18 Ad 10/2013- 43

[OBRÁZEK]18Ad 10/2013-43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem

v právní věci žalobkyně H. Ž., zastoupené JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou se

sídlem Havířov, Hlavní třída 442/65, proti žalované České správě sociálního

zabezpečení se sídlem Praha 5, Křížová 25, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze

dne 27.9.2012, o změně rozhodnutí žalované ze dne 6.4.2012, o přeplatku na

starobním důchodu,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokátky JUDr. Pavly Promné se určuje částkou 5.059,-

Kč, která bude proplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě 60-ti dnů od

právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í

Rozhodnutím ze dne 27.9.2012 č.j. X žalovaná změnila výrok svého rozhodnutí
ze dne 6.4.2012 a to tak, že se žalobkyní podle ust. § 118a odst. 1 zákona č.
582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ukládá povinnost vrátit přeplatek na
starobním důchodu v částce 161.811,- Kč.

Žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí podala včasnou žalobu, ve které uvedla,
že po úmrtí svého manžela podala u žalované dne 17.1.1995 žádost o přiznání
starobního důchodu a dne 23.2.1995 žádost o přiznání vdovského důchodu

pokračování - 2 - 18Ad 10/2013

k Ministerstvu vnitra ČR. Žalobkyně žádost o starobní důchod sama nevyplňovala,
tato žádost jí byla vyplněna pověřenou pracovnicí bývalého zaměstnavatele Nová
Huť Ostrava. Žalobkyně žádost pouze podepsala a pověřený pracovník bývalého
zaměstnavatele jí sám odeslal na příslušné orgány. Žádost o vdovský důchod
zpracoval pověřený pracovník, který se jí ptal na konkrétní informace, přičemž pokud
by se jí dotázal na to, zda pobírá i jiný důchod, či zda o tento důchod zažádala,
určitě by mu sdělila, že má zažádáno i o důchod starobní. Žalobkyně namítá, že ze
žádných okolností nemohla předpokládat, že jsou jí oba důchody vypláceny
neprávem nebo v nesprávné výši. Během pobírání obou přiznaných důchodů se
žádný správní orgán, tedy ani žalovaná ani Ministerstvo vnitra ČR na pobírání jiné
důchodové dávky žalobkyně nedotazoval. V době podání žádosti o přiznání obou
důchodů, jakož i v celé době pobírání těchto důchodů byla žalobkyně v dobré víře,
že jí dávky náleží a že je oprávněna je pobírat v takové výši, v jaké jí byly přiznány.
Žalobkyně dále v žalobě vytýkala žalované porušení ust. § 2 odst. 4 a ust. § 4 odst.
2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Z těchto ustanovení dovozuje, že „bylo
povinností žalovaného, aby situaci nesprávné výše vypláceného důchodu a
vzniklého přeplatku řešil s ohledem na zvláštní okolnosti tohoto případu“. Žalobkyně
podala žádost nejdříve o přiznání starobního důchodu, ve velmi krátké době
o přiznání vdovského důchodu, přičemž při podání žádosti o vdovský důchod nebyla
poučena o povinnosti informovat o dalších podaných žádostech o důchod. Dle
žalobkyně je „právní odpovědnost v důchodovém pojištění založena na principu
subjektivním, odpovědnost za přeplatek na důchodové dávce nese pouze ten, kdo
vznik tohoto přeplatku zavinil“. Žalovaná, která zanedbala svou informační
povinnost, by za toto pochybení měla odpovídat a nikoliv žalobkyně.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby žalobkyně jako nedůvodné.

Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutím žalované ze dne 27.9.2012
č.j. X a připojeným dávkovým spisem žalobkyně a poté dospěl k závěru, že žaloba
není důvodná.

Při řízení o žalobě žalobkyně vycházel krajský soud z ust. § 65 a násl. s.ř.s. a ze
skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době vydání rozhodnutí žalované
(ust. § 75 s.ř.s.).

Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z dávkového spisu žalobkyně vzal
v daném případě krajský soud za prokázáno, že žalobkyně podala prostřednictvím
okresní správy sociálního zabezpečení dne 17.1.1995 žádost o přiznání starobního
důchodu s tím, aby tento důchod byl přiznán od 7.4.1995. Dne 23.2.1995 podala
žalobkyně přihlášku o vdovský důchod u Ministerstva vnitra ČR po zemřelém
manželovi dne 21.1.1995. Rozhodnutím ze dne 6.4.2012 žalovaná uložila žalobkyni
povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 270.378,- Kč. K námitkám
žalobkyně vydala žalovaná rozhodnutí ze dne 4.7.2012, kterým námitky zamítla a
své rozhodnutí ze dne 6.4.2012 potvrdila. Dne 5.9.2012 vydalo Ministerstvo práce a
sociálních věcí rozhodnutí pod č.j. 2012/68591-71, kterým zrušilo rozhodnutí
žalované ze dne 4.7.2012, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními
předpisy a žalovanou zavázalo, aby v rámci řízení o námitkách rozhodla o výši
vzniklého přeplatku na starobním důchodu. Na to žalovaná vydala shora uvedené
žalobou napadené rozhodnutí ze dne 27.9.2012.

V projednávané věci nebylo sporu o tom, že vyplácením starobního a
vdovského důchodu žalobkyně při souběhu nároku na tyto důchody vznikl přeplatek,
rovněž tak nebyla sporná výše přeplatku vyčísleného v napadeném rozhodnutí

pokračování - 3 - 18Ad 10/2013

žalované. Jediným žalobním bodem bylo to, zda žalovaná oprávněně uložila
žalobkyni povinnost vrácení vyčísleného přeplatku na starobním důchodu z hlediska
ust. § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Žalobkyně v této souvislosti vyslovila
v žalobě právní názor, že odpovědnost za vzniklý přeplatek je odpovědností
subjektivní a z toho dovozovala, že za vzniklý přeplatek by měla odpovídat žalovaná,
která jeho vznik zavinila tím, že vůči ní zanedbala svou informační povinnost a
porušila tak výše citovaná ustanovení správního řádu.

Dle ustanovení § 118a odst. 1 zákona č. 582/91 Sb., ve znění pozdějších
přepisů, jestliže důchod byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel,
protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijal důchod
nebo část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo
ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo část byl
vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, má plátce důchodu vůči
příjemci důchodu nárok na vrácení, popř. náhradu nesprávně vyplacené částky.
V tomto ustanovení jde o obecnou úpravu podmínek, za kterých plátci důchodu
vzniká vůči příjemci důchodu nárok na vrácení, popř. náhradu nesprávně vyplácené
částky, které spočívají buď již v samém nesplnění zákonem příjemci dávky uložené
povinnosti, anebo v jeho zavinění. V projednávané věci došlo ke vzniku přeplatku na
starobním důchodu žalobkyně právě z důvodu, který spočívá v nesplnění zákonem
uložené povinnosti. Tato povinnost totiž je daná ustanovením § 50 odst. 1 zákona č.
582/1991 Sb., v platném znění, dle něhož oprávněný nebo jiný příjemce dávky
důchodového pojištění je povinen písemně ohlásit plátci dávky do 8 dnů skutečnosti
rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu nebo poskytování. Po celou
dobu vyplácení obou důchodových dávek žalobkyně tuto povinnost nesplnila.
Protože přeplatek v daném případě vzniklý poskytováním starobního důchodu
žalobkyni v plné výši v rozporu s ust. § 58a zákona č. 100/1988 Sb., ve znění
účinném do 31.12.1995 a s ust. § 59 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., vznikl
nesplněním výše citované oznamovací povinnosti, je zcela nepodstatná otázka
zavinění žalobkyně či žalované na vzniku tohoto přeplatku. Krajský soud proto
nemohl přihlédnout k námitkám žalobkyně spočívajících v tom, že ani jedním
z orgánů důchodového (resp. sociálního) zabezpečení nebyla poučena o povinnosti
informovat o podaných žádostech o důchod a že v tomto směru vůči ní správní
orgány porušily citovaná ustanovení správního řádu.

Ze shora uvedených důvodů krajský soud dovodil, že žalovaná nepochybila,
když napadeným rozhodnutím opětovně zavázala žalobkyni k vrácení přeplatku na
starobním důchodu a tímto rozhodnutím toliko změnila výši vyčísleného přeplatku.

Po provedeném řízení a dokazování soud žalobu zamítl, neboť ji neshledal
důvodnou (§ 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního).

Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť
žalobce neměl ve věci úspěch a procesně úspěšný žalovaný nemá právo na
náhradu ze zákona (§ 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. a § 118d zák. č. 582/1991 Sb.).