64Az 14/2011-42
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Ježoviczovou v právní věci žalobce M. K., t.č. bytem PoS Havířov, Na Kopci 5, Havířov-Dolní Suchá, zastoupeného JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem AK Pavlovova 8, Havířov-Město, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.9.2011 č.j. OAM-410/VL-07-PA03-R2-2008, o udělení mezinárodní ochrany,
t a k t o :
I. Žaloba se z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. České republice se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .
IV. Odměna zástupkyni žalobce JUDr. Vandě Bielecké s e p ř i z n á v á ve výši 3.382,- Kč, která bude proplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě 60-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou žalobou žalobce napadl v záhlaví označené rozhodnutí žalovaného, a to v rozsahu výroku o neudělení azylu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Uvedl sice, že jde o rozhodnutí žalovaného ze dne 24.10.2011, avšak upřesnil, že jde o datum doručení tohoto rozhodnutí (z 27.9.2011). Domáhal se přezkoumání napadeného rozhodnutí a poté jeho zrušení a vrácení žalovanému k dalšímu řízení. Uvedl, že správní orgán porušil § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť nepostupoval v souladu se zákony, ostatními právními předpisy a mezinárodními smlouvami, § 3 správního řádu, neboť nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, § 50 odst. 3 správního řádu, neboť nezjistil všechny okolnosti pro ochranu veřejného zájmu, § 68 odst. 3 správního řádu, neboť neúplně a nedostatečně uvedl úvahy, jakými se řídil a čl. 4 odst. 4 Směrnice Rady 2004/83/ES /dále jen kvalifikační směrnice/. Dále v žalobě namítal, že žalovaný nedostatečně hodnotil důvody zvláštního zřetele, když mu neudělil humanitární azyl. S českou přítelkyní K. H. má dítě, snaží se mu zajistit vše potřebné, což by nemohli realizovat na Ukrajině a navíc by dcera byla vystavena nebezpečí násilí ze strany lidí, s nimiž se žalobce dostal do problémů – tito ho fyzicky napadli a vyhrožovali mu smrtí. Má uloženo správní vyhoštění a také trestní vyhoštění na 5 let. Byly by tedy poškozeny jeho sociální vazby na dítě. Žalovaný byl dále dle názoru žalobce povinen zkoumat obligatorně otázku zákazu navrácení, tzn. jestli by byl ohrožen po návratu do své země na životě nebo svobodě. Domnívá se, že v případě neudělení doplňkové ochrany se Česká republika vystavuje porušení čl. 13 Evropské úmluvy o lidských právech ve spojení s čl. 8 této Úmluvy. Žalovaný se měl zabývat otázkou, zda mu v případě návratu na Ukrajinu z tohoto důvodu nehrozí jednání popsané jako pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, eventuálně nebezpečí ve smyslu § 14a zákona o azylu. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení žalovanému k dalšímu řízení.
K žádosti žalobce byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.2.2012 ustanovena zástupkyně z řad advokátů JUDr. Vanda Bielecká.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, neboť výtky neprokazují, že by žalovaný porušil některé citované ustanovení správního řádu a zákona o azylu. Odkázal na obsah správního spisu, zejména vlastní žádost o udělení azylu, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobce a na vydané rozhodnutí. Žalobce měl možnost plného vyjádření, dostalo se mu poučení. Sdělil, že vyšel ze spolehlivě zjištěného stavu skutečnosti a odkázal na závěry vydaného rozhodnutí, které byly dostatečně a srozumitelně odůvodněny a vyplývá z nich, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí a jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Zdůraznil, že snahu o legální pobyt v ČR nelze podřadit pod některý ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů pro udělení azylu. Stejně tak jim nelze podřadit potíže v jeho soukromém životě, když má v České republice svoji přítelkyni i dítě. Navrhl žalobu zamítnout a souhlasil, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání soudem.
Žalovaný napadeným rozhodnutím žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13 a § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Z výpovědi žadatele nevyplývá, že by měl někdy nějaké problémy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy kvůli své rase, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, a takové problémy nelze očekávat ani do budoucna. Správní orgán tak na základě správního řízení shledal, že žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a), b) zákona o azylu. Neshledal ani důvody pro udělení azylu dle § 13 zákona o azylu z důvodu sloučení rodiny či podmínky humanitárního azylu (§ 14 zákona o azylu). Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, správní orgán současně posoudil, zda cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Žalovaný při posouzení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu vycházel především z výpovědi a dále z informací o zemi původu a neshledal, že by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Žadateli v případě návratu do vlasti nemůže hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, jelikož trest smrti byl na Ukrajině zrušen již v roce 2000, nebyl shledán důvod pro udělení azylu dle ust. § 14a cit. zákona. Na žadatele se pak ani nevztahují ustanovení §14b zákona o azylu, a proto mu doplňková ochrana z tohoto důvodu rovněž nebyla udělena.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 61Az 43/2008 bylo zjištěno, že rozhodnutím žalovaného ze dne 30.5.2008, že byla žalobci zamítnuta žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná dle § 16 odst. 2 zákona o azylu. Rozsudkem ze dne 18.5.2010 krajský soud toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení (zejména proto, že žalovaný se nezabýval otázkou doplňkové ochrany). Ke kasační stížnosti žalovaného bylo řízení o této kasační stížnosti přerušeno usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 2Azs 35/2010-36 ze dne 1.9.2010 a v tomto řízení bylo pokračováno dle usnesení téhož soudu ze dne 16.3.2011. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2Azs 35/2010-53 ze dne 8.6.2011 byla kasační stížnost žalovaného zamítnuta.
Dále bylo z obsahu správního spisu zjištěno, že Okresní soud v Karviné dne 16.1.2008 vydal rozsudek č.j. 8T 5/2008-27, kdy žalobce byl shledán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. b/ trestního zákona a byl odsouzen k trestu vyhoštění na dobu tří let.
Z trestního příkazu Okresního soudu v Tachově č.j. 1T 50/2008 ze dne 16.5.2008 bylo zjištěno, že žalobce byl odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 176 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. b/ trestního zákona k úhrnnému trestu vyhoštění z území republiky na dobu 5-ti let.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.).
Z obsahu správního spisu žalovaného soud zjistil, že v žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 27.5.2008 žalobce uvedl, že když ve své vlasti podnikal, požadovali po něm vymahači výpalné, vyhrožovali mu a 2x ho fyzicky napadli. Vyřídil si proto vízum a odjel do České republiky. V lednu 2007 se vrátil na Ukrajinu a vymahači mu opět vyhrožovali a bili ho. Situaci oznámil policii, ale ta věc neřešila. Dne 8.3.2007 bylo žalobci uděleno správní vyhoštění na dobu dvou let. Při doplňujícím pohovoru dne 22.9.2011 žalobce uváděl, že se na Ukrajinu nemůže vrátit, protože je ohrožován . V České republice má už rodinu s přítelkyní K.H. a nezletilé dítě K., nar. X.
Správní spis žalovaného dále obsahuje informace Ministerstva zahraničních věcí: čj. 111193/2009-LPTP ze dne 29. července 2009, čj. 129871/2010-LPTP ze dne 19. ledna 2010, čj. 106362/2009-LPTP ze dne 13. května 2009.
V ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu jsou stanoveny důvody pro udělení azylu. Podle tohoto ustanovení se azyl udělí, bude-li zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatnění politických práv a svobod, nebo má-li odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení § 13 zákona o azylu upravuje azyl za účelem sloučení rodiny, kdy v prvé řadě je předpoklad, že žadatel je rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 zákona o azylu.
Soud především zdůrazňuje, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.9.2005, čj. 5Azs 125/2005 - 46).
Žalobním bodům soud nepřisvědčil. Z rozhodnutí správního orgánu je zcela zřejmé, že tento vyšel ze všech žalobcových tvrzení a současně je hodnotil v rámci informací, které měl k dispozici z četných zpráv o situaci na Ukrajině, viz uvedené zprávy, které jsou součástí správního spisu. Žalobce také konkrétně ve správním řízení a později v žalobě podané u zdejšího soudu ani netvrdil jiné skutečnosti, než na základě kterých správní orgán rozhodl. Žalovaný vyšel ze všech informací, které mu žalobce o své osobě a důvodech odchodu z Ukrajiny sdělil. Všechny žalobcem uváděné obavy v odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl. S těmito skutečnostmi se také náležitě v odůvodnění vypořádal. Věrohodnost informací podaných žalobcem žalovaný vyhodnotil v kontextu informací, které získal ze zpráv o situaci v posuzované zemi a které mě k dispozici i ze své rozhodovací činnosti o žádostech jiných žadatelů z Ukrajiny. Soud nesdílí názor žalobce, že byla nesprávně posouzena jeho žádost. Soud se ztotožnil zcela s názorem žalovaného, že vstupem do azylového řízení se snažil o legalizaci pobytu v České republice, kde žije od roku 2008.
Soud nepřisvědčil ani námitce týkající se ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. Především nutno konstatovat, že takto formulovaná žalobní námitka je zcela obecná a není z ní patrno, jakými námitkami a návrhy účastníka se žalovaný nevypořádal. Tak jak již uvedeno, žalovaný vyšel ze všech žalobcem uváděných skutečností a důvodů jeho odjezdu z Ukrajiny. Všechny tyto důvody správní orgán vyhodnotil v závislosti na ustanovení § 12, 13, 14, 14a a 14b zákona o azylu. Žalovaný také prováděl dokazování za účelem zjištění stavu věci, o čemž svědčí množství informací o zemi původu, které si žalovaný obstaral sám včetně použití zpráv, které předložil žalobce. Žalobce ve správním řízení byl s informacemi seznámen, byl mu dán prostor k vyjádření se. Rozhodnutí žalovaného je dostatečně a naprosto přesvědčivě odůvodněno.
Pokud se týká podmínek pro udělení azylu dle ust. § 12 zákona o azylu, soud v prvé řadě odkazuje na to, že žalovaný vycházel z obsahu informací, které žalobce uváděl v žádosti a následném pohovoru k důvodům udělení mezinárodní ochrany. Žalobce v podstatě jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany uvedl, že má v České republice snoubenku a dítě, které by chtěl vychovávat, což na Ukrajině nebude moci realizovat kvůli obavy z lidí, s nimiž se on dostal do konfliktu.
Soud přisvědčil žalovanému, že u žalobce nejde o důvod podřaditelný pod důvody pronásledování za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu. Správní orgán měl dostatek důkazů k závěru, že u žalobce nejsou splněny podmínky dané ust. § 12 zákona o azylu.
Pokud se týká ustanovení § 13 zákona o azylu, toto ustanovení slouží jako jedna z možností sloučení rodiny, a to v případě, že osoby nejsou, respektive nemusejí být uprchlíky ve smyslu ŽÚ1951. Smyslem tohoto ustanovení je zabránit rozdělení rodiny proto, že u jednoho rodinného příslušníka jsou dány důvody pro udělení azylu podle § 12 či § 14 zákona o azylu a u jiného nikoli. Žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu a ani není rodinným příslušníkem azylanta. Azyl podle tohoto ustanovení může být udělen pouze na základě rodinné vazby k jiné osobě, které byl udělen azyl.
Důvody udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu jsou velmi individuální, např. by se mohlo jednat o závažnou nemoc, stáří a podobně. Takové důvody u žalobce shledány nebyly a konečně ani on sám takové netvrdil. Soud tedy neshledal pochybení správního orgánu ani v otázce posouzení o udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu. Udělení humanitárního azylu je vázáno na důvody zvláštního zřetele hodné pro případ, že nejsou podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 cit. zákona. Je věcí správního uvážení rozhodujícího orgánu. Na udělení této formy mezinárodní ochrany nemá žalobce subjektivní právo. Soud při přezkoumávání takového rozhodnutí nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda rozhodnutí logicky plyne z provedených důkazů a zda k němu správní orgán dospěl řádným procesním postupem, tedy z hlediska dodržení práv na spravedlivý proces. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
Soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se splnění podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. (§ 14a odst. 1 zákona o azylu). Za vážnou újmu se považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (§ 14a odst. 2 zákona o azylu). Při hodnocení této otázky je nutno hodnotit stav současný, resp. stav k návratu žalobce do země původu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správní soudu (rozhodnutí ze dne 17.3.2008, č.j. 5Azs 80/2007-87), který vyslovil, že „Pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské úmluvy a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany, která je podle aktuální právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady „nonrefoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace v zemi původu žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je sám schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti, nikoli však směrem do minulosti.“ Žalobce nesplňuje podmínky vyjádřené v ust. § 14a zákona o azylu, neboť nebylo zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do země původu, hrozilo by mu reálné nebezpečí vážné újmy, jak je v tomto odstavci výše uvedeno. Ze zpráv o situaci na Ukrajině zcela jasně vyplývá, že neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti nehrozí žádné nebezpečí ze strany státních orgánů ani soukromých osob. Ukrajina je demokratická země a ukrajinským občanům nehrozí diskriminace či pronásledování z důvodu jejich názorů, ani dlouhodobého pobytu v zahraničí.
Po provedeném řízení soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s., přičemž rozhodoval za splnění podmínek ust. §51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., jelikož procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení neuplatňoval.
Výrok o nákladech státu je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 4 s.ř.s. když žalobce je osvobozen od soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. ch) zákona číslo 549/1991 Sb. a ustanovením § 35 odst. 8 s. ř. s., a také je odůvodněn ustanovením § 36 odst. 2 s. ř. s., podle kterého náklady spojené s přibráním tlumočníka platí stát.
Odměna zástupkyni žalobce JUDr. Vandy Bielecké byla stanovena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby 2.100,- Kč /příprava a převzetí věci, včetně studia spisu/. Dále zástupkyni žalobce náleží 1x náhrada hotových výdajů á 300,- Kč a náhrada cestovného advokátky osobním automobilem Toyota Avensis RZ 5T8 33 18, vzdálenost 34 km z Havířova do Ostravy a zpět, k prostudování spisu dne 20.2.2012, tj. 195,- Kč. Rovněž náleží náhrada za čas strávený cestou dle § 14 odst. 1 a 3 shora citované vyhlášky 2 započaté půlhodiny po 100,- Kč, tedy 200,- Kč. Náklady řízení činí tedy celkem 2.795,- Kč. Jelikož zástupkyně JUDr. Vanda Bielecká je dle osvědčení Finančního úřadu v Havířově ze dne 5.2.2007 plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží jí zvýšení o 21 %. Celková odměna advokátky tedy činí 3.382,- Kč, která jí bude poukázána z účtu Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí, písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.
V Ostravě dne 17.9.2013
JUDr. Miroslava Ježoviczová
samosoudkyně