[OBRÁZEK]30 Af 24/2012-55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve
věci žalobkyně obchodní společnosti Biogenis, spółka z ograniczoną
odpowiedzialnością spółka kamandytowa, se sídlem Chorzow, ul. Stalowa 16,
Polská republika, zast. JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Ostrava,
Českobratrská 1403/2, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem
Praha 4, Budějovická 7 (dříve Celní ředitelství Hradec Králové, se sídlem Hradec
Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a), v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. října 2012, čj. 8711/2012-060100-21, t a k t o :

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. října 2012, čj. 8711/2012-060100-21, se
z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8.760,-
Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Alfréda Šrámka, a to do osmi dnů od
právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobci se po právní moci tohoto rozsudku v r a c í přeplatek soudního
poplatku ve výši 60,24 Kč, a to rovněž k rukám jeho právního zástupce
JUDr. Alfréda Šrámka.

O d ů v o d n ě n í :

pokračování 30Af 24/2012

-2-

 Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí
Celního úřadu Hradec Králové (dále také jen „celní úřad“) ze dne 19. 9. 2011, čj.
20672-2/2011-066100-024, kterým bylo rozhodnuto o propadnutí zajištěných
vybraných výrobků dle ustanovení § 42d písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o
spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních
daních“), a toto rozhodnutí potvrdil.

 V jeho odůvodnění uvedl, že dne 25. 7. 2011 společnost Wojciech Pilarski firma
„W&H“ se sídlem Kalety, Polsko (dále také jen „přepravce“), přepravovala z Polska
na objednávku žalobkyně mazací oleje Rust Cleaner uvedené pod kódem KN
27101991 pro společnost BHKW Johannes Kuhnhauser v Německu. Vozidlo bylo
celními orgány zastaveno v Náchodě – Bělovsi, kde byla provedena kontrola
přepravních dokladů a nákladu. Z přepravovaného zboží byly odebrány vzorky za
účelem určení sazebního zařazení a zároveň byl dopravní prostředek včetně nákladu
zajištěn rozhodnutím čj. 16173-3/2011-066100-032-NA z důvodu nesrovnalostí
v přepravních dokladech. V průběhu celního řízení k nim podala žalobkyně i
přepravce vysvětlení. Celní úřad požádal dne 29. 7. 2011 o spolupráci Generální
ředitelství cel, oddělení ELO (Exise Liasion Office), k provedení dožádání u
zahraniční celní správy v Německu za účelem zjištění, zda měla být dodávka
předmětného zboží skutečně dodána deklarovanému příjemci. Až na základě
urgence byla dne 12. 7. 2012 poskytnuta odpověď, že vyšetřování nebylo dosud
ukončeno. Z dílčí vyšetřovací zprávy německých celních orgánů vyplynulo, že olej
Rust Cleaner byl odebírán od žalobkyně a převážen polskými spedičními firmami
k příjemci, u něhož došlo k přetankování do podzemní nádrže. Následně byl tento
minerální olej jako nafta s příslušnými doklady dodáván do Rakouska, tedy v rozporu
s deklarovaným účelem užití. Dne 13. 9. 2012 informoval žalovaný žalobkyni o těchto
zjištěných skutečnostech a poskytl jí lhůtu k vyjádření.

 V reakci na odvolací námitky žalovaný přisvědčil žalobkyni, že nebyla povinna
vystavit zjednodušený průvodní doklad (doklad SAD) pro dopravu ve volném
daňovém oběhu do jiného členského státu. Na předmětnou přepravu nedopadá ani
přeprava vybraných výrobků mezi členskými státy Evropské unie s elektronickým
průvodním dokladem e-AD, neboť na tento minerální olej se nevztahuje nařízení
Komise (ES) č. 684/2009, kterým se provádí směrnice Rady 2008/11/ES, protože se
nejedná o dopravu v režimu podmíněného osvobození od daně. Předmětný
minerální olej byl na území Polska dopravován s dokladem, který byl následně
předložen při přepravě českým celním orgánům, označeným jako „Obchodní
průvodní doklad výrobků, na něž se vztahuje spotřební daň, přemísťovaných
v režimu odložení výběru spotřební daně“ (dále jen „dokument handlowy“), neboť
Polsko má stanovenu výjimku na přepravu těchto výrobků osvobozených od daně s
tímto „dokumentem handlowym“. V okamžiku výstupu zboží z území Polska na
území České republiky (či jiného členského státu EU) se na tyto vybrané výrobky
pohlíží jako na zboží dopravované ve volném daňovém oběhu.

 Žalovaný konstatoval, že vybrané výrobky uvedené do volného daňového
oběhu lze v souladu s ustanovením § 5 zákona o spotřebních daních dopravovat na
daňovém území České republiky pouze s daňovým dokladem, s dokladem o prodeji,

pokračování 30Af 24/2012

-3-

 s dokladem o dopravě nebo s rozhodnutím celního úřadu. Řidič vozidla, které
přepravovalo předmětný minerální olej, předložil pracovníkům celní správy výše
zmíněný „dokument handlowy“, fakturu VAT č. 782/UE/2011 a doklad o přepravě
CMR ze dne 23. 7. 2011. Kontrolou předložených dokladů bylo zjištěno, že v kolonce
č. 8 „dokumentu handloweho“ je jako příslušný orgán země určení uveden Celní úřad
Katowice, přičemž v kolonce č. 7a je jako příjemce uvedena společnost BHKW
Tanklager J. Kuhnhauser. Vysvětlení žalobkyně, že kolonka č. 8 měla být správně
označena „příslušný orgán země odeslání“ označil za nevěrohodné, protože tato
kolonka je chybně označena i na dalších dvou dokladech, které byly předloženy
společně při kontrole. Do této kolonky tedy měla žalobkyně uvést příslušný orgán
země určení, tedy celní úřad v Německu. Tento údaj nebyl uveden ani na
předloženém dopravním dokladu CMR, přičemž především tento doklad dokazuje
existenci přepravní smlouvy ve smyslu Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní
silniční nákladní dopravě. Jako další nedostatek žalovaný jmenoval i nesprávné
uvedení registrační značky dopravního prostředku, neboť v předložených dokladech
je u tažného vozidla uváděna RZ SK9615L, ve skutečnosti cisternu převáželo tažné
vozidlo zn. Volvo, RZ STAEP09. Žalobkyně i přepravce vysvětlovali tuto skutečnost
tak, že ke změně tažného vozidla došlo z důvodů poruchy původního vozidla ještě na
území Polska. Přepravce vysvětloval i další skutečnosti (rozdílné hmotnosti uváděné
v předložených dokladech), což dle žalovaného nesvědčí o svědomitém plnění
povinností ze strany přepravce i žalobkyně.

 Žalovaný dále uvedl, že zařazení předmětného minerálního oleje pod kód CN
27101991 celní orgány nevyvracely. Konstatoval, že povinnost daň přiznat a zaplatit
podle § 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních vzniká u těchto výrobků až
v okamžiku, jsou-li tyto výrobky určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo používány
pro pohon motorů, pro výrobu tepla nebo pro výrobu směsí uvedených v odstavci 2
téhož ustanovení. Pojem „určeny“ je přitom třeba chápat v rovině volní, nikoliv ve
významu formálním, tj. že by toto určení bylo samotným sazebním zařazením pod
kód nomenklatury. Žalobkyní předložená Karta charakteristiky je pouze dokladem o
charakteristice přepravovaného výrobku, ale nemá vliv na konečné užití vybraného
výrobku příjemcem. Nemůže tedy sama o sobě zaručit, že přepravovaný olej
příjemce nepoužije v rozporu s deklarovaným účelem užití. Dle žalovaného si měla
žalobkyně ověřit, k jakému účelu příjemce výrobku užívá, zda-li je registrován
u německých správních orgánů ke spotřební dani, popř. další skutečnosti, které by
vyloučily protiprávní jednání příjemce. Žalobkyně dodávala příjemci v Německu
minerální olej opakovaně, nejednalo se tedy o náhodný jednorázový obchod.
Neověřila si, k jakému skutečnému účelu byl minerální olej použit a nezamezila tak
jeho zneužití pro účely, u kterých vzniká u těchto výrobků povinnost daň přiznat a
zaplatit. Z úřední činnosti je žalovanému rovněž známo, že dodávala minerální oleje i
na území České republiky a alespoň v jednom případě předmětný olej byl určen k
jinému než deklarovanému účelu (pro pohon motorů) a skutečný zamýšlený účel
použití byl příjemcem zastírán.

 Žalovaný uzavřel, že předmětný minerální olej mohl provázet doklad při kontrole
předložený, tento doklad však neobsahoval všechny údaje – údaj o příslušném
orgánu určení, resp. celním úřadu určení. To jej vedlo k závěru, že s předmětným

pokračování 30Af 24/2012

-4-

olejem bylo nakládáno způsobem uvedeným v ustanovení § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních a jeho propadnutí bylo namístě.

 Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti
napadeného rozhodnutí a jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího
rozhodnutí celního úřadu.

 Předně namítala, že rozhodnutí o propadnutí zajištěných vybraných výrobků
vydané bylo uloženo subjektu, jenž není vlastníkem zajištěných vybraných výrobků.
K tomu citovala § 42d zákona o spotřebních daních a odbornou literaturu k němu se
vztahující.

 Uvedla, že rozhodnutí celního úřadu o propadnutí zajištěných vybraných
výrobků bylo celním úřadem uloženo toliko přepravci zajištěných výrobků, který byl
osobou, u níž byly předmětné vybrané výrobky zjištěny, a nebyla v době rozhodování
celního úřadu vlastníkem předmětných vybraných výrobků. Účastníkem řízení o
propadnutí vybraných výrobků může být pouze vlastník, v případě, že je znám, tudíž
bylo dle žalobkyně propadnutí uloženo právnické osobě, která nemohla být
účastníkem řízení o propadnutí vybraných výrobků, tedy v rozporu s podmínkami
ustanovení § 42d odst. 1 zákona o spotřebních daních. S ohledem na tuto
skutečnost proto namítá, že rozhodnutí celního úřadu o propadnutí zajištěných
vybraných výrobků neobsahuje náležitosti rozhodnutí, jak je vyžaduje daňový řád,
neboť toto rozhodnutí trpí vadami, pro které lze napadené rozhodnutí mít za nicotné,
protože nesměřuje vůči vlastníkovi předmětného zboží. Dále je i nezákonné, když
bylo vydáno bez zákonné právní opory.

 Dále žalobkyně namítla, že rozhodnutí o propadnutí zajištěných vybraných
výrobků vydané celním úřadem bylo uloženo a následně potvrzeno žalovaným na
základě skutečností, jež platná právní úprava pro uložení propadnutí nevyžaduje,
tedy v rozporu se zákonem. K argumentaci celních orgánů ohledně splnění
povinnosti předložení dokladů vyžadovaných pro přepravu předmětných vybraných
výrobků s poukazem na ustanovení § 41 odst. 4, § 42, § 42c, § 42d zákona o
spotřebních daních uvedla, že dle jejího názoru byly v předmětném případě
předloženy doklady, jež byly pro přepravu stanoveny právem unijním, jakož i
národním právem žalobkyně, a i právem českým. Má za to, že nelze důvodně uložit
propadnutí předmětných vybraných výrobků toliko z důvodu neuvedení „příslušného
úřadu země určení“ v zákonem požadovaných dokladech, kdy důležitost správného
vyplnění kolonky č. 8 „dokumentu handloweho“, který byl v souladu s platnou právní
úpravou předložen, nemůže vyvážit výrazný zásah do práv a oprávněných zájmů
žalobkyně jí způsobených propadnutím předmětných vybraných výrobků. K
nedostatku nesprávného uvedení registrační značky dopravního prostředku
v předložených dokladech uvedla (jako již celnímu úřadu), že jeho příčina spočívala v
nutnosti změny tažného vozidla z důvodu poruchy vozidla původního. Žalobkyně
rovněž již ve svém odvolání proti rozhodnutí o zajištění dopravních prostředků a
vybraných výrobků sdělila důvod uvedení různých hmotností na různých dokladech,
kdy příčina spočívala v dodržování pokynu polských celních orgánů žalobkyni pro
účely vystavení průvodního dokladu.

pokračování 30Af 24/2012

-5-

 Dle žalobkyně byla v řízení o propadnutí vybraných výrobků porušena zásada
dvojinstančnosti řízení, když rozhodnutí celního úřadu bylo vydáno na základě
určitých skutečností, pro které žalobkyně podala odvolání, a rozhodnutí žalovaného o
odvolání bylo vydáno na základě skutečností, jež byly rozšířeny o zjištění, která
získal na základě spolupráce s Generálním ředitelstvím cel. Přestože tyto další
skutečnosti sdělil žalovaný žalobkyni sdělením ze dne 13. 9. 2012, dle žalobkyně
tímto způsobem nelze postupovat na úrovni odvolacího orgánu. Takovýto postup je
nezákonným a svévolným přenášením dokazování z prvoinstančního orgánu na
odvolací orgán a obcházením zákona a žalobkyni byla zcela odňata možnost
řádného opravného prostředku. Musela by využít pouze mimořádných opravných
prostředků nebo soudní ochrany, což je dle jejího názoru porušením Ústavou
chráněných principů, na nichž stojí možnost státu chovat se pouze tak, jak je mu
zákonem dovoleno. Rozhodnutí o odvolání je tedy v tomto ohledu nezákonné.

 Žalobkyně namítla i to, že žalovaným nebylo prokázáno, že věděla o účelu
použití vybraných výrobků příjemcem. Již ve svém vysvětlení ze dne 27. 9. 2012
prokazovala, že způsob užití vybraných výrobků měla za příjemcem vybraných
výrobků dodržený, když podepsal Kartu charakteristiky psanou v německém jazyce,
ve které byl obeznámen s účelem, pro který byly vybrané výrobky určeny (pro
mazání ocelových a dřevěných /na bázi dřeva/ forem při výrobě všech typů prvků z
drceného betonu a ke konzervaci a ochraně kovových povrchů). Žalobkyně
zdůraznila, že se rovněž zajímala o další skutečnosti týkající se příjemce, zejména o
jeho registraci k dani z přidané hodnoty apod. Dle žalobkyně byla žalovaným
neopodstatněně odmítnuta její dobrá víra, že příjemcem budou vybrané výrobky užity
v souladu s jejich účelem. O opaku nemohou svědčit ani skutečnosti, jež byly získány
na základě spolupráce s Generálním ředitelstvím cel týkající se vyšetřování v
Německu. Žalobkyně má zato, že činila kroky, jež lze důvodně očekávat v
obchodním styku tohoto typu k zajištění, že skutečný účel užití vybraných výrobků
bude odpovídat účelu, ke kterému jsou určeny. Jejím úkolem však nemůže být
zamezování zneužití výrobků pro jiné účely, u kterých vzniká povinnost daň přiznat a
zaplatit. To je věcí celních a policejních orgánů.

 V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. S odkazem na judikaturu poukázal na charakter
řízení podle § 42 a násl. zákona o spotřebních daních a rozložení důkazního
břemene v tomto řízení. Zopakoval, že v předložených dokladech bylo příliš
nesrovnalostí a nepravdivých údajů. Nejednalo se jen o uvedení celního úřadu
v zemi určení, ale i o údaje o vozidlech v jízdní soupravě a o deklarovaném určení
minerálního oleje vyjádřeného jak sazebním zařazením, tak i jeho slovním popisem
jako „čističe od rzi“. Změny ve složení soupravy sice kontrolovaná osoba později
vysvětlovala poruchou tahače, ale v rozporu s citovanými předpisy příslušným
způsobem v okamžiku změny v předložených dokladech nežurnalizovala. Zákon
o spotřebních daních i evropská legislativa však klade zvýšené nároky na správnost
a pravdivost údajů uvedených na doprovodných dokladech, které mají vyvážit rizika
spojená s jinak žádoucí liberací pohybu i vybraných výrobků na společném trhu. Mělo
být v zájmu kontrolované osoby i žalobkyně, aby ve zvýšené míře dbaly na
hodnověrnost osoby, se kterou vstoupily do obchodního závazkového vztahu.

pokračování 30Af 24/2012

-6-

 Žalobkyně zjevně, přestože se nejednalo o první přepravu, neučinila nic, aby se
přesvědčila o povaze příjemce, např. že by si v dostupných rejstřících ověřila
předmět jeho podnikání, zajímala se o to, zda se jedná skutečně o výrobní podnik,
aby mohl deklarovat právě takové určení oleje, apod. Celní orgány musely vycházet
ze stavu, jak byl zjištěn. Právě v doplněném řízení se prokázalo, že předmětný olej
přes své deklarované určení není určen pro jiný účel, než je pohon motorů nebo
výroba tepla. Dle žalovaného je z napadeného rozhodnutí i z celého průběhu řízení
zjevné, že stěžejním důvodem pro rozhodnutí o propadnutí předmětných výrobků a
zejména pro zamítnutí odvolání žalovaným rozhodnutím nebylo uvedení
nesprávných údajů o celním úřadu určení nebo registrační značky vozidla
v soupravě, ale především prokázaný nepravdivý údaj o určení předmětného
minerálního oleje.

 Žalovaný vyslovil nesouhlas i s námitkou porušení dvojinstančnosti řízení, i
s námitkou týkající se účastenství řízení o propadnutí vybraných výrobků. Uvedl, že
ustanovení § 42b odst. 2 a § 42a odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, dle
kterých je účastníkem řízení o zajištěných vybraných výrobcích také osoba, která má
věcné právo k zajištěným vybraným výrobkům, neříkají nic o zániku účastnictví
„kontrolované osoby“. Tato osoba je stále dle písm. a) cit. § 42a odst. 1 uvedena jako
účastník řízení o zajištěných vybraných výrobcích. Dle žalovaného celní úřad
nepochybil, pokud řízení vedl a rozhodnutí o propadnutí zajištěných vybraných
výrobků doručil oběma účastníkům řízení. Byť ve vlastním výroku rozhodnutí o
propadnutí vybraných výrobků uvedl pouze kontrolovanou osobu, tak toto rozhodnutí
obsahovalo v samém úvodu (pod záhlavím) identifikaci dvou jeho příjemců, tj.
přepravce (kontrolované osoby v dřívější terminologii) a žalobkyně, kteří byli od
zahájení řízení jeho rovnocennými účastníky, a jim také bylo rozhodnutí doručeno.

 Replika žalobkyně ze dne 31. 1. 2014 na vyjádření žalovaného byla odeslána
elektronicky dne 4. 2. 2014 a téhož dne došla soudu, tedy až po rozhodnutí soudu ve
věci. Proto k ní při rozhodování nebylo a ani nemohlo být přihlédnuto.

 Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy
druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř.
s.“), bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila výslovně a
žalovaný svůj souhlas udělil způsobem předvídaným v § 51 odst. 1 větě druhé s. ř. s.
Krajský soud přitom dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům,
přičemž žalobu shledal důvodnou.

 Úvodem je třeba konstatovat, že s nabytím účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o
Celní správě České republiky, ve znění zákona č. 407/2012 Sb., stávající celní
ředitelství zanikla ke dni 31. 12. 2012. V rámci nedokončených řízení ve správním
soudnictví se dnem 1. 1. 2013 jejich nástupcem stalo Generální ředitelství cel.

 Krajský soud se předně zabýval námitkou, dle které má být rozhodnutí celního
úřadu nicotné, neboť neobsahuje náležitosti rozhodnutí dle daňového řádu, protože
nesměřuje vůči vlastníkovi předmětného zboží, dále že je i nezákonné, když bylo
vydáno bez zákonné právní opory.

pokračování 30Af 24/2012

-7-

 Z rozhodnutí celního úřadu ze dne 19. 9. 2011, čj. 20672/2011-066100-024, je
zřejmé, že v jeho úvodu pod hlavičkou tohoto správního úřadu jsou uvedeni jako
příjemci rozhodnutí přepravce i žalobkyně. V záhlaví rozhodnutí je uvedeno, kým a
na základě jakých ustanovení je rozhodnutí vydáno. Samotný výrok rozhodnutí pak
zní: „V souladu s ustanovením § 42d odst. 1 písm. a) ZoSPD celní úřad ukládá
právnické osobě Wojciech Pilarski firma „W&H“, se sídlem ul. Grzybowa 24, 42-660
Kalety, PL (dále jen „účastník řízení“), propadnutí předmětných vybraných výrobků –
24.833 kg minerálního oleje Rust cleaner (…), KN 27101991…“ Dále je ve výroku
uvedeno, kdy a na základě jakého rozhodnutí byly předmětné vybrané výrobky
zajištěny a že se jejich vlastníkem stává stát. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání čj.
8711/2012-060100-21 jako příjemce rozhodnutí uvedl pouze žalobkyni a uvedl, že
přezkoumal odvolání odvolatele (tj. žalobkyně), na základě jakých ustanovení a
rozhodl tak, že jej „zamítá a napadené rozhodnutí potvrzuje“.

 Zákon o spotřebních daních označuje za účastníky řízení o zajištění vybraných
výrobků nebo dopravního prostředku ve svém § 42a osobu, u níž byly vybrané
výrobky zjištěny a osobu, která má věcné právo k zajištěným vybraným výrobkům
nebo dopravnímu prostředku. Pokud celní úřad nerozhodne o uvolnění vybraných
výrobků nebo dopravního prostředku, rozhodne ve smyslu ustanovení § 42d téhož
zákona o jejich propadnutí v případě, že je vlastník těchto výrobků znám, v ostatních
případech rozhodne o jejich zabrání.

 Z uvedeného vyplývá, že jestliže celní úřad rozhodne o propadnutí výrobků,
vlastníka vybraných výrobků musí znát a právě proti němu musí směřovat uložení
propadnutí vybraných výrobků. V předmětné věci přitom nebylo sporné, že by
žalobkyně nebyla vlastníkem vybraných výrobků, ostatně kdyby tomu tak nebylo a
vlastník by znám nebyl, muselo by být rozhodnuto o zabrání vybraných výrobků.
Celní úřad označil jako příjemce rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků dva
účastníky řízení (žalobkyni a přepravce), avšak ve výroku uložil propadnutí
předmětných výrobků přepravci, nikoliv vlastníku vybraných výrobků, tj. žalobkyni.

 Krajský soud tak musel přisvědčit námitce žalobkyně, že rozhodnutí celního
úřadu, resp. jeho výrok, je nesprávný, neboť propadnutí vybraných výrobků bylo
v rozporu s ustanovením § 42d odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních
uloženo přepravci, tj. subjektu, který nebyl vlastníkem zajištěných vybraných výrobků,
ale subjektu, u kterého byly vybrané výrobky zjištěny. Odejmout vlastnické právo
k nim však lze pouze vlastníkovi. Žalovaný pak tuto nesprávnost svým rozhodnutím
neodstranil a nezákonné rozhodnutí orgánu prvého stupně potvrdil. Proto musel
krajský soud jeho rozhodnutí zrušit.

 Dlužno dodat, že dle názoru krajského soudu jde o vadu, která způsobila
nezákonnost rozhodnutí, nikoliv (jak namítala žalobkyně) jeho nicotnost. Z konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu totiž plyne, že vady, které by způsobovaly
nicotnost rozhodnutí správního orgánu, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci,
absolutní nepříslušnost rozhodujícího orgánu, absolutní nedostatek formy,
nesmyslnost, požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení
povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje apod.

pokračování 30Af 24/2012

-8-

Ani pouhý nedostatek některé ze základních náležitostí rozhodnutí nemůže sám o
sobě způsobit nicotnost rozhodnutí, když tento nedostatek musí dosahovat určité
intenzity, a to takové, že po účastnících není možno spravedlivě požadovat, aby
rozhodnutí respektovali a aby bylo možno usuzovat na neexistenci takového
rozhodnutí.

 Pokud jde o další žalobní námitky, krajský soud k nim, přestože již shora
uvedený důvod vedl ke zrušení napadeného rozhodnutí, ve stručnosti uvádí
následující.

 Žalobkyně namítala, že rozhodnutí o propadnutí zajištěných vybraných výrobků
bylo uloženo a následně potvrzeno žalovaným na základě skutečností, jež platná
právní úprava pro uložení propadnutí nevyžaduje.

 Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že na předmětné vybrané výrobky se
v okamžiku výstupu z území Polska na území České republiky pohlíží jako na zboží
dopravované ve volném daňovém oběhu, které lze v souladu s ustanovením § 5
zákona o spotřebních daních dopravovat na daňovém území České republiky pouze
s daňovým dokladem, s dokladem o prodeji, s dokladem o dopravě nebo
s rozhodnutím celního úřadu. Řidič vozidla přepravující předmětný minerální olej
předložil pracovníkům celní „dokument handlowy“, fakturu VAT č. 782/UE/2011 a
doklad o přepravě CMR ze dne 23. 7. 2011. Žalovaný argumentoval, že
v předložených dokladech byly nesrovnalosti a nepravdivé údaje, konkrétně
nesprávné uvedení celního úřadu v zemi určení, údaje o vozidlech v jízdní soupravě
a deklarované určení minerálního oleje vyjádřené sazebním zařazením i jeho slovním
popisem. Ve svém vyjádření k žalobě pak shrnul, že z napadeného rozhodnutí
i z celého průběhu řízení je zjevné, že stěžejním důvodem pro rozhodnutí o
propadnutí předmětných výrobků a zejména pro zamítnutí odvolání nebylo jen
uvedení nesprávných údajů o celním úřadu určení nebo registrační značky vozidla
v soupravě, ale především prokázaný nepravdivý údaj o určení předmětného
minerálního oleje.

 Dle ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních celní orgány
zajistí vybrané výrobky, popř. i dopravní prostředek, který je dopravuje, jestliže zjistí,
že údaje uvedené na dokladu podle písm. a) nebo b), jsou nesprávné nebo
nepravdivé. K žalovaným zmíněnému ustanovení § 5 zákona o spotřebních daních
(nazvaném „prokázání zdanění vybraných výrobků“) nutno současně doplnit, že
z ustanovení § 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních plyne, že u předmětného
minerálního oleje vzniká při uvedení do volného daňového oběhu povinnost přiznat a
zaplatit daň tehdy, je-li určen k použití, nabízen k prodeji nebo používán pro pohon
motorů, pro výrobu tepla nebo pro výrobu směsí uvedených v odstavci 2. Jestliže
žalovaný postavil své závěry na tom, že v daném případě šlo zejména o nepravdivý
údaj o určení předmětného minerálního oleje, nelze přehlédnout, že ohledně
sazebního zařazení pod KN 27191991 žádné pochybnosti nebyly, neboť deklarované
sazební zařazení bylo potvrzeno na základě odběru vzorku celně technickou
laboratoří. Žalovaný přitom nespecifikoval, pod které konkrétní porušení kterého
ustanovení slovní popis určení předmětného minerálního oleje podřadil a kterého

[OBRÁZEK]pokračování 30Af 24/2012

-9-

dokladu, jmenovaného v ustanovení § 42 zákona o spotřebních daních, byl
obsahem. Závěry žalovaného ohledně nesplnění povinnosti předložení řádných
dokladů vyžadovaných pro přepravu předmětných vybraných výrobků přes území
České republiky, resp. v nich uvedeného nepravdivého údaje o určení předmětného
minerálního oleje, jsou proto nepřezkoumatelné.

 Dlužno dodat, že krajský soud se ohledně způsobu použití předmětného
minerálního oleje příjemcem ztotožňuje s názorem žalobkyně, že celní orgány
nemohou bez dalšího vyloučit její dobrou víru. Z okolností případu a shromážděných
důkazů musí vyplývat, že účelem i výsledkem posuzovaného obchodu je (i přes příp.
formální dodržení podmínek vyplývajících z příslušných právních předpisů) zneužití
daňového režimu se záměrem zkrácení daňové povinnosti a současně, že žalobkyně
o tom, že skutečný zamýšlený účel užití je příjemcem předmětných výrobků zastírán,
věděla nebo vědět mohla.

 Naproti tomu krajský soud neshledává za opodstatněnou námitku porušení
zásady dvojinstančnosti. Daňový řád v ustanovení § 115 odst. 1 a 2 stanoví, že
odvolací orgán může provádět dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí nebo
k odstranění vad řízení, anebo toto uložit správci daně, který napadené rozhodnutí
vydal. Provádí-li odvolací orgán dokazování v rámci odvolacího řízení, seznámí před
vydáním rozhodnutí odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy a umožní mu,
aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil. K tomu také v posuzovaném případě došlo
a dne 13. 9. 2012 informoval žalovaný žalobkyni o zjištěných skutečnostech a poskytl
jí lhůtu k vyjádření. Daňové řízení tvoří jeden celek, skládající se z rozhodování v
první instanci a případného rozhodování o odvolání. Odvolací správní orgán může při
svém rozhodování zpravidla účinně odstranit vady rozhodnutí vydaného v prvém
stupni, resp. vady řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Daňové řízení není
ovládáno zásadou koncentrace, a proto odvolatel může i v průběhu odvolacího řízení
v souladu s ustanovením § 111 daňového řádu údaje svého odvolání doplňovat a
měnit, příp. předložit nebo navrhnout další důkazní prostředky.