62 Af 83/2012-67
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: R. M., zastoupený Ing. Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní, se sídlem Liberec, Komenského 87/3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 6. 2012, č. j. 8471/12-1507-711055,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 6. 2012, č.j. 8471/12-1507-711055.
Působnost orgánu rozhodujícího o žalobcově odvolání přešla v průběhu řízení před zdejším soudem s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, na Odvolací finanční ředitelství, které se tak podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), stalo žalovaným.
I. Podstata věci
Původní žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 6. 2012, č.j. 8471/12-1507-711055, zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hustopečích ze dne 3. 2. 2012, č. j. 10961/12/299921705843, kterým finanční úřad zamítl podle § 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, žádost žalobce o posečkání daně, neboť důvody, které žalobce pro posečkání uvedl, byly shledány formálními a blíže neupřesněnými a nijak důkazně nepodloženými.
II. Shrnutí žaloby
Žalobce v žalobě, kterou doplnil a zejména upřesnil replikou podanou dne 8. 2. 2013, namítá, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí finančního úřadu je nicotným (eventuálně nezákonným) aktem. Žalobce v napadeném rozhodnutí shledává výrok prvostupňového rozhodnutí vnitřně rozporným. Podle žalobce z něho není zřejmé, zda bylo jeho žádosti vyhověno, čemuž má nasvědčovat odkaz na § 156 odst. 1 daňového řádu, či byla žádost zamítnuta, jak je zde uvedeno.
Žalobce dále namítá, že mu není zřejmé, z jakého důvodu je v odůvodnění uvedena věta, že správní poplatek zaplatil k výzvě až dne 30. 1. 2012.
Podle žalobce bylo posouzení jeho žádosti pouze formální a z rozhodnutí není zřejmé, jak správce daně žalobcem uvedené důvody posuzoval. Žalobce namítá, že součástí jeho daňového spisu bylo množství důkazních prostředků k jeho tvrzení o vážné újmě a zániku jeho podnikání v případě neprodlené povinnosti daň uhradit. Žalobce rovněž namítal, že správce daně nerozhodl o žalobcově žádosti, aby bylo upuštěno od předepsání úroků za dobu posečkání.
Z výše uvedených důvodů se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. Na svém procesním postoji setrval po celou dobu řízení před soudem.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný se žalobou nesouhlasí. Odkazuje na napadené rozhodnutí. Žalobu navíc považuje za neurčitou.
Taktéž žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před soudem a navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení věci
Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).
Soud souhlasí se žalovaným v tom, že žaloba, jak byla dne 27. 8. 2012 podána, byla značně nepřehledná a v určitých aspektech i nejasná. Nejasnost žaloby však žalobce v podané replice odstranil, neboť jednoznačně uvedl, že žaloba směřuje toliko proti rozhodnutí ze dne 19. 6. 2012, č.j. 8471/12-1507-711055, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hustopečích ze dne 3. 2. 2012, č. j. 10961/12/299921705843. Je-li v žalobě zmiňováno i rozhodnutí Finančního úřadu v Hustopečích ze dne 3. 2. 2012, č. j. 10944/12/299921705843, stalo se tak pochybením zástupkyně žalobce. Žaloba je tak věcně projednatelná.
Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s.ř.s., podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování odvolacího orgánu postupem podle § 75 odst. 1 s.ř.s.
O žalobě soud rozhodoval bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Pokud žalobce namítal porušení zásad spolupráce a hospodárnosti, které spatřoval v tom, že žalovaný ve svých rozhodnutích neuvádí značky, pod nimiž vede konkrétní věc žalobce, jedná se o námitku opožděnou, k níž se soud vyjadřovat nemůže. Tuto námitku totiž žalobce poprvé uplatnil až v replice podané dne 8. 2. 2013, tedy mnoho měsíců po uplynutí lhůty k podání žaloby podle § 72 odst. 1 s.ř.s.
Jestliže žalobce namítá nicotnost, event. nezákonnost rozhodnutí z toho důvodu, že je výrok prvostupňového rozhodnutí neurčitý (slovně je uváděno, že se žádost zamítá, avšak odkazováno je na § 156 odst. 1 daňového řádu), nejedná se o námitku důvodnou.
Podle § 156 odst. 1 daňového řádu na žádost daňového subjektu nebo z moci úřední může správce daně povolit posečkání úhrady daně, popřípadě rozložení její úhrady na splátky: a) pokud by neprodlená úhrada znamenala pro daňový subjekt vážnou újmu, b) pokud by byla ohrožena výživa daňového subjektu nebo osob na jeho výživu odkázaných, c) pokud by neprodlená úhrada vedla k zániku podnikání daňového subjektu, přičemž výnos z ukončení podnikání by byl pravděpodobně nižší než jím vytvořená daň v příštím zdaňovacím období, d) není-li možné vybrat daň od daňového subjektu najednou, nebo e) při důvodném očekávání částečného nebo úplného zániku povinnosti uhradit daň.
Byť citované ustanovení hovoří o podmínkách, za nichž správce daně může povolit posečkání úhrady daně, má soud za to, že na základě tohoto ustanovení (a contrario) bude správce daně žádost o povolení posečkání úhrady daně i zamítat, a to v případě, že podmínky pro povolení posečkání úhrady daně nebudou splněny. Neobsahuje-li totiž daňový řád zvláštní ustanovení, podle něhož by správce daně žádost o povolení posečkání úhrady daně zamítal, nelze jinak, než zamítnutí žádosti opřít právě o § 156 odst. 1 daňového řádu a contrario. Soud tedy neshledal, že by správce daně pochybil, pokud zamítnutí žádosti opřel o § 156 odst. 1 daňového řádu. Nelze tedy souhlasit se žalobcem, že by výrok prvostupňového rozhodnutí byl vnitřně rozporný. Naopak je v něm jednoznačně uvedeno, že se žádost žalobce o posečkání úhrady daně zamítá. Zcela v souladu s tímto výrokem je i odkaz na § 156 odst. 1 daňového řádu. Prvostupňové rozhodnutí tedy není z tohoto důvodu nicotné ani nezákonné.
Dále žalobce uvádí, že mu není zřejmé, z jakého důvodu je v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedena věta, že správní poplatek byl zaplacen až k výzvě dne 30. 1. 2012. Podle žalobce není patrné, zda zaplacení poplatku mělo vliv na výrok napadeného rozhodnutí či nikoli.
Soud v této otázce se žalobcem souhlasí. I soud má totiž za to, že tento odstavec v citovaném rozhodnutí působí poněkud nepatřičně. Není totiž patrno, z jakého důvodu je v rozhodnutí informace, že žalobce zaplatil poplatek až k výzvě dne 30. 1. 2012, uvedena. Není ani nijak objasněno, jaký dopad na výrok rozhodnutí tato skutečnost měla. Na druhou stranu je z následujícího odstavce rozhodnutí zřejmé, že důvodem pro zamítnutí žádosti nebylo zaplacení poplatku dne 30. 1. 2012, ale to, že správce daně posoudil žalobcovy důvody jako formální, blíže neupřesněné a nijak nedoložené. Předmětný odstavec o placení poplatku tedy nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť je zřejmé, z jakého důvodu byla žalobcova žádost zamítnuta.
Ani námitka, že správce daně pochybil, pokud nerozhodl o žalobcově žádosti o upuštění od předepsání úroků za dobu posečkání podle § 157 odst. 2 daňového řádu, nebyla shledána důvodnou. V souladu s citovaným ustanovením vzniká daňovému subjektu za dobu posečkání povinnost uhradit úrok z posečkané částky, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. V daném případě však správce daně žalobcově žádosti nevyhověl a nepovolil posečkání úhrady daně. Za této situace by tak bylo zcela nadbytečné, aby výslovně rozhodoval i o druhé části žalobcovy žádosti (o upuštění od předepsání úroků za dobu posečkání). Jednoduše proto, že nebylo-li posečkáno, nemohlo být vyhověno žádosti o odpuštění úroků za dobu posečkání. Jistě by bylo vhodnější, pokud by správce daně tuto skutečnost alespoň stručně zmínil i v odůvodnění svého rozhodnutí, jestliže tak ale neučinil, nemá to žádný vliv na přezkoumatelnost a zákonnost tohoto rozhodnutí.
Žalobce dále namítal, že není zřejmé, jak správce daně žalobcovy důvody uvedené v žádosti posuzoval.
Ze spisu k tomu vyplynulo, že žalobce požádal přípisem ze dne 21. 12. 2011 o posečkání úhrady daně a o upuštění od předepsání úroku z posečkání u daně z přidané hodnoty a jejího příslušenství a daně z příjmů fyzických osob a jejího příslušenství, které byly žalobci doměřeny, neboť by neprodlená úhrada pro žalobce znamenala vážnou újmu a vedla by k zániku jeho podnikání. Přílohu tohoto podání tvořila žádost o posečkání s úhradou daně a o upuštění od předepsání úroků z posečkání ze dne 7. 12. 2011. Zde byly podrobně rozepsány jednotlivé dodatečně doměřené daně a důvody žalobcovy žádosti. Žalobce zde zopakoval, že by neprodlená úhrada daně pro něho znamenala vážnou újmu a vedla by k zániku jeho podnikání, neboť žalobce žádné prostředky k úhradě dluhu nemá a aktuální výše zisku postačí toliko k udržení vlastní činnosti a stávajících pracovních míst. Zároveň poukázal na to, že zaměstnává 44 zaměstnanců. Uvedl též, že ze svých zdrojů není schopen daňové nedoplatky zaplatit a nezbylo by mu, než podat návrh na zahájení insolvenčního řízení. Správce daně žalobcovu žádost zamítl s tím, že důvody uvedené v žádosti shledal formálními, blíže neupřesněnými a nedoloženými žádným důkazním materiálem.
Samotné rozhodování správce daně o žádosti o posečkání daně je výsledkem správního uvážení. Prostor pro správní uvážení je správnímu orgánu vytvořen zejména užitím relativně abstraktních formulací ohledně stupně existenčního ohrožení, kterému musí být daňový subjekt vystaven [viz zejména § 156 odst. 1 písm. b) a c) daňového řádu].
Posouzení důvodů žádosti o posečkání a jejich hodnocení musí přitom být součástí odůvodnění rozhodnutí o posečkání daně. Správní úvaha je přitom omezena důvody uvedenými v žádosti a množstvím informací, které má správce daně o daňovém subjektu k dispozici. Jedná se přitom nejen o informace, které daňový subjekt předloží spolu se žádostí, ale i o informace, kterými správce daně disponuje (tj. zejména obsah daňového spisu žadatele). Tyto skutečnosti musí být shrnuty do správní úvahy o tom, zdali např. požadavek na okamžité zaplacení příslušné částky nebude pro žadatele likvidační a z dlouhodobé perspektivy pro státní rozpočet nevýhodný, přičemž jde např. o hodnocení ekonomických aspektů činnosti žadatele, jakož i dalších souvisejících relevantních důvodů např. sociálních, resp. „rodinných“ podmínek.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 Afs 15/2013-34, (dostupném na www.nssoud.cz): „Již ze samotného obsahu a smyslu zkoumaného ustanovení (pozn. zdejšího soudu: § 156 odst. 1 daňového řádu) je zřejmé, že v případě, kdy daňový subjekt není schopen z různých důvodů ekonomické nedostatečnosti uhradit svoji daňovou povinnost ve lhůtách, které příslušné zákony určují, může správce daně eliminovat dopady vážné újmy daňového subjektu či osob na něho ekonomicky odkázaných „posunutím“ lhůty pro platbu daně v konkrétním případě anebo platbu daně rozložit na několik dílčích plateb tak, aby neblahé fiskální důsledky byly co nejmenší. Ustanovení § 156 daňového řádu tak normuje, že taxativně stanovené podmínky, pouze, při jejichž splnění může správce daně posečkat s úhradou daně, jsou navázány na nemožnost splnění platební povinnosti včas, tedy ve lhůtě splatnosti té které daně. Jinými slovy, jen tehdy, nastane-li některá z taxativně uvedených podmínek, pro kterou nemůže daňový subjekt daň uhradit, smí správce daně zmírnit důsledky nevčasné úhrady tím, že rozhodne o posečkání s platbou daně. V takových (sociálně-ekonomických) případech také zákon přímo stanoví, že po dobu povoleného posečkání nevzniká povinnému subjektu povinnost uhradit úrok z prodlení (§ 157 daňového řádu), neboť se rozhodnutím o „posunutí“ lhůty pro úhradu daně subjekt v prodlení neocitá. Rovněž tak je na takto „posunutou“ lhůtu pro úhradu daně navázán odlišný režim pro výpočet úroku z posečkané částky“.
V daném případě žalobce namítá, že se správce daně jeho žádostí dostatečně nezabýval.
Soud má přitom za to, že žalobce ve své žádosti uvedl jasné a dostatečně konkrétní důvody (tj. že by neprodlená úhrada daně pro žalobce znamenala vážnou újmu a vedla by k zániku jeho podnikání, neboť žalobce žádné prostředky k úhradě dluhu nemá a aktuální výše zisku postačí toliko k udržení vlastní činnosti a stávajících pracovních míst řidičů; zároveň poukázal na to, že zaměstnává 44 zaměstnanců). Nejedná se tedy o důvody formální a blíže neupřesněné, jak uvádí správce daně, ale naopak o jasné tvrzení, že neprodlené vymáhání daňového nedoplatku by vedlo k ukončení žalobcova podnikání, neboť žalobce není schopen ze svých zdrojů dluh uhradit.
Se žalovaným lze souhlasit v tom, že žalobce na podporu svých tvrzení v žádosti nedoložil žádné důkazní návrhy. Na druhou stranu se zdejší soud ztotožňuje se žalobcem v tom, že součástí jeho daňového spisu je celá řada důkazních prostředků, které dokládají žalobcovu finanční situaci (např. daňová přiznání, účetní závěrky). Stejně tak je třeba se žalobcem souhlasit i v tom, že se správce daně s obsahem spisu v odůvodnění rozhodnutí vůbec nevypořádal. Pouze uvedl, že „posoudil důvody“ uvedené v žádosti a shledal je formálními, blíže neupřesněnými a nedoloženými žádným důkazním materiálem. Takové odůvodnění považuje zdejší soud za zcela nedostatečné. Takto by totiž bylo lze reagovat na jakoukoli žádost obdobnou té žalobcově bez jakékoli znalosti konkrétní situace žadatele. Byť na povolení posečkání daně není právní nárok a samotné rozhodování správce daně o žádosti o posečkání úhrady daně je výsledkem správního uvážení správce daně, je třeba, aby bylo rozhodnutí o posečkání úhrady daně řádně odůvodněno. Správce daně se tak musí řádně vypořádat s důvody, které jsou v žádosti uvedeny, a uvážit, zda je lze subsumovat pod některé z ustanovení § 156 odst. 1 daňového řádu. Je přitom zřejmé, že se správce daně musí vypořádat i s tím, zda tvrzené důvody jsou dostatečně prokázány. Je to samozřejmě primárně žadatel (žalobce), kdo je povinen svoje tvrzení prokazovat. Pokud však správce daně k žalobcovým tvrzením určitými důkazními prostředky disponuje sám (jsou obsaženy v žalobcově daňovém spisu), nemůže je pominout. Má-li tedy správce daně k dispozici žalobcův daňový spis, který obsahuje množství podkladů k tvrzením žalobce obsaženým v žádosti, je třeba, aby z nich vycházel a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal.
Navíc, i kdyby daňový spis potřebné podklady k prokázání žalobcova tvrzení neobsahoval, bylo na správci daně, aby žalobce vyzval k tomu, aby svoje tvrzení obsažené v žádosti podložil důkazními návrhy. Toliko takový postup je v souladu se základními zásadami daňového řízení (§ 6 odst. 3 daňového řádu). Teprve v případě, že by daňový spis neobsahoval podklady prokazující důvody uvedené v žádosti a ani žalobce by k výzvě správce daně svoje tvrzení neprokázal, mohl by obstát závěr, že žalobcova žádost nebyla „podložena důkazními materiály“. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
V. Závěr
Soud tedy uzavírá, že závěr správce daně o tom, že důvody uvedené v žalobcově žádosti byly formální, blíže neupřesněné a nedoložené žádným důkazním materiálem, je závěrem nezákonným. Žalobce ve své žádosti uvedl jasné a konkrétní důvody. Pokud jde o jejich prokázání, tak správce daně musí posoudit, zda žalobcovo tvrzení uvedené v žádosti má oporu v daňovém spisu. Pokud shledá, že nikoli, nechť to žalobci sdělí a vyzve jej, aby svoje tvrzení obsažené v žádosti podložil důkazními návrhy, k jejich předložení také žalobci stanoví přiměřenou lhůtu.
Ze shora uvedených důvodů tedy soud shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí jako nezákonné zrušil podle § 78 odst. 1 s.ř.s. a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Podle § 78 odst. 3 s.ř.s. soud zrušil i rozhodnutí Finančního úřadu v Hustopečích.
VI. Náklady řízení
Výrok o nákladech řízení o žalobě se opírá o § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný úspěšný nebyl, právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady ve výši 3.000 Kč za zaplacený soudní poplatek. Dále se jednalo o náklady právního zastoupení spočívající v odměně zástupkyně za dva úkony právní služby po 2.100 Kč společně se dvěma režijními paušály po 300 Kč – převzetí a příprava zastoupení a žaloba, tedy 4.800 Kč; podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, (čl. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb.) a jeden úkon právní služby 3.100 Kč společně s režijním paušálem 300 Kč – replika, tedy 3.400 Kč; podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d), § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy 8.200 Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce je plátcem DPH, byla zmíněná částka (vyjma zaplaceného soudního poplatku) navýšena o částku odpovídající DPH podle § 57 odst. 2 s. ř. s. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci částku 12 922 Kč, a to k rukám zástupkyně žalobce ve stanovené lhůtě.
Pokud se žalobce domáhá přiznání náhrady nákladů řízení i za podání, kterým souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, nejedná se podle soudu o účelně vynaložený náklad. Zcela shodný účinek (tj. že by soud rozhodl bez nařízení jednání) by totiž měla i žalobcova nečinnost. O tom byl ostatně žalobce soudem poučen ve výzvě ze dne 20. 12. 2012.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. David Raus, Ph.D., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Barbora Zachovalová