52A 71/2012-24
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: X. L., t. č. umístěn v ZZC Bělá – Jezová, 294 21 Bělá p. Bezdězem, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Pražská ul., 530 06 Pardubice, v řízení o žalobě pro rozhodnutí žalovaného ze dne 9.11.2012, č.j. KRPE-66539-71/ČJ-2012-170022-SV,
t a k t o :
Odůvodnění:
Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 124 odst. 3 a podle § 125 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „zákon č. 326/1999 Sb.“) rozhodnuto tak, že žalobci byla prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění stanovená rozhodnutím žalovaného ze dne 14.8.2012 pod č.j. KRPE-66539-14/ČJ-2012-170022-SV, a to tak, že tato doba zajištění byla prodloužena o 30 dnů. Žalobce v podstatě odůvodnil žalobu následujícím způsobem:
pokračování -2- 52A 71/2012
Žalobce namítl, že v čase vydání napadeného rozhodnutí neexistoval v případě žalobce předpoklad, že k jeho vyhoštění do země původu či jiného státu by mohlo dojít ještě v době zajištění, které nesmí přesáhnout 180 dnů. Pokračující zbavení osobní svobody, jejímž jediným účelem má být právě realizace správního vyhoštění, je proto nutné považovat za neopodstatněné, resp. svévolné, přičemž se jednalo o porušení tzv. Návratové směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16.12.2008). Nebyla splněna podmínka vyplývající ze článku 15 odst. 4 Návratové směrnice a z článku 5 odst. 1 Evropské úmluvy, že k zajištění cizince za účelem jeho vyhoštění může dojít pouze v případě, že existuje reálný předpoklad, že cizinec může být do své země skutečně přemístěn. Správní orgán navíc nevzal do úvahy, že žalobce nemá cestovní doklad, a že jeho obstarání představuje časově náročnou proceduru ve vztahu ke státním orgánům Čínské lidové republiky (ČLR), neboť ještě před jeho vydáním musí dojít k řádnému ztotožnění žalobce. Za této situace není uskutečnění správního vyhoštění v době zajištění reálné. Navíc se správní orgán nevypořádal s procedurou vyhoštění v konkrétním případě žalobce s tím, že by popsal, jaké konkrétní kroky je zapotřebí učinit a jak dlouho budou trvat včetně obstarání cestovního dokladu pro žalobce. Žalobce dále namítl, že pokud žalobce požádal o mezinárodní ochranu, včetně soudního přezkumu, přičemž toto řízení nebylo skončeno, tak vyhoštění je v současné době nerealizovatelné. Správní orgán neobjasnil, proč právě o 30 dnů bylo prodlouženo zajištění a jaké kroky k realizaci správního vyhoštění bude žalovaný podnikat. Za dané situace není vyhoštění žalobce reálné, tj. ve lhůtě dalších 30 dnů od počátku zajištění. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vykazuje vady, které způsobují nesrozumitelnost. Uvedl, že tlumočník, ustanovený správním orgánem, nebyl tlumočníkem, který by byl zapsán v seznamu tlumočníků, žalobce tlumočníkovi nerozuměl a nebyl schopen posoudit, co je obsahem rozhodnutí správního orgánu. Žalobce navrhl, aby žalované rozhodnutí soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k žalobě se žalovaný vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkách žalobce s tím, že navrhl, aby soud žalobu zamítl.
K jednotlivým žalobním námitkám krajský soud uvádí následující závěry:
„Podle § 124 odst. 1 písm. b), c), e) zákona č. 326/1999 Sb., je Policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nebo je-li cizince evidován v informačním systému smluvních států.
Podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně.“
Jak vyplývá ze správního spisu, resp. z rozhodnutí o zajištění účastníka řízení za účelem správního vyhoštění ze dne 14.8.2012, tak v tomto rozhodnutí je uvedeno, že „tímto
pokračování -3- 52A 71/2012
rozhodnutím je stanovena doba zajištění na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu, že nedisponujete platným cestovním dokladem tak, aby bylo uskutečnitelné vyhoštění v době trvání zajištění.“ Krajský soud souhlasí s vyjádřením žalovaného k žalobě, že ve výše citované části uvedl správní orgán jasně to, že správní vyhoštění žalobce jako účastníka řízení je alespoň potencionálně možné, přičemž i v případě žalovaného rozhodnutí o prodloužení zajištění žalovaný tuto skutečnost v žalovaném rozhodnutí uvedl. Ve všech výše uvedených rozhodnutích (tj. rozhodnutí o zajištění a rozhodnutí o prodloužení doby zajištění) žalovaný uvedl, že žalobce nedisponuje žádným cestovní dokladem, a že po celou dobu jeho pobytu na území České republiky nepodnikl žádné právní kroky k jeho obstarání. Je sice pravda, že bez platného dokladu totožnosti nelze realizovat správní vyhoštění, avšak uvedení konkrétních úkonů správního orgánu a doby obstarání cestovního dokladu pro žalobce je v tomto případě omezeno na skutečnost, že vystavení cestovního dokladu je plně v kompetenci Zastupitelského úřadu ČLR. Navíc krajský soud nemohl přehlédnout to, že v odůvodnění žalovaného rozhodnutí žalovaný uvedl, jaké další úkony dále provede, když podle odůvodnění žalovaného rozhodnutí „…se i přes přihlédnutí k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění, spočívající v ověření Vaší totožnosti, zajištění vyhotovení náhradního cestovního dokladu a přepravy na hraniční přechod, nepodařilo toto realizovat, neboť Vaše totožnost nebyla cestou Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie Praha přes Zastupitelský úřad Čínské lidové republiky v České republice ověřena a nebyl Vám Zastupitelským úřadem Čínské lidové republiky vyhotoven platný cestovní doklad, který je nutný k vycestování z České republiky“. Zároveň nelze přehlédnout, že prodloužení lhůty zajištění o 30 dnů žalovaný odůvodnil nutností k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, přičemž v této době, tj. v době prodloužení lhůty zajištění o 30 dnů, žalovaný předpokládal zajištění potřebných náležitostí a podmínek k realizaci výkonu správního vyhoštění.
K námitce žalobce, týkající se prohlášení o mezinárodní ochraně, které žalobce učinil, přičemž podle jeho názoru vyhoštění není realizovatelné, soud uvádí následující závěry:
Dle § 85a odst. 2 zákona o pobytu cizinců právní postavení cizince vyplývající z jeho umístění v zařízení pro zajištění cizinců není prohlášením o mezinárodní ochraně nebo podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany dotčeno a nadále se řídí zákonem o pobytu cizinců. Do právní moci rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany však nelze vykonat rozhodnutí o správním vyhoštění. Skutečnost, že uvedené řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany bylo pro nepřípustnost zastaveno, a že probíhá v současné době soudní řízení, týkající se přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení, nemá vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí, když správní orgán má povinnost podle § 126 zákona o pobytu cizinců pouze pravidelně zkoumat, zda trvají důvody pro zajištění, přičemž z daného skutkového stavu, týkajícího se řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany nevyplývá, že by do dne vydání napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění důvody pro zajištění netrvaly.
Jak vyplývá z obsahu žalovaného rozhodnutí, toto rozhodnutí obsahuje veškeré zákonné náležitosti, které vyplývají ze zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, přičemž žalované rozhodnutí soud nepovažoval za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost či pro nedůvodnost. Ostatně z věcné argumentace žalobce v žalobě proti žalovanému rozhodnutí
pokračování -4- 52A 71/2012
vyplývá, že mu toto rozhodnutí bylo dostatečně srozumitelné, protože kdyby mu „nerozuměl“, resp. by je považoval za nesrozumitelné, tak by nemohl napadat věcnou argumentaci jeho odůvodnění. V případě námitky žalobce o tom, že ustanovený tlumočník nebyl tlumočníkem, který byl zapsán v seznamu tlumočníků, a že tlumočníkovi žalobce nerozuměl, soud uvádí, že se ztotožňuje s názorem žalovaného, uvedeném ve vyjádření k žalobě, podle něhož dle § 24 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, může státní orgán ustanovit tlumočníkem osobu, která není zapsána do seznamu a má potřebné odborné předpoklady proto, aby provedla tlumočnický úkon, a která s ustanovením vyslovila souhlas, jestliže není-li pro některý jazyk tlumočník do seznamu zapsán nebo nemůže-li tlumočník zapsaný do seznamu úkon provést a nebo jestliže by provedení úkonu tlumočníkem zapsaným do seznamu bylo spojené s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady. V daném případě žalovaný přistoupil k ustanovení tlumočníka, nezapsaného v seznamu soudních tlumočníků, neboť obstarání tlumočníka zapsaného do seznamu by bylo pro správní orgán spojeno s obtížemi a nepřiměřenými náklady. Soud neměl důvod nevěřit tomuto tvrzení žalovaného s tím, že naopak tvrzení žalobce o tom, že tlumočníkovi nerozuměl, považuje soud za nevěrohodné, neboť pokud by mu nerozuměl, tak by určitě protestoval v průběhu správního řízení, čili by namítal, že tlumočníkovi nerozumí. To ze správního spisu vyplynulo, proto se soud shodně s žalovaným domnívá, že žalobce na svých právech zkrácen nebyl.
Krajský soud proto považoval žalobu za nedůvodnou a musel ji zamítnout (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. 60 odst. 1, podle kterého žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení, když byl s žalobou neúspěšný a žalovanému toto právo soud nepřiznal, když mu žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
pokračování -5- 52A 71/2012
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Pardubicích dne 9. ledna 2013
JUDr. Jan Dvořák, v.r.
samosoudce
Za správnost vyhotovení:
Vladimíra Píchová