[OBRÁZEK]
ROZSUDEK
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: F. M., bytem „X“, proti žalovanému: M a g i s t r á t u města Chomutov, odbor ekonomiky, se sídlem v Chomutově, ul. Zborovská č. p. 4602, PSČ 430 28, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2010, č. j. MMCH/125406/2010/OE/PejH,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem podal společně se svojí manželkou Ing. L. M. dne 31. 12. 2010 podání ze dne 29. 12. 2010 (ve znění doplnění ze dne 13. 1. 2011, ze dne 14. 2. 2011 a ze dne 15. 3. 2012), které mj. obsahovalo výlučně žalobcovu včasně podanou žalobu proti rozhodnutí žalovaného Magistrátu města Chomutov ze dne 8. 12. 2010, č. j. MMCH/125406/2010/OE/PejH, jímž byla zamítnuta žalobcova žádost ze dne 1. 12. 2010 o prominutí místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů za období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2010. Předmětnou žalobou, která byla soudem zaevidována pod sp. zn. 15 A 133/2010, se žalobce domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
V žalobě ve znění jejích doplnění ve vztahu k napadenému rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 uvedl, že v tomto rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o prominutí místního poplatku, žalovaný nepřipustil odvolání, a proto dotyčné rozhodnutí žalobce považuje za vadné až nicotné, neboť ani nesplňuje náležitosti dle ust. § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
Vedle toho žalobce namítl, že výrok napadeného rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 o nevyhovění jeho žádosti o prominutí místního poplatku nebyl odůvodněn a správní úvaha o něm učiněná je tak zcela nepřezkoumatelnou. Žalobce je přitom bez zaměstnání, nemá k dispozici žádný majetek ani finanční prostředky, protože na jeho majetek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2004, č. j. 10 K 29/95 – 390, byl prohlášen konkurs, který dosud trvá, přičemž mu nebyly přiznány ani sociální příspěvky na živobytí a ani na bydlení. V evidenci úřadu práce je žalobce 4 roky. Dále žalobce zmínil, že na zaměstnavatele jeho manželky byl rovněž prohlášen konkurs, v důsledku čehož byla nucena k 31. 8. 2008 ukončit svůj pracovní poměr u tohoto zaměstnavatele. V důsledku administrativního pochybení správce konkursní podstaty dotyčného zaměstnavatele ovšem žalobkyně nemohla být zaevidována u úřadu práce a ani jí nevznikl nárok na podporu v nezaměstnanosti, ani nárok na dávky v hmotné nouzi a ani nárok na příspěvek na bydlení. Manželka žalobce je tak nucena alespoň provozovat z domova činnost překladatele, kdy její roční příjmy nedosahují ani 15.000,-Kč. Na základě těchto skutečností je žalobce přesvědčen, že žaloba je zcela důvodná s ohledem na jeho a manželčiny nestandardní sociální poměry.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost.
K věci uvedl, že je přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 bylo vydáno v souladu s právními předpisy, a to především v souladu se zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“), a také v souladu s daňovým řádem. Podmínky pro osvobození, popř. jiné úlevy od místních poplatků je podle zákona o místních poplatcích oprávněna stanovit obec v obecně závazné vyhlášce, kterou poplatek zavádí, což Statutární město Chomutov učinilo v obecně závazné vyhlášce č. 4/2009. Důvody, pro které žalobce žádal o prominutí poplatku, v této vyhlášce jako důvod k prominutí uvedeny nejsou. Vedle toho žalovaný uvedl, že na prominutí poplatku dle daňového řádu není nárok, takže správce daně může, avšak nemusí, poplatek prominout. Rozhodnutí o tom nemusí obsahovat odůvodnění a opravné prostředky se proti němu nepřipouštějí. Jde o speciální ustanovení vůči ust. § 32 daňového řádu, které stanoví, že rozhodnutí obsahuje odůvodnění, nestanoví-li daňový řád nebo zvláštní daňový zákon jinak. Žalovaný proto trvá na tom, že žalobce nebyl zkrácen na svých právech.
V následně učiněné replice žalobce setrval na všech žalobních tvrzeních. K nim dodal, že podporu v nezaměstnanosti pobíral pouze šest měsíců do 14. 2. 2009, manželka po ztrátě zaměstnání k 1. 4. 2008 žádnou podporu nepobírala, takže od tohoto data oba byli odkázáni pouze na pomoc dětí. Magistrát města Chomutov jim přiznal dávky na živobytí až na základě opakovaných žádostí od 29. 11. 2011, což bylo až poté, co žalobce byl nucen požádat o předčasný starobní důchod. Z toho lze dovodit, že do listopadu 2011 žalobce neměl žádné příjmy, z nichž by měl možnost plnit poplatkovou povinnost za odvoz a likvidaci odpadu. Dále zdůraznil, že napadené rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 nebylo řádně zdůvodněno, takže tvrzení žalovaného, že žádná jeho práva neporušil, nemůže obstát. Žalobce se oprávněně domnívá, že žalovaný porušil jeho základní práva, protože žalobci není dosud zřejmé, jaké překážky či pohnutky vedly k nevyhovění jeho žádosti, a to s vyloučením jakékoliv svévole ze strany žalovaného. Na podporu tohoto přesvědčení pak učinil poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, či rozhodnutí ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 103/06.
O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.
Napadené rozhodnutí soud pak přezkoumal v řízení podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s.
Po přezkoumání skutkového a právního stavu, zevrubném prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ovšem aniž by se soud ztotožnil s oběma žalobcovými námitkami.
Soud jako nedůvodnou vyhodnotil žalobcovu námitku o tom, že pokud v napadeném rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 žalovaný nepřipustil odvolání, způsobuje to vadnost až nicotnost dotyčného rozhodnutí.
Při vyhodnocení této námitky jako nedůvodné soud vycházel ze skutečnosti, že dle ust. § 13 zákona o místních poplatcích v řízeních ve věcech místních poplatků, tj. včetně řízení o žádostech o prominutí místního poplatku ve smyslu ust. § 16 zákona o místních poplatcích, se postupuje dle daňového řádu. Institut prominutí daně, mezi něž spadají i místní poplatky, je upraven v ust. § 55a daňového řádu a je koncipován jako mimořádný opravný prostředek. V ust. § 55a odst. 4 daňového řádu je totiž mj. zakotveno, že proti rozhodnutí o žádosti o prominutí daně se nepřipouštějí opravné prostředky. Toto ust. § 55a odst. 4 daňového řádu je přitom třeba vykládat tak, že opravné prostředky nelze uplatnit jak proti rozhodnutí, kterým se žadateli promine daň či příslušenství daně zcela nebo zčásti, tak proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti. Z tohoto důvodu žalovaný v předmětném napadeném rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 poskytl žalobci naprosto správné poučení o tom, že proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání právě s odkazem na ust. § 55a odst. 4 daňového řádu. Výše učiněné závěry soudu plně korespondují konzistentní judikatuře správních soudů k této problematice včetně Nejvyššího správního soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 Afs 44/2009 – 64, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2249/2011 a také na www.nssoud.cz).
Naproti tomu pokud se jedná o žalobcovu námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 8. 10. 2010 pro absenci zdůvodnění zamítavého výroku, tak tuto námitku soud vyhodnotil důvodnou.
Ve vztahu k této námitce soud uvádí, že v již shora zmiňovaném ust. § 55a odst. 4 daňového řádu je sice také stanoveno, že rozhodnutí o žádosti o prominutí daně, tj. včetně o prominutí místního poplatku, nemusí obsahovat odůvodnění, nicméně stávající ustálená judikatura správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, č. j. 11 Ca 182/2008 – 36, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 – 53, který je dostupný na www.nssoud.cz) a také judikatura Ústavního soudu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07) dovodila, že již samotné rozhodnutí o žádosti o prominutí daně musí být odůvodněno. Tento právní závěr je vystavěn na skutečnosti, že rozhodnutí příslušného správce daně vydané podle ust. § 55a daňového řádu, třebaže daňový dlužník nemá veřejné subjektivní právo na poskytnutí daňové úlevy ve formě „prominutí daně“, je rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 15/2007 – 106, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2066/2010 a také na www.nssoud.cz), a proto přezkoumává-li správní soud zákonnost žalobou napadeného správního rozhodnutí, resp. skutkové a právní úvahy, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno podle ust. § 55a daňového řádu, činí tak skrze odůvodnění tohoto rozhodnutí, a nikoliv prostřednictvím obsahu správního spisu (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2009, č. j. 5 Ca 225/2008 – 23, či Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 – 53, který je dostupný na www.nssoud.cz).
Na základě právě předestřené judikatury, která vznikla s velkým časovým předstihem před vydáním napadeného rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 a která je v zásadě pro správní praxi směrodatná a závazná, bylo tudíž nutné, aby žalovaný v tomto rozhodnutí náležitě zdůvodnil své správní uvážení, které jej vedlo k zamítnutí žalobcovy žádosti o prominutí místního poplatku. Jedině tak je umožněno, aby správní soud při přezkoumávání takového rozhodnutí mohl posoudit, zda bylo vydáno v řádném řízení vymezeném normami hmotného i procesního daňového práva (včetně zákona o místních poplatcích) s vyloučením případné svévole rozhodujícího orgánu.
V daném případě však žalobou napadené rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 ve shora naznačeném potřebném rozsahu ze strany žalovaného zjevně nebylo zdůvodněno, když z jeho obsahu bez jakýchkoliv pochyb zřetelně vyplývá, že v něm absentuje jakékoliv odůvodnění. Žalobou napadené rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 totiž obsahuje toliko narativní část rozhodnutí, dále vlastní zamítavý výrok rozhodnutí a poučení o nemožnosti rozhodnutí napadnout opravnými prostředky. V této souvislosti nelze nezmínit, že ani sám žalovaný v předmětném řízení nikterak nerozporoval, že v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 absentuje odůvodnění s poukazem na právní úpravu obsaženou v daňovém řádu.
Absence jakéhokoliv zdůvodnění zamítavého výroku ohledně žalobcovy žádosti o prominutí místního poplatku ovšem způsobuje zjevnou nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010. Proto soud byl nucen s odkazem na ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. žalobou napadené rozhodnutí zrušit a zároveň v souladu s ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodnout o tom, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. V rámci dalšího řízení s respektováním shora zaujatých právních názorů ve smyslu ust. § 78 odst. 5 s. ř. s. žalovaný ve věci znovu rozhodne a své rozhodnutí řádně a úplně odůvodní, a to pokud se jedná o jeho správní úvahu o tom, proč došlo či nedošlo k prominutí místního poplatku částečně či zcela na základě žalobcovy žádosti a v jaké konečné výši.
Výrok rozsudku o náhradě nákladů řízení ad II. rozsudku má oporu v ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalovaný neměl ve věci úspěch a žalobce sice byl ve věci úspěšný, avšak požadavek na náhradu nákladů řízení ani v jednom svém podání adresovaném soudu jakkoliv nevznesl a ani náklady neuplatnil k výslovné soudní výzvě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Iva Tovarová