[OBRÁZEK][OBRÁZEK]17A 24/2012-55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci
žalobce P.H., zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem, se sídlem Klatovy, Čsl.
legií 143, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň,
Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. dubna 2012, č.j.
DSH/4527/12

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení

O d ů v o d n ě n í :

 Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž
bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru
dopravy – dopravního úřadu ze dne 28.2.2012, čj. OD/2310/12/Ka, kterým byl žalobce uznán
vinným ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 3 zák. č. 200/1990 Sb., kterého
se měl dopustit tím, že dne 29.6.2011 v 10:04 hod. řídil na silnici č. I/27 mezi obcemi Dehtín
a Štěpánovice ve směru na Klatovy motorové vozidlo tov. zn. Mitsubishi Lancer RZ…,
překročil při průjezdu kontrolního úseku nejvyšší povolenou rychlost jízdy o min. 30
km/hod., čímž porušil ust. § 18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 4.000,- Kč a náhrada nákladů
přestupkového řízení 1.000,-Kč.

pokračování 2 17A 24/2012

 Žalobce v žalobě tvrdil, že vozidlo v inkriminovaném okamžiku neřídil, že nasedl až
na kraji obce Štěpánovice, kam mu vozidlo přivezl M.B. Žalobce poukázal na skutečnost, že
M.B. řízení vozidla přiznal. Podle žalobce správní orgán I. stupně nesprávně nevyslechl
žalobce, který se nedostavil z omluvitelného důvodu k prvnímu a jedinému jednání, aniž by se
vzdal práva účasti na ústním jednání. Stručné vysvětlení právního zástupce posoudil správní
orgán nesprávně jako dostačující s tím, že by žalobce k věci nic jiného neuvedl. Žalobce
poukázal na ust. § 49 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu. Dále žalobce namítal, že
správní orgán neprovedl navržené důkazy, a to ohledání na místě měření rychlosti, kterým
mělo být prokázáno, že svědek policista M.R. nemohl sledovat otočení vozidla, když se
otáčelo až na parkovišti před prodejnou světel. Dále žalobce namítal neprovedení výslechu
svědka A.J., který byl svědkem výměny řidičů. Podle tvrzení žalobce spor spočívá ve
skutkových okolnostech přestupkového jednání a následném ději, který nebyl dostatečně
prokázán neprovedením navržených důkazů. Skutkové závěry správních orgánů považuje
žalobce za nesprávné a účelové. Podle žalobce správní orgán II. stupně v odůvodnění zašel za
hranice reality, resp. toho, co bylo v řízení prokázáno. Závěry o tom, kdy policista R.
informoval kolegu Č. o jednání řidiče, kdy policista R. viděl vozidlo jet směrem na Plzeň, kdy
byl schopen jej rozlišit podle registrační značky a kdy informoval o tom kolegu Č., kdy
zahájil policista Č. svoji stíhací jízdu, kde se vozidlo na hlavní silnici otáčelo apod., je podle
tvrzení žalobce čirou spekulací správních orgánů, které nemá oporu v provedeném
dokazování. Tyto spekulace podle žalobce vycházejí ze skutkového stavu, který byl zjištěn
zcela v rozporu se zákonem. Žalobce také namítal, že mu nebyla dána možnost před vydáním
rozhodnutí se seznámit se skutkovým stavem zjištěným správním orgánem a vyjádřit se
k němu v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu. Současně podle žalobce bylo porušeno ust. §
2 správního řádu ohledně povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

 Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že správní
orgán I. stupně provedl jak důkazy svědčící v neprospěch odvolatele, tak i důkaz, který
žalobce navrhl, a to výslech M.B. Podle názoru žalovaného není porušením práva na
spravedlivý proces neprovedení všech navržených důkazů, neboť je na správním orgánu
rozhodnout o tom, které důkazy provede. Po provedení důkazů učinil správní I. orgán stupně
podle žalovaného závěr o dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, svůj závěr důkladně
odůvodnil, tudíž nebyl důvod další důkazy provádět v souladu se zásadou procesní ekonomie.
Správní orgán I. stupně evidentně podle žalovaného nepostupoval způsobem, že by bez
odůvodnění přijal pouze jedno tvrzení a řádně nevyhodnotil věrohodnost výpovědí dvou
skupin proti sobě stojících svědků. Důkazní hodnota místního šetření by byla podle
žalovaného zanedbatelná, což je podrobně argumentováno v napadeném rozhodnutí. V řízení
navíc nevznikla pochybnost, že by svědkem popisovaný manévr neproběhl, resp. že by jej
svědek nesledoval. Důkaz svědeckou výpovědí pana J. byl podle žalovaného vyhodnocen jako
nadbytečný, neboť vyhodnocením svědeckých výpovědí policistů bylo prokázáno, že na
místo, kde se měl tento svědek nacházet, žalobce vůbec nedojel. Výpověď žalobce nebyla ve
věci nutná, když jeho verzi přednesl jeho právní zástupce a nebyly zjištěny žádné okolnosti
skutkového děje, které by mohl zodpovědět pouze žalobce. Žalovaný poukázal na závěr
správního orgánu I. stupně, podle něhož se žalobce mohl jednání zúčastnit, a bylo jen na něm,
zda tak učiní. Žalobní námitku, že neprovedení důkazů mohlo mít zásadní vliv na rozhodnutí,
žalovaný odmítl jako nedůvodnou. Podle názoru žalovaného svědecké výpovědi policistů
vytvořily dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích

pokračování 3 17A 24/2012

informací, které nemohou vést k jinému závěru, než že žalobce byl řidičem vozidla.
K porušení ust. § 36 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb. žalovaný uvedl, že k seznámení se
s podklady pro vydání rozhodnutí se dostavil dne 27.2.2012 právní zástupce žalobce, jímž
bylo takto plně realizováno právo žalobce na seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí.

 V replice žalobce poukázal na skutečnost, že se před jednáním dne 7.10.2011 ze
zdravotních důvodů řádně omluvil a že pod bodem č. 4 protokolu o tomto jednání je uvedeno,
že správní orgán zváží další postup v tomto jednání, o němž bude obviněného informovat.
Následně bylo o uznání vinným rozhodnuto dne 28. února 2012 s tím, že nebylo přistoupeno
k samostatnému předvolávání obviněného, přestože to navrhl jeho právní zástupce, neboť
správní orgán považuje vyjádření právního zástupce za vyjádření, které by zcela jistě
vypověděl i obviněný. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je dále uvedeno, že
výpověď žalobce nebyla ve věci nutná, když jeho verzi přednesl jeho právní zástupce a
nebyly zjištěny okolnosti, které by mohl zodpovědět pouze žalobce. Takový postup je podle
názoru žalobce porušením základního práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod a většiny zásad správního řízení. Podle tvrzení žalobce
správní orgán I. stupně jednal o vině bez přítomnosti obviněného, aniž by se tento vzdal práva
dostavit se k projednání přestupku. Pokud správní orgán I. stupně nepřítomnost žalobce u
jednání dne 7.10.2011 bezprostředně nevyhodnotil jako takovou, která umožnuje projednat
věc v jeho nepřítomnosti a ve věci při jednání nerozhodl, bylo podle názoru žalobce třeba
nařídit nové ústní jednání a k němu žalobce předvolat. Žalobce namítal, že rozhodnutí bylo
vydáno dne 28.2.2012 bez předchozího ústního jednání. Podle názoru žalobce došlo
k porušení § 74 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb. Z tohoto ustanovení podle žalobce vyplývá, že o
přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání vždy, a každé jednání je třeba
nařizovat. Stejně tak podle žalobce bylo porušeno ust. § 36 odst. 3. správního řádu, přičemž
obdobný postup, jaký je upraven v tomto ustanovení správního řádu, vyplývá podle žalobce i
z § 73 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb.

 Ze správního spisu vyplývá, že dne 26. července 2011 byl oznámen výše označený
přestupek žalobce, při kterém byla naměřena rychlost vozidla 124 km/hod na silnici mezi
obcemi Dehtín - Štěpánovice ve směru na Klatovy, avšak řidič s projednáním přestupku na
místě nesouhlasil. Podle tohoto oznámení při průjezdu kolem stanoviště laserového radaru
žalobce náhle zpomalil, otočil se a pokračoval zpět na obec Dehtín. Vozidlo bylo zastaveno
v obci Dehtín. Řidič se k oznámení přestupku nevyjádřil a odmítl se podepsat.

 Podle úředního záznamu sepsaného pprap. Pavlem Čubanem byla naměřena výše
uvedená rychlost vozidlu Mistubishi Lancer Evolution RZ…, které jelo směrem na obec
Klatovy. Při průjezdu okolo stanoviště laserového radaru, který obsluhoval pprap. R., řidič
zpomalil, otočil se a pokračoval v jízdě zpět na obec Dehtín. Za vozidlem se policisté po
tomto ihned rozjeli ze Štěpánovic společně s pprap. Š. Vozidlo dojeli u skládky mezi obcemi
Dehtín a Štěpánovice. Vozidlo bylo zastaveno v obci Dehtín. Poté bylo ověřeno, zda se
kontrolované vozidlo shoduje se záznamem v radaru a zda se ve vozidle nacházela pouze
jedna osoba jako při kontrole. Součástí správního spisu je i snímek vozidla pořízený laserem.

Dne 19.8.2011 vydal Městský úřad Klatovy, odbor dopravy – dopravní úřad příkaz podle § 87 zák. o přestupcích, jímž byl žalobce uznán vinným přestupkem podle § 22 odst. 1

pokračování 4 17A 24/2012

psím. f) bod 3 zák. o přestupcích. Žalobce proti tomuto příkazu podal dne 7.9.2011 odpor.
Současně zmocnil JUDr. V.B. k zastupování v řízení na základě plné moci. Správní orgán
předvolal žalobce prostřednictvím jeho zástupce k jednání na 7.10.2011. Dne 6.10.2011 došla
správnímu orgánu I. stupně žádost zástupce žalobce o odročení jednání z důvodu nemoci
právního zástupce, k čemuž byla přiložena kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti
ze dne 26.9.2011. Správní orgán I. stupně zástupci žalobce faxem téhož dne doručil zamítnutí
žádosti o odročení s tím, že správní orgán spatřuje v tomto snahu o průtahy ve věci a že
v předvolání bylo poučení, že je povinnost bezodkladně se s uvedením důvodů správnímu
orgánu omluvit v případě nemožnosti se zúčastnit jednání ze závažných důvodů. Jelikož
pracovní neschopnost je platná od 26.9.2011 a byla zaslána dne 6.10.2011, podle správního
orgánu I. stupně se nejedná o bezodkladnou omluvu.

 Při jednání dne 7.10.2011 byl přítomen právní zástupce žalobce. Uvedl, že v důsledku
postupu správního orgánu byl nucen porušit léčebný režim a případné zhoršení jeho
zdravotního stavu bude přičítáno k tíži správnímu orgánu. Žádost o odročení jednání podle
zástupce žalobce byla podána teprve předchozího dne z toho důvodu, že nedošlo ke zlepšení
jeho zdravotního stavu, jak předpokládal. Podle vyjádření právního zástupce žalobce se
nedalo předpokládat, že správní orgán žádost o odložení jednání zamítne, a proto se jednání
nezúčastní obviněný, který stejně jako právní zástupce předpokládal, že žádosti o odročení
bude vyhověno. Žalobce zásadně neodmítá svoji účast na řízení a dostaví se při dalším
nařízeném jednání ke svému výslechu. Právní zástupce navrhl výslech obviněného a svědka
M.B., který měl jet vozidlem ze Švihova do Štěpánovic, což zástupce žalobce dokládal knihou
jízd vozidla Mitsubishi Lancer. Současně měl žalobce jet na místo setkání ve Štěpánovicích
vozidlem Iveco RZ…, přičemž byla přiložena kopie knihy jízd tohoto vozidla. Dále právní
zástupce navrhl vyslechnutí svědka A.J., který měl být náhodným svědkem události, kdy si
žalobce a jeho zaměstnanec pan B. vyměňovali auto na okraji Štěpánovic u prodejny světel.
Na dotaz správního orgánu právní zástupce uvedl, že neví, proč žalobce na místě kontroly
policistovi nesdělil, že vozidlo neřídil. Podle protokolu o tomto jednání správní orgán zváží
další postup v tomto jednání a bude písemně vyrozumívat žalobce prostřednictvím jeho
zástupce.

 Svědek pprap. M.R. ve výpovědi dne 7.10.2011 uvedl, že prováděl měření rychlosti
přenosným radarem asi 200 až 300 metrů od obce Štěpánovice. Radarem změřil přijíždějící
vozidlo Lancer a naměřil mu 124 km/hod, což nahlásil kolegovi ve Štěpánovicích a šel se za
vozidlem dívat až ke krajnici, jelikož měření prováděl asi 5 metrů od silnice. Když vozidlo
jelo kolem policisty, řidič si ho všiml a asi po 150 metrech se otočil a jel zpět na Plzeň.
Policista, který byl na stanovišti ve Štěpánovicích, za tímto vozidlem vyjel. Z radiové
komunikace se pak svědek R. dozvěděl, že řidiče kolega dojel a že ho zastaví v Dehtíně.
Svědek označil do mapy místo otáčení vozidla s tím, že si přesně nepamatuje, zda vozidlo
otáčelo přímo na silnici nebo zda zajelo na nějakou polní cestu. Viděl brzdová světla a pak
vozidlo jelo zpět kolem něho. Po sdělení, že vozidlo otáčí, mu kolega odpověděl, že vyráží za
vozidlem. Při zpětné cestě rovněž ve vozidle byla podle svědka jedna osoba.

 Svědek pprap. Pavel Č. vypověděl, že měl stanoviště ve Štěpánovicích. Jeho kolega
mu vysílačkou řekl, že změřil vozidlo Mitsubishi jedoucí rychlostí 124 km/hod. Poté mu řekl,
že se vozidlo otáčí a na to svědek zareagoval nasednutím do vozidla a vyjetím směrem na

pokračování 5 17A 24/2012

Plzeň. Když míjel policistu, který stál u silnice, ten mu řekl, kde se vozidlo nachází. Svědek
Č. odpověděl, že řidiče vidí, následně ho dojel a zastavil. Proběhla rutinní kontrola dokladů,
řidiče a ověřování totožnosti. U policisty, který prováděl měření, ověřil údaje o vozidle jako
SPZ, typ vozidla, naměřenou rychlost. Svědek uvedl, že vozidlo dojel před odbočkou na
skládku, přičemž v tu chvíli jelo dle předpisů do 90 km/hod.

 Ve správním spise je dále mapa zakreslující stanoviště obou policistů, místo otáčení
vozidla dle svědka R. cca 200 metrů od stanoviště a umístění prodejny světel na okraji obce
cca 120 metrů před stanovištěm svědka Č. Dále je součástí správního spisu pracovní smlouva
ze dne 31.5.2011, podle níž M.B. je zaměstnancem společnosti Hezčí domy Facility s.r.o., kde
jednatelem je žalobce. Součástí správního spisu je i kopie knihy jízd vozidla Mitsubishi
Lancer, podle níž dne 29.6.2011 řídil vozidlo pan B. ve směru Švihov – Štěpánovice v délce 8
km za účelem odvozu auta a poté žalobce ze Štěpánovic přes Švihov do Prahy. V knize jízd
automobilu Iveco jsou přepisované údaje, podle nichž dne 29.6.2011 vozidlo řídil nejprve
žalobce ze Švihova do Štěpánovic a poté pan B. ze Štěpánovic do Švihova.

 Zástupce žalobce navrhl provedení důkazu ohledáním na místě samém, z důvodu
rozporů ve výpovědi svědka R., který nedokázal spolehlivě označit místo, kde mělo dojít ke
změně směru jízdy vozidla.

 Dožádáním byl vyslechnut svědek M.B. dne 12.2.2012. Zástupce žalobce nebyl
výslechu přítomen, avšak sám zajistil dostavení se svědka k výslechu. Svědek uvedl, že dne
29.6.2011 řídil vozidlo Mitsubishi Lancer ze Švihova do Klatov a v obci Štěpánovice se měl
sejít se žalobcem, kde měl vyzvednout vozidlo Iveco. V obci Štěpánovice zastavil u obchodu
s lampami, poté se s žalobcem vyměnili. Žalobce řídil vozidlo Mitsubishi Lancer, svědek
vozidlo Iveco.

 Dne 22.2.2012 bylo zástupci žalobce doručeno oznámení o možnosti seznámit se
s podklady pro vydání rozhodnutí ve stanovené lhůtě 5-ti pracovních dnů. Dne 27.2.2012
zástupce žalobce se seznámil se spisem a uvedl, že nemá připomínek a že výpověď pana B.
koresponduje s výpovědí žalobce.

 V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně se uvádí, že správní orgán
hodnotí výpovědi policistů jako skutkově přijatelné a neodporující si. Jednotlivé úseky
přestupkového děje jimi popsané se doplňují a shodují. Správní orgán I. stupně nemá důvodu
pochybovat o pravdivosti jejich tvrzení, neboť neměli na věci a jejím výsledku jakýkoliv
zájem, vykonávali jen svoji služební povinnost, při níž jsou vázáni závazkem, aby případný
zásah do práv a svobod nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním
zákrokem nebo úkonem. Podle správního orgánu I. stupně nebyl zjištěn žádný důvod, pro
který by policisté uvedené zásady překročili. Policisté řidiče kontrolovali pouze v rozsahu
běžné silniční kontroly a nepřekročili rámec nutný pro zjištění skutečností o přestupku.
Výpověď svědka M.B. je podle správního orgánu I. stupně zcela v rozporu s výpovědí svědka
R., který vozidlo Mitsubishi sledoval a jednoznačně potvrdil, že toto vozidlo se otáčelo ještě
před obcí Štěpánovice. Podle názoru správního orgánu I. stupně pokud by mělo dojít
k výměně řidičů, musel by svědek Č. dojet vozidlo daleko dříve, než za stanovištěm svědka
R. vzdáleném cca 660 metrů od jeho stanoviště v obci Štěpánovice. Tvrzení svědka B. je

pokračování 6 17A 24/2012

 podle správního orgánu I. stupně technicky i časově neproveditelné, zvláště když podle
svědka Č. obviněný jel běžnou rychlostí do 90km/hod. Obě vozidla se rozjížděla v klidu, a
tudíž není technicky možné, aby svědek Č. nedojel vozidlo Mitsubishi dříve. V případě
varianty svědka B. by muselo podle správního orgánu I. stupně dojít k tomu, že ve chvíli, kdy
vozidlo zajíždí na parkoviště u prodejny osvětlení, hlásil by svědek R. otáčení vozidla. Ihned
by vyjel svědek Č. ve směru na Plzeň, na parkovišti však musí dojít k zastavení vozidla, aby
byla možná výměna řidičů. Za tuto dobu by podle správního orgánu I. stupně k tomuto místu
zcela jistě dojel i svědek Č., což se ale nestalo. Proto muselo dojít k otáčení vozidla
Mitsubishi dříve, nikoliv až u prodejny. Z těchto důvodů hodnotil správní orgán výpověď
svědka B. jako účelovou. Správní orgán I. stupně poukázal rovněž na vztah pracovní
spolupráce mezi obviněným a svědkem B. Z knih jízd a z výkazu práce podle správního
orgánu I. stupně nevyplývá, že v době měření rychlosti řídil vozidlo Mitsubishi svědek B.
V knize jízd není uveden čas, ve kterém k jednotlivým jízdám mělo dojít. Absence časového
údaje podle správního orgánu I. stupně způsobuje, že tento důkazní materiál neprokazuje, že
v době změření rychlosti vozidla Mitsubishi nebyl řidičem žalobce.

 Správní orgán I. stupně dále samostatně nepředvolával žalobce s tím, že tento byl
předvolán prostřednictvím svého právního zástupce, a tudíž měl možnost se jednání zúčastnit.
Správní orgán I. stupně vycházel dále z toho, že zamítnutí žádosti o odročení jednání zaslal
právnímu zástupci žalobce faxem ve 12:43 hod. Uvedl, že jelikož byl zástupce žalobce
zplnomocněn k zastupování v plném rozsahu, na základě této plné moci měl také možnost za
sebe ustanovit zástupce. Hlavně správní orgán I. stupně poukázal na skutečnost, že
v předvolání k jednání byl žalobce poučen, že pokud se nemůže jednání ze závažných důvodů
zúčastnit, je povinen se bezodkladně s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit. Jelikož
pracovní neschopnost je platná od 26.9.2011 a omluva byla doručena 6.10.2011 v 10:49 hod.,
měl správní orgán I. stupně za to, že se právní zástupce žalobce z jednání neomluvil
bezodkladně. S ohledem na faxovou zprávu z 12:40 hod. měl správní orgán I. stupně za to, že
právní zástupce žalobce měl dostatečný prostor k tomu, aby žalobce informoval, že ústní
jednání proběhne v původním termínu. Dále správní orgán I. stupně uvedl, že jelikož právní
zástupce žalobce při jednání popsal skutkový děj dle obviněného, považuje vyjádření zástupce
za vyjádření, které by zcela jistě vypověděl i žalobce. Pokud chtěl právní zástupce, aby byl
žalobce přítomen, měl si jeho přítomnost na jednání sám zajistit.

 Neprovedení důkazu ohledáním správní orgán I. stupně odůvodnil tím, že svědek R.
přesně popsal, v jakém místě prováděl měření, kde stál, kam popošel po změření vozidla, aby
měl výhled, a kde došlo k otáčení vozidla, a vše zakreslil do mapy. V jeho výpovědi správní
orgán nevidí žádné rozpory a výpověď koresponduje s výpovědí svědka Č. Správní orgán I.
stupně se tak neztotožnil s tvrzením, že svědek R. nedokázal spolehlivě označit místo otáčení
vozidla.

 Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž argumentoval obdobně jako
v žalobě.

 V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že s ohledem na
tvrzení žalobce, že se skutek odehrál jinak, než je mu kladeno za vinu, dostál správní orgán I.
stupně požadavku zachování rovnováhy a provedl jak důkazy svědčící v neprospěch žalobce,

pokračování 7 17A 24/2012

 tak důkaz navržený žalobcem k prokázání jeho tvrzení, a to výslech M.B. Podle žalovaného
není porušením práva na spravedlivý proces neprovedení všech navržených důkazů, neboť je
na správním orgánu rozhodnout, které důkazy provede. Vždy musí být provedeny důkazy
v takovém rozsahu, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tento
limit pro správní uvážení byl podle žalovaného splněn. Rovněž závěr správního orgánu o
skutkovém stavu je důkladně odůvodněn, tudíž nebyl důvod provádět další důkazy v souladu
se zásadou procesní ekonomie. Žalovaný odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
28.5.1996, čj. 6A 561/94-22. Žalovaný měl za to rovněž, že důkazní hodnota místního šetření
by byla zanedbatelná, neboť kromě upřesnění vzdáleností, jež ale vyplývají ze zákresu
v mapě, nelze předpokládat, že by se daly ostatní skutečnosti simulovat jako v inkriminované
době, tj. např. rychlost vozidel či rychlost výměny řidičů. Důkaz svědeckou výpovědí pana
Jechouta podle žalovaného byl nadbytečný, neboť vyhodnocením svědeckých výpovědí
policistů bylo prokázáno, že na místo, kde se měl svědek nacházet, žalobce vůbec nedojel.
Ani výpověď žalobce nebyla podle žalovaného nutná, když jeho verzi skutkového děje
přednesl zmocněný zástupce. Žalovaný zdůraznil, že žalobce byl v postavení obviněného a
mohl vést obhajobu způsobem, jaký uzná za vhodný. Na rozdíl od svědků nebyl vázán
povinností vypovídat pravdivě. V řízení podle žalovaného nebyly ani zjištěny žádné okolnosti
skutkového děje, které by mohl zodpovědět pouze žalobce, nikoliv jeho právní zástupce.
Žalovaný se ztotožnil se správním orgánem I. stupně, že se odvolatel mohl jednání o vlastní
vůli zúčastnit.

 Podle žalovaného je nesporné, že policisté spolu komunikovali po celou dobu měření
vozidla a svědek Č. vyjel za vozidlem žalobce z podnětu hlášení svědka R. Sledované vozidlo
pak dojel svědek Č. před odbočkou na skládku před Dehtínem, přičemž toto vozidlo viděl již
v době, kdy míjel stanoviště svědka R. Sledované vozidlo jelo v tuto dobu rychlostí do 90
km/hod. a zastaveno bylo v obci Dehtín. Pokud by podle žalovaného došlo k tvrzené výměně
řidičů, mohl svědek R. podat hlášení o změně směru jízdy vozidla až tehdy, kdy by vozidlo
přijíždělo zpět k jeho stanovišti, navíc tak blízko, aby svědek dokázal rozeznat jeho
registrační značku. Teprve tehdy by mohl svědek Č. vzdálený na likvidačním stanovišti min.
660 metrů zahájit jízdu za sledovaným vozidlem. Toto však přímo vyvrací tvrzení svědka Č.,
že vozidlo spatřil již v okamžiku, kdy míjel stanoviště svědka R., jak vyplývá z nesporných
skutečností. Žalovaný tak měl stejně jako správní orgán I. stupně za prokázané, že žalobce do
místa tvrzené výměny řidičů vůbec nedojel, a tudíž byl řidičem vozidla v době spáchání
přestupku. Tvrzení svědka B. bylo vyhodnoceno jako technicky a časově neproveditelné.
Podle žalovaného nebyl shledán rozpor mezi tvrzením svědka R. o tom, že viděl vozidlo
otočit se ve vzdálenosti 150 metrů, a písemným zákresem místa otáčení ve vzdálenosti 200
metrů s tím, že rozdíl činí 50 metrů, což je odpovídající toleranci a pozorovacím schopnostem
svědka a časovému odstupu svědecké výpovědi. Za stěžejní považoval žalovaný fakt, že
svědek zřetelně viděl podle svého tvrzení, že k otočení vozidla došlo. Věrohodnost svědecké
výpovědi podle žalovaného nezeslabuje skutečnost, že svědek nedokázal přesně uvést, zda
vozidlo zajelo při otáčení na polní cestu či nikoliv. Pro svědka policistu to byla podle
žalovaného rutinní pracovní činnost, situace mu nemusela připadat jedinečná, ani výjimečná.

 Absence údaje o otáčení vozidla v oznámení přestupku a v úředním záznamu
nezakládá podle žalovaného pochybnost, že by k tomuto manévru nedošlo. Vozidlo
odvolatele bylo zastaveno k silniční kontrole a odvolatel podle žalovaného nenamítal, že by

pokračování 8 17A 24/2012

vozidlo v době přestupku neřídil. Do oznámení přestupku byly relevantní skutečnosti pro
skutkovou podstatu přestupku a její právní kvalifikaci. Popis otáčení vozidla se skutkovou
podstatou přímo nesouvisel. Žalovaný dále poukázal na rozsudek Nevyššího správního soudu
ze dne 22.1.2009, čj. 1 As 96/2008-115, podle něhož úřední záznam poskytuje správnímu
orgánu pouze předběžnou informaci o věci a nelze jej považovat za důkazní prostředek.
K dokazování slouží svědecká výpověď osoby, která úřední záznam sepsala. Policisté se
podle žalovaného soustředili na přestupek, který byl řádně zdokumentován výstupem
z měřícího zařízení, a neoznámili jednání žalobce, které svědek R. sledoval navíc ze
vzdálenosti přibližně 150 – 200 metrů, tedy pro právní a skutkové vymezení ze vzdálenosti
značné. Podle žalovaného není neobvyklé, když policisté apriori konali silniční kontrolu
v intencích důvodů, pro které byl žalobce zastaven. Naopak to podle žalovaného svědčí o tom,
že policisté ani v případě nesouhlasu žalobce se spácháním přestupku nebyli hnáni snahou
uznat jej vinným jiným přestupkem.

 Žalovaný měl také za to, že omluva právního zástupce žalobce z jednání dne

7.10.2011 byla odmítnuta správním orgánem I. stupně oprávněně, neboť povinností zástupce
bylo omluvit se včas, po zjištění důležitých důvodů omluvy, což ale zástupce neučinil.

 Dále žalovaný vycházel z rozsudku Nevyššího správního soudu ze dne 27.9.2007, čj.
4 As 19/2007-114, podle něhož není důvodu pochybovat o pravdivosti tvrzení policisty,
neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem,
vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do
práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil
míru nezbytnou v dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl
zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Žalovaný
k tomu dodal, že při aplikaci v této obecné rovině přiléhavé judikatury je uvedený závěr
založen na předpokladu, že o důvěryhodnosti výpovědi policisty není zpravidla důvodu
pochybovat tehdy, není-li z žádných okolností patrné, že by na způsobu vyřízení věci, ve které
vypovídá, měl jakýkoliv záměr. Je přirozené, že osoba, jíž hrozí postih za přestupek, není ve
své věci nestranná a je pochopitelné, bude-li tvrdit pouze skutečnosti, jež jsou jí ku prospěchu.
Naopak u svědka, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude spíše pravděpodobné, že
bude tvrdit skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou pravdivé. Podle žalovaného
tento výchozí předpoklad byl u svědků policistů splněn, když nebylo shledáno, že by byli
motivováni jinou snahou, aby jejich svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, než snahou
spravedlivě objasnit zjištěný přestupek. Naopak k nevěrohodnosti skutkového tvrzení žalobce
žalovaný uvedl, že žalobce po celou dobu silniční kontroly neuvedl, že vozidlo neřídil v době
spáchání přestupku. Takové tvrzení by podle žalovaného bylo zcela logické a odpovídající
situaci. Žalovaný poukázal dále na skutečnost, že žalobce tak neučinil ani při podání odporu
proti příkazu. Dále žalovaný uvedl, že pan M.B. coby tvrzený řidič by se v té době musel
nacházet ještě v blízkosti místa spáchání přestupku a nic nebránilo tomu, aby policisté takové
tvrzení prověřili. Žalovaný si byl vědom skutečnosti, že žalobce jako obviněný z přestupku
může skutečnosti na svoji obhajobu uvádět po celou dobu řízení, nicméně v tomto bodě se
jednalo o zásadní skutkové tvrzení a toto samo o sobě věrohodnost tvrzení žalobce i svědka B.
značně oslabuje. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22.10.2008, čj. 1 As 64/2008-122.