[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
Rozsudek
jménem republiky
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylová, LL.M. a Mgr. Karla Kosteleckého v právní věci žalobce: T.L., a.s., se sídlem XX, zast. Mgr. Martinem Pecklem, advokátem se sídlem AK Italská 27, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2012,č. j. OÚPSŘ 289/2012-rozh.,
takto:
Odůvodnění:
I. Žaloba
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru stavebního úřadu (dále jen ,,stavební úřad“) ze dne 30. 7. 2012,
č. j. SURR/7130/121010/11-Ja, CJ MML 099618/12, jímž bylo Bytovému družstvu XX vydáno stavební povolení na stavbu „Plynová kotelna v bytovém domě čp. XX“, a ve zbytku toto stavební povolení potvrzeno. Změna výroku stavebního povolení spočívala ve změně definice povolované stavby, kterou žalovaný definoval jako „Stavební úpravy za účelem zřízení plynové kotelny v bytovém domě čp. XX“ a v doplnění podmínek pod body č. 8, 9, a 10 pro provedení stavby.
Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí žalovaného a stavební povolení jsou nezákonné, neboť byly vydány v rozporu se zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, který s účinností
od 1. 9. 2012 nahradil zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, zákonem
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a zákonem
č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií.
Žalobce nejprve obecně upozornil na to, že byl účastníkem stavebního řízení z důvodů svého práva odpovídajícího věcnému břemeni ve smyslu energického zákona a vlastnického práva k soustavě zásobování tepelnou energií v Liberci (dále „SZTE“), která zahrnuje i rozvod vedoucí k předmětnému bytovému domu. Změna způsobu vytápění bytového domu, zahrnující odpojení od SZTE, bude mít za následek řadu technických problémů, jež se mohou projevit ve snížení účinnosti SZTE či v krajním případě v provozu schopnosti či poškození SZTE jako celku, což se dotýká žalobce jako vlastníka SZTE, nikoli pouze jako provozovatele. Žalobce ochranu svých vlastnických práv uplatňoval ve stavebním řízení, žalovaný se nedostatečným způsobem vypořádal jeho s námitkami, na některé věcně nereagoval, nevypořádal se s nimi, nedostatečně přezkoumal stavební povolení, ani nedal podnět k přezkoumání příslušných závazných stanovisek. Rozhodnutí žalovaného je tak pro nedostatečnost odůvodnění nepřezkoumatelné.
V prvním konkrétním žalobním bodě žalobce namítal rozpor s § 2 odst. 2 písm. c) bod 3, § 3 odst. 2, § 77 odst. 5 energetického zákona, neboť nebyl správně posouzen soulad změny způsobu vytápění s územní energetickou koncepcí města Liberce, konkrétně s kapitolou 3.1.1., str. 99. Bytový dům se totiž nachází v okrajové oblasti, ve které je třeba v dosahu vybudované soustavy CZT (centrálního zdroje tepla) upřednostňovat dodávkové teplo, když zemní plyn lze preferovat v lokalitách nedostupných ze systému CZT. V územní energetické koncepci Libereckého kraje (kapitola 7.1.2) je doporučení ohledně stávajících odběrů vhodných pro připojení k soustavě CZT. Žalovaný přitom soulad stavby s územními energetickými koncepcemi neposuzoval, podmínky ekonomické efektivnosti a ekologické přijatelnosti byly obsaženy v územním plánu, nikoli územních energetických koncepcích. Podle žalobce musí být ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona aplikováno v plném rozsahu, územní energetická koncepce nemůže být považována jen za odborný podklad. Žalovaný měl posoudit, zda povolovaná stavba nebude ohrožovat veřejný zájem,
tedy posoudit, zda bude zachováno provozování SZTE jako prioritního systému vytápění. Žalobce zmínil i vliv odpojení bytového domu na ekonomickou stránku provozování SZTE, kdy se v důsledku tvorby cen tepelné energie zvyšuje při poklesu zákazníků cena za jednotku tepla pro ostatní odběratele. Odpojením bytového domu (nehledě na odpojování dalších objektů v Liberci) pak může v SZTE vzniknout řada problémů technického rázu, včetně změny hydraulických poměrů, což může ovlivnit funkčnost a provozuschopnost SZTE.
Za druhé žalobce upozornil na rozpor rozhodnutí s § 16 odst. 7 zákona na ochranu ovzduší, jež zakotvuje povinnost využití tepla ze SZTE nebo zdroje, který není stacionárním zdrojem, jak byla obdobně stanovena v § 3 odst. 8 předchozího zákona na ochranu ovzduší. Dle žalobce nepostačí, aby stavebník prokázal, že je pro něj vytápění z lokálního zdroje ekonomicky přijatelné a levnější, musí prokázat, že je pro něj vytápění ze SZTE ekonomicky nepřijatelné a náklady na jiný zdroj vytápění významně nižší. Tuto povinnost stavebník nesplnil, žalovaný splnění podmínky dle zákona na ochranu ovzduší posoudil nesprávně. Žalobce dále napadl způsob, jakým stavebník splnění podmínky doložil, uváděl, jak měla být kalkulace cen tepla řádně provedena. Stavebníku svědčila povinnost využívat SZTE a stavební úřad nebyl oprávněn změnu způsobu vytápění povolit. Nad rámec žalobce poznamenal,
že vzniká nový zdroj znečištění, který má být posuzován s ostatními zdroji znečištění,
které vznikají odpojováním dalších bytových domů v sousedství. Žalovaný postupoval formalisticky, pokud dopady masivního odpojování od SZTE na ovzduší nezkoumal.
Jako třetí žalobní námitku uplatnil žalobce absenci územního řízení a vydání územního rozhodnutí na předmětnou stavbu. Podle žalobce mělo být před vydáním stavebního povolení vedeno územní řízení podle § 81 odst. 2 stavebního zákona, protože stavba bude mít významné dopady na okolí, včetně popsaných dopadů na SZTE a životní prostředí, které měly být kvalifikovaně posouzeny v územním řízení. Stavba, kterou dojde ke změně v užívání části prostor bytového domu, není pouhou stavební úpravou. Bude-li vyvedeno komínové těleso nad střechu domu, dojde ke zvýšení stavby a stavba bude nástavbou ve smyslu § 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona.
Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítal rozpor se zákonem č. 406/2000 Sb.,
o hospodaření energií. Zdůraznil, že stavba může ovlivnit energetickou náročnost bytových domů s podlahovou plochou převyšující 1 000 m2 a součástí dokumentace tak dle § 6a odst. 2 písm. b) zákona o hospodaření energií měl být průkaz energetické náročnosti. Žalovaný pouze odkázal na doplněk technické zprávy vypracovaný zástupcem stavebníka, který zřejmě nemá oprávnění k vypracování průkazu energetické náročnosti, a není proto jasné, na základě čeho žalovaný učinil závěr o tom, že názor zástupce stavebníka ohledně absence průkazu energetické náročnosti, je v daném případě relevantní.
V pátém žalobním bodu žalobce namítal porušení svých procesních práv. Žalovaný
se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, které do značné míry odmítl s poukazem na ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona. Přitom z ustanovení § 89 odst. 2 ve spojení s § 149 odst. 4 správního řádu žalobce dovozoval, že žalovaný byl povinen vyžádat
si potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného,
a to bez ohledu na obsah odvolacích námitek. Žalovaný byl povinen postupovat
dle § 149 odst. 4 správního řádu ve vztahu k souhrnnému vyjádření Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí ze dne 22. 6. 2011, stanovisku ČR – Státní energetické inspekce
ze dne 23. 6. 2011 a závaznému stanovisku Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje ze dne 12. 7. 2011, což neučinil. Nadto nebylo uděleno závazné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví podle zákona č. 258/2000 Sb., zákona o ochraně veřejného zdraví, z hlediska ochrany před hlukem a vibracemi. Byly porušeny základní zásady správního řízení,
neboť správní orgány nedbaly, aby přijaté řešení bylo dle § 2 odst. 4 správního řádu v souladu s veřejným zájmem. Rovněž bylo porušeno ustanovení § 3 správního řádu tím, že žalovaný připustil, že se úplným a správným zjištěním stavu věci nehodlá zabývat, když odmítl žalobcovu argumentaci s poukazem na omezenou možnost podávání námitek ve stavebním řízení. Připustil, že neprovedl posouzení ekonomické nepřijatelnosti zásobování bytového dom ze SZTE a nevyjádřil se k argumentům ve vztahu souladu stavby s územní energetickou koncepcí.
Ze všech výše uvedených důvodů je žalobce přesvědčen, že jsou splněny podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i pro zrušení stavebního povolení vydaného
v 1. stupni správního řízení.
V písemném vyjádření k žalobě žalovaný upozornil na to, že ve věci již jednou rozhodoval, stavební úřad poté postupoval v intencích rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 2. 2012. Umístění stavby se nedotkne zařízení žalobce, které není potřeba odstraňovat ani odpojovat, žalovaný odkázal na projektovou dokumentaci, kterou žalobce odsouhlasil. Dodávka tepla do objektu je pak soukromoprávní záležitostí, nejedná se o právo vyplývající z věcného břemene ani veřejný zájem o dodávku tepelné energie ze zařízení žalobce,
jak judikoval Nejvyšší správní soud. Shrnul, že o vydání stavebního povolení požádal oprávněný subjekt, podklady byly zpracovány oprávněnými osobami v dostatečném rozsahu pro posouzení povolované změny způsobu vytápění, skutkový stav byl zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu a bylo postupováno dle § 4 stavebního zákona v dohodě s dotčenými orgány. Žalovaný zdůraznil, že nemůže stavebníka omezovat nad rámec právních předpisů, není povinností stavebního úřadu vyloučit nebo omezit negativní účinky na sousední stavby, ale jen ty, které jsou v rozporu se zákonem. Byla vydána kladná stanoviska dotčených orgánů státní správy, plyne z nich, že povolovaná stavba splňuje požadavky
§ 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší, požadavky hygienické, požární ochrany a bezpečnosti a požadavky z hlediska § 77 odst. 5 energetického zákona, záměr byl posouzen také z hlediska energetické koncepce města a Libereckého kraje. Na základě zjištění, že stavba nebude mít vliv na okolí, a na základě zjištění, že stavební úpravy nejsou v rozporu se závěry a cíli územního plánování, zejména s územní plánovací dokumentací, nebyly zjištěny skutkové okolnosti a právní důvody pro zamítnutí žádosti o stavební povolení. Výrok rozhodnutí je určitý, předmět řízení i účastníci řádně označeni. Žalovaný k námitkám porušení zákona o ochraně ovzduší, energetického zákona a zákona o hospodaření energií odkázal
na odůvodnění svého rozhodnutí. Výrok a odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou v souladu se správním řádem. Žalovaný odvolací námitky žalobce jdoucí do závazných stanovisek dotčených správních orgánů posoudil v souladu s § 114 odst. 1 stavebního zákona tak, že jdou nad rámec tohoto ustanovení, protože s nimi žalobce nespojil zásah do svých hmotných práv, žalovaný pak nebyl povinen vyžádat si v odvolacím řízení jejich potvrzení či změnu,
tvrzená nezákonnost nemůže mít dopad do právní sféry žalobce, žalovaný odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71 (publ. na www.nssoud.cz). Doplněním podmínek č. 8 – 10 do stavebního povolení byla zajištěna ochrana zařízení žalobce, které zůstává v bytovém domě, a ochrana před kolizí v dodávce tepelné energie do objektu. Na závěr žalovaný konstatoval, že žalobce neuvedl konkrétně, jak se jím tvrzené skutečnosti dotkly jeho práv, a to jak vlastnických k zařízení v předmětném bytovém domě, kdy neprokázal, že by byl omezen ve výkonu tohoto práva,
tak práv procesních. Navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že vyjádření žalovaného je velmi obecné a žalovaný se v něm vyjadřuje i ke skutečnostem, které žalobce v žalobě vůbec nenamítal. S ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu zakotvujícího pro odvolací řízení správní tzv. úplný revizní princip byl žalovaný povinen v odvolacím řízení zkoumat, zda byly pro změnu vytápění splněny zákonné podmínky, a to bez ohledu na žalobcovy námitky. Závěrem žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007,
č. j. 1 As 16/2006 – 58. Žalovaný, resp. stavební úřad tak byli ve smyslu citovaného judikátu povinni přezkoumat úplnost stavebníkem uvedených informací a předložených dokumentů. Pokud v otázce ekonomické přijatelnosti pouze zcela obecně odkázali na projektovou dokumentaci, této své povinnosti zjevně nedostáli.
Ze správního spisu vyplývá, že dne 13. 7. 2011 podal stavebník – Bytové družstvo XX žádost o vydání stavebního povolení na stavbu plynové kotelny dle přiložené projektové dokumentace.
K žádosti o stavební povolení stavebník mimo jiné doložil:
- projektovou dokumentaci;
- smlouvu o připojení k distribuční soustavě uzavřenou s RWE GasNet, s.r.o.;
Stavebníkem byla dále doložena souhlasná stanoviska orgánů státní správy, a to:
- Magistrátu města Liberec ze dne 22. 6. 2011 - souhrnné stanovisko, v němž z hlediska ochrany ovzduší byl dán souhlas;
- Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje, územního odboru Liberec (HZS),
ze dne 12. 7. 2011, coby dotčeného orgánu státní správy na úseku požární ochrany.
Stavebník předložil také vyjádření Státní energetické inspekce, územního inspektorátu pro Liberecký kraj (SEI) ze dne 23. 6. 2011, v němž tento správní orgán vyjádřil, že podle
§ 2 odst. 4 vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 195/2007 Sb. není oprávněn vydat ke stavbě závazné stanovisko z hlediska zájmů chráněných zákonem č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energií, neboť jde o zdroj tepla do výkonu 1 MWt.
Stavební povolení ze dne 15. 12. 2011 bylo žalovaným zrušeno rozhodnutím ze dne 28. 2. 2012 a věc byla vrácena stavební úřadu k dalšímu řízení.
Dne 11. 4. 2012 stavebník projektovou dokumentaci doplnil o výkres kotelny
a zjednodušené ekonomické vyhodnocení záměru stavby plynové kotelny. Uvedl, že stavbou nedojde k ovlivnění energetické náročnosti budovy.
Dne 23. 4. 2012 bylo doloženo stanovisko žalobce k odpojení (všeobecné odpojovací podmínky).
Dne 30. 7. 2012 stavební úřad vydal dle § 115 stavebního zákona stavební povolení
na stavbu „Plynová kotelna v bytovém domě čp. XX“ s tím, že se jedná o instalaci nového topného zdroje do samostatné kotelny v suterénu objektu. Stavební úřad konstatoval, že žádost o povolení stavby přezkoumal z hledisek dle § 111 stavebního zákona, projednal ji s účastníky a dotčenými orgány a zjistil, že uskutečněním nebo užíváním nejsou ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy, a projektová dokumentace splňuje obecné technické požadavky na stavby. Stavební úřad zajistil vzájemný soulad předložených závazných stanovisek dotčených orgánů vyžadovaných zvláštními předpisy, která konkrétně konstatoval. Námitky žalobce zamítl. Z projektové dokumentace, jejího doplňku i místního šetření je zřejmé, že v domě není s výjimkou měřidla dodaného tepla žádné zařízení žalobce. Přístup k měřiči tepla i trubkám bude žalobci zajištěn, zařízení žalobce nebude dotčeno, K posuzování vlivu změny vytápění na stav sítě CZT není stavební úřad oprávněn, neboť se jedná o záležitost odpojení, tj. smluvní záležitost mezi stavebníkem jako odběratelem a žalobcem. Podle stavebního úřadu se bytový dům nachází dle platného územního plánu v urbanistickém obvodu 086 Rochlice – západ, což je z hlediska zásobování energiemi okrajová oblast, kde je přípustná i forma zásobování zemním plynem. Z hlediska ochrany ovzduší byl dán souhlas Magistrátem města Liberec, odborem životního prostředí, ve stanovisku ze dne 22. 6. 2011. Projektová dokumentace byla doplněna dodatkem technické zprávy s tím, že povolovanou stavbou nedojde k ovlivnění energetické náročnosti budovy, naopak dojde k velkým energetickým a finančním úsporám. Podmínky § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší byly splněny, protože spis byl doplněn o ekonomické posouzení, které prokázalo ekonomickou přijatelnost navrhovaného způsobu vytápění domu ve srovnání se stávajícím způsobem vytápění domu.
V odvolání proti stavebnímu povolení žalobce uplatnil obdobné námitky jako v podané žalobě.
IV. Napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu
Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2012 žalovaný částečně změnil výrok stavebního povolení v části definující stavbu a doplnil podmínky pro provedení stavby a ve zbytku stavební povolení potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že byl zjištěn stav, o němž nejsou pochybnosti, byly naplněny zákonné podmínky pro vydání stavebního povolení, byla předložena souhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů, čímž byla zabezpečena ochrana zájmů vyplývajících ze zvláštních právních předpisů. Projektová dokumentace byla zpracována autorizovanými osobami a v rozsahu postačujícím k posouzení povolované stavby a jejího souladu se zákonem. Doplněním podmínek do rozhodnutí byla zajištěna ochrana věcných práv účastníků řízení. Podle žalovaného se stavební úřad řádně zabýval naplněním podmínek dle § 77 odst. 5 energetického zákona. Žalovaný zdůraznil, že účastník řízení může uplatnit jen námitky v souladu s § 114 odst. 1 stavebního zákona. Odvolací námitky obsahově tato kritéria nesplňují, proto žalovaný posuzoval námitky žalobce pouze z hlediska zákonnosti vydaného rozhodnutí. Podrobně se věnoval tomu, proč ani z ustanovení energetického zákona dotýkajících se veřejného zájmu nelze dovodit povinnost stavebního úřadu zabývat
se záměrem stavebníka z hlediska dopadů na funkčnost SZTE. K názoru žalobce, že stavebnímu řízení mělo předcházet řízení územní, žalovaný konstatoval, že stavbu je třeba posuzovat jako stavební úpravu dle § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona a dle § 81 odst. 3 písm. a) stavebního zákona stavební úpravy rozhodnutí o změně stavby ani územní souhlas nevyžadují a nelze tedy o nich vést územní řízení. K námitkám týkajícím se energetických koncepcí žalovaný uvedl, že energetická koncepce města Liberce ani platný územní plán v posuzovaném území vytápění zemním plynem nevylučují. Energetická koncepce Libereckého kraje obsahuje určitá doporučení, počítá s využitým plynných paliv jako jedné z forem zásobování energiemi a nelze z ní dovodit nepřípustnost využití plynných paliv pro vytápění objektů. Žalovaný se dále podrobně zabýval námitkou nepředložení průkazu energetické náročnosti, i když zdůraznil, že i tato námitka jde nad rámec oprávnění žalobce vznášet námitky k povolované stavbě dle § 114 odst. 1 stavebního zákona. Zdůraznil, že ani případné ovlivnění energetické náročnosti (což však není posuzovaná případ) samo o sobě ještě nezakládá povinnost předložit průkaz energetické náročnosti a odkázal na § 6a odst. 2 zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií. V posuzovaném případě autorizovaný inženýr pro technologická zařízení staveb v doplňku technické zprávy konstatoval, že v daném případě k ovlivnění energetické náročnosti budovy nedojde. Stavba splňuje podmínky
§ 3 odst. 8 zákona na ochranu ovzduší, neboť doplněk technické zprávy obsahuje ekonomické vyhodnocení záměru stavby plynové kotelny ve srovnání s náklady na vytápění a ohřev teplé vody ze SZTE, ze kterého vyplývá, že vytápění plynovou kotelnou v domě bude pro stavebníka oproti vytápění ze SZTE ekonomicky výhodnější. K žalobcem uváděným nedostatkům stanovisek a vyjádření dotčených orgánů a k jeho návrhu na postup podle
§ 149 odst. 4 správního řádu, žalovaný konstatoval, že ani tyto námitky nemají vztah k ochraně věcného práva žalobce a jdou nad rámec § 114 odst. 1 stavebního zákona.
Ze stanovisek nevyplývají vůči žalobci žádné požadavky, ani žalobce své tvrzení nespojuje s tím, že by se stanoviska dotčených orgánů k projednávané stavbě dotýkala jeho hmotných práv. Žalovaný proto dospěl k závěru, že tuto námitku žalobce nelze považovat za podnět k přezkoumání závazných stanovisek ve smyslu § 149 odst. 4 správního řádu.
V. Posouzení soudem
Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení
dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s. s tím, že přitom vycházel ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.
Předmětem soudního přezkumu bylo stavební povolení na stavební úpravy bytového domu spočívající ve vybudování vlastní plynové kotelny vydané podle § 115 stavebního zákona ve spojení s § 77 odst. 5 energetického zákona, podle něhož může být změna způsobu vytápění provedena pouze na základě stavebního řízení se souhlasem orgánů ochrany životního prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí. Soud předesílá,
že problematikou změny způsobu vytápění a „odpojování“ bytových domů od SZTE
se již opakovaně zabýval a nevidí důvod odchýlit se od svých dřívějších závěrů obsažených např. v rozsudku ze dne 26. 1. 2011, č. j. 59 A 68/2010-104, přezkoumaném Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011-159, či rozsudku ze dne 19. 10. 2010, č. j. 59A 7/2010-36, přezkoumaném Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71.
Žalobní námitky soud posuzoval s ohledem na specifické postavení žalobce v řízení před správními orgány. Soud se ztotožňuje se žalobcem ohledně důvodů jeho účastenství
ve stavebním řízení a připomíná, že žalobce nebyl stavebníkem, jemuž by bylo vydané stavební povolení přímo adresováno, a že ani z ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) bod 3,
§ 3 odst. 2 a § 77 odst. 5 energetického zákona nelze dovodit, že by žalobce jako držitel licence na rozvod tepla a dosavadní dodavatel tepelné energie do budovy byl účastníkem stavebního řízení z důvodu držení licence na rozvod tepla a obchodního vztahu mezi žalobcem a odběratelem na dodávku a odběr tepelné energie. Omezená možnost ostatních účastníků stavebního řízení uplatňovat své výhrady proti povolované stavbě (v daném případě možnost žalobce uplatňovat námitky proti stavebním úpravám za účelem vybudování plynové kotelny v bytovém domě) dle § 114 odst. 1 stavebního zákona, navíc ještě omezená lhůtou stanovenou v duchu zásady koncentrace správního řízení, determinuje také možnost žalobce vznášet úspěšně pouze některé žalobní námitky v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu správní soudy poskytují ochranu každému, kdo tvrdí, že byl na těchto právech zkrácen nezákonným správním rozhodnutím. Soud setrvává na svém názoru, že se nejedná o všeobecnou soudní kontrolu zákonnosti rozhodování správního orgánu v dané věci. To je ještě zdůrazněno dispoziční (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.) a koncentrační zásadou (§ 72 odst. 1 ve spojení
s § 71 odst. 2 s. ř. s.), kterými je soudní přezkum ve správním soudnictví ovládán. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nelze úspěšně vznášet k ochraně veřejných subjektivních práv jiné osoby či pouze k ochraně veřejného zájmu (zde je nutno poznamenat, že s výjimkou případu, kdy je určitému subjektu přiznáno účastenství v řízení před správním orgánem právě a jen za účelem ochrany veřejného zájmu v rozsahu vymezeném zvláštním právním předpisem tak, jak je tomu typicky v případě občanských sdružení, které jsou aktivně legitimovány k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 odst. 2 s. ř. s.,
kdy lze ale s úspěchem namítat jen porušení procesních práv, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001-67, publ. ve Sb. NSS č. 379/2004). Skutečnost, jaká práva fyzické či právnické osoby mohou být přímo nebo v důsledku porušení jejích práv v předcházejícím řízení (tedy procesních) zkrácena, se odvíjí od toho,
co bylo předmětem řízení před správním orgánem, a také od toho, co založilo účastenství fyzické či právnické osoby v takovém řízení. Tyto skutečnosti jsou důležité pro posouzení žalobní legitimace a následně i důvodnosti podané žaloby, neboť jak bylo soudem uvedeno shora, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je soud povolán o ochraně práv žalobce, nikoli k obecné kontrole zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí
a celého správního řízení, které jeho vydání předcházelo. Z uvedeného vyplývá závěr
již judikovaný správními soudy, že „žalobce může namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž zkrácením na právech je třeba rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale také na právech procesních (§ 65 s. ř. s.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001-67, publ. ve Sb. NSS
č. 379/2004, obdobně rozsudek ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007-83). Z takového pojetí rozhodování soudů ve správním soudnictví soud vycházel při posouzení podané žaloby a uvážení o vznesených námitkách žalobce a znovu zdůrazňuje, že jeho úkolem není všeobecný přezkum zákonnosti napadených rozhodnutí.
Stavební úřad i žalovaný si byli vědomi procesního postavení žalobce ve stavebním řízení a z tohoto pohledu posuzovali námitky žalobcem vznášené, žalovaný deklaroval,
že žalobce mohl jako účastník řízení úspěšně vznášet podle § 114 odst. 1 stavebního zákona jen ty námitky, kterými poukáže na přímé dotčení svých práv – práv odpovídajících zákonnému věcnému břemeni za účelem přístupu ke svému rozvodnému tepelnému zařízení v domě, resp. svých vlastnických práv. Soud se s tímto výkladem ztotožňuje a nepovažuje tak za důvodnou námitku žalobce nesprávného restriktivního výkladu § 114 odst. 1 stavebního zákona. K této otázce se shodně vyslovil i Nejvyšší správní soud ve shora cit. rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011-159, ve kterém se zabýval omezenou možností ostatních účastníků stavebního řízení vznášet proti povolované stavbě námitky, a to i z pohledu samotné ústavnosti tohoto ustanovení. Shodně hodnotil Nejvyšší správní soud omezenou možnost účastníka vznášet námitky ve stavebním řízení o změně způsobu vytápění a následně jeho omezenou možnost úspěšně uplatňovat žalobní námitky před správním soudem i v rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71. Soud má za to, že žalovaný na odvolací námitky žalobce reagoval způsobem odpovídajícím možnosti žalobce vznášet v předmětném stavebním řízení relevantní námitky, když hodnotil, zda s námitkami žalobce spojuje tvrzení o zásahu do svých hmotných práv, a námitky poté zhodnotil v rámci zkoumání zákonných předpokladů pro vydání napadených rozhodnutí.
Pokud se žalobce dovolával ochrany svého vlastnického práva k SZTE,
a to i ve veřejném zájmu, činil tak obecně. Nespecifikoval, jak se povolené stavební úpravy
za účelem změny způsobu vytápění předmětného domu konkrétně dotknou jeho možnosti SZTE či části rozvodného tepelného zařízení užívat, pouze obecně zmiňoval snížení účinnosti a provozuschopnosti SZTE, případnou změnu hydraulických poměrů. Ani v řízení před stavebním úřadem a žalovaným nedokázal tyto skutečnosti specifikovat, jednotlivé námitky a odvolací námitky s konkrétním ohrožením svého zařízení v domě či přístupu k němu,
ale ani s konkrétním ohrožením SZTE nespojoval. Stavební úřad i žalovaný se zabývali tím, kde se část rozvodného zařízení žalobce, jež je součástí SZTE, v bytovém domě nachází,
kde bude umístěna plynová kotelna, v jakém místě a jakým způsobem bude provedeno napojení na stávající domovní rozvody. Z obsahu správního spisu nevyplývají skutečnosti svědčící o tom, že by žalobcovo právo odpovídající zákonnému věcnému břemeni přístupu mělo být omezeno, žalobci ve výkonu vlastnických práv k jeho zařízení také nic nebrání.
Z žádného ustanovení právního předpisu pak neplyne [a soud má za to, že tak neplyne ani z ustanovení § 3 odst. 2 energetického zákona, podle kterého přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie se uskutečňují ve veřejném zájmu, ani z ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) bod
14. energetického zákona ve znění účinném od 30. 5. 2012] povinnost správních orgánů
ve stavebním řízení zjišťovat, jak se změna způsobu vytápění dotkne provozování žalobcovy SZTE jako celku, a řešit, zda v důsledku povolované změny způsobu vytápění dojde k tomu, že provozování SZTE již nebude pro žalobce možné či ekonomické, neboť jeho soustava byla dimenzována na jiný počet odběratelů tepelné energie. Ve stavebním řízení, v němž je změna způsobu vytápění dle § 77 odst. 5 energetického zákona povolována, musí správní orgány chránit veřejné zájmy chráněné zvláštním zákonem, tj. nejen zkoumat, zda je v souladu s příslušnými ustaveními stavebního zákona, ale také energetického zákona a v souladu s územní energetickou koncepcí a v souladu se zákonem o ochraně ovzduší. Dotčená ustanovení nelze vykládat tak, jak se to snaží naznačit žalobce, totiž že by stavebník, případně z vlastní iniciativy stavební úřady museli přinést důkaz o tom, že se povolovaná stavba nedotkne žalobcovy SZTE, a to za situace, kdy žalobce jako vlastník a provozovatel SZTE žádná konkrétní tvrzení v tomto směru v průběhu stavebního řízení nepředložil, pouze obecně namítá „zmenšení“ soustavy, jinými slovy pokles počtu odběratelů. Energetický zákon
v cit. ustanovení § 77 odst. 5 (a rovněž ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, a s účinností od 1. 9. 2012 ustanovení § 16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb., o ochranu ovzduší) se změnou způsobu dodávky nebo změnou způsobu vytápění počítá
(a to právě i ve formě odpojení od stávající CZT a zřízení vlastního zdroje vytápění), odběrateli se v takovém případě ukládá povinnost hradit náklady spojené s odpojením
od rozvodného tepelného zařízení, a případně náklady na přeložku rozvodných tepelných zařízení dle § 86 odst. 2 energetického zákona. Lze také konstatovat, že žalobcova SZTE jistě nebyla koncipována tak, že by nebylo odpojení (ale také připojení) odběratelů tepelné energie možné, opačný názor by zcela jistě směřoval právě proti ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona a absenci obecné zákonné povinnosti připojení stavby na již existující soustavu dálkového CZT a odběru tepelné energie od určitého držitele licence na její rozvod. Soud zastává názor, že otázka zhoršení provozuschopnosti či dokonce ekonomiky provozu SZTE nemohla být za daného legislativního rámce řešena v probíhajícím řízení a nemohla by být sama o sobě důvodem pro odepření vydání povolení na změnu způsobu vytápění při splnění zákonných podmínek. Ani stoupající cena tepelné energie pro ostatní odběratele tepelné energie ze žalobcovy SZTE nemůže být důvodem pro nevydání stavebního povolení na změnu způsobu vytápění určité stavby. Stavební úřad ani žalovaný nejsou jako orgány státní správy zákonem povolány ve stavebním řízení řešit otázky týkající se vlivu změny způsobu vytápění v bytovém domě na snížení účinnosti žalobcovy SZTE, ekonomiky jejího provozu a ochrany investic žalobce do jeho rozvodných tepelných zařízení a zdrojů tepelné energie. Žalobce se proto ani před správním soudem nemůže s úspěchem ochrany těchto práv dovolávat, byť se tak snaží činit, dovolávaje se ochrany veřejného zájmu. Je nutno zdůraznit, že změna způsobu vytápění spočívající v odpojení předmětného bytového domu od žalobcovy SZTE a připojení na nový zdroj tepelné energie má svůj soukromoprávní aspekt, jak zcela správně zdůraznil žalovaný. Předmětný bytový dům byl napojen a dosud odebíral tepelnou energii z žalobcovy SZTE na základě uzavřené smlouvy o dodávce tepelné energie (§ 76 odst. 2 energetického zákona) a předpokládané negativní dopady na SZTE, které žalobce popisuje, nebudou způsobeny vlivem nově vybudované plynové kotelny, ale ukončením odběru tepelné energie z SZTE v důsledku ukončení soukromoprávního vztahu mezi stavebníkem jako odběratelem a žalobcem jako dodavatelem tepelné energie.
Námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro nedostatečné odůvodnění soud nevyhověl. Námitka byla uplatněna obecně, žalobce nerozvedl, jakými námitkami
se žalovaný nezabýval. Soud proto může jen v obecné rovině konstatovat, že rozhodnutí žalovaného a prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu za nepřezkoumatelná nepovažuje. Jak z rozhodnutí stavebního úřadu, tak napadeného rozhodnutí žalovaného, jež tvoří jeden celek, vyplývá zjištěný skutkový stav v rozsahu pro posouzení projednávané věci včetně posouzení, kde se nachází části rozvodného zařízení žalobce a že nebude dotčeno (žalobce námitku nezjištěného skutkového stavu vznesl obecně, aniž by rozvedl, jaké skutkové okolnosti by měly být z jeho pohledu pro posouzení věci relevantní), vyplývají z nich i právní úvahy obou správních orgánů a v souhrnu také jejich závěr o aplikaci příslušných ustanovení nejen stavebního zákona, ale i dalších právních předpisů, především energetického zákona (včetně posouzení souladu povolované stavby s územními energetickými koncepcemi
a územního plánu) a zákona na ochranu ovzduší. Soud má také za to, že z rozhodnutí žalovaného lze seznat, jak se vypořádal s námitkami žalobce, zda je považoval za uplatněné v souladu s § 114 odst. 1 stavebního zákona nebo nikoli; pokud se námitky týkaly souladu povolované stavby se zákonem, žalovaný se jimi zabýval v rámci přezkumu zákonnosti stavebního povolení k odvolání žalobce.
Námitky uplatněné pod prvním žalobním bodem soud neshledal opodstatněnými. Není pravdou, že by stavební úřad a žalovaný rezignovali na posouzení povolované změny způsobu vytápění z hlediska územní energetické koncepce, jak stanoví § 77 odst. 5 energetického zákona, a hodnotili jen její soulad s platným územním plánem města Liberce. Na rozdíl
od žalobce však nedovodili, že by dle územní energetické koncepce statutárního města Liberec, kapitoly 3.1.1, str. 99, nebylo přípustné vytápění předmětného bytového domu,
jež se nachází v okrajové oblasti, zemním plynem, ačkoli jde o lokalitu dostupnou
ze systému CZT. Stavební úřad ani žalovaný nedovodili zákaz ani příkaz připojení k žalobcově SZTE. Žalovaný se pak podrobně zabýval povahou územní energetické koncepce města Liberce a její závazností, dospěl k závěru, že o rozporu s územní energetickou koncepcí hovořit nelze, a soud se zcela s jeho závěry ztotožňuje. Byť ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona ukládá stavebnímu úřadu povinnost posoudit soulad změny způsobu vytápění s územní energetickou koncepcí, nelze pominout zákonnou úpravu obsaženou
v § 4 zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energiemi, a v prováděcím nařízení
č. 195/2001 Sb., z nichž je nutno dovodit, že územní energetická koncepce pro statutární město, resp. na úrovni kraje obsahuje cíle a principy řešení, obsahuje určitou koncepci a doporučení z hlediska nakládání s energiemi, nezakládá přímo povinnost využití tepelné energie z CZT, resp. SZTE. Tomu také odpovídají formulace užité v žalobcem zmíněné kapitole 3.1.1 územní energetické koncepce statutárního města Liberec, která zásadně hovořila ve smyslu charakterizování přijatelnosti energetického zásobování a nutnosti respektovat přijatelnost dodávkového tepla a částečně zemního plynu, o nutnosti preferencí. Ze zmíněné územní energetické koncepce statutárního města Liberec, ale ani z Krajské územní koncepce Libereckého kraje, jak zmínil žalovaný, nelze dovodit povinnost využívat v dosahu CZT, resp. SZTE jedině tohoto zdroje a právo žalobce jako vlastníka soustavy SZTE na připojení předmětného bytového dobu k SZTE a právo dodávat do předmětného bytového domu tepelnou energii. Tento výklad odpovídá přiměřené svobodě volby systému vytápění (kterou zmiňuje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2007, č. j. 1 As 16/2006-54, a které se z jiného pohledu dotýkal i nález Ústavního soudu Pl. ÚS 37/96). Toto ostatně odpovídá i závěrům obsaženým ve Stanovisku a metodice k odpojování od centralizovaného zásobování teplem Ministerstva pro místní rozvoj z listopadu 2011 (dostup. na www.mmcr.cz), ve které bylo konstatováno, že: „Z citovaného judikátu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že opatřením obecné povahy nelze ukládat povinnosti nad rámec zákona,
proto podle názoru Ministerstva pro místní rozvoj nelze do ÚPD včlenit požadavek na povinné připojení k CZT. S ohledem na vymezení obsahu ÚEK zákonem o hospodaření energií a nařízením vlády č. 195/2001 Sb., kterým se stanoví podrobnosti obsahu ÚEK, nemůže požadavek na povinné připojení k CZT obsahovat ani ÚEK.“ Znovu je nutno zopakovat, že požadavek na povinné připojení předmětného domu na SZTE žalobce a odběr jím vyráběné a rozváděné tepelné energie nelze na základě zmíněných územních energetických koncepcí dovodit. Z tohoto pohledu nemá uvedený žalobní bod spojitost s možným dotčením žalobcových věcných práv, jejichž ochrany se může žalobce ve stavebním řízení a následně soudním přezkumném dovolávat. Žalobcem navrhovaný důkaz stanoviskem Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4. 3. 2009 soud nepovažoval s ohledem na shora uvedené za potřebné provést, ve věci se nejednalo o sporné skutkové otázky, které by bylo potřeba dokazováním objasnit, jednalo se o výklad právních norem, k němuž je zásadně soud nadán.
O druhém žalobním bodu, v němž žalovaný namítal rozpor rozhodnutí se zákonem o ochraně ovzduší, soud uvádí následující. Podle § 3 odst. 8 zákona na ochranu ovzduší účinného do 31. 8. 21012 jsou právnické a fyzické osoby povinny, je-li to pro ně technicky možné a ekonomicky přijatelné, u nových staveb nebo při změnách stávajících staveb využít centrálních zdrojů tepla, popřípadě alternativních zdrojů, pokud je jejich provozování v souladu s tímto zákonem a předpisy vydanými k jeho provedení. Současně jsou povinny ověřit technickou a ekonomickou proveditelnost kombinované výroby tepla a energie. Obdobnou povinnost zakotvil zákon na ochranu ovzduší č. 201/2012 Sb. s účinností
od 1. 9. 2012. Dle § 16 odst. 7 uvedeného zákona právnická a fyzická osoba je povinna,
je-li to pro ni technicky možné a ekonomicky přijatelné, u nových staveb nebo při změnách stávajících staveb využít pro vytápění teplo ze soustavy zásobování tepelnou energií nebo zdroje, který není stacionárním zdrojem.
Posouzení změny způsobu vytápění z hledisek zákona o ochraně ovzduší (§ 77 odst. 5 energetického zákona ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona o ochraně ovzduší) slouží k zajištění práva na ochranu ovzduší před znečištěním a nepříznivým účinkem látek na život, zdraví a životní prostředí. Pokud žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodů porušení povinnosti plynoucí stavebníku ze shora cit. ustanovení, je nutno uvést,
že tato případná nezákonnost má vztah k zájmům chráněným zákonem na ochranu ovzduší. Žalobce je přitom právnickou osobou, vlastníkem SZTE a předchozím dodavatelem tepelné energie do bytového domu, a pokud vznášel námitky v tomto směru ve stavebním řízení, jednalo se o námitky jdoucí nad rámec oprávnění žalobce vznášet v řízení připomínky k povolované stavbě dle § 114 odst. 1 stavebního zákona. Žalobce nemohl být namítaným postupem zkrácen na právu na příznivé životní prostředí, neboť takové právo mu jako právnické osobě z povahy věci náležet nemůže, neboť zmíněné právo náleží jen fyzickým osobám jako biologickým organismům (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
12. 4. 2000, č. j. 5 A 98/1998-109, publ. SJS 888/2001). Žalovaný pak správně dovodil,
že žalobcova námitka směřující do porušení zákona o ovzduší jde nad rámec § 114 odst. 1 stavebního zákona a správně se souladem stavebního povolení s cit. ustanovením zabýval v rámci posouzení zákonnosti prvostupňového rozhodnutí. Ani v žalobě se žalobce nemůže s úspěchem nezákonnosti napadeného rozhodnutí v tomto směru dovolávat, tvrzená nezákonnost nemůže mít žádný dopad do právní sféry žalobce. Shodně judikoval i Nejvyšší správní soud v již cit. rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71.
Argumentaci lze ještě doplnit tak, že shora cit. ustanovení zákona o ochraně ovzduší zakotvující povinnost fyzickým a právnickým osobám využít pro vytápění teplo z CZT,
resp. SZTE či jiného zdroje, který není stacionární, při naplnění zákonem stanovených podmínek, není koncipováno k ochraně žalobcovy SZTE a nezakládá žalobci žádné veřejné právo zásobovat fyzické či právnické osoby tepelnou energií, ani právo, aby jako vlastník SZTE vystupoval k ochraně práv na úseku ochrany ovzduší, a proto by snad porušení stanovené povinnosti dle zákona o ochraně ovzduší mohl žalobce s úspěchem před správním soudem namítat. Nemožnost úspěšně uplatňovat žalobní námitku tohoto typu konstatovaly i shora cit. rozsudky Nejvyššího správního soudu, jež zdůraznily nutnost posoudit změnu způsobu vytápění stavby z hlediska ekonomické přijatelnosti pro stavebníka,
když ekonomické zájmy žalobce nemohly být v předmětném stavebním řízení zohledněny. Žalobce tak nemůže namítat ani nesprávný způsob doložení nákladů na vytápění jiným způsobem než ze SZTE. Proto soud nevyhověl žalobcovu návrhu a nedoplnil dokazování jím označenou listinou, neboť se vztahovala ke způsobu, jakým mají být porovnávány ceny vytápění. Soud v žádném případě nepopírá závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2077, č. j. 1 As 16/2006 (nelze si nepovšimnout, že se jednalo naopak o případ, kdy se soudní ochrany domáhal stavebník, jemuž nebylo vydáno stavební povolení k výstavbě vlastní plynové kotelny), svou argumentaci však staví na tom, že žalobce není jako vlastník SZTE oprávněn s úspěchem vznášet námitku nezákonnosti správních rozhodnutí z důvodu porušení cit. ustanovení zákona o ochraně ovzduší.
K třetímu žalobnímu bodu, který se týkal absence územního řízení, soud uvádí,
že námitka nesprávného procesního postupu nebyla ze strany žalobce spojena s konkrétním tvrzením o tom, jak se tento postup ze strany správních orgánů negativně dotkl žalobcova právního postavení. Žalobce v žalobě neuváděl, že by snad v důsledku postupu správních orgánů nemohl uplatnit nějaká svá procesní práva, včetně uplatnění konkrétních účastnických námitek ve vztahu k ochraně svých hmotných práv, které by býval mohl s úspěchem vznést toliko v územním řízení a správní orgány se takovými námitkami odmítly zabývat v řízení stavebním. Dílčí námitka vedení komínového tělesa nad střechu domu nemá s věcnými právy žalobce žádnou spojitost. Jak již soud uvedl, žalobce může s úspěchem vznášet jen námitky směřující k ochraně jeho práv, nemůže si proto osvojovat námitky ve vtahu k jiným účastníkům stavebního řízení. Žalobní bod tak nebyl soudem shledán jako důvod pro zrušení napadených správních rozhodnutí.
Pokud jde o čtvrtý žalobní bod, ani zde není zřejmé, jaká žalobcova věcná práva, k jejichž ochraně sloužilo jeho účastenství ve stavebním řízení, mohla být nepředložením průkazu energetické náročnosti dotčena. Žalovaný se touto námitkou přesto podrobně zabýval z hlediska zákonnosti vydaného rozhodnutí a konstatoval, že z doplňku technické zprávy vypracovaném autorizovaným inženýrem pro technologická zařízení staveb vyplývá, že v daném případě k ovlivnění energetické náročnosti budovy nedojde. Zdůraznil však, že ani případné ovlivnění energetické náročnosti samo o sobě ještě povinnost předložit průkaz energetické náročnosti nezakládá.
Soud nakonec neshledal ani porušení procesních práv žalobce, které žalobce uplatnil ve čtvrtém žalobním bodu. K otázce odmítnutí odvolacích námitek z důvodu jejich uplatnění nad rámec ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona se již soud vyjádřil.
Soud dále nesouhlasí se žalobcem v tom, že by postup odvolacího orgánu podle ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu, podle něhož jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska, nebyl podmíněn odvolacími námitkami a odvolací orgán by musel
dle cit. ustanovení postupovat vždy, přezkoumává-li dle § 89 odst. 2 správního řádu soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, se zákonem. Dovodil-li žalovaný, že odvolací námitky žalobce týkající se závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy nesměřují k ochraně jeho věcných práv, neboť s jejich namítanou nezákonností a neúplností žalobce nijak nespojil zásah do svých práv, s čímž se soud plně ztotožnil,
nebyl žalovaný povinen v odvolacím řízení postupovat dle § 149 odst. 4 správního řádu
a nestíhala ho povinnost vyžádat se potvrzení nebo změnu těchto stanovisek ani iniciovat přezkumné řízení, jak se toho žalobce dovolává. Ani v žalobě se tak žalobce nemůže s úspěchem nezákonnosti napadeného rozhodnutí v tomto směru dovolávat, tvrzená nezákonnost nemůže mít žádný dopad do právní sféry žalobce, žalobcem zmíněná stanoviska se jeho práv nijak nedotýkala. Shodně ve vztahu k vznášení námitek proti stanoviskům dotčených orgánů státní správy, jež zabezpečují ochranu zájmů dle zvláštních právních předpisů, judikoval i Nejvyšší správní soud v již cit. rozsudku ze dne 3. 3. 2011,
č. j. 7 As 108/2010-71. Žalovaný nezatížil odvolací řízení vadami, pokud si nevyžádal potvrzení či změnu souhrnného stanoviska Magistrátu města Liberce, odboru životního prostřední, že dne 22. 6. 2011, a závazného stanoviska HZS ze dne 12. 7. 2011, neboť žalobce v tomto směru svoje výhrady nespojil s dotčením svých věcných práv, k jejichž ochraně byl dle ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona oprávněn.
Totéž platí ve vztahu k námitce nevydání závazného stanoviska Krajské hygienické stanice jako orgánu ochrany veřejného zdraví na úseku ochrany před hlukem a vibracemi. Není zřejmé, a žalobce ani neuvádí, jaká jeho věcná práva, k jejichž ochraně sloužilo jeho účastenství ve stavebním řízení, mohla být tímto způsobem dotčena, jen stěží může být žalobce jako právnická osoba na svých právech zkrácen, namítá-li absenci posouzení povolované plynové kotelny z hlediska ochrany proti hluku.
Pokud jde o stanovisko SEI, pak nezbývá než konstatovat, že stavební úřad i žalovaný měli k dispozici vyjádření SEI, územního inspektorátu pro Liberecký kraj, ze dne 23. 6. 2011, z něhož plyne, že v daném řízení SEI nebyla dotčeným správním orgánem, který by vydával závazné stanovisko či byl nějakým způsobem povolán chránit žalobcovy zájmy a SZTE z pohledu zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energiemi. Podle § 94 odst. 3 energetického zákona je sice SEI dotčeným správním orgánem, který uplatňuje závazná stanoviska ve stavebním řízení, a podle § 13 odst. 2 zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, je dotčeným orgánem státní správy při ochraně zájmů chráněných tímto zákonem, nicméně podle § 2 odst. 4 písm. b) bod 2 vyhlášky č. 195/2007 Sb., kterou se staví rozsah, v němž SEI pro tyto účely závazná stanoviska vydává, se závazné stanovisko nevydává u zdrojů tepla do výkonu 1 MWt, tj. ani v daném případě. Ani z jiného právního předpisu neplyne povinnost SEI vyjadřovat se v daném stavebním řízení k fungování žalobcovy SZTE.
Argumentace k nemožnosti žalobce vznášet námitky ve veřejném zájmu byla již rozvedena shora. Na tomto místě lze zdůraznit, že k „odpojení“ daného objektu od žalobcovy SZTE nedošlo přímo a jedině rozhodnutím správních orgánů. Znovu je třeba zdůraznit,
že vztah žalobce a stavebníka k dodávce tepelné energie byl vztahem soukromoprávním, založeným na smlouvě o dodávce tepelné energie, který byl ukončen, a ani případné nepovolení změny způsobu vytápění ve stavebním řízení neznamená automatické obnovení dodávky tepelné energie do předmětného bytového domu právě z žalobcovy SZTE. Žalobce je sice povinen jako držitel licence na rozvod tepla podle § 76 odst. 1 energetického zákona uzavřít smlouvu o dodávce tepelné energie, nicméně uzavření takové smlouvy předpokládá žádost ze strany odběratele tepelné energie při splnění zákonných podmínek podle
cit. ustanovení. Je třeba se ohradit proti žalobcovu tvrzení, že správní orgány v daném případě rezignovaly na posouzení změny způsobu vytápění předmětného domu z hlediska ochrany veřejného zájmu. Ochrana veřejných zájmů, jež jsou chráněny jednotlivými zvláštními právními předpisy, byla zajištěna právě ve spolupráci s dotčenými správními orgány, pokud jim zvláštní zákony toto postavení přisuzovaly, a po posouzení povolované stavby z hlediska územní energetické koncepce a zákona o ochraně ovzduší.
VI. Závěrečné posouzení a náklady řízení
Ze všech shora uvedených důvodu soud zamítl podanou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou. Ve věci soud rozhodoval, aniž by nařídil ústní jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., když s tímto postupem žalobce a žalovaný nevyjádřili ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas.
Obiter dictum si soud dovoluje (shodně jako ve svých předchozích rozsudcích týkajících se stavebních povolení změny způsobu vytápění bytových domů) poznamenat,
že stavební řízení, případně řízení o dodatečném povolení stavby, v němž se rozhoduje
ve smyslu § 77 odst. 5 energetického zákona o změně způsobu vytápění, není a nemá být pro žalobce jako držitele licence na rozvod tepla a dosavadního dodavatele tepelné energie
do budovy bytového domu nástrojem obstrukcí a nástrojem udržení svých zákazníků – odběratelů tepelné energie. Smyslem jeho účastenství v takovém řízení má být ochrana jeho věcných práv k nemovitosti v důsledku umístění části jeho rozvodného tepelného zařízení, případně vlastnických práv k němu, nikoli ochrana jeho podnikatelských záměrů a ekonomických zájmů a dosavadních investic do SZTE, včetně případných investic
do rekonstrukce části jeho rozvodného tepelného zařízení. Současná právní úprava vztahující se k problematice „odpojování“ objektů od již existujících SZTE nijak tyto soustavy absolutně neupřednostňuje, byť stanoví, že jsou budovány a provozovány ve veřejném zájmu, a nedává držitelům licence k výrobě a rozvodu tepelné energie oprávnění hájit veřejný zájem
ve stavebním řízení o změně způsobu vytápění. Úvahy, je-li tento stav správný či má-li být již existující SZTE poskytnuta zvýšená ochrana a „odpojení“ od ní, a tedy i smluvní volnost mezi odběratelem a dodavatelem tepelné energie, omezeny, jsou úvahami de lege ferenda a věcí moci zákonodárné.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s.,
dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, ten ale náhradu nákladů řízení nežádal, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu řízení právo.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Liberci dne 23. října 2013
Mgr. Lucie Trejbalová,
předsedkyně senátu