53 Ad 17/2012-45
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobkyně J. P., proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, Odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek, Referátu odvolání a správní agendy Pardubický kraj, se sídlem Komenského náměstí 120, 530 02 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.8.2012, č.j. MPSV-UM/4166/12/9S-PDK,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í
Rozhodnutím ze dne 31.8.2012, č.j. MPSV-UM/4166/12/9S-PDK, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Pardubicích ze dne 20.4.2012, č.j. 4641/2012/PAA, kterým bylo rozhodnuto tak, že se zamítá návrh žalobkyně na změnu výše přiznaného příspěvku na péči a nadále je poskytován příspěvek na péči v původní výši 4 000,- Kč měsíčně.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného včasnou žalobu, kterou se domáhala jeho zrušení a vydání nového rozhodnutí, jímž bude uznána závislou na pomoci jiné fyzické
pokračování -2- 53 Ad 17/2012
osoby ve III. stupni s příspěvkem na péči ve výši 8 000,- Kč měsíčně, a to s účinností od 24.10.2011. Podanou žalobu žalobkyně odůvodnila v podstatě následujícím způsobem:
Jednotlivé úkony soběstačnosti a sebeobsluhy rozhodné pro posouzení nároku na příspěvek do 31.12.2011 a rovněž po 1.1.2012 nebyly hodnoceny v souladu se závěry lékařských zpráv a se závěry sociálního šetření. Závěry posudkové komise jsou nepodložené a neodůvodněné. Žalobkyně byla roce 2011 odkázána na invalidní vozík a potřebovala každodenní pomoc nebo dohled při více jak 24 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti. Od ledna 2012 došlo k částečnému ústupu bolestí do dolních končetin, ne však ke zlepšení zdravotního stavu, když se u žalobkyně jedná o strukturální změny na páteři a končetinách. Současně došlo ke zhoršení nemoci krční páteře a dne 15.6.2012 byla provedena operace. Žalobkyně potřebovala nadále pomoc či dohled při více jak 24 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti. V současné době přetrvává u žalobkyně nepříznivý stav páteře a tedy i další oslabení horních i dolních končetin, žalobkyně nadále vyžaduje každodenní pomoc nebo dohled při více jak 24 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti, když dosud prodělala 17 operací a je trvale omezena obrovskými bolestmi. Ve zprávě ze dne 15.10.2012 vyšetřující lékař, MUDr. U., Ph.D., konstatoval nelepšící se zdravotní stav a nutnost konzultace s operatérem v oblasti páteře.
V další části žaloby pak žalobkyně konkrétně vymezila osm základních životních potřeb, které není schopna zvládat, a to výčtem činností, kterých není sama schopna. Jedná se přitom o tyto základní životní potřeby: mobilita, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost.
Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 4.12.2012, jímž navrhl žalobu v celém rozsahu zamítnout s tím, že je přesvědčen, že „napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy a na základě zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti“. Ve vyjádření žalovaný popsal průběh řízení před správními orgány obou stupňů, uvedl podklady, z nichž bylo vycházeno a z nichž vyplynulo, že žalobkyně byla do 31.12.2011 i po 1.1.2012 závislá na pomoci jiné fyzické osoby toliko ve II. stupni, nikoliv ve stupni III. či IV, a vyjádřil přesvědčení, že dostatečně posoudil veškeré skutečnosti tvrzené v odvolání, vycházel z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, pracoviště Hradec Králové (dále jen „PK MPSV“), která je ze zákona příslušná k posouzení zdravotního stavu, zhodnotil provedené důkazy a umožnil žalobkyni hájit svá práva. K žalobním námitkám pak žalovaný uvedl následující argumentaci:
Pokud se týká posouzení zdravotního stavu žalobkyně podle právní úpravy účinné do 31.12.2011, byly žalobkyni při posuzování péče o vlastní osobu uznány tyto úkony – podávání a porcování stravy, koupání nebo sprchování, přemísťování předmětů denní potřeby, chůze po schodech nahoru a dolů, orientace v přirozeném prostředí, provedení si jednoduchého ošetření, dodržování léčebného režimu. Při posuzování soběstačnosti pak byly žalobkyni uznány tyto úkony – orientace vůči jiným fyzickým osobám, v čase a mimo přirozené prostředí, obstarávání osobních záležitostí, zapojení se do sociálních aktivit odpovídajících věku, obstarávání si potravin a běžných předmětů (nakupování), vaření, ohřívání jednoduchého jídla, mytí nádobí, běžný úklid v domácnosti, přepírání drobného prádla, péče o lůžko, manipulace se zámky, otevírání a zavírání oken a dveří, udržování pořádku v domácnosti, nakládání s odpady, další jednoduché úkony spojené s chodem a udržováním domácnosti. Zpráva ze dne 15.10.2012, citovaná v žalobě, nebyla PK MPSV, ani žalovanému známa, proto z ní nemohli vycházet. Pokud se týká posouzení zdravotního stavu pro období
pokračování -3- 53 Ad 17/2012
od 1.1.2012, došlo ke změně zákona o sociálních službách a od tohoto data se již nehodnotí úkony, ale základní životní potřeby, proto již není rozhodující, kolik úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnosti osoba nezvládá. Žalobkyni byly uznány za nezvládané tyto životní potřeby – mobilita, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost. Jedinou životní potřebou, kterou žalobkyně dle posudku PK MPSV zvládá, je stravování. Ze sociálního šetření pak vyplývá, že žalobkyně není schopna nalít nápoj a naporcovat stravu, ostatní činnosti v rámci životní potřeby stravování zvládá.
Na vyjádření žalovaného reagovala žalobkyně replikou ze dne 20.12.2012, v níž uvedla následující:
Žalobkyně nezvládá vedle šesti životních potřeb uvedených žalovaným též stravování a výkon fyziologické potřeby. Pokud trpí velkými bolestmi, je zcela paralyzována na lůžku, není schopna sama vybrat ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, naservírovat, najíst se, napít, dodržet stanovený dietní režim. Při velkých bolestech rovněž není žalobkyně schopna zvládnout výkon fyziologické potřeby. Veškerá tvrzení žalobkyně jsou přitom podložena lékařskými zprávami k žalobě připojenými, přičemž zpráva ze dne 15.10.2012, vyhotovená MUDr. L. U., Ph.D., odkazuje na zprávy předešlé a konstatuje neměnnost zdravotního stavu žalobkyně.
Soud byl povinen v souladu s § 75 zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumat napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž musel vycházet ze stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ze stavu k datu 31.8.2012, kdy bylo napadené rozhodnutí žalovaného č.j. MPSV-UM/4166/12/9S-PDK vydáno. Dospěl přitom k následujícím skutkovým a právním závěrům:
Předně je nutné zdůraznit, že přezkoumání napadených výroků žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů je odrazem dispoziční zásady ve správním řízení soudním. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je tedy ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, č.j. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž tato povinnost připadá v úvahu jen v případě, kdy tato vada brání přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, č.j. 2Ads 33/2003-78 a zejména
pokračování -4- 53 Ad 17/2012
usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovených v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, č.j. 8 Afs 51/2007-87, v bezpečnostním řízení týkajícím se utajovaných informací-srov. rozsudek NSS ze dne 25.11.2011, č.j. 7 As 31/2011-101). Rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84, dále judikoval, že krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s.ř.s., tj. ex officio, v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byť je žalobce výslovně v žalobě nenamítl (tj. jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či z jeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku NSS ze dne 13. 6. 2008, č.j. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha je použitelná i v tomto řízení).
Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí trpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., a to z následujících důvodů:
Ze správního spisu soud zjistil tyto skutečnosti:
Žalobkyně požádala dne 24.10.2011 o změnu výše přiznaného příspěvku na péči, doposud vypláceného ve výši odpovídající II. stupni závislosti, a to z důvodu dlouhodobého zhoršení zdravotního stavu.
Rozhodnutím ze dne 20.4.2012, č.j. 4641/2012/PAA, rozhodl Úřad práce ČR – krajská pobočka v Pardubicích o zamítnutí žádosti s tím, že bude nadále poskytován příspěvek v původní výši 4 000,- Kč měsíčně. Vycházel především z posouzení provedeného posudkovým lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“), kdy v odůvodnění svého rozhodnutí konkretizoval, jaké úkony péče o vlastní osobu a soběstačnosti podle tohoto posouzení žalobkyně nezvládala samostatně (celkem 19 úkonů), resp. v jakých základních životních potřebách vyžaduje podle tohoto posouzení pomoc další osoby (celkem 6 životních potřeb), uvedl, ze zpráv jakých lékařů vycházel, a dále, že vyšel též ze sociálního šetření provedeného dne 1.12.2011. Závěrem pak konstatoval, že „měl možnost
pokračování -5- 53 Ad 17/2012
vyhodnotit, zda je posudkový závěr náležitě odůvodněn, i zda se v něm okresní správa sociálního zabezpečení vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi“ a že „po prostudování posudku dospěl k závěru, že tento posudek lze považovat za úplný a přesvědčivý“.
Žalobkyně podala proti správnímu rozhodnutí I. stupně včasné odvolání, ve kterém uvedla, že její zdravotní stav se natolik zhoršil, že zakládá důvod pro přiznání III. stupně závislosti. Návrh na změnu příspěvku podala z důvodu těžkého pohybového postižení, kdy se může pohybovat pouze s pomocí chodítka v domácím prostředí. Je odkázána celodenně na pomoc druhé osoby, která jí pomáhá s vařením, úklidem, domácností, hygienou, nákupy, doprovody k lékaři. Pro trvalé bolesti je odkázána na lůžko, když to není nutné, nechodí, pouze leží. Nemá v nohou ani v rukou cit a sílu, francouzské hole neudrží, je odkázána na chodítko. K odvolání žalobkyně připojila aktuální lékařské zprávy z dubna a května 2012 od MUDr. S. (chirurgie páteře a ortopedie), MUDr. K. (ortopedie) a MUDr. N. (neurologie).
Žalovaný provedl dne 23.7.2012 nové sociální šetření v místě trvalého bydliště žalobkyně a vyžádal od PK MPSV posouzení jejího zdravotního stavu. Ze záznamu ze sociálního šetření mimo jiné vyplývá, že „snídani, oběd připravuje pečující osoba“, „vše potřebné má žadatelka na stolku u lůžka nebo si věci přepraví na vozíku“, „v rukách nemá sílu, takže by si jídlo nedonesla“, „na WC dojde, v noci má u lůžka mísu, z důvodu inkontinence používá vložky“. PK MPSV vydala posudek dne 27.7.2012 v nepřítomnosti žalobkyně. V posudku konstatovala podklady, z nichž vycházela, a to včetně lékařských zpráv doložených žalobkyní k odvolání, a vyvodila z nich, že žalobkyně je omezena především v pohybových schopnostech pro onemocnění páteře, pro zhoršení zdravotního stavu u ní byla dne 15.6.2012 provedena další operace páteře, t.č. je schopna chůze s oporou berlí. Vzhledem ke zdravotnímu stavu a s přihlédnutím k provedenému sociálnímu šetření dospěla PK MPSV k závěru, že žalobkyně nezvládala šest základních životních potřeb (mobilita, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost) a tedy byla závislá ve II. stupni, resp. v období od podání žádosti do 31.12.2011 potřebovala každodenní pomoc nebo dohled při více než 18 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnost a tedy byla závislá ve stupni II. Odvolání žalobkyně PK MPSV v posudku nijak nekomentovala.
V napadeném rozhodnutí žalovaný nejprve stručně rekapituloval žádost o změnu výše příspěvku na péči, prvoinstanční rozhodnutí a odvolání. Dále pak citoval závěry posudku PK MPSV, právní úpravu účinnou do 31.12.2011 a od 1.1.2012 (§ 8 a 9 zákona o sociálních službách) s tím, že vypočetl, které základní životní potřeby, resp. kterých 19 úkonů žalobkyně nezvládala. Ve vztahu k výčtu 19 úkonů však žalovaný neuvedl, z jakého podkladu čerpal, tento výčet není obsažen ani v posudku PK MPSV, ani v záznamu o sociálním šetření, a z rozhodnutí I. stupně nemůže pocházet, neboť se od výčtu v tomto rozhodnutí uvedeném liší. Konečně pak žalovaný uvedl výčet podkladů, z nichž vycházela PK MPSV, a uzavřel: „Protože odvolací orgán obdržel spolu s výsledkem posouzení stupně závislosti i rozšířený posudek, měl možnost vyhodnotit, zda je posudkový závěr náležitě zdůvodněn, i zda se v něm PK vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Odvolací orgán po prostudování posudku dospěl k závěru, že tento posudek lze považovat za úplný a přesvědčivý, odvolání tak zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.“
Soud závěr žalovaného prezentovaný v napadeném rozhodnutí nesdílí.
pokračování -6- 53 Ad 17/2012
I pro řízení ve věcech příspěvku na péči platí zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), mezi jinými povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu), a povinnost koncipovat odůvodnění rozhodnutí tak, aby korespondovalo se správním spisem a bylo plně přezkoumatelné, jinými slovy uvést v něm „důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“.
Je pravdou, že žalovaný shromáždil ty podklady, které mu ukládá zákon o sociálních službách, tedy provedl sociální šetření a vyžádal od PK MPSV posouzení stupně závislosti žalobkyně (§ 26 a § 28 zákona o sociálních službách), nicméně tím se jeho povinnosti nevyčerpaly. Správní orgán I. stupně rozhodl s odkazem na sociální šetření, získaný posudek a vysvětlil důvody zamítnutí žádosti žalobkyně. Žalobkyně však podala včasné odvolání, v němž konkrétně uvedla, co proti prvoinstančnímu rozhodnutí namítá, poukázala na svůj zdravotní stav s tím, že tento odpovídá III. stupni závislosti, neboť je odkázána na pomoc třetí osoby, pokud nemusí chodit, leží, nemá ani v rukou, ani v nohou sílu a cit. Současně připojila k odvolání lékařské zprávy, kdy se např. ve zprávě MUDr. K. ze dne 2.5.2012 uvádí: „Stav oproti předchozímu nálezu ve výrazné progresi s novým nálezem na C páteři. Trvale nepříznivý s progresí znemožňující trvalou statickou zátěž, vyžadující výraznou dopomoc dalších osob při zajištění běžných denních aktivit.“ Bylo povinností žalovaného na toto odvolání řádně reagovat, tedy vypořádat se jak s odvolacími námitkami, tak s listinami k odvolání připojenými. Žalovaný správně zadal posouzení stupně závislosti žalobkyně PK MPSV. V rozhodnutí se však omezil toliko na citaci z vypracovaného posudku, shrnutí podkladů, z nichž posudek vycházel, a obecné konstatování, že posudek je úplný a přesvědčivý. Soud však tento posudek vnímá jinak. PK MPSV v posudku mimo jiné uvedla, že vycházela z odvolacího spisu a z lékařských zpráv připojených k odvolání. Ovšem v posudku nelze nikde nalézt, jak se PK MPSV vypořádala s konkrétními tvrzeními žalobkyně o jejím zdravotním stavu, např. o absenci síly a citu v rukách a nohách, resp. proč dospěla ke shodnému závěru jako posudkový lékař OSSZ o neschopnosti žalobkyně zvládat toliko šest základních životních potřeb, resp. 19 úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnosti. Vlastní úvahy vedoucí k tomuto závěru v posudku chybí, PK MPSV se vůbec nevyjádřila k tomu, proč je podle ní žalobkyně zcela schopná zvládat tyto životní potřeby – orientace, komunikace, výkon fyziologické potřeby, stravování, z jakých podkladů k tomuto závěru dospěla, proč nedala za pravdu tvrzením žalobkyně v jejím odvolání, totiž že žalobkyně nemá cit ani v rukou, ani v nohou, neudrží berle, je odkázána na pomoc třetí osoby. Posudek PK MPSV nelze podle soudu označit za úplný a přesvědčivý, tento zůstal „na půli cesty“, postrádá konkrétní úvahy Komise odůvodňující závěr o tom, v kolika úkonech, resp. životních potřebách je žalobkyně nesamostatná, konkrétní vypořádání se s odvolací argumentací žalobkyně. Pokud se pak napadené rozhodnutí opírá výhradně o tento posudek, nelze než označit ho za vadné. Žalovaný navíc posudek pouze mechanicky převzal, neobjasnil, proč vychází pouze z něj, nijak se nevypořádal s odvolací argumentací žalobkyně, když pouhé obecné hodnocení posudku jako úplného a přesvědčivého nestačí. Žalovaný navíc v rozhodnutí uvedl 19 úkonů, v nichž nebyla žalobkyně samostatná, odlišně od prvoinstančního rozhodnutí, přičemž nelze z rozhodnutí ani ze spisu dovodit, z jakého podkladu při jejich vymezení vycházel, neboť v posudku PK MPSV jsou vypočteny pouze
pokračování -7- 53 Ad 17/2012
základní životní potřeby, které žalobkyně nezvládá. Žalovaný rovněž zcela opomenul provedené sociální šetření, resp. neozřejmil, proč nevzal v úvahu konstatování v tomto šetření o tom, že žalobkyně si nezvládne donést jídlo, neboť nemá v rukách sílu, snídani a oběd jí připravuje pečující osoba, trpí inkontinencí a v noci chodí na mísu, resp. neobjasnil, zda toto zjištění má vliv na hodnocení úkonů (životních potřeb), které byla žalobkyně schopna zvládat, případně jak toto koresponduje s posudkem PK MPSV.
Soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí, neboť žalovaný se v něm nevypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně, neobjasnil, proč vycházel výlučně z posudku PK MPSV a opomenul další podklady založené ve správním spise, proč považuje posudek za úplný a přesvědčivý, když tento nereaguje na námitky žalobkyně, jeho závěry ohledně počtu úkonů, které žalobkyně nebyla schopna zvládat, nejsou nijak podloženy, a nevypořádává se ani se zjištěními ze sociálního šetření. K tomu lze příkladmo citovat rozsudek NSS ze dne 19.12.2008, č.j. 8 Afs 66/2008-71, z něhož vyplývá, že „pokud se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku nevypořádá se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů“ a že „z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“.
Soud s ohledem na shora řečené postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a rozhodnutí žalovaného zrušil pro vadu řízení spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. V dalším řízení žalovaný především zváží rozsah podkladů tak, aby z nich byl schopen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, včetně řádného reagování na odvolací námitky žalobkyně. Žalovaný zejména obstará doplnění posudku PK MPSV tak, aby z něj byly zřejmé vlastní úvahy komise, na základě kterých dospěla k závěru o II. stupni závislosti žalobkyně. Pokud pak nebude ani po doplnění považovat posudek za dostatečný, zváží případně vyžádání si posudku revizního, od jiného pracoviště PK MPSV. V novém rozhodnutí pak žalovaný uvede všechny podklady, z nichž vycházel, v případě, že bude některý preferovat, uvede konkrétní důvody, proč tak učinil (v této souvislosti soud podotýká, že ani on neupírá posudku PK MPSV postavení privilegovaného, tj. nejdůležitějšího, důkazního prostředku, ovšem i tento důkazní prostředek musí žalovaný nějak vyhodnotit, tedy nakládat s ním jako s každým jiným důkazním prostředkem), vypořádá se s odvolacími námitkami žalobkyně, tedy uvede, proč jim dal, či naopak nedal za pravdu.
Pouze pro úplnost soud, s ohledem na požadavek vznesený žalobkyní v žalobě (aby soud vydal rozhodnutí, jímž bude uznána závislou ve III. stupni s příspěvkem na péči ve výši 8 000,- Kč měsíčně), závěrem uvádí, že nemohl sám rozhodnout o žádosti o změnu výše příspěvku na péči a přiznat žalobkyni příspěvek vyšší, neboť soudní řízení správní je ovládáno kasačním principem, kdy soud nemá jinou možnost, než buď žalobu zamítnout, nebo napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení, aniž by sám toto rozhodnutí nahradil.
pokračování -8- 53 Ad 17/2012
O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobkyně byla v řízení plně úspěšná a náleží jí tedy náhrada všech nákladů řízení před soudem důvodně vynaložených. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalobkyně nějaké náklady v souvislosti se soudním řízením měla (řízení je osvobozeno od soudních poplatků), proto jí soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalované, jako neúspěšné straně řízení, náhrada nákladů řízení nenáleží.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Pardubicích dne 21.ledna 2013 Mgr. Monika Chaloupková v.r.
samosoudkyně
Za správnost vyhotovení:
Vladimíra Píchová