[OBRÁZEK]
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Ing. T.V., CSc., proti žalovanému: Krajský úřad středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.5.2009, č.j. 047142/2009/KUSK,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (ve výroku 2.), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebním výměrům č. 14 (čj. 6m/2008) a č. 15 (čj. 6m/2008) vydaných dne 29.7.2008, Obecním úřadem v Struhařově podle ust. § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ustanovení Čl. III. písm. b) obecně závazné vyhlášky č. 2/2002 (účinné od 7.2.2002) a v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, kterými byly žalobci vyměřeny za roky 2006 a 2007 poplatky za provoz systému shromažďování sběru, přepravy a třídění, využívání a odstraňovaní komunálních odpadů.
Žalobce se v podané žalobě domáhá zrušení výroku 2. rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházejících platebních výměrů č.14 a č.15., z důvodů uvedených pod body 5.1 až 5.7 žaloby:
5.1. Žalobce poukázal na skutečnost, že existují stavby obytného charakteru, které neslouží k rekreačním účelům a současně v nich nemá nikdo trvalý pobyt (např. pořízené jako investice nebo určené k rekonstrukci), a i v těchto stavbách a na přilehlých pozemcích se někdy musí vyskytovat nepodnikající fyzické osoby, které je jakožto vlastníci udržují a opravují. Takové stavby rovněž mohou produkovat komunální odpad, přesto tyto osoby nejsou poplatníky podle § 10b zákona č. 565/1990 Sb., protože v něm nejsou uvedeny.
5.2. Argument odvolacího orgánu, že činnosti, které žalobce uvedl ve svém
odvolání (údržbu, opravy a rekonstrukce), běžně vykonávají i osoby užívající své stavby k rekreaci, viz 4.1., je irelevantní. Nelze bez bližšího posouzení motivace konkrétní
osoby tvrdit, že uvedené činnosti jsou součástí individuální rekreace a aktivního odpočinku, viz 4.2. Pěstování ovoce, zeleniny a brambor má většinou důvody ekonomické, jedná se tedy v zásadě o výdělečnou činnost, u žalobce a jeho rodiny se k tomu připojuje snaha omezit konzumaci chemicky ošetřovaných plodin, tedy důvody zdravotní.
5.3. V ust. § 10b zákona 565/1990 Sb. zákonodárce použil obecnějšího určení
poplatníka, jemuž stavba slouží k individuální rekreaci, aniž by bylo právním
předpisem stanoveno, co je považováno za rekreační činnost. Žalobce považuje termín rekreační činnost za neurčitý právní pojem, u kterého aplikuje-li jej správní orgán, musí vyložit, co pod ním rozumí. V případě žalobou napadeného rozhodnutí se tak dle názoru žalobce nestalo. „Je skutečností, že prakticky všechny lidské činnosti mohou někomu přinášet odpočinek a relaxaci, tedy plnit účel rekreace, pro některé šťastné jedince je to i jejich vlastní výdělečná činnost, tedy zaměstnání nebo podnikání. To je však záležitost subjektivního, objektivně neověřitelného posouzení konkrétní činnosti daným jednotlivcem. Mezi aktivity považované za rekreační pro účely zákona však lze zahrnout pouze ty, u nichž se na tom shodne podstatná část společnosti.V daňovém řízení musí správce daně a odvolací orgán prokázat provozování aktivit obecně považovaných za rekreační v míře, která by byla rozhodující pro určení způsobu využití stavby, tedy v takové míře, aby zabíraly
podstatnou část doby, po kterou je stavba využívána, což však neučinili. Navíc i u aktivit obecně považovaných za rekreační by muselo být provedeno zohlednění konkrétní osoby, neboť například obecně za rekreační považované sportovní aktivity jsou pro profesionálního sportovce prací a pro tělesně postiženého nutnou činností, po jejímž vykonání teprve může
relaxovat.“
5.4. Žalobce uvádí, že on ani jeho rodina nezatěžují systém nakládání s odpady zavedený obcí Struhařov, v období 2006 a 2007 neodložili v této obci žádný odpad a ani neměli u svého domu č.p. 8 v místní části Bořeňovice popelnici. Žalobce proto necítí ani morální povinnost podílet se na systému nakládání s odpady. „Žalobce a jeho rodina se snaží minimalizovat objem odpadů a tyto důsledně třídit: Topí dřevem, popel kompostuje. Tenké větve nevyužitelné k topení po uschnutí pálí, ostatní rostlinný odpad kompostuje. Papírové, celofánové a PE obaly od potravin přikládá do kamen. Kovové odpady od váží do sběrny, obec nakládání s nimi neřeší. Umělohmotné kelímky od jogurtu a pod. používá k pěstování sazenic, nepoužitelné poté odkládá do příslušného kontejneru v Praze. Nápojové kartony odkládá do příslušného kontejneru v Praze, v období 2006 a 2007 takový kontejner v Bořeňovicích nebyl, současně s nimi odkládá v Praze do příslušných kontejnerů i papír a sklo. Nebezpečné odpady odváží do Prahy do sběrného dvora, mobilní sběr organizovaný obcí není schopen využívat, protože se koná ve všední dny, kdy nebývá přítomen.“ Zbývající odpad „o objemu do jednoho litru“ odváží žalobce do Prahy, kde si u svého domu řádně platí popelnici. Odkládat takto malé množství do vlastní popelnice v Bořeňovicích je neproveditelné, v uvedeném období v obci používané popelnice byly příliš velké (120 litrů).
5.5. Tvrzení žalovaného, že dotyčná stavba žalobce slouží k rekreaci je právní domněnkou, přičemž správní orgány neprokázaly existenci skutečností rozhodných pro její užití (v důsledku čehož porušily ust. § 31 odst. 8 písm. b) zákona 337/1992 Sb.).
5.6. Platební výměry č. 14 a 15 postrádají základní náležitost rozhodnutí podle § 32 odst. 2 písm. b) zákona 337/1992 Sb., neboť neobsahují „číslo jednací, případně i číslo platebního výměru, a datum vydání rozhodnutí.“ Platební výměry ačkoliv jsou dvěma
samostatnými rozhodnutími týkajícími se různých období, a každý z nich by proto měl mít své jedinečné číslo jednací, ale namísto toho jsou oba vedeny pod jedním číslem jednacím, což zakládá důvod pro zrušení obou platebních výměrů, což odvolací orgán neučinil, a chybu správce daně přehlédl.
5.7. V rozhodnutí odvolacího orgánu nejsou platební výměry č.14 a č.15 správně specifikovány, když v něm „není uvedeno číslo jednací a datum vydání.“ Tento nedostatek kontrastuje se zrušeným výměrem č.1, který je v témže rozhodnutí uveden se všemi náležitostmi celkem třikrát. Nedostatečné označení předmětu rozhodnutí odvolacím orgánem je důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl:
K bodu 5.1-5.3 a 5.5 žalovaný argumentuje, že hypotéza ustanovení § 10b odst. 1 písmene b) zákona o místních poplatcích určuje poplatníka místního poplatku, ve vztahu k vlastnictví nemovitosti, užitím výrazu "určené", ve smyslu stavebně technickém (tedy podle právních předpisů týkajících se staveb a rozhodnutí stavebního úřadu) a "sloužící" ve smyslu skutečného, faktického užívání. Žalobce nepopírá své vlastnictví ke stavbě č.p.8, v části obce Bořeňovice, na st.p.č.5., také nepopírá, že stavba mu "slouží" k bydlení, k víkendovému pobytu a k pěstování ovoce a zeleniny, což jsou činnosti obecně považované za činnosti rekreační. Dále žalovaný poukázal na ust. § 10b odst. 4 zákona o místních poplatcích, podle kterého zánik nebo změnu poplatkové povinnosti ovlivňuje pouze změna vlastnictví stavby a poplatek by se také nevybíral v případě trvalého nebo dlouhodobého neužívání stavby. S ohledem na roční sazbu poplatku by se však muselo jednat skutečně o dlouhodobé neužívání stavby. To, že stavba č.p.8 nemá číslo evidenční, není důvodem pro nevyměření poplatku. Podle právních předpisů týkajících se staveb je možno považovat za stavbu pro individuální rekreaci například i rodinné domy (např. § 40 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby), které mají číslo popisné. Obecní úřad Struhařov při stanovení zákonné poplatkové povinnosti vycházel ze skutečnosti, že žalobce vlastní nemovitost v katastru obce a podle § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen "ZSDP") si vytvořil úsudek o předběžné otázce ohledně užívání nemovitosti. Vzhledem k ustanovení § 2 odst. 7 ZSDP vyšel ze skutečného účelu užívání nemovitosti, a nikoliv z tvrzení žalobce uváděných v odvolání a upřesněných až v žalobě. Případné osvobození od poplatku je podle § 31 a § 40 ZSDP povinen prokázat poplatník (žalobce). Pokud tedy má za to, že se na něj poplatková povinnost nevztahuje, je povinen tyto skutečnosti dokázat před zahájením daňového řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce neunesl důkazní břemeno, bylo rozhodnuto o vyměření poplatku.
K žalobní námitce uvedené pod bodem 5.4 žalovaný uvedl, že skutečnost, žalobce produkuje odpad v minimálním množství není dle příslušných předpisů relevantním důvodem pro nevyměření poplatku (odkázal v té souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2008, čj. 5 Afs 175/2006-116).
K žalobní námitce uvedené pod bodem 5.6 a 5.7 žalovaný zdůraznil, že odvolací orgán přezkoumává rozhodnutí napadené odvoláním v rozsahu odvolacích důvodů, námitky uvedené v těchto žalobních bodech nebyly vzneseny v odvolání, nicméně žalovaný platební výměry přezkoumal a neshledal absenci základních náležitostí rozhodnutí dle § 32 zákona o správě daní a poplatků.
V rámci nařízeného jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích vyjádřených v písemných podáních.
Žalobce v rámci jednání (tj. po uplynutí lhůty pro podání žaloby) navíc vznesl skutkovou námitku týkající se nesprávného postupu žalovaného při vydávání platebního výměru č. 14 a skutečnosti, že platební výměry byly vydány v řízení vyměřovacím a podle zákona o obecných poplatcích i podle obecné úpravy je nutné, aby poplatník byl nejprve zaregistrován k poplatku či dani. Správní úřady proto měly zjišťovat, respektive mělo být nejdříve rozhodnuto o tom, zda je žalobce poplatníkem.
Zástupce žalovaného v reakci na tvrzení žalobce uvedené při jednání poukázal na to, že ve smyslu zákona o odpadech nesporně činností žalobce odpad vzniká. Pokud jde o poplatkovou povinnost poukazuje na ustanovení § 10 písm. b ) zákona o poplatcích s tím, že vznik poplatkové povinnosti je vázán na vlastnictví ke stavbě tam uvedené. Pokud jde o stavbu žalobce nesporné je, že činností žalobce jsou naplněny znaky užívání stavby k rekreačním účelům. Pokud jde o jeho žalobní námitky stran postupu při vyměřování tohoto poplatku odkázal na ustanovení zákona o poplatcích s tím, že ve smyslu § 13 tohoto zákona se podpůrně není-li v tomto zákoně stanoveno, jinak postupuje podle obecného předpisu o správě daní a poplatků. V daném případě pak tento zákon o poplatcích jednoznačně stanoví zvláštní postup při vyměření poplatku, to znamená, že pokud na základě ohlašovací povinnosti poplatník nesplní dobrovolně svoji poplatkovou povinnost je přistupováno k vydání výměru a poplatek je takovému subjektu vyměřen. Stran námitky nesprávného postupu ohledně vydání dvou platebních výměrů za totéž období poukazuje žalovaný na to, že platební výměr č. 445/2006 byl zrušen výrokem rozhodnutí žalovaného, a tedy nedošlo v daném případě k nesprávnému postupu stran uvedeného poplatkového období; byl ponechán v platnosti tedy platební výměr č.14, a to ve stejné výši jaká byla vyměřena původně platebním výměrem č. 445/2006. V ostatním žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
V prvé řadě je nutno zdůraznit, že soud podle ust. § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s ve spojení s ust. § 71 odst. 2 s.ř. s. přezkoumává žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, tj. skutkových a právních důvodů uplatněných pouze ve lhůtě pro podání žaloby dle § 72 odst. 1 s.ř.s. Skutkové důvody nezákonnosti vznesené žalobcem prvně až u jednání, tj. po lhůtě dle § 72 odst. 1 s.ř.s., soud není oprávněn přezkoumat.
V žalobních námitkách vznesených pod body 5.1- 5.5 zpochybňoval žalobce správnost výkladu aplikovaných ustanovení zákona o místních poplatcích a ustanovení obecně závazné vyhlášky a současně popíral možnost použití těchto ustanovení na jeho případ.
Po skutkové stránce bylo v řízení prokázáno, že žalobce byl v letech 2006 a 2007 na území obce Struhařov, vlastníkem stavby, vedené v katastru nemovitostí na území dané obce jako zemědělská usedlost, kterou užíval, jak sám uvedl v odvolání i v žalobě, „k bydlení, udržování se snahou uvést ji do obyvatelného stavu a pěstování ovoce a zeleniny.“
Podle ust. § 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů platí
fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba; má-li k této stavbě vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu.
Podle odst. 2 téhož ustanovení poplatek se platí obci, na jejímž území má fyzická osoba trvalý pobyt nebo se na jejím území nachází stavba určená nebo sloužící k individuální rekreaci.
Podle odst. 4 téhož ustanovení v případě změny místa trvalého pobytu nebo změny vlastnictví stavby, která je určena nebo slouží k individuální rekreaci v průběhu kalendářního roku, se uhradí poplatek v poměrné výši, která odpovídá počtu kalendářních měsíců pobytu nebo vlastnictví stavby v příslušném kalendářním roce. Dojde-li ke změně v průběhu kalendářního měsíce, je pro stanovení počtu měsíců rozhodný stav na konci tohoto měsíce.
Podle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích nebudou-li poplatky zaplaceny (odvedeny) včas nebo ve správné výši, vyměří obec poplatek platebním výměrem.
Z ustanovení § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích vyplývá, že poplatníkem tohoto místního poplatku je buď fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt [§ 10b odst. 1 písm. a), věta před středníkem zákona], nebo fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba [§ 10b odst. 1 písm. b), věta před středníkem zákona]. Žádná další kritéria pro vznik poplatkové povinnosti v případě tohoto místního poplatku zákon nestanoví. Pokud tedy obec (počínaje dnem 1. 1. 2002) využije zákonné možnosti zavést a vybírat místní poplatek ve smyslu § 1 písm. h) zákona o místních poplatcích, učiní tak (v rámci samostatné působnosti) formou obecně závazné vyhlášky (§ 15 zákona o místních poplatcích). Pokud jde o vymezení poplatníků jednotlivých místních poplatků může obec ve vyhlášce [při respektování omezení vyplývajícího z § 35 odst. 3 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích ve znění pozdějších předpisů] okruh těchto osob pouze omezit (ve formě osvobození), či stanovit některým osobám úlevy (§ 16 zákona o místních poplatcích). Tato možnost je však zcela odvislá od rozhodnutí obecního zastupitelstva a zůstane-li nevyužita, jde o postup zcela souladný se zákonnými normativy (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 16/02, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 27, Nález č. 103, str. 161).
Znění aplikovaného ustanovení obecně závazné vyhlášky č. 2/2002 v čl. III. písm. b) je souladným se zněním ust. § 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích. („fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba“).
Jestliže žalobce v odvolání ani v žalobě nezpochybňuje, že stavbu užívá k bydlení o víkendech, je s ohledem na další skutečnosti jím uvedené příležitostné „pěstování ovoce a zeleniny“ dostatečně skutkově prokázáno, že stavbu fakticky užívá pro rekreační účely. Žalobce netvrdí ani nedokládá, že by stavbu neužíval dlouhodobě nebo, že by stavbu o víkendech užíval k jiným než rekreačním účelům (např. podnikatelským). Skutečnost uváděná žalobcem, že stavbu o víkendech průběžně opravuje a udržuje, nezpochybňuje faktické užívání stavby k rekreačním účelům, neboť i stavbu sloužící k rekreačním účelům je povinen její vlastních udržovat v užívaní způsobilém stavu, nebo-li udržování stavby v provozuschopném stavu nemění účel jejího užívání. Skutečnost tvrzená žalobcem, že množství odpadu vzniklého užíváním předmětné stavby je v důsledku třídění tak minimální, že je pro žalobce neekonomické platit „popelnici“, je z hlediska příslušných právních předpisů nepodstatná, protože kritérium pro povinnost platit předmětný poplatek se neodvíjí od množství produkovaného odpadu.
Na str. 3 žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný vyložil pojem „ stavba sloužící k rekreaci“ a soud tento výklad neshledává nedostatečným nebo odporujícím obecně chápanému termínu „ stavba sloužící k rekreaci“. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že se výkladem tohoto pojmu žalovaný nezabýval. Žalovaný v rozhodnutí uvedl: „ Je skutečností, že žádný právní předpis nestanoví, co je považováno za rekreační činnosti, případně jaké stavby lze považovat za stavby sloužící k individuální rekreaci. Přesto zákonodárce použil, při definování poplatníků místního poplatku i obecnější určení poplatníka, jemuž stavba k individuální rekreaci slouží, aniž by k takovéto rekreaci byla v nějakém oficiálním registru evidována (určena). Zákonodárce považoval za účelné vztáhnout poplatkovou povinnost i na ty fyzické osoby, které na území obcí vlastní stavby, ve kterých není nikdo přihlášen k trvalému pobytu, a které nejsou k rekreaci určeny, např. zápisem v katastru nemovitostí nebo kolaudačním rozhodnutím, ale jsou využívány osobami (s trvalým pobytem převážně ve větších městech), k relaxaci a k aktivnímu nebo pasivnímu odpočinku, jež lze zkráceně a stručně nazvat rekreační činností. Tyto osoby pobývají v těchto nemovitostech převážně o víkendech a svátcích, případně dovolených anebo jsou využívány důchodci celoročně, mimo zimní období. Je zřejmé, že tyto osoby při svém pobytu produkují komunální i ostatní druhy odpadů a zatěžují tak obcí zavedený systém nakládání s odpady na jejím území. Musí se proto také podílet na financování provozu tohoto systému obdobně jako osoby s trvalým pobytem nebo osoby vlastnící na území obce stavby určené k individuální rekreaci. Již z názvu místního poplatku je zřejmé, že je poplatkem za provozování celého systému nakládání s komunálním odpadem na území obce, který zahrnuje všechny činnosti v názvu poplatku obsažené, a k jejichž zajištění je obec zavázána zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech.“ Skutečnost, že žalobce činnosti obecně považované za rekreaci, za rekreaci nepovažuje, není pro aplikaci neurčitého právního pojmu relevantní, neboť rozhodné pro aplikaci je obecné chápaní a používání tohoto pojmu.
Poukaz žalobce na stavby které neslouží k rekreačním účelům a současně v nichž nemá nikdo trvalý pobyt (např. pořízené jako investice nebo určené k rekonstrukci), není v dané věci případný, neboť žalobce tvrdí, že stavbu užívá k bydlení o víkendech to znamená že stavbu průběžně užívá.
Rovněž soud nemůže přisvědčit názoru žalobce, že by správní orgán měl zkoumat motivaci konkrétní osoby, v tomto případě zřejmě žalobce, zda-li činnosti, které dle svého tvrzení provádí v rámci užívání stavby o víkendech, jsou součástí individuální rekreace a aktivního odpočinku, nebo nikoliv. Skutečnost, že žalobce považuje jím realizovanou činnost – „pěstování ovoce, zeleniny a brambor“ za činnost vykonávanou z ekonomických popř. zdravotních důvodů, nepopírá faktický účel užívání stavby jako rekreační. Jak uvedl žalovaný ve vyjádření k žalobě, žalobce by mohl být od poplatku osvobozen pouze v případě dlouhodobého neužívání stavby, což v daném případě žalobce netvrdil. V případě, že by žalobce stavbu využíval skutečně převážně z ekonomických důvodů, pak by se jednalo o podnikání, a takové užívání stavby by rovněž podléhalo poplatkové povinnosti.
Žalobce zpochybnil závěr žalovaného, že předmětná stavba slouží k rekreaci v tom smyslu, že se jedná o právní domněnku, jejíž existenci správní orgány dle ust. § 31odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, neprokázaly. V řízení o vyměření poplatku správní orgány postupují podle zákona o správě daní a poplatků a důkazní břemeno leží primárně na žalobci, jakožto subjektu daňového řízení. Žalobce byl dle ust. § 40 zákona o správě daní a poplatků vyzván (výzva ze dne 4.7.2008), aby v rámci ohlášení poplatkové povinnosti sdělil skutečnosti rozhodné pro vyměření (resp. nevyměření poplatku) a aby se vyjádřil k skutečnosti, zda-li je majitelem stavby určené nebo sloužící k rekreaci. V odpovědi na výzvu žalobce uvedl, že v souvislosti s užíváním nemovitosti nevzniká komunální odpad a současně uvedl, „Veškerý svůj odpad třídím tak, že nepotřebuji popelnici“, z čehož správní orgán oprávněně dovodil, že žalobce produkuje odpad. V podání ze dne 4.1.2007 žalobce uvedl, že nemovitost „je bývalá zemědělská usedlost, jejíž obytná část byla později považována za rodinný dům.“ Dále sdělil, že nemovitost užívá „k bydlení“ a udržuje ji v obyvatelném stavu, a „na zahradě pěstuje ovoce a zeleninu“. Správní orgány učinily svůj závěr, na základě skutečností sdělených žalobcem, a to skutečností svědčících o faktickém užívání stavby pro rekreaci.
K náležitostem rozhodnutí dle § 32 odst. 2 písm. b) zákona č.337/1992 Sb. (žalobní námitky uvedené pod body 5.6 a 5.7.) se soudy rozhodující ve věcech správního soudnictví vyjádřily opakovaně (např. v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001-96) a uvedly, že pouhý nedostatek některé ze základních náležitostí rozhodnutí uvedených v § 32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (formální aspekt), nemůže sám o sobě způsobit neplatnost rozhodnutí; tento nedostatek musí dosahovat určité intenzity (materiální aspekt). K výkladu § 32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze přistupovat formálně či formalisticky, nýbrž je vždy nutné hledat jeho smysl a účel, tedy zkoumat, proč je určitá náležitost daňového rozhodnutí jeho součástí a zda její případný nedostatek je natolik intenzivní, aby zakládal jeho neplatnost. Tento závěr podporuje i judikatura Nejvyššího správního soudu např. rozsudek ze dne 28. 7. 2005, čj. 8 Afs 18/2005 - 78, publikovaný pod č. 699/2005 Sb. NSS. Podle něj smyslem právní úpravy je mj. poskytnout daňovému subjektu spolehlivý a srozumitelný podklad pro zhodnocení správnosti vydaného rozhodnutí a umožnit mu zodpovědně se rozhodnout pro to, zda bude proti výměru brojit odvoláním. Aplikováno na věc nyní projednávanou, nelze dovozovat neplatnost rozhodnutí z toho, že správce daně uvedl shodné číslo jednací pro dva platební výměry, nadto není pravdou, že platební výměry neobsahují číslo jednací. Rovněž skutečnost, že platební výměry byly vydány téhož dne nezpůsobuje nerozlišitelnost platebních výměrů. Platební výměry jsou rozlišitelné a specifikovatelné číslem platebního výměru kromě toho, že každý z výměrů byl vydán za jiné období (roky 2006 a 2007). V projednávaném případě žalobcem vytýkané vady nezpůsobily nedostatek informovanosti pro procesní obranu proti uvedeným platebním výměrům a nemají za následek nezákonnost platebních výměrů.
Vzhledem k výše uvedenému se soud nemohl ztotožnit s námitkami uplatněnými v žalobě a nemohl než konstatovat, že žalovaný vydal rozhodnutí v souladu se zákonem, a protože soud neshledal ani takové vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na nezákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu podle ust. § 78 odst. 7 zák.č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce, jenž v řízení nebyl úspěšný, nemá na náhradu nákladů řízení právo. To by náleželo úspěšnému žalovanému, soud však z obsahu spisu nezjistil, že by mu náklady řízení nad rámec běžných výdajů vznikly, ostatně žalovaný žádné své náklady ani neuplatňoval.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 30. října 2012
Mgr. Jana Brothánková, v.r.
předsedkyně senátu