[OBRÁZEK]
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: B. Ch., narozeného X. Y. v řízení zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.6.2010, čj: OAM-337-3/SŘ-2010
t a k t o :
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.922,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Marka Čechovského, advokáta.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým zamítl odvolání žalobce proti usnesení Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 18.2.2010, čj: CPR-17309/ČJ-2009-9CPR-V214 o zastavení řízení ve věci jeho žádosti o vydání nového rozhodnutí dle ustanovení § 122 odst. 6 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ( dále též „ zákon o pobytu cizinců“), kterým měla být zrušena platnost rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, a původní rozhodnutí potvrdil.
Žalobce je přesvědčen o tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva a namítl, že již uplynula doba platnosti správního vyhoštění uložená rozhodnutím Ředitelství cizinecké policie ze dne 12.5.2006, a to již 13.5.2009, tedy tři roky po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný ale chybně vázal běh lhůty uloženého správního vyhoštění na nabytí právní moci rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, tj. od 3.7.2007, aniž by tento svůj postup opřel o zákonný předpoklad. Správní orgán dospěl k nesprávnému závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění je vůči cizinci vykonatelné pouze po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž je pravomocně rozhodnuto v rámci azylového řízení. To však nemá vliv na samotný běh lhůty správního vyhoštění, ale pouze na vykonatelnost tohoto institutu správního práva. Je přesvědčen o tom, že žalovaný nezákonně odsunul počátek běhu lhůty správního vyhoštění, ačkoliv z ustanovení § 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců je patrné, že se toto ustanovení vztahuje pouze na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, ale nemá vliv na právní moc rozhodnutí, od ní začíná běžet lhůta správního vyhoštění. Správní orgán nesprávně stanovuje platnost rozhodnutí ode dne právní moci rozhodnutí a dále i do budoucna, za určitých podmínek, přerušuje a nezákonně spojuje platnost rozhodnutí s jeho vykonatelností, aniž by zákon výslovně správnímu orgánu umožňoval platnost rozhodnutí, resp. dobu, po níž nelze umožnit cizinci vstup na území ČR, takto přerušit. Výklad žalovaného považuje za účelový. Žalobce odkázal především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2009, kterým bylo u stejného žalobce vyhověno jeho kasační stížnosti v identické právní věci proti rozsudku Městského soudu, který byl zrušen v celém rozsahu.
Žalobce také namítl, že rozhodnutí, resp. odůvodnění, je zmatečné a nepřezkoumatelné. Správní orgány odůvodnily rozhodnutí o zastavení řízení tím, že neuplynula ani polovina z doby platnosti správního vyhoštění, neboť tato údajně neběží, je-li rozhodnutí nevykonatelné mimo jiné z důvodů uvedených v § 179 zákona o pobytu cizinců. Podle argumentace a interpretace žalovaného by u žalobce platnost vyhoštění nikdy neuplynula, přestože je prokazatelně rodinným příslušníkem občana Evropské unie, což implicitně deklarovaly orgány cizinecké policie i žalovaný, když rozhodly o překážce vycestování účastníka řízení právě z důvodu případného nepřiměřeného zásahu do rodinného a soukromého života cizince. Dále pak namítl, že odůvodnění odkazem na § 120a je nesprávné, neboť tento nemohl být v projednávaném případě aplikován, když dle ustanovení § 120 odst. 7 platnost rozhodnutí o správním vyhoštění zaniká, je-li rozhodnutí, kterým se uděluje azyl nebo doplňková ochrana platné po dobu specifikovanou pod písm. a) či b) odstavce 7. Dle § 120a odst. 6 cizinec, jehož vycestování není možné, je oprávněn neprodleně po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění požádat ministerstvo o udělení mezinárodní ochrany.
Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě konstatoval, že vycházel ze znění zákona o pobytu cizinců a zejména z toho, že dne 24.11.2005 nabyla účinnosti novela zákona o pobytu cizinců a na formulaci ustanovení § 118 odst. 1 tohoto zákona. Z novelizace vyplývá jednoznačný závěr, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, počíná běžen nejprve okamžikem, kdy je rozhodnutí vykonatelné (realizovatelné) a cizinec již nedisponuje právním titulem umožňující mu pobyt na území ČR. Žalovaný trvá na svém závěru, že v případě žalobce nedošlo k uplynutí poloviny dob ve smyslu ustanovení § 122 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jelikož v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany tato doba neběžela. Skutečnost, po níž nelze cizinci umožnit vstup na území, je totožná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí, vyplývá nejenom ze zákona o pobytu cizinců ve znění po novele, ale jde i o vyjádření zásady, že každý stát má suverénní právo rozhodovat o tom, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Žaloba je tedy nedůvodná a navrhl její zamítnutí.
U jednání soudu setrvali účastníci na svých dosavadních stanoviscích.
Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující pro rozhodnutí ve věci samé tyto podstatné skutečnosti:
Dne 12.5.2006 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, na 3 roky. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 18.5.2006. V rozhodnutí dále bylo uvedeno, že současně v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 byla určena lhůta k vycestování z území ČR do 40 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se azyl neuděluje, žádost o udělení azylu se zamítá, řízení o této žádosti se zastavuje nebo udělený azyl odnímá, jestliže marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a jestliže podle zákona o azylu podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu nemá odkladný účinek.
Dne 15.1.2008 Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie usnesením čj: SCPP-4226/C-262-2007 rozhodlo o zastavení řízení ve věci žádosti žalobce o vydání nového rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 17.3.2008 Ministerstvo vnitra ČR zamítlo odvolání proti usnesení ŘSCP a toto rozhodnutí potvrdilo.
Dne 11.8.2008 Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie letiště Praha-Ruzyně rozhodla o tom, že ve vztahu k rozhodnutí o správním vyhoštění, jehož účastníkem byl žalobce se novým rozhodnutím stanoví: „uvedený správní orgán podle § 120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodl, že se na žalobce důvody znemožňující vycestování vztahují. Lhůta k vycestování se dle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nestanovuje, neboť vycestování Ch. B. není možné“.
Dne 14.12.2009 podal žalobce spolu s L. L. žádost o vydání nového rozhodnutí dle ustanovení § 122 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců, kterým by byla zrušena platnost rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 12.5.2006.
Dne 18.2.2010 vydal orgán Policie ČR, Služba cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké policie usnesení o zastavení řízení o žádosti o vydání nového rozhodnutí dle § 102 odst. 4 správního řádu, neboť nebyla splněna zákonná podmínka uplynutí poloviny doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území a z toho důvodu se také nezabýval druhým důvodem, tedy zda pominuly důvody vydání rozhodnutí.
O odvolání, jehož obsah je v podstatě shodný s námitkami žalobce, uvedenými v podané žalobě, rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, kterým odvolání zamítl a usnesení ŘSCP potvrdil. Poté, co shrnul dosavadní průběh řízení a odkázal na zákonná ustanovení dopadají na projednávanou věc, uvedl, že podmínky stanovené v § 122 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců musí být splněny současně. Ztotožnil se s názorem prvostupňového orgánu, že podmínka uplynutí poloviny doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR, není splněna. Dle ustanovení § 74 odst. 2 správního řádu je rozhodnutí ukládající povinnost plnění vykonatelné, je-li v právní moci a jestliže uplynula lhůta ke splnění povinnosti. Ustanovení § 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, které je ve vztahu k tomuto ustanovení speciálním určuje, že rozhodnutí o správním vyhoštění je vykonatelné po nabytí právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž se mezinárodní ochrana neuděluje, a v dalších uvedených případech. Rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany bylo vydáno dne 22.6.2007 a právní moci nabylo 3.7.2007. Vykonatelnost rozhodnutí byla v důsledku podání žaloby s odkladným účinkem odložena. Rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby bylo vydáno 23.1.2008, právní moci nabylo 20.2.2008. Proti rozhodnutí krajské soudu podal žalobce 5.3.2008 kasační stížnost s odkladným účinkem. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti nabylo právní moci 11.6.2008. Rozhodnutí o správním vyhoštění se tak stalo vykonatelným dne 12.6.2008. Běh byl následně přerušen dne 20.8.2008, kdy se předmětné rozhodnutí o správním vyhoštění opět stalo nevykonatelným, neboť v tento den nabylo právní moci rozhodnutí o tom, že se na žalobce vztahuje překážka vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců. Polovina z tříleté lhůty tedy dosud neuplynula. Poukázal na to, že platnost rozhodnutí nikdy nebyla stanovena, ani přerušena, ani pozastavena. Rozhodnutí je v platnosti ode dne vydání a to až do doby, kdy je zrušeno nebo kdy je platnost upravena podle ustanovení § 101 správního řádu, a to bez ohledu na to, zda je vykonatelné a zda lhůty v něm určené běží nebo se staví. Po splnění povinnosti z rozhodnutí vyplývající přestává být rozhodnutí závazným pro účastníky řízení a pro všechny správní orgány, nestává se však neplatný. Zařazením cizince do evidence nežádoucích osob nepočala běžet doba, po kterou jmenovanému cizinci nelze umožnit vstup na území ČR. Zařazení do evidence nežádoucích osob je vázáno toliko na nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. Dále pak žalovaný poukázal na to, že žalobcem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu byla vydána před novelou § 118 odst. 1, když původně toto ustanovení znělo tak, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR byla stanovena dobou platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, počínala tedy dnem vydání rozhodnutí. Konkrétním rozhodnutím byla stanovena výslovným určením jeho počátku a konce. Skutečně vykonatelnost rozhodnutí na plynutí této lhůty vliv neměla. Poukazuje na to, že od 24.11.2005 nabyl účinnosti zákon č. 428/2005, kterým byl zákon o pobytu cizinců novelizován a dle kterého „Dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR stanoví v rozhodnutí o správním vyhoštění policie“. Tato doba byla v případě žalobce stanovena na tři roky, a to bez výslovného určení doby jejího počátku, resp. konce. S názorem odvolatele, že by doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR, nikdy neuplynula, nesouhlasí. Právě z důvodu předcházení situacím, kdy by tato doba v jednotlivých případech s ohledem na znění zákona nemohla některým cizinců po dlouhou, někdy i neomezenou dobu začít plynout, určuje ustanovení § 120a odst. 7 právní fikci zániku platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, a to v návaznosti na znění odstavce 6 téhož ustanovení.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě, při přezkoumání pak vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s.ř.s.) a věc posoudil takto:
Žalobou napadeným rozhodnutím odvolací správní úřad zamítl odvolání žalobce proti usnesení Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 18.2.2010, čj: CPR-17309/ČJ-2009-9CPR-V214 o zastavení řízení ve věci jeho žádosti o vydání nového rozhodnutí dle ustanovení § 122 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců, kterým měla být zrušena platnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Pro vydání takového rozhodnutí stanoví zákon o pobytu cizinců kumulativně dvě podmínky, které musí být splněny, aby bylo lze v režimu ustanovení § 122 odst. 6 uvedeného zákona žádosti vyhovět.
Podle ustanovení § 122 odst. 6 písm.a) zákona o pobytu cizinců může policie na žádost občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka vydat nové rozhodnutí, kterým zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže pominuly důvody jeho vydání a uplynula polovina nebo alespoň 3 roky z doby, po kterou nelze občanu Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území.
Prvostupňový orgán uzavřel, že v případě žalobce není splněna první z uvedených podmínek a sice uplynutí potřebné části resp. délky doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. V rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce ze dne 12.5.2006, č.j. SCPP-800-9/PH-1-ÚO-2006 bylo rozhodnuto tak, že doba, po kterou nelze umožnit vstup na území České republiky, se přerušuje po dobu, kdy toto rozhodnutí nelze vykonat podle § 119 odst. 5 a odst. 6 a § 179 zákona o pobytu cizinců a § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). Mezi účastníky je spornou otázkou, zda zákon o pobytu cizinců umožňuje stavit běh „doby, po kterou nelze umožnit vstup na území“ po dobu, kdy není toto rozhodnutí vykonatelné. Jinými slovy, zda se do doby zákazu vstupu vyhoštěného cizince na území ČR podle § 118 zákona o pobytu cizinců ve znění od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011 započítávalo i období, kdy byla odložena vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění - v případě žalobce z důvodu probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany a následně na základě důvodů znemožňujících vycestování. Pro zodpovězení této otázky je rovněž důležité určit, který okamžik, resp. právní skutečnost, jsou pro počátek této doby rozhodné.
Při posouzení důvodnosti podané žaloby vycházel soud ze závěrů Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 19.3.2012, č.j. 8 As 103/2011 – 92, jehož předmětem byla taktéž žádost žalobce o vydání nového rozhodnutí ve vztahu k témuž rozhodnutí správního orgánu o správním vyhoštění žalobce ze dne 12.5.2006, pouze podaná později. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku poukázal na to, že výše nastíněné otázky byly předloženy rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 24. 1. 2012, čj. 1 As 106/2010 - 83, dospěl k závěru, že „§ 118 odst. 1[zákona o pobytu cizinců] ve znění účinném od 24. 11. 2005, svěřuje správnímu orgánu pravomoc stanovit v rozhodnutí o správním vyhoštění nejen délku, ale i počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, a to například tak, že se tato doba počítá ode dne uplynutí lhůty pro vycestování z území. Nevyužil-li správní orgán této své pravomoci a v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil pouze celkovou dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, aniž by jakkoli vymezil její počátek, počítá se tato doba ode dne právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. V takovém případě neměla podle právní úpravy účinné od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011 na počítání této doby žádný vliv ani skutečnost, že došlo, ať již z jakéhokoli důvodu, k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.“
Z uvedeného plyne, že správní orgán byl oprávněn stanovit počátek doby zákazu vstupu na území, ale musel tak učinit výslovně ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění (viz usnesení rozšířeného senátu čj. 1 As 106/2010 - 83, bod 29.). Pokud tak neučinil, počítala se doba zákazu vstupu na území od právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. V nyní posuzované věci správní orgán ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil dobu zákazu vstupu žalobce na území na 3 roky a zároveň výslovně neuvedl počátek této doby. V souladu se závěry rozšířeného senátu proto doba, po kterou nebylo umožněno žalobci vstoupit na území, počala běžet dnem právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy dne
18. 5. 2006. Odklad vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění,ať již z jakéhokoli důvodu, nemohl mít na počítání předmětné doby žádný vliv (srov. usnesení rozšířeného senátu čj. 1 As 106/2010 - 83, bod 30).
Nejvyšší správní soud uzavřel, že doba, po kterou nebylo umožněno vstoupit na území, začala běžet dnem právní moci rozhodnutí o vyhoštění, tedy dne 18. 5. 2006, a jestliže její délka byla stanovena na tři roky, poslední den této doby uplynul dne 18. 5. 2009. Rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce tímto dnem pozbylo své platnosti. V době rozhodování žalovaného již předmětná doba uplynula a žádost žalobce o vydání nového rozhodnutí, jímž by byla zrušena platnost rozhodnutí o správním vyhoštění, proto po 18. 5. 2009 ztratila své opodstatnění a žalovaný měl zastavit řízení o této žádosti pro zjevnou bezpředmětnost podle § 66 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 90 odst. 4 správního řádu. Předmět řízení totiž v době vydání rozhodnutí žalovaného již odpadl.
Městský soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaný nesprávně posoudil právní otázku – výklad § 118 zákona o pobytu cizinců ve znění od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011, což jej vedlo k nesprávnému závěru, že nebyla naplněna jedna ze dvou kumulativně stanovených podmínek § 122 odst. 6 písm. a) téhož zákona. Protože shledal soud žalobu důvodnou, postupoval podle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. a žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a podle odstavce 4 téhož právního ustanovení vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst.1 s.ř.s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do dne 31.12.2012 za dva úkony právní služby po 2.100,- Kč (za převzetí věci, sepis žaloby) a jeden úkon podle advokátního tarifu účinného po 1.1.2013 v hodnotě 3.100,- Kč ( účast u jednání soudu dne 10.10.2013) a tři režijní paušály po 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 8.200.- Kč. K tomu nutno připočítat daň z přidané hodnoty ve výši 21% z této částky, neboť žalobcův zástupce osvědčil před soudem, že je plátcem této daně, která v dané věci činí 1.722,- Kč. Další náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 11.922,- Kč.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst.1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 10. října 2013 JUDr. Hana V e b e r o v á
předsedkyně senátu