štítové zdi na hranici s pozemkem ve vlastnictví žalobkyně budou provedena jako neotvíravá s požární odolností dle zpracovaného Požárně bezpečnostního řešení, dále že otvor vzduchotechniky v obvodové zdi bude realizován nad předmětným pozemkem jako nasávací otvor profilového kanálu, tento kanál je ukončen výfukovým otvorem na severním štítu budovy, střecha budovy je navržena tak, aby nepřesahovala nad tento pozemek, odvod dešťových vod bude dle projektové dokumentace realizován v inkriminovaném místě nástřešním žlabem).
V řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, se neaplikuje již ust. § 81 stavebního zákona, stavba byla již umístěna a nemůže se stavební úřad opětovně zabývat územním rozhodováním.
Krajský soud nezjistil, že by při vedení správního řízení byla porušena práva žalobkyně. Platná právní úprava nestanoví stavebnímu úřadu povinnost provést ústní jednání s ohledáním na místě samém, podle ust. § 112 stavebního zákona o tom, zda bude nařízeno ústní jednání spojené s ohledáním na místě, rozhoduje pouze stavební úřad. Žalobkyně měla možnost nahlédnout do správního spisu, seznámit se s podklady žalovaného rozhodnutí a měla možnost uplatnit své námitky, což také učinila. Její tvrzení o tom, že žádost stavebníka „neposkytovala dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby a stanovení podmínek k jejímu provádění“ je pouhým názorem žalobkyně bez konkrétní argumentace. Navíc není zřejmé, o jaké konkrétní námitky „připravil“ stavební úřad žalobkyni tím, že upustil od ústního jednání bez provedení ohledání. Žalobkyně sice namítla vady a nedostatky předložené
pokračování -13- 52A 23/2010
dokumentace, avšak tyto vady namítla již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, se kterým se věcně vypořádal žalovaný v žalovaném rozhodnutí.
Námitky uvedené v tomto žalobním bodu ad 3) a – h) shledal rovněž soud nedůvodnými.
Ad 4) Jak již soud výše uvedl, tento žalobní bod byl „zkopírován“ z odvolání, čili obsahuje naprosto totožné námitky s odvolacími námitkami, které byly podány proti rozhodnutí stavebního úřadu v odvolání žalobkyně ze dne 30.11.2009. Jak vyplývá z obsahu žalovaného rozhodnutí, žalovaný se s těmito námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Pokud žalobkyně brojila proti tomu, jak se žalovaný vypořádal s těmito námitkami, tedy nesouhlasila s argumentací žalovaného k těmto námitkám uplatněným v odvolání, tak v rámci již výše zmíněné dispoziční zásady měla uplatnit konkrétní námitky proti argumentaci žalovaného vztahující se k výše zmíněným odvolacím námitkám. Pokud žalobkyně pouze zopakovala odvolací námitky z odvolání v žalobě za situace, kdy se žalovaný s těmito námitkami věcně a srozumitelně v odůvodnění žalovaného rozhodnutí vypořádal, nemůže žalobkyně očekávat, že krajský soud se bude opětovně těmito v podstatě odvolacími námitkami zabývat, když soud ve správním soudnictví není další třetí instancí ve správním řízení a nemůže se opětovně zabývat odvolacími námitkami za situace, kdy se jimi zabýval již žalovaný správní orgán. Naopak to byla žalobkyně, která byla povinna uvést žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považovala žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§ 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.). V případě, kdy se žalovaný věcně vypořádal srozumitelným způsobem s odvolacími námitkami žalobkyně, nelze tuto argumentaci žalovaného ignorovat, ale pokud žalobkyně s ní nesouhlasila, měla ji konkrétními námitkami napadnout v žalobě. Vždyť žalovaným rozhodnutím není pouze rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale i rozhodnutí žalovaného jako odvolacího orgánu, přičemž účelem soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů po vyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení rozhodně určitě není to, aby soud působil opětovně jako správní orgán a ještě jednou se ex officio zabýval odvolacími námitkami žalobkyně, která tyto pouze zkopírovala do žaloby, a to za situace, kdy se s těmito námitkami věcně vypořádal žalovaný ve svém rozhodnutí. Soud ve správním soudnictví ex officio sám sobě za žalobce nebude vyhledávat věcné námitky směřující proti argumentaci žalovaného týkající se odvolacích námitek v případě, kdy tyto byly opětovně uplatněny i v žalobě. Za této situace může soud pouze ex offico přezkoumávat žalované rozhodnutí z důvodů existujících v již výše popsaných výjimkách z dispoziční zásady (zejména se jedná o nepřezkoumatelnost, či nesrozumitelnost žalovaného rozhodnutí). Zároveň je nutné připomenout, že pokud žalobce uplatní stejným způsobem námitku jak v odvolání, tak i v žalobě, tak soud nemůže ve správním soudnictví změnit právní názor odvolacího správního orgánu, tedy uvést k uvedené odvolací námitce jiný právní názor, než žalovaný v žalovaném rozhodnutí, protože by se jednalo o změnu právního názoru odvolacího orgánu, přičemž podstatná změna právního názoru odvolacího orgánu soudem ve správním soudnictví by mohla vést k nezákonnosti rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.10.1999, sp.zn. IV.ÚS 279/99). Proto se krajský soud musel v případě uvedeného žalobního bodu zaměřit při existenci totožných odvolacích námitek s námitkami uvedenými v tomto žalobním bodu pouze na to, zda se s nimi žalovaný vypořádal přezkoumatelným způsobem, zda je jeho rozhodnutí srozumitelné a obsahuje dostatek důvodů rozhodnutí, čili zda netrpí vadou
pokračování -14- 52A 23/2010
uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Pouze v takovém případě by musel soud zrušit žalované rozhodnutí ex officio pro tuto vadu. K závěru o existenci této vady však soud nedospěl, proto uzavřel, že i tento žalobní bod je nedůvodný.
Krajský soud závěrem konstatuje, že nebylo nutné provádět dokazování připojením jiných správních spisů týkajících se povolení celé stavby, když k rozhodnutí o žalobě plně postačoval správní spis týkající se dané věci, ani nebylo nutné provádět důkazy jiné, navržené žalobkyní u jednání soudu dne 7.11.2012 ( rozhodnutími stavebního úřadu a projektovou dokumentací vztahující se k těmto jiným řízením). Navíc, předmětem daného správního řízení bylo, na rozdíl od předchozích rozhodnutí stavebního úřadu, rozhodnutí o dodatečném povolení změny stavby.
Krajský soud proto musel žalobu jako nedůvodnou zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož neúspěšná žalobkyně neměla právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává v pěti vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právní vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nsssoud.cz.
V Pardubicích dne 7.11.2012
JUDr. Jan Dvořák, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Vladimíra Píchová