64Az 7/2011-42

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Ježoviczovou v právní věci žalobce: D. O., st. příslušnost Nigerijská federativní republika, t.č. PoS Havířov, Na Kopci 5, Havířov-Dolní Suchá, zastoupeného JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem Karviná-Fryštát, K. Sliwky 125, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 29.3.2011 č.j. OAM-185/VL-18-ZA12-2009, ve věci udělení  mezinárodní ochrany,

t a k t o :

I.   Žaloba  s e   z a m í t á.

II.  Žádný z účastníků  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.

 III. Odměna advokátky JUDr. Jany Brhlové se  p ř i z n á v á  v částce 6.471,- Kč, která bude proplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě do 60-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

 IV. České republice se náhrada nákladů řízení  n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 29.3.2011 č.j. OAM-185/VL-18-ZA12-2009 žalované Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen ČR) rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Po provedeném dokazování dospěl žalovaný správní orgán k závěru, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že ve své vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod.  Během tohoto správního řízení   bylo   objasněno, že   důvodem   žádosti   žalobce   je   snaha  získat v České

republice povolení k pobytu.  Žalobcovy důvody, které jej vedly k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nelze podřadit pod důvody, pro něž by mohla být mezinárodní ochrana udělena. Podle rozhodnutí žalovaného nesplnil žalobce ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a, b/ citovaného zákona, když vycházel z informačních zdrojů o zemi původu žalobce.  Žalobce sám dodal, že neměl nikdy žádné potíže se státními orgány.

Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včas žalobu, v níž uvedl, že žalovaný porušil ustanovení § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 68 odst. 3  zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ustanovení § 12  zákona   o azylu, neboť žalobce splnil zákonné podmínky pro udělení azylu dle tohoto zákonného ustanovení a porušení § 14a zákona o azylu, jelikož mu v případě návratu hrozí nebezpečí vážné újmy. Dále podle názoru žalobce žalovaný porušil čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, čl. 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 4 odst. 4 Směrnice Rady 2004/83/ES (dále jen kvalifikační směrnice) a čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice. Podle žalobce žalovaný vycházel z informací, které nedokládají situaci v Nigérii v plném rozsahu.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 27.10.2011 uvedl, že při hodnocení podání vycházel především z vlastních tvrzení žalobce sdělených v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany. Z těchto bylo zjištěno, že důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou obavy z možného nezákonného jednání ze strany lidí, které ale nezná a kteří jej drželi několik týdnů v zajetí. Jeho tvrzení uvedená v průběhu správního řízení jsou však rozporuplná. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobce a na vydané rozhodnutí žalovaného, který postupoval v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu. Žalovaný uvedl, že porovnal výpovědi žalobce s nashromážděnými informacemi o zemi původu, tyto s pečlivostí zvážil a v rozhodnutí je citoval. Žalobce měl možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem podkladů pro vydání rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim. Sám nedodal žádné listinné důkazy jako podklady pro vydání rozhodnutí, ani neupřesnil, jaké podklady nutné pro vydání rozhodnutí si měl žalovaný opatřit. Žalovaný poukazoval také na to, že špatná situace v oblasti dodržování lidských práv v Nigérii není sama o sobě důvodem pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Žalobce neučinil žádné kroky k využití všech dostupných prostředků na svou obranu. Žalovaný se nedomníval, že by při svém postupu porušil některá z ustanovení zákona o azylu či správního řádu a napadené rozhodnutí nepovažuje za nezákonné. Navrhoval proto zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

V reakci na vyjádření žalovaného k žalobě potom žalobce zdůrazňoval, že žalovaný nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a v případě návratu do Nigérie mu bude hrozit vážná újma v podobě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Navrhoval proto zrušení napadeného rozhodnutí.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.11.2012 byla žalobci ustanovena zástupkyně z řad advokátů, a to JUDr. Jana Brhlová.

Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 29.3.2011 č.j. OAM-185/VL-18-ZA12-2009, z připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího, dále ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 64Az 22/2009 a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při řízení o žalobě  vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. s. ř. s. a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.).

Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z připojeného správního spisu žalovaného vzal krajský soud za prokázáno, že žalobce v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne  18.3.2009 uvedl zejména, že svou vlast opustil asi v březnu 2009 proto, že odmítl spolupracovat s členy vlády ve státě Ondo. Ti ho unesli v únoru roku 2009 a drželi ho v zajetí asi 10 nebo 15 dní. Podařilo se mu utéci a potkal misionáře, který mu pomohl vycestovat z Nigérie. Neví, jakým způsobem do České republiky přicestoval, protože byl otřesen smrtí své matky, pamatuje si, že v Praze byl 12.3.2009. Do vlastnoručně psaného prohlášení žalobce uvedl tytéž důvody, pro které opustil vlast. Z obsahu správního spisu žalovaného dále vyplývá, že dne 24.7.2009 byl s žalobcem provedeny pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR a dne 15.4.2010 doplňující pohovor, a to vždy za účasti tlumočníků z jazyka anglického. Z protokolu o tomto pohovoru krajský soud zjistil, že žalobce uváděl stejné důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako výše uvedené, tj. že má obavy z toho, že by mohl být opět unesen a přemlouvám ke vstupu do ozbrojené skupiny. Uváděl však rozdílné okolnosti svého zajetí a způsobu, jak únoscům unikl. Neoznámil policii ani jinému státnímu orgánu tyto skutečnosti, protože se domnívá, že policie je provázána s politiky a mohl by být zadržen a zabit. Na jiné místo v Nigérii se nepřestěhoval, protože byl stále v ohrožení, proto volil odcestování do České republiky.

Podle ust. § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle § 2 odst. 8 citovaného zákona se pro účely tohoto zákona za pronásledování považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu       v  jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava                               z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Podle ust. § 13 odst. 1 téhož zákona, rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. 

Podle ustanovení § 14 citovaného zákona, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Dle ust. § 14a citovaného zákona se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení se za vážnou újmu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo                v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b citovaného zákona rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude                 v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.

V průběhu celého správního řízení žalobce uváděl rozporuplné údaje, když např. v prvém pohovoru hovořil o muži jménem S., člen PDP, který jej měl nutit k terorismu. V doplňujícím pohovoru tvrdil, že jméno S. použil pouze jako příklad. O svém zadržení rovněž uváděl různé okolnosti, např. že všichni unesení byli přemlouváni každý den k teroristické činnosti. Ve druhém pohovoru tvrdil, že měl provést vraždu politika. Pokud jde o způsob, jakým měl ze zajetí uniknout, uváděl rovněž různé údaje, např. že proskočil oknem autobusu a v druhém pohovoru již hovořil o tom, že okno nepozorovaně otevřel a vyskočil.

Po provedeném dokazování krajský soud především neshledal jako důvodnou žalobcovu námitku, že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, a že tak porušil ust. § 3 správního řádu. Žalobce v této souvislosti žalovanému vytýkal, že vycházel z informací o zemi jeho původu, které situaci v Nigérii nedokládají v plném rozsahu. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i z obsahu správního spisu žalovaného, žalovaný vycházel z řady informací shromážděných ohledně politické a ekonomické situace v Nigérii, jakož i zpráv o stavu dodržování lidských práv v této zemi. Ze zpráv, které jsou uvedeny v odůvodnění     napadeného   rozhodnutí   žalovaného, a   to   Informace    MZV č.j.

98318/2010-LPTP ze dne 16.3.2010, ze zprávy o Nigérii MV Velké Británie ze dne 5.12.2008, ze zprávy o dodržování lidských práv za rok 2009 MZV USA ze dne 11.3.2010, z Informací Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne 14.4.2009-Směrnice pro posuzování žádosti o azyl, ze zprávy o zemi Nigérii MV Velké Británie ze dne 15.1.2010, ze zprávy MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2008 ze dne 25.2.2009 a z Informace MV Velké Británie ze dne 14.4.2009, jakož i z Informace MV Velké Británie a Dánské imigrační služby ze dne 29.10.2008 bylo zjištěno, že   pojednávají mimo jiné o situaci v Nigérii v době, kdy žalobce ze své vlasti odcestoval.    Snaha o udržení jednoty země a dosažení alespoň relativně harmonického soužití různých náboženských skupin představuje nejvyšší politickou prioritu a zásadním způsobem ovlivňuje jak vnitřní, tak i zahraniční politiku země. Vzhledem k rozlehlosti Nigérie a k existenci obrovských aglomerací je přestěhování nejjednodušším způsobem řešení osobních problémů. Nigerijští žadatelé mají i možnost volného pobytu a usazování se v patnácti zemích Ekonomického společenství států západní Afriky. Neexistuje žádný zákonný postih ze strany oficiálních orgánů Nigérie. Postihu mohou čelit pouze ze strany zprostředkovatelů/pašeráků.  Neúspěšní žadatelé o azyl  nejsou  po návratu do své vlasti nijak postihováni. K navráceným žadatelům o azyl se chovají úředníci v Nigérii korektně, nejsou zneužívána lidská práva a navrátivší se osoby po ověření totožnosti a národnosti ze strany imigrační služby jsou na letišti propuštěny a mohou volně pokračovat v cestě.

K námitkám žalobce soud uvádí:

- pokud jde o námitku žalobce, kdy tento tvrdí, že se žalovaný dopustil porušení zákona o azylu a nebyly naplněny zákonné důvody pro neudělení mezinárodní ochrany soud uvádí, že žalovaný neporušil ustanovení zákona o azylu, když žalobci neudělil mezinárodní ochranu, neboť v řízení nebylo zjištěno, že je žalobce pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. U žalobce rovněž nebylo prokázáno pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů       v Nigérii. Pro posouzení žádosti si žalovaný opatřil informace ohledně situace v Nigérii a seznámil se zprávami, jak byly v napadeném rozhodnutí citovány. Dále také nelze souhlasit s námitkou žalobce, kdy uvedl, že se žalovaný nesnažil objektivně zjistit situaci, která panuje v Nigérii, nepoužil dostatek aktuálních a relevantních zpráv, které by objektivně posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti. K tomu je třeba konstatovat, že žalobce měl možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem podkladů pro vydání rozhodnutí seznámit, a to i s doplněnými podklady a vyjádřit se k nim, což také učinil. Sám nedodal žádné listinné důkazy jako podklady pro vydání rozhodnutí ani neupřesnil, jaké podklady nutné pro vydání rozhodnutí si měl žalovaný opatřit;

- u žalobce rovněž nebylo zjištěno, že by splňoval podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 13 zákona o azylu. Také u něj nebyl zjištěn důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu;

- k námitkám žalobce, pokud jde o udělení doplňkové ochrany soud neshledal, že podmínky   pro   udělení   doplňkové ochrany v případě žalobce byly splněny, neboť

v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo zjištěno, že by v případě jeho vrácení do Nigérie byly důvodné obavy z toho, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, jak stanoví odst. 2 ustanovení § 14a, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je občanem. Skutečnost, že žalobce má v zemi původu obavy z únosu, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, když  politický systém v zemi původu dává možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů. Státní orgány v Nigérii jsou ochotny poskytovat ochranu proti nezákonnému jednání. Z výpovědi žalobce vyplývá, že se o pomoc na kompetentní orgány vlasti či mezinárodní orgány a nevládní organizace vůbec neobrátil a ani nevyvinul žádné úsilí v tomto směru. Zde je třeba uvést, že neučiní-li žalobce kroky k využití dostupných prostředků na svou obranu, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu byla poskytnuta, ale neúčinně. Je tedy třeba konstatovat, že problémy žalobce nelze podřadit pod důvody pro udělení mezinárodní ochrany, neboť zde nelze spatřovat jakoukoliv souvislost s jednáním nigerijských státních orgánů. Tím, že se žalobce neobrátil o pomoc k příslušným státním orgánům, znemožnil, aby v jeho případě zasáhly a žalobce také neprokázal, že by jím označované soukromé osoby jednaly se souhlasem státu, čili jejich jednání nelze státním orgánům přičítat;

- zde je nutno shrnout, že azyl je výjimečným institutem, kterým se poskytuje ochrana žadateli, avšak nejde o ochranu před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu žadatele, ale ochrana se poskytuje jen z důvodů uvedených v zákoně o azylu. Pro to, aby byl žadateli přiznán azyl, musí být splněny podmínky, a těmi je pronásledování z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů a k pronásledování musí docházet ze strany státních orgánů, stran nebo organizací ovládajících stát nebo podstatnou část jeho území. V případě žalobce tomu však nebylo, neboť nebyla splněna podmínka původce pronásledování. Vedle tohoto i jednání soukromých osob je možno považovat za pronásledování, ale jen v případě, pokud stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit žalobci ochranu před takovým jednáním. Žalobce však v dané věci své problémy se soukromými osobami neoznámil a o pomoc stát či jiné organizace nepožádal a tím jim znemožnil, aby v dané věci zasáhli a napravili tento nepříznivý stav. Nebylo tedy prokázáno, že tyto soukromé osoby jednají se souhlasem státu, a tak nelze státu jejich jednání přičítat;

- soud také konstatuje, že špatná situace v oblasti dodržování lidských práv v Nigérii není sama o sobě důvodem pro udělení azylu či doplňkové ochrany, nýbrž je vždy nutno zkoumat, na základě taxativního výběru podmínek, pravděpodobnost konkrétních možných zásahů do sféry základních lidských práv a svobod žalobce přihlížeje k důvodům, pro které zemi opustil, a pro které v České republice požádal o mezinárodní ochranu;

-  co se týká námitky žalobce, kdy žalovanému vytýká vadný procesní postup, dospěl soud k závěru, že žalovaný při posuzování jeho žádosti postupoval v souladu                  s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem a dbal na zachování všech jeho práv garantovaných  mu právním řádem České republiky. Jak

bylo zjištěno z pohovoru, žalobce měl možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí           k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění. Žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval.

Soud ze všech shora uvedených skutečností došel k názoru, že žalovaný nepochybil, když žalobci podle shora cit. ustanovení § 12 zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný také nepochybil v tom, že neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, neboť pro udělení mezinárodní ochrany dle těchto zákonných ustanovení nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti.

Soud zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s., protože neshledal rozhodnutí žalovaného nezákonným ve smyslu porušení hmotného práva a z procesního hlediska žalovaný respektoval zákonem stanovená procesní ustanovení.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., jelikož procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení neuplatňoval.

Výrok o nákladech státu je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 4 s.ř.s. když žalobce je osvobozen od soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. ch) zákona číslo 549/1991 Sb. a ustanovením  § 35 odst. 8 s. ř. s.,  a také  je odůvodněn ustanovením § 36 odst. 2 s. ř. s., podle kterého náklady spojené s přibráním tlumočníka platí stát.

Odměna zástupkyni žalobce JUDr. Jany Brhlové  byla stanovena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.  za  dva úkony právní služby po 2.100,- Kč  /příprava a převzetí věci a účast u jednání soudu  dne 14.3.2013/, tedy 4.200,- Kč. Dále zástupkyni žalobce náleží 2x náhrada hotových výdajů á 300,- Kč, tedy 600,- Kč  a  náhrada cestovného  advokátky osobním automobilem KIA Sportage,  RZ  7T3 2888, průměrná spotřeba 8,7 litrů na 100 km, při použití paliva benzín Natural 95 při ceně  38,60 Kč za jeden litr, sazba základní  náhrady 3,60 vzdálenost  50 km celkem  z Karviné do  Ostravy a zpět k ústnímu jednání soudu dne 14.3.2013. Rovněž náleží náhrada za čas strávený cestou dle § 14 odst. 1 a 3 shora citované vyhlášky  2 započaté  půlhodiny po 100,- Kč, tedy 200,- Kč, a náhrada za ztrátu času - 1 hodina  k tomuto jednání, tedy  200,- Kč. Náklady řízení činí tedy celkem 5.348,- Kč. Jelikož zástupkyně JUDr. Jana Brhlová je dle osvědčení  Finančního úřadu v Havířově ze dne 8. 3.2005 plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží jí zvýšení o 21 %. Celková odměna advokátky  tedy činí  6.471,- Kč, která jí bude poukázána z účtu Krajského soudu  v Ostravě ve lhůtě do 60 dnů  od právní moci tohoto rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení

stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě dne 14.3.2013

                                               JUDr. Miroslava Ježoviczová

                                                               samosoudkyně