63Az 6/2012-23

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou v právní věci žalobce:  N. V. H., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, proti žalovanému:  Ministerstvo vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.5.2012 č.j. OAM-86/ZA-ZA06-ZA14-2012, o udělení mezinárodní ochrany,

t a k t o :

I. Žaloba  s e   z a m í t á .

II. Žádný z účastníků  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.

         O d ů v o d n ě n í :

                        I.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 4.5.2012 č.j. OAM-86/ZA-ZA06-ZA14-2012, které žalobce napadl žalobou ze dne 22.5.2012, žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu), když správní orgán na základě provedeného správního řízení shledal, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle citovaných ustanovení.

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví rozsudku uvedeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.  V žalobě uvedl, že správní orgán porušil § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen správní řád), jelikož správní orgán nepostupoval v souladu se zákony, ostatními právními předpisy a mezinárodními smlouvami, § 3 správního řádu, jelikož v průběhu správního řízení nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, § 50 odst. 2 správního řádu, jelikož si neopatřil pro vydání rozhodnutí odpovídající a dostatečné
podklady a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, § 50 odst. 3 správního řádu, protože správní orgán nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, kterým je v tomto případě zájem na řádném výkonu veřejné správy, § 50 odst. 4 správního řádu, jelikož nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, § 68 odst. odst. 3 správního řádu, jelikož odůvodnění rozhodnutí je nedostatečné - žalovaný se v něm nevypořádal se všemi důvody, které v průběhu řízení uvedl, ani neobjasnil na základě jakých úvah a skutečností došel k závěru uvedenému v napadeném rozhodnutí, § 14 zákona o azylu, když nebyly v rozsahu odpovídající zásadě materiální pravdy posouzeny podmínky hypotézy § 14 zákona o azylu, článek 4 odst. 4 Směrnice Rady 2004/83/ES (dále jen "kvalifikační směrnice"), článek 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, článek 4 odst. 3 kvalifikační směrnice, článek 15 kvalifikační směrnice, článek 16 kvalifikační směrnice, článek 18 kvalifikační směrnice, článek 8 odst. 2 písm. b) Směrnice Rady 2005/85/ES. 

V písemném vyjádření k žalobě ze dne 8.6.2012 žalovaný uvedl, že  popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některé citované ustanovení správního řádu a zákona o azylu. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení azylu, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobce a na vydané rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky.

Žalovaný uvedl, že se řádně případem žalobce zabýval, posoudil jeho případ individuálně a jeho výpovědi porovnal s dostatečným množstvím aktuálních informací o zemi původu, které popisují jak obecnou situaci v zemi původu, tak konkrétní situaci v návaznosti na případ jmenovaného. Žalobce měl možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem těchto zpráv seznámit, vyjádřit se k nim a navrhnout doplnění. Rozhodnutí správního orgánu vychází z řádně zjištěného skutkového stavu věci. Žalovaný nedospěl k závěru, že by bylo možné žalobci udělit mezinárodní ochranu ve smyslu ustanovení § 12, § 13, § 14 zákona o azylu.  Žalovaný odkázal na závěry vydaného rozhodnutí. Pro jistotu opakoval, že žadatel ve svých vyjádřeních uvedl, že důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu je snaha o legalizaci pobytu, neboť zde žije manželka s nezletilým synem. Jakékoli potíže se státními orgány vlasti vyloučil, příčiny odjezdu z Vietnamu byly pouze ekonomické. V případě návratu do země původu má jedině obavu o osud své rodiny v ČR. Na základě těchto skutečností správní orgán dospěl k závěru, že dotyčnému azylově relevantní pronásledování v případě návratu do vlasti nehrozí. Správní orgán se zabýval posouzením mezinárodních závazků ČR.

Správní orgán konstatoval, že právo na respektování čI. 8 (ochrana soukromého a rodinného života) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jíž je ČR vázána, se vztahuje kromě jiných aspektů soukromého života pouze na skutečné rodinné vazby, tedy manželství, které je jak zákonné, tak "nefiktivní", což bylo výslovně potvrzeno v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) Berrehab vs. Nizozemí (Stížnost č. 10730/84). Uvedl, že z judikatury ESLP vyplývá, že by se muselo jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, nejčastěji pak dlouholeté manželství či dokonce rodinu s dětmi, aby i s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny, a naopak již nemožnost zpětné integrace v zemi původu cizince, bylo možno zcela vyloučit reálnou možnost případného následování ostatních členů rodiny do země původu vyhošťované osoby. Tedy pouze v případě, že by odloučení těchto osob představovalo natolik vážný
zásah do jejich vztahů, že by vycestování takové osoby bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. V případě výše jmenovaného však správní orgán takový druh vztahu a stupně integrace do společnosti ČR rozhodně neshledal. Z výpovědí žalobce, které byly ověřeny v databázi CIS, vyplývá, že sňatek
s manželkou uzavřel dne 16.8.2010. Správní vyhoštění, které mu bylo uděleno, bylo vykonatelné dne 18.3.2011. Jmenovaný tedy sedm měsíců po uzavření manželství vycestoval z ČR. K dotazům správního orgánu nebyl žadatel schopen sdělit, kde manželka po dobu jeho nepřítomnosti bydlela, kdo jí pomáhal během těhotenství, porodu a po narození syna. Přestože, jak sám tvrdil, byli v kontaktu přes
internet. Po odjezdu z Polska do ČR se s rodinou nesetkal a jel přímo do přijímacího střediska. Do podání žádosti a provedení pohovoru svého nezletilého syna ani osobně neviděl. V žádosti o mezinárodní ochranu však argumentoval tím, že chce žít v ČR s rodinou a v případě jeho vycestování do vlasti by se neměl o manželku a dítě kdo postarat. Což je v rozporu se skutečností, že jmenovaný rok na území ČR
s rodinou nežil a manželka musela syna zabezpečit sama.

Správní orgán dále poukázal na skutečnost, že jmenovaný nedokázal v průběhu řízení uvést žádnou objektivní okolnost, která by bránila realizaci soukromého a rodinného života jeho rodiny v jejich vlasti, tedy Vietnamu. Pouze poznamenal, že jeho manželka by se neadaptovala na tamní způsob života, mohla by do Vietnamu jezdit pouze na návštěvy. Správní orgán konstatoval, že podáním žádosti o mezinárodní ochranu se jmenovaný domáhá legalizace pobytu v ČR. K tomuto účelu však slouží zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Dotyčný může využít možností, jež tento zákon k legalizaci pobytu za účelem sloučení rodiny nabízí, resp. po vycestování do vlasti požádat o povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny. Správní orgán vyhodnotil, že realizace soukromého a rodinného života žalobce není podmíněna pobytem jeho rodiny v ČR. Jelikož se jedná o cizí státní příslušníky, mohou svůj rodinný a soukromý život realizovat v zemi jejich státní příslušnosti. Žalovaný uvedl, že se domnívá, že se řádně vypořádal se skutečnostmi tvrzenými žalobcem v odůvodnění doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a a § 14b zákona o azylu a neshledal, že by v jeho případě byly dány důvody pro její udělení.

Žalovaný uvedl, že se nedomnívá, že by správní orgán při svém postupu porušil zákonné normy a nedomnívá se tedy, že by v této souvislosti bylo napadené rozhodnutí MV ČR OAMP nezákonné nebo že by žalobce byl nějakým způsobem zkrácen na svých právech. Přijaté řešení odpovídá okolnostem případu. Navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

II.

Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 4.5.2012 č.j. OAM-86/ZA-ZA06-ZA14-2012 a z připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.).

Krajský soud tak zjistil, že:

- V žádosti o udělení mezinárodní ochrany, sepsané vlastní rukou žalobce dne 22.3.2012 a v žádosti sepsané Odborem azylové a migrační politiky, pracoviště Zastávka u Brna téhož dne žalobce uvedl, že vlast opustil 16.1.2008. Od ledna 2008 do března 2011 se zdržoval v ČR. Od března 2011 do 19.3.2012 se zdržoval v Polsku, ve Varšavě a od 19.3.2012 v ČR. Protože dostal správní vyhoštění, cestoval vlakem do Polska a zpět cestoval osobním automobilem. Spojení se zastupitelským úřadem své vlasti nenavázal. Z Vietnamu odjel, protože chtěl zkusit v ČR podnikat. Jiné důvody neměl. O azyl žádá kvůli své rodině. Chce žít v ČR spolu s manželkou a synem. Do Vietnamu se nechce vrátit. Nikdy proti němu nebylo, ani v současnosti není, vedeno trestní stíhání. V případě návratu do vlasti má jedinou obavu, že by se nikdo nepostaral o jeho rodinu.

- V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR ze dne 28.3.2012, sepsaném odborem azylové a migrační politiky MV ČR, přijímací středisko Zastávka žalobce uvedl, že vyrostl na venkově. Rodina se dostala do těžké finanční situace, takže musel jít pracovat. Zpočátku pracoval jako rybář, pak s kamarády začal obchodovat s textilem. Radili mu, aby zkusil nový život v zahraničí. Na základě podpory rodiny, kamarádů, si zařídil vízum do ČR. V lednu 2008 přijel do ČR letecky s vízem za účelem podnikání. S vycestováním neměl problém. Po příjezdu do ČR 4-5 měsíců vypomáhal na tržnici vietnamským obchodníkům. Pak šel pracovat do továrny jako dělník. Přes zprostředkovatelskou firmu se dostal k práci v továrně. Ke konci roku 2009 jej při kontrole v továrně obvinili z nezákonného zaměstnání. Zakázali mu pracovat v továrně. Vrátil se na tržnici a vypomáhal vietnamským obchodníkům se zbožím. Seznámil se s vietnamskou dívkou a asi v srpnu 2010 se vzali. V té době měl v pořádku povolení k pobytu. Ke konci platnosti víza si jej šel prodloužit.  Bylo rozhodnuto o tom, že na 1 rok musí opustit ČR. V té době manželka otěhotněla. Odcestoval do Polska začátkem března 2011. Pobýval na tržnici ve Varšavě, čekal na uplynutí jednoho roku, aby   se   mohl vrátit. Do   ČR   přicestoval  19.3.2012. Věděl, že nemá platné

povolení k pobytu, takže přišel požádat o mezinárodní ochranu, aby získal legální pobyt a mohl být s rodinou. Jeho manželka žije v ČR od svých 13 let, neadaptovala by se na způsob života ve vlasti. Sňatek uzavírali na vietnamské ambasádě v Praze. Syn se jmenuje N. H. D., nar.  X. Manželka se jmenuje N. T.H. T., nar. 1X, oba jsou vietnamskými státními příslušníky.

- N. H. D., nar. X a  N. T. H. T., nar. X mají dle evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR  trvalý pobyt na území ČR. Žalobci dle téhož výpisu bylo rozhodnutím ze dne 4.2.2011 uděleno správní vyhoštění.

- Rozhodnutím žalovaného ze dne 4.5.2012 č.j. OAM-86/ZA-ZA06-ZA14-2012, které žalobce napadl žalobou ze dne 22.5.2012, žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu), když správní orgán na základě provedeného správního řízení shledal, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle citovaných ustanovení. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný mimo jiné uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že jmenovaný vlast opustil z ekonomických důvodů. O mezinárodní ochranu požádal, jelikož zde chce žít s manželkou a nezletilým synem.

Správní orgán rozhodující ve věci citoval příslušná ustanovení zákona o azylu. Uvedl, že hodnotil, zda skutečnosti uváděné výše jmenovaným v průběhu řízení, je možno posoudit jako důvod pro udělení azylu ve smyslu § 12 písm. a), b) zákona o azylu, v platném znění. Žádost dotyčného posuzoval  na základě výpovědí žadatele, informací z cizineckého informačního systému (CIS), Informace MZV ČR, č.j. 106941/2011-LPTP ze dne 7.7.2011, k č.j. MV-67924-1/0AM-2011 a aktuálního znění Infobanky ČTK "Země světa, Vietnam. Žadateli byla poskytnuta možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. Dotyčný zopakoval, že zde chce zůstat s rodinou, k shromážděným informacím se nevyjádřil.

Správní orgán konstatoval, že žadatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Vzhledem k uvedenému nedospěl k závěru, že by žadatel mohl být pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, v platném znění. Po provedeném správním řízení rovněž nedošel správní orgán k závěru, že by jmenovaný mohl ve Vietnamu pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, v platném znění, tj. z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Správní orgán konstatoval, že důvody pro udělení azylu na základě § 12 písm. b) zákona o azylu, v platném znění, jsou taxativně vymezeny. To znamená, že jim žádné jiné nelze
podřadit. Žadatel ve svých   vyjádřeních   uvedl, že   jediným důvodem jeho žádosti

o mezinárodní ochranu je snaha o legalizaci pobytu, neboť zde žije manželka s nezletilým synem. Jakékoli potíže se státními orgány vlasti vyloučil, příčiny odjezdu z Vietnamu byly pouze ekonomické. V případě návratu do země původu má
jedině obavu o osud své rodiny v ČR. Na základě těchto skutečností správní orgán dospěl k závěru, že dotyčnému azylově relevantní pronásledování v případě návratu do vlasti nehrozí.

Správní orgán dospěl na základě sdělení uváděných žadatelem k závěru, že žádost o mezinárodní ochranu podal za účelem legalizace pobytu na území ČR. Dodal, že právní úpravu pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, v platném znění, jehož institutů ostatně žadatel již v minulosti využil. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu  ČR v Brně č.j. 7 Azs 187/2004 ze dne 24.2. 2005. Konstatoval, že z provedeného řízení a informací z CIS je zřejmé, že žadatel o mezinárodní ochranu požádal poté, co několik let v ČR žil na základě povolení k dlouhodobému pobytu, a pak musel na základě správního vyhoštění na rok vycestovat. Odkázal na rozsudek NSS v Brně č.j. 2 Azs 137/2005 ze dne 9.2.2006. Správní orgán uvedl, že na základě správního řízení shledal, že žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a), b) zákona o azylu.

Správní orgán současně posoudil, zda jmenovaný nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany, jak je mu uloženo ustanovením § 28 zákona o azylu. K posouzení, zda jmenovaný splňuje důvody udělení doplňkové ochrany, si správní orgán opatřil informace, se kterými měl žadatel možnost se seznámit a to:  Informace z cizineckého informačního systému (CIS), Informaci MZV ČR,
č.j.106941/2011-LPTP ze dne 7.7.2011, k č.j. MV-67924-1/0AM-2011 a aktuální znění Infobanky ČTK “Země světa, Vietnam". Na základě posouzení žadatelových výpovědí nedošel správní orgán k závěru, že by výše jmenovanému byl ve vlasti uložen trest smrti či mu vykonání tohoto trestu hrozí.

Pokud se týká posouzení skutečnosti, zda žadateli po návratu do vlasti hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, ve smyslu čI. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, správní orgán konstatoval, že k takovému závěru nedospěl. Žadatel ve svých výpovědích
žádné takové obavy ani nevyslovil. Vrátit se nyní nechce pouze kvůli rodině žijící v ČR. Potvrdil, že ve vlasti nikdy žádné problémy ani konflikty se státními orgány neměl. Správní orgán dospěl k závěru, že zde není žádný předpoklad zájmu státních orgánů o osobu jmenovaného v případě jeho návratu do Vietnamu. Odkázal na  Informaci MZV ČR ze dne 7.7.2011, která potvrzuje, že občané Vietnamu nejsou při návratu postihováni za podání žádosti o mezinárodní ochranu v zahraničí. Uvedl, že oficiální vládní politikou Vietnamu je, mimo jiné, migrace vietnamských občanů do zahraničí. Z uvedeného vyplývá, že nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu mu ve vlasti nehrozí.

Dále správní orgán uvedl, že je mu známo, že na území Vietnamu neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písmo c) zákona o azylu. Případné vycestování jmenovaného pak po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech sdělených žadatelem nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR.

Správní orgán uvedl, že se rovněž zabýval posouzením mezinárodních závazků ČR. Poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (stížnost č. 10730/84). Konstatoval, že právo na respektování čI. 8 (Ochrana soukromého a rodinného života) Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod, jíž je ČR vázána, se vztahuje kromě jiných aspektů soukromého života pouze na skutečné rodinné vazby, tedy manželství, které je jak zákonné, tak "nefiktivní". Konstatoval, že by se muselo jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, nejčastěji pak dlouholeté manželství či dokonce rodinu s dětmi, aby i s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny, a naopak již nemožnost zpětné integrace v zemi původu cizince, bylo možno zcela vyloučit reálnou možnost případného pronásledování ostatních členů rodiny do země původu vyhošťované osoby. Tedy pouze v případě, že by odloučení těchto osob představovalo natolik vážný zásah do jejich vztahů, že by vycestování takové osoby bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. V případě výše jmenovaného však správní orgán takový druh vztahu a stupně integrace do společnosti ČR neshledal, když z výpovědí žadatele, které byly ověřeny v databázi CIS, vyplývá, že sňatek s manželkou uzavřel dne 16.8.2010. Správní vyhoštění, které mu bylo uděleno, bylo vykonatelné dne 18.3.2011. Jmenovaný tedy sedm měsíců po uzavření manželství vycestoval z ČR. K dotazům správního orgánu nebyl žadatel schopen sdělit, kde manželka po dobu jeho nepřítomnosti bydlela, kdo jí pomáhal během těhotenství, porodu a po narození syna. Po odjezdu z Polska do ČR se s rodinou nesetkal a jel přímo do přijímacího střediska. Do podání žádosti a provedení pohovoru svého nezletilého syna ani osobně neviděl, ač v žádosti o mezinárodní ochranu argumentoval tím, že chce žít v ČR s rodinou a v případě jeho vycestování do vlasti by se neměl o manželku a dítě kdo postarat. Správní orgán konstatoval, že toto tvrzení je v rozporu se skutečností, že jmenovaný rok na území ČR s rodinou nežil a manželka musela syna zabezpečit sama.

Správní orgán dále poukázal na skutečnost, že jmenovaný nedokázal v průběhu řízení uvést žádnou objektivní okolnost, která by bránila realizaci soukromého a rodinného života jeho rodiny v jejich vlasti, tedy Vietnamu. Pouze poznamenal, že jeho manželka by se neadaptovala na tamní způsob života, mohla by do Vietnamu jezdit pouze na návštěvy.

Správní orgán konstatoval, že podáním žádosti o mezinárodní ochranu se jmenovaný domáhá legalizace pobytu v ČR a uvedl, že k tomuto účelu slouží zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Dotyčný tedy může využít možností, jež tento zákon k legalizaci pobytu za účelem sloučení rodiny nabízí, resp. po vycestování do vlasti požádat o povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny. Správní orgán  vyhodnotil, že realizace   soukromého a rodinného života žadatele není podmíněna

pobytem jeho rodiny v ČR. Jelikož se jedná o cizí státní příslušníky, mohou svůj rodinný a soukromý život realizovat v zemi jejich státní příslušnosti.

Správní orgán konstatoval, že žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu a nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu.

- Ministerstvo zahraničních věcí ČR nemá informace o tom, že by byli občané Vietnamské socialistické republiky postihováni v případě návratu do vlasti za nelegální opuštění státu, popř. podání žádosti o mezinárodní ochranu. Dle názoru  zastupitelského úřadu ČR v Hanoji by tedy neměl vietnamský občan při návratu do své vlasti čelit postihu za nelegální migraci či podání žádosti o mezinárodní ochranu, pokud se nejedná o spisovatele, bloggera, politického aktivistu či osobu jinou formou kritizující současný režim).

- Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, pracoviště OAMP,  předalo žalobci dne 17.5.2012 cestovní doklad č. B1200589 s platností do 21.5.2012.

                                                      III.

Výčet důvodů pro poskytnutí mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu je taxativně vymezen, a jiné než tam uvedené důvody nezakládají důvod pro udělení azylu. Podle výše citovaného ustanovení se mezinárodní ochrana udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec

a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Za pronásledování se podle § 2 odst.8 zákona o azylu považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.

Podle odst. 9 původcem pronásledování nebo vážné újmy (§ 14a) se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se

rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

 Podle odst. 10 za pronásledování nebo vážnou újmu se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu.

Podle § 13 odst. 1 z.č. 325/1999 Sb. rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.

     Podle odst. 2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí

a) manžel nebo partner azylanta,

b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let,

c) rodič azylanta mladšího 18 let,

d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 13, nebo

e) svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let.

Podle odstavce třetího citovaného ustanovení předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením azylu azylantovi.

Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

 Podle odst. 2 téhož ustanovení za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje

a) uložení nebo vykonání trestu smrti,

b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,

c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo

d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.

 Podle odst. 2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí

a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany,

b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let,

c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let,

d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 13, nebo

e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let.

 Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany podle odstavce třetího je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci.

IV.

Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou v ustanovení § 12 zákona o azylu taxativně vymezeny. Jiné, než vymezené důvody, nelze tomuto ustanovení podřadit.

 Na základě skutečností zjištěných ze správního spisu  žalovaného, i z výpovědi žalobce, dospěl soud k závěru, že žalobce neopustil zemi původu z důvodu, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, nebo že by mohl ve Vietnamu pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalobce neuváděl, že by měl ve vlasti jakékoliv potíže, vyjma ekonomických potíží (rodina se dostala do těžké finanční situace). 

Soud nedospěl k závěru, že by žadatel mohl být pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení § 12 písm. a), b) zákona o azylu, v platném   znění. Vzal   za   prokázáno, že   žalobce   opustil  zemi

původu dobrovolně, bez nátlaku, bez násilí.  Vlast opustil, neboť chtěl v ČR podnikat. Se státními orgány ve vlasti, policií, soudy či jinými institucemi neměl žádné problémy. 

Žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu, když se nejedná o manžela azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodiče azylanta mladšího 18 let ani o zletilou osobu odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Nejde ani o sloučení rodiny manžela azylanta, jehož manželství trvalo před udělením azylu azylantovi.

Pokud jde o udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu, to je vázáno na důvody zvláštního zřetele hodné pro případ, že nejsou podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 cit. zákona. Je věcí správního uvážení rozhodujícího orgánu. Na udělení této formy mezinárodní ochrany nemá žalobce subjektivní právo. Soud při přezkoumávání takového rozhodnutí nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda rozhodnutí logicky plyne z provedených důkazů a zda k němu správní orgán dospěl řádným procesním postupem, tedy z hlediska dodržení práv na spravedlivý proces. Na udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů není právní nárok. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu a nesplňuje ani podmínky doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 z.č. 325/1999 Sb., neboť nebylo zjištěno, že v jeho případě  jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státní občanem, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu). Ostatně žalobce ani nic takového před správním orgánem netvrdil. Žalobce ve své vlasti neměl potíže se státními orgány ani se soukromými osobami. Nebylo tedy prokázáno, že by žalobci hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy.

Žalobce nesplňuje podmínky doplňkové ochrany podle ust. § 14b z.č. 325/1999 Sb., když se nejedná o rodinného příslušníka osoby požívající doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny.

Skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu se v ČR oženil s občankou vietnamské národnosti a je otcem dítěte, které se jeho manželce narodilo, není bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů (§ 14 téhož zákona). Nejedná se o dlouholeté manželství (sňatek  uzavřen dne 16.8.2010). Žalobce po uzavření manželství vycestoval z ČR, rok se zdržoval v Polsku, z čehož vyplývá, že se s dítětem nestýkal. Manželka žalobce je občankou

Vietnamské socialistické republiky. Realizace soukromého a rodinného života žalobce není proto dle názoru soudu podmíněna pobytem jeho rodiny v ČR. Jedná se o vietnamské státní příslušníky, kteří mohou svůj rodinný a soukromý život realizovat v zemi jejich státní příslušnosti. Případné vycestování žalobce proto  nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR.

Smyslem mezinárodní ochrany je poskytnout cizinci ochranu před takovými negativními jevy v zemi jeho původu, které lze podřadit některému z důvodů pro udělení azylu podle § 12 a násl. zákona o azylu, nebo některému z důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona (viz rozsudky NSS č.j. 6 Azs 12/2003-49 z 6.11.2009 a č.j. 9Azs 45/2009-94 z 18.3.2010).

Institut mezinárodní ochrany nelze chápat jako jeden z prostředků k legalizaci pobytu cizince na území České republiky a nelze jej využívat jako „náhradní řešení“ v případech, kdy cizinec nesplňuje podmínky pro získání trvalého pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb. Snaha o legalizaci pobytu na území České republiky je sice důvodem pochopitelným, nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných, mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. § 14 z.č. 325/1999 Sb.

Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, když žalovaný při posuzování žádosti žalobce postupoval v souladu s příslušnými právními normami a dbal na zachování všech práv žalobce garantovaných mu právním řádem České republiky. Jak bylo zjištěno z pohovoru s žalobcem, žalobce měl možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Žalobní body uvedené žalobcem pod bodem III. žaloby jsou zcela nekonkrétní, což se týká jak žalobcem namítaného porušení v žalobě citovaných ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., tak porušení zákona č. 325/1999 Sb., i porušení Směrnice Rady 2004/83/ES a porušení Směrnice Rady 2005/85/ES.

Soud ze všech shora uvedených skutečností došel k názoru, že žalovaný nepochybil, když žalobci podle shora citovaného ustanovení § 12 zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný také nepochybil v tom, že neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, neboť pro udělení mezinárodní ochrany dle těchto zákonných ustanovení nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti.

K řešení otázek, týkajících se pobytu cizinců na území České republiky, slouží zákon o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb. a žalobce může k úpravě svého budoucího pobytu na území ČR využít instituty tohoto zákona, pokud splňuje nebo splní podmínky v tomto zákoně stanovené, kde tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní  ochrany podle   zákona o azylu. Žalobce si ke své ochraně

nemůže „vybrat“ zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, který je specifickou normou sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či byli ohroženi vážnou újmou, nikoliv univerzálním nástrojem k legalizaci pobytu. Žalobce nijak neprokázal, že by se na něj tento zákon vztahoval.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl žalobu jako nedůvodnou, přičemž rozhodoval v souladu s ust. § 51 s.ř.s. bez nařízení jednání.

    Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1, 2 s.ř.s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný. Žalovaný správní orgán nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označeni rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ostravě dne 28. února 2013

                                        JUDr. Bohuslava Drahošová

                                                        samosoudkyně