51 A 13/2011-39
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce V. T., zast. JUDr. Evou Vaškovou, advokátkou se sídlem AK v Hradci Králové, Škroupova 957, PSČ 500 02, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. srpna 2011, č.j. 13365/DS/2011/Kj, takto:
I. Žaloba s e z a m í t á .
Odůvodnění:
Žalovaným rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 1. 6. 2011, zn. P/682/2011/OS1/Muz, a toto rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu potvrzeno. Žalobce tak byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. h) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), jehož se měl dopustit v příčinné souvislosti s porušením ust. § 16 a ust. § 18 odst. 1, zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění (dále jen „zákon o provozu na komunikacích“), za což mu byla podle § 22 odst. 4 přestupkového zákona uložena pokuta ve výši 25.000,-Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců a dále mu byla podle vyhl. č. 231/1996 Sb. uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,-Kč.
Pokračování 51A 13/2011
-2-
Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. srpna 2011, č.j. 13365/DS/2011/K, napadl žalobce žalobou, kterou v podstatě odůvodnil následujícím způsobem.
Podle žalobce vychází žalované rozhodnutí z nezákonného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a je proto také nezákonné. Prvoinstanční správní orgán pochybil podle něho předně tím, že nepostupoval v souladu s ustanovením § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“), dle kterého byl povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. V této souvislosti namítal, že prvoinstanční správní orgán dostatečně nepřihlédl k tvrzení žalobce.
Žalobce totiž již dříve namítal, že nehoda byla zapříčiněna náhlým omezením neznámým vozidlem, které křižovatkou projíždělo před žalobcem a které z nevysvětlitelných příčin začalo prudce brzdit. Žalobce prý takové chování řidiče nemohl předpokládat, přestože sledoval situaci v provozu a přiměřeným způsobem na ni reagoval brzděním, které mělo za následek vychýlení návěsu ze směru jízdy a následný střet s vozidlem zn. Citroën. Tuto skutečnost žalobce uvedl již dne 10. 1. 2011 v úředním záznamu o podání vysvětlení. Žalovaný se však spokojil s konstatováním, že zúčastnění řidiči M. Š. a P. J. při podání vysvětlení výslovně neuvedli, že by zaznamenali omezení žalobce jiným vozidlem. Žalovaný tak nerespektoval ani zásadu in dubio pro reo.
Žalobce dále namítal, že se žalovaný nevypořádal s námitkou, že uložená sankce (peněžitá pokuta ve výši 25.000,-Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců) má pro něho, a to s přihlédnutím k svým osobním a majetkovým poměrům, likvidační charakter. Řízení motorových vozidel je totiž pro žalobce s ohledem na jeho zaměstnání nutností, neboť pracuje jako řidič. Zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel by žalobci znemožnil výkon jeho práce. A to by v souběhu s uloženou pokutou ve výši 25.000,-Kč pro něho znamenalo nenahraditelnou újmu, neboť by se ocitl bez příjmů a na samé hranici existenčního minima. Vzhledem k tomu žalobce navrhoval žalované rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 14. 11. 2011. K námitce, že nepostupoval v souladu s ust. § 50 odst. 3 správního řádu, dle kterého má správní orgán povinnost zjistit v přestupkovém řízení všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena, uvedl, že se věcí zabýval řádně. Podrobně se seznámil s oznámením přestupku, záznamy o podání vysvětlení, lékařskými zprávami o zranění dětí, protokolem o nehodě v silničním provozu, plánkem dopravní nehody i fotodokumentací. Při jednání dne 1. 6. 2011, kdy proběhlo ústní jednání za účasti žalobce, tento uvedl, že k provedenému dokazování nemá, co by dodal. Nenavrhoval provedení dalších důkazů. Zavinění žalobce bylo podle žalovaného jednoznačně prokázáno a zadokumentováno. Zdůraznil přitom, že žalobce se k otázce zavinění dopravní nehody v den, kdy k ní došlo, vyjádřil tak, že si je vědom toho, že si měl ponechat dostatečnou vzdálenost od vozidel vpředu jedoucích. Poznamenal, že, žalobcem uvedený popis děje koresponduje s popisem dalších účastníků dopravní nehody, kteří měli vozidlo
Pokračování 51A 13/2011
-3-
žalobce na dohled, neboť i oni potvrdili pohyb dalšího vozidla těsně před nehodou, nikoliv však pohyb vozidla, který by náhle omezil žalobce.
K tomu žalovaný dodal, že k dopravní nehodě došlo v době hustého silničního provozu, v němž měl žalobce dbát zvýšené pozornosti a předvídavosti a ponechat si dostatečnou vzdálenost před sebou, aby mohl na vzniklou situaci bezpečně reagovat. Tomu měl uzpůsobit i rychlost vozidla, které řídil. Podle žalovaného byla jednoznačnou příčinou dopravní nehody skutečnost, že žalobce porušil § 16 a § 18 odst.1 zákona o provozu na komunikacích.
Žalovaný pokračoval, že se vypořádal i s námitkou týkající se uložených trestů za spáchaný přestupek, a to konkrétně na straně č. 8 svého rozhodnutí. K tomu zmínil judikaturu Nejvyššího správního soudu, jakož i Ústavního soudu, přičemž uvedl, že v projednávaném případě byl žalobce potrestán sankcemi na jejich samé spodní hranici. Uzavřel s tím, že k přezkoumání věci přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti, včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Žalobou napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, odpovídající zjištěným, (a ničím nevyvráceným), skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání. Navrhoval žalobu zamítnout.
Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), a to bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když žalobce ani žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřili. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Ostatně třeba poznamenat, že při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (viz § 75 s.ř.s.), takže ve světle toho již nejsou při jednání přípustné žádné novoty a že žalobu lze rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro její podání, tedy do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. A pro daný případ nestanoví a uvedená dvouměsíční lhůta již dávno uběhla. Jinými slovy, rozhodnutím věci bez jednání nejsou práva a oprávněné zájmy účastníků řízení nikterak dotčeny. Krajský soud dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům.
Žalobce předně namítal, že správní orgány zúčastněné na řízení dostatečně nezohlednily jeho tvrzení, že dopravní nehoda byla zapříčiněna jeho náhlým omezením neznámým vozidlem, které při projíždění křižovatkou začalo z nevysvětlitelných důvodů prudce brzdit. Krajský soud má tuto námitku za nedůvodnou, neboť žalovaný jí patřičnou pozornost věnoval, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí (viz strana sedmá, bod IV. a dále). Výslovně se totiž zabýval oním „náhlým omezením neznámým vozidlem“, které je a vůbec celá situace před dopravní nehodou, popsána žalobcem v úředním záznamu ze dne 10. 1. 2011 následovně: „Blížil jsem se k nějaké křižovatce. Viděl jsem, jak vpředu zastavuje nějaké vozidlo, které odbočuje vlevo a dává přednost protijedoucím vozidlům. Dávalo znamení směrovkou. Přede mnou jelo nějaké vozidlo (asi Renault Scenic), který začal toto odbočující vozidlo z pravé strany objíždět. Já jsem tedy učinil totéž. Když však bylo toto osobní vozidlo
Pokračování 51A 13/2011
-4-
v úrovni odbočujícího vozidla, náhle skoro zastavilo. Já jsem sešlápl …………Co se týče zavinění dopravní nehody, uvádím, že jsem si vědom, že jsem si měl ponechat dostatečnou vzdálenost od vozidel vpředu jedoucích.“ K jeho obsahu žalobce nakonec uvedl, že souhlasí s tím, co vypověděl a že nežádá oprav ani doplnění.
Tímto úředním záznamem byl pak proveden při projednání přestupku dne 1. 6. 2011 před prvoinstančním správním orgánem důkaz (viz strana třetí protokolu o ústním jednání), k němuž, jakož i k dalším důkazům žalobce uvedl, že nemá, co by k nim dodal. Ani to samozřejmě neznamená, že by žalobce daný přestupek spáchal, neboť zjištění v tomto směru je na příslušném správním orgánu, který musí zjistit skutečný stav věci z úřední moci bez ohledu na to, co podezřelý z jeho spáchání vypovídá. Ke zhodnocení této otázky žalovaný použil tu část svědecké výpovědi M. Š., v níž uvedla, že „ještě zaregistrovala nějaké osobní vozidlo, které ji objelo po jejím pravém boku“ a tu část svědecké výpovědi P. J., v níž uvedl, „že se blížil k uvedené křižovatce, kde stála vozidla a dávala přednost protijedoucím vozidlům, tedy i jeho vozidlu. Stálo tam tmavé osobní vozidlo (dodávka) a za ní ještě alespoň jedno osobní vozidlo. V tu chvíli jsem si všiml, jak ve směru od Týniště jede nákladní vozidlo s návěsem. Osobní vozidla stála, nákladní je objíždělo z jejich pravé strany a přitom brzdilo. Bylo vidět kouř od kol návěsu. Pak došlo k nárazu do vozidla, které stálo vpředu a toto bylo odhozeno do protisměrné části vozovky, do jeho směru a zde narazilo do jeho přívěsu, pak se odrazilo zpět a narazilo do boku návěsu.“ Na závěr pak jmenovaný ještě dodal, že dle jeho mínění zavinil dopravní nehodu řidič kamiónu. Protože více k této otázce vypovězeno nebylo, žalovaný uzavřel, že nic k náhlému zastavení či omezení neznámým vozidlem nebylo zjištěno.
Z uvedeného žalovaný dovozoval, že tvrzení žalobce o jeho nějakém náhlém omezení cizím autem prokázáno nebylo a dlužno konstatovat, že to z výpovědí obou vyslechnutých svědků skutečně neplyne. Nato pokračoval, že řidič je povinen přizpůsobit rychlost jízdy okolnostem v provozu na pozemních komunikacích a sledovat situaci v provozu na nich a přiměřeným způsobem na vzniklou situaci reagovat. Těmto povinnostem však žalobce zadost neučinil, což vedlo k předmětné dopravní nehodě. Žalovaný tak měl tvrzení žalobce o jeho omezení dalším vozidlem za účelové, přičemž dospěl ke stejnému závěru, jako prvoinstanční správní orgán. Tedy že žalobce porušil svým jednáním § 16 zákona o provozu na komunikacích, podle něhož řidič, který při objíždění vozidla, jež zastavilo nebo stojí, nebo při objíždění překážky provozu na pozemních komunikacích anebo chodce vybočuje ze směru své jízdy, nesmí ohrozit ani omezit protijedoucí řidiče a ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích a § 18 odst. 1 téhož zákona, podle kterého řidič musí rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, přičemž smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Porušením těchto povinností, tedy tím, že žalobce nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla s návěsem a nákladu a při objíždění stojícího a vlevo odbočujícího osobního vozidla, dávajícího přednost v jízdě protijedoucím vozidlům o toto osobní vozidlo zachytil levým bokem návěsu a odhodil
Pokračování 51A 13/2011
-5-
je do protisměrné části komunikace, kde narazilo do protijedoucího osobního automobilu, se proto dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. h) přestupkového zákona. Toho se totiž podle uvedeného ustanovení dopustí každý, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu (viz právě §§ 16 a 18 odst 1 zákona o provozu na komunikacích) způsobí dopravní nehodu, při které je
jinému ublíženo na zdraví (v dané věci došlo k újmě na zdraví dětí sedících v autě, do něhož žalobce narazil a které byly sanitními vozy převezeny do Fakultní nemocnice v Hradci Králové), tedy jednání a jeho výsledku, které korespondují i danému případu.
Krajský soud nemá sebemenších pochyb o tom, že žalobce zmíněná ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích porušil. Ostatně sám uvedl, že když se blížil ke křižovatce, viděl před sebou zastavovat vozidlo odbočující vlevo, jakož i vozidlo před sebou je objíždějící vpravo a tudíž si musel být vědom svých povinností stanovených mu § 16 zákona o provozu na komunikacích právě pro tyto situace, a to neohrozit ani neomezit protijedoucí řidiče ani ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Povinnost neohrozit ostatní účastníky provozu přitom byla v dané věci umocněna tím, že se jednalo o objíždění vozidla v křižovatce ve tvaru kříže, kdy z povahy věci bylo třeba věnovat pozornosti nejen objížděnému vozidlu, ale i dění v křižovatce. Vždyť auto objíždějící vpravo musí např. dávat znamení o změně směru jízdy, takže může u ostatních účastníků silničního provozu navozovat dojem, že také vpravo odbočuje, v daném případě na vedlejší cestu. To může samo o sobě vyvolat nepředvídané reakce řidičů vozidel nacházejících se v té době nejen právě na ní, ale v celém prostoru křižovatky. Žalovaný zcela jistě také podcenil i rychlost jím řízeného nákladního vozidla s návěsem, a to jak z hlediska jeho chování při brzdění, tak délky brzdné dráhy do zastavení oproti osobnímu vozidlu. Je obecně známou skutečností učící se v autoškolách, že brzdné dráhy nákladních vozidel vezoucích náklad jsou delší. Povinnosti stanovené v § 16 zákona o provozu na komunikacích tak nejsou samoúčelné, nýbrž jsou odpovědí na možná rizika, které sebou objíždění přináší. Koneckonců i na to, že některé z objíždějících vozidel svůj manévr s ohledem na nepředvídanou situaci na komunikaci přeruší.
Byť nic takového prokázáno nebylo, přesto k tomu krajský soud obiter dictum uvádí, že ani v tom případě by se žalobce nemohl ze své odpovědnosti vyvinit. Zvláště když podle § 18 odst. 1 zákona o provozu na komunikacích smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Ani to se žalobci nepodařilo. A pokud se již dovolával svědectví P. J., dlužno poznamenat, že jmenovaný svědek také vypověděl, že žalobce brzdil, až se mu od kol návěsu kouřilo.
Pod bodem V. odůvodnění žalovaného rozhodnutí se žalovaný zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal i s námitkou týkající se uložených sankcí za spáchaný přestupek. Žalovaný v něm na pozadí soudní judikatury rozvedl kritéria, k nimž se při trestání přestupců přihlíží (k jejich osobním a majetkovým poměrům) a konstatoval, že v projednávaném případě je spodní hranice pokuty 25 000,-Kč, což
Pokračování 51A 13/2011
-6-
podle něho znamená, že takto nastavenou minimální hranici nelze považovat za likvidační. A krajský soud k tomu dodává, že podle tehdy platného ustanovení § 22 odst. 1 písm. h) přestupkového zákona se přestupku dopustil ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu (o tom viz výše) způsobil dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví, za což podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení se ukládala pokuta od 25.000,-Kč do 50.000,-Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let. Takže jak samotná pokuta, tak zákaz činnosti, byl žalobci uložen v nejmenší možné výši, kterou sám zákonodárce považuje vzhledem k závažnosti takovýchto přestupků za minimální. To zároveň znamená, že správní orgány zúčastněné na řízení ani neměly prostor pro úvahy o jejich výši, neboť to již za ně zákonodárce učinil. Z tohoto pohledu jsou nynější stesky žalobce o důsledcích jím zaviněné dopravní nehody pro rozhodnutí ve věci zcela irelevantní. Předcházet jim lze dodržováním předpisů v provozu na pozemních komunikacích, dbát v něm větší ostražitosti, respektive chovat se v něm odpovědně. Tak se však žalovaný nechoval, a proto jej v souvislosti s tím také postihly důsledky s tím spojené.
Krajský soud tak dospěl k závěru, že se žalovaný s námitkami, jež žalobce uvedl v žalobě, vypořádal řádným způsobem, neboť za nevypořádanou námitku nelze považovat tu, ve které nebylo přisvědčeno žalobci. Nic nesvědčí o tom, že by správní orgány zúčastněné na řízení nerespektovaly povinnosti související se správně zjištěným skutkovým stavem věci (viz žalobcem namítaný § 50 odst. 3 správního řádu), nebo že by o vině žalobce měly nějaké pochybnosti (viz žalobcem zmiňovaná zásada „in dubio pro reo“). Z odůvodnění žalovaného rozhodnutí je jednoznačně patrné, jak se žalovaný s těmito námitkami a tvrzeními žalobce vypořádal, přičemž krajský soud se s jeho závěry plně ztotožňuje, a proto na ně v dalším i odkazuje. Netřeba totiž říkat jinými slovy totéž. V daném případě byly svědecké výpovědi rozhodujícím podkladem pro rozhodnutí, nicméně krajský soud znovu nad rámec přezkoumané věci opakuje, že by ve světle §§ 16 a 18 zákona o provozu na komunikacích nedospěl k jinému závěru, ani kdyby bylo tvrzení žalobce o omezení neznámým vozidlem pravdivé. Důvody jsou uvedeny výše. Bylo proto možno uzavřít, že žalovaný se dostatečně zabýval žalobními námitkami a že krajský soud v souladu se správními orgány shledal a vzal žalobcovu vinu za prokázanou. Vzhledem k tomu žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a pokud jde o žalovaného, krajský soud nezjistil, že by mu nějaké náklady řízení vznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Pokračování 51A 13/2011
-7-
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Hradci Králové dne 27. listopadu 2012 JUDr. Pavel Kumprecht, v. r.
samosoudce