57Af 33/2010-68
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: AŠ-ET spol. s r.o., se sídlem Žilinská 216, 141 00 Praha, IČ 252 31 685, zastoupené Ing. Ladislavem Kubicou, daňovým poradcem, se sídlem Rokycanova 1929, 356 01 Sokolov, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, 305 72 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.3.2010 č.j. 1736/10-1300-402419,
t a k t o :
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5.3.2010 č.j. 1736/10-1300-402419 se z r u š u j e a věc se v r a c í k dalšímu řízení žalovanému .
O d ů v o d n ě n í
Žalobou ze dne 6.5.2010 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.3.2010 č.j. 1736/10-1300-402419 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí (dodatečnému platebnímu výměru) Finančního úřadu v Aši (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „správce daně“) ze dne 20.2.2008 č.j. 5331/08/124970/2112 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“ nebo „dodatečný platební výměr“). Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2004 ve výši 3.610,- Kč.
Správa daní a poplatků byla upravena zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též je „daňový řád“).
Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též je „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“).
[I] Žaloba, vyjádření žalovaného k žalobě
Žalobkyně v žalobě předně uvedla, že daňová kontrola na daň z přidané hodnoty za jednotlivé měsíce roku 2004 u ní byla zahájena místně nepříslušným Finančním úřadem v Karlových Varech, když na základě kontroly pak tento místně nepříslušný úřad sestavil zprávu z daňové kontroly č.j. 147057/07/128540/2304, kde mimo jiné i vyčíslil dodatečně vyměřenou daň. Toto vyčíslení pak bez bližšího zkoumání v té době místně příslušný Finanční úřad v Aši převzal na platební výměr č.j. 5331/08/124970/2112 ze dne 20.2.2008. Žalovaný v rozporu s § 16 odst. 4 a dále § 31 odst. 8 daňového řádu navýšil daňovou povinnost žalobkyně.
Žalobkyně dále namítala, že odůvodnění, že v odvolání napadený postup, kdy u firem majícím posoudit cenu obvyklou pro vyřazené počítače probíhalo místní šetření, je obcházením zákona a hrubou desinterpretací prováděné činnosti. Tyto firmy ani jejich pracovníci nedisponují kvalifikací pro obor znalec. Uvedeným pracovníkům, u kterých prý probíhalo místní šetření, které však zajisté nemůže probíhat ve věci daňového řízení jiné firmy než té, která je šetřena, a jde tudíž o nezákonný postup a důkazy získané v rozporu se zákonem, byly poskytnuty jen dílčí informace, dané zboží nikdy neviděli a nemohli posoudit jeho skutečný stav a tudíž cenu.
Byli-li daní pracovníci vyslýcháni a odpovídali na otázky související s daňovým řízením žalobkyně, pak jde nepochybně o výslech svědků a bránění účasti na tomto výslechu pseudodefinováním postupu jako místního šetření je zneužitím zákona.
Jde o zcela nepřípustné obcházení zákona a to opakovaně, pokud je znemožněno právo na přítomnost žalobkyně při jednání se znalci, v tomto případě však toliko třetími osobami, jejichž výpověď používá žalovaný orgán jako důkaz.
Jednání žalovaného je v hrubém rozporu se zákonem chráněnými právy žalobkyně a podklady, na jejichž základě žalovaný navýšil daň, nesplňují požadavky na důkazy použitelné v daňovém řízení.
Žalobkyně rovněž uvedla, že napadá rozhodnutí žalovaného o dodatečném stanovení daně z příjmů právnických osob, o zamítavém odvolání proti rozsahu, kterým bylo umožněno nahlížet do spisu.
Žalovaný správní orgán se k věci vyjádřil v podání datovaném dne 20.8.2010. Navrhoval zamítnutí žaloby, když v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Kromě toho dále uvedl, že správce daně v rámci prováděných šetření nikdy nepožadoval, aby dotazovaní ocenili počítače žalobkyně, které v té době správce daně nemohl mít fyzicky k dispozici a nemohl je tedy ani dotazovaným osobám fakticky předložit, když žalobkyně tvrdila, že byly zlikvidovány. Uvedeným osobám nebylo známo, v jaké souvislosti se mají k cenám počítačů vyjádřit, ani nebyly dotazovány na jakékoliv skutečnosti vztahující se k žalobkyni samotné či k předmětnému daňovému řízení. Cílem žalobou napadeného postupu správce daně bylo zjistit cenu, za kterou se běžně obchodovalo s použitými počítači, odpovídající době vyřazení (potažmo stáří počítače) a určitému konkrétnímu typu počítače. Za tím účelem sdělil správce daně dotazovaným osobám specifikaci (čili úplné typové označení) předmětných notebooků tak, jak je žalobkyně zaznamenala ve své evidenci, tedy údaje dostatečně charakterizující předmětný hardware. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že správce daně v rámci daňového řízení nevyžadoval znalecké posudky ani neprováděl výslechy svědků. Správce daně prováděl šetření za účelem zjištění obecně platné časové ceny konkrétních provedení notebooků. Lze důvodně předpokládat, že takové ceny jsou běžně známé osobám, které těmito počítači obchodují, a to bez ohledu na kvalifikaci těchto osob. Správce daně se těchto osob dotazoval jakožto osob přezvědných na skutečnosti jim obecně známé. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně nebyla zkrácena na právu být přítomna výslechu svědků a klást jim otázky, když se zde o výslech svědků nejednalo. Nejednalo se tedy o nezákonný postup a důkazy takto získané nebyly získány v rozporu se zákonem.
[II] Správní spis
Ze správního spisu se k věci podávají následující základní skutečnosti. Finanční úřad v Karlových Varech provedl v období od 23.6.2006 do 17.12.2007 u žalobkyně kontrolu zaměřenou na dodržování zákonů č. 588/1992 Sb. a č. 235/2004 Sb. Kontrolovaným zdaňovacím obdobím byl rok 2004. Výsledky kontroly byly zaznamenány ve zprávě o kontrole daně z přidané hodnoty ze dne 31.12.2007 č.j. 147057/07/128540/2304. Zpráva byla projednána dne 21.1.2008. Finanční úřad v Aši vydal dne 20.2.2008 pod č.j. 5331/08/124970/2112 dodatečný platební výměr, kterým byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2004 ve výši 3.610,- Kč. Žalobkyně se proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolala. Finanční ředitelství v Plzni rozhodnutím ze dne 5.3.2010 č.j. 1736/10-1300-402419 odvolání zamítlo.
[III] Posouzení věci krajským soudem
Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Podle § 78 odst. 1 s.ř.s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. Podle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná.
Soud se nejdříve zabýval otázkou, zda obsah úvodního odstavce žaloby lze posoudit jako námitku týkající se (místní) nepříslušnosti správce daně, který provedl u žalobkyně kontrolu daně z přidané hodnoty, resp. otázky existence důvodů pro pověření místně nepříslušného správce daně, a dospěl k závěru, že ano. Vycházel z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.8.2010 č.j. 4 As 3/2008-78 (publikován pod č. 2162/2011 Sb. NSS) zabývajícího se mj. otázkou formulace žalobních bodů. V tomto rozhodnutí se rozšířený senát přiklonil k výkladu, podle něhož „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné.“. Zdejší soud je toho názoru, že z obsahu prvého odstavce žaloby (viz výše) lze dovodit, že žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné mj. i pro nedůvodné pověření místně nepříslušného správce daně k provedení daňové kontroly. Zdůraznění faktu, že kontrolu provedl správce daně místně nepříslušný, který vypracoval i zprávu o daňové kontrole, zatímco závěry ve zprávě uvedené převzal bez bližšího zkoumání jako podklad pro dodatečný platební výměr správce daně místně příslušný, považuje zdejší soud za žalobní námitku uplatněnou sice velmi stroze, avšak řádně.
Z obsahu správního spisu (viz výše) je zřejmé, že u žalobkyně byla dne 23.6.2006 zahájena a do dne 17.12.2007 prováděna kontrola daně z přidané hodnoty (za uvedená zdaňovací období), a to Finančním úřadem v Karlových Varech, ačkoliv místně příslušným správcem daně žalobkyně byl Finanční úřad v Aši.
Podle § 4 odst. 1 daňového řádu místní příslušnost správce daně, není-li stanoveno jinak v tomto nebo ve zvláštním zákoně, se řídí u právnické osoby místem jejího sídla v České republice a u fyzické osoby bydlištěm v České republice, jinak místem, kde se převážně zdržuje, tj. v němž pobývá nejvíce dnů v roce. Pro účely tohoto zákona se rozumí bydlištěm fyzické osoby místo trvalého pobytu.
Z právě citovaného ustanovení daňového řádu je zřejmé, že určení správce daně příslušného k provedení určitého daňového řízení vyplývá z pravidel o příslušnosti (věcné, místní a funkční) uvedených v daňovém řádu. Pouze daňové řízení vedené příslušným správcem daně odpovídá zásadě zákonnosti zakotvené v § 2 odst. 1 daňového řádu.
Uvedené „určení“ správce daně však není bezvýjimečné.
Sám daňový řád takovou výjimku připouští v § 5 upravujícím institut dožádání a delegace. Další výjimka je pak upravena v zákoně č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o územních finančních orgánech“), podle něhož je nutno postupovat při určení místní příslušnosti, je-li správcem daně územní finanční orgán.
Podle § 10 odst. 3 zákona o územních finančních orgánech finanční ředitelství může v obvodu své působnosti v odůvodněných případech pověřit provedením některých úkonů v rámci správy daní, v rámci výkonu finanční kontroly a v rámci řízení o přestupcích jiný než místně příslušný finanční úřad. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že při splnění zákonných podmínek může vůči daňovému subjektu konat úkony daňového řízení i místně nepříslušný správce daně. Řečeno jinak, vlastní provedení daňové kontroly místně nepříslušným správcem daně samo o sobě nevyvolá její automatickou nezákonnost, avšak je třeba zkoumat splnění zákonných podmínek pro takový krok.
Žalovaný správní orgán v posuzované věci pověřil provedením daňové kontroly u žalobkyně místně nepříslušný Finanční úřad v Karlových Varech, a to právě podle § 10 odst. 3 zákona o územních finančních orgánech. Učinil tak v obvodu své územní působnosti, přičemž daňovou kontrolu lze považovat za úkon v rámci správy daní [k otázce povahy daňové kontroly coby úkonu v daňovém řízení srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21.4.2005 č.j. 2 Afs 69/2004-52 nebo ze dne 31.8.2004 č.j. 5 Afs 16/2004-60 (tyto i další zde zmíněná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou k dispozici na www.nssoud.cz)].
Řešenou problematikou se zabýval i Nejvyšší správní soud, konkrétně v rozsudku ze dne 30.1.2008 č.j. 1 Afs 50/2007–106 (viz též č. 6/2008 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že smyslem pověření podle § 10 odst. 3 zákona o územních finančních orgánech je „(…) naplnění požadavku efektivního výkonu daňové správy z perspektivy většího územního celku, přičemž spolupráce podřízených správců daně v konkrétní věci má svůj základ v řídící pravomoci společně jim nadřízeného správce daně. Tato pravomoc má svůj legitimní účel v nutnosti specializovaného či koordinovaného postupu ve zvláštních a výjimečných případech, v nichž by se provádění předmětných úkonů daňového řízení jednotlivými místně příslušnými správci daně ukázalo ve svém důsledku kontraproduktivním. (…) Pověření (…) je vnitřním konkrétním aktem správy vydávaným v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti (o čemž svědčí i jeho zákonné označení, z něhož je patrná jeho zmocňující funkce), a to nikoli dle předpisu procesního, ale na základě předpisu organizačního (srov. Hendrych D. a kol.: Správní právo, Obecná část, 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 235, marg. č. 270). Vzhledem k procesnímu dopadu na konkrétní daňové řízení musí být pověření součástí daňového spisu (…) musí obsahovat označení pověřujícího, místně příslušného a pověřeného orgánu, daňového subjektu, určení svěřeného úkonu a vymezení konkrétního řízení, v němž má k tomuto úkonu dojít. Nezbytným obsahem (…) nemusí být důvody jeho vydání. Na druhé straně však tyto reálné a objektivní důvody (zákon o územních finančních orgánech abstraktně označuje rozsah okolností, za nichž může finanční ředitelství k vydání pověření přikročit jako „odůvodněné případy“) (…) musí existovat již v okamžiku vydání pověření. Je-li pak principem daňového řízení jeho vedení místně příslušným správcem daně, odpovídá zásahu do tohoto principu právo daňového subjektu na sdělení důvodů této intervence. Smyslem tohoto práva je primárně možnost ověření splnění zákonných podmínek pro tento zásah, a s tím související možnost obrany daňového subjektu proti svévoli, tedy zneužití diskrece, ale i proti pouhému nesprávnému výkladu při aplikaci § 10 odst. 3 zákona o územních finančních orgánech. Nejsou-li předmětné důvody sděleny správcem daně automaticky (např. nejsou-li uvedeny na pověření předloženém daňovému subjektu pověřeným správcem daně) na počátku provádění dotčeného procesního úkonu nebo v přiměřené době na žádost daňového subjektu, má daňový subjekt právo podat proti prováděnému úkonu námitky z důvodu místní nepříslušnosti správce daně (srov. č. 1021/2007 Sb. NSS, podle kterého právo součinnosti dle § 16 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků daňovému subjektu náleží i v jiných fázích daňového řízení a bez výslovného odkazu). I daňový subjekt se však musí v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (právo je psáno pro bdělé) sdělení důvodů domáhat, resp. proti úkonu prováděnému místně nepříslušným správcem daně brojit námitkou, včas, tedy v době přiměřené úkonu samému. Nelze tak připustit účelové či obstrukční podání žádosti či námitky bez časové souvislosti s prováděným úkonem, tedy způsobem, který by byl spíše zneužitím poskytnutého práva. Požádá-li tedy bdělý daňový subjekt o sdělení důvodů, je povinností správce daně mu takové důvody v přiměřené době vhodnou formou (písemně či v rámci ústního jednání) sdělit. Obsahem takového sdělení musí být dostatečně určité vylíčení konkrétních důvodů, které nadřízeného správce daně k vydání pověření vedly. Samotné nesdělení důvodů daňovému subjektu na jeho žádost či k jeho námitce v době přiměřené úkonu je vadou řízení, jejímž důsledkem je nezákonnost provedeného úkonu, a tedy jeho následná nepoužitelnost v dalším řízení (a to i za předpokladu reálné existence těchto důvodů). Stejně tak je však takový úkon nezákonným, pokud včas uvedené či sdělené důvody budou nedostatečné, např. nesrozumitelné, nejasné, neurčité či ve zjevném obsahovém nepoměru k významu intervenční pravomoci finančního ředitelství zakotvené v § 10 odst. 3 daňového řádu. Ostatně zákonnost důvodů pro aplikaci § 10 odst. 3 zákona o územních finančních orgánech, tedy otázka, zda místně nepříslušný správce daně byl k provedení konkrétního úkonu oprávněn či nikoli, je k žalobní námitce přezkoumatelná soudem i v případě, kdy se daňový subjekt sdělení důvodů tohoto postupu nedomáhal nebo místní nepříslušnost nenamítal. Jako takové pak musí být předmětné důvody seznatelné z daňového spisu. (…)“.
Není tedy rozhodné, že žalobkyně námitku provádění daňové kontroly místně nepříslušným správcem daně nevznesla v průběhu daňového řízení. Pokud tuto námitku uplatnila v žalobě, je povinností soudu zabývat se existencí zákonných podmínek pro vydání pověření podle § 10 odst. 3 zákona o územních finančních orgánech (finančním ředitelstvím).
Součástí správního spisu (část nazvaná KONTROLA DPH 2003 a 2004, č.l. 2) je listina ze dne 30.5.2006 č.j. 5108/06-160 označená jako „Pověření podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů“ vydaná Finančním ředitelstvím v Plzni. V textu listiny je uvedeno, že žalovaný (ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o územních finančních orgánech) pověřuje „Finanční úřad v Karlových Varech, který není ve smyslu § 4 zákona č. 337/1992 S., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, místně příslušným správcem daně, provedením daňové kontroly podle § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, včetně dílčích úkonů procesně souvisejících, u daňového subjektu (následují údaje specifikující žalobkyni, její sídlo a DIČ, druh daně a zdaňovací období).
Součástí výše specifikované části správního spisu, konkrétně na č.l. 3, je rovněž Protokol o ústním jednání ze dne 23.6.2006 č.j. 105144/06/128540/2517. V něm je konstatováno zahájení daňové kontroly podle § 16 daňového řádu u žalobkyně. V první větě části protokolu uvozené jako „Průběh jednání“ je uvedeno: „Daňový subjekt byl informován a bere na vědomí, že Finanční úřad v Karlových Varech zahajuje tímto jednáním na základě Pověření FŘ v Plzni č.j. 5108/06-160 ze dne 30. května 2006, kontrolu podle ustanovení § 16 zákona.“.
Soud považuje za stěžejní, že součástí správního spisu není relevantní listina, která by zdůvodňovala pověření Finančního úřadu v Karlových Varech podle § 10 odst. 3 zákona o územních finančních orgánech. Výše citované listiny konkrétní zdůvodnění neobsahují. Namítá-li proto žalobkyně provedení kontroly nepříslušným správcem daně a správní spis zároveň neskýtá podklady s konkrétními důvody pro postup podle § 10 odst. 3 zákona o územních finančních orgánech, jedná se o vadu daňového řízení, jejíž intenzita způsobuje nezákonnost daňové kontroly provedené místně nepříslušným správcem daně a tím i nezákonnost prvoinstančního i napadeného rozhodnutí.
Soud se dále, vzhledem k výše uvedeným závěrům, zabýval otázkou možného uplynutí prekluzivní lhůty ve smyslu § 47 daňového řádu.
Podle § 47 odst. 1 daňového řádu pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.
Podle § 47 odst. 2 daňového řádu byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.
Ve vztahu k citovanému ustanovení daňového řádu soud pro úplnost připomíná nález Ústavního soudu ze dne 2.12.2008 sp.zn. I. ÚS 1611/07 (k dispozici na http://nalus.usoud.cz). Interpretace § 47 odst. 1 daňového řádu z hlediska běhu lhůty je ve světle tohoto nálezu shrnována tak, že k daňové prekluzi dochází po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nikoliv od konce roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Tento výklad bývá označován jako tzv. teorie 3+0.
Podle § 99 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o DPH“) pokud obrat plátce za předcházející kalendářní rok dosáhl 10.000.000,- Kč, je zdaňovacím obdobím kalendářní měsíc.
Podle § 101 odst. 1 věty prvé zákona o DPH plátce je povinen do 25 dnů po skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání na tiskopisu předepsaném Ministerstvem financí, a to i v případě, že mu nevznikla daňová povinnost, pokud zákon nestanoví jinak.
Tříletá prekluzivní lhůta pro doměření daně podle § 47 odst. 1 daňového řádu u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2004 (tedy v posuzované věci) počala plynout dne 1.1.2005 a její konec připadl na den 31.12.2007. Protože však Finanční úřad v Karlových Varech nezahájil dne 23.6.2006 (uvnitř běhu lhůty) u žalobkyně daňovou kontrolu v souladu se zákonem, nebyl tak učiněn úkon ve smyslu § 47 odst. 2 věty prvé daňového řádu a nepočala plynout nová tříletá lhůta (k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.12.2009 č.j. 7 Afs 36/2008-134, podle kterého: „Úkon provedený v průběhu odvolacího řízení dožádaným správcem daně může být úkonem podle § 47 odst. 2 věty první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zakládajícím běh nové prekluzivní lhůty za podmínky, že se jedná o úkon zahájený před uplynutím lhůty, vychází z určitých pochybností o správnosti postupu daňového subjektu nebo o správnosti výše předchozího vyměření, směřuje k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení, je svou povahou přiměřený rozsahu nezbytných zjištění a jsou při něm zachována práva daňového subjektu na součinnost.“). Dodatečný platební výměr byl vydán dne 20.2.2008 a o odvolání bylo rozhodnuto Finančním ředitelstvím v Plzni rozhodnutím ze dne 5.3.2010, které nabylo právní moci až v roce 2010. Daň z přidané hodnoty pro zdaňovací období prosinec 2004 tak byla pravomocně doměřena až po uplynutí prekluzivní lhůty pro její doměření.
Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto podle § 78 odst. 1 s.ř.s. [ve spojení s § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.] zrušil napadené rozhodnutí bez jednání rozsudkem pro vady řízení spočívající v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Současně soud podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
Soud se, vzhledem k důvodům, které ho vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí, nezabýval dalšími v žalobě uplatněnými námitkami.
[IV] Náklady řízení
Žalobkyně, která měla ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé soudního řádu správního právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6.800,- Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč a dále z odměny zástupce za dva úkony právní služby v plné výši, tj. po 2.100,- Kč/úkon, a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč/úkon, tedy ve výši 600,-Kč, to vše podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif“). Jako úkony právní služby oceněné plnou výší byly uznány převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby. Pro úplnost soud uvádí, že zástupce žalobkyně se domáhal i navýšení náhrady nákladů řízení o DPH, neboť je dle svého tvrzení plátcem daně z přidané hodnoty. Toto tvrzení však zástupce žalobkyně soudu nijak nedoložil, ačkoliv byl ve výzvě ze dne 4.9.2012 č.j. 30 Af 33/2010-54 poučen o tom, že výši náhrady nákladů řízení je třeba specifikovat. A protože se rovněž nepodařilo ztotožnit osobu zástupce žalobkyně ve veřejné evidenci plátců DPH vedené na http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ares_es.html.cz, soud navýšení náhrady nákladů řízení o DPH nepřiznal. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému stanoveno platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. a určena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Plzni dne 31. srpna 2012
JUDr. Václav Roučka, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková