57A 116/2011 – 59
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce J. D., bytem ………., proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, Oddělení ostatních správních činností, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2011, č.j. ……….., sp. zn. ………
t a k t o :
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou žalobou žalobce napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2011, č.j. …….., sp. zn………, kterým bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod, odboru evidence obyvatel a matrik (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 2. 3. 2011, č. j. ……… a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 12. 11. 2010 v 10:30 hod. v ……… v Havlíčkově Brodě po předchozí rozepři fyzicky napadnul P. K. kterého dvakrát udeřil do prsou a následně mu odcizil služební průkaz. Za spáchaný přestupek byla žalobci uložena pokuta dle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a dle § 49 odst. 2 zákona o přestupcích ve výši 1.000,- Kč a dále podle ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích ve výši stanovené vyhláškou č. 231/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 340/2003 Sb., tj. 1.000,- Kč.
Pokračování -2- 57A 116/2011
Žalobce v žalobě namítá, že je obviněn z porušení ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona
o přestupcích, přičemž výrok napadeného rozhodnutí považuje za mylný a nezákonný. Výrok rozhodnutí žalobce napadá z důvodu, že jednání spadajícího pod skutkovou podstatu ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích se nedopustil on, ale člověk, který v řízení vystupuje jako pan K. Tato osoba zcela bezdůvodně požadovala na neznámém člověku úhradu za fiktivní, neprokázanou škodu údajně způsobenou jakousi třetí osobou. Osoba vstupovala žalobci do cesty, bránila mu v odchodu z obchodu, napadala jej nepodloženými obviněními, veřejně hanobila jeho čest a dobré jméno, způsobila shluk lidí a před nimi prováděla svůj trvající útok na zájmy chráněné Ústavou ČR. Pan K. jednal, obviňoval a vznášel finanční požadavky v situaci, kdy si neujasnil základní právní rámec a postavení osob v dané situaci. Je evidentní, že pan K. nehledal urovnání problému, ale záměrně vyvolal konflikt a vtáhl do něj kolemjdoucího, nezúčastněného člověka. Žalobce uvádí, že z celého řízení o přestupku je patrné, že chybí jakákoliv příčina a zákonný podklad, na základě něhož by ho měla ochranná služba či jakákoliv osoba obviňovat, oslovovat či vůbec kontaktovat v souvislosti s požadavkem na úhradu škody způsobené neznámým dítětem. Žalobce dále uvádí, že všichni svědci shodně před správním orgánem prvního stupně vypověděli, že jednání žalobce nebylo příčinou vzniku celé události, když tento se při nakupování nechoval tak, aby zavdal příčinu k jakémukoliv kontaktu nebo zásahu. Správní orgány prvního i druhého stupně podle názoru žalobce neprokázaly zavinění žalobce, obvinění tedy podle jeho názoru nenaplňuje znaky přestupku a je tedy nezákonné.
Žalobce namítá, že správní orgány se nevyrovnaly se skutečností, že …….. v Havlíčkově Brodě předmětného dne neměl žádné zaměstnance ochranky a nevyrovnal se s tím, jakým způsobem byla zjištěna totožnost pana K. Správní orgán podle názoru žalobce nezkoumal skutečnost, jak paní L. mohla podávat svědectví, když stála u pokladen a děj se odehrával mimo její zorné pole. Správní orgán si nezjistil a nežádal prokázání údajné škody, již měl utrpět ……., podle žalobce k žádné škodě nedošlo a zúčastnění si ji dodatečně vymysleli. Žalobce poukazuje na pochybení správních orgánů, které zasílaly písemnosti žalobci na fiktivní adresy a neumožnily mu účastnit se řízení, klást otázky, vyslovovat se k důkazům a tvrzením, aktivně se bránit osočování a špinění dobrého jména a pověsti. Žalobce uvádí, že zákony povolují nutnou obranu proti úmyslnému, trvajícímu, bezdůvodnému útoku, jenž měl charakter přestupku či trestného činu, přičemž formu obrany zákon neurčuje. Zákon podle žalobce umožňuje zadržet věc, jíž je páchán útok či trestný čin.
Žalobce poukazuje na skutečnost, že jeho manželka je cizí státní příslušník požívající statut diplomata Severokyperské turecké republiky, spolu s ní je dotčen i on,
a vztahují se na ně příslušná ustanovení zvláštních předpisů.
Žalobce se ohrazuje proti tvrzení o úderech pěstí. Poukazuje na skutečnost, že úder pěstí způsobuje zhmoždění tkání, přičemž žádné takovéto zhmoždění nebylo doloženo lékařským nálezem ani svědecky. Žalobce namítá, že ani před hlídkou Městské policie si nikdo na žádné údery pěstí nestěžoval.
Pokračování -3- 57A 116/2011
Žalobce namítá, že pokud se jedná o postavu pana Z., není jasné, z jakého důvodu se zdržoval v ……. v době, kdy nevykonával svou práci skladníka.
Závěrem žalobce shrnuje, že nezavdal žádnou příčinu k tomu, aby byla požadována úhrada na za jakousi škodu, aby byl obviňován z přestupku či úmyslného narušení občanského soužití. Žalobce tvrdí, že byl vystaven dlouhodobému, trvajícímu útoku na jeho osobní svobodu, čest, dobré jméno, bezúhonnost a další zájmy chráněné zákony
a Ústavou ČR. S odvoláním na ust. § 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích žalobce namítá, že odvracel trvající útok na zájem chráněný zákonem. Protože žalobce podle svých tvrzení nic nezavinil, nemohl se dopustit ani přestupku. Z tohoto důvodu žalobce považuje obě přezkoumávaná rozhodnutí za věcně nesprávná, správní orgány dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí správních orgánů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nebyly splněny podmínky řízení.
Vzhledem ke shora uvedenému žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil.
V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém je podrobně popsáno, z jakých důvodů byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití. Žalovaný je přesvědčen, že žaloba není důvodná a navrhuje soudu, aby byla zamítnuta.
Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.).
V souladu s § 75 odst. 1, § 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).
Žaloba není důvodná.
Úvodem soud konstatuje, že předmětem správního řízení a rovněž předmětem soudního přezkumu je posoudit toliko otázku, zda se žalobce dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití podle ust. § 49
odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, podle něhož se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním.
Pokračování -4- 57A 116/2011
V prvé řadě se soud zabýval námitkou, zda v daném případě šlo o nutnou obranu ve smyslu ust. § 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích, když žalobce tvrdí, že svým jednáním pouze odvracel trvající útok na zájem chráněný zákonem.
Podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.
Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem.
Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 As 22/2007 - 73), podle něhož „Přestupkem může být pouze protiprávní čin. Chybí-li znak protiprávnosti, nelze odpovědnost za přestupek vyvozovat, protože se pak jedná o dovolené jednání, které, ačkoliv se svými znaky podobá přestupku, nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku a není ani nebezpečné pro společnost. Přestupkem proto nemůže být jednání, které formálně přestupku odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost. Okolnosti vylučující protiprávnost mohou vyplývat přímo ze zákona nebo z obecných právních principů. Správní orgán rozhodující o uložení sankce za správní delikt (přestupek) přitom musí přihlížet k okolnostem, které protiprávnost sankcionovaného jednání vylučují, včetně skutečností zakládajících stav nutné obrany. Nutná obrana nesmí být nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Přiměřenost nutné obrany znamená tedy především to, že obrana odpovídá povaze a nebezpečnosti útoku. Jde tu o poměr mezi intenzitou útoku a obrany. Nutná obrana musí být natolik intenzívní, aby útok odvrátila, může tedy být i silnější než útok, avšak nesmí být přehnaná.“
Podmínkou pro použití nutné obrany je především existence hrozícího nebo trvajícího útoku. Ačkoliv žalobce v žalobě namítá, že pracovník ostrahy pan K. vstoupil žalobci do cesty, bránil mu v odchodu z obchodu, napadal jej nepodloženými obviněními a veřejně hanobil jeho čest a dobré jméno, soud konstatuje, že tato tvrzení nemají oporu ve spisovém materiálu. Předně je třeba zdůraznit, že obchodník má právo na ochranu svého majetku a za tímto účelem je oprávněn si smluvně zajistit ostrahu z řad pracovníků soukromých podnikatelských subjektů (bezpečnostních agentur). Třebaže tyto osoby nemají pravomoci srovnatelné s příslušníky státních bezpečnostních složek (Policie), za účelem ochrany majetku obchodníka jsou oprávněny k opatřením bezprostředně zamezujícím poškození zboží či jeho krádeži. Z provedených svědeckých výpovědí členů ostrahy pana K. a paní L. před Policií a před správním orgánem a rovněž z vysvětlení skladníka obchodního domu pana Zadiny podaného před Policií vyplývá, že pan K. jako ostraha obchodního domu v daném případě slovně sdělil žalobci, že dítě v jeho doprovodu poškodilo v obchodě zboží v hodnotě 30 Kč a ať uhradí vzniklou škodu. Rovněž z úředního záznamu o podání vysvětlení samotného žalobce v jiné věci, v níž žalobce vystupoval jako oznamovatel, který žalobce doložil správnímu orgánu prvního stupně na podporu svých tvrzení, vyplývá, že žalobce k témuž incidentu mimo jiné uvedl,
Pokračování -5- 57A 116/2011
že „k slovnímu napadení nedošlo, k fyzickému napadení rovněž ne. Pouze jsme si vyměňovali slušně názory... .“ Ze spisového materiálu tedy v žádném případě nevyplývá, že by pan K. k vyvolal jakýkoli konflikt. Soud má za prokázané, že v daném případě pan K. jednal v rámci své pracovní náplně, když pouze slušně oslovil žalobce ohledně podezření na škodu na zboží způsobenou dítětem v jeho doprovodu. Soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že zákon neurčuje formu nutné obrany, vždy totiž musí jít o obranu odpovídající povaze a nebezpečnosti útoku. Pokud se žalobce skutečně cítil jednáním pana K. ohrožen na svých právech, nelze jednání spočívající v agresivním fyzickém napadení a odebráním jakékoli věci považovat za obranu přiměřenou povaze a nebezpečnosti útoku, když útoku předcházela pouze verbální komunikace.
Soud se tedy ztotožňuje se závěrem správních orgánů obou stupňů, že ze strany žalobce v žádném případě nešlo o jednání, kterým by odvracel přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem, když jeho reakce byla vzhledem k situaci nepřiměřená a nesplňující znaky obrany, nýbrž útoku.
Pokud se jedná o námitku, že příčinou vzniku události bylo jednání jakéhosi dítěte, nikoli jeho, soud konstatuje, že tato okolnost není pro přezkum řízení o přestupku proti občanskému soužití podstatná. Předmětem řízení nebylo zjišťovat, jaká škoda, komu a kým byla způsobena, nýbrž pouze posoudit neadekvátní reakci žalobce při kontaktu s jinou fyzickou osobou (pracovníkem ostrahy) spočívající ve fyzickém napadení a odebrání jeho služební průkazky.
K námitce žalobce, že v řízení nebylo prokázána otázka zavinění, soud odkazuje na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který v části rozhodnutí pojednávající o sankci za přestupek uvádí, že se jednalo o úmysl přímý. Soud uvádí, že pro naplnění skutkové podstaty přestupku podle ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích je nutné zavinění ve formě úmyslu. O zavinění úmyslné jde tehdy, jestliže pachatel věděl, že způsobem uvedeným v zákoně poruší nebo ohrozí nebo alespoň může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit – úmysl přímý, nebo věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že jej způsobí, by s tím srozuměn – úmysl nepřímý. V daném případě je stěží představitelné, že by osoba odcizila jiné osobě věc a fyzicky ji napadla, aniž by toto nechtěla učinit a nevěděla, že tímto způsobem může porušit zájem chráněný zákonem (občanské soužití), soud se tedy se závěrem správního orgánu prvního stupně ohledně otázky zavinění, byť stručným, zcela ztotožňuje.
K námitkám žalobce zpochybňující pracovní poměr mezi panem K.
a obchodním domem ……. a zpochybňující prokázání škody obchodního domu …….. soud opětovně konstatuje, že zjišťovat tyto okolnosti nebylo předmětem správního řízení o přestupku. Stejně tak správním orgánům nepříslušelo zkoumat, z jakého důvodu se na místě zdržoval pan Z. Pokud se týká zjištění totožnosti pana K. soud má stejně jako žalovaný na základě provedeného dokazování za nepochybné, že osobou, která během incidentu jednala se žalobcem, byl právě pan K. Pokud žalobce namítá, že paní L.
podávala svědectví o skutečnostech mimo její zorné pole, soud tuto námitku nepovažuje za
Pokračování -6- 57A 116/2011
relevantní. Z její výpovědi před orgánem Policie a rovněž z výpovědi před správním orgánem, které jsou v podstatných rysech shodné s výpovědí pana K. a rovněž pana Z., je zcela zřejmé, že se v danou dobu na daném místě nacházela a situaci viděla.
Důvodnou soud neshledal ani námitku, že správní orgány zasílaly písemnosti na fiktivní adresy a tím žalobce ztratil možnost účastnit se řízení, klást otázky, vyjadřovat se k důkazům a tvrzením, apod. Ze správního spisu soud dovodil, že oznámení o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 4. 1. 2011 bylo žalobci správním orgánem prvního stupně doručováno na adresu jeho trvalého pobytu ……… tato písemnost však nebyla v úložní době vyzvednuta a proto došlo k doručení fikcí ve smyslu ust. § 24 odst. 1 správního řádu. Žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě nenamítal, že se v době doručení na adrese trvalého pobytu nezdržoval. Předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 26. 1. 2011 bylo žalobci doručováno jednak na adresu trvalého pobytu, jednak na adresu …….., žádná z písemností však opět nebyla v úložní době žalobcem vyzvednuta. Z uvedeného vyplývá, že žalobce byl k ústnímu jednání řádně předvolán (předvolání mu bylo doručeno fikcí) a správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, když ústní jednání proběhlo v nepřítomnosti žalobce z důvodu, že se k jednání bez omluvy nedostavil. Nelze souhlasit s názorem žalobce, že žalobce byl uvedeným postupem zkrácen na svých procesních právech. V předvolání k ústnímu jednání byl žalobce poučen, že má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky, těchto práv se však žalobce tím, že nepřebíral poštu v místě trvalého pobytu a v důsledku toho se bez omluvy nedostavil na jednání, sám vzdal.
K tvrzení žalobce, že jeho manželka požívá statut diplomata, soud konstatuje, že jednak tato tvrzení žalobce nepodložil žádnými důkazy a jednak soudu není známo, jakou by tato skutečnost měla mít souvislost s projednávaným přestupkem.
Pokud žalobce zpochybňuje údery pěstí, soud konstatuje, že ze svědeckých výpovědí pana K. i paní L. před Policií i před správním orgánem prvního stupně a rovněž z úředního záznamu o podání vysvětlení pana Z. shodně vyplývá, že žalobce udeřil pana K. dvakrát do hrudi (resp. do prsou), tuto skutečnost tedy lze mít za prokázanou bez důvodných pochybností. Je třeba zdůraznit, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, kterého se dopustil tím, že úmyslně narušil občanské soužití jiným hrubým jednáním. Rozhodné je, že správní orgány spolehlivě prokázaly, že žalobce se dopustil onoho hrubého jednání tím, že po předchozí rozepři fyzicky napadnul pana K., když ho dvakrát udeřil do prsou a následně mu odcizil služební průkaz. Okolnost, zda tímto jednáním došlo k ublížení na zdraví pana K., nebyla pro posouzení spáchání přestupku rozhodující a nebyla proto ani zjišťována a dokazována.
Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítá.
Pokračování -7- 57A 116/2011
O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, nárok na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřednické činnosti nevznikly, náklady řízení nežádal, soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 27. února 2013 JUDr. Jana Kubenová, v. r.
samosoudkyně