11Af 28/2012 - 82
[OBRÁZEK]
Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce T. K., bytem v I., S. 848/5, zastoupeného JUDr.Ing.Helenou Horovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 18.6.2012, č.j.: 7483-3/2012-170100-021
t a k t o :
I. Rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 18. 6. 2012, č.j.: 7483-3/2012-170100-021, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8.760,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr.Ing.Heleny Horové, advokátky.
Odůvodnění
Žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen „žalovaný“) ze dne 18.6.2012, č.j.: 7483-3/2012-170100-021, jímž bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Ruzyně (dále jen „celní úřad“) ze dne 15.2.2012, č.j.: 334-3/2012-194100-021. Uvedeným rozhodnutím celního úřadu byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty (DPH) ve výši 112.305,80,- Kč. Skutkový stav, který vzal celní úřad jako základ pro své rozhodnutí, spočíval v tom, že žalobce dne 6.5.2008 osobně jako cestující leteckou přepravou dovezl ve svém cestovním zavazadle ze Spojených arabských emirátů do České republiky zboží, které na letišti Praha Ruzyně pronesl tzv. „zeleným“ východem, označeným „nic k proclení“; tato skutková zjištění vyplývají z kontroly, kterou u něj následně provedl celník. Žalovaný změnil výrok rozhodnutí celního úřadu dílčím způsobem tak, že upřesnil odkazy na zákonná ustanovení a doplnil údaje potřebné pro stanovení DPH; výše daně vyměřená žalobci zůstala beze změny.
Žalobce v podané žalobě namítl, že byl v důsledku postupu a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zkrácen na svých právech. Žalovaný porušil pravidla pro určení lhůty pro stanovení daně podle ustanovení § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, když vyměřil DPH po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Žalovaný dále porušil zásady daňového řízení, vyjádřené v ustanoveních §§ 5 a 6 daňového řádu, když aplikoval na daný případ neplatný právní předpis, konkrétně ustanovení § 47 odst.2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též ZSDP). Žalovaný dále porušil články 217 a 218 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12.10.1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“).
Lhůta pro stanovení daně je dána ustanovením § 148 daňového řádu; na této skutečnosti nic nemění ani to, že DPH při dovozu zboží je vybírána celními úřady, které se kromě jiného řídí celním kodexem. Žalovaný aplikoval na věc neplatný předpis – zákon o správě daní a poplatků, když nevzal v potaz přechodná ustanovení daňového řádu, konkrétně jeho ustanovení § 264. Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že běh lhůty pro vyměření daně se posuzuje po účinnosti daňového řádu podle tohoto předpisu s tím, že okamžik počátku běhu lhůty, určený podle dosavadních předpisů, zůstává zachován. K zániku práva na vyměření daně nicméně došlo podle názoru žalobce i podle zákona o správě daní a poplatků, neboť podle ustanovení § 47 ZSDP byla lhůta pro stanovení daně stanovena na dobu tří let od konce roku, v němž vznikla povinnost podat přiznání. Desetiletá lhůta, které se dovolává žalovaný, nepřichází v posuzované věci v úvahu; daň mohla být vyměřena nejpozději dne 31.12.2011.
Žalobce zdůraznil, že se s žalovaným shoduje v tom, že celní dluh (daňová povinnost) vznikl dne 6.5.2008. Ohledně právní úpravy stavení a přerušení prekluzivní lhůty žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2012, č.j. 9Afs 72/2011 – 218, dostupný na www.nssoud.cz. Není sporu o tom, že celní úřad žádný jiný úkon než celní kontrolu od května 2008 až do ledna 2012 neprovedl. V takovém případě nemohl přerušit základní tříletou lhůtu pro stanovení daně; samotná celní kontrola v květnu 2008 praktický vliv na přerušení prekluzivní lhůty neměla.
Žalovaný svým postupem porušil příslušná ustanovení celního kodexu, která určují, kdy měl celní úřad zaúčtovat clo (DPH) a jeho výši sdělit dlužníkovi. Podle ustanovení čl. 221 odst.3 celního kodexu nelze sdělení dlužníkovi provést po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu. Tuto lhůtu lze prodloužit za podmínek článku 221 odst.4 celního kodexu, Žalobce upozornil na to, že v době vzniku celního dluhu neexistovaly v české právní úpravě podmínky pro sdělení celního dluhu podle celního kodexu ve smyslu článku 221 odst.4 celního kodexu, když tyto podmínky byly do právního řádu zavedeny až ustanovením § 148 odst.6 daňového řádu. Nicméně ani podle těchto podmínek by nedošlo k posunutí lhůty pro zánik vyměření daně za datum 31.12.2011.
Pro výsledek daňového řízení je nepodstatný argument žalovaného o tom, že zboží spolu s obchodními fakturami byly celnímu úřadu předány až dne 9.12.2011. Předání faktur mezi jednotlivými odděleními téhož správního úřadu není úkonem ve smyslu rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.12.2012, č.j.: 7Afs 36/2008 – 134, rovněž dostupného na www.nssoud.cz. Prvním úkonem, který celní úřad vůči žalobci učinil po datu 6.5.2008, byla až výzva k součinnosti ze dne 19.1.2012. Tento úkon, stejně jako výzva – předvolání ze dne 4.1.2012, však podle názoru žalobce nastal až po uplynutí lhůty pro zánik práva vyměřit daň.
V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zaniklo k 1.1.2013 celní ředitelství a jeho nástupcem se stalo Generální ředitelství cel. Městský soud v Praze proto podle ustanovení § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s. – jednal s tímto žalovaným správním úřadem.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce nezohledňuje podstatné argumenty, obsažené v napadeném rozhodnutí. Žalobce především nebere v úvahu míru úplnosti, s níž je institut prekluze dotčené DPH upraven v celním kodexu jakožto v předpisu speciálním a přednostně použitelným před zákonem o správě daní a poplatků, respektive daňovým řádem. Podle článku 221 odst.4 celního kodexu jsou celní orgány povinny vyměřit žalobci předmětnou daň i po uplynutí tří let od vzniku dotčené daňové povinnosti, tj. i po datu 6.5.2011. Je tomu tak proto, že trestnost činu žalobce v daném případě prolomila tříletou lhůtu stanovenou článkem 221 odst.3 celního kodexu. Ustanovení § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků se v daném případě uplatnilo toliko pro určení maximální objektivní desetileté lhůty pro vyměření dotčené DPH, v níž je možné žalobci daň s ohledem na článek 221 odst. 4 celního kodexu vyměřit.
Žalovaný se nedomnívá, že se prekluzivní lhůta v daném případě řídí ustanovením § 148 odst.6 daňového řádu. Použití ustanovení § 148 by totiž bylo vzhledem k ustanovení § 264 odst.4 daňového řádu nepřípustně retroaktivní. Ustanovení § 264 odst.4 daňového řádu stanoví, že účinky právních skutečností, které mají vliv na běh prekluzivní lhůty a které nastaly přede dnem účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Uvedenou skutečností je v daném případě protiprávní jednání žalobce, pročež je třeba věc posuzovat podle zákona o správě daní a poplatků.
Vzhledem k tomu, že předmětnou prekluzivní lhůtu upravuje článek 221 celního kodexu, desetiletá prekluzivní lhůta, která zde dosud neuplynula, nebyla nijak přerušena, neboť celní kodex institut přerušení této lhůty nezná. Úprava tohoto institutu podle vnitrostátních předpisů na předmětnou prekluzivní lhůtu nedopadá (lhůta byla pozastavena až podáním odvolání na základě článku 221 odst.3 celního kodexu a následně podáním žaloby na základě ustanovení § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.).
Ustanovení článku 221 odst.4 celního kodexu nelze podle žalovaného vykládat tak, že je ponecháno na národní legislativě, zda uplatnění prolomení tříleté prekluzivní lhůty připustí. Nelze tedy učinit závěr, že se ve vnitrostátních předpisech nachází mezera, tj. neexistují podmínky platných předpisů; tyto podmínky je třeba v platném právu nalézt. Nicméně podmínkou platných předpisů je v daném případě právě úprava objektivní prekluzivní lhůty podle ustanovení § 47 odst.2 zákona o správě daní a poplatků. Tato podmínka byla v daném případě dodržena.
Na základě shora uvedeného žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce využil svého práva podat k vyjádření žalovaného správního úřadu repliku, v níž uvedl, že článek 221 odst.4 celního kodexu je pro danou věc irelevantní, neboť v ni jde o vyměření daně, nikoli o vyměření cla. I kdyby však relevantní byl, není pochyb o tom, že možnost prodloužit lhůtu pro sdělení cla byla unijním předpisem přesunuta na předpis národní. Celní kodex nemůže určit prekluzivní lhůtu pro daňovou povinnost; na této skutečnosti nemůže nic změnit ani ustanovení § 93 zákona č. 238/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle kterého se při správě daní celními orgány postupuje podle právních předpisů upravujících správu cla.
Žalovaný podle názoru žalobce zapomněl, že základní prekluzivní lhůta pro vyměření daní je tříletá a může být stavěna či přerušována. Ovšem není tomu tak, že by po přerušení tříleté lhůty běžela lhůta desetiletá; po přerušení tříleté lhůty běží tříletá lhůta znovu, jak stanovuje první věta ustanovení § 47 odst.2 zákona o správě daní a poplatků. Žalobce shrnul, že podle právní úpravy účinné v roce 2009 zaniklo právo vyměřit daň dne 31.5.2011, podle právních předpisů účinných v roce 2011 (ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu) pak toto právo zaniklo dne 31.12.2011; v žádném případě však nemohla být daň vyměřena v roce 2012. Žalobce proto uzavřel, že není jeho chybou, že vnitrostátní právní úprava v roce 2009 neznala možnost vyměřit daň, která vznikla v důsledku trestného činu, po uplynutí prekluzivní lhůty.
S ohledem na výše uvedené žalobce setrvává na svém žalobním návrhu, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
Městský soud v Praze (dále jen „soud“) nejprve zjistil, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů v mezích žalobních bodů a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 75 soudního řádu správního. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:
Rozhodující spornou otázkou v dané věci je, zda došlo k prekluzi práva na stanovení daně z přidaného hodnoty, nebo nikoli.
Při správě daně celními orgány při dovozu a vývozu zboží se postupuje podle právních předpisů, upravujících správu cla (ustanovení § 93 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, respektive odstavec 2 téhož ustanovení ve znění účinném v době předmětné celní kontroly). Správa cla je upravena především celním kodexem. V rozsahu neupraveném tímto nařízením se použijí rovněž vnitrostátní právní předpisy – daňový řád a dříve zákon o správě daní a poplatků, jenž byl s účinností ode dne 1.1.2011 daňovým řádem nahrazen.
Prekluze práva vyměřit clo je upravena v článku 221 celního kodexu. Odstavec třetí tohoto článku stanoví, že sdělení částky cla dlužníkovi nelze provést po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu. Běh této lhůty se staví ode dne podání opravného prostředku ve smyslu článku 243 po dobu trvání řízení o opravném prostředku. Odstavec čtvrtý téhož článku pak stanoví: „Vznikne-li celní dluh v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný, může být výše dluhu sdělena dlužníkovi za podmínek stanovených platnými předpisy i po uplynutí tříleté lhůty zmíněné v odstavci 3 [podtrženo soudem].“
Právní názor žalovaného o tom, že ustanovení článku 221 odst. 4 celního kodexu bez dalšího prolamuje tříletou prekluzivní lhůtu pro sdělení částky cla dlužníkovi v těch případech, kdy celní dluh vznikl v důsledku činu, který byl v době spáchání trestný a správní orgán je tudíž vázán pouze objektivní prekluzivní lhůtou dle vnitrostátních předpisů, odporuje liteře citovaného ustanovení. Kdyby byl výklad, podaný žalovaným, správný, zcela by pozbyla smyslu ta část citovaného článku celního kodexu, jež stanoví, že tak lze učinit „za podmínek stanovených platnými předpisy“. Z gramatického výkladu citované pasáže lze jednoznačně dovodit, že pro sdělení částky cla po uplynutí lhůty stanovené v článku 221 odst.3 celního kodexu musejí být vytvořeny podmínky, a to ustanovením odlišným od právě citovaného; toto ustanovení vyžaduje pro prolomení tříleté prekluzivní lhůty existenci předpisů upravujících podmínky tohoto prolomení („může být ... za podmínek“); vnitrostátní úpravu zakotvující maximální objektivní lhůtu delší tří let za takové předpisy považovat nelze, neboť se k uvedené možnosti nijak nevztahuje. „Platnými předpisy“ se podle článku 4 odst. 23 celního kodexu rozumějí předpisy Společenství nebo vnitrostátní předpisy. Žádné předpisy Evropské unie tuto úpravu neobsahují a je proto na vnitrostátních předpisech, zda možnosti poskytnuté celním kodexem využijí. Soud v této souvislosti uvádí, že ke stejnému závěru při výkladu citovaného ustanovení dospěl rovněž Nejvyšší správní soud, když v rozsudku ze dne 16.9.2009, č.j. 9Afs 28/2009 – 124, konstatoval, že „pro aplikaci jiné než tříleté prekluzivní lhůty musela být dle čl. 221 odst. 4 celního kodexu opora ve vnitrostátním právu“ (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Pokud vnitrostátní právní předpisy takovou úpravu neobsahují, není přípustné, aby ji správní orgán při aplikaci právních předpisů svým výkladem vytvářel. Soud k tomu dodává, že článek 221 odst.4 celního kodexu sdělení částky cla i po uplynutí lhůty, stanovené v odstavci 3 téhož ustanovení, v uvedených příkladech a za podmínek stanovených předpisy toliko umožňuje (srov. použití výrazu „může“), nikoli nařizuje. Nejedná se tudíž o „mezeru v právu“, nýbrž o možnost, danou zákonodárci členského státu, kterou tento využít může, ale také nemusí.
V době, kdy začala běžet prekluzivní lhůta pro vyměření daně, vnitrostátní předpisy žádnou takovou právní úpravu neobsahovaly. Jinak tomu je až ode dne 1.1.2011, kdy nabyl účinnosti zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád. Ten ve svém ustanovení § 148 odst.1 stanoví: „V důsledku jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, lze daň stanovit do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu právní moci, bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta pro stanovení daně.“ Námitka žalovaného, že se skutkové podstaty, obsažené v článku 221 odst. 4 celního kodexu a v ustanovení § 148 odst.6 daňového řádu míjejí, není důvodná. Nejedná se sice o totožné formulace, nicméně ustanovení § 148 odst.6 daňového řádu není formulováno v širším rozsahu, než článek 221 odst. 4 celního kodexu (jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, je vždy jednáním, které bylo v době spáchání trestné), a proto s ním není – podle názoru městského soudu - jakkoli v rozporu.
Je třeba tedy odpovědět na otázku, zda bylo možné v daném řízení postupovat podle ustanovení § 148 odst.6 daňového řádu. Problematika přechodných ustanovení je upravena v ustanovení § 264 daňového řádu. Odstavec 4 tohoto ustanovení stanoví: „Běh a délka lhůty pro vyměření, která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení tohoto zákona, která upravují lhůtu pro stanovení daně; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních právních předpisů zůstává zachován. Účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty a které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Právní skutečnosti nově zakládající stavění běhu lhůty pro stanovení daně podle tohoto zákona, které započaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, staví běh lhůty až ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“
Soud přisvědčil názoru žalobce v tom, že v projednávané věci správní orgány nemohly postupovat podle zákona o správě daní a poplatků – a to ani podpůrně, neboť, jak soud již uvedl, primárně je třeba v dané věci vycházet z úpravy, obsažené v celním kodexu – neboť to vylučuje věta první právě citovaného přechodného ustanovení s tím, že okamžik počátku běhu této lhůty, určený podle dosavadních právních předpisů, zůstává zachován. Žalobcovo nezákonné jednání, od něhož počala běžet prekluzivní lhůta, nelze považovat za skutečnost ve smyslu věty druhé ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu, která by měla vliv na běh této prekluzivní lhůty, jak uvádí žalovaný, neboť tato prekluzivní lhůta byla právě tímto jednáním vyvolána; takovou skutečností musí být skutečnost od předmětného nezákonného jednání odlišná (jedná se například o případy, uvedené v ustanovení § 148 odst.3 daňového řádu). Věta první ustanovení § 264 odst.4 tohoto zákona by nadto (při přijetí názoru žalovaného) zcela pozbyla smyslu.
Soud zastává názor, že pravomocné rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu lze považovat za skutečnost, jež má vliv na běh prekluzivní lhůty, ve smyslu věty druhé § 264 odst. 4 daňového řádu, přesto je v dané nyní posuzované věci použít nelze. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu lze ustanovení § 148 odst. 6 aplikovat pouze v těch případech, kdy prekluzivní lhůta počala běžet po nabytí účinnosti tohoto ustanovení. Předmětné ustanovení je totiž hmotněprávní povahy, za určitých okolností (bylo vydáno pravomocné rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu) se použije zcela odlišný způsob určení okamžiku prekluze možnosti stanovit daň, než jak je obecně upraven ustanovením § 47 odst.2 zákona o správě daní a poplatků, respektive ustanovením § 148 odst.1 daňového řádu. Ustanovení § 148 odst.6 tedy zavedlo pro určité případy ve své podstatě zvláštní prekluzivní lhůtu, která umožňuje stanovit daň i v době, kdy by podle právní úpravy účinné v době žalobcova nezákonného jednání již nebylo možné daň stanovit. V takovém případě je třeba přisvědčit právnímu názoru, vyslovenému v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2012, č.j. 9Afs 72/2011 – 218, podle nějž v případech, kdy se jedná o úpravu, která se bezprostředně vztahuje k hmotněprávní stránce prekluze, určující její obsah, jsou celní orgány vázány právním předpisem účinným v období vzniku celního dluhu. Ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu tak nelze použít, neboť by se v daném případě jednalo o nepřípustně retroaktivní přístup. Stejný názor zastává i žalovaný odvolací správní úřad.
K předmětnému dovozu zboží, podléhajícího povinnosti platit DPH a k následné celní kontrole došlo dne 6.5.2008. Tříletá prekluzivní lhůta počala běžet ode dne vzniku celního dluhu (článek 221 odst.3 celního kodexu) a uplynula dne 6.5.2011. Na tomto místě je třeba poukázat na to, že i kdyby soud počátek běhu tříleté prekluzivní lhůty posuzoval podle zákona o správě daní a poplatků, uplynula by tato lhůta dnem 31.6.2011 (ustanovení § 47 odst.1 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro rok 2008, ve spojení s ustanovením § 99 zákona o DPH ve znění účinném rovněž pro rok 2008).
Ze správního spisu ani z vyjádření účastníků nic nenasvědčuje závěru, že by došlo k jakémukoli úkonu, který by mohl mít vliv na běh prekluzivní lhůty. První úkon, který celní úřad ve věci učinil, tj. Výzva – předvolání žalobce k ústnímu jednání, je datován dnem 4.1.2012, tedy nade vší pochybnost až po uplynutí prekluzivní lhůty.
Městský soud v Praze podotýká, že i kdyby v dané věci správní orgány mohly postupovat podle ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu, prekluzivní lhůta by již rovněž uplynula. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp.zn. 16T 62/2008 ze dne 15.12.2009, jímž bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání žalobce, totiž nabylo právní moci dne 19.12.2009. Prekluzivní lhůta podle ustanovení § 148 odst.6 správního řádu by uplynula koncem druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu právní moci, tedy dnem 31.12.2011.
Žalovaný postupoval částečně podle zákona o správě daní a poplatků, když se odvolal na úpravu desetileté objektivní prekluzivní lhůty pro vyměření daně, ačkoli měl v tomto ohledu aplikovat daňový řád. Vzhledem k tomu, že je objektivní prekluzivní lhůta upravena v daňovém řádu shodně (ustanovení § 148 odst.5) a okamžik, od něhož se počítá, je podle přechodných ustanovení daňového řádu určen dosavadními právními předpisy, jedná se sice o vadu řízení před správním orgánem, tato vada však bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Správní orgán pochybil, když se domníval, že ustanovení článku 221 odst. 4 celního kodexu bez dalšího prolamuje tříletou prekluzivní lhůtu, uvedenou v odstavci 3 téhož článku. Jak soud shora vyložil, úprava institutu prekluze v celním kodexu není natolik úplná, jak se domnívá žalovaný a jeho článek 221 odst.4 vyžaduje k účinkům v něm uvedeným další právní úpravu, což vyjadřuje slovním obratem „za podmínek stanovených platnými předpisy“.
Správní orgán v posuzované věci stanovil daň po uplynutí prekluzivní lhůty k tomu stanovené. Tímto postupem zatížil své rozhodnutí vadou, která způsobuje jeho nezákonnost, a je tak dán důvod k jeho zrušení.
Je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost (ustanovení § 78 odst.1 soudního řádu správního) a zároveň vrátí věc žalovanému k dalšímu řízení (ustanovení § 78 odst.4 téhož zákona). Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (ustanovení § 78 odst. 5 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst.1 soudního řádu správního. Žalobce měl ve věci plný úspěch a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Výše nákladů řízení, které vznikly žalobci, je tvořena jednak odměnou jeho právního zástupce, jednak zaplaceným soudním poplatkem. Náklady na zastoupení jsou tvořeny odměnou za dva úkony právní služby po 2.100,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu – žaloba) podle ustanovení § 9 odst.3 písm.f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením § 7 advokátního tarifu, a dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst.3 advokátního tarifu. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se takto vypočtená částka 4.800,- Kč o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ustanovení § 35 odst.8 soudního řádu správního). Částka daně vypočtená podle ustanovení § 37 písm.a) a § 47 odst.3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 960,- Kč. Žalobce dále zaplatil soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč. Žalobci se tudíž přiznává náhrada nákladů řízení v celkové výši 8.760,- Kč.
P o u č e n í
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst.1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 28.srpna 2013
JUDr. Hana V e b e r o v á ,
předsedkyně senátu