[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
Rozsudek
jménem republiky
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Karla Kosteleckého a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M.
a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobkyně: JTR, a.s., IČ XX, se sídlem XX, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2, za účasti SBD XX, se sídlem XX, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2012, čj. OÚPSŘ 80/2012-rozh.,
t a k t o :
Odůvodnění:
I.
[1] Shora označeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu Jablonec nad Nisou, odboru rozvoje, stavebního úřadu (dále jen ,,stavební úřad“) ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 888/2011/SÚ/Fa, čj. 108131/2011, jímž bylo podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), vydáno stavební povolení na stavbu: „Vybudování plynové kotelny ve stávajícím bytovém domě XX čp. XX, XX“, na pozemku st. p. XX v katastrálním území Jablonec nad Nisou, obec a část obce Jablonec nad Nisou, tak, že:
[2] Podle žalovaného byl zjištěn stav, o němž nejsou pochybnosti, byly naplněny zákonné podmínky pro vydání stavebního povolení, když byla zajištěna závazná stanoviska dotčených orgánů, rozhodoval na základě projektové dokumentace zpracované autorizovanými osobami a tato dokumentace byla zpracována v rozsahu postačujícím k posouzení všech otázek spojených s povolením předmětné stavby.
[3] Žalovaný doplnil do části II. výroku rozhodnutí stavebního úřadu označení projektové dokumentace, v níž jsou řešeny stavební úpravy domu spojené se zabudováním plynové kotelny, tj. část, kterou zpracovala Ing. J.H., neboť tato část projektové dokumentace byla podkladem pro vydání stavebního povolení. Z důvodu dostatečného zabezpečení ochrany výkonu energetickým zákonem zaručených věcných práv odpovídajících zákonnému věcnému břemeni žalobce k jeho zařízení pak žalovaný doplnil část II. výroku o body 15. a 16.
[4] Žalovaný shodně jako stavební úřad uvedl, že účastník řízení může uplatnit jen námitky v souladu s § 114 odst. 1 stavebního zákona, proto námitky žalobce, které se přímo netýkají jeho vlastnických práv, byly přezkoumány jen z hlediska zákonnosti rozhodnutí.
[5] V případě námitek směřujících do obsahu závazných stanovisek žalovaný uvedl,
že dotčené orgány státní správy nevznesly k záměru žádné požadavky, žalovaný neshledal skutečnosti, pro které by se stanoviska mohla dotknout vlastnických či jiných věcných práv žalobce. Žalovaný shledal, že námitky žalobce v tomto směru nelze považovat za podnět k přezkoumání stanovisek dotčených orgánů ve smyslu § 149 správního řádu.
[6] K absenci souhlasného závazného stanoviska orgánů ochrany ovzduší žalovaný konstatoval, že se jedná o malý spalovací zdroj znečištění, k němuž není nutné závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší, absence stanoviska Krajského úřadu Libereckého kraje nezpůsobuje nezákonnost stavebního povolení.
[7] Žalovaný dále uvedl, že splnění podmínek § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší nemá spojitost s ochranou věcných práv žalobce. Žalovaný připustil, že v odůvodnění stavebního povolení se stavební úřad výslovně splněním podmínek podle cit. ustanovení nezabýval, nicméně z obsahu spisu plyne, že k závaznému stanovisku orgánu ochrany ovzduší byla předložena ekonomický koncepce, jež je založena ve spise a z níž plyne, že vytápění domu plynovou kotelnou je ekonomicky výhodnější než stávající vytápění, když ekonomická přijatelnost je hodnocena z pohledu stavebníka, nikoliv z pohledu žalobce jako provozovatele soustavy centrálního zdroje tepla (dále jen „CZT“). Závazné stanovisko se v případě malých zdrojů znečištění ovzduší nevyžaduje. I přes absenci výslovného uvedení stavební úřad posoudil stavbu také z tohoto hlediska a stavební úpravy nejsou v rozporu se zákonem
o ochraně ovzduší. K námitkám týkajícím se energetických koncepcí žalovaný poznamenal,
že jsou opět nad rámec ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona.
[8] Podle žalovaného nepředložení průkazu energetické náročnosti budovy je námitkou jdoucí nad rámec oprávnění žalobce vznášet námitky k povolované stavbě. Žalovaný
však připomíná, že ve spise je založeno vyhodnocení energetické náročnosti příslušné budovy, z něhož vyplývá, že provedením plynové kotelny v domě XX, XX, nedojde ke zvýšení energetické náročnosti budovy a z tohoto důvodu není třeba dokládat splnění požadavků na energetickou náročnost budovy podle zákona č. 406/2000 Sb. průkazem energetické náročnosti budovy.
[9] Pokud jde o námitku, jíž je poukazováno na absenci souhlasného závazného stanoviska Státní energetické inspekce (dále jen „SEI“), pak žalovaný odkazuje na vyjádření tohoto orgánu, ze kterého je zřejmé, že SEI závazná stanoviska v územním a stavebním řízení u těchto staveb nevydává.
[10] Žalovaný se dále plně ztotožnil se závěry stavebního úřadu o tom, že stavební úpravy jsou v souladu s energetickou koncepcí města Jablonec nad Nisou. Energetická koncepce Libereckého kraje obsahuje určitá doporučení, počítá s využitým plynných paliv jako jedné z forem zásobování energiemi a nelze z ní dovodit nepřípustnost využití plynných paliv pro vytápění objektů.
[11] Žalovaný nesouhlasí s tím, že stavebnímu řízení mělo předcházet řízení územní. Pokud se jedná o instalaci nového technického zařízení vytápění budovy umístěného ve vnitřní část stávající budovy, pak je taková stavba posuzována jako stavební úprava, jež nevyžaduje rozhodnutí o změně stavby ani územní souhlas.
[12] K námitce ohledně zmenšení značení soustavy CZT žalovaný uvedl, že k posuzování této otázky není stavební úřad ani žalovaný z žádného zákona příslušný, a proto se k ní nemůže vyjadřovat.
II.
[13] Ve včas podané žalobě žalobce předně namítal, že napadené rozhodnutí žalovaného
a stavební povolení jsou nicotnými rozhodnutími. Podle žalobce nicotnost rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu spočívá ve faktické a právní neuskutečnitelnosti rozhodnutí, která se nevypořádávají s odstraněním stávajícího zařízení pro rozvod tepelné energie ve vlastnictví žalobce, resp. neřeší změnu způsobu vytápění v souladu s § 77 odst. 5 energetického zákona.
[14] Podle žalobce musí žádost o stavební povolení a tím i projektová dokumentace řešit, zda zařízení (stávající zdroj) zůstane či bude z objektu odstraněno, k čemuž musí zajistit stanovisko vlastníka tohoto zařízení. K ponechání zařízení jako studené zálohy v objektu musí stavebník doložit dohodu stavebníka a žalobce jako vlastníka tohoto zařízení, k odstranění zařízení je třeba ukončení smluvního vztahu a postup po dohodě se žalobcem. Podle žalobce měl stavební úřad vyzvat stavebníka, aby doplnil žádost o vydání stavebního povolení právě toho, jak bude se zařízením žalobce naloženo. Žalobce na tuto vadu upozorňoval v rámci námitek, upozorňoval na ni v rámci odvolání, avšak bezúspěšně. Předmětná rozhodnutí tak zásadně odporují energetickému zákonu, neboť nutí žalobce, aby měl umístěné své zařízení na základě bezsmluvního vztahu se stavebníkem a na svůj náklad proti své vůli. Nelze spravedlivě požadovat na žalobci jako vlastníku a provozovateli zařízení, aby ponechal své zařízení v objektu jako „studenou zálohu“ pro stavebníka. Projektová dokumentace
tak neřešila změnu způsobu vytápění v souladu s ustanovením § 77 odst. 5 zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).
[15] Žalobce nemá se stavebníkem uzavřenou smlouvu pro dodávku tepelné energie a nemá sjednaný způsob hrazení nákladů na udržování zařízení jako zálohového zdroje. Nemá proto zájem na ponechání svého zařízení v objektu, toto zařízení na svůj náklad a v rámci plnění povinností podle energetického zákona udržovat a bez existence právního důvodu pro umístění zařízení tyto náklady přenášet na další odběratele tepelné energie. Žalobce ale také nemůže udělit stavebníku souhlas s odstraněním zařízení, protože nebyly sjednány podmínky pro takový postup a náhrada nákladů na odpojení a změnu vytápění. Je na stavebníku, aby tyto kroky učinil, případně si zajistil možnost odstranění zařízení bez souhlasu žalobce formou soudního rozhodnutí. Žalobce z toho dovozuje, že stavebník musí v případě zájmu o změnu způsobu vytápění doložit souhlas vlastníka zařízení s demontáží zařízení nebo dohodu o tom, že vlastník zařízení souhlasí s ponecháním zařízení v objektu.
[16] Dotčenost veřejných subjektivních práv žalobce dovozoval z vlastnického práva k soustavě zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“). SZTE, která je umístěna v domě, s tím, že k zásahu do tohoto vlastnického práva dojde v důsledku stavební úpravy, která toto vlastnické právo omezuje nejméně v rozsahu užívání, údržby, ochrany, bezpečnosti
a prevence škod.
[17] V žádosti o stavební povolení ani v žádném z rozhodnutí obou stavebních úřadů není definováno, které ze zařízení ve vlastnictví žalobce je rozhodnutím chráněno. Popis zařízení
a zejména pak popis zařízení žalobce se neobjevil v samotném textu rozhodnutí. Předmětné rozhodnutí tak nelze vykonat, a to právě kvůli absenci popisu zařízení žalobce.
[18] Žalobce je dále přesvědčen, že jak žalovaný, tak stavební úřad se nezabývaly
a nevypořádaly správně s námitkou žalobce o tom, že předmětnou stavbou dochází k zmenšení SZTE.
[19] Žalobce dále namítal nezákonnost řízení vedeného před stavebním úřadem,
neboť řízení nebylo vedeno podle § 81 odst. 2 písm. c) stavebního zákona jako územní řízení. Na danou změnu přitom nedopadá ustanovení § 81 odst. 3 stavebního zákona, měl být použit restriktivní výklad pojmu stavební úpravy. Jednalo se o stavbu, která podstatně mění nároky na okolí – nově působí stavba emise, má zvýšenou náročnost na dodávky plynu, v okolí stavby vznikne naddimenzovaná SZTE. Stavební úřady upřednostňují soukromý zájem stavebníka na úspoře ceny tepelné energie nad zájmem veřejným. Přímo sousedící stavba – SZTE je bezprostředně dotčena změnou vytápění, neboť dojde k poklesu potřeby jejího využití a soustava, jak byla vystavěna, není způsobilá k funkčnímu provozu při nastolení stavu pod určitými mezními hodnotami odběru. Teplárenství není tržním odvětvím, jde o odvětví plně regulované a nelze provádět na SZTE takové kroky, aby bylo možno okamžitě reagovat na změny trhu. Žalobce v řízení před správními orgány žádal důkaz u příslušných správních orgánů, resp. osob odborně způsobilých, o tom, že stavba ohrožuje bezprostředně jeho vlastnické právo k SZTE. Rozhodnutí tak porušuje právo žalobce na ochranu jeho vlastnického práva.
[20] Žalovaný dále nesprávně dovodil, že podle § 3 odst. 1 energetického zákona není povinen zkoumat soulad stavby s veřejným zájmem, nezohlednil tak § 2 odst. 4 správního řádu.
[21] Žalobce vyzval soud, aby se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda danou stavbu posuzovat jako změnu stavby ve smyslu stavební úpravy nebo jako změnu stavby,
kterou instalováním kotelny dojde ke snížení celkové plochy jednotek v domě, neboť bude zastavěn nebytový prostor a dojde tak ke změně spoluvlastnických podílů. Mělo by být postupováno stejně, jako když jde o kotelny vně budovy, žalobce byl zbaven namítat rozhodné skutečnosti v územním řízení. Správní orgány postupovaly nesprávně, pokud k této námitce nepřihlédly v odvolacím řízení a navíc zamítly požadavek žalobce na provedení důkazu zjištěním vlastnických vztahů k navrhované stavbě.
[22] Žalobce je přesvědčen, že doplněním části II. výroku o body 15. a 16. byl zkrácen na svých procesních právech, když toto rozhodnutí žalobce již nemohl podrobit přezkumu odvolacího správního orgánu. Tato skutečnost je umocněna tím, že žalovaný sám prováděl dokazování (otázka energetické náročnosti budovy). Žalobce tak nemohl ani podat námitky proti vyhodnocení energetické náročnosti budovy. V možnosti vyjádřit se ke skutkovému stavu byl žalobce dále omezen tím, že že stavební úřad po provedeném místním šetření
a po uplynutí lhůty pro vyjádření, přijal dne 14. 11. 2011 doplnění žádosti stavebníka
o stavební povolení a téhož dne bez jakéhokoliv upozornění žalobce na nově doplněnou žádost o této rozhodl. Žalobce tak byl zkrácen na právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
[23] Žalobce namítal neúplnost žádosti o stavební povolení a neúplnost projektové dokumentace, která neobsahovala změnu způsobu vytápění podle energetického zákona. Tímto jsou dotčena věcná práva žalobce k SZTE zejména k části umístěné v objektu,
když zařízení je v objektu ponecháno, ale žalobce jej musí na své náklady provozovat. Zároveň provedenou změnou vytápění došlo ke změně hydraulických parametrů SZTE. Stavební úřad nechránil vlastnické právo žalobce k celé SZTE, ale hodnotil jen přípojku.
[24] Další vada řízení spočívá v tom, že napadená rozhodnutí žádným způsobem neřeší odvolací body učiněné žalobcem, pokud jde o stanoviska dotčených orgánů státní správy, zejména na úseku ochrany ovzduší, hospodaření s energií, vnitřního prostředí. Stavba byla podle názoru žalobce povolena v rozporu s § 3 odst. 8 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, když nebyla správně řešena otázka ekonomické přijatelnosti napojení na SZTE; z rozhodnutí neplyne, jaká metoda pro výpočet ekonomické přijatelnosti byla použita,
co konkrétně a s jakým výsledkem bylo správními orgány hodnoceno. Nebylo uvedeno,
zda správní orgány hodnotily možnost vytápění zdrojem kombinujícím výrobu tepla
a elektrické energie. Z pohledu doporučujícího stanoviska Ministerstva životního prostředí nedoložil stavebník všechny skutečnosti, rozhodnutí jsou v této části téměř nepřezkoumatelná, resp. nevypořádávají námitky a odvolací body žalobce. Žalovaný se nesprávně vypořádal s odvolacími námitkami směřujícími do závazných stanovisek, která jsou dle žalobce nezákonná a nicotná, protože nebyla řádně odůvodněna, přitom se vyjadřují ke stavbě,
která se žalobce bezprostředně dotýká. Odborná stanoviska musí být zákonná, aby chránila zařízení žalobce z pohledu veřejnoprávních předpisů. Podle žalobce bylo stavební povolení vydáno v rozporu se zákonem č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energiemi, nebyla jasně vymezena energetická náročnost budovy ve vztahu ke změně způsobu vytápění. Žalobce přitom trvá na názoru, že v řízení mělo být zajištěno závazné stanovisko SEI.
[25] Žalobce se dovolával ochrany SZTE ve veřejném zájmu v souvislosti s § 114 stavebního zákona, neboť provoz SZTE ve veřejném zájmu patří k vlastnictví SZTE. Žalobce zdůraznil, že nákup a investice do udržování a provozování SZTE činil v době, kdy SZTE požívala ochrany ve veřejném zájmu a pokud žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí,
činí tak k ochraně svého subjektivního veřejného práva (věcného práva k SZTE). Správním orgánům žalobce vytýkal, že upřednostnily individuální zájem subjektu na levnějším vytápění oproti zájmu společnosti na existenci provozuschopné sítě SZTE, která byla vybudována jako nedílný celek závislý na tom, jak jednotlivé body fungují. SZTE je chráněno a výroba
a distribuce tepla je ve veřejném zájmu, ten posiluje význam SZTE a je chráněn zákonem o ochraně ovzduší. Žalobce je jako vlastník SZTE oprávněn dovolávat se ochrany SZTE
ve veřejném zájmu a nesouhlasí s postupem, kdy správní orgány toto právo žalobci upírají, neboť zde není jiného subjektu, který by byl k výkonu takového práva oprávněn.
[26] Žalovaný zatížil řízení vadou, pokud nesprávně vyložil Krajskou energetickou koncepci, resp. Územní energetickou koncepci Města Jablonec nad Nisou. JENOM TOLIK?
[27] Rozhodnutí stavebního úřadu je nepřezkoumatelné, stavební úřad nevymezil, jaký skutkový stav byl vzat jako prokázaný, jak právní otázky řešil a podle jakých právních norem.
[28] Rozhodnutí jsou neurčitá, pokud se týká vymezení zařízení žalobce v prostorách předmětného domu, toto zařízení stavební úřad nepopsal, jeho rozhodnutí žalovaný potvrdil. Z žádného rozhodnutí tak neplyne, jaké konkrétní zařízení žalobce požívá ochrany, rozhodnutí je tak nevykonatelné, pokud není zřejmé, jaké povinnosti ukládá. Pojem zařízení ve vlastnictví žalobce je právně nepřesný a neurčitý.
[29] Žalobce zopakoval, že žalobní body směřují k ochraně jeho veřejného subjektivního práva na zákonný proces, dobrou správu, zákonnost a předvídatelnost rozhodnutí a souvisí s ochranou jeho vlastnického práva k SZTE. Proto všechny žalobní body mohl žalobce činit z titulu svého účastenství dle § 109 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Ustanovení § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší primárně slouží k ochraně ovzduší, sekundárně však k ochraně SZTE, a proto je právem i povinností žalobce použít i argumentaci směřující k ochraně SZTE, včetně argumentací ekonomickými zájmy.
[30] Dále žalobce namítal porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu Listiny základních práv a svobod, práva na ochranu vlastnictví a při extenzivním výkladu také právu nebýt podroben nuceným službám.
[31] Naposledy žalobce spatřuje jako zásah do vlastnického práva k zařízení tvořícímu část SZTE a umístěnému v objektu, pokud žalovaný jako odvolací orgán uložil podmínku k umožnění přístupu žalobce k zařízení stavebníkovi, nikoliv vlastníku objektu, aniž by zkoumal, zda stavebník a vlastník jsou stejné osoby.
[32] Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a požadoval náhradu nákladů řízení.
III.
[33] V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zdůraznil, že žalobce ve svém žalobním návrhu nedoložil, že rozhodnutím předmětné stavby bylo zasaženo do jeho vlastnických práv k zařízení v jeho vlastnictví.
[34] Žalovaný odkázal na zákres stávajících sítí žalobce v příloze dopisu ze dne 1. 6. 2011
a výkres, jež je součástí projektové dokumentace, a na zjištění učiněná při místním šetření
ze dne 15. 9. 2011, ze kterých vyplývá jednoznačnost vymezení navrhovaného zařízení i zařízení ve vlastnictví žalobce.
[35] Žalovaný objasňuje, že řízení o povolení výstavby kotelny je vymezeno návrhem na stavební povolení, kdy zákonná hlediska, jež je stavební úřad a posléze i žalovaný povinen zohledňovat, se vztahují primárně k navrhované stavbě z hlediska veřejnoprávní úpravy. Žalobcovy námitky však směřují primárně do realizace soukromoprávních vztahů, především do roviny dodávky tepelné energie mezi žalobcem a odběrateli předmětného objektu. Ohledně přístupu žalobce k zařízení v jeho vlastnictví svědčí žalobci věcné břemeno; je výlučně v pravomoci žalobce, jak se svým věcným právem naloží.
[36] Žalovaný konstatoval, že po provedeném přezkumu prvostupňového rozhodnutí dospěl k závěru, že stavba a její účinky nebudou mít vliv na okolí, který by překračovaly meze stanovené příslušnými předpisy. Výrok rozhodnutí stavebního úřadu i výrok rozhodnutí žalovaného jsou určité, když je dostatečně individualizován stavebník, předmět povolení, umístění stavby a popis souvisejících technologií. Výroky obou rozhodnutí obsahují příslušné ustanovení právního předpisu, na základě kterého byla předmětná věc posouzena.
IV.
[37] Krajský soud o žalobě zahájil řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo v rozsahu a z hlediska námitek žalobce; byl přitom vázán skutkovým
i právním stavem v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.)
Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
V.
[38] Nejprve se soud musel zabývat žalobní výtkou nicotnosti rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu, k níž by ostatně musel přihlédnout z úřední povinnosti dle § 76 odst. 2 s. ř. s..
[39] Za nicotný je podle doktríny a dosavadní judikatury správních soudů třeba považovat správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost). Z uvedeného přehledu vyplývajícího z dosavadního stavu judikatury je zřejmé, že nicotným
je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami shora zmíněnými, že jej vůbec
za rozhodnutí ani považovat nelze. Tyto vady jsou natolik závažné, že způsobí faktickou neexistenci samotného správního aktu.
[40] Žádné shora popsané vady napadených rozhodnutí soud nenalezl. O nicotnost se nejednalo ani z důvodu žalobcem namítané faktické a právní neuskutečnitelnosti rozhodnutí. Soud konstatuje, že s obdobnou námitkou téhož žalobce se již ve své rozhodovací činnosti setkal, a nevidí důvod odchýlit se od svých dřívějších závěrů obsažených např. v rozsudku ze dne 26. 1. 2011, čj. 59 A 68/2010-104, přezkoumaném Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, čj. 9 As 52/2011-159, www.nssoud.cz, jakož i řady dalších rozhodnutí zdejšího soudu v obdobných věcech, v nichž byli totožní účastníci řízení, jako jsou nyní v souzené věci.
[41] Argumentem pro nicotnost není ani žalobní námitka, že projektová dokumentace neřeší změnu způsobu vytápění v souladu s § 77 odst. 5 energetického zákona. Podle
§ 77 odst. 5 energetického zákona může být změna způsobu vytápění provedena pouze na základě stavebního řízení se souhlasem orgánů ochrany životního prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí. Soud nesdílí názor žalobce, že by snad odstranění některých částí rozvodného tepelného zařízení ve vlastnictví žalobce muselo být nutně uskutečněno
a muselo být vždy řešeno jako součást stavebních úprav souvisejících s povolovanou změnou způsobu vytápění. Pokud se povolovaná změna způsobu vytápění bytového domu
a s ní související stavební úpravy nedotknou rozvodného tepelného zařízení žalobce
(s výjimkou odpojení od jeho zařízení v podobě uzavření a zaslepení ventilů) a umístění nového zdroje tepla a jeho napojení na stávající vnitřní rozvody nevyvolá nutnost stavebně technického odstranění jeho částí, je otázka dalšího setrvání částí žalobcova rozvodného tepelného zařízení v prostorách bytového domu otázkou soukromoprávní, k jejímuž řešení nebyl stavební úřad a žalovaný v daném návrhovém stavebním řízení povoláni. Shodně
se k danému problému postavil i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, čj. 9 As 52/2011-159, www.nssoud.cz, rovněž konstatoval, že zabezpečení či odstranění částí zařízení žalobce je otázkou týkající se soukromoprávního vztahu mezi žalobcem
a stavebníkem. Řešení otázky dalšího setrvání žalobcových částí rozvodného tepelného zařízení či jejich odstranění bude vyžadovat součinnost obou stran, bude věcí jednání a dohody žalobce a stavebníka, případně předmětem soudního sporu, nemusí být vyřešena
ve stavebním řízení a nemusí být součástí stavebního povolení na změnu způsobu vytápění
ve smyslu § 77 odst. 5 energetického zákona. Z citovaného ustanovení také nelze dovodit,
že náklady na provedení změny způsobu vytápění a náklady spojené s odpojením
od rozvodného tepelného zařízení musí být uhrazeny ještě před provedením takové změny a že změna způsobu vytápění by byla závislá na předchozí úhradě těchto nákladů. Z žádného zákonného ustanovení rovněž nelze dovodit povinnost stavebníka doložit souhlas žalobce jako vlastníka rozvodného tepelného zařízení s dalším ponecháním v zařízení v objektu jako nutnou podmínku pro vydání stavebního povolení na změnu způsobu vytápění. Stavební povolení ve spojení s rozhodnutím žalovaného nejsou právně a fakticky neuskutečnitelnými rozhodnutími jen proto, že neřeší odstranění částí žalobcova rozvodného tepelného zařízení, když s jeho setrváním v předmětném objektu žalobce z důvodu vyšších nákladů na jeho údržbu nesouhlasí. Napadená rozhodnutí žalobce nenutí vynakládat náklady na udržení jeho zařízení v domě a přenášet tyto náklady na další odběratele. Reflexe ekonomických úvah žalobce je z hlediska právního posouzení věci irelevantní. V namítaných skutečnostech soud neshledal ani nezákonnost přezkoumávaných rozhodnutí.
[42] Nicotnost, ba ani nezákonnost, správních rozhodnutí pak nezpůsobuje ani formulace doplnění podmínky č. 15. a 16. části II. výroku rozhodnutí stavebního úřadu, tak jak to učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Ze stavebního povolení plynou práva a povinnosti jen stavebníku. Otázka dalšího setrvání či demontáže zařízení žalobce je otázkou soukromoprávní a z podmínky č. 16 rozhodně nelze dovodit, že by stavební úřad jakkoli založil právo stavebníku zasahovat do zařízení žalobce, uvedl-li že plynová kotelna může být na stávající rozvody napojena po odpojení rozvodů od zařízení SZTE. Formulace této podmínky pro provedení stavby nic nemění na skutečnosti, že stavebník při provádění povolené stavby musí vždy postupovat v souladu s povinnostmi dle energetického zákona, jakož i v souladu se soukromoprávními ujednáními se žalobcem. Podmínkou č. 15 pak je žalobcovo rozvodné tepelné zařízení chráněno před vlivy povolované plynové kotelny, jde o specifikaci generální prevence předcházení škod. Má-li žalobce za to, že doplněním části II. výroku o body 15.
a 16. byl zkrácen na svých procesních právech, když toto rozhodnutí žalobce již nemohl podrobit přezkumu odvolacího správního orgánu, soud poukazuje na § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle kterého může odvolací orgán napadené prvostupňové rozhodnutí
nebo jeho část změnit; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Vzhledem k tomu
že žalobce není v postavení, kterému by byla ukládána povinnost, nedošlo doplněním výroku stavebního úřadu v rozhodnutí žalovaného k nezákonnému zkrácení jeho procesních práv.
[43] Soud nesouhlasí s žalobcem, že v žádosti o stavební povolení ani v žádném z rozhodnutí obou stavebních úřadů není definováno, které ze zařízení ve vlastnictví žalobce je rozhodnutím chráněno. Popis zařízení a zejména pak popis zařízení žalobce se neobjevil v samotném textu rozhodnutí. Předmětné rozhodnutí tak nelze vykonat, a to právě kvůli absenci popisu zařízení žalobce.
[44] Ohledně žalobcem tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí je třeba předem vytknout otázku specifického postavení žalobce v řízení před správními orgány. Již ve svých předchozích rozsudcích (ze dne 22. 9. 2010, čj. 59 Ca 87/2009-64, ze dne 19. 10. 2010,
čj. 59 A 7/2010-36, ze dne 5. 12. 2012, čj. 59 A 65/2011-65) soud zaujal právní názor ohledně účastenství vlastníka rozvodného tepelného zařízení a současně dosavadního dodavatele tepelné energie do objektu, jehož se týkají stavební úpravy spočívající v umístění nového zdroje vytápění, a jeho práva uplatňovat ve stavebním řízení svoje výhrady proti povolovanému záměru změny způsobu vytápění. Soud má nadále za to, že omezená možnost ostatních účastníků stavebního řízení uplatňovat své výhrady proti povolované stavbě
(v daném případě možnost žalobce uplatňovat námitky proti stavebním úpravám za účelem vybudování plynových kotelen v bytovém domě) podle § 114 odst. 1 stavebního zákona, navíc ještě omezená lhůtou stanovenou v duchu zásady koncentrace správního řízení, determinuje také možnost žalobce vznášet úspěšně pouze některé žalobní námitky v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
[45] Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu správní soudy poskytují ochranu každému, kdo tvrdí, že byl na těchto právech zkrácen nezákonným správním rozhodnutím. Soud setrvává na svém názoru, že se nejedná o všeobecnou soudní kontrolu zákonnosti rozhodování správního orgánu v dané věci. To je ještě zdůrazněno dispoziční (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.) a koncentrační (§ 72 odst. 1 ve spojení s § 71
odst. 2 s. ř. s.) zásadou, kterými je soudní přezkum ve správním soudnictví ovládán. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nelze úspěšně vznášet k ochraně veřejných subjektivních práv jiné osoby či pouze – mimo případů, jež přímo vyplývají z platné právní úpravy – k ochraně veřejného zájmu, neboť skutečnost, jaká práva fyzické či právnické osoby mohou být přímo nebo v důsledku porušení jejích práv v předcházejícím řízení (tedy procesních) zkrácena, se odvíjí od toho, co bylo předmětem řízení před správním orgánem, a také od toho, co založilo účastenství fyzické či právnické osoby v takovém řízení. Procesní postavení před správními orgány determinují posouzení žalobní legitimace a následně i důvodnosti podané žaloby, Z uvedeného vyplývá závěr již judikovaný správními soudy, že „žalobce může namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž zkrácením na právech je třeba rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale také na právech procesních (§ 65 s. ř. s.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 7 A 139/2001-67, publ. ve Sb. NSS č. 379/2004, obdobně rozsudek ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007-83, www.nssoud.cz).
[46] Žalobce v souzeném případě napadl rozhodnutí o povolení stavby – stavebních úprav spočívajících ve změně způsobu vytápění bytového domu (vybudování plynových kotelen), kde žalobce nebyl „přímým adresátem“ vydaného povolení stavby. Stavební úřad i žalovaný si byli vědomi procesního postavení žalobce ve stavebním řízení a z tohoto pohledu posuzovali námitky žalobcem vznášené, jasně deklarovali, že žalobce mohl jako účastník řízení úspěšně vznášet podle § 114 odst. 1 stavebního zákona jen ty námitky, kterými poukáže na přímé dotčení svých práv – práv odpovídajících zákonnému věcnému břemeni za účelem přístupu ke svému rozvodnému tepelnému zařízení v domě (podrobně se odůvodněním této otázky soud zabýval ve svých předchozích rozsudcích), resp. vlastnických práv k tomuto zařízení. Soud se s tímto výkladem ztotožňuje a nepovažuje tak za důvodnou námitku žalobce nesprávného restriktivního výkladu § 114 odst. 1 stavebního zákona. K této otázce se shodně vyslovil i Nejvyšší správní soud ve shora cit. rozsudku ze dne 9. 11. 2011,
čj. 9 As 52/2011-159, www.nssoud.cz, ve kterém se zabýval omezenou možností ostatních účastníků stavebního řízení vznášet proti povolované stavbě námitky, a to i z pohledu samotné ústavnosti tohoto ustanovení. Shodně hodnotil Nejvyšší správní soud omezenou možnost účastníka vznášet námitky ve stavebním řízení o změně způsobu vytápění a následně jeho omezenou možnost úspěšně uplatňovat žalobní námitky před správním soudem i v rozsudku ze dne 3. 3. 2011, čj. 7 As 108/2010-76, www.nssoud.cz. Lze tedy uvést, že stavební úřad i žalovaný postupovali v souladu se zákonem, pokud se zabývali jen těmi námitkami žalobce, které spadaly do rámce vymezeného v ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona, ostatními pak v podstatě v rámci zkoumání zákonných předpokladů pro vydání napadených rozhodnutí. Z žádného právního předpisu nelze dovodit, že by žalobce jako držitel licence na rozvod tepla a vlastník a provozovatel soustavy SZTE a dosavadní dodavatel tepelné energie do předmětného bytového domu byl účastníkem stavebního řízení z důvodu možnosti chránit veřejný zájem na ochraně soustavy SZTE a vznášet v tomto směru ve stavebním řízení námitky mimo rámec § 114 odst. 1 stavebního zákona.
[47] Pokud se žalobce dovolával ochrany svého vlastnického práva k soustavě SZTE
ve veřejném zájmu, učinil tak opět obecně. Nespecifikoval, jak se povolené stavební úpravy za účelem změny způsobu vytápění předmětného domu konkrétně dotknou jeho možnosti soustavu SZTE či části rozvodného tepelného zařízení užívat, udržovat, neuvedl,
jak je ohrožena ochrana, bezpečnost a prevence vzniku škod. Žalobce zdůraznil, že povolením stavby došlo ke změně hydraulických parametrů soustavy SZTE. Žalobce ani v řízení před stavebním úřadem a žalovaným nedokázal tyto skutečnosti specifikovat, jednotlivé námitky a odvolací námitky s konkrétním ohrožením svého zařízení v domě či přístupu k němu,
ale ani s konkrétním ohrožením soustavy SZTE nespojoval. Přitom, jak plyne z projektové dokumentace (půdorys instalace) a zákresu zařízení, který žalobce pro účely stavebního řízení poskytl (dopis ze dne 1. 6. 2011), 2 plynové kondenzační kotle jsou umístěny v samostatné místnosti, jež jsou od prostoru, kde je zařízení žalobce umístěno, vzdáleny a stavebně odděleny. Z takto zjištěného skutkového stavu stavební úřad a žalovaný vycházeli a na základě tohoto zjištění dovozovali, že vlastnická ani jiná věcná práva žalobce nebudou dotčena.
[48] Z žádného ustanovení právního předpisu pak neplyne, a soud má za to, že tak neplyne ani z ustanovení § 3 odst. 2 energetického zákona, podle kterého přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie se uskutečňují ve veřejném zájmu, povinnost správních orgánů ve stavebním řízení zjišťovat, jak se změna způsobu vytápění dotkne provozování žalobcovy soustavy SZTE jako celku, a řešit, zda v důsledku povolované změny způsobu vytápění dojde k tomu,
že provozování soustavy SZTE již nebude pro žalobce možné či ekonomické, neboť jeho soustava byla dimenzována na jiný počet odběratelů tepelné energie. Nadto žalobce i v této otázce zůstává zcela v obecné rovině, ani v řízení správním ani řízení soudním žádná konkrétní tvrzení a důkazy o naddimenzování soustavy SZTE, dosažení mezních hodnot
a nefunkčnosti soustavy nepřinesl. Nelze odhlédnout od toho, že i nový způsob výroby tepelné energie spadá pod uvedené ustanovení energetického zákona. Ve stavebním řízení,
v němž je změna způsobu vytápění dle § 77 odst. 5 energetického zákona povolována, musí správní orgány chránit veřejným zájmem chráněným zvláštním zákonem, tj. nejen zkoumat, zda je v souladu s příslušnými ustaveními stavebního zákona, ale také energetického zákona
a v souladu s územní energetickou koncepcí a v souladu se zákonem o ochraně ovzduší. Dotčená ustanovení nelze vykládat tak, jak se to snaží naznačit žalobce, totiž že by stavebník, případně z vlastní iniciativy stavební úřady museli přinést důkaz o tom, že se povolovaná stavba nedotkne žalobcovy soustavy SZTE, a to za situace, kdy žalobce jako vlastník soustavy SZTE žádná konkrétní tvrzení v tomto směru nepředkládá. Energetický zákon v cit. ustanovení § 77 odst. 5 (a rovněž ustanovení § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší) se změnou způsobu dodávky nebo změnou způsobu vytápění počítá, odběrateli se ukládá povinnost hradit náklady spojené s odpojením od rozvodného tepelného zařízení, a případně náklady na přeložku rozvodných tepelných zařízení dle § 86 odst. 2 energetického zákona. Lze také konstatovat, že žalobcova soustava SZTE jistě nebyla koncipována tak, že by nebylo odpojení (ale také připojení) odběratelů tepelné energie možné, opačný názor by zcela jistě směřoval právě proti ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona a absenci zákonné povinnosti připojení stavby na již existující soustavu dálkového SZTE. Soud zastává názor, že otázka zhoršení ekonomiky provozu SZTE nemohla být řešena v probíhajícím řízení a nemohla by být sama o sobě důvodem pro odepření vydání povolení na změnu způsobu vytápění při splnění zákonných podmínek. Stavební úřad ani žalovaný nejsou jako orgány státní správy zákonem povolány ve stavebním řízení řešit otázky týkající se vlivu změny způsobu vytápění v bytovém domě na snížení účinnosti žalobcovy SZTE, ekonomiky jeho provozu a ochrany investic žalobce do jeho rozvodných tepelných zařízení a zdroje tepelné energie. Žalobce
se proto ani před správním soudem nemůže s úspěchem ochrany těchto práv dovolávat,
byť se tak snaží činit, dovolávaje se ochrany veřejného zájmu.
[49] Soud se především musel vypořádat s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného, a to i z důvodu nevypořádání se s odvolacími důvody, a uvádí, že námitka nepřezkoumatelnosti a porušení § 89 odst. 2 správního řádu byla uplatněna obecně a tak je možné jen v obecné rovině konstatovat, že rozhodnutí žalovaného a prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu soud za nepřezkoumatelná nepovažuje. Stavební úřad uvedl, kdo je stavebníkem, zdůvodnil žalobcovo účastenství a jeho omezenou možnost úspěšně vznášet v řízení námitky, posoudil rozsah podkladů, které stavebník předložil, přičemž soud nepovažuje za nezbytně nutné, aby veškeré předložené písemnosti stavební úřad podrobně konstatoval, když jsou založeny ve správním spisu, včetně projektové dokumentace. Stavební úřad se zabýval předloženými stanovisky dotčených orgánů státní správy a z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že tato stanoviska hodnotil z hlediska případného rozporu povolované stavby – stavebních úprav (vybudování plynových kotelen) s veřejnými zájmy chráněnými zvláštními zákony tak, že jsou kladná a že podmínky stanovené zvláštními zákony na ochranu veřejných zájmů byly splněny. Jak z rozhodnutí stavebního úřadu, tak napadeného rozhodnutí žalovaného, jež tvoří jeden celek, vyplývá zjištěný skutkový stav projednávané věci včetně posouzení, kde se nachází části rozvodného zařízení žalobce, zda bude dotčeno, právní úvahy obou správních orgánů a jejich závěr o aplikaci příslušných ustanovení nejen stavebního zákona, ale i dalších právních předpisů, především energetického zákona (včetně posouzení souladu povolované stavby s územními energetickými koncepcemi) a zákona na ochranu ovzduší. Soud má také za to, že z obou správních rozhodnutí lze seznat, jak se správní orgány vypořádaly s námitkami žalobce, zda je považovaly za uplatněné v souladu s § 114 odst. 1 stavebního zákona nebo nikoli; pokud se námitky týkaly souladu povolované stavby se zákonem, správní orgány se jimi zabývaly v rámci zdůvodnění naplnění zákonných podmínek pro povolení stavby – stavebních úprav, resp. žalovaný v rámci přezkumu zákonnosti stavebního povolení k odvolání žalobce. Žalobce ani nespecifikoval, s jakými odvolacími námitkami se podle něj žalovaný zcela nevypořádal.
[50] Námitka nesprávného procesního postupu spočívajícího dle tvrzení žalobce v neprovedení územního řízení nebyla ze strany žalobce spojena s konkrétním tvrzením
o tom, jak se tento postup ze strany správních orgánů negativně dotkl žalobcova právního postavení. Žalobce v žalobě neuváděl, že by snad v důsledku postupu správních orgánů nemohl uplatnit nějaká svá procesní práva, včetně uplatnění konkrétních účastnických námitek ve vztahu k ochraně svých hmotných práv, které by býval mohl v takovém územním řízení s úspěchem vznést a správní orgány se takovými námitkami odmítly zabývat v řízení stavebním. Žalobní bod tak nebyl soudem shledán jako důvod pro zrušení napadených správních rozhodnutí. Namítá-li žalobce porušení zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů,
a dovozuje z něj zásah do svých věcných práv, pak soud tuto námitku důvodnou také neshledal. Žalobcovo právo odpovídající legálnímu věcnému břemeni strpění přístupu
je vázáno na předmětný bytový dům a pozemek jako nemovitost, když z povahy tohoto práva jako práva věcného plyne, že váže každého vlastníka zatížených nemovitostí. Ani případné změny ve velikosti spoluvlastnických podílů tak nemohly žalobcovo věcné právo přístupu k předmětnému domu a pozemku za účelem provozu a údržby svého zařízení ovlivnit.
[51] Jak již bylo uvedeno, z žádného právního ustanovení nelze dovodit povinnost stavebních úřadů ve stavebním řízení vedeném podle § 77 odst. 5 energetického zákona pořizovat znalecké posudky o funkčnosti žalobcovy soustavy SZTE a případném vlivu povolované změny způsobu vytápění domu na její provoz. K námitce absence dotazu na SEI pak zbývá konstatovat, že stavební úřad měl k dispozici vyjádření SEI, územního inspektorátu pro Liberecký kraj, ze dne 27. 4. 2011, z něhož plyne, že v daném řízení SEI nebyla dotčeným správním orgánem, který by vydával závazné stanovisko či byl nějakým způsobem povolán chránit žalobcovy zájmy z pohledu zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energiemi. Ostatně není zřejmé, z jakého právního předpisu pak žalobce povinnost SEI vyjadřovat
se v daném stavebním řízení k fungování žalobcovy soustavy SZTE dovozuje. Pro žalobcem zdůrazňovaný požadavek, aby v řízení bylo zajištěno závazné stanovisko SEI, soud nenachází zákonnou oporu.
[52] Ohledně námitek směřujících do závazných stanovisek obsažených ve správním spise soud konstatuje, že pokud žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodů, které vztáhnul ke stanoviskům orgánů státní správy na úseku ochrany ovzduší a vnitřního prostředí, pak se jednalo se o námitky jdoucí nad rámec oprávnění žalobce vznášet v řízení připomínky k povolované stavbě dle § 114 odst. 1 stavebního zákona. Žalobce nemohl být namítaným postupem zkrácen na právu na příznivé životní prostředí, neboť takové právo mu jako právnické osobě z povahy věci náležet nemůže, neboť zmíněné právo náleží jen fyzickým osobám jako biologickým organismům (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, č. j. 5 A 98/1998-109, publ. SJS 888/2001). Totéž platí ve vztahu ke stanovisku Krajské hygienické stanice, která vydala souhlasné stanovisku z hlediska ochrany veřejného zdraví s podmínkou zkušebního provozu na základě zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Námitky směřující do stanovisek dotčených správních orgánů jdou nad rámec § 114 odst. 1 stavebního zákona, žalovaný nebyl povinen k nim přihlížet, neboť s jejich namítanou nezákonností a neúplností žalobce nijak nespojuje zásah do svých hmotných práv, proto nebyl povinen v odvolacím řízení vyžádat potvrzení nebo změnu těchto stanovisek ani iniciovat přezkumné řízení, jak se toho žalobce dovolává. Ani v žalobě se tak žalobce nemůže s úspěchem nezákonnosti napadeného rozhodnutí v tomto směru dovolávat, tvrzená nezákonnost nemůže mít žádný dopad do právní sféry žalobce. Shodně judikoval i Nejvyšší správní soud v již cit. rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71.
[53] K žalobcem opakovaně atakované otázce ochrany jeho veřejných subjektivních práv soud připomíná, že vztah mezi žalobcem jako dodavatelem tepelné energie a stavebníkem byl vztahem soukromoprávním, založeným na smlouvě o dodávce tepelné energie, který byl ukončen, a ani případné nepovolení změny způsobu vytápění ve stavebním řízení neznamená automatické obnovení dodávky tepelné energie do dotčené budovy právě žalobcem. Žalobce je sice povinen jako držitel licence na rozvod tepla podle § 76 odst. 1 energetického zákona uzavřít smlouvu o dodávce tepelné energie, nicméně uzavření takové smlouvy předpokládá žádost ze strany odběratele tepelné energie při splnění zákonných podmínek podle
cit. ustanovení. Není pravda, že správní orgány v daném případě rezignovaly na posouzení změny způsobu vytápění předmětného domu z hlediska ochrany veřejného zájmu. Ochrana veřejných zájmů, jež jsou chráněny jednotlivými zvláštními právními předpisy, byla zajištěna právě ve spolupráci s dotčenými správními orgány a po posouzení povolované stavby z hlediska územní energetické koncepce a zákona o ochraně ovzduší.
[54] K námitce absence posouzení stavby ze strany Krajského úřadu Libereckého kraje jako orgánu ochrany ovzduší lze uvést, že namítaná vada se nijak nedotýká porušení práv žalobce. Výkonem povolovaných plynových kotelen se stavební úřad a následně žalovaný řádně zabývali, a protože dospěli k závěru, že se jedná o malý spalovací zdroj, závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší kraje nebylo vyžadováno. Posouzení změny způsobu vytápění z hledisek zákona o ochraně ovzduší (§ 77 odst. 5 energetického zákona ve spojení
s § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší) slouží k zajištění práva na ochranu ovzduší před znečištěním a nepříznivým účinkem látek na život, zdraví a životní prostředí, na kterém může být žalobce jako právnická osoba jen stěží zkrácen. Také je třeba znovu zmínit, že pod pojmem centrální zdroj tepla použitým v ustanovení § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší nelze vidět jen žalobcovu dálkovou soustavu SZTE, když centrálním zdrojem tepla může být i jiný zdroj tepla než dálkový, jež dodává teplo z jednoho centra více koncovým odběratelům.
[55] Soud se ztotožňuje s žalovaným (stavebním úřadem), že námitku nesouladu povolované změny způsobu vytápění z hlediska souladu s územní energetickou koncepcí, která byla v případě města Jablonec nad Nisou zpracovaná a vyhlášená ve formě vyhlášky města Jablonec nad Nisou č. 5/2004 ze dne 15. 4. 2004, nemůže žalobce dle § 114 odst. 1 stavebního zákona uplatnit. Z rozhodnutí správních orgánů je nicméně patrný názor,
s nímž soud souhlasí, že ani uvedená vyhláška nezakazuje jiné zdroje tepla než SZTE, když i nově povolovaný způsob vytápění je centrálním (nikoli však dálkovým), není jí založeno právo žalobce jako vlastníka soustavy SZTE dodávat do předmětného bytového domu tepelnou energii, což odpovídá přiměřené svobodě volby systému vytápění (kterou zmiňuje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2007, č. j. 1 As 16/2006-54, a které se z jiného pohledu dotýkal i nález Ústavního soudu Pl. ÚS 37/96). Stavební úřad i žalovaný pak nepominuli ani posouzení změny způsobu vytápění z pohledu územní energetické koncepce Libereckého kraje a zdůvodnili, že se jedná o doporučení pro města a obce na území Libereckého kraje s tím, že ani z tohoto dokumentu neplyne nemožnost vytápění předmětného objektu plynnými palivy a zákaz odpojení od žalobcovy soustavy SZTE. Toto ostatně odpovídá i závěrům obsaženým ve Stanovisku a metodice k odpojování od centralizovaného zásobování teplem Ministerstva pro místní rozvoj z listopadu 2011 (dostup.
na www.mmcr.cz), ve které bylo konstatováno, že: „Z citovaného judikátu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že opatřením obecné povahy nelze ukládat povinnosti nad rámec zákona, proto podle názoru Ministerstva pro místní rozvoj nelze do ÚPD včlenit požadavek na povinné připojení k SZTE. S ohledem na vymezení obsahu ÚEK zákonem o hospodaření energií a nařízením vlády č. 195/2001 Sb., kterým se stanoví podrobnosti obsahu ÚEK, nemůže požadavek na povinné připojení k SZTE obsahovat ani ÚEK.“
[56] Namítá-li žalobce nezákonnost napadených rozhodnutí pro nedostatečné vymezení povolovaného zařízení [žalobní námitka 11)], pak soud konstatuje, že způsob, kterým stavební úřad a žalovaný označili a vymezili část rozvodného tepelného zařízení soustavy SZTE ve vlastnictví žalobce, nezpůsobuje neurčitost napadených rozhodnutí. Jak již soud rozvedl, neztotožňuje se s žalobcem v tom směru, že by součástí stavebního povolení změny způsobu vytápění předmětného bytového domu mělo být i rozhodnutí o odstranění žalobcova zařízení, pokud stavební úpravy nevyvolají potřebu stavebně technického zásahu ve smyslu přemístění, odstranění žalobcova zařízení. Stavební úřad a žalovaný měli z projektové dokumentace a z vyjádření žalobce pro potřeby stavebního řízení zjištěno, kde je část žalobcova rozvodného tepelného zařízení umístěna, soud z obsahu správního spisu nezjistil, že by žalobci v průběhu správního řízení nebylo zřejmé, o které části jeho technické infrastruktury se jedná, že je mu zakreslení do projektové dokumentace nesrozumitelné apod. Žalobce sice namítá, že pojem „zařízení ve vlastnictví JTR“ je právně neurčitý, ale ani on neuvádí, jak má být právně správně a určitě jeho zařízení nazýváno a popisováno a jaký vliv to může mít na zákonnost napadených rozhodnutí.
[57] Co se týče žalobcovy námitky směřující proti postupu stavebního úřadu, který žalobce neseznámil s doplnění žádosti stavebníka o stavební povolení ze dne 14. 11. 2011, když téhož dne vydal stavební povolení, soud konstatuje, že pokud žalobce v rámci vznesené námitky současně neuvádí, jaký má toto jím tvrzené pochybení stavebního úřadu vliv na zákonnost přijatých rozhodnutí, jedná se o námitku neúplnou, jíž soud nemůže podrobit přezkumu. Skutečnost, že účastník řízení nebyl vyzván k seznámení se s určitým podkladem založeným ve spise, sama o sobě nepředstavuje vadu řízení, jež způsobuje nezákonnost správního rozhodnutí. Soudu přitom není zřejmé, jak by podání obsahující prohlášení nového majitele jednoho z bytových jednotek domu na adrese Hřbitovní 47, 466 01 Jablonec nad Nisou o tom, že byl seznámen s dosavadním průběhem řízení a připojení se tohoto nového majitele
ke Smlouvě o právu k provedení stavby uzavřené předchozím majitelem se společností XX, mohlo zasáhnout zákonnost stavebního povolení tím, že o tomto podání žalobce nevěděl.
[58] Ani posledně vznesenou výtku soud neshledal opodstatněnou. Bez ohledu na to,
zda stavební úřad uloží stavebníku (či vlastníku objektu) podmínku pro provedení stavby spočívající v umožnění přístupu k zařízení žalobce, či nikoli, nemůže být jeho postupem žalobcovo věcné právo odpovídající věcnému břemeni přístupu ke svému zařízení dotčeno. Jedná se totiž o věcné právo, které žalobci plyne přímo z energetického zákona. Podle
§ 77 odst. 6 energetického zákona jsou vlastníci nemovitostí, v nichž je umístěno rozvodné tepelné zařízení nebo jeho část nezbytná pro dodávku třetím osobám, povinni strpět umístění a provozování tohoto zařízení s tím, že podle § 76 odst. 5 písm. b) cit. zákona má držitel licence na rozvod tepelné energie právo vstupovat a vjíždět na cizí nemovitost v souvislosti
se zřizováním a provozem rozvodných zařízení. Podle přechodných ustanovení energetického zákona (§ 98 odst. 4 cit. zákona) zůstávají nedotčena oprávnění k cizím nemovitostem,
jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona. Stejná oprávnění měl dodavatel i podle § 9 odst. 11 dříve účinného zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci. Tento zákon také obsahoval obdobné přechodné ustanovení (§ 45 odst. 3 cit. zákona) ohledně nedotčení oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona. A jak již bylo uvedeno, toto žalobcovo věcné právo se váže k předmětné nemovitosti a pozemku a omezuje tak každého spoluvlastníka dotčených nemovitostí bez ohledu na to, zda to stavební úřad ve stavebním povolení vysloví
či nevysloví, příp. vysloví nepřesně. Zavázal-li k ochraně části rozvodného tepelného zařízení žalobci stavebníka, žalobcova práva tím nijak nezkrátil.
[59] Soud tak ze shora uvedených důvodů nezjistil, že by bylo ve správním řízení porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces, když neshledal porušení jeho procesních práv a práv směřujících k ochraně jeho vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že žaloba nebyla shledána jako důvodná, soud ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[60] Ve věci soud rozhodoval, aniž by nařídil ústní jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s., když s tímto postupem žalobce souhlasil a žalovaný svůj nesouhlas nevyjádřil
ve stanovené lhůtě.
VI.
[61] O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s.,
dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, ten ale náhradu nákladů řízení nežádal, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu řízení právo.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Liberci dne 25. července 2013
Mgr. Karel Kostelecký,
předseda senátu