44 A 47/2010- 106

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 2 - Error! Reference source not found.

úšklebky, koulet očima, obracet oči v sloup, kroutit hlavou, dělat na něj znechucené grimasy,
prohlížet si jím předloženou substituční plnou moc štítivě a demonstrativně tak dávat najevo
projevy nesympatií vůči žalobci, ironickým a posměšným tónem se ho ptát, zda má u sebe
pracovní smlouvou, zda za něj zaměstnavatelka odvádí sociální a zdravotní pojištění a od kdy
je v kanceláři zaměstnán, aby bylo zřetelně naznačováno podezření, že žalobce není
zaměstnancem advokátky, a poté ironicky a výhružně říci, že si to tedy ověří, čímž měl být
žalobce uražen na cti.

Žalobce v žalobě napadal rozhodnutí žalovaného, resp. předcházející rozhodnutí
správního orgánu I. stupně jak z celé řady procesních důvodů, tak i věcně. Procesní námitky
směřovaly jednak do toho, že ani jedno ze správních rozhodnutí neobsahovalo doložku
„Vypraveno dne“, tak jak předepisuje ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004
Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a jednak proti tomu, že správní orgán
nevyvodil žádné důsledky z toho, že soudní osoby, předvolané jako svědci, se odmítli ke
správnímu orgánu dostavit, a z toho, že Městský soud v Praze zastupovaný jeho předsedou
odmítl k výzvě správního orgánu předložit listiny vyžádané pro účely přestupkového řízení. V
důsledku toho rozhodoval správní orgán na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Přitom žalovaný z toho při přezkumu odvolání nevyvodil žádné důsledky.

Žalobce také namítal, že došlo k zásadnímu pochybení při vyřízení námitky podjatosti,
kterou vznesl v doplnění svého odvolání. O této námitce mělo být ve smyslu ustanovení § 14
odst. 2 správního řádu samostatně rozhodnuto usnesením služebně nadřízené úřední osoby.
Teprve poté mohl žalovaný přistoupit k vydání rozhodnutí o odvolání. Jestliže tak
postupováno nebylo, bylo odvolací řízení postiženo závažnou procesní vadou, pro kterou je
třeba napadené rozhodnutí zrušit i bez nařízení jednání.

Žalobce též namítl, že nahlédnutím do spisu zjistil, že správní orgán I. stupně vycházel
při rozhodování též z podkladů, ke kterým nedostal žalobce možnost se vyjádřit. Správní
orgán I. stupně totiž ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že ačkoliv jej výslovně v
odůvodnění rozhodnutí necitoval, vycházel z právního názoru vyjádřeného v
(nepublikovaném) rozhodnutí žalovaného. Správní orgán I. stupně v tomto vyjádření také
uvedl, že nezpochybňuje, že žalobce mohl být tvrzeným jednáním soudce nepochybně dotčen,
ačkoliv nic takového v odůvodnění rozhodnutí neuvádí. Žalobce z toho dovozuje, že
rozhodnutí správního orgánu I. stupně je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Protože
žalovaný z toho nevyvodil žádné důsledky, stalo se nepřezkoumatelným i jeho rozhodnutí.

Žalobce konečně též namítal také vady při doručování napadeného rozhodnutí, neboť to
bylo v rozporu s ustanoveními správního řádu ponecháno i po uplynutí lhůty 10 dnů na poště
namísto toho, aby uplynutím této lhůty došlo k vložení zásilky do jeho schránky.

Po věcné stránce žalobce napadal především závěr správních orgánů, že projednávaný
skutek může naplňovat pouze skutkovou podstatu kárného provinění. Žalobce je přesvědčen,
že soudce se při řízení soudního jednání může nezávisle na sobě dopustit jak přestupku či
trestného činu, tak i kárného deliktu. Zatímco právní úprava obsažená v ustanoveních zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů za objekt

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 3 - Error! Reference source not found.

skutkové podstaty kárného provinění označuje porušení profesních povinností, jako je
například nestranné vedení soudního řízení nebo zachování úcty vůči jiným osobám,
objektem přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona č.
200/1990 Sb., přestupkový zákon, ve znění pozdějších předpisů je zachování obecných
pravidel občanského soužití, v daném případě konkrétně zájem na ochraně občanské cti
poškozeného.

Další věcné námitky žalobce směřovaly proti závěru žalovaného, že neverbální
komunikace soudce nemůže představovat dostatečně intenzivní zásah pro naplnění skutkové
podstaty předmětného přestupku. Žalobce poukazoval na to, že z výpovědi svědků
přítomných při daném soudním jednání jednoznačně vyplynulo, že kdyby byli v pozici
žalobce, cítili by se rozhodně jednáním soudce zneváženi a dotčeni na cti. Proto závěr
žalovaného o nezbytnosti verbálních urážek je nepřijatelně paušalizující a nesprávný.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že
námitku vad při doručování považuje za neoprávněnou, neboť žalobce si sám zvolil
doručovací adresu a o možnosti si zásilku vyzvednout byl řádně vyrozuměn. Pokud pak jde o
skutečnosti obsažené ve vyjádření správního orgánu I. stupně k odvolání žalobce, ty nemohly
ovlivnit odvolací řízení, neboť předmětem přezkumu je rozhodnutí. Případný právní názor
žalovaného v jiné věci pak podkladem rozhodnutí být nemůže vůbec, neboť by to vedlo
k absurdnímu a neakceptovatelnému závěru, že by správní orgán musel seznamovat účastníky
s veškerou relevantní rozhodovací praxí, a to včetně případné soudní judikatury.

Soud ze správního spisu žalovaného a správního orgánu I. stupně zjistil, že žalobce dne
12. 8. 2009 podal u správního orgánu I. stupně návrh na projednání shora uvedeného
přestupku soudce a jako svědky označil zbylé dva členy soudního senátu, zapisovatelku,
účastníka, jehož zastupoval, a dalších pět osob z veřejnosti. Správní orgán I. stupně tyto osoby
předvolal ke svědecké výpovědi a předsedu Městského soudu v Praze požádal, aby mu zaslal
kopii protokolu pořízeného při předmětném jednání, popř. též kopii pořízeného zvukového
záznamu, osobní údaje zapisovatelky, a kopie všech písemností souvisejících s vyřízením
stížnosti, kterou ještě před podáním návrhu na projednání přestupku podal žalobce u předsedy
Městského soudu v Praze. Předseda Městského soudu v Praze na tuto žádost reagoval tím, že
žádný z členů odvolacího senátu včetně obviněného se nařízeného jednání nezúčastní, odmítl
požadované materiály poskytnout a přiložil pouze text stížnosti žalobce a přípis, kterým
stížnost odmítla jím pověřená místopředsedkyně soudu jako nepodloženou. Žádal, aby správní
orgán I. stupně řízení zastavil, neboť obviněný jednal v pozici soudce a proto nepřichází do
úvahy přestupková odpovědnost. V příloze zaslal vyjádření obviněného soudce, s nímž se
ztotožnil. V tomto vyjádření se soudce dovolává judikatury Ústavního soudu o ústavní dělbě
mocí ve státě s tím, že soudnictví je ve všech instancích odděleno od exekutivy a že soudci
jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Projednání
oznamovatelem popisovaného skutku, k němuž došlo při jednání v soudní síni, je proto v
přestupkovém řízení pojmově vyloučeno, neboť by se jednalo o protiústavní zásah orgánu
výkonné moci do výkonu moci soudní. Protože oznamované jednání mohlo nanejvýše
představovat naplnění skutkové podstaty kárného deliktu, jedná se o jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů ve smyslu § 2 odst. 1 přestupkového zákona, a proto se
přestupkový zákon na toto jednání nemůže vztahovat.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 4 - Error! Reference source not found.

Správní orgán I. stupně vyslechl pouze svědky z veřejnosti a účastníka řízení
zastupovaného žalobcem. Účast soudců ani dodání protokolu ze soudního jednání nijak
nevynucoval. Z výslechu těchto svědků a z výslechu žalobce vyplynulo, že při
předcházejících soudních jednáních bylo opakovaně nepřipuštěno zastoupení žalobcem,
poprvé v pozici obecného zmocněnce, podruhé pak v pozici zaměstnance odborové
organizace. Jednání, při kterém mělo dojít k přestupku, se žalobce napotřetí prokázal
substituční plnou mocí jako zaměstnanec advokátní kanceláře Mgr. Anny Větrovské, na což
měl soudce reagovat shora uvedeným způsobem. I přes takto negativně projevované emoce
poté jednání proběhlo a zastoupení žalobce bylo akceptováno. Svědci v obecenstvu byly
osoby, které žalobce v očekávání případné negativní reakce členů senátu požádal o účast u
jednání. Mezi svědky byl mj. advokát Mgr. Jan Bouček a dále zástupce spolku Šalamoun –
Spolek na podporu nezávislé justice v ČR. Současně s incidentem také proběhl konflikt
s Mgr. Boučkem, který oznámil předsedkyni senátu, že bude pořizovat z jednání zvukový
záznam, což se předsedkyně senátu snažila v rozporu s ustanovením § 6 odst. 3 zákona o
soudech a soudcích zakázat. Všichni svědci se v principu shodli na tom, že k jednání soudce
popisovanému žalobcem skutečně došlo (lišili se spíše v detailech, kdy skutek popisovali
méně barvitě), že je jeho jednání šokovalo a že v pozici žalobce by se nepochybně cítili být
takovým jednáním uraženi. Svědci uvedli, že na základě incidentu při uvedeném jednání
podali nezávisle a bez vědomí postupu žalobce další čtyři samostatné stížnosti na nevhodné
chování soudce, avšak žádné z nich nebylo vyhověno.

Z textu odpovědi místopředsedkyně Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2009 na
stížnost žalobce na nevhodné chování soudce (podané dne 25. 5. 2009) vyplynulo, že všichni
soudci odvolacího senátu ve svých písemných vyjádřeních popřeli, že by ke zmiňované
nonverbální negativní komunikaci ze strany soudce došlo. Proto byla stížnost považována za
nedůvodnou a vůči soudci nebylo vyvozováno žádné opatření.

Dne 9. 10. 2009 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, kterým zastavil řízení o
přestupku proti občanskému soužití podle § 76 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona s tím,
že skutek není přestupkem. Zároveň navrhovateli uložil povinnost uhradit náklady řízení ve
výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce nejdříve blanketní odvolání, které
později opakovaně doplnil. V doplnění odvolání ze dne 11. 12. 2009 žalobce uvedl, že při
nahlížení do spisu zjistil, že v dané věci předseda Městského soudu v Praze zasílal své
vyjádření přímo starostce městské části, která není v dané věci oprávněnou úřední osobou, a
že vzhledem ke způsobu vyřízení jeho návrhu a vzhledem ke snaze pracovnice správního
orgánu I. stupně neposkytnout mu v rozporu se zákonem kopie listin ze spisu včetně úředních
emailových adres, prostřednictvím nichž komunikace proběhla, nabyl dojmu, že do řízení
bylo nepřípustným způsobem zasahováno ze strany předsedy Městského soudu v Praze a
namítl proto podjatost všech oprávněných úředních osob, které se na vydání rozhodnutí
správního orgánu I. stupně podílely. O této námitce podjatosti nebylo vydáno žádné
samostatné rozhodnutí.

Ve vyjádření správního orgánu I. stupně k doplňku odvolání mj. podotkl, že při právním
posouzení věci vycházel z nepublikovaného rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2008, čj. S
– MHMP 802942/2008, z nějž plyne, že zájmem chráněným skutkovou podstatou přestupku
podle § 49 písm. a) přestupkového zákona je občanské soužití, resp. občanská čest a že užití
nevhodných výrazů při úředním styku v rámci trestního řízení není způsobilé narušit tyto
chráněné zájmy. V tomto vyjádření také uvedl, že nepochybuje o tom, že žalobce se jednáním

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 5 - Error! Reference source not found.

soudce mohl cítit dotčen, avšak správní orgán I. stupně není tím, kdo by měl suplovat řízení o
kárném provinění.

Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo následně napadeným rozhodnutím
žalovaného potvrzeno a odvolání žalobce bylo zamítnuto. Zatímco správní orgán I. stupně
dospěl k závěru, že navrhovatelem popisované jednání nemůže naplnit skutkovou podstatu
přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, neboť k němu nedošlo ve sféře
občanského života, ale při výkonu funkce soudce a ve výlučné souvislosti s ním, v důsledku
čehož přichází do úvahy pouze kárná odpovědnost pro porušení ustanovení § 80 odst. 6
zákona o soudech a soudcích, žalovaný vedle toho dospěl i k závěru, že intenzita jednání
obviněného by ani nenaplňovala materiální znak skutkové podstaty přestupku urážky na cti.
K námitce podjatosti pracovníků správního orgánu I. stupně žalovaný uvedl, že není orgánem
příslušným o této námitce rozhodovat, avšak dovodil, že námitka byla uplatněna opožděně,
neboť skutečnost, že email předsedy Městského soudu v Praze byl adresován vedoucí odboru
kanceláře tajemníka žalobce zmiňoval již ve svém podání ze dne 16. 11. 2009, avšak námitku
podjatosti podal výslovně až v doplnění odvolání ze dne 11. 12. 2009. Navíc uvedl, že
správnímu orgánu I. stupně nemůže být přičítáno k tíži chování jiných subjektů. Žalovaný též
nesdílel názor žalobce, že nevynucování splnění procesních povinností ze strany soudců a
předsedy Městského soudu v Praze je postupem vadným, neboť za situace, kdy správní orgán
I. stupně dosáhl potřebných zjištění z jiných důkazních prostředků, by vynucování těchto
povinností bylo zbytečné a mohlo by být vnímáno jako projev nepřípustné svévole správního
orgánu.

Žádné z vydaných rozhodnutí ani doručenky k nim neobsahují doložku o datu vypravení
písemnosti. Z doručenky připojené k napadenému rozhodnutí je zřejmé, že bylo doručováno
na žalobcem určenou doručovací adresu (poštovní přihrádku) a to do vlastních rukou
výhradně adresáta (srov. význam červeného pruhu na zásilce ve smyslu čl. 19 odst. 3
poštovních podmínek – vyhlášených v příloze IV opatření Českého telekomunikačního úřadu
č. 69/2008 Poštovního věstníku (dále jen „PoV“) ve znění opatření č. 3/2010 PoV - ve spojení
s § 4 a § 6 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách). Zásilka měla být podle záznamů na
doručence po uložení (15. 1. - 1. 2. 2010) vrácena zpět odesílateli, ale žalobce si ji stihl
osobně vyzvednout dne 2. 2. 2010 ještě předtím, než došlo k jejímu zpětnému odeslání.

Krajský soud se nejdříve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a procesními námitkami proti řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí.

Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
protože z důkazů, které správní orgán obsáhle rekapituloval, nebyl vůbec učiněn závěr o tom,
zda mu bylo jednáním obviněného ublíženo na cti, nýbrž se tomu správní orgán vyhnul a
přistoupil přímo k právnímu hodnocení věci. Jinými slovy, žalobce namítá, že správní orgán
rozhodl, aniž by z provedených důkazů učinil potřebné skutkové závěry, na jejichž půdorysu
mohl teprve následně provést právní zhodnocení věci. Vedle toho má být rozhodnutí
nepřezkoumatelné i z důvodu, že správní orgán I. stupně nevyslechl v této věci soudní osoby a
jím zjištěný skutkový stav byl neúplný.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 6 - Error! Reference source not found.

S tím se ovšem soud nemohl ztotožnit. Je pravdou, že správní orgán I. stupně ve svém
rozhodnutí v zásadě zbytečně sáhodlouze a do detailu rekapituloval průběh a výsledky
dokazování, aniž by jasně formuloval svůj závěr o skutkovém stavu a aniž by z těchto zjištění
ve svých úvahách dále vycházel. Je však třeba vzít zároveň v úvahu, že právní argumentace
správního orgánu I. stupně by obstála i na základě skutkového stavu odpovídajícího tvrzením
v návrhu žalobce. Správní orgán I. stupně tak pouze potřeboval provedenými důkazy potvrdit
klíčový výchozí bod právních úvah – tj. že k danému skutku mělo dojít při řízení soudního
jednání (viz argumentace soudu k věci samé). Toto zjištění bylo provedenými důkazy
evidentně bez jakýchkoliv rozporů potvrzeno, takže trvání na tom, aby správní orgán
v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval shodu výpovědí v tomto bodě, by bylo
zbytečně formalistické. Z obsahu výpovědí je přitom zřejmé, že tato skutečnost nemohla být
zpochybněna ani chybějícím výslechem soudních osob. Tento výslech by tak byl úkonem
nadbytečným a zbytečně zatěžujícím pro další osoby. Nelze tedy hovořit o nedostatku důvodů
rozhodnutí, natožpak o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Lze zároveň dát zapravdu i
žalovanému, pokud dospěl k závěru, že vynucování výpovědi dalších svědků za situace, v níž
je již správnímu orgánu zřejmé, že z těchto výpovědí nelze získat nové, pro řízení významné
poznatky, by bylo nadužíváním státní moci. Nemá-li uložení, resp. vymáhání procesních
povinností již žádný materiální smysl, jde o svévolné zasahování do práv předvolávaných
osob (srov. čl. 4 Listiny – uložení povinnosti musí být odůvodněno nejen formálním
ustanovením zákona, nýbrž i materiálně – naplněním hypotézy právní normy). Soud plně
akceptuje právo správního orgánu rozhodnout v rámci racionální správní úvahy o tom, zda
provedení určitého důkazu považuje za nezbytné či nikoliv, a v jeho správní úvaze a
procesním postupu neshledává vady naznačované žalobcem. V tomto případě byl správní
orgán povinen navíc postupovat citlivě a při využití svých oprávnění vůči soudním osobám
volit restriktivní přístup s ohledem na potřebu respektovat ústavní zásadu dělby mocí ve státě.
Možnost správního orgánu vést přestupkové řízení proti soudci totiž nepředstavuje ústavou
aprobovaný prvek systému brzd a protivah, který by exekutiva měla vůči soudní moci volně k
dispozici.

Soud se dále zabýval námitkou procesního pochybení spočívajícího v tom, že o žalobcem
uplatněné námitce podjatosti nebylo rozhodnuto samostatným usnesením podle § 14 odst. 2
správního řádu. Podle tohoto ustanovení účastník řízení musí namítat podjatost úřední osoby,
jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení
prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne
bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné
postavení.

Z tohoto ustanovení plyne, že chce-li si účastník vymoci vydání samostatného usnesení o
otázce podjatosti úřední osoby, jež by se dalo následně přezkoumat v odvolacím řízení, musí
uplatnit námitku podjatosti bez zbytečného odkladu poté, kdy se dozvěděl o tom, že v řízení
vystupuje určitá osoba a zároveň, že tato osoba má procesně neakceptovatelný vztah
k účastníkům, jejich zástupcům nebo věci, jíž se řízení týká. V opačném případě se
samostatné usnesení nevydává a tato otázka se přezkoumá až v souvislosti s případnými
opravnými prostředky ve věci samé.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 7 - Error! Reference source not found.

Závěr žalovaného o tom, že není orgánem příslušným se otázkou podjatosti úřední osoby
zabývat, je nesprávný. Je sice pravda, že není příslušný pro vydání samostatného rozhodnutí
ve smyslu § 14 odst. 2 správního řádu, avšak případná podjatost osoby podílející se na vydání
přezkoumávaného rozhodnutí je nepochybně vadou řízení, která mohla mít vliv na správnost
rozhodnutí. V tomto smyslu se takovou námitkou proto podle ustanovení § 89 odst. 2
správního řádu zabývat musí (srov. též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
07. 05. 2003, čj. 22 Ca 79/2002 – 47 [č. 36/2003 Sb. NSS] k téže otázce za účinnosti starého
správního řádu). Pokud by se žalovaný k výslovné odvolací námitce v rozhodnutí o odvolání
nevyjádřil, musel by soud napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů. V této věci však žalovaný alespoň (z jeho pohledu jako obiter dictum) uvedl, že
námitku považuje za opožděnou (což ovšem pro rozhodnutí odvolacího orgánu není
překážkou – srov. obdobný závěr in Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád.
Komentář, 1. vydání, C.H.Beck 2008, str. 45) a dále, že jednak správní orgán nemůže
odpovídat za to, komu třetí osoby zašlou své podání ve věci přestupkového řízení a jednak
nevyplývá jediný náznak, že by toto podání ovlivnilo průběh řízení nebo dokonce jeho
výsledek.

Lze přisvědčit žalobci, že správní judikatura zastává názor, podle nějž fakt, že správní
orgán rozhodl ve věci samé a následně žalovaný rozhodl o odvolání, aniž by bylo rozhodnuto
o námitce podjatosti, je závažným porušením práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Vznesení námitky podjatosti způsobuje, že v řízení o věci
samé nesmí být pracovníkem správního orgánu, proti němuž byla námitka podjatosti
vznesena, činěny žádné úkony, vyjma úkonů neodkladných. Má-li mít procesní rozhodnutí o
tom, zda je pracovník správního orgánu vyloučen, smysl, musí předcházet rozhodnutí o věci
samé. Je-li tedy námitka podjatosti vznesena, je pracovník, jemuž jinak projednání a
rozhodnutí ve věci přísluší, povinen vyčkat až do rozhodnutí o vznesené námitce; rozhodovat
o této námitce dodatečně zákon neumožňuje. Jiný postup je procesní vadou, která ve svém
důsledku mohla mít podstatný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí o věci samé (viz
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva [dále jen „ESLP“] ze dne 19. 02. 1998 ve věci
Higginsová a další proti Francouzské republice).

Je však třeba si uvědomit, že žalobce námitku podjatosti uplatnil proti pracovníkům
správního orgánu I. stupně, a to teprve až poté, co jimi bylo vydáno rozhodnutí. Pracovníci,
jejichž podjatost byla namítána, již po podání námitky v řízení nečinili žádné úkony, které by
se projevily ve výsledku rozhodnutí (pouze zaslali žalovanému stanovisko k doplněnému
odvolání). Proto i kdyby námitka podjatosti byla včasná a bylo namístě o ní rozhodovat
samostatným rozhodnutím, jednalo by se o vadu řízení, která neměla vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, protože v době uplatnění námitky podjatosti již bylo rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně plně finalizováno. Přitom přistoupit ke zrušení rozhodnutí
lze pouze v případě takových vad řízení, které měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí
(srov. rozsudek NSS z 4. 6. 2003, čj. 6 A 12/2001 – 51 [č. 23/2003 Sb NSS], nebo komentář
k ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. in Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: Soudní
řád správní, 1. vydání, C.H.Beck 2004, str. 182). Odvolací orgán se námitkou podjatosti byl
povinen zabývat a také zabýval. Právo žalobce na spravedlivý proces tak nebylo porušeno.

Žalobcem uplatněná námitka procesního pochybení tedy není oprávněná. Má-li se pak
soud vyjádřit k vlastní podstatě této námitky, je třeba předeslat, že správní řízení a soudní
řízení se liší intenzitou požadavků na nezávislost a nestrannost rozhodujícího orgánu. Ve

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 8 - Error! Reference source not found.

správním řízení nehraje správní orgán roli nestranného třetího jako je tomu v soudním řízení.
V tomto směru také ustálená judikatura k otázce podjatosti např. akceptuje rozhodování
úředníků územních samosprávných celků o žádostech územního samosprávného celku, při
němž úředník působí, aniž by bylo nutno automaticky přenášet příslušnost např. na orgány
sousedních obcí či krajů (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 10. 2007, čj. 2 As 29/2007 – 74
[č. 1465/2008 Sb. NSS]). Jsou tedy obecně akceptována méně striktní kritéria pro posuzování
podjatosti úředních osob ve správním řízení, což nalezlo vyjádření i ve znění § 14 odst. 1
nového správního řádu, které vedle důvodně předpokládaného vztahu úřední osoby k věci, k
účastníkům řízení nebo jejich zástupcům požaduje současně též důvodné podezření, že takový
vztah by mohl ovlivňovat rozhodování úřední osoby. Právo účastníka řízení na spravedlivý
proces v tom nejširším rozsahu je mu ve smyslu čl. 26 Listiny garantováno v soudním řízení
správním. Pro odlišnou povahu soudního a správního řízení nelze judikaturu Ústavního soudu
(dále jen „ÚS“) k otázce podjatosti soudních osob bez dalšího aplikovat i na úřední osoby.

Proto ze samotného faktu, že se předseda Městského soudu v Praze obrátil se svým
přípisem na vedoucí odboru kanceláře tajemníka úřadu městské části, která nebyla
oprávněnou úřední osobou pro přestupkové řízení vedené k návrhu žalobce, nelze bez dalšího
dovozovat podjatost oprávněných úředních osob. I v případech, kdy úředníci územních
samosprávných celků rozhodují o žádostech tohoto územního samosprávného celku, se
představitelé žadatele často setkávají s těmito úředníky, aniž by z toho byla automaticky
dovozována podjatost oprávněných úředních osob. V tomto případě se navíc jednalo o kontakt
písemný, zprostředkovaný, a týkal se pouze věci samé, když předseda Městského soudu
v Praze byl přímo požádán o poskytnutí určitých důkazních prostředků pro účely
přestupkového řízení. Otázkou, do jaké míry byl oprávněn žádosti nevyhovět, se v tomto
řízení soud nezabývá. Dovozovat pak z pochybení pracovníka správního orgánu I. stupně při
poskytování kopie listin ze spisu (zejména je-li si žalobce z řady soudních řízení, jež vede
proti ministerstvu spravedlnosti a jiným orgánům, vědom toho, že otázka ochrany osobních
informací při poskytování informací je otázkou, v níž správní orgány často chybují) existenci
komplotu mezi vedením Městského soudu v Praze a vedoucí odboru kanceláře tajemníka
úřadu městské části je neudržitelné, neboť pokud by tomu tak bylo, tak by předmětné listiny
do spisu nejspíš vůbec nebyly založeny, resp. by při jejich tisku byly odstraněny veškeré
problematické údaje (emailové adresy). Krajský soud tedy považuje závěr žalovaného o tom,
že oprávněné úřední osoby správního orgánu I. stupně nejsou osobami podjatými, za správný.

Pokud jde o námitku žalobce, že správní orgán I. stupně vycházel z právního názoru
obsaženého v jiném správním rozhodnutí žalobce, aniž by dostal žalobce možnost se k němu
vyjádřit, považuje ji soud též za lichou a plně se ztotožňuje s argumenty žalovaného. Správní
orgán není povinen seznamovat účastníky předem se všemi právními úvahami, které na věc
dopadají. Zejména pak nemusí účastníky seznamovat s rozhodovací praxí správních a
soudních orgánů. V tomto ohledu platí stará právní zásada ignorantia iuris non excusat, podle
níž každý nese odpovědnost vyplývající z toho, že nezná právní úpravu. Jakkoliv může tato
zásada v realitě narážet na objektivní nemožnost účastníků předvídat správné řešení dosud
neřešených právních problémů stejně jako na nemožnost znát veškerou judikaturu a správní
praxi (v tomto směru lze totéž namítnout k zásadě iura novit curia), nelze od ní ustoupit,
neboť je základním předpokladem pro fungování právního řádu jako takového.

Podkladem rozhodnutí, s nímž má být účastník řízení seznámen ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu se tak rozumí výsledky dokazování ve správním řízení a dále pro věc

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 9 - Error! Reference source not found.

relevantní vyjádření ostatních účastníků řízení, nikoliv však samotná právní úprava a její
výklad. Pokud pak žalobci vadí, že správní orgán I. stupně se k obsahu jeho odvolání vyjádřil
ve smyslu § 88 odst. 1 správního řádu, je třeba jej upozornit na to, že jde o zákonem
zakotvené oprávnění správního orgánu I. stupně a že v takovém stanovisku zcela logicky
budou vždy obsaženy oproti textu rozhodnutí nové myšlenky a názory, neboť správní orgán
prvního stupně v tomto stanovisku reaguje na stejně tak nové, popř. šířeji rozvedené
připomínky ze strany odvolatele. Odvolací orgán přitom musí zkoumat rozhodnutí napadené
odvoláním a nikoliv stanovisko. Prostřednictvím stanoviska již nemohou být dodatečně
napraveny případné chyby rozhodnutí a procesu jej předcházejícího. Pokud k určité otázce
rozhodnutí neobsahuje v odůvodnění žádnou argumentaci, ačkoliv ji podle § 68 odst. 3
správního řádu obsahovat musí, zůstává rozhodnutí nepřezkoumatelným i přes to, že by
důvody rozhodnutí byly dodatečně zmíněny ve stanovisku podle § 88 odst. 1 správního řádu.
Proto není nutné účastníka řízení s obsahem stanoviska správního orgánu prvního stupně
seznamovat. Navíc, i kdyby taková povinnost existovala, je zřejmé, že žalobce měl možnost
se se stanovisky správního orgánu I. stupně seznámit a také se k nim v dodatku svého
odvolání vyjádřil. Proto by taková vada nemohla způsobit nezákonnost napadeného
rozhodnutí.

Zbývají námitky žalobce k vadám v doručení napadeného rozhodnutí a k nedostatku
doložky o datu vypravení. Soud byl povinen i v tomto případě se zabývat tím, zda žalobcem
namítaná vada řízení měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, respektive
zda postupem správního orgánu byl stěžovatel zkrácen na svých právech, která mu příslušejí,
takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Je zřejmé, že i pokud
by napadené rozhodnutí nebylo formálně správně doručeno, měl je žalobce fakticky
k dispozici a znal jeho obsah – z doručenky je zřejmé, že dne 2. 2. 2010 zásilku obsahující
napadené rozhodnutí osobně převzal. Eventuálně vadným doručením tak nebylo jakkoliv
dotčeno právo žalobce podat žalobu proti tomuto rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené
proto soud konstatuje, že uplatňovaná vada řízení nemohla zasáhnout do práv žalobce (srov.
též obdobný závěr učiněný v rozsudku NSS ze dne 25. 10. 2007, čj. 9 As 65/2007 – 73).

Vyznačení data vypravení pak není pro obsah rozhodnutí správního orgánu, resp.
správnost předcházejícího procesního postupu významné a opominutí této doložky nemůže
vést ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. Vyznačení data vypravení na rozhodnutí má
obdobnou povahu jako vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti. Stejně jako v jejich
případě se (logicky) na rozhodnutí doplňuje až následně poté, co rozhodnutí bylo přijato. Jde
pouze o úřední konstatování určité skutečnosti související s rozhodnutím (data jeho předání
doručujícímu orgánu), které má povahu vyvratitelné domněnky. Pokud v rozporu s § 71 odst.
2 písm. a) správního řádu tato doložka chybí nebo je nesprávná, lze datum vypravení
rozhodnutí v případě potřeby zjišťovat a prokazovat i jiným způsobem. Neuvedení této
doložky tak nemá vliv na zákonnost rozhodnutí a může jít pouze o následný nesprávný úřední
postup správního orgánu, který by eventuálně mohl založit nárok na náhradu škody podle
zvláštní právní úpravy. Proto ani tyto námitky nejsou způsobilé vést ke zrušení napadeného
rozhodnutí.

Zbývá tedy přezkum napadeného rozhodnutí z pohledu žalobních bodů, které směřují do
merita věci. Zcela zásadní otázkou, kterou se správní soud musí zabývat, je skutečnost, zda se
soudce může dopustit při vedení soudního jednání přestupku. Pozornost si zaslouží zejména
fakt, zda tato odpovědnost není vyloučena souběžně existující kárnou odpovědností – jednání

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 10 - Error! Reference source not found.

soudce porušující právní předpisy totiž bude zpravidla naplňovat i znaky skutkové podstaty
kárného provinění.

Obecně nepochybně platí, že soudce není vyňat z pravomoci přestupkových orgánů, tj.
není nadán přestupkovou imunitou. Na to ostatně až do dne 1. 10. 2008 výslovně reagovala
ustanovení § 90 odst. 2 a 3 zákona o soudech a soudcích, která v zájmu ochrany nezávislého
postavení soudní moci umožňovala soudcům požádat o projednání skutku, který má zakládat
přestupkovou odpovědnost, v kárném řízení. Odstranění těchto ustanovení poslaneckým
pozměňovacím návrhem k zákonu č. 314/2008 Sb. na vlastní odpovědnosti soudce za
přestupek nic nezměnilo. Soudce proto může být bez dalšího projednáván v přestupkovém
řízení např. v souvislosti s porušením pravidel silničního provozu.

Kárná judikatura dovodila, že projednání věci v trestním řízení, popř. i v řízení o
přestupku nebo jiném správním deliktu brání postihu za tentýž skutek v kárném řízení –
opakovanému postihu soudce má bránit ustanovení čl. 4 dodatkového protokolu č. 7 k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále
jen „Úmluva“). Rozsáhlou analýzu k otázce překážky věci rozhodnuté poskytlo zejména
rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. Ds 17/2003,
potvrzené rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 1 Skno
10/2008, (publikováno na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti
http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=4208&d=138153): „…pro účely
kárného řízení je nutno otázku totožnosti skutku a tím i dosah zásady ne bis in idem chápat a
uplatňovat stejně jako v trestním řízení, proto je v daném případě rozhodující skutek samotný,
nikoli jeho právní kvalifikace. Z hlediska dosahu zásady ne bis in idem je z výše uvedeného
zřejmé, že tato se neváže jen k pojmu trestný čin, ale že dopadá i na činy kvalifikované
vnitrostátním právem jako přestupky či jiné správní delikty, případně též disciplinární
delikty.“

Jak se však nakonec ukázalo, judikatura kárných senátů vyšla z nesprávného
předpokladu, že na řízení o kárném provinění jakožto na řízení o trestním obvinění je třeba
aplikovat čl. 4 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě. Judikatura ÚS v této otázce totiž zaujala
opačný přístup, neboť podle ÚS kárné řízení nenaplňuje definici trestního řízení, tak jak tento
pojem autonomně vykládá pro účely Úmluvy judikatura Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“). Již ve vztahu k řízení o kárných proviněních státních zástupců ÚS v nálezu
ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 182/05, uvedl: „…v případě podání návrhu na zahájení
kárného řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce, se jednalo o právní úkon v rámci
pracovněprávního vztahu. (…) Povaha a cíl podání návrhu na zahájení kárného řízení
státního zástupce umožňuje přijmout závěr, že se v případě úkonu okresního státního zástupce
dle ustanovení § 13i ZSZ jedná o úkon pracovněprávního charakteru, činěný v postavení
vedoucího příslušné organizační složky státu coby zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu.
(…) Fakt, že se přitom v právních vztazích v rámci návrhu na zahájení kárného řízení rovněž
zobrazují i prvky vztahů veřejnoprávních, nemůže ještě sám o sobě mít za následek popření
názoru, že daný právní vztah je vztahem pracovněprávním.“ K otázce kárné odpovědnosti
soudců se pak ÚS jednoznačně vyjádřil v nálezu ze dne 29. 9. 2010, sp.zn. Pl. ÚS 33/09:
„…kárné řízení se soudci obecných soudů není řízením o trestním obvinění. V prvé řadě jde z
hlediska systematiky právního řádu o řízení nikoliv trestní, na čemž nemůže nic změnit ani

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 11 - Error! Reference source not found.

fakt, že napadená úprava umožňuje subsidiární aplikaci trestního řádu. Řízení se soudci je
řízením svou povahou klasicky disciplinárním a nikoliv trestním; je v něm sice rozhodováno o
odpovědnosti za nesplnění povinnosti stanovené právním předpisem, avšak týká se pouze
specifických povinností soudce. Ani třetí kritérium (povaha a závažnost sankce) Engelova
testu naplněno není, byť právě jeho splnění je zpravidla s to"vtáhnout" disciplinární řízení do
kategorie řízení o trestních obviněních. Za porušení povinností soudce totiž může být uložena
pouze sankce měnící podmínky právního vztahu mezi soudcem a státem či tento právní vztah
ukončující.“ Ve světle argumentace ÚS vycházející ze závěrů učiněných ESLP se proto jeví,
že ani případné projednání věci v trestním řízení nemůže mít za následek zánik kárné
odpovědnosti a totéž platí i vice versa.

Stejně tak je nutno uzavřít i v případě přestupkové odpovědnosti, neboť i zde se neuplatní
překážka rei iudicatae. Tedy ani potrestání soudce za nevhodné chování při vedení řízení by
nemělo z tohoto důvodu vylučovat jeho odpovědnost za tím eventuálně spáchaný přestupek.

Podle § 2 odst. 1 přestupkového zákona je sice přestupek vymezen jako zaviněné jednání,
které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto
nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních
předpisů anebo o trestný čin. V tradičním doktrinálním dělení se souhrnný pojem správních
deliktů dělí vedle přestupků, správních pořádkových deliktů a zbytkové kategorie jiných
správních deliktů též na tzv. správní disciplinární delikty. Správními disciplinárními delikty se
rozumí delikty fyzické osoby, která je ve zvláštních právních vztazích k určité instituci, se
zvláštními právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto služebního, zaměstnaneckého, resp.
členského vztahu. (viz Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část, 6. vydání, C. H. Beck
2006, str. 423-424 a 450-452). Definici správního disciplinárního deliktu odpovídá sankční
oprávnění předsedy soudu podle ustanovení § 88a zákona o soudech a soudcích, neboť jde o
opatření přijaté orgánem státní správy soudů v návaznosti na porušení specifických povinností
soudce, které zakotvují především ustanovení § 79 až 82 zákona o soudech a soudcích.

Mohlo by se tedy jevit, že § 2 odst. 1 přestupkového zákona nepřipouští přestupkový
postih takových jednání, která naplňují skutkovou podstatu kárného provinění, neboť jde o
případ jiných „správních deliktů“. Z ustanovení § 12 odst. 1, § 66 odst. 3 písm. d) a § 76 odst.
1 písm. ch) přestupkového zákona však plyne, že přestupkový zákon buď z právní teorií
akceptovaného dělení správních deliktů v textu § 2 odst. 1 nevychází, nebo má na mysli „jiné
správní delikty“ jakožto specifickou zbytkovou kategorii správních deliktů. Zmíněná
ustanovení totiž zřetelně počítají s přestupkovou odpovědností osoby, která již za dané
jednání byla postižena disciplinárně, a umožňují v přestupkovém řízení pouze přihlédnout
k výši udělené disciplinární sankce. Skutečnost, že postihované jednání je zároveň kárným
proviněním proto nemá na existenci přestupkové odpovědnosti žádný vliv a neplatí zde zákaz
dvojího postihu, což akceptuje i odborná literatura (srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo.
Obecná část, 6. vydání, C. H. Beck 2006, str. 451).

Za správní disciplinární delikt nelze označit kárnou odpovědnost podle zákona č. 7/2002
Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen „kárný
zákon“), neboť v tomto řízení není trest ukládán orgánem státní správy soudů, nýbrž soudem
(srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, č.j. 29 Ca 188/2007 – 24
[č. 1565/2008 Sb. NSS], nebo nález ÚS ze dne 29. 9. 2010, Pl. ÚS 33/09, odst. 60,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 12 - Error! Reference source not found.

[č. 332/2010 Sb.]). Kárná odpovědnost soudců, státních zástupců i exekutorů podle kárného
zákona tak představuje případ soudních (nikoliv správních) disciplinárních deliktů. I v tomto
případě však pozitivní právní úprava akceptuje možnost dvojího postihu soudce (srov. § 15
odst. 2 kárného zákona).

Soudce samozřejmě může být stíhán i trestně. Právní úprava však rozlišuje, zda jde o
skutek spáchaný při výkonu funkce soudce nebo v přímé souvislosti s ním, a v takových
případech si je třeba předem vyžádat souhlas prezidenta republiky se zahájením trestního
stíhání (srov. § 76 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Z úpravy trestní odpovědnosti
soudce proto vyplývá, že zatímco skutky, jichž se měl soudce dopustit bez souvislosti
s vykonávanou funkcí, jsou trestně postižitelné bez dalšího za srovnatelných podmínek jako u
jiných obviněných, v projednání skutků, jichž se měl soudce dopustit při výkonu funkce či
v souvislosti s ní, zákonodárce spatřuje potenciální ohrožení nezávislosti soudního
rozhodování a tento nebytný předpoklad řádného fungování právního státu proto chrání
zakotvením pojistky v podobě nutnosti vydání předchozího souhlasu jiného ústavního činitele
– prezidenta republiky.

Jak již bylo zmíněno, původní text zákona o soudech a soudcích obsahoval spolu
s ustanovením § 9a přestupkového zákona obdobnou pojistku pro případ přestupkového
řízení, která soudci umožňovala požádat o projednání přestupku v kárném řízení. Tato
pojistka však byla odstraněna novelizačním zásahem v podobě zákona č. 314/2008 Sb. Lze
tedy konstatovat, že zatímco v případě trestních obvinění je nezávislost soudní moci chráněna
povinností orgánů činných v trestním řízení žádat souhlas prezidenta republiky, v případě
přestupkového řízení byla tato pojistka odstraněna. Při zohlednění důsledků novely zákona o
soudech a soudcích a přestupkového zákona provedené zákonem č. 314/2008 Sb. je však třeba
konstatovat, že tímto zásahem se dostali představitelé soudní moci do značně znevýhodněné
pozice. Prezident (čl. 65 odst. 1 Ústavy) i soudci Ústavního soudu (§ 4 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb. o Ústavním soudu) jsou spolu s osobami požívajícími výsad a imunit podle
mezinárodního práva nadáni úplnou přestupkovou imunitou. Poslanci a senátoři mohou i
nadále požádat o projednání přestupku mandátovým a imunitním výborem příslušné komory
Parlamentu ČR, jejíž jsou členem, v disciplinárním řízení (§ 9 odst. 3 přestupkového zákona).
Přestupky vojáků z povolání, vojáků v záloze při branném cvičení, policistů, hasičů, celníků,
příslušníků Vězeňské služby, justiční stráže, Bezpečnostní informační služby a Úřadu pro
zahraniční styky a informace, ale i osob ve výkonu trestu či zabezpečovací detence se od
samého počátku projednají ve zvláštním kázeňském řízení (§ 10 přestupkového zákona).
V případě všech těchto osob tak nepřichází do úvahy dvojí postih a dvojí řízení o deliktu.
Soudce však lze za jediné jednání postihnout jak v řízení přestupkovém, tak v řízení kárném
(srov. § 12 odst. 1, § 66 odst. 3 písm. d) a § 76 odst. 1 písm. ch) přestupkového zákona a § 15
odst. 2 kárného zákona). Zatímco aktéři moci zákonodárné jsou před eventuálními útoky
exekutivy chráněni, reprezentanti moci soudní (s výjimkou soudců Ústavního soudu) byli
možnosti ochránit se před případným excesem exekutivy zbaveni. Soudce je navíc možností
dvojího postihu postaven do horší situace než např. osoba odsouzená k výkonu trestu odnětí
svobody.

Důvodová zpráva k části první bodu 19 a části šesté bodu 1 zákona č. 314/2008 Sb., které
zrušily odst. 2 a 3 ustanovení § 90 zákona o soudech a soudcích a ustanovení § 9a
přestupkového zákona neexistuje a soudu žádné racionální důvody takového dílčího a
(v rámci srovnání mezi jednotlivými ústavními činiteli) diskriminačního derogačního zásahu

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 13 - Error! Reference source not found.

nejsou známy. Důvody zakotvení práva soudce požádat o projednání přestupku v kárném
řízení (ačkoliv toto ustanovení se do zákona dostalo též poslaneckým pozměňovacím návrhem
bez bližšího zdůvodnění) jsou přitom poměrně zřejmé. V situaci demokratického právního
státu, který je pojmově založen na dělbě státní moci, představovalo legitimní opatření, které
preventivně bránilo neoprávněné ingerenci moci výkonné do moci soudní. Soudce mohl
využít v případě, kdy se obával zneužití přestupkového řízení, svého práva podle § 9a
přestupkového zákona a požádat, aby jeho údajné přestupkové jednání bylo projednáno
nestranným a nezávislým soudním orgánem namísto orgánu správního, který by mohl být
předmětem politické manipulace. Institut žádosti o předání přestupkové věci do kárného
řízení přitom umožňuje také omezit rizika vystavení soudce mnohdy i šikanózním návrhům
v přestupkových věcech (za takový soud ovšem nepovažuje návrh žalobce v nyní
projednávané věci), kdy členové kárných senátů mají i lepší podmínky, znalosti a zkušenosti
pro posouzení věci, zejména má-li se jednat o skutky, ke kterým mělo dojít v průběhu
soudního jednání.

NSS se k otázce nezávislosti soudnictví a dělbě moci vyjádřil v rozsudku ze dne

16. 04. 2009, čj. 5 As 13/2009 – 61 [č. 1855/2009 Sb. NSS] takto: „Soudnictví, jeden ze
základních prvků dělby moci, je založeno na základní definici čl. 81 Ústavy, navazuje na čl. 2.
odst. 1 Ústavy, který dělbu moci zakládá. Pravomoc soudnictví, autoritativní rozhodování
sporů o právo, je svěřena nezávislým soudům. Atribut nezávislosti náleží přitom jednak
systému jako celku a jednak každému jednotlivému orgánu, konkrétnímu soudu a je
konkretizován až na úroveň jednotlivého soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy). (…) Právo na
nezávislého a nestranného soudce je garantováno výslovným zákazem ohrožovat nestrannost
soudce (čl. 82 odst. 1 věta druhá Ústavy). Nezávislost soudu i soudce je zároveň základním
právem individuálně nárokovatelným. Stát z hlediska Ústavy je povinen budovat justici na
principu nezávislosti a jedinec je oprávněn nárokovat soudnictví s takovou kvalitou.
Nezávislost je natolik důležitá, že je jí poskytnuta zvláštní ochrana, je nepostradatelným
předpokladem pro spravedlivé rozhodování. Maxima nezávislosti je v ústavním textu často
opakována (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny). (…) Pojem soudcovské
nezávislosti je třeba vykládat, s přihlédnutím k výše uvedenému, šířeji než je tomu u ostatních
státních orgánů. Nejde zde pouze o nezávislost každého soudce v rámci soudní soustavy, patří
sem i nezávislost soudce na ostatních státních orgánech, institut zákonného soudce,
nemožnost zasahování do soudního řízení a závaznost, vynutitelnost a nezměnitelnost
soudního rozhodnutí. Nezávislost se projevuje mimo jiné především v tom, že ve vztahu k
soudům není žádný jiný státní orgán v postavení nadřízeném. Právě neexistence vztahů
nadřízenosti a podřízenosti je pro soudní moc charakteristická. S nezávislostí soudní moci je
úzce spojena i vlastní odpovědnost a samospráva justice. Soudcovská nezávislost, jež je
namířena vně, jako ochrana před vnějšími vlivy na rozhodování, působí i vůči soudci
samotnému ve formě odpovědnosti za vlastní rozhodnutí.“

ÚS v nálezu ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 7/02, mimo jiné konstatoval: „Jakkoli tedy
ani ve sféře justice neusiluje ani demokratický stát o maximalistické programy, a je proto
zcela vzdálen představě soudcovského státu - orgánem státní moci je totiž, jak již bylo
konstatováno, i moc zákonodárná i výkonná, a proto tato státní moc může být v
demokratickém systému funkčně realizována jen při splnění podmínky fungování všech jejích
orgánů - je na druhé straně povinen vytvářet institucionální předpoklady pro to, co, pokud jde
o justici, platí jako specifické a nepodmíněné, totiž konstituování a etablování reálné
nezávislosti soudů, jako - pro stabilizaci nejen jejich pozice, ale i celého demokratického
systému, ve vztahu k legislativě a exekutivě - významného státotvorného, současně však i

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 14 - Error! Reference source not found.

polemického, prvku. (…) Princip nezávislosti soudu má tedy v tomto směru, jak již uvedeno,

nepodmíněnou povahu vylučující možnost ingerence výkonné moci.“

Jakkoliv lze snad akceptovat chybějící korektiv § 9a přestupkového zákona u obecné
přestupkové agendy, postih soudce v přestupkovém řízení za jednání, které je v úzké
souvislosti s rozhodovací činností soudu a průběhem soudního řízení, bez možnosti odklonu
do kárného řízení se krajksému soudu jeví být již ústavně neakceptovatelný. Proto z důvodu
zamezení rizika nepřípustných zásahů moci exekutivní do samotného jádra výkonu soudní
moci se soud přiklání k závěru, že po derogaci provedené zákonem č. 314/2008 Sb. je nutno
právní úpravu zákona o soudech a soudcích a přestupkového zákona ústavně konformně
vykládat tak, že v přestupkovém řízení lze projednávat pouze takové skutky soudce, které
nemají úzký vztah k výkonu soudní moci. V případech, které se takto úzkým vztahem
vyznačují (jako je tomu v nyní zkoumané věci) ustanovení zákona o soudech a soudcích,
popř. procesních předpisů, představují právní úpravu speciální, jež má vůči ustanovením
přestupkového zákona přednost. Zatímco tedy urážlivé jednání soudce vůči jiné osobě (byť i
účastníkovi řízení) na vesnické zábavě může být projednáváno jak v řízení přestupkovém, tak
eventuelně i v řízení kárném, postih za případné urážlivé chování soudce v průběhu soudního
jednání, musí být plně vystižen odpovědností disciplinární. Přestupkové řízení v takovém
případě nepřichází do úvahy. V tomto směru tedy soud potvrzuje závěr správních orgánů
obou stupňů.

K námitkám žalobce, že obviněný soudce je tak v podstatě beztrestný a že je zasahováno
do práva žalobce na spravedlivý proces, jestliže nemá možnost se proti takovému útoku
bránit, soud uvádí, že je obecnou zásadou trestního práva (včetně trestního práva správního),
že právo potrestat pachatele závadového skutku a jemu odpovídající povinnost pachatele
podrobit se uloženému trestu je vztahem veřejnoprávním, vztahem mezi státem a pachatelem.
Moderní právní stát samozřejmě usiluje o to, aby v sankčním řízení byla maximálním
způsobem zohledněna práva osoby skutkem postižené. Možnost uplatnit v sankčním řízení
nárok na náhradu způsobené škody, možnost mít postavení účastníka řízení stejně jako ochota
státu respektovat zánik konfliktního vztahu mezi pachatelem a obviněným institutem
narovnání v trestním řízení však nic nemění na tom, že nelze dovozovat existenci práva
poškozeného, natožpak kohokoliv jiného vyjma samotného státu, na potrestání pachatele.

Ustanovení § 81 odst. 4 přestupkového zákona umožňující navrhovateli (kterým může
být jen poškozený) dosáhnout přezkoumání výroku o vině obviněného, je v tomto ohledu
v českém právním řádu ustanovením zcela ojedinělým. Za situace, kdy výslovné ustanovení
zákona dává navrhovateli procesní oprávnění napadat rozhodnutí i v otázce viny, nelze zřejmě
v této otázce odmítat ani právo navrhovatele žádat, aby byla tato otázka k jeho návrhu
přezkoumána i u správních soudů. Zároveň však nelze dovozovat hmotné subjektivní právo
navrhovatele na potrestání pachatele. Pozice navrhovatele v soudním řízení správním se tak
podobá spíše pozici ekologických občanských sdružení, která též nejsou nositeli hmotného
subjektivního práva na příznivé životní prostředí, avšak mohou ve smyslu ustanovení § 65
odst. 2 s. ř. s. správní rozhodnutí napadat z důvodu porušení svých procesních práv, jestliže to
mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.

V tomto směru soud sdílí závěry učiněné v rozsudku NSS ze dne 13. 8. 2009, čj.
9 As 57/2008 – 35 [č. 1949/2009 Sb. NSS] jen zčásti. Jestliže totiž NSS opakovaně uvádí, že

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 15 - Error! Reference source not found.

(v daném případě) rozhodnutí o odložení věci je rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují práva nebo povinnosti navrhovatele a že nelze konstatovat, že jím není
zasaženo do práv navrhovatele, nikde neuvádí, jaká hmotná subjektivní práva navrhovatele
mají být dotčena, resp. v jakém směru je zasažena jeho právní sféra. NSS činí pouze závěr, že:
„Pokud tedy zákon svěřuje určitým osobám v případě zákonem stanovených jednání výhradní
právo vyvolat svým návrhem řízení o přestupku a tyto osoby tohoto práva využijí, pak je dle
názoru Nejvyššího správního soudu toto právo spojeno s možností nechat prověřit úkony
správního orgánu, které v řízení následně učiní.“ O jiná práva než práva procesní povahy zde
tudíž nejde.

Krajský soud v této souvislosti zastává názor, že návrhové oprávnění poškozeného
v případech uvedených v ustanovení § 68 odst. 1 přestupkového zákona je projevem
skutečnosti, že zájem státu na trestání uvedených správních deliktů je minimální (§ 49 odst. 1
písm. a) přestupkového zákona) nebo faktu, že v případě konfliktu mezi zájmem státu na
stíhání pachatele a zájmu poškozeného, který má blízký vztah k pachateli a jenž se může cítit
v důsledku potrestání pachatele nepřímo (fakticky) také postižen, je dána přednost zájmům
poškozeného (srov. obdobnou situaci v trestním řízení – Šámal, P. a kol. Trestní řád.
Komentář. I. díl, 4. vydání, C.H.Beck 2002, str. 1048). V případě přestupku ublížení na cti je
tak ponecháno na poškozeném, jestli bude stíhání daného skutku iniciovat. Neučiní-li tak,
budou státní orgány věnovat svůj čas jiným, závažnějším případům. Návrhové oprávnění
poškozeného však neznamená, že by měl na potrestání pachatele subjektivní právo či nárok,
že by si jej mohl na správních orgánech vynucovat. Takový závěr by byl totiž absurdní,
srovná-li se situace žalobce např. se situací osoby, která je poškozena přestupkem proti
majetku podle § 50 přestupkového zákona, která přitom není osobou blízkou pachatele. Je
také vůbec absurdní představa, že zatímco příbuzný v případech přestupků proti majetku si
může vynucovat potrestání pachatele, osoba bez vztahu k pachateli nemůže. To jen naznačuje,
že smysl návrhového oprávnění je přesně opačný – jde o poskytnutí výlučného práva
poškozenému, zabránit potrestání pachatele v případech, kde to není vhodné či nutné.

Pokud se žalobce dovolává judikatury ÚS, konkrétně nálezu sp. zn. I. ÚS 310/05, který
z judikatury ESLP dovodil, že do osobnostních práv lze zasáhnout i výkonem soudcovské
činnosti (v daném případě odůvodněním soudního rozhodnutí), je třeba mu připomenout, že
z tohoto rozhodnutí ani v nejmenším nevyplývá, že by prostředkem ochrany v takovém
případě mělo být přestupkové řízení. Naopak za takový prostředek je výslovně označeno
podání žaloby proti státu na náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnosti
fyzické osoby podle ustanovení § 11 občanského zákoníku. Žalobci nelze upřít právo na
náhradu případně utrpěné újmy, tj. právo na reparaci. Právo na potrestání pachatele, tj. právo
na represivní opatření, mu však v žádném případě nepřísluší, ať už pachatelem přestupku má
být soudce nebo libovolná jiná osoba.

Žalobci v pozici poškozeného náleží právo upozornit příslušné orgány na porušení
povinností soudce prostřednictvím institutu stížnosti (§ 164 a násl. zákona o soudech a
soudcích). Zavedení kárného řízení proti soudci však v jeho dispozici není. V tomto smyslu se
jeho situace nijak neliší od oprávnění oznamovatele trestného činu. V případě nesouhlasu
s vyřízením stížnosti se přitom může podle ustanovení § 174 odst. 1 písm. a) zákona o
soudech a soudcích obrátit se stížností i na Ministerstvo spravedlnosti, tj. na jiný než soudní
orgán. I v případě, kdy by z důvodu falešné kolegiality nebyla ochota k řešení deliktního
jednání soudce ze strany vedení soudu, může být v souvislosti s následnou stížností