[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: S. A. Z. B., proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 28.12.2010, č.j.: MV-102659/VS-2010-4
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í:
Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) ministr vnitra zamítl rozklad podaný žalobcem proti prvostupňovému rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27.6.2007, č.j. OAM-354-7/TP-2007 vydanému podle § 75 odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu podaná podle § 67 zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministr vnitra s poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2010 č.j. 8 A 76/2010 – 102 dospěl k závěru, že žalobce jako žadatel nesplnil ani jednu ze zákonných podmínek uvedených v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pro vydání povolení k trvalému pobytu.
S ohledem na skutečnost, že podle novely zákona o pobytu cizinců provedené zákonem č. 427/2010 Sb., s účinností ode dne 1.1.2011 přešla působnost ve věcech dlouhodobého pobytu cizinců na Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, soud od uvedeného data s Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jednal jako se žalovaným (§ 69 s.ř.s.).
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítl, že napadené rozhodnutí nerespektuje závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.2.2010 č.j. 4 As 30/2009 – 67, podle kterého žalobce ke dni podání žádosti splnil podmínky stanovené v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2010 č.j. 8 A 76/2010 – 102, kterým byl správní orgán vázán. Tento rozsudek byl ale zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31.8.2011 č.j. 4 As 13/2011 – 145, ve kterém jmenovaný soud potvrdil svůj závěr vyjádřený v rozsudku ze dne 23.2.2010 č.j. 4 As 30/2009 – 67, vydaném již dříve v téže věci. Podle obou zmíněných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žalobce splňuje podmínky pro povolení trvalého pobytu podle § 67 zákona o pobytu cizinců. Dle žalovaného tak nezbývá, než aby Městský soud napadené rozhodnutí zrušil, neboť toto rozhodnutí nerespektuje závazný právní názor Nejvyššího správního soudu.
Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:
O rozkladu podaném žalobcem proti prvostupňovému rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27.6.2007, č.j. OAM-354-7/TP-2007, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu, rozhodl ministr vnitra nejprve rozhodnutím ze dne 13.11.2007 č.j. VS-321/RK/3-2007, kterým žalobcův rozklad zamítl.
Žalobce podal u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13.11.2007 č.j. VS-321/RK/3-2007 žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.6.2009, č.j. 8 Ca 8/2008 – 39 zamítl. V zamítavém rozsudku soud konstatoval, že žalobce, který dne 26.6.2007 podal žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky, nesplnil ani jednu ze zákonných podmínek stanovených v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podmínku čtyř let nepřetržitého pobytu na území České republiky nesplnil proto, že se od 15.3.2006 do 26.3.2006 na území České republiky zdržoval bez platného oprávnění k pobytu, tedy v rozporu se zákonem. Nesplnil ani druhou podmínku, aby řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti, trvalo nejméně dva roky, neboť toto řízení bylo zahájeno dne 9.4.2006 a trvalo do 1.6.2007, tedy 1 rok, 1 měsíc a 23 dnů. Žalobce tak nemohl splnit conditio sine qua non, když byly zjištěny skutečnosti, které znemožňují jeho žádosti ze dne 26.6.2007 vyhovět. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalobce na území České republiky v období od 15.3.2006 do 26.3.2006 zdržoval bez platného oprávnění k pobytu, tedy v rozporu se zákonem, nepřisvědčil soud ani žalobní námitce o splynutí obou řízení o udělení mezinárodní ochrany zahájených na základě žádostí žalobce ze dne 28.5.2001 a 9.4.2006.
Žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.6.2009, č.j. 8 Ca 8/2008 – 39 kasační stížnost, na jejímž základě Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23.2.2010, č. j. 4 As 30/2009 – 67 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.6.2009, č.j. 8 Ca 8/2008 – 39 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců upravuje čtyři kumulativně stanovené podmínky, při jejichž splnění se na základě žádosti vydá cizinci povolení k trvalému pobytu, a to: 1. nepřetržitý pobyt na území v délce alespoň 4 let, 2. pobyt na území v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, 3. podání žádosti neprodleně po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, 4. toto řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti muselo trvat nejméně 2 roky. Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem žalovaného a městského soudu, že žalobce nesplnil první a čtvrtou z výše uvedených podmínek. Žalobce totiž požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 28.5.2001, přičemž toto řízení skončilo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 25.1.2006, č. j. 4 Azs 105/2006 - 46, které nabylo právní moci dne 15.3.2006. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce na území České republiky v souladu se zákonem pobýval nepřetržitě po dobu více jak 4 let již v průběhu prvého řízení o udělení azylu (mezinárodní ochrany), které probíhalo v období od 28.5.2001 do 15.3.2006. Doba pobytu cizince po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle § 67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců započítává do doby nepřetržitého pobytu na území České republiky. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že žalobce podmínku nepřetržitého pobytu na území České republiky o délce alespoň 4 let splnil. Ustanovení § 67 odst. 1 zákona o azylu totiž vyžaduje ve vztahu k délce nepřetržitého pobytu cizince na území České republiky pouze splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území v délce 4 let a nijak tuto podmínku dále nespecifikuje. Jinými slovy, rozhodující je to, zda nepřetržitý pobyt cizince na území České republiky trval 4 roky, přičemž tato podmínka není vázána na jakoukoli jinou skutečnost. Pokud je tato podmínka splněna, není již rozhodující, zda po jejím splnění došlo či nikoliv, ať již k faktickému či pouze zákonem netolerovanému přerušení pobytu. Nejvyšší správní soud tak popřel závěr žalovaného, že žalobce uvedenou podmínku nesplnil, s odůvodněním, že na území České republiky pobýval v době od 15.3.2006 do 26.3.2006 bez platného oprávnění, a tedy v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, když tato skutečnost nastala až po uplynutí zákonem požadovaného nepřetržitého pobytu. Žalobce totiž podmínku nejméně čtyřletého nepřetržitého pobytu na území České republiky splnil již v průběhu prvního řízení o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně ke dni 28.5.2005. Další dvě podmínky (pobyt na území v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, podání žádosti o udělení trvalého pobytu neprodleně po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany) nebyly mezi účastníky řízení sporné, a proto Nejvyšší správní soud pouze stručně poznamenal, že žalobce splnil i tyto dvě podmínky, neboť žádost o udělení trvalého pobytu podal v době, kdy na území České republiky pobýval v rámci pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, a to dne 26.6.2007, tj. 25 dní po skončení druhého řízení o udělení mezinárodní ochrany, které bylo zahájeno na základě jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9.4.2006 a skončilo dne 1.6.2007 nabytím právní moci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.5.2007, č.j. 28 Az 11/2007 - 23. Žádost o udělení trvalého pobytu podanou 25 dní po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany lze i podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat za žádost podanou neprodleně, což ostatně ani žalovaný nezpochybňoval.
Další podmínka, kterou podle žalovaného žalobce nesplnil, spočívala v tom, že řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti, po jehož ukončení žádá cizinec o udělení mezinárodní ochrany, musí trvat nejméně dva roky. Žalovaný při posouzení této podmínky zohlednil pouze délku trvání druhého řízení o udělení mezinárodní ochrany, které bylo zahájeno na základě žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9.4.2006 a skončilo dne 1.6.2007 nabytím právní moci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.5.2007, č.j. 28 Az 11/2007 - 23. Dospěl přitom k závěru, že žalobce podmínku délky předchozího řízení o udělení mezinárodní ochrany nesplnil, neboť toto řízení trvalo pouze 1 rok, 1 měsíc a 21 dnů. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připustil, že ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je možné prostřednictvím jazykového výkladu vyložit způsobem užitým žalovaným, ovšem tento výklad neshledal s ohledem na okolnosti posuzovaného případu a účel vykládané právní normy za správný, neboť je příliš formální. V posuzovaném případě bylo dle Nejvyššího správního soudu pro správné posouzení věci nutné zohlednit všechny okolnosti ve vzájemných souvislostech a aplikovat také ostatní výkladové metody - především výklad teleologický. Ostatně obecně platí, že to, zda smysl a účel právní normy je skutečně takový, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit nebo vyvrátit ostatní výkladové metody – především výklad teleologický, logický, systematický a případně historický, jejichž závěry je nezbytné poměřovat imperativem ústavně konformní interpretace a aplikace. V žalobcově případě probíhala dvě řízení o udělení azylu (mezinárodní ochrany). První řízení trvalo od 28.5.2001 do 15.3.2006, přičemž dne 26.3.2006 bylo žalobci vydáno vízum k pobytu, poté probíhalo druhé řízení o udělení mezinárodní ochrany, které trvalo od 9.4.2006 do 1.6.2007. Ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zjevně nepočítá se situací, kdy cizinec žádal opakovaně o udělení azylu, neboť mluví o řízení o udělení mezinárodní ochrany v jednotném čísle. Jednoznačně však pro udělení trvalého pobytu cizinci stanoví podmínku, že řízení o udělení mezinárodní ochrany musí trvat alespoň dva roky. Úmyslem zákonodárce tedy zjevně bylo, při splnění dalších podmínek uvedených v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, udělit trvalý pobyt na území České republiky cizincům, kteří zde nepřetržitě pobývají po delší dobu (4 roky) a jejichž řízení o udělení mezinárodní ochrany na základě žádosti trvalo několik let (2 roky). Nejvyšší správní soud připomněl, že žalobce na území České republiky pobýval v souvislosti s dvěma řízeními o udělení mezinárodní ochrany téměř 6 let, a celková délka jeho pobytu na území ČR přesahovala ke dni jeho rozhodnutí 8 let. Žalobce tedy téměř trojnásobně překročil délku řízení o udělení mezinárodní ochrany, kterou zákon požaduje jako nezbytnou k udělení trvalého pobytu; délku nepřetržitého pobytu ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na území ČR pak překročil dvojnásobně.
Nejvyšší správní soud tak dovodil, že podmínky stanovené v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které je nutno splnit pro udělení trvalého pobytu, žalobce splňoval již po ukončení prvního řízení o udělení mezinárodní ochrany. S přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem posuzovaného případu a při zohlednění toho, že mezi oběma zmíněnými řízeními o udělení azylu byla velmi krátká časová prodleva (která navíc nebyla způsobena nedbalostí samotného žalobce), dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že uvedená řízení o udělení mezinárodní ochrany je třeba ve vztahu k posouzení toho, zda žalobce splnil podmínky pro udělení trvalého pobytu, považovat za jeden celek a nelze je od sebe oddělovat. Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že žalobce splnil i podmínku uvedenou v § 67 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť řízení o udělení mezinárodní ochrany, jichž byl účastníkem, trvala téměř 6 let.
Žalobce tudíž podmínky stanovené § 67 odst. 1 zákonem o pobytu cizinců splnil, a proto Nejvyšší správní soud přisvědčil jeho námitce poukazující na nesprávné posouzení věci městským soudem, který se v zamítavém rozsudku ztotožnil se závěry žalovaného. Nejvyšší správní soud městskému soudu v Praze uložil, aby se v dalším řízení věcí znovu zabýval a vycházel z toho, že jak žalobou napadené správní rozhodnutí žalovaného ze dne 13.11.2007, tak i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 27. 6. 2007 jsou nezákonná, neboť správní orgány obou stupňů nesprávně vyložily a aplikovaly § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 23.9.2010, č.j. 8 A 76/2010 – 102 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušovacího rozsudku soud uvedl, že byl při svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, a proto ve věci rozhodl tak, že žalobou napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a), odst. 3 s.ř.s. zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Napadeným rozhodnutím ze dne 28.12.2010 ministr vnitra opětovně zamítl rozklad podaný žalobcem proti prvostupňovému rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27.6.2007, č.j. OAM-354-7/TP-2007, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu podaná podle § 67 zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministr vnitra s poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2010 č.j. 8 A 76/2010 – 102 dospěl k závěru, že žalobce nesplnil ani jednu ze zákonných podmínek pro vydání povolení k trvalému pobytu uvedených v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Ministerstvo vnitra podalo proti zrušovacímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2010, č.j. 8 A 76/2010 – 102 kasační stížnost. Na základě této kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31.8.2011 č.j. 4 As 13/2011 – 145 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2010, č.j. 8 A 76/2010 – 102 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 31.8.2011 č.j. 4 As 13/2011 – 145 nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a poté konstatoval, že Městský soud v Praze závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu (ze dne 23.2.2010, č. j. 4 As 30/2009 – 67) respektoval pouze potud, že rozhodnutí žalovaného zrušil. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze je však zřejmé, že tak učinil ze zcela jiného důvodu (nesrozumitelnost rozhodnutí žalovaného) než z důvodu, který předestřel Nejvyšší správní soud ve svém předcházejícím rozsudku (nesprávné právní posouzení věci ze strany žalovaného v důsledku nesprávné aplikace zákona o pobytu cizinců). Městský soud v Praze opět výslovně konstatoval, že žalobce nesplnil ani jednu ze zákonných podmínek § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, navzdory tomu, že Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku, jehož závěry byl Městský soud v Praze vázán, dospěl k opačnému závěru, že žalobce splnil všechny zákonné podmínky uvedené v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Městský soud v Praze pochybil, když nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v předchozím zrušovacím rozsudku, a zatížil tak řízení vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí. Kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. byly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty první s.ř.s. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2010, č. j. 8 A 76/2010 - 102 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Připomněl, že v dalším řízení bude na městském soudu, aby se věcí znovu zabýval, přičemž při rozhodování se bude řídit závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeném již v předchozím rozsudku ze dne 23.2.2010, č.j. 4 As 30/2009 – 67, že správní rozhodnutí orgánů obou stupňů jsou nezákonná, neboť správní orgány nesprávně vyložily a aplikovaly § 67 zákona o pobytu cizinců. Bude tedy na městském soudu, aby rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a uložil správním orgánům, aby při rozhodování o žádosti žalobce vycházely z právního názoru Nejvyššího správního soudu, který Nejvyšší správní soud předestřel v již zmíněném rozsudku sp. zn. 4 As 30/2009.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 21.11.2011 č.j. 8 A 76/2010 – 167 zrušil jak rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13.11.2007 č.j. VS-321/RK/3-2007, tak i prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27.6.2007, č.j. OAM-354-7/TP-2007, a to s poukazem na právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 23.2.2010, č.j. 4 As 30/2009 – 67 a v rozsudku ze dne 31.8.2011 č.j. 4 As 13/2011 – 145.
Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. S ohledem na shora popsaný průběh řízení o žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu je zřejmé, že napadené rozhodnutí, které potvrzuje závěr správního orgánu I. stupně, že žalobce nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro udělení povolení k trvalému pobytu, nemůže obstát. Nesprávnost tohoto názoru zřetelně vyplývá ze závěrů obsažených ve shora citovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 23.2.2010, č.j. 4 As 30/2009 – 67 a ze dne 31.8.2011 č.j. 4 As 13/2011 – 145, v nichž jmenovaný soud dovodil, že žalobce všechny podmínky stanovené v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců splnil. Soud na tomto místě pro stručnost odkazuje na závěry obsažené v odůvodnění zmíněných rozsudků Nejvyššího správního soudu, s nimiž se v plném rozsahu ztotožňuje a nemá, co by k nim dodal.
Městskému soudu v Praze tedy nezbylo než napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušit (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 27.6.2007 již bylo v mezidobí zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21.11.2011 č.j. 8 A 76/2010 – 167, bude další řízení spočívat v opětovném rozhodnutí správního orgánu I. stupně o předmětné žádosti (pokud se tak již nestalo). Při novém rozhodování ve věci samé bude správní orgán vázán právním názorem vysloveným v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 23.2.2010, č.j. 4 As 30/2009 – 67 a ze dne 31.8.2011 č.j. 4 As 13/2011 – 145, který Městský soud v Praze v plném rozsahu převzal, že žalobce všechny podmínky stanovené v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců splnil.
Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání.
Ve druhém výroku tohoto rozsudku soud v souladu s § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V Praze dne 7. listopadu 2012
JUDr. Ivanka Havlíková v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Matznerová, DiS.