ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní
věci žalobkyně: G. Ž., nar. X, ZZC Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti
žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, Odbor cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2013, č.j. KRPA-335457-17/ČJ-2013-000022,
t a k t o :
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkumu rozhodnutí ze dne 7. 9. 2013, č.j.
KRPA-335457-17/ČJ-2013-000022, kterým žalovaný rozhodl podle § 124 odst. 1 písm. b)
zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v rozhodném znění (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobkyně za účelem správního vyhoštění, přičemž
dobu zajištění stanovil na 60 dnů.
Žalobkyně vytýká žalovanému, že napadeným rozhodnutím porušil čl. 5 Evropské
úmluvy o lidských právech, č. 37 Úmluvy o právech dítěte a § 124 zákona o pobytu cizinců
ve spojení s § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
Žalobkyně dále uvádí, že poté, co byla poučena o možnosti požádat o udělení
mezinárodní ochrany, tak ji využila a podala žádost jak pro sebe, tak také pro jejího
nezletilého syna. Žalobkyně podotýká, že během azylové procedury nemůže správní orgán
přistoupit k jejímu vyhoštění, na základě čehož je přesvědčená, že v jejím případě nejsou dány
důvody pro zajištění. Fakt, že probíhající řízení o mezinárodní ochraně nebylo žalovaným
zohledněno a nebylo zahrnuto do odůvodnění napadeného rozhodnutí, má dle žalobkyně za
následek jeho nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost.
Stanovenou lhůtu zajištění 60 dnů, dle názoru žalobkyně, odůvodnil žalovaný příliš
obecně, když pouze konstatoval opakované porušení zákona o pobytu cizinců ze strany
žalobkyně.
Žalobkyně dále namítá, že ač je stanovená doba zajištění v mezích zákona, nesplňuje
pobyt v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová podmínky pro zdravý vývoj jejího dítěte.
Své námitky žalobkyně uzavírá konstatováním, že žalovaný nevzal v úvahu skutečnost, že na
území České republiky má povolen dlouhodobý pobyt otec jejího dítěte.
Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že k vydání napadeného rozhodnutí
přistoupil po náležitě zjištěném stavu věci a trvá na svých závěrech, jež učinil v napadeném
rozhodnutí.
Zajištění žalobkyně považuje žalovaný za účelné a přiměřené a dle jeho názoru
nezbytné pro zamezení dalšímu protiprávnímu jednání na území České republiky.
Námitku žalobkyně, že její syn byl zbaven osobní svobody žalovaný odmítá, jelikož,
jak uvádí, v důsledku zajištění žalobkyně dopadá na nezletilého § 140 zákona o pobytu
cizinců, dle kterého je provozovatel zařízení pro zajištění cizinců oprávněn ubytovat v části s
mírným režimem cizince, vůči kterému má zajištěný vyživovací povinnost nebo jej má v péči,
nelze-li zajistit péči o něj jiným způsobem. Podotýká, že zákon výslovně připouští možnost
opuštění zařízení ubytovanému cizinci a odmítá tedy argumentaci žalobkyně, že jde o
nevyhnutelný důsledek jejího zajištění. Žalovaný nepopírá, že napadeným rozhodnutím mohlo
dojít k zásahu do právní sféry nezletilého syna žalobkyně, je ale přesvědčen, že uvedené
rozhodnutí bylo v jeho nejlepším zájmu a splňuje kritéria čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Žalovaný připomíná, že vzhledem ke skutečnosti, že nezná
totožnost otce nezletilého, nelze mu vytýkat, že ho ubytoval s jeho matkou. Na základě tohoto
faktu považuje žalovaný za absurdní také námitku, že ignoroval skutečnost povolení k
dlouhodobému pobytu otce na území České republiky.
Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou žalobkyně, že jsou v odůvodnění napadeného
rozhodnutí důvody pro zajištění uvedeny příliš obecně. Žalovaný je přesvědčen, že výstižně
shrnul podstatné skutečnosti a uvedl, které listinné důkazní prostředky ho opravňují vydat
napadené rozhodnutí. Pregnantně vyjádřil, proč stanovuje dobu trvání zajištění na období 60
dnů, přičemž při svém rozhodování zhodnotil různé faktory.
K námitce probíhajícího řízení o mezinárodní ochraně, jež brání správnímu vyhoštění
žalovaný dodává, že tuto skutečnost mohl jen těžko zohlednit, jelikož, jak ze správního spisu
vyplývá, když vydal napadené rozhodnutí, řízení o mezinárodní ochraně ještě neprobíhalo.
Závěrem žalovaný upozornil, že stanovená doba trvání zajištění nenaplňuje maximální
možnou dobu zajištění, která je aprobována zákonem.
Městský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí z
hlediska námitek v žalobě uvedených, neboť jejich rozsahem je soud vázán. Podle § 51 odst.
1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“),
rozhodl soud bez nařízení jednání, když žalobkyně ve lhůtě stanovené v § 172 odst. 5 zákona
o pobytu cizinců nenavrhl projednání věci při ústním jednání a žalovaný s tímto postupem
souhlasil. Soud tak má za to, že s takovýmto postupem účastníci řízení souhlasí. Při
přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu a dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.
[OBRÁZEK]pokračování 3 1 A 64/2013
Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně byla dne 6. 9. 2013 při pobytové kontrole
vyzvána hlídkou Policie České republiky k prokázání totožnosti. Ke kontrole žalobkyně
předložila doklady, u nichž vzniklo podezření, že jde o padělky a z tohoto důvodu byla
v souladu s § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky zajištěna a
převezena na Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, Odbor cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort. Poté, co byla prokázána skutečnost, že osobní doklady
žalobkyně jsou padělky, bylo s ní dne 7. 9. 2013 zahájeno řízení o správním vyhoštění podle §
119 odst. 1 písm. b) bod 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
Z obavy, že by žalobkyně mohla zmařit výkon správního vyhoštění, vydal žalovaný
dne 7. 9. 2013 napadené rozhodnutí, kterým byla žalobkyně zajištěna.
Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je zásahem do jeho osobní svobody, a
proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, Ústavou a Listinou a v neposlední řadě
s Úmluvou, jíž je Česká republika vázána [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/08,
ze dne 1 2. 5. 2009 (N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.), http://nalus.usoud.cz].
Žalobou napadeným rozhodnutím byla žalobkyně zajištěna na dobu stanovenou na 60
dnů dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je policie oprávněna
zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním
vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění bylo pravomocně rozhodnuto anebo mu byl
uložen jiným členským státem EU zákaz vstupu platný pro území členských států EU a
nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by
cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Právní úprava platná v době rozhodování žalovaného správního orgánu k zajištění
cizince předepisuje současně splnění 3 podmínek. První podmínka pro možnost zajištění
osoby starší 15 let byla splněna, když dne 7. 9. 2013 bylo žalobkyni sděleno zahájení
správního řízení o správním vyhoštění. Pro rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 1
zákona o pobytu cizinců musí být dále splněna podmínka, že nepostačuje uložení opatření za
účelem vycestování a že je dána jedna z taxativně vymezených podmínek v písm. a) – e) §
124 odst. 1 citovaného zákona.
V souzené věci žalobkyně nenamítá, že by v jejím případě mělo být uloženo mírnější
opatření, nicméně pro úplnost soud uvádí, že zvláštní opatření za účelem vycestování cizince
z území je mírnějším donucovacím opatřením než zajištění cizince, které může správní orgán
uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění k vycestování z území nevycestuje. Pokud nepostačuje uložení zvláštního opatření
za účelem vycestování a pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění [§ 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců], je policie
oprávněna cizince zajistit. Je tedy na uvážení policie jako správního orgánu, aby konkrétní
věc posoudila a zvolila adekvátní prostředek, jímž zajistí realizaci správního vyhoštění
cizince. Zákon zde dává správnímu orgánu pravomoc dle konkrétních okolností každého
případu rozhodnout, zda zvolí nejprve zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, tedy
mírnější prostředek, nebo pokud tento mírnější prostředek není vhodný, zda cizince zajistí.
Posouzení vhodnosti použití institutu uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by
mělo vždy předcházet rozhodnutí o zajištění cizince a správní orgán by měl svou úvahu o
důvodech, proč přistoupil přímo k zajištění cizince, uvést v rozhodnutí o zajištění cizince.
V daném případě lze konstatovat, že žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí
dostatečně vypořádal s úvahou, proč přistoupil přímo k zajištění žalobkyně, když uvedl výčet
konkrétních důvodů, které vedly k neuložení zvláštního opatření za účelem vycestování.
[OBRÁZEK]pokračování 4 1 A 64/2013
Soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že žalovaný nedostatečně, respektive příliš
obecně odůvodnil vedlejší výrok stanovující dobu zajištění. Při jejím posouzení vycházel
zdejší soud z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 -
79 (dostupné na www.nssoud.cz.), v němž soud uvedl: „správní orgán musí v odůvodnění
vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést,
jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního
vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně
na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere
provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se
zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze
strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně,
nikoliv paušálním odhadem. Pouze v případě, kdy jsou shora uvedené úvahy obsaženy ve
správním rozhodnutí a dle své povahy mají oporu ve správním spisu, mohou se soudy ve
správním soudnictví ujmout své přezkumné činnosti a posoudit, zda správní orgán nepřekročil
meze správního uvážení či ho nezneužil (§ 78 odst. 1 in fine s. ř. s.).“ Žalovaný si v tomto
směru počínal zcela v souladu s výše uvedeným postupem. Uvedl nejen, které úkony bude
třeba pro realizaci vyhoštění provést, ale zabýval se také jejich předpokládanou časovou
náročností, přičemž zohlednil i to s jakým konkrétním státem bude probíhat komunikace
ohledně vyřízení všech nutných náležitostí.
S námitkou žalobkyně, v níž poukazovala na neposouzení překážky správního
vyhoštění spočívající v trvajícím řízení o mezinárodní ochraně soud nesouhlasí. Jak vyplývá
ze správního spisu, žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany. Přestože tato
skutečnost není sama o sobě překážkou pro zajištění cizince, což vyplývá z ustanovení §
124a zákona o pobytu cizinců, soud se jejím posouzením zabýval. Za klíčové však v této věci
považuje vyhodnocení časové souslednosti jednotlivých úkonů. Jak již bylo několikráte
uvedeno a jak také vyplývá ze správního spisu, bylo napadené rozhodnutí o zajištění vydáno
dne 7. 9. 2013. Dále soud ze spisu zjistil, že prohlášení o mezinárodní ochraně dle § 3a písm.
a) bod 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, učinila žalobkyně dne 11. 9. 2013 v Zařízení pro
zajištění cizinců Bělá-Jezová. Ještě téhož dne byl o této skutečnosti vyrozuměn žalovaný,
nicméně již na první pohled je zřejmé, že ji nemohl zohlednit v napadeném rozhodnutí, jež
bylo vydáno o 4 dny dříve. Po správních orgánech nelze žádat, aby zohledňovaly
hypotetickou variantu, že cizinec učiní, respektive může učinit prohlášení o mezinárodní
ochraně. Posuzování budoucích eventualit ze strany správních orgánů by bylo nejen nad
rámec § 3 s.ř., ale mohlo by vést ke zcela nežádoucím dopadům na princip právní jistoty.
Stejně tak nelze žalovanému vyčítat, že nezohlednil skutečnost, že na území České
republiky má povolen dlouhodobý pobyt otec dítěte žalobkyně. Byť žalovaný odpovídá za
zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nelze mu přičítat k tíži nezohlednění
skutečnosti, kterou neznal nikdo jiný, než žalobkyně, jež ji jako relevantní podklad pro
rozhodnutí v průběhu řízení nepředložila. Touto informací nedisponuje ani orgán sociálně-
právní ochrany dítěte, s nímž, jak ze spisu vyplývá, žalovaný komunikoval. Vzhledem
k tomu, že ani v žalobě neoznačila žalobkyně otce svého dítěte a pouze konstatovala, že jde o
osobu, jež má na území povolen dlouhodobý pobyt, existují dle názoru soud důvodné
pochybnosti, zda námitky žalobkyně nejsou pouze účelové.
Soud dal za pravdu žalovanému také v otázce ubytování syna žalobkyně
v zajišťovacím zařízení, jež má dle námitek žalobkyně neblahý vliv na jeho zdravotní stav.
Z protokolu o podání vysvětlení ze dne 6. 9. 2013 vyplývá, že žalobkyně nemá na území
České republiky kde bydlet a až do porodu (2. 9. 2013) bydlela na ulici v Karlových Varech.
Za těchto okolností nelze než přisvědčit žalovanému, který uvedl: „...správní orgán je
přesvědčen, že zajištěné cizince a jejímu synovi je poskytována plnohodnotná péče. Nelze se
však domnívat, že cizinka v České republice zajistí stejnou péči pro své dítě i mimo zařízení ,
když absentuje finančními prostředky a zdravotním pojištěním.“
Soud v daném případě neshledal, že by došlo k pochybení správních orgánů, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle 78 odst. 7 s.ř.s.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož
náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobkyně neměla ve věci
úspěch, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
P o u č e n í:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního
soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední
den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v
jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí
doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro
zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 16. října 2013
JUDr. Miroslava Hrehorová
samosoudkyně