[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
Rozsudek
jménem republiky
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Karla Kosteleckého a soudců Mgr. Lucie Trejbalové a Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. v právní věci žalobce: XX a.s., se sídlem XX, zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Pecklem z Advokátní kanceláře Vejmelka a Wünsch, s.r.o., se sídlem Italská č. 27, Praha 2, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu č. 6428/2a, Liberec 2, za účasti XX zastoupeného Ing. Václavem Šafářem, bytem tamtéž, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného čj. OÚPSŘ 230/2012-rozh. ze dne 24. září 2012,
t a k t o :
Odůvodnění:
Žalovaný Krajský úřad Libereckého kraje svým ve výroku rozsudku označeným rozhodnutím ze dne 24.9.2012 částečně změnil k odvolání nyní žalobce XX. rozhodnutí Magistrátu města Liberec čj. SURR/7130/075103/12-Hv, CJ MML 093076/12
ze dne 9.7.2012. Předmětem řízení před stavebním úřadem byla žádost o vydání stavebního povolení na stavbu „Změna vytápění – plynové odběrné zařízení v domě č. XX“ na stavební parcele č.XX v k.ú. XX. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný poté, co uvádí odvolací důvody, odůvodňuje, proč skutkové a právní důvody stavebního úřadu pokládá za správné a z jakého důvodu pokládal za nezbytné napadené rozhodnutí částečně změnit, aby zajistil nerušený výkon oprávněných zájmů odvolatele.
Žalobce XX a.s. ve své včas podané žalobě a v replice na vyjádření žalovaného Krajského úřadu navrhuje zrušení napadené rozhodnutí ze dne 24.9.2012
a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému, neboť krajský úřad jednak nedostatečně přezkoumal v odvolacím řízení rozhodnutí Magistrátu města Liberce ze dne 9. 7. 2012
a jednak zkrátil žalobce na jeho hmotných právech a na právech procesních nedostatečným přezkumem odvoláním napadeného rozhodnutí (bod II). V bodě III) poukazuje i s odkazem na ust. § 3 odst. 8) z.č. 86/2002 Sb. (o ochraně ovzduší – dále jen „ZOO“), platného
do 31.8.2012, na to, že fyzické a právnické osoby jsou povinny, je-li to pro ně ekonomicky
a technicky přijatelné, využít centrálních zdrojů tepla (dále jen „CZT“), a ačkoli žalobce na tuto zákonnou podmínku ve správním řízení upozorňoval, tak správní orgány obou stupňů se spokojily jen s konstatováním stavebníka o ekonomické výhodnosti změny. Přitom změnu lze povolil, jen pokud je využívání zdrojů z CZT ekonomicky nepřijatelné či technicky nemožné, to ale stavebník nedoložil. Stavební úřad musí vzít v úvahu kompletní náklady, jako např. investiční náklady, obnovovací náklady, náklady na odpojování od CZT aj a také i proměnné složky nákladů jako je spotřeba paliva, elektrické energie, vody, přičemž uvádí i příklad výpočtů a kalkulace. Z toho vyvozuje, že náklady na teplo z lokálního zdroje ve srovnání s náklady na teplo z CZT nelze označit za významně nižší, a proto stavebníkova povinnost využívat zdrojů z CZT nadále trvá. Návrhu stavebníka proto nemělo být vyhověno. Odpojením od CZT a provozováním lokálního zdroje vzniká další zdroj znečištění a navíc žalovaný ani nezkoumal dopady na čistotu ovzduší při možném masivním odpojování od CZT. Napadené rozhodnutí je tudíž v rozporu se ZOO. K námitkám žalobce nebylo přihlédnuto. V Bodě IV) poukazuje žalobce na to, že napadené rozhodnutí je i v rozporu s energetickou koncepcí Libereckého kraje, jejíž doporučení cituje s tím, že centrální zásobování teplem je nezbytné zachovat jako prioritní. Přitom i izolované odpojení domu ohrozí fungování celé sítě CZT. Cena tepla z CZT je regulována a podléhá dohledu Energetického regulačního úřadu. Při odpojování od sítě by ale vzrostla cena pro ostatní zákazníky, protože např. náklady na lidské zdroje a údržbu celé sítě jsou fixní a rozpočítávají se na jednotku tepla pro zákazníky. Odpojením domu, nehledě již na případné odpojování jiných zákazníků, může vzniknout řada problémů technického charakteru, např. změny hydraulických parametrů. Tím žalovaný porušil i z.č. 458/2000 Sb. (energetický zákon – „EZ“) ve znění z.č.314/2009 Sb., a to zejména v ust. § 77 odst. 5) a dalších. Přitom řádné fungování CZT je ve veřejném zájmu. Pod bodem V) poukazuje na to, že byl porušen i stavební zákon (§ 81 odst. l, odst. 2) ohledně zkoumání vlivu na životní prostředí. Ve věci mělo být především provedeno územní řízení, neboť se nejedná o pouhou stavební úpravu, jak tvrdí žalovaný, ale o nástavbu ve smyslu § 2 odst. 5) stavebního zákona, dojde totiž ke zvýšení stavby a další úpravy, jako např. zateplení pláště, přesahující půdorys a výšku budovy. Pod bodem VI) vytýká žalovanému porušení procesních předpisů s tím, že žalovaný nesprávně a formalisticky omezil rozsah oprávnění jeho námitek ust. § 114 stavebního zákona s tím, že se netýkají věcného břemene. Přitom dále nerespektoval ust. § 89 odst. 2) správního řádu o povinnosti plného přezkumu zákonnosti odvoláním napadeného rozhodnutí. Povinnost přezkumu je dána správním řádem bez ohledu na námitky účastníka řízení. Nepřihlédl k tomu, že CZT je provozována ve veřejném zájmu podle § 2 EZ, žalovaný nepostupoval ani ve smyslu § 3 správního řádu právě s přihlédnutím k § 2. V replice na vyjádření žalovaného opakuje již v žalobě uplatněné argumenty. Zájem stavebníka byl nesprávně povýšen nad zájem veřejný v rozporu s citovaným ustanovením. Žalovaný nebyl oprávněn nepřihlédnout k nezákonnosti s odkazem na nepřípustnost námitky. Žalobce totiž není pouhým oprávněným z věcného břemene v jednom domě, ale je vlastníkem celé soustavy CZT v Liberci. Nepřihlédl ani k závazné upřednostněné zásadě využívání CZT v Liberci. Žalovaný v odvolacím řízení porušil úplný revizní princip i tím, že ani nedal podnět k přezkumu závazných stanovisek. Odmítá poukazy žalovaného na rozsudky NSS čj. 9 as 34/2011-102 a 7 As 108//2010-71 s tím, že se závěry soudu nepolemizuje, ale chrání svá práva, odvíjející se od toho, že zákon ve veřejném zájmu ukládá žalobci jako provozovateli systému povinnosti na daném úseku. Odkazuje i na rozsudek NSS čj. 1 As 16/2006-58, podle kterého musí správní orgán vždy zkoumat splnění ust. § 3 ZOO, nepostačí jen správní uvážení popř. odkaz na stavební dokumentaci, ale informace stavebníka je třeba řádně ověřit.
Žalovaný krajský úřad ve svém písemném vyjádření k podané žalobě plně setrval
na důvodech napadeného rozhodnutí a navrhuje žalobu zamítnout. Rozvíjí jen argumenty již uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí se zdůrazněním následujícího. Zařízení stavebníka se nikterak nedotkne stávajícího zařízení žalobce, je umístěno v samostatném prostoru,
není stavbou dotčeno a nebylo ani důvodu o jeho osudu rozhodovat. Technická otázka samotného odpojení je věcí soukromoprávní a v té souvislosti odkazuje i na smlouvu s přihlédnutím k § 76 odst. 2) energetického zákona. Setrvává též na názoru v souladu se závěry NSS, že otázka dodávek tepla ze sítě CZT není otázkou veřejného zájmu. Proto také věc „podnikatelského rizika“ spojenou s odpojením od systému CZT nemohou řešit správní orgány, jak opět vyplývá z rozsudku NSS i rozsudku zdejšího soudu, na které žalovaný odkazuje. Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá výlučné právo žalobce na dodávky tepla. Odkazuje dále na to, že veškerou nezbytnou dokumentaci vyžadovanou stavebním zákonem stavebník ve svém návrhu předložil, správní orgány proto rozhodovaly na základě úplných skutkových zjištění. Stejně jako v rozhodnutí zdůrazňuje rozsah námitek žalobce podle § 114 odst. l) stavebního zákona s tím, že uplatněné námitky šly nad rámec zákonem stanoveného okruhu, tehdejší odvolatel ani nedoložil zásah do okruhu jeho hmotných práv. Proto také nebyl iniciován přezkum stanovisek dotčených orgánů.
Společenství vlastníků domu č. XX jako osoba zúčastněná na řízení se s napadeným rozhodnutím, jak vyplývá z obsahu jeho vyjádření z 1.3.2012, ztotožňuje a zdůrazňuje jen následující aspekty. Vývoj ceny tepla, dodávaného žalobce, se v posledních létech pro ně nepříznivě vyvíjel, díky špatné izolaci venkovního potrubí docházelo k únikům tepla. Zatímco jim bylo účtováno 752 Kč/Gj, náklady sousedních domů, vybavených vlastními kotly, byly asi o 30% nižší. To je vedlo ke změně, neboť ekonomické úspory jsou pro ně významné. V polovině roku 2012 pro ně byla účtována cena 809 Kč/Gj. Proto ke dni 31.123.2012 vypovědělo Společenství smlouvu o dodávce a přistoupilo k realizaci vlastních zdrojů. Poté, co dále poukazuje i na ztráty, způsobené v rozvodech tepla, popisuje výši záloh, která je nižší než záloha pro žalobce. S RWE se Společenství dohodlo na měsíční záloze 10.000,-Kč, oproti tomu XX platilo Společenství za prosinec zálohu 46.000,-Kč a k tomu spotřebu do 12.12.2012. Dále poukazuje Společenství na to, že stavbou není nikterak zařízení XXdotčeno.
Soud podle § 75 z.č. 150/2002 Sb., soudného řádu správního (s.ř.s.) přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k následujícímu závěru.
Přezkoumáním věci především zjistil, že napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející natrpí takovými vadami, které by činily rozhodnutí nicotným, k čemuž by musel soud přihlédnout ze zákonné povinnosti.
Dále soud ověřil, jak vyplyne z dále uvedeného, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí netrpí ani procesně právními vadami, které by mohly mít reálný vliv na správnost rozhodnutí o meritu věci.
Krajský úřad ve věci rozhodoval již v době účinnosti z.č. 201/2012 Sb., avšak s přihlédnutím k § 41 odst. l) cit. zákona (přechodná ustanovení) dokončil správní řízení podle zákona dosavadního ( z.č. 86/2002 Sb.).
Žalovaný se ve svém rozhodnutí zabýval stavebním povolením Magistrátu města Liberec ze dne 9.7.2012 a ve smyslu § 89 odst. 2) z.č. 500/2004 Sb. je správně přezkoumal v rozsahu odvolacích námitek. Své závěry také řádně a výstižně odůvodnil, a protože se soud s jeho závěry ztotožnil, tak v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje a může dodat jen následující.
Jak již soud v předchozí pasáži uvedl, žalovaný rozhodoval již za účinnosti z. č. 500/2004 Sb. (již zmíněné ust. § 89 odst. 2), tudíž soud nemohl akceptovat názor žalobce vytýkající žalovanému, že nepřezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí na základě „plného“ revizního principu, který znal z.č. 71/1967 Sb. (§ 59 odst. l). Žalovaný proto správně přezkoumal v řízení o odvolání podle platné právní úpravy vše, co bylo předmětem řízení v prvním stupni, tj. soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy a pak jen reagoval na odvolací námitky. S těmito zákonnými hledisky, jak vyplývá i z obsahu správního spisu,
se žalovaný řádně vypořádal, a to i s přihlédnutím k zásadám podle § 2 z.č. 500/2004 Sb. V dané souvislosti lze jen připomenout, že ani sám žalobce tehdy jako odvolatel (odvolání z 29.6.2012) neuplatnil nic jiného než nesoulad rozhodnutí stavebního úřadu
s podmínkami ust. § 3 odst. 8) ZOO z pohledu nevyžádání stanoviska odvolatele k ekonomické přijatelnosti, a proto nevzniklo právo k odpojení od systému CZT,
a dále nesoulad rozhodnutí s energetickou koncepcí Liberce. Tedy nikoli důvody, vyplývající z ust. § 114 odst. 1) stavebního zákona.
Žalobce v souzeném případě napadl rozhodnutí o povolení stavby – změnu stavby,
jež spočívala ve změně způsobu vytápění bytového domu (vybudování plynové kotelny).
Se žalobcem bylo stavebním úřadem i žalovaným jednáno jako s účastníkem od počátku řízení a stavební úřad i žalovaný si byli vědomi procesního postavení žalobce ve stavebním řízení, a z tohoto pohledu posuzovali námitky žalobcem vznášené. Úřady jasně deklarovaly, že žalobce mohl jako účastník řízení úspěšně vznášet podle § 114 odst. 1 stavebního zákona jen ty námitky, kterými poukáže na přímé dotčení svých práv – práv odpovídajících zákonnému věcnému břemeni za účelem přístupu ke svému rozvodnému tepelnému zařízení v domě, resp. vlastnických práv k tomuto zařízení. Soud se s tímto výkladem ztotožňuje
a nepovažuje tak za důvodnou námitku žalobce nesprávného restriktivního výkladu
§ 114 odst. 1 stavebního zákona. K této otázce se shodně vyslovil i Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011-159, www.nssoud.cz, ve kterém se zabýval omezenou možností ostatních účastníků stavebního řízení vznášet proti povolované stavbě námitky, a to i z pohledu samotné ústavnosti tohoto ustanovení. Shodně hodnotil Nejvyšší správní soud omezenou možnost účastníka vznášet námitky ve stavebním řízení o změně způsobu vytápění a následně jeho omezenou možnost úspěšně uplatňovat žalobní námitky před správním soudem i v rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71. Lze tedy uvést, že stavební úřad i žalovaný postupovali v souladu se zákonem, pokud se zabývali jen těmi námitkami žalobce, které by spadaly do rámce vymezeného v ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona, ostatními pak v podstatě v rámci zkoumání zákonných předpokladů pro vydání napadených rozhodnutí. Žalobce tudíž nebyl na svých procesních právech nikterak zkrácen. Nejedná se o formalistický výklad zákona, naopak o důsledné naplnění hledisek
ust. § 114 odst. l) stavebního zákona. Soud musí opět zdůraznit, co již učinil i žalovaný v napadeném rozhodnutí, že podle tohoto ustanovení může účastník řízení (zde XXLiberec, a.s.) uplatnit výtky pouze proti projektové dokumentaci, proti způsobu provádění
a užívání stavby nebo proti požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu ke stavbě či pozemku.
S danou výtkou souvisí žalobní námitka, týkající se ust. § 3 odst. 8) z.č. 86/2002 Sb. K té lze jen uvést, že se nikterak nedotýká veřejných subjektivních práv žalobce, takové konkrétní dotčení ani sám žalobce netvrdí, a ten ji také nemůže uplatnit ani ve stavebním řízení. Nicméně věc byla posouzena správními orgány, a jeho závěry jsou relevantní obsahu správního spisu. Sám žalobce navíc ve své žalobě uvádí, že „náklady na teplo z lokálního zdroje ve srovnání s náklady na teplo z CZT nelze označit za významně nižší“, což by jistě odpovídalo smyslu zmíněného ustanovení o technické a ekonomické přijatelnosti obstarání tepla ze zdroje lokálního. Ani žalobce neuvedl, z jakých konkrétních důvodů jsou skutkové
(a následně právní) závěry žalovaného nesprávné či nezákonné. Správně poukázal žalovaný na to, že posuzování ekonomické výhodnosti a technické proveditelnosti je třeba zkoumat z hlediska stavebníka a nikoli z pohledu provozovatele systému CZT.
Žalobce je právnickou osobou, a tudíž není nadán právem domáhat se splnění hledisek ochrany ovzduší podle § 77 odst. 5 (ve spojení s ust. § 3 odst. 8) naposled zmíněného zákona. Žalovaný se věcí zabýval z hlediska dodržování zákona při výstavbě a provozu zařízení. Jedná se o malý zdroj znečištění, a proto nebylo důvodu vyžadovat závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší, souhlasná stanoviska dotčených orgánů měl k dispozici již stavební úřad, vycházel z nich jak on tak i žalovaný, a z obsahu správního spisu a ani ze žaloby nevyplývá žádný poznatek, který by je věrohodně zpochybnil.
Jak opět vyplývá z ust. § 114 odst. l) stavebního zákona, žalobce není oprávněn
se domáhat hlediska „veřejného zájmu“ v souvislosti s fungováním jeho soustavy CZT. Ochranou těchto zájmů není pověřena zákonem firma, zajišťující teplo a teplou vodu,
ale příslušné státní orgány, jak vyplývá z příslušných norem. Ani energetická koncepce regionu nenařizuje bez dalšího využívat k dodávkám tepla a teplé vody výhradně soustavu CZT, v tomto směru toliko doporučuje. Není tudíž vyloučeno, jsou-li splněny zákonné podmínky, užití i individuálních (lokálních) zdrojů tepla, což také odpovídá i svobodě volby zdrojů tepla (NSS ze dne 29.3.2007 čj. 1 As 16/2006-54). Je již věcí přístupu centrálního dodavatele tepla (zde žalobce), aby odpojování od systému CZT a realizací vlastních lokálních zdrojů tepla nebylo pro spotřebitele i dlouhodobě cenově výhodnější. Smlouvy uzavírané s jednotlivými spotřebiteli nevylučovaly výpověď smlouvy, a proto postrádá na srozumitelnosti poukaz žalobce na ekonomické a technické problémy, které dle jeho tvrzení mohou nastat odpojením jeho systému od spotřebitele – Společenství vlastníků bytového domu č. 742, Borový vrch v Liberci. Pouze tohoto stavebníka se správní rozhodnutí týká
a soud proto nebude spekulovat o možnosti dalších případných odpojení od systému CZT jiných spotřebitelů. Celkově z dikce žaloby ale z i tvrzení uplatněných žalobcem ve správním řízení vyplývá, že pod pojmem „veřejný zájem“ zahrnuje žalobce výhradně svůj zájem podnikatelský.
Poukázal-li žalobce na vadu řízení, spočívající v tom, že stavebnímu řízení nepředcházelo územní řízení, pak musí soud předně uvést, že sám žalobce neuvedl,
jak se měla tato vada dotýkat jeho veřejných subjektivních práv, uplatnitelných v územním řízení. Z obsahu správního spisu a ani z rozhodnutí učiněných v obou stupních takové dotčení nevyplynulo, a proto žalobce není oprávněn takovou otázku účinně nastolit ani podle
§ 65 s.ř.s. Soud dodává, a to s přihlédnutím zejména k ust. § 76 a násl. z.č. 183/2006 Sb.,
že zákon v dané právní věci předchozí územní rozhodnutí (souhlas) nevyžaduje. Jak již soud zdůraznil, ani sám žalobce neuvedl, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů
by takové řízení (územní) mělo být vedeno.
Změnil-li žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu v odvolacím řízení, pak tak učinil na základě skutkového stavu, zjištěného již v řízení v prvním stupni a tato změna je zcela zjevně ve prospěch žalobce.
Soud nemohl důvodům podané žaloby přisvědčit, a proto ji jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7) s.ř.s.
Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto mu náhrada nákladů řízení nepřísluší podle
§ 60 odst. l) s.ř.s. Protože takové náhrady nežádal žalovaný, soud rozhodl i tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst.1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Liberci dne 29. srpna 2013
Mgr. Karel Kostelecký,
předseda senátu