78 Ad 4/2013 – 44
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., v právní věci žalobkyně RODYCH, s. r. o., se sídlem Dr. Beneše 86, Uničov, zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem Slovenská 12, Olomouc, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. 2009/42535-424 ze dne 25. 6. 2009, ve věci správního deliktu,
t a k t o :
I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. 2009/42535-424 ze dne 25. 6. 2009 se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 808,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martiny Vévodové, advokátky se sídlem Slovenská 12, Olomouc.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. 2009/42535-424 ze dne 25. 6. 2009, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Chrudimi č. j. KO/5/2009/PPP ze dne 17. 4. 2009. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu dle § 140 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni rozhodnutí (dále jen „ZamZ“), jehož se dopustila tím, že v období od 12. 3. 2008 do 31. 10. 2008 nesplnila oznamovací povinnost podle ustanovení § 87 odst. 1 a 3 ZamZ u čtyř zaměstnanců – občanů EU (Slovenské republiky), vyslaných k výkonu práce v okrese Chrudim.
Žalobkyně v žalobě namítala, že zákonem požadovaná oznámení ohledně výše zmíněných zaměstnanců učinila Úřadu práce v Olomouci. Namítala, že tento úřad je místně příslušným proto, že výše uvedení zaměstnanci měli v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce v Uničově, a do okresu Chrudim byli vysláni pouze v rámci pracovní cesty. Poukázala také na ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), dle něhož se místní příslušnost posuzuje dle místa činnosti účastníka řízení. Dále žalobkyně namítala, že i kdyby byl Úřad práce v Olomouci místně nepříslušný k přijetí oznámení, mělo být toto oznámení postoupeno místně příslušnému Úřadu práce v Chrudimi, a nemělo být vedeno se žalobkyní řízení o spáchání správního deliktu.
Ministerstvo práce a sociálních věcí v postavení žalovaného ve vyjádření k žalobě uvedlo, že má zato, že napadené rozhodnutí je správné. Žalobkyně podala oznámení o nastoupení občanů EU do zaměstnání místně nepříslušnému Úřadu práce v Olomouci, který z obsahu podání ani nemohl seznat, že výkon práce bude uskutečňován mimo obvod jeho působnosti, a proto ani nemohl podání postoupit místně příslušnému Úřadu práce v Chrudimi. Místní příslušnost stanoví ZamZ odchylně od správního řádu, proto v této otázce nelze správní řád aplikovat. Pokud žalobkyně v odvolání uváděla, že její zaměstnanci pracovali v okrese Chrudim v rámci pracovní cesty, jednalo se o novou skutečnost, k níž odvolací orgán dle § 82 odst. 4 správního řádu nepřihlížel.
Věc byla původně vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 146/2009 a následně byla v důsledku změny právní úpravy příslušnosti správních soudů usnesením 5 Ca 146/2009-36 ze dne 10. 12. 2012 postoupena podepsanému soudu.
Podle § 69 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Na základě čl. II bod 16 zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přešla s účinností od 1. 1. 2012 působnost Ministerstva práce a sociálních věcí k vedení správních řízení, v nichž jsou projednávány správní delikty podle zákona o zaměstnanosti, na Státní úřad inspekce práce. Státní úřad inspekce práce se tak ode dne 1. 1. 2012 stal rovněž procesním nástupcem ministerstva v soudních řízeních v těchto věcech, a ze zákona tak vstoupil i do postavení žalovaného v nyní projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 89/2012 ze dne 31. října 2012).
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Vycházeje z obsahu správních spisů, uvážil soud o žalobních námitkách takto: Podle § 7 odst. 3 ZamZ místní příslušnost úřadu práce se řídí místem, ve kterém je nebo má být zaměstnání vykonáváno, nebo bydlištěm fyzické osoby, jejíž zdravotní stav úřad práce posuzuje, pokud tento zákon nestanoví jinak. S ohledem na specialitu tohoto ustanovení vůči ustanovením o místní příslušnosti obsaženým ve správním řádu je třeba přisvědčit žalovanému, že místní příslušnost měla být posuzována dle příslušné normy obsažené v ZamZ. Žalobkyně ovšem v odvolání namítala, že místem výkonu práce jejích tří zaměstnanců – občanů EU byl dle pracovních smluv Uničov a do Chrudimi byli vysláni pouze na pracovní cestu, čímž nemohla být založena místní příslušnost tamního úřadu práce. Touto námitkou se odvolací orgán odmítl zabývat s poukazem na ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu, dle něhož se k novým skutečnostem v odvolacím řízení přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti a důkazy, které účastník nemohl uplatnit již dříve. Odvolací orgán ovšem pochybil, neboť uvedené ustanovení je třeba vykládat v kontextu celé úpravy správního řízení, a to zejména s přihlédnutím k ustanovení § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 136/2012-23 ze dne 27. listopadu 2012, publ. pod č. 2786/2013 Sb. r. NSS, v řízení o správním deliktu se neužije § 82 odst. 4 správního řádu; obviněný tedy v tomto řízení může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy i v odvolání a správní orgán nemůže odmítnout provést navržené důkazy pouze s poukazem na to, že nebyly navrženy v řízení v prvním stupni. Právě tohoto pochybení se odvolací orgán v projednávané věci dopustil, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Proto již nebylo zapotřebí zabývat se dalšími žalobními námitkami, ale soud napadené rozhodnutí na základě shora popsané vady řízení zrušil.
O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalovaný byl zavázán k úhradě důvodně vynaložených nákladů řízení procesně úspěšné žalobkyně. Tyto náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 000,- Kč, odměně advokátky za dva úkony právní služby – a to převzetí věci a sepis žaloby – dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., přičemž výše odměny činí 2 100,- Kč za úkon dle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb., dále ve dvou režijních paušálech po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a 21% DPH ve výši 1 008,- Kč.
Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.
Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. zavázal soud žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobkyni v řízení zastupovala.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě
dne 30. ledna 2014
JUDr. Monika Javorová
předsedkyně senátu