[OBRÁZEK]52Ad 13/2013 -32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném
z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudkyň JUDr. Petry Venclové, Ph.D. a Mgr. Moniky
Chaloupkové ve věci žalobce: Bc. P.B., bytem Z. Š. 649, L. B., zastoupeného JUDr. Jarmilou
Černou, advokátkou se sídlem Sladkovského 484, 530 02 Pardubice, proti žalovanému:
Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje, se sídlem Teplého 1526, 530 02 Pardubice, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.4.2013, č.j. HSPA-154-8/2013,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo

n e p ř i z n á v á .

pokračování - 2 - 52Ad 13/2013

O d ů v o d n ě n í :

Vymezení předmětu řízení:

 Žalobou doručenou nadepsanému krajskému soudu dne 31.5.2013 bylo zahájeno řízení
o přezkum zákonnosti rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku podle § 65
a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Uvedeným
rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitelky kanceláře
ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ve věcech služebního poměru č.
ŘK 4/2013 ze dne 28.1.2013, jímž nebylo uznáno poškození na zdraví žalobce jako služební
úraz, a to úraz kolena pravé dolní končetiny, který si žalobce přivodil v 17:30 hod. dne
10.1.2013 v tělocvičně CPS Pardubice špatným došlápnutím na pravou dolní končetinu při
florbalu.

Přípustnost žaloby:

 Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1
s.ř.s.). Žaloba byla posouzena jako přípustná (§ 68, §70 a contrario s.ř.s.). O žalobě bylo
rozhodnuto bez jednání (§ 51 odst.1 s.ř.s.).

Žalobní body:

 Žalobce tvrdí nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť bylo vydáno v rozporu se
zákonem bez náležitého zjištění a posouzení všech okolností skutkového stavu věci, a dále
tvrdí, že napadené rozhodnutí trpí vadami řízení, které mohly mít vliv na jeho zákonnost.

 Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není dostatečně určitý, neboť
neřeší otázku předmětu rozhodování a nemá zákonem požadované náležitosti, neboť z něj není
zřejmé, které poškození na zdraví není uznáno jako služební úraz, kde a kdy k němu došlo.

 Odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není dostatečné, nelze z něj
seznat, z jakých důvodů a podkladů se při rozhodování vycházelo, jakými úvahami se správní
orgán řídil při zhodnocení skutkového stavu a při výkladu služebních předpisů, zejména ve
smyslu § 181 odst. 5 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Žalobce má za to, že závěr správního orgánu
prvního stupně o tom, že se žalobce dopustil excesu při plnění svých povinností, není
v souladu s hmotným právem.

 Žalobce má za to, že žalovaný jako správní orgán druhého stupně vázaný co do rozsahu
přezkumné činnosti ustanovením § 190 odst. 7 zákona o služebním poměru, překročil meze
své pravomoci, když doplnil rozhodnutí na základě v odvolání vytčených nedostatků, dokonce
učinil některá nová skutková zjištění, konkrétně, když uzavřel, že u žalobce došlo

pokračování - 3 - 52Ad 13/2013

k upřednostnění osobního zájmu žalobce zasportovat si s kolegy, s nimiž v minulost sloužil,

před povinností respektovat pokyn ředitele ohledně časového určení realizace tělesné přípravy.

 Žalobce přitom poukázal na to, že vůči němu nebylo zahájeno kázeňské řízení, které
by takové závěry nutně následovalo. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně se pak žalovaný zabýval výkladem o nutnosti tělesné přípravy a konkrétní
úpravou v oblasti tělesné přípravy.

 Žalobce má za to, že uvedeným postupem žalovaného byla porušena zásada zákonnosti
řízení, tvrzená neurčitost výrokové části je v rozporu s § 181 odst. 4 zákona o služebním
poměru, nedostatek řádného odůvodnění a nesprávnost skutkových zjištění a právních závěrů
v rozporu s ustanovením § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru, přičemž nebyl
vyhodnocen Pokyn Generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR ze dne

30.12.2008, kterým se upravují požadavky na tělesnou zdatnost občana při přijímání do
služebního poměru příslušníka Hasičského záchranného sboru a České republiky a na tělesnou
zdatnost příslušníka Hasičského záchranného sboru České republiky (rovněž „HZS“) pro
výkon služby na služebním místě, na kterém má být ustanoven a organizace zkoušek tělesné
zdatnosti a tělesné přípravy; přičemž poukázal na čl. 5 Organizace tělesné přípravy, a to na
odst. 2, podle kterého se tělesná příprava organizuje převážně ve sportovních a výcvikových
zařízeních HZS, když k úrazu žalobce došlo ve sportovním a výcvikovém zařízení HZS; na
odst. 4, který stanoví, že tělesná příprava ostatních příslušníků se provádí 2 hodiny z týdenní
služby, když k úrazu žalobce došlo v týdenní době služby; na odst. 8, který zmocňuje ředitele
HZS krajů upřesnit, které sporty, disciplíny a cvičení se mohou na jednotlivých stanicích
zařazovat do služební tělesné přípravy v rámci směny.

 Žalobce je toho názoru, že k jeho úrazu došlo v průběhu výkonu služby. Ze záznamů
pracovního listu žalobce za leden 2013 vyplývá, že dne 10. 1. 2013 konal žalobce službu od
6:38 do 17:49 hod. Dle žalobce interní akt ředitele Hasičského záchranného sboru
Pardubického kraje č. 43/2008 ve znění pokynu č. 58/2012, kterým je stanoveno, že se tělesná
příprava provádí v pevné době služby, nemůže mít vliv na posouzení toho, zda k úrazu
žalobce došlo v průběhu výkonu služby, tedy zda se jednalo o služební úraz. Žalobce trvá na
tom, že žalovaný v minulosti dlouhodobě a zcela bez výhrad akceptoval realizaci tělesné
přípravy příslušníků mimo pevnou dobu služby. Jedním z důvodů je dle žalobce právě ta
skutečnost, že povinné penzum služební tělesné přípravy nelze splnit pouze v průběhu týdenní
pevné doby služby.

 Mimoto je žalobce toho mínění, že pokyn ředitele Hasičského záchranného sboru
Pardubického kraje č. 43/2008 ve znění pokynu č. 58/2012 v bodě A, odst. 11 nespojuje s
provedením služební tělesné přípravy mimo pevnou dobu služby žádný následek. Je
notorietou, že v době od 8 do 14 hod., což činí celkem 6 hodin, příslušníci čerpají přestávku
na oběd, přičemž plnění rozhodujících služebních úkolů je činěno právě v pevné době služby.
Žalobce odmítá aplikaci závěrů Nejvyššího soudu uveřejněných pod stanoviskem sp. zn. Cpj
37/74, neboť v jeho případě se nejedná o činnost zakázanou, respektive nepovolenou, ale o
činnost povinnou, nutnou pro výkon služby, která spočívá ve splnění nároku na tělesnou

pokračování - 4 - 52Ad 13/2013

zdatnost příslušníka. Žalobce má tedy za to, že úraz utrpěl v době služby při plnění své
povinnosti spočívající v tělesné přípravě a v udržování tělesné zdatnosti, tedy úkonu, který je
k výkonu služby potřebný, respektive, který je během služby obvyklý a nutný, a to v objektu
bezpečnostního sboru, tedy šlo nepochybně o úraz služební.

 Žalobce s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22.3.2007, č.j. 8
As 19/2005-112 uzavřel, že žalovaný při projednávání předmětné věci nevyužil všech
dostupných zákonných prostředků poznání, nezjistil všechny rozhodné okolnosti pro své
rozhodnutí a nepostupoval v souladu s principy a zásadami spravedlivého procesu, porušil
zásadu materiální pravdy, když jeho rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci
a není náležitě odůvodněno. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí
včetně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.

Vyjádření žalovaného:

 Žalovaný setrval na svém právním názoru vyjádřeném v žalobou napadeném
rozhodnutí. Předně má žalovaný za to, že nepřekročil meze své přezkumné činnosti, když
postupoval v souladu s ust. § 190 odst. 7 zákona o služebním poměru. Zdůraznil však, že
odpovídá za správné a úplné zjištění skutkového stavu věci ve stejném rozsahu jako správní
orgán prvního stupně, tedy je oprávněn zopakovat již provedené dokazování a mimoto provést
v určitém rozsahu i důkazy nové. K neurčitosti výroku rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně žalovaný uvedl, že jej považuje v souladu s ustanovením § 181 odst. 4 zákona o
služebním poměru za dostatečně obsahově určitý, když výrok musí obsahovat řešení otázky,
která je předmětem rozhodování, ustanovení právního nebo služebního předpisu, podle něhož
bylo rozhodnuto, popřípadě též rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení a je-li
účastníku ukládána povinnost k plnění, obsahuje rovněž lhůtu pro její splnění. Ustanovení §
100 odst. 1 zákona o služebním poměru upravuje odpovědnost služebního sboru příslušníkovi
za škodu způsobenou služebním úrazem. Dle žalovaného případné pochybení v odkazu na
příslušné právní ustanovení nezpůsobuje nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí. Výrok
prvostupňového rozhodnutí se odkazoval na § 100 odst. 1 zákona o služebním poměru s tím,
že úraz žalobce nebyl úrazem služebním. Z tohoto pohledu jej žalovaný považuje za
dostatečně určitý. Dle § 90 odst. 1 zákona o služebním poměru se služebním úrazem rozumí
úraz, ke kterému došlo při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon
služby. Za úkony v přímé souvislosti s výkonem služby se považují úkony, které jsou k
výkonu služby potřebné nebo během služby obvyklé nebo nutné, nebo jsou konány před
počátkem služby nebo po jejím skončení a v době přestávky na jídlo a oddech konané v
objektu bezpečnostního sboru; za takový úkon se nepovažuje cesta do služby a zpět,
stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení ani cesta k němu a zpět,
jestliže není konána v objektu bezpečnostního sboru; vyšetření ve zdravotnickém zařízení
provedené na rozkaz služebního funkcionáře nebo ošetření při první pomoci, včetně cesty k
němu a zpět je považováno za úkon v přímé souvislosti s výkonem služby; služebním úrazem
je také úraz, který příslušník utrpěl při cestě do místa plnění služebních úkolů a zpět při

pokračování - 5 - 52Ad 13/2013

vyslání na služební cestu, na studijní pobyt nebo při převelení (§ 100 odst. 2, 3 zákona o služebním poměru).

 Podle § 77 odst. 11 písm. d) zákona o služebním poměru je bezpečnostní sbor povinen
vytvářet příslušníkům podmínky pro řádný a bezpečnostní výkon služby, včetně podmínek pro
získávání a udržování fyzické kondice. Tělesná příprava je tedy organizována za účelem
udržování fyzické zdatnosti a přípravy na každoroční ověřování fyzické zdatnosti. Provádění
tělesné přípravy je tak povinností vyplývajících ze služebního poměru a nikoliv, jak tvrdí
žalobce, úkonem v přímé souvislosti s výkonem služby ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2
zákona o služebním poměru.

 Žalovaný zdůraznil, že podle ustanovení § 5 zákona o služebním poměru je příslušník
povinen řídit se při výkonu služby služebními předpisy. Služební předpisy jsou jako obecně
závazné pro všechny příslušníky Hasičského záchranného sboru České republiky vydávány
formou pokynu generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky.
Podmínky výkonu služby pro příslušníky Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje
je oprávněn upřesnit ředitel Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje formou svých
pokynů. Na posuzovanou věc dopadá pokyn č. 58/2008, dle kterého se tělesná příprava tzv.
„ostatních příslušníků,“ mezi něž žalobce patří, provádí 2 hodiny z týdenní doby služby a dále
pokyn č. 43/2008, dle kterého jsou příslušníci Hasičského záchranného sboru Pardubického
kraje povinni vykonávat služební tělesnou přípravu ve vymezeném časovém úseku od 8 do 14
hod. Tento pokyn přitom neodporuje pokynu č. 58/2008 ani nijak příslušníky zásadně
neomezuje v tom smyslu, že by musela být příprava prováděna mimo pokynem určenou dobu,
jak uvádí žalobce. Týdenní doba služby činí 37,5 hodiny podle § 52 odst. 1 zákona o
služebním poměru, přičemž k tělesné přípravě mohl žalobce využít plných 30 hodin. Tvrzení
žalobce o tom, že nelze tělesnou přípravu realizovat v rámci pevné doby služby, označil
žalobce za žalovaný za absurdní. Žalovaný odmítá, že by se jednalo o dosud tolerovanou
praxi. Žalobce ani nejmenoval žádného jiného příslušníka, který by takto postupoval.

 Žalovaný dále připomněl, že služební poměr má veřejnoprávní charakter, pro jehož
úpravu platící „co není povoleno, je zakázáno.“ Tímto žalovaný odpověděl na námitku
žalobce, že není stanoven žádný následek za porušení uvedeného pokynu. To, jakým
způsobem žalobce plnil přípravu tělesné průpravy, není dle žalovaného předmětem sporu,
nýbrž předmětem sporu je to, zda došlo ke služebnímu úrazu, či nikoliv. Dle žalovaného
přitom úraz, který žalobce utrpěl, charakteristiku služebního úrazu ze shora uvedených důvodů
nenaplňuje. Stanovisko Nejvyššího soudu shora uvedené považuje za aplikovatelné na daný
případ. Má za to, že na služební poměr je v zásadě možné aplikovat poznatky právní teorie a
praxe o pracovněprávní odpovědnosti. Žalovaný poukázal na to, že žalobce se dopustil
jednání, které mělo znaky excesu, vybočení z plnění služebních úkolů. Úraz, který utrpěl při
takové činnosti, proto nelze považovat za služební a bezpečnostní sbor za něj nemůže nést
odpovědnost. Žalovaný uvedenou situaci připodobnil k excesu, kdy dojde k úrazu u
zaměstnance, který si v pracovní době nedovoleně vyráběl věci pro svoji potřebu. Co se týče
posouzení jednání žalobce ve smyslu kázeňského přestupku, řízení o kázeňském přestupku
služební funkcionář v tomto případě nezahájil jen z toho důvodu, že dne 8. 1. 2013 bylo s

pokračování - 6 - 52Ad 13/2013

žalobcem zahájeno řízení o propuštění ze služebního poměru podle ust. § 42 odst. 1 písm. c)
zákona o služebním poměru.

Rozhodné okolnosti ze správního spisu:

 Úraz, který utrpěl žalovaný, byl rozhodnutím správního orgánu prvního stupně popsán
jako úraz, ke kterému podle lékařské zprávy vyhotovené MUDr. Štědrým ze dne 10. 1. 2013,
došlo v 17: 30 hod. v tělocvičně CPS Pardubice špatným došlápnutím žalobce na pravou dolní
končetinu při florbalu. Žalobce byl ustanoven na služebním místě komisař - specialista
v oblasti IZS a řízení JPO, t.j. na místě s rovnoměrně rozvrženou dobou služby. Podle § 56
odst. 1 zákona o služebním poměru se na něj vztahovala rozhodnutí ředitele Hasičského
záchranného sboru Pardubického kraje o uplatňování pružné doby služby u příslušníků s
rovnoměrně rozvrženou dobou služby. Výslovně je v rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně s odkazem na Pokyn ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje č.
43/2008 ve znění č. 58/2012 uvedeno, že žalobce se dopustil vybočení z plnění služebních
úkolů. V době vzniku úrazu nešlo o výkon služebních povinností vyplývajících ze služebního
poměru či činnost vykonávanou, na příkaz služebního funkcionáře a ani o úkon v přímé
souvislosti s výkonem služby. Žalobce byl totiž povinen vykonávat služební tělesnou přípravu
podle bodu A, odst. 11 citovaného pokynu v pevné době služby. Porušení zdraví nastalo při
florbalu v 17:30 hod., tedy mimo pevnou dobu služby.

 Co se týče náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je zde
uvedeno jméno a příjmení poškozeného, datum narození, osobní evidenční číslo, služební
hodnost, hodnostní označení a datum úrazu s tím, že poškození na zdraví není uznáno jako
služební úraz. Bližší specifikace uvedena není.

 Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo napadeno odvoláním žalobce ze
dne 8. 2. 2013, když žalobce sporoval určitost výroku, měl za to, že zejména neřeší otázku
předmětu rozhodování, přičemž dovodil, že již tato okolnost způsobuje nezákonnost a
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dále žalobce tvrdil, že není zřejmé, jakými
úvahami byl správní orgán prvního stupně veden při hodnocení skutkového děje a při výkladu
právních a služebních předpisů. Uváděl, že absentuje vypořádání se se všemi skutečnostmi ve
smyslu § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru. Žalobce zdůraznil, že k úrazu v souladu s
uvedeným pokynem došlo ve sportovním a výcvikové zařízení Hasičského záchranného sboru
Pardubického kraje. Dovolával se záznamu pracovního listu z ledna 2013, a to konkrétně dne

10. 1. 2013. Tělesnou přípravu považuje nepochybně za úkon, který je k výkonu služby
potřebný, nebo který je během služby obvyklý či nutný. Trval na tom, že porušení písm. A)
bodu 11 citovaného pokynu mohlo založit maximálně kázeňský přestupek, tato okolnost však
nemohla mít vliv na posouzení toho, zda úraz, který žalobce utrpěl v rámci služební tělesné
přípravy, byl úrazem služebním.

pokračování - 7 - 52Ad 13/2013

 Žalovaný odvoláním napadené rozhodnutí v souladu s doporučením senátu poradní
komise pro odvolací orgány Hasičského záchranného sboru pardubického Kraje ze dne 9.4.
2013, č.j. HSPA-154-7/2013 zamítl, a to rozhodnutím, které je učiněno předmětem této
žaloby. Žalovaný přitom zdůraznil, že odvolatel utrpěl úraz mimo dobu určenou k realizaci
tělesné přípravy.

 Žalovaný uvedl, že při absenci definice služebního úrazu v zákoně o služebním
poměru, vycházel služební funkcionář při rozhodnutí správního orgánu prvního stupně z
judikatury soudu ve spojení s ustanovením § 98 zákona o služebním poměru, které má
charakter „lex generalis“ a ustanovení § 120 zákona o služebním poměru, které má charakter
„lex specialis.“ Zákon o služebním poměru neobsahuje speciální procesní úpravu
rozhodování ve věci služebního úrazu, proto je třeba postupovat podle obecné úpravy části
dvanácté. Náležitosti rozhodnutí pak stanoví § 181 zákona o služebním poměru, který
vyžaduje určitost a písemnou formu výroku. Právní úprava povinnosti bezpečnostního sboru
za škodu je pak obsažena v § 100 odst. 1 zákona o služebním poměru, kde je uvedeno, že
bezpečnostní sbor odpovídá příslušníkovi za škodu způsobenou služebním úrazem. Dle
žalovaného se teprve po zodpovězení otázky charakteru úrazu lze vyjadřovat k odpovědnosti
za škodu.

 Žalovaný jako odvolací orgán je přesvědčen, že předmět rozhodování byl již
v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dostatečně určen, neboť odvolatel utrpěl pouze
jediný úraz, není tedy, s jakým jiným skutkem by jej bylo možno zaměnit. Žalovaný zdůraznil,
že podle § 5 zákona o služebním poměru je příslušník povinen řídit se služebními předpisy.
Žalovaný ve svém odůvodnění doplnil stanovisko Nejvyššího soudu shora citované
s argumentací uvedenou v části odůvodnění tohoto rozsudku týkající se vyjádření žalovaného.
Dle žalovaného se s odkazem na § 45 odst. 1 zákona o služebním poměru nejedná o úkon v
přímé souvislosti s výkonem služby. Dále bylo upřesněno, že žalobce byl ze služebního
poměru propuštěn.

 Shora uvedené Pokyny ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje č.
43/2008 a č. 58/2012 jsou založeny ve správním spise. Jejich znění (nikoliv interpretace), tak
jak z něj vycházel žalovaný, nebylo žalobcem v průběhu správního řízení sporováno.

Posouzení věci krajským soudem:

 V prvé řadě je třeba zdůraznit, že v dané věci nejde o spor skutkového stavu věci. Jde
o právní posouzení toho, zda úraz, který žalobce utrpěl v tělovýchovném zařízení Hasičského
záchranného sboru Pardubického kraje, byl úrazem služebním, či nikoliv. Jde tedy o právní
otázku. Krajský soud se tak musí vyjádřit k otázce závaznosti pokynu ředitele Hasičského
záchranného sboru pro Pardubický kraj a k následku jeho porušení. Na tomto půdorysu pak
mohou být zodpovězeny ostatní žalobní body.

pokračování - 8 - 52Ad 13/2013

 Podle § 5 odst. 2 zákona o služebním poměru k vydání služebního předpisu je oprávněn
služební funkcionář. Služební funkcionář je povinen zajistit vedení přehledu platných
služebních předpisů a tento přehled průběžně aktualizovat.

Podle § 5 odst. 3 zákona o služebním poměru služební předpis je pro příslušníky závazný.

Podle § 45 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru je příslušník povinen dodržovat služební kázeň.

 Podle § 46 odst. 1 zákona o služebním poměru služební kázeň spočívá v nestranném,
řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z
právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů.

 Z citované právní úpravy obsažené v § 5 odst. 2 zákona o služebním poměru je zřejmé,
že ředitel hasičského záchranného sboru Pardubického kraje byl jako služební funkcionář
oprávněn vydávat služební předpis (pokyn). Tedy Pokyn ředitele Hasičského záchranného
sboru Pardubického kraje č. 43/2008 a č. 58/2012 jsou pokyny vydané služebním
funkcionářem na základě zákonného zmocnění. Podle § 5 odst. 3 zákona o služebním poměru
je služební předpis pro příslušníka závazný, tedy je povinen se jím řídit, jej beze zbytku
dodržovat. Je až zarážející, že žalobce za stavu výslovné právní úpravy nastoluje otázku
následků porušení pokynu ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje.
Krajský soud má totiž v podstatě ve shodě s žalovaným jednoznačně za to, že s ohledem na
veřejnoprávní charakter právní úpravy a tedy kogentnost právních ustanovení zde neplatí
soukromoprávní zásada: „Co není zakázáno, je povoleno.“ Mimoto lze k uvedenému
právnímu závěru dojít i interpretací ustanovení § 45 odst. 1 písm. a), § 46 odst. 1 zákona o
služebním poměru, když příslušníci jsou povinni dodržovat služební kázeň, jejíž složkou je
rovněž řádné a svědomité plnění služebních povinností vyplývajících ze služebních předpisů.
Argumentace žalobce v tom smyslu, že porušení může založit kázeňský přestupek, nikoliv
vyloučit posouzení úrazu jako služebního, je lichá.

 To, že žalobce hrál florbal v 17:30 hod. totiž nelze považovat za řádnou tělesnou
přípravu ve smyslu Pokynu ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje č.
43/2008, č. 58/2012, neboť jak vyplývá z bodu A, odst. 1, odst. 11 pokynu, služební tělesná
příprava se provádí v pevné době služby, tedy od 8 do 14 hod. Jestliže krajský soud shledal
nepochybnou závaznost uvedeného pokynu pro žalobce, pak je nutno dovodit, že účast
žalobce na florbalu v dobu mimo pevnou dobu služby nebyla jeho služební tělesnou
přípravou. Tedy žalobce si způsobil úraz při florbalu v tělovýchovném zařízení Hasičského
záchranného sboru Pardubického kraje, avšak nikoliv při realizaci služební tělesné přípravy.
Tvrdí-li tedy žalovaný, že žalobce se dopustil excesu z výkonu svých služebních povinností,
neboť hrál florbal v době, kterou zahrnul do svojí pružné doby služby, pak je namístě dát mu
za pravdu. V této pružné době služby totiž žalobce nebyl oprávněn vykonávat sportovní
činnost, byť by jinak měla svojí povahou charakter služební tělesné průpravy. Tedy jednalo se

pokračování - 9 - 52Ad 13/2013

 o soukromou iniciativu žalobce, kterou zahrnul do pružné doby služby. Vyhodnotil-li žalovaný
jednání žalovaného jako exces, čili vybočení z jeho služebních povinností, pak jeho závěr je
správný a po právu. S ohledem na uvedené lze rovněž jako případný akceptovat poukaz
žalovaného na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu. Krajský soud proto odmítá žalobní
námitku žalobce o tom, že v době úrazu vykonával služební tělesnou přípravu.

 V popsaném jednání žalobce lze jistě spatřovat kázeňský přestupek, žalovaný však svoji
nečinnost v tomto ohledu dostatečně objasnil tím, že žalobce byl již v době vydání žalobou
napadeného rozhodnutí propuštěn ze služebního poměru. Námitka žalobce ohledně tolerance
uváděné praxe žalovaným nebyla prokázána.

 Co se týče námitky neurčitosti výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, i v
tomto bodě dává krajský soud zapravdu žalovanému.

 Podle § 181 odst. 4 zákona o služebním poměru výrok obsahuje řešení otázky, která je
předmětem rozhodování, ustanovení právního nebo služebního předpisu, podle něhož bylo
rozhodnuto, popřípadě též rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení. V případě, že je
účastníku ukládána povinnost k plnění, obsahuje rovněž lhůtu pro její splnění.

 Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně obsahuje osobu žalobce dostatečně
specifikující údaje, včetně údaje o době úrazu, jak blíže uvedeno v části odůvodnění tohoto
rozsudku, týkající se správního spisu. V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně pak je průběh úrazu přesně specifikován. Krajský soud podřídil dotčený výrok testu
nezaměnitelnosti, stejně tak si počínal žalovaný, a dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v
prostorách žalovaného téhož dne nedošlo k žádnému jinému úrazu žalobce, nelze tento úraz
zaměnit s jinými úrazem žalobce téhož dne. Okolnost vhodnosti specifikace děje úrazu ve
výroku samotném je otázkou jinou a nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

 Co se týče odkazu na ustanovení § 100 odst. 1 zákona o služebním poměru ve výroku
prvostupňového rozhodnutí, ustanovení § 100 odst. 1 upravuje zvláštní odpovědnost
bezpečnostního sboru za škodu příslušníkovi, když služebního úrazu se týká zejména § 90
odst. 1 zákona o služebním poměru.

 Podle § 90 odst. 1 zákona o služebním poměru je bezpečnostní sbor povinen vyšetřit
příčiny a okolnosti vzniku poškození zdraví nebo smrti příslušníka úrazem při výkonu služby
nebo v přímé souvislosti s ním anebo pro výkon služby (dále jen "služební úraz") za účasti
příslušníka, jestliže to dovoluje jeho zdravotní stav, a neměnit bez vážných důvodů stav na
místě úrazu do doby vyšetření příčin a okolností vzniku služebního úrazu.

 Citaci § 100 odst. 1 zákona o služebním poměru ve výroku prvostupňového rozhodnutí
je tak třeba vnímat jako kontextuálně důvodnou, nikoliv jako zcela odtrženou a mylnou.
Rozhodně nečiní výrok nepřezkoumatelným či nezákonným.

pokračování - 10 - 52Ad 13/2013

Co se týče námitky, že žalovaný překročil meze svojí rozhodovací činnosti, ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou.

 Podle § 190 odst. 7 zákona o služebním poměru odvolací orgán přezkoumává napadené
rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, v rozsahu, jaký je uveden v odvolání. Zákonnost
přezkoumává v celém rozsahu. K vadám řízení přihlíží jen tehdy, pokud mohly mít vliv na
zákonnost nebo správnost napadeného rozhodnutí.

 Žalovaný se řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami a toliko doplnil odkaz na
rozhodnutí Nejvyššího soudu, čímž judikaturně podpořil a nijak nezměnil závěr již učiněný
správním orgánem prvního stupně. Uvedené tak rozhodně nelze považovat za překročení
pravomoci. Krajský soud má za to, že žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 190
odst. 7 zákona o služebním poměru, když řádně přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí,
zejména vyložil veškeré úvahy, kterými se řídil. Krajský soud na rozdíl od žalobce dospěl
k závěru, že žalovaný řádně odůvodnil svoje rozhodnutí, která je třeba posuzovat ve spojení s
rozhodnutím správního orgánu prvního stupně. Jestliže žalovaný uzavřel, že došlo k
upřednostnění osobního zájmu žalobce, tak pouze jinými slovy vyjádřil to, co již bylo
vyjádřeno v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to, že se žalobce dopustil vybočení
z plnění služebních úkolů.