51A 18/2012-32
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem v právní věci žalobce: Bc. D. K., proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, PSČ 500 03, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2012, zn. 12801/DS/2012/SR, takto:
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 9. 2012, zn. 12801/DS/2012/SR, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Orlicí ze dne 20. 6. 2012, č.j. ODSH 7848/2011-10118/2012-jj-190, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se dopustil tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla, konkrétně v obci Doudleby nad Orlicí dne 9. 11. 2011 kolem 21:48 hod., jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Forman, registrační značky „x“, překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci 50 km/hod., když mu byla strážníky Městské policie Kostelec nad Orlicí pomocí silničního radarového rychloměru AD9T naměřena rychlost 100 km/hod., respektive 97 km//hod., po
pokračování 51A 18/2012
-2-
uplatnění možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/hod. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 7.500,--Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti měsíců. Dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady přestupkového řízení v paušální výši 1.000,--Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas správní žalobu, kterou odůvodnil následujícím způsobem.
Žalobce v žalobě uvedl celou řadu okolností a názorů na věc, které více či méně souvisely s přezkoumávanou věcí (zmocnění J. J. k zastupování, způsob doručení žalovaného rozhodnutí, výhrady k fixci jeho doručení, žádost o prominutí úkonu, krátká lhůta na seznámení se s rozhodnutím pro účely podání správní žaloby), nicméně s ohledem na výsledek přezkumného řízení se jimi nebylo potřebné zabývat, neboť zrušením žalovaného rozhodnutí a vrácením věci žalovanému k dalšímu řízení pozbyly své relevance (o tom ještě dále). Podstatnou pro výsledek přezkumného řízení se totiž stala ta část žaloby, v níž žalobce zpochybňoval výsledky měření rychlosti jeho vozidla v souvislosti s účastí soukromé osoby M. M. při něm. Brojil totiž proti tomu, že instalaci radaru provedl soukromý subjekt (M. M.) na základě „Smlouvy o nájmu zařízení pro úřední měření rychlosti vozidel“. S touto skutečností spojoval možné reflexe na výsledky měření, jeho osobní zájem na naměřeném výsledku, a proto požadoval zpracování znaleckého posudku k výsledkům jemu naměřené rychlosti. V této souvislosti žalobce poukazoval na to, že pronajímatel radaru má přímý materiální zájem na tom, aby „byl přestupek úspěšně prokázán a vyřešen.“ Žalovanému v tomto směru vytýkal, že tyto jeho námitky komplexně neřešil a snažil se je „zahrát do autu“.
Navíc se M. M. měření rychlosti aktivně účastnil vedle městských strážníků. Nepochybně již tím, že silniční radarový rychloměr AD9T vyrovnal a nastavoval radarovou hlavu vůči ose vozovky. Nebylo však hodnověrným způsobem dokázáno, že se tak stalo správným způsobem a navíc jde jen o tvrzení osoby, která byla na výsledku měření zainteresována. Právě proto se žalobce dožadoval přezkoumání ustavení radaru znaleckým posudkem. Žalobce pokračoval, že výsledná naměřená rychlost nezáleží jen na správném nastavení úhlu radarové hlavy, ale že je třeba správně nastavit i jeho citlivost a vybrat pro měření místo, kde jsou vyloučeny reflexe (lomy, odrazy) mikrovlnného paprsku, který je radarem, resp. měřičem následně po odražení jak z vozidla, tak i z dalších odrazových ploch, zpracováván. Při souhře špatně nastaveného radaru, nevhodně zvoleného místa měření a špatných klimatických podmínek, je pak vysoká pravděpodobnost, že radar naměří zkreslené hodnoty rychlosti. Na této skutečnosti nemůže tvrzení žalovaného, že nelze zpochybňovat hodnoty naměřené přístrojem, který má podle autorizační zkoušky všechny požadované metrologické parametry, nic změnit. Žalobce namítal, že i volba dosahu 60 m byla zvolena zcela chybně a že ji za nevhodnou označil i metrolog J. H., a to hlavně z důvodu vzniku reflexí.
Žalobce pokračoval, že mu žalovaný kladl k tíži, že věrohodným způsobem nevyvrátil, že při měření rychlosti bylo postupováno nesprávným způsobem, tj. v rozporu s návodem k obsluze. K tomu však nebyly žalobci poskytnuty potřebné doklady. Přitom v ověřovacím listu předmětného radaru je uvedeno, že jej lze „používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze“. Právě proto považoval žalobce za potřebné vypracovat k danému případu znalecký posudek, což však bylo žalovaným odmítnuto z důvodů jeho vysokých pořizovacích nákladů. V této
pokračování 51A 18/2012
-3-
souvislosti žalobce dodal, že žalovanému navrhoval, že náklady na posudek uhradí sám, na to však již nebylo z jeho strany reagováno.
Závěrem žalobce zdůraznil, že pokud by ustavení a nastavení radaru v daném místě provedl strážník B. B., nebylo by zřejmě co namítat, zde ovšem na výsledek měření jmenovaný strážník neměl žádný vliv. Ostatně jmenovaný je vyškolen pouze k ovládání radaru, nikoliv k jeho instalaci. Tu provedl, jak již bylo řečeno, M. M., takže výsledek měření závisel na úkonu soukromé osoby. Jinými slovy, pořízený záznam o přestupku byl od samého počátku spravován soukromoprávní osobou, nikoliv Městskou policií Kostelec nad Orlicí. Tato skutečnost plyne přímo ze smlouvy uzavřené mezi obchodní společností INOTESKA-CT, s.r.o., a městem Kostelec nad Orlicí, v níž je uvedeno, že „pronajímatel předá nájemci vždy na konci kalendářního měsíce seznam čísel snímků ze záznamu o přestupcích, kdy třetí osoba překročila stanovený rychlostní limit a dopustila se dopravního přestupku, které byly třetí osobě prokázány. Jmenovitý seznam bude dále přílohou faktury, kterou pronajímatel vyúčtuje svoji odměnu.“ Za každý prokázaný přestupek přitom byla dohodnuta odměna 400,--Kč. Právě proto nelze podle žalobce tvrdit, že M. M. nemá na věci žádný zájem, naopak z toho plyne, že se nejedná o zákonným způsobem získaný důkaz. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhoval žalované rozhodnutí zrušit.
Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 10. 1. 2013. V něm se v podstatě věnoval jen námitkám, jež souvisely s doručováním žalovaného rozhodnutí. S nimi se však již s ohledem na výsledek přezkumného řízení nebylo třeba ze strany krajského soudu zabývat (zrušením rozhodnutí z jiného důvodu pozbyly své relevance, o tom ještě dále), a proto bylo nadbytečné je i konkrétně rozvádět, nehledě na ekonomii řízení. Žalovaný však měl žalované rozhodnutí za věcně správné, a proto navrhoval žalobu zamítnout.
Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 15. 11. 2013. Účastníci řízení při něm setrvali na svých dosavadních stanoviscích
Poté krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přičemž dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům.
Předně nelze nezmínit, že žalované rozhodnutí obsahuje bez poučení o odvolání celkem 30 stran textu. V něm je popsáno a vyargumentováno kde co, ale vážné úvahy o zásadní námitce žalobce, že důkaz měření rychlosti daným rychloměrem byl získán nezákonným způsobem, v něm chybí. Jde o to, že žalobce již v odvolání proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí a následně v žalobě zcela jasně zpochybňoval objektivitu hlavního důkazu, na jehož základě byl sankcionován, tedy výsledek měření rychlosti jím řízeného vozidla. V této souvislosti namítal, že se měření radarem zúčastnila soukromá osoba (M. M.) zainteresovaná na jeho výsledku finančně a že to byl on, kdo měřící zařízení instaloval, seřídil a tak dohlížel na to, zda bude použito v souladu s návodem k obsluze. K těmto otázkám ostatně již v odvolání proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí velmi podrobně rozvedl technickou stránku měření rychlosti a jeho úskalí v kontextu daného případu. Právě proto navrhoval pro objektivní rozhodnutí ve věci opatřit jako důkaz znalecký
pokračování 51A 18/2012
-4-
posudek, který by eliminoval zainteresovanost M. M. na výsledku přestupkového řízení.
Žalovaný se s těmito námitkami odpovídajícím a přezkoumatelným způsobem nevypořádal, respektive nezabýval se vůbec jejich základem, a to především tím, jakou úlohu v celé věci sehrával M. M., bez jehož aktivní účasti by k měření rychlosti žalobce vlastně ani vůbec nedošlo a jaký vliv to mělo na zákonnost daného důkazu.
K tomu krajský soud ze správního spisu zjistil, že M. M., jako jednatel obchodní společnosti INOTESKA-CT, s.r.o., se sídlem v České Třebové, uzavřel s městem Kostelec nad Orlicí dne 26. 9. 2007 „Smlouvu o nájmu zařízení pro úřední měření rychlosti vozidel“. V ni se mimo jiné uvádí, že pronajímatel je vlastníkem zařízení pro úřední měření rychlosti silničních motorových vozidel, konkrétně silničního radarového rychloměru AD9 T, výrobní číslo: 05/0125, výrobce Ramet C.H.M., a.s., Kunovice. Podle bodu I. této smlouvy byl nájem sjednán na dobu neurčitou s tím, že nájemce minimálně 24 hodin předem sdělí písemně či e-mailem na adresu pronajímatele termín a hodinu nájmu předmětu nájmu, včetně jeho zamýšleného umístění. Podle bodu II. písm. b) této smlouvy je pronajímatel povinen na své náklady dovést silniční radarový rychloměr do místa určení a zase jej ve vzájemně dohodnutý termín na své náklady odvést, podle jejího písm. c) jej pronajímatel přenechá ve stavu způsobilém smluvenému užívání, podle písm. d) je pronajímatel povinen řádně proškolit nájemce o užívání předmětu nájmu před každým jednotlivým termínem nájmu. Bod III. smlouvy stanoví cenu nájmu a platební podmínky, mimo jiné že:
„1) Cena nájmu je stanovena vzájemnou dohodou smluvních stran a činí za každý jednotlivý doklad o přestupku, kdy třetí osoba překročila stanovený rychlostní limit, který se podařilo prokázat, odměnu ve výši 400,-Kč za každý tento jednotlivý doklad. …
2) Pronajímatel předá nájemci vždy na konci kalendářního měsíce seznam čísel snímků ze záznamů o přestupcích, kdy třetí osoba překročila stanovený rychlostní limit a dopustila se dopravního přestupku, které byly třetí osobě prokázány. Jmenovitý seznam bude dále přílohou faktury, kterou pronajímatel vyúčtuje svoji odměnu.“
Podle bodu IV. byla smlouva uzavřena na dobu neurčitou.
Popsaná situace velmi výrazně připomíná případy, jimiž se nadepsaný krajský soud zabýval již před cca 6 lety. Již tehdy dospěl k závěrům, které byly následně potvrzeny Nejvyšším správním soudem (viz jeho rozsudky ze dne 2. 4. 2008, č.j. 1As 12/2008-67, a ze dne 24. 4. 2008, č.j. 7 As 39/2007-66), že pokud správní orgány vychází z výsledků měření provedeného soukromou společností, není takový postup akceptovatelný, neboť zapojit soukromou společnost do výkonu veřejné správy bez opory v zákoně není možné. Již tehdy zdůrazňoval, že byť je pokuta uložená orgánem obce příjmem obce (§ 13 odst. 3 zákona o přestupcích), jejíž orgán ve věci rozhodoval v prvním stupni, tak že v takovýchto případech tomu tak není, když její část je poskytována „soukromému měřiči rychlosti“ jako odměna. Základní principy správního řízení (rovnost subjektů) jsou pak právě takovýmto způsobem zatlačovány do pozadí v důsledku jeho hmotné zainteresovanosti na postihu obviněného z přestupku, když ze zaplacené pokuty je mu dána část jako „kořist“.
pokračování 51A 18/2012
-5-
Dlužno poznamenat, že tehdy prováděly měření rychlosti vozidel soukromé subjekty zcela sami a naměřené výsledky předávaly správnímu orgánu k vyřízení. V dané věci je situace na pohled zdánlivě odlišná, ve své podstatě, tedy materiálně, však zcela stejná, jen zastřená výše zmíněnou nájemní smlouvou, k níž je třeba míti výhrady nejen z pohledu soukromého práva, ale především z důvodů práva veřejného.
Smlouva o nájmu je upravena v hlavě sedmé občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění). Podle jeho § 664 odst. 1 je nájemce povinen přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém smluvenému užívání. Již tento znak uvedená „Smlouva o nájmu zařízení pro úřední měření rychlosti vozidel“ nenaplňuje. Vždyť vlastník předmětného měřícího zařízení je má fakticky neustále ve své moci a pod svým dohledem. I v době samotného měření. Případ od případu si prostě radar „sbalí“ a instaluje jej na dohodnutém místě za účelem měření. Svojí činností tak bezprostředně participuje na úkonu měření, neboť ten nelze omezit jen na okamžik konkrétního záznamu. Aby totiž bylo měření vůbec možné, musí soukromý subjekt, v daném případě M. M., k tomu měřící zařízení nejdříve připravit. Tím to ovšem nekončí, když M. M. vstupuje do tohoto procesu i na samém konci každého jednotlivého případu, kdy dostává odměny za prokázané přestupky, nikoliv nájem, jak by se dalo očekávat. Jinými slovy, evidentně nejde o smlouvu nájemní, nýbrž o smlouvu nepojmenovanou, jak ji má na mysli § 51 občanského zákoníku. Ve výsledku pro toto přezkumné řízení by to bylo však jedno, pokud by bylo měřící zařízení rychlosti „pronajato“ té které obci se všemi z toho plynoucími právy a povinnostmi a kdy by je jejich strážníci obsluhovali v celém komplexu sami. Tak tomu však v daném případě evidentně nebylo, jak je z uvedeného zřejmé. Úloha M. M. v procesu měření rychlosti v přezkoumávané věci byla naopak z výše uvedených důvodů zcela nezastupitelná, nehledě na to, že podle bodu II. písm. d) „Smlouvy o nájmu zařízení pro úřední měření rychlosti vozidel“ je jmenovaný povinen „řádně proškolit nájemce o užívání předmětu nájmu před každým jednotlivým termínem nájmu.“ Zde stojí za pozornost povinnost slovní spojení „proškolit o užívání“ a „před každým jednotlivým termínem“. I z nich je totiž zřejmé, že měření rychlosti podle uvedené smlouvy by nebylo možné bez aktivní účasti M. M. při něm. K tomu lze poznamenat, že ve správním spisu není doklad o tom, že by jmenovaný strážníka B. B. před měřením dne 9. 11. 2011 proškolil o užívání měřícího zařízení. Nachází se v něm sice osvědčení č. 43/2011, ze dne 6. 10. 2011, o tom, že je uvedený strážník způsobilý k ovládání měřiče rychlosti AD9T, AD9C s archivací, nicméně sama skutečnost, že je vydal sám M. M. (v souvislosti se svým „obchodem“), vzbuzuje jistě celou řadu otázek. Tato okolnost je však již uváděna jen na okraj, vliv na rozhodnutí neměla.
Vzhledem k uvedenému krajský soud uzavřel, že ze „Smlouvy o nájmu zařízení pro úřední měření rychlosti vozidel“ neplyne, že by z ní nájemci (orgánu veřejné správy) svědčila jinak tak zcela běžná a typická práva pro nájemní vztah (jak uvedeno výše, je pro přezkumné řízení nerozhodné, jak byla smlouva nazvána), neboť je vzdor ní při výkonu své úřední činnosti nadále závislý na pronajímateli, který má předmět nájmu nejen stále u sebe či pod svým dohledem, ale k použití pro měření rychlosti jej znovu a znovu sám připravuje. Za tohoto stavu nemá krajský soud sebemenších pochybností o tom, že uvedená smlouva slouží k obcházení principu, podle něhož zapojení soukromé společnosti do výkonu veřejné správy bez zákonného zmocnění
pokračování 51A 18/2012
-6-
není možné. Proto i v tomto případě setrval krajský soud na své dosavadní judikatuře, jakož i judikatuře Nejvyššího správního soudu, tedy na tom, že (dále citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, 1 As 12/2008-67):
„Podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy, ale v souzené věci byl důkaz získán v rozporu s právními předpisy.
Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Splnění postulátu uvedeného v první části citovaného ustanovení je vymezeno požadavkem, aby se tak dělo jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V požadavku uvedeném v druhé části je pak zabudována nejen garance proti zneužití státní moci, ale také nutnost zákonného podkladu pro její uskutečňování.
Výkon veřejné správy je trvalý a systematický proces vedoucí k uplatnění veřejného zájmu, prováděný personálně, odborně a materiálně vybavenými správními orgány. Výkon konkrétních úkolů veřejné správy je (za předpokladu, že se zároveň jedná o výkon veřejné moci) prováděn pouze prostřednictvím těch subjektů, jež jsou k němu zmocněny zákony. Nejedná se však pouze o právo správního orgánu veřejnou moc vykonávat, ale zároveň o jeho povinnost. Správní orgán tak nese odpovědnost za provádění zákonem mu svěřené činnosti. Pouze výkon veřejné moci odpovědným subjektem působí významně v oblasti prevence a přináší stabilitu do právních vztahů. Zákonné zmocnění znamená, že správní orgán si na sebe na jedné straně nemůže atrahovat více úkolů, nežli mu zákon přiznává, na druhou stranu se nemůže ani výkonu úkolů mu zákonem svěřených „zbavovat“, či přenášet jejich výkon na druhé, pokud mu to zákon neumožňuje. Je to tedy zákon, který přikazuje užití určité formy správní činnosti zejména tehdy, má-li mít jednání správního orgánu právní důsledky pro fyzickou či právnickou osobu a rovněž tehdy, kdy by jeho postup mohl vést k omezení či zásahu do práv a svobod. Na druhé straně však zákon může připustit, či ponechat na vůli správních orgánů, aby v rámci jim stanovené působnosti při plnění veřejných úkolů, použily forem dalších.
Obecná úprava možnosti smluvního přenosu výkonu veřejné správy je zakotvena v části páté správního řádu. Typově by se v takovém případě jednalo o tzv. koordinační veřejnoprávní smlouvu dle § 160 tohoto zákona, jejímiž účastníky mohou však být pouze osoby, které již vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy. Veřejnoprávní smlouvy, jejichž předmětem je výkon státní správy, pak mohou uvedené osoby vzájemně uzavírat, jen stanoví-li tak zvláštní zákon a jen se souhlasem nadřízeného správního orgánu (§ 160 odst. 5 správního řádu). Typickými příklady jsou zde veřejnoprávní smlouvy o výkonu přenesené působnosti, uzavírané dle § 63 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, mezi obcemi nebo dle § 66a téhož zákona mezi obcemi s rozšířenou působností, veřejnoprávní smlouvy o výkonu působnosti stavebního úřadu, uzavírané mezi obcemi dle § 190 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), či veřejnoprávní smlouvy o výkonu působnosti obecní policie, uzavírané mezi obcemi dle § 1 odst. 6 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii.
Zvláštní zákon pak může samozřejmě stanovit i možnost přenesení plnění konkrétního úkolu orgánu veřejné správy na soukromý subjekt, a to buď formou autorizace (tedy delegačního aktu, jímž se určitému subjektu propůjčuje veřejnoprávní postavení; např. dle § 16 zákona o metrologii, § 15 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších
pokračování 51A 18/2012
-7-
zákonů, či podle § 83a a násl. zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů) nebo i formou smluv, jimiž se osoby soukromého práva zapojují do plnění úkolů veřejné správy, aniž by získávaly jedinečné postavení jako v případě autorizace [zde se může jednat např. o smlouvu o zajišťování odborných a zkušebních úkonů k plnění úkolů Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského dle § 4 zákona č. 147/2002 Sb., o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském a o změně některých souvisejících zákonů, nebo o smlouvu o zajištění zpracování statistických údajů dle § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě].
Výkon dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích je zákonem o silničním provozu (§ 124 odst. 8, 9) svěřen Policii České republiky, částečnou působností v této oblasti disponuje též policie obecní [§ 2 písm. c) zákona o obecní policii].
V ustanovení § 79 odst. 8 zákona o silničním provozu, ve znění účinném od 1. 7. 2006 („K měření rychlosti vozidel je oprávněna policie a obecní policie; obecní policie přitom postupuje v součinnosti s policií.“), je jednoznačně zakotvena privilegovaná forma dohledu nad dodržováním dovolené rychlosti vozidel. Tato činnost je zcela nepochybně součástí celkového dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích a je tedy výkonem veřejné (a to státní) správy. Zákon zde specifikuje působnost a pravomoc uvedených orgánů ve věcech provozu na pozemních komunikacích, současně však neobsahuje vymezení této konkrétní pravomoci a působnosti ve vztahu k jinému orgánu veřejné správy a neobsahuje ani zákonné zmocnění pro přenesení (bez ohledu na formu) výkonu tohoto výseku veřejné správy ať již na některou z osob veřejného práva či na subjekt od osob veřejného práva odlišný, tedy na fyzické osoby nebo právnické osoby soukromého práva.
Pro účely řízení ve věcech provozu na pozemních komunikacích a logicky též v řízeních o přestupcích spáchaných porušením zákona o silničním provozu, je tedy pro orgány veřejné správy určující změření rychlosti vozidla policií či obecní policií.
Závěru o výlučnosti měření rychlosti policií ve věcech provozu na pozemních komunikacích svědčí i ochrana, kterou zákon o silničním provozu v § 3 odst. 4 a § 125 odst. 3 právě a jen policii poskytuje zákazem používání antiradaru.
Jinými slovy řečeno, společnost VP INVEST s. r. o. sice byla dle zákona o metrologii autorizována k výkonu úředního měření v oboru měření rychlosti silničních vozidel, z tohoto jejího kvalifikovaného veřejnoprávního postavení však nijak nevyplývá její působnost ve věcech provozu na pozemních komunikacích (včetně přestupků). Zákon přenesení výkonu působnosti v této oblasti neumožňuje. Město Nový Bydžov tak nemohlo bez zákonného zmocnění do výkonu veřejné správy zapojit soukromoprávní subjekt a výsledky měření bez dalšího užít jako důkazů v přestupkovém řízení.
Zákon v tomto případě stanoví, že důkazní prostředky spočívající v měření rychlosti vozidel, musí být předmětem činnosti policie či obecní policie. Spáchání přestupku překročením nejvyšší dovolené rychlosti lze samozřejmě prokázat i jinými důkazy (§ 51 odst. 1 správního řádu), z povahy věci je však zřejmé, že změření rychlosti (tedy zachycení průběhu skutkového děje) k tomu příslušnými orgány, má, za předpokladu získání a provedení tohoto důkazního prostředku v souladu s právními předpisy, mezi soustředěnými důkazními prostředky privilegované postavení. Tento zákonný postup pak nelze obcházet měřením, prováděným nepříslušnou, byť k obdobné činnosti autorizovanou, osobou.“
pokračování 51A 18/2012
-8-
Tyto principy lze pak z výše uvedených důvodů vztáhnout i na daný případ. Nezbývá tedy než uzavřít, že rozhodnutí správních orgánů v dané věci vycházelo z výsledků měření - důkazu, u jehož zrodu stál při nastavení parametrů radaru soukromý subjekt, a proto jde o důkaz, který nebyl získán v souladu s právními předpisy a nebylo jej tudíž možno v předmětném řízení o přestupku použít. Žalovaný posoudil tuto skutečnost dle krajského soudu mylně, když M. M. stylizoval jen jen do jakési role technického správce měřícího zařízení a pominul skutečnost, že to byl právě on, kdo připravil měřící zařízení k měření a tím měl i vliv na jeho výsledky. A rozhodně nebylo po věcné stránce vše v pořádku, když podle stanoviska J. H., metrologa I. kvalifikačního stupně v oboru silničních rychloměrů ev. č. 1170/2011 (viz čl. 31 správního spisu žalovaného), které si žalovaný vyžádal, bylo nastavení dosahu radaru nevhodné. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že daný případ zpracovali pověření pracovníci Městské policie Kostelec nad Orlicí, kteří předložili záznam o přestupku ze dne 9. 11. 2011 Městskému úřadu Kostelec nad Orlicí. Když již však žalovaný toto uvádí na podporu čistoty daného procesu, je s podivem, proč by měl pronajímatel přesto podle smlouvy předávat nájemci na konci kalendářního měsíce seznam čísel snímků ze záznamů o přestupcích, kdy třetí osoba překročila stanovený rychlostní limit a dopustila se dopravního přestupku, který byl třetí osobě prokázán. Jakými kanály se toto pronajímatel dozvídal? I tato skutečnost naznačuje nečitelnost spolupráce soukromého subjektu a orgánu veřejné správy.
Vzhledem k uvedenému krajskému soudu nezbylo, než již jen z tohoto důvodu žalované rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. pro nezákonnost zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Proto také bylo nadbytečné zabývat se i dalšími námitkami, byť i ty by byly v mnohém důvodné. Zejména pak námitka o neprokázání skutečnosti, že byl radar použit k měření rychlosti za dodržení návodu k obsluze. Již na první pohled totiž není z odůvodnění žalovaného rozhodnutí zřejmé, jak byla tato otázka zkoumána. Žalovaný se s ní v podstatě vypořádal jen konstatováním, že: „Je zcela jednoznačně prokázáno, že pan M. M. je osobou odborně způsobilou k instalaci předmětného silničního radarového měřiče, tudíž není žádných pochyb o tom, že by instalace nebyla provedena předepsaným způsobem, tj. v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení.“ Jmenovaného přitom k dané otázce vůbec nevyslechl, takže pokud by nevedl ke zrušení žalovaného rozhodnutí již výše uvedený důvod, bylo by zrušeno pro nepřezkoumatelnost právě z tohoto důvodu. A to pro nevypořádání se s námitkou ohledně užití měřícího zařízení v souladu s návodem k obsluze. Závěr žalovaného k ní je totiž pouhou spekulací.
Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
Závěrem krajský soud poznamenává, že si je vědom závažných následků způsobovaných porušováním právních předpisů o provozu na pozemních komunikacích. Nemá rovněž pochybnosti o tom, že se žalobce choval v rozporu s pravidly upravujícími silniční provoz. Dodržování zákona při výkonu veřejné správy, a to obzvláště v oblasti správního trestání, je však přímo esencí materiálního právního státu, za který se Česká republika považuje (čl. 1 odst. 1 Ústavy), tedy hodnotou, kterou krajský soud nemohl přehlédnout.
pokračování 51A 18/2012
-9-
Žalobce měl ve věci úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s.ř.s. proti účastníkovi, který úspěch neměl. Jeho náklady spočívaly v náhradě soudního poplatku ve výši 4.000,--Kč, když práva na náhradu dalších nákladů se vzdal.
Poučení:
Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, který o ní také rozhoduje. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Hradci Králové dne 15. listopadu 2013 JUDr. Pavel Kumprecht, v. r.
samosoudce