[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce S. A., Mgr. Janem Urbanem, advokátem AK Hradec Králové, Haškova 1714/3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2013, čj. OAM-1287/LE-C09-LE05-2006,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Rozhodnutím ze dne 16. 9. 2013 neudělil žalobci správní orgán azyl dle ust. §§ 12 – 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění, druhým výrokem pak vyslovil, že doplňkovou ochranu nelze žalobci udělit pro existenci důvodů § 15a zákona o azylu. V žalobě je spatřována nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, kterou způsobuje to, že žalovaný se řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, významnými pro rozhodnutí ve věci, čímž došlo k porušení ust. § 2 a § 3 správního řádu. Zejména se žalovaný nevypořádal s obsahem žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany, skutečnostmi, uvedenými v rámci pohovoru, a to jeho tvrzením o hrozbě nebezpečí vážné újmy ze strany státní policie z důvodů jeho dřívějších kontaktů na stranu BNF. Žalovaný se dostatečně nezabýval jeho tvrzením
pokračování 29Az 12/2013
-2-
o pronásledování ze strany policejních složek. Žalobce je přesvědčen, že samotné zadržení a předvedení k výslechu sice lze považovat za přiměřenou reakci na nelegální činnost, obtížně ho však lze označit za adekvátní zásah proti členům poklidné vzpomínkové akce, které se např. žalobce účastnil při příležitosti výročí černobylské jaderné havárie. Žalobce pak dále uvedený přístup policie popisuje i v případě demonstrací a protestních akcí, které zřejmě již zcela poklidný průběh neměly, nicméně nebylo možné omluvit zásah policejních složek státu proti jednotlivým účastníkům, kteří mohli porušit platné právní předpisy drobnými přestupky, kdy policisté je následně hrubě bili. Zde žalobce odkazuje na samotné znění napadeného rozhodnutí, a to na str. 12, kde žalovaný konstatuje mj., že …..běloruský režim rozhodně nelze považovat za demokratický a z výše citovaných zdrojů je zřejmé, že projevuje značné nedostatky v oblasti respektu k lidským právům….. s tím, že on ve svých výpovědích popsal v rámci možností jednání zástupců státu, kterému byl vystaven a kterému musel čelit on sám, i jeho blízcí. Nelze mu vyčítat, že se nedomáhal svých práv soudní cestou, z důvodů, které popsal, nemohl tuto aktivitu, směřující k dosažení nápravy, úspěšně dokončit. Žalovaný označuje ve svém rozhodnutí většinu žalobcových tvrzení za nekonzistentní, s tímto žalobce nesouhlasí, a to zejména i s ohledem na časový odstup mezi jednotlivými pohovory a dlouhý čas od opuštění země původu. Jeho časové zařazení jednotlivých problémů tak z uvedeného důvodu osciluje v rozmezí několika týdnů či měsíců, či nedokáže ke konkrétním datům přiřadit jednotlivé události. Žalovaný pochybil, když nezohlednil žalobcův zdravotní stav, ani jej řádně neprověřil a nijak se s ním nevypořádal, zejména ve vztahu k schopnosti žalobce řádně popsat svůj azylový příběh. Žalobce je přesvědčen, že splňuje podmínky ust. § 12 a) zákona o azylu, navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný reagoval písemným vyjádřením ze dne 18. 12. 2013, v němž uvedl, že ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil závěr o nenaplnění podmínek § 12 písm. a) zákona o azylu, žalobcem popisovaná účast na shromáždění k výročí jaderné havárie v Černobylu byla zhodnocena a správní orgán je přesvědčen, že k závěru o nenaplnění taxativně stanovených podmínek pro udělení azylu za uplatňování politických práv a svobod dospěl důvodně. V dalším pak žalovaný poukazuje na dvě správní řízení, kdy po zhodnocení výpovědí žalobce dospěl k závěru o zásadní nevěrohodnosti jeho tvrzení ve vztahu k jím uváděné politické činnosti ve vlasti a jejím následkům. Jeho azylový příběh není v podstatných rysech konzistentní, nejen v časových údajích, jde o zásadní rozpory v událostech, na kterých žalobce staví celý svůj azylový příběh. Tvrzení žalobce jsou rovněž v rozporu se shromážděnými informacemi o situaci v zemi jeho státní příslušnosti, podrobným odůvodněním žalovaný reagoval na str. 8 – 11 svého rozhodnutí. Žaloba v tomto směru nepřináší žádnou konkrétní argumentaci, omezuje se pouze na povšechně formulovanou námitku obecným plynutím času či nespecifikovaný odkaz na zdravotní stav žalobce. Takto obecně formulované a nedoložené námitky nezpochybňují závěr správního orgánu, a to, že žalobce uváděl k odůvodnění své žádosti rozporné skutečnosti ohledně klíčových důvodů žádosti. S odkazem na relevantní judikaturu pak samotný
pokračování 29Az 12/2013
-3-
poukaz na nedemokratičnost režimu v určité zemi nestačí k udělení azylu osobě, která má státní příslušnost dané země, bez posouzení individuálních aspektů věci, když ne každý občan je nutně negativnímu vlivu přímo či zprostředkovaně vystaven. K poukazu na zdravotní stav žalobce z pohledu odůvodnění zjištěných rozporů ve výpovědích žalovaný odkazuje na protokoly o pohovoru, kdy žalobce 24. 11. 2006, 12. 12. 2006, ale i 12. 8. 2013 uváděl, že se cítí zdráv a provedení správního úkonu je schopen. Shromážděný spisový materiál neobsahuje žádné podklady, které by svědčily o tom, že žalobce není ze zdravotních důvodů schopen podat řádnou výpověď k důvodům své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Omezení takové schopnosti ani netvrdil a z žádného podkladu nevyplynulo, samotná žaloba pak nepřináší v tomto směru žádné konkrétní tvrzení či důkazní prostředky, svědčící o oprávněnosti uplatněné námitky. Obsah spisového materiálu svědčí o dodržení podmínek ust. § 2 i § 3 správního řádu, žalobce dostal dostatečný prostor k uvedené veškerých důvodů k udělení mezinárodní ochrany, i k vyjádřením se ke zjištěným rozporům. Správní orgán řádně odůvodnil zjištění rozporů ve výpovědích žalobce, konfrontovaných se shromážděnými informacemi o situaci v Bělorusku, tyto řádně podložil, námitky proto shledává za nedůvodné.
V průběhu jednání soudu dne 14. 4. 2014 zástupce žalobce odkázal na žalobní námitky, navrhl zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. Náhradu nákladů řízení žalobce neuplatňuje. Pověřená pracovnice správního orgánu odkázala na podrobné písemné vyjádření ve věci, pokud se týče rozhodnutí samého, odkázala zejména na odůvodnění druhého výroku, a to s ohledem na odsouzení žalobce, v návaznosti na ust. § 15a) zákona o azylu. Žalobní námitky dle názoru žalovaného nezpochybňují správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí, je proto navrhováno zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Náhradu nákladů řízení žalovaný neúčtuje.
Ze správního spisu soud konstatoval, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 24. 11. 2006, uvedl, že je státním občanem Běloruska, polské národnosti, ženatý, v zemi původu žijí jeho rodiče, manželka, sestra a syn. K místům svého pobytu v době posledních deseti let uvedl, že v Bělorusku žil do června 1997, poté pobýval na území ČR do konce roku, v r. 1998 žil opět v Bělorusku, do dubna 1999 pak střídavě v ČR, Bělorusku a na Ukrajině a od té doby žije v ČR. CP ztratil v průběhu r. 1999. Je křesťanského vyznání, od r. 1996 do odjezdu z Běloruska byl členem Běloruské lidové fronty. Na vojenskou službu nebyl povolán, má SŠ vzdělání, v Bělorusku podnikal, v ČR pracoval příležitostně jako řidič. Do ČR cestoval s voucherem, v té době vízum nepotřeboval. Z Běloruska odjel, protože byl zapojen do aktivit BNF, ze skupiny zadrželi řidiče, který převážel opoziční literaturu a letáky z Ukrajiny, kde se materiály tiskly. Vše bylo namířeno proti prezidentovi a státnímu zřízení Běloruska. Žalobce pracoval ve skupině, byl podřízen panu B., bylo jich více, mezi sebou se znali. Řidič figuroval jako jednatel firmy, která vozila tyto materiály, v té době mu již v souvislosti s letáky bylo vyhrožováno, telefonovali i ženě a řekli, že pokud se dobrovolně nedostaví na policii,
pokračování 29Az 12/2013
-4-
nebudou s ním jednat podle zákonů. Po zadržení nákladu začalo zatýkání, o některých zadržených později tvrdili, že zatčeni nebyli, ti lidé se ztratili. Českou republiku žalobce již v té době znal, proto sem odjel. V r. 1999 byl zatčen, po propuštění v r. 2000 byl v uprchlickém táboře, vracel se na propustky, ale jeden důstojník české policie mu řekl, aby se raději nevracel, že je na něho vydán celostátní zatykač, v r. 2003 byl znovu zadržen. Po určitou dobu dostával od rodičů fotokopie dokladů od ruského Interpolu, bylo tam napsáno, že je žadatelem o azyl v ČR z politických důvodů. Žádali tamní místní policii o podání zprávy o jeho pobytu. Toto stačí, aby byl v zemi původu zavřený na tři roky. K tomu se ale může přidružit další pronásledování, domů se tak vrátit nemůže. K rodičům přišli už v lednu 2003 pracovníci policie a řekli, že je hledán v ČR, že vědí o jeho žádosti o azyl, že ČR má zájem o jeho vydání. Je epileptik, má něco s metabolismem, vzali mu dietu. Téhož dne byl s žalobcem proveden pohovor, při pohovoru uvedl, že 4. 2. 2003 byl zadržen oddílem URNA, měl u sebe bulharský cestovní pas, byl proto brán jako bulharský občan R. I.. Po hlavním jednání prohlásil, že je A. S., občan Běloruska. Po několika měsících obdržel rozsudek, již pod pravým jménem. Je odsouzen na 8 let, ale dodatečně ještě na dalších 5, o tomto nic neví. Jeho azylové důvody trvají, od r. 1996 se účastnil prakticky všech akcí Běloruské lidové fronty, která spolupracovala s mnohými protivládními organizacemi, rovněž s ukrajinským UNA UNSO. Nejednou byl zadržen, zbit, vyhrožovali rodině, po nepříjemnostech s letáky zadrželi manželku a znásilnili, žalobce se stále skrýval. Po zadržení nákladních aut a letáků, zadržení řidičů, pochopil, že musí odjet a zůstal v ČR. V r. 1996 se konala v Minsku demonstrace k desátému výročí výbuchu elektrárny v Černobylu, byli přítomni i představitelé Ukrajiny, jednalo se o poklidnou akci, ale v jednu chvíli byli napadeni příslušníky OMONu. Demonstrace byla potlačena a ti, co se nemohli v důsledku plynu a bití pohnout, byli odvezeni na soudní oddělení. Bylo to něco jako cely předběžného zadržení. Po několika dnech byli propuštěni, ale byly zaznamenány jejich údaje. Žalobce se od té doby účastnil všech demonstrací, ale spolupracoval i s jinými opozičními organizacemi. Jednalo se o konec dubna. Žádné doklady o členství nikdo nemohl mít, byly by to přímé důkazy. Existoval určitý okruh lidí, scházeli se v bytech, strana nikdy neměla své oficiální sídlo, objekt. O BNF mu řekl Pozňak, ale nejvíce se setkával s A. B., který však byl lídrem Vesny 96. Měli telefonní čísla a scházeli se po bytech nebo barech. Organizace podporovala demonstrace ze strany mládeže, firma Puše vyčlenila určitou částku pro ukrajinská nakladatelství, s představiteli nakladatelství se sešli a domluvili výtisk novin a letáků. Toto žalobce pomáhal vylepovat v noci ve městě. Byla zadržena manželka, žalobce byl rozhodnut podat prostřednictvím prokuratury stížnost na policii, ale syn zástupce náčelníka byl jeho kamarád a ten mu to rozmluvil, že neví, s čím si zahrává. Nezbylo, než se skrývat. Do ukrajinských nakladatelství byly dodávány články od Pozňaka, který byl již v té době v emigraci a různé aktuální novinky. Noviny se nazývaly Iskra, nebo Ogaňok, již si nevzpomíná. On jezdil jako doprovod osobním autem, organizoval bezpečnost těch převozů. Doprovázel je v r. 1998, když začal oficiální nátlak na běloruské noviny, některá nakladatelství již nefungovala. Sám osobně vylepoval letáky jednou, bylo to v létě, ale víckrát předával letáky mladým lidem. Několikrát byl zadržen v Minsku, při
pokračování 29Az 12/2013
-5-
jednom zadržení za nimi přijeli advokáti z BNF, vyhrožovali, že vše zveřejní, rychle je pustili. První zadržení bylo v r. 1996, potom byl zadržen několikrát, přesně si nepamatuje, stalo se, že se někdo na ulici začal prát a pak se ukázalo, že je to policista. V podstatě byl vždy zadržen se skupinou lidí, třeba v bytě. Jednalo se o bití, výhrůžky, pokuty, byla to nesmyslná obvinění, třeba, že byl opilý. Doba zadržení byla různá, nejdelší v r. 1996, asi týden. Po zadržení nákladu pochopil, že někdo může říct, co ví, to bylo v r. 1998. V r. 1997 zde nezůstal, neboť chtěl vzít i rodinu, cesta z Běloruska a zpět trvá 48 hodin, tehdy vozil dělníky a vracel se a mezitím se zabýval opoziční činností. Při pohovoru dne 12. 12. 2006 uvedl žalobce, že naposledy byl zadržen někdy v r. 1999, na jaře, potom měl zranění, epileptické záchvaty a přesně si nevzpomíná. Je možné, že byl poprvé zadržen v r. 1997, dále pak uvedl, že v r. 2000 nechtěl hovořil o domovní prohlídce, byla znásilněna žena a není to pro něho příjemná vzpomínka, také uvedl, že o tištění novin na Ukrajině se nezmínil, neboť to nebyla úplně zákonná činnost a nechtěl se stavět do pozice, kdy určitá činnost měla i nějaké kriminální prvky. Měli zbraně, na které neměli povolení, platby na Ukrajinu procházely přes jednu černou firmu, v dokladech byla platba za něco jiného. Jeho úloha byla v bezpečném převozu a předání na místě. Na příjmení svého kamaráda si už nevzpomíná, ani na všechna svoje, střídal je zde každý měsíc, vystupoval i jako občan Bulharska. S mladými lidmi se setkával v Minsku i v Lidě, navštěvovali se v bytech, bylo to spíše spontánní, bylo potřeba získat mladé lidi do voleb. Konkrétně nikdy z ničeho obviněn nebyl, říkali, že obvinit by ho nebyl problém z čehokoliv. Na živobytí si vydělával tak, že do ČR dovážel lidi na práci pro známé ukrajinské podnikatele. Před tím, tedy před koncem r. 1997, pracoval jako řidič u jedné minské komerční firmy, kde se stal ředitelem jeho švagr. Dále popisoval, že vlastně chvíli měl dvě zaměstnání, že v podniku, kde pracoval, pracovala jeho matka a měla s ředitelem dobré vztahy, takže se mohl kdykoliv uvolnit, ale propuštěn byl, protože prý volali řediteli z policie a ten musel podepsat, že s ním proběhl soudružský soud, týkající se paragrafu o chuligánství, zlého výtržnictví, z něhož ho kdysi kdosi obvinil. 21. 8. 1998 – o tomto dni mluvil v r. 2000 jako o výročí vstupu vojsk do ČR, nyní uvedl, že se jednalo o nevelkou demonstraci před velvyslanectvím ČR v Minsku, natáčeli je do televize, byl zatčen, nyní uvádí, že ho dostal ze zatčení známý kapitán od policie. Na datum 6. 12. 1998, o němž hovořil v r. 2000, mělo se jednat o 50. výročí – demonstrace za lidská práva – se nepamatuje. Je polské národnosti, v západním Bělorusku je mnoho Poláků, navštěvoval proto Grodno a jednu z organizací tam. Byl tam vlastně administrativně registrován jako pracovník. Pomáhal s organizací tamních akcí. Na zdejším území již s BNF kontakt nemá. Manželka potíže ve vlasti nemá, dopisují si. K dotazu proč podal žádost o azyl až po téměř ročním pobytu na zdejším území, žalobce uvedl, že na svobodě vlastně ani takový úmysl neměl, až po zadržení, když hrozilo, že ho odtud vyvezou, tedy, že by musel projít policejními kontrolami, protože už by se odtamtud nedostal. Žalobce byl dotazován, zda se spojil se ZÚ v Bělorusku, uvedl, že ne, při připomínce pohovoru v r. 2000, kdy sdělil, že v listopadu 1999 poslal dopis na ZÚ v Praze pak uvedl, že se snažil zjistit, jaká je situace, před tím, než požádal o azyl, do věznice za ním pak přišel někdo z velvyslanectví. Konec trestu má žalobce stanoven na r. 2011, k dotazu, proč žádá o azyl nyní, žalobce odvětil, že jsou případy, kdy lidé odjíždějí
pokračování 29Az 12/2013
-6-
odpykat trest do vlasti, má trest a vyhoštění, proto si podal další žádost. Na svobodě hovořil s pracovníky ÚOOZ, řekli mu, že buď bude spolupracovat, nebo na něho kriminální policie něco hodí a vyvezou ho do Běloruska a předají tam, že zde žádal o politický azyl a co říkal. Měl předat konkrétním lidem tip na přepadení pošty, musel se nacházet nedaleko, policie se bála zadržet lupiče, kteří byli ozbrojeni a udělali to, až když odjížděli, neměli zbraně a on s nimi seděl v autě. V den zadržení mu řekli, že ho z toho vytáhnou, aby mlčel, takže mlčel a dostal osm let. Doložil jména pracovníků ÚOOZ, odsouzen byl jako R. I., ale nikoho nic nezajímalo. Proto musel poslat do Štrasburku všechny originální dokumenty. Tam se obrátil v květnu 2005. Obrátil se i na ÚS, musel mít advokáta, ten přišel, ale nerozuměl tomu, takže byl odmítnut. V Bělorusku byl zatčen D. K., byl to žalobcův vrstevník, ve vězení zemřel, žalobce nevěří, že by se jednalo o přirozenou smrt. Určitě by skončil podobně. Dne 12. 8. 2013 byl s žalobcem proveden další pohovor, v jehož rámci žalobce uvedl, že asi nebude moci opakovat informace, které dříve podal, trpí epilepsií, měl několik úrazů hlavy, poškodil si mozek. Když v r. 2006 žádal o azyl, soudce při trestním stíhání za loupež uvedl, že zde žádal o politický azyl a rozsudek se dostal do rukou běloruským úřadům. Ví o tom z rozhovoru s rodiči, kterým řekli, že mu za to hrozí minimální trest, aby mu domluvili a aby se vrátil do Běloruska. Rozsudek byl doručen do Běloruska, protože v té době se nacházel v databázi Interpolu. Byl sympatizant BNF a při různých akcích ho zavírali. První akcí byla „černobylská cesta“, měla to být vzpomínková akce, ale využili toho jako záminku k protestu proti Lukašenkovi. Shromáždily se desítky tisíc lidí, už po cestě byly problémy s policií, byl zatčen, mladé ženy znásilnili, muže mlátili. Je propustili za několik dní, Ukrajince drželi déle. V r. 1998 se účastnil setkání před českou ambasádou, nějakou dobu také pomáhal převážet tiskoviny z Ukrajiny, dělal doprovod, jednou celý náklad zadrželi. Byl několikrát na policii podat vysvětlení, vyhrožovali mu, že pokud toho nenechá, zmizí. Poslední potyčka se odehrála v prosinci 1998, byl společně s mladými lidmi a přišla na ně policie, zmlátili je, hledali kompromitující materiály. Surově zmlátili kamaráda, BNF pak poslala advokáty a ti domluvili propuštění. Začátkem r. 1999 přijel do ČR, chtěl tu získat legální pobyt, o azylu nevěděl. V září byl zadržen a obviněn z těžkého ublížení na zdraví, ve vězení se dozvěděl o možnosti azylu, návrat by znamenal vězení za jeho aktivity i za zdejší žádost o azyl. Snažili se ho vystrašit, ukazovali obvinění za pašování a napadení policie, ale neobvinili ho. UNA –UNSO se k nim přidala, napadali policisty, neví, zda-li chtěli pomáhat, nebo to byli provokatéři. Oficiálně členem BNF nebyl, byl jen sympatizant, v r. 1996 si na jedné akci uvědomil, že nemůže stát stranou, musí něco dělat. Mladé dívky byly znásilněny opilými policisty, reakce byla taková, že se nic nestalo. Snažil se pomáhat těm, co to potřebovali. Průkaz strany neměl, blízká mu byla mladá fronta, strana se rozdvojila, on sympatizoval s hnutím „Obrození“ a „Běloruským svazem Poláků“. Manželka problémy nemá, má jiné názory, syn se kvůli němu nemůže stát právníkem. K dotazu žalovaného pak uvedl, že při provázení nákladů na cestách měl plynovou pistoli, ne na policii, ale pro ochranu proti gangsterům, kteří žádali výpalné. Trpí epilepsií a žaludečními vředy, z r. 2004 je znalecký posudek, že trpí psychickými problémy. Zdravotní stav ho ale v životě neomezuje. Lékařské zprávy jsou ve věznici. Téhož dne žalobce podepsal souhlas
pokračování 29Az 12/2013
-7-
s nahlédnutím do zdravotnické dokumentace a byl seznámen s podkladovými informacemi o zemi původu.
Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s..) a konstatoval, že namítaných pochybení v průběhu správního řízení a v napadeném rozhodnutí neshledal. Ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.).
Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
V ust. § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ust. § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu.
Soud se velmi pečlivě seznámil s celým průběhem správního spisu, k námitkám žalobce pak zaujal následující závěry :
- Žalobce namítal, že žalovaný pochybil, pokud řádně neprověřil jeho zdravotní stav, a to s ohledem na jeho schopnost popsat svůj azylový příběh. V tomto ohledu je sice pravdou, že žalobce uváděl jak na žádosti samé, jak soud výše uvádí, tak i v průběhu pohovoru, že trpí epilepsií, měl úraz hlavy, ovšem o této skutečnosti nikdy nenavrhl, ani nepředal žádný dokument či lékařský nález. V průběhu řízení se opakovaně dotazoval správního orgánu, zda je zdravotně pojištěn a bylo mu neprodleně seriózně odpovídáno a vysvětleno, že jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany zdravotně pojištěn je. Konečně, v posledním pohovoru uvedl, že jeho zdravotní záznamy jsou u vězeňského lékaře. V tomto směru však také uvedl, že jeho potíže ho nijak v běžném životě neomezují a v rámci každého z pohovorů byl řádně před započetím pohovoru poučen a dotázán, zda se cítí zdráv a schopen pohovoru a neuvedl, že by tomu tak nebylo. Z uvedených důvodů tak soud považuje žalobní námitku v uváděném směru za účelovou.
- K dalším námitkám žalobce pak soud plně odkazuje na argumentaci naprosté nevěrohodnosti tvrzení žalobce, která je velmi podrobně obsažena na str. 8 – 12 napadeného rozhodnutí v této věci. Zde se naprosto logicky a
pokračování 29Az 12/2013
-8-
vyčerpávajícím způsobem žalovaný vypořádal jak s tvrzeními, žalobcem uváděnými, vztahujícími se k jeho údajnému vztahu ke straně BNF, ať již se jedná o její sídlo, členské průkazy, různé akce a demonstrace, její cíle, složení a frakce, tak i údaji o jeho zaměstnáních v Bělorusku, vylepování letáků, zadržení a „příjezdu advokátů BNF“ v souvislosti s různými akcemi, i časovými a místními údaji o údajném znásilnění manželky, ale i o údajném držení zbraně. Soud, po pečlivém přezkoumání věci a konečně i jejím ústním projednání, musel dát za pravdu žalovanému správnímu orgánu, který dospěl po správním řízení ve věci k závěru o naprosté nevěrohodnosti žalobcových tvrzení, se závěry žalovaného v tomto směru se soud plně ztotožňuje.
Soud je s ohledem na výše uvedené přesvědčen, že žalobce nesplňuje podmínky ust. § 12, a to ani pod písm. a), ani b). Žalobce vycestoval ze země původu legálně, držel cestovní pas. Sám pak uváděl, že vystupoval pod mnoha různými jmény, zcela jistě se prokazoval průkazem bulharského občana. Ani tato skutečnost nemůže přidat žalobcovým tvrzením věrohodnosti. Z jím uváděných skutečností naopak vyplývá, že o mezinárodní ochranu žádal vzhledem k tomu, že se nechtěl navrátit do země původu v situacích, kdy se obával, že by se tak mohlo stát, tedy prakticky zcela účelově.
Podmínky ust. § 13 v případě žalobce naplněny nejsou, pro vyslovení neexistence důvodů, hodných zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 14 zákona o azylu měl žalovaný zcela dostatečné podklady.
Pokud pak žalobce uváděl, že se do země původu nemůže navrátit, neboť tamním orgánům je z evidence Interpolu známo, že byl žadatelem o azyl v cizině a byl by uvězněn, soud se v otázce doplňkové ochrany zcela přiklonil k závěru správního orgánu, který problematiku doplňkové ochrany v případě žalobce uzavřel v návaznosti na ust. § 15a zákona o azylu pro žalobce negativním způsobem. Důvody tohoto výroku žalovaný uvedl na str. 15 svého rozhodnutí ze dne 16. 9. 2013. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že žalobce spáchal trestné činy, které jsou charakterizovány jako zločiny v ust. § 15a) odst. 1 písm. b) zákona o azylu, s argumentačním rozborem žalovaného soud souhlasí. Na základě ust. § 15a) cit. zákona je tak žalobce z úvahy o existenci podmínek doplňkové ochrany vyloučen a soud tak neměl žádný důvod se námitkou žalobce v tomto směru zabývat.
Po projednání a přezkoumání věci tedy dospěl soud k závěru, že správní orgán se nedopustil v případě žalobce žádné vady řízení, jeho rozhodnutí je jak v souladu se zákonem o azylu, tak i správním řádem. Z uvedeného důvodu proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to s odkazem na ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.
Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když ve věci úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nežádal. Náhrada nákladů právního zastoupení žalobce byla vyřešena samostatným usnesením soudu.
pokračování 29Az 12/2013
-9-
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Hradci Králové dne 14. dubna 2014
JUDr. Jana Kábrtová, v.r.
samosoudkyně